Archiv štítku: Portál

Učitelské vyhoření: Proč vzniká a jak se proti němu bránit

Napsat komentář

Syndrom vyhoření je v současné době velmi často propíraným tématem v oblasti pomáhajících profesí. Pro většinu lidí je nejvíce spojené s učitelstvím, neboť je to povolání, které je nejvíce na “očích“. Toho jsou si vědomi i autoři knihy, kteří na toto téma provedli rozsáhlý výzkum na přelomu let 2016/2017, přičemž dotazník vyplnilo 2394 respondentů a následně byly vytvořeny případové studie a z nich vybráni účastníci (59) pro rozhovor.

Tým autorů, který se od roku 2015 cíleně věnuje výzkumu učitelského vyhoření, působí na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Jmenovitě jde o docentku Irenu Smetáčkovou, profesora Stanislava Štecha, doktorky Idu Viktorovou, Veroniku Pavlas Martanovou, Annu Páchovou a Veroniku Francovou.

Velmi si cením struktury knihy. Hned ze začátku jsou čtenáři informováni, o čem kniha je prostřednictvím stručného představení jednotlivých kapitol. To ocení čtenáři, kteří vědí, co od knihy chtějí, a nemusejí ztrácet čas tím, co už třeba znají a mohou jít rovnou k tématu, které je zajímá.

V první kapitole je nastíněno deset konkrétních osobních příběhů učitelů, či ředitelů v různé fázi vyhoření. Autoři se na ně v průběhu knihy odkazují, čímž celému dílu dodávají praktický a názorný ráz.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Nejdříve je představen syndrom vyhoření z obecného hlediska a v dalších částech se autoři zabývají učitelským vyhořením. Berou v potaz současný stav situace, tedy, jak si z hlediska prestiže povolání učitelství stojí. V následující kapitole se zaměřují na stav uvnitř školy. Vztahy mezi ostatními pedagogy a vedením, mezi učiteli a žáky, potažmo rodiči. Je zde nastíněna i osobnost pedagoga. Poslední dvě kapitoly se zabývají prevencí vyhoření s nastíněním vize nového učitelství – tedy opětovně získat svoji prestiž a zároveň ji spojit s větší profesní jistotou a sebereflexí.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Líbí se mi, jakým způsobem autoři pracovali s textem. Nejenže ho dělili do kratších podkapitol, ale zároveň nenápadně nabízeli praktická cvičení a zamyšlení pro čtenáře, zda je odolný vůči stresu a zátěži, a nemusí se obávat syndromu vyhoření. To samé platí o shrnutí ke každé kapitole, o čem jsme se zde dočetli.

Učitelské vyhoření je téma, které je v současné společnosti často užívaným termínem. Může být spojené i se stigmatizací, protože nějakému dítěti zrovna tato učitelka nesedla a nejde mu tak říkajíc na zob. Nicméně v podobě knihy Učitelské vyhoření se konečně nachází kuchařka, která nejen dokáže rozpoznat jednotlivé suroviny – příznaky, ale zároveň popisuje, co s nimi udělat, aby se každý cítil v pořádku a v pohodě. Doporučovala bych ji do sborovny, kde si ji prvně přečte vedení školy, aby dokázalo nějakým způsobem identifikovat a správně reagovat na případně zjištěné obtíže.

Když narcisté zestárnou: jak vyjít se sebestřednými rodiči

Napsat komentář

Rodinné vztahy jsou mnohdy velmi složité, když jednotliví členové nechápou pocity druhých a neberou na ně ohledy. Tato situace je však mnohdy řešitelná. V případě, kdy je v rodině člověk s narcistickou poruchou osobnosti, mluvení o problému mnoho nevyřeší, navíc když takový člověk zestárne a tímto přirozeným procesem je dále narušován jeho sebeobraz. Tato kniha se snaží najít odpovědi a poskytnout strategie potomkům takových osob pro zvládání interakcí se svými do sebe zahleděnými rodiči a prarodiči.

Nina W. Brown je profesorkou a významnou myslitelkou v Oddělení poradenství a sociálních služeb, dosud je autorkou více jak dvou desítek odborných publikací, z nichž se mnohé – nikoliv však všechny – zaměřují na lidi s poruchou narcistické osobnosti, jejich děti a vztahem mezi nimi. Další oblastí zájmu je skupinová psychoterapie, z níž hojně čerpá i v rámci této publikace.

Kniha je rozdělena do 11 kapitol, které jsou dobře rozvržené a strukturované. První kapitola uvádí problematiku stárnoucích rodičů s narcistickou poruchou osobnosti a nastiňuje užitečnost získaných poznatků v rámci publikace, přičemž druhá kapitolo vymezuje 4 typy narcistických osobností. Třetí, čtvrtá a pátá kapitola se zabývají čtenářem/kou knihy, jeho/jejím myšlením, chováním a strategiemi zvládání. Nejdříve zde autorka ve třetí kapitole pomáhá čtenáři reflektovat vlastní osobu ve vztahu k narcistickému rodiči, dále ve čtvrté kapitole je čas věnován změně myšlení (př. pomocí kognitivních rozptylovačů) a nakonec v páté je poskytnuta řada konkrétních strategií, jak zvládat interakci s rodiči.

Šestá spolu se sedmou kapitolou jsou věnovány čtyřem skupinám narcistických osobností a specifickým strategiím interakce spolu s užitečnými radami a doporučeními pro každodenní interakce. V šesté kapitole se již autorka konkrétněji věnuje možným konfrontacím a možnostmi jejich zvládnutí.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Následující devátá a desátá kapitola se zaměřují jak na osobu dítěte, tak druhých lidí ve vztahu k narcistickému rodiči; přesněji se jedná o způsob, jak ochránit sebe a dále jak ochránit své blízké; právě zahrnutí ochrany širší rodině mi přijde zvláště přínosné. Poslední kapitola je již obecnější završení rozvíjející témata jako je vyrovnanost, vizualizace úspěchu, pozitivní myšlení a podobně, které svou užitečností přesáhnout jinak velmi specifické téma.

Obecně je publikace psána velice přístupným jazykem pro širokou veřejnost, což sice znamená, že se dobře čte, ale na druhou stranu jsou informace překládány bez podkladů (tedy studií) či jiných důkazů, které bych osobně uvítal alespoň v úvodní části. V některých případech je psána, podle mého názoru, až příliš „kouskovitě“; takřka v knize nenajdete pasáž o rozsahu více jak dvou stran, aniž by byla přerušena nadpisem či nějakým cvičením. Kniha tak přirozeně neplyne ani v částech, kde je podávána nějaká teorie. Toto však nejspíše vychází z povahy publikace, jelikož vyžaduje opravdu vysokou aktivitu čtenáře a pokud z ní chcete vytěžit maximum, tak jí nelze pouze přečíst během večera; po přečtení bych jí pojímal coby zdroj, ke kterému je možné se obrátit v případě nouze.

Kniha je plná cvičení zaměřených na zvládání situací, sebereflexi, a dokonce diagnostiku narcistického rodiče, která je správně podávána s nutným důrazem na opatrnost v její interpretaci. Cvičení jsou dobře volena podle tématu, ačkoliv se v různých podobách opakují, což na mě působilo poněkud rušivě a pasáže typu: „Najděte si místo, kde je klid a nikdo vás nebude rušit“ mě začaly po několikátém zopakování nudit. Dále je třeba říct, že cvičeních v této publikaci je tolik, že zabírají snad čtvrtinu či třetinu knihy, a jelikož se často – v jemně změněné formě – opakují, tak bych je alespoň částečně zredukoval.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Velice pozitivní částí knihy jsou modelové příklady, na kterých je ukázána podoba interakcí s interpretací. Zde mě pouze mrzí, že jich není v knize trochu více. Autorka v rámci knihy podává výčty (například možných reakci), které zmíní a později každému věnuje vlastní paragraf a nenechá je na interpretaci čtenáře, za což jsem byl rád, i přestože bych byl radši, kdyby oněm vysvětlením bylo věnováno trochu více prostoru. Obecně obsah knihy není příliš naditý faktickými informacemi, ale spíše užitečnými radami, strategiemi a raději než dávat hotové návody, se snaží čtenáře přimět k volbě nejlepších možných strategií podle sebe, své situace a konkrétního rodiče, s nímž zažívá obtíže.

Tato kniha není pro každého už z podstaty tematického zaměření, které je velice konkrétní – stárnoucí narcističtí rodiče – a je tedy spíše nevhodná pro ty, co se chtějí dovědět více o lidech s narcistickou poruchou osobnosti. Pro ty, jež je publikace určena, je skvělou možností, jak lépe chápat svého rodiče/prarodiče a lépe s ním vycházet; kniha poskytuje věcné rady, postupy k základní analýze sebe i rodičů a mnoho různorodých cvičení, která lze využívat i v jiných oblastech života. Lidem s narcistickým rodičem vřele doporučuji.

Chyba není konec světa

Napsat komentář

Udělal/a jsi někdy nějakou chybu? Vsadím se, že ano, každý občas chyby dělá, ať chce nebo ne. Dospělí se s tím většinou zvládnou velmi brzy poprat a chybu hodit za hlavu, nebo ji jednoduše napravit. Pro malé dítě to ale může být jiné, mnohem těžší. A přesně proto je tu kniha Chyba není konec světa od autorů Kimberly F. Taylorové a Erica Brauna.

Kimberly F. Taylorová je autorkou velkého množství populárně-naučných knih pro děti, které se zaměřují na důležitá témata, na něž mohou děti během svého vývoje narazit, jsou to např. šikana, rodinné problémy, potíže s přáteli; ale také děti učí, jak zacházet s penězi, jak řešit konflikty nebo právě, jak přijímat a napravovat chyby.

Eric Braun je taktéž autorem mnoha populárně-naučných knih pro děti a mládež, mezi témata, kterými se zabývá, patří např. sport, finanční gramotnost nebo přežití v divočině. Oba autoři i jejich knihy jsou známí především v USA, u nás jim vychází první kniha.

Kniha Chyba není konec světa je rozdělená do 7 kapitol. Již v úvodu autoři zdůrazňují, že dělat chyby je nutné, díky chybám se člověk učí a roste. Když si dítě knihu přečte, neznamená to, že chyby přestane dělat, ale mělo by se naučit, jak se ke svým chybám přiznat a jak je napravit, popřípadě se z nich poučit.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

V první kapitole se dítě dozvídá, jaké všechny pocity on i ostatní mohou cítit poté, co chybu udělají, ale nejen to, zjistí, že pocity mohou být dále provázeny různými negativními myšlenkami a mohou se projevit i na těle (zvednutí žaludku, třesení, pocení…). Na názorných příkladech jsou chyby rozděleny do dvou kategorií – na chyby bezděčné (které vznikají omylem, nedopatřením) a záměrné (např. lhaní, vyhýbání se odpovědnosti). Jsou zde vysvětlené také důvody, proč lidé vlastně záměrně chybují nebo lžou, co jim to může přinést dobrého. Další kapitoly jsou zaměřené na přiznání se ke svým chybám a na jejich napravování. Dítěti jsou na krátkých příbězích ukazovány možné formulace, způsoby omluvy a možnosti řešení různých chyb.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Jedna kapitolka je věnována pojmu perfekcionismus, který s chybami nesporně souvisí. Nedělat chyby a být vždy úspěšný a dokonalý je sice moc pěkná představa, ale co vše může stát za tím? Perfekcionismus může připravit o schopnost bavit se, radovat se ze samotné činnosti, a ne jen z jejího výsledku nebo ohodnocení, může dítě nutit stanovovat si nízké cíle, aby předcházelo selhání. Může zvýšit pocit vlastní neschopnosti a zintenzivnit sebekritiku. Tipy a rady, jak nebýt perfekcionistou a umět si dovolit udělat pár chyb, dítě v knize najde.

Celá kniha je krásně barevná, obrázky jsou velmi pěkné a vtipné, objevuje se zde i několik jednoduchých testů, které si může dítě udělat. Textu není mnoho, je srozumitelný, pro děti lehce pochopitelný. Kniha je vhodná pro všechny děti školního věku, které občas tápou, jak své chyby mohou napravit, donekonečna si je vyčítají nebo se dokonce bojí jakoukoliv chybu udělat.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Autoři nezapomínají ani na rodiče a učitele, kterým na konci knihy věnují dvoustranu s radami, jak k chybám svých dětí a žáků přistupovat a jak jim být v takových chvílích vzorem a pevnou oporou. Nechybí ani tipy na další knížky, které mohou být dětem užitečné při řešení dalších nesnází.

Jak se vyznat v klimatu: Encyklopedie pro školáky

Napsat komentář

„Lidé rádi mluví o počasí. Poslední dobou probírají stále častěji i klima.“


Těžko přispět k inteligentní diskuzi, když člověk nemá základní přehled o rozdílu mezi těmito dvěma jevy a tom, co je ovlivňuje. Co s tím? Kniha Jak se vyznat v klimatu: Encyklopedie pro školáky pomůže doplnit mezery ve vzdělání, a to nejen u školáků.

Na knížce mě zaujaly především krásné ilustrace a kresby, které skvěle doplňují (ilustrují) text. Na méně než sto stránkách autorky pokryly mnoho témat s klimatem souvisejícím. Ač se o ekologii a udržitelnost životního prostředí již delší dobu zajímám, mít takhle přehledně naservírovány informace jako je rozdíl mezi počasím a klimatem, co je permafrost a k čemu je důležitý a co ještě vedle stáří stromů se dá vyčíst z jejich letokruhů, mě obohatilo.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Číst knihu před spaním, jak bývá mým dobrým zvykem, však nemohu doporučit. Budoucnost naší planety, potažmo našich potomků, je v knize realisticky děsivě vykreslena. Knihu bych naopak doporučila k přečtení a společné diskuzi v rodinách a školních třídách či podobných kolektivech, nejlépe s otevřenou myslí. Po přečtení již nelze sobecky přemýšlet pouze o vlastním blahobytu a pohodlí, ve kterém nyní žijeme.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha má potenciál rozvíjet empatii díky upozornění na ty, kteří „nejsou slyšet“ a jichž se současné klimatické změny nejvíce dotýkají: na lidi žijící v oblastech postižených suchy, horky a požáry či častými záplavami. Lidem z měst, městeček i vsí se supermarkety, maloobchody či samoobsluhami, jichž je v Česku naprostá většina, kniha připomene či ukáže, že takovýto luxus je v kontextu celé planety Země zcela výjimečný.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Vedle informativních a historických údajů i neradostných faktů kniha skýtá i naději v podobě toho, co můžeme jako jedinci pro zlepšení klimatu dělat a jaké možnosti máme. Věru, není jich mnoho a vejdou se na poslední dvojstranu, ale jsou tu.

Text je kratší, úderný a přímo k věci. Je psán a rozložen buď do odstavců, anebo hravě rozdělen na stránce po větách, komiksových bublinách, nebo slovech, tak, že se čtenář nenudí.

Ačkoliv je kniha určena pro školáky, kteří v ní najdou odpovědi na mnoho otázek (anebo pro rodiče, kteří v ní najdou odpovědi na zvídavé otázky svých dětí), zaujme podle mne i mladší děti od 3-4 let a to minimálně díky pěkným obrázkům. Autorky, spisovatelka Kristina Scharmacher-Schreiber a ilustrátorka Stephanie Marian, pocházejí z Německa, tudíž kontext knihy je pro Čechy srozumitelný a relevantní.

Jediné minus, které mi chybělo, nad nímž se však školák ani nepozastaví, jsou zdroje informací či bibliografie. To mi nicméně nebrání v mém nadšeném hodnocení knihy a doporučení k přečtení každé rodině. 😊

Vedle nul je jednička velké číslo: Matematické triky pro každý den

1 komentář

O tom, že matematika není příliš oblíbeným předmětem, svědčí stav studentů na vysoké škole, kteří se ji věnují. Dalším určujícím indikátorem by mohla být rovněž úspěšnost při skládání maturitní zkoušky. Většina lidí se shodne na tom, že matematika se stává komplikovaná už tehdy, kdy se krom čísel začnou využívat písmena a různé funkce. Další, na čem se většina shodne, je i fakt, že je to příliš abstraktní obor, pod kterým si nelze nic moc představit (ostatně k čemu mi budou logaritmy, integrály atd.?). Stejně jako v každém předmětu hraje i ve výuce matematiky svoji úlohu učitel, který žákovi/studentovi má nabídnout předmět v co nejvíce zajímavém světle, aby ho navnadil do dalšího prozkoumávání a přitom ho „neotrávil“. Potenciál pro nabuzení žáků a studentů má právě kniha Vedle nul je jednička velké číslo.

Autorem knihy je Holger Dambeck, který je pravidelným přispěvatelem do novin Der Spigel; zde má svoji rubriku – matematické sloupky. Vystudoval fyziku a je nositelem ceny Německé matematické společnosti. Již v předešlých letech mu vyšla kniha Přijdou tři logici do baru. Dambeck je v knize uvolněný, i díky českému překladu od Anny Chejnovské, lidský a dobře srozumitelný, což ocení i tací, kterým matematika příliš nepřirostla k srdci.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Každá kapitola začíná působivým příkladem z obyčejného života, který je postupně identifikován a rozklíčován jako matematický rébus. Srozumitelně je vysvětlen postup, jak dojít k řešení, což považuji za velké plus. Dalším faktem je, že uprostřed kapitoly jsou příklady určené k procvičení a o řádek níže rovnou výsledky. K většímu porozumění látky slouží kontrolní příklady na konci kapitoly, které mají svůj rozbor na konci knihy. Geometrické úlohy jsou doplněné grafickým znázorněním a popisem postupu práce.

Celá kniha je o matematice, kterou vám učitel ve škole příliš nezmiňuje. Neboť fígl, jak rychle násobit 11, 12 apod. bez použití kalkulačky, se v dnešní uspěchané době nenosí. Po chvíli procvičování je výsledek výpočtu znám rychleji než samotné zadání do přístroje.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Další zajímavou částí jsou i kouzelnické triky s kartami, které se zdají daleko zábavnější než nějaká kombinatorika a pravděpodobnost – a přitom jde o to samé, akorát jde o aplikaci do reálného světa.

Jestli je něco, co by pomohlo navnadit studenty, jak lépe a s chutí porozumět matematice, tak je to právě kniha Vedle nul je jednička velké číslo. Srozumitelně a lidsky podaná poněkud komplikovaná a leckdy nepříliš jasně probraná témata z oboru. Ačkoliv její uplatnění nenaleznou pouze učitelé matematiky, ale i vedoucí na táborech a v různých zájmových kroužcích, neboť v sobě obsahuje snadný trik, jak probudit chtíč po porozumění a pochopení všedního života.

100 nejlepších her z celého světa pro interkulturní učení

Napsat komentář

Zahrát si na sto různých her a při tom se stát lepším světoobčanem? Ano – díky nové knize Wilmy Osuji. Cílem knihy je učit děti a kohokoliv, kdo si rád hraje, jak jednat s lidmi s odlišnou kulturou.

Autorka předkládá způsob, jak k tomuto cíli dojít, a to díky pestré nabídce her pro různě staré děti, které nabízejí prožitky, chování i vnímání lidí různých kultur, které podporují empatii a důvěru, a které skýtají možnost naučit se slova v cizích řečech.

Kniha obsahuje 100 her rozdělených do 10 částí (kapitol) vždy po 10 hrách podle schopnosti či kvality, jež dané hry u dětí rozvíjí (př. zvídavost, cizí řeči, kulturní podobnosti a odlišnosti, empatie, důvěra a pocit sounáležitosti…) anebo dle oblasti a země původu her (Evropa, Blízký a Střední východ, Asie a Austrálie, Afrika a Amerika).

Ocení ji zejména lidé pracující s kolektivy – například ve třídách, vrstevnických skupinách, či volnočasových centrech. Myslím, že motivací k užití her z této knihy bude primárně multikulturní skupina dětí, nicméně věřím, že se v rámci obohacení a probuzení vnímavosti a zvědavosti o jiných kulturách dá kniha použít i ve skupině homogenní.

Mou národní pýchu potěšila přítomnost hry z České republiky, a to „opičí dráha naslepo“. Nutno podotknout, že můžeme být hrdí právem, neb mnoho větších zemí své herní zastoupení nemělo. Autorka pochází z Německa, přesto je rozložení her ze všech částí světa rovnoměrné. Mnoho her uvedených u jiných zemí známe i v naší domovině, například dánskou hru „Rybářko, jak přejdu přes moře?,“ kterou hrajeme u nás v jednodušší formě jako „Rybičky, rybičky, rybáři jedou; a polské hry „Buchy, buchy, brambory,“ a „Baba Jaga“, které u nás známe jako „Meleme, meleme kávu“ a „Cukr, káva, limonáda,…“

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Mně osobně nejvíce zaujaly hry „Porashippa“ z Finska – hra na honěnou odehrávající se na schodech, kdy bezpečný „domeček“ představují oba konce schodiště a stejný schod, na němž stojí ten, který chytá.

Díky knize jsem si připomněla legračně znějící hru, kterou jsem poznala při svém studijním pobytu v Nizozemsku a to hru „Spijkerpoepen“. Autorka zamlčela doslovný překlad této hry – „defekace hřebíku“ 😊 Každý hráč dostane provázek kolem boků dosahující pod hýždě, na něž se připevní hřebík; a prázdnou lahev bez uzávěru. Úkolem je se co nejrychleji trefit hřebíkem do lahve.

Při čtení jsem si kladla otázku, jakými způsoby autorka vybrané hry vyhledávala a podle čeho u her s označenou zemí původu určovala, že jde o hru vskutku prapůvodně vymyšlenou pouze a jen v dané zemi. Tyto informace jsem v knize nenalezla. Také jsem neporozuměla účelu kapitoly her s názvem „hry z různých zemí“, které by mohly být zařazeny do pozdějších kapitol přímo podle daných kontinentů a oblastí. Jediný důvod, který mě napadl, byl ten, že by se narušilo pravidelné rozložení 10 her v 10 kapitolách.

Ačkoliv jsou některé hry určené pro velmi malé děti (od 18 měsíců) a zbylé pro děti starší, představuji si, že i dospělí by si některé jistě rádi zahráli. Tím by rozpohybovali svá přesezená těla a uspokojili svou potřebu soutěžit (a vyhrávat) anebo by mírumilovně rozvíjeli spolupráci při hrách, kde není poraženého. Zkusme to.

Zygmunt Bauman: Tekutá modernita

Napsat komentář

Dnešní uspěchaná a šílená doba, kdy nemáme na nic čas a už vůbec ne na sebe, žijeme v šíleném tempu, které se nedá dlouhodobě udržet, jsme schopni ze dne na den změnit své bydliště, náboženské vyznání nebo třeba sexuální orientaci, to je doba tzv. „tekuté modernity“, jak ji ve své knize popisuje slavný britský sociolog a filozof polského původu Zygmunt Bauman.

Kniha je členěna do pěti hlavních částí zabývající se těmito tématy: emancipací, individualitou, časem a prostorem, prací a nakonec komunitou. Všechny tyto části jsou propojeny a logicky na sebe navazují. Kniha je autorem pojata velmi filozoficky, tudíž obtížněji čtivá pro běžného čtenáře, jelikož autor se často odkazuje na více či méně známé velikány filozofie, sociologie či psychologie a srovnává jejich hypotézy se svými.

Na druhou stranu autor nabízí vskutku zajímavé vysvětlení moderních jevů a trendů soudobé společnosti, kterých si citlivě vnímá a vysvětluje jejich vývoj v širším kontextu. Dle slov autora „současná tekutá, plynoucí, rozptýlená, roztříštěná a deregulovaná verze modernity nemusí být předzvěstí rozchodu a definitivního zhroucení komunikace, předznamenává však příchod lehkého, volně se vznášejícího kapitalismu, poznamenaného uvolněním pout, která svazují kapitál a pracovní sílu. Dalo by se říci, že toto osudové rozdělení nápadně připomíná přechod od života v manželství k životu na hromádce se všemi průvodními postoji a strategickými konsekvencemi včetně předpokládané dočasnosti soužití a možnosti přerušit ho kdykoli a z jakéhokoli důvodu, třeba když se vytratí potřeba nebo touha.“

Co to vlastně je ta „tekutá modernita“ a proč zrovna tekutá? Autor se snaží tento pojem ve své knize vysvětlit z mnoha úhlů pohledu, přičemž používá velmi přesvědčivou argumentaci. Ať už se jedná o tekutost týkající se osobních vztahů, pracovních vztahů, vyznání či třeba sexuální orientace, čtenář postupně pochopí, že ona „tekutost“ se stala nenápadně součástí našich životů, ať již chceme či nikoliv.

„Přerušování, nesouvislost, překvapení, to jsou běžné podmínky našeho života. Staly se dokonce opravdovou potřebou mnoha lidí, jejichž mysli již nežije ničím jiným než náhlými změnami a neustálou obnovou podnětů…Nedokážeme již snášet nic, co trvá. Už nevíme, co dělat, aby nuda nesla nějaké plody. A tak lze celý problém redukovat na toto: Dokáže lidská mysl dostat pod kontrolu to, co sama stvořila?“ autorem tohoto výroku je Paul Valéry, avšak Zygmunt Bauman jej své knize využil zcela trefně!

Dle Baumana totiž „není již důležité lpět na půdě, když ji lze získat i opustit z pouhého rozmaru, za chvíli nebo ihned: Přílišné ulpívání, které zatěžuje pouty závazků, se může nakonec projevit jako negativní, neboť nové šance se mohou vynořit někde úplně jinde.“  Jak sám autor píše „je pozoruhodné, že vysoce postavený a mocný člověk dneška na rozdíl od tradice, která trvala celá tisíciletí, pociťuje odpor k trvalému, vyhýbá se mu a vítá vše pomíjivé a prchavé, zatímco ti dole (na nejnižší společenské příčce) zoufale – navzdory všemu – bojují o to, aby měl nekvalitní a pomíjivý majetek větší trvanlivost a sloužil jim co nejdéle.“

Již nemáme potřebu lpět na materiálních statcích, rodinném dědictví, všichni vnímáme neuvěřitelnou pomíjivost lidského života a tedy i těchto materiálních statků. Není již důležité toho co nejvíce vlastnit, ale prožít svůj život plně, tzv. naplnit svůj velmi omezený čas na této Zemi.

Autor se dále zabývá i myšlenkou, že tekutá modernita je pro mnoho lidí naprosto děsivá, život bez vnějších hranic a pravidel, kdy je jen na nich, jakou životní cestou se vydají, to mnoha lidem způsobuje nepředstavitelné úzkosti a muka. Právě i z tohoto důvodu mnoho starších generací lpí na názoru, že za např. komunismu se žilo lépe, autor tuto hypotézu také rozvíjí. Je lepší jasně stanovený život bez jakékoliv možnosti odchylky, kdy je jedinec součástí masy a předem promyšleného systému bez větší míry odpovědnosti za svůj život, anebo je lepší život na základě vlastního rozhodnutí, což však obnáší i strasti a těžkosti spojené s rozhodováním a nesením důsledků za vlastní rozhodnutí.

Který z těchto životů je svobodnější a pro jedince více naplněný autor sám v knize o tomto vede polemiku, jelikož názory se velmi různí. Je tekutá modernita špatná? Tuto hlavní a mnoho dalších otázek, které čtenáře zavedou do světa neustálého hloubání a hlubokého zamyšlení nad dnešní dobou, obsahuje tato pozoruhodná, i když nelehká kniha, kterou by si měl určitě přečíst každý, komu není lhostejné, kam dnešní svět směřuje, chce znát alespoň některé odpovědi na filozofické otázky týkající se dnešní doby.

„Ve světě, jehož budoucnost je přinejlepším nejasná a mlhavá, plná rizik a nebezpečí, se nezdá přitažlivé ani smysluplné klást si příliš vzdálené cíle, vzdát se části svých soukromých zájmů ve prospěch kolektivu a obětovat přítomné ve jménu budoucího blaha. Každá šance nevyužitá hned, tady a teď, je šancí, kterou jsme propásli. Je tudíž neodpustitelné a nelze snadno omluvit, natož ospravedlnit, že jsme ji nevyužili. Heslem současné životní strategie je teď, anebo nikdy, ať již se aplikuje a má vyjadřovat cokoli.“

I když je kniha poměrně složitá, nebudete ji umět odložit :=)

Rozhněvaná žena: Objevte potenciál uvolněné energie

Napsat komentář

Stává se Vám někdy, že se opravdu poctivě naštvete? A jak na to reaguje Vaše okolí? Nebo ještě jinak, zkuste zavzpomínat, jak jste to měla jako dítě. Mohla jste se vztekat a dostávala jste přitom zprávu, že je to v pořádku, že se to někdy stává, jen není dobré u toho někomu ubližovat, popřípadě rozbíjet nádobí, hračky nebo cokoli jiného? Nebo jste spíše byli pokárány, protože přece hodné holčičky se nevztekají, když se vztekáte, jste pěkně ošklivá nebo hrozí, že vám narostou rohy případně nějaké jiné nechtěné libůstky? Možná jste si všimly i toho, že když se vztekal brácha nebo kluk od sousedů, rozhodně mu nikdo neříkal, že mu to nesluší a narostou mu rohy, ale naopak byl oceněn, že je „správný chlap“ nebo že „si jde za svým“. Nespravedlivé, že?

Kniha Rozhněvaná žena nahlíží na vztek a jemu příbuzné pocity jako na velmi zdravé a užitečné emoce, které jsou často významnými nositeli energie. Naopak velmi nezdravé může být, když vztek, hněv, zlobu a další negativní pocity potlačujeme, držíme v sobě, kde se hromadí a kumulují, až pak zákonitě musí dojít k překvapivě prudkému výbuchu všeho vzteku najednou.

I když se kniha věnuje tématu ženského vzteku, domnívám se, že může být užitečná i pro muže, kteří by s její pomocí mohli lépe porozumět tomu, proč se jejich partnerka skoro nikdy nezlobí, zato je pořád smutná až nešťastná. Autorka umožní čtenářům nahlédnout různé mechanismy, jakými někdy lidé vztek potlačují či maskují, případně jak se vztek zamaskuje sám, když jsme se v dětství naučili, že jej nesmíme projevit. Přínosné může být také nahlédnout, že nevyjádřený vztek se může transformovat do somatických či psychosomatických potíží, jako je třeba ekzém nebo bolesti žaludku.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Vše lze pochopit ještě lépe díky ilustrativním příběhům konkrétních lidí a jejich reakcí v různých životních situacích. Samozřejmě kniha také poskytne konkrétní informace a tipy, které je mohou posunout dál v jejich práci s vlastním vztekem a možnými a užitečnými formami, jak ho projevit. Pomoci tomu mohou i velmi konkrétní otázky na konci každé kapitoly, které mohou podpořit čtenářovu reflexi vlastních pocitů, prožívání a reakcí v běžných každodenních situacích.

„ … vzteku a zlosti už se nahromadilo dost. A při bezvýznamné Janově nepozornosti – zapomněl jí z města přivézt obálky – v ní vztek vybuchne.: „Pořád myslíš jen na sebe a na svou práci. A já jsem ti šumák.“ Jana pobouří, jak se Susanna může kvůli zapomenutým obálkám takhle rozčílit. Neví, že banální opomenutí bylo u Susanny poslední kapka. Byl to svým způsobem poslední kupon v jejím „slevovém sešitku“ (pozn. poukazy vzteku někdy hromadíme jako slevové kupony) a tak má veškeré morální oprávnění mu vmést svůj vztek do tváře…“

Kniha je velmi čtivá a praktická, situace, které popisuje jsou pravděpodobně pro většinu lidí velmi blízké a dobře představitelné. Pracovníkům v pomáhajících profesích může být kniha užitečným průvodcem a inspirací pro práci s klienty, rodičům může být užitečným a cenným pohledem na to, jak zacházet se vztekem u svých dětí, protože když se s ním naučí zdravě zacházet již v raném věku, vyvarují se řady těžkostí a možná sami takovou knihu nebudou v budoucnu potřebovat. A především může být důležitým krokem ke změně a lepší práci s vlastními emocemi pro každého z nás.

Když ty nejsi ty: Jak a proč přenášíme na druhé svoje pocity

Napsat komentář

Stalo se vám někdy, že vám byl někdo na první pohled sympatický, skoro jako byste se znali odjakživa? Nebo naopak, že ve vás někdo vyvolává pocity hněvu nebo smutku, aniž byste dost dobře chápali, proč tomu tak je?

V psychoterapii jsou již od samých počátků, od dob psychoanalýzy, dobře známé pojmy přenos a protipřenos. Málokdo ale ví, že to, co se za těmito pojmy skrývá, běžně ovlivňuje náš každodenní život, naše vztahy a pocity, které prožíváme. Základem pro vznik takových prožitků je to, co zažíváme často už jako malé děti. Role, kterou hrajeme doma, ve své původní rodině, pak často zásadním způsobem ovlivňuje naše fungování v dalších a dalších vztazích. To, co jsme zažívali s našimi rodiči, pak můžeme opakovaně prožívat i v dospělosti v řadě různých situacích, nejen s partnerem, ale i při kontaktu s někým, kdo je v pozici autority, nebo při zcela náhodných mezilidských setkáních.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha Když ty nejsi ty čtenáře provede teorií nezbytnou pro to, aby mohl pochopit, co se v takových situacích odehrává. Zároveň nabízí možnosti a techniky, jak si uvědomit naše skryté části, které se v různých situacích hlásí o slovo, i když to není vždy příjemné. Autorka citlivě ukazuje možnosti, jak se dá s takovými situacemi vyrovnat a postupně se v nich učit reagovat jiným, dospělým a autentickým způsobem. Využívá k tomu nejen výklad mechanismů, které stojí na pozadí toho, co prožíváme, ale také příběhy několika rodin a jejich členů. Na těchto příbězích pak názorně ilustruje to, co možná v mírně pozměněné podobě prožívá většina z nás.

„…vyrůstá ve velké rodině a začne si stále víc uvědomovat, že jediný způsob, jak dosáhnout, aby ho ostatní slyšeli, je být prostořeký a tím ostatní překřičet a potom se snažit udržet si co nejdéle pozornost… všimne si, že jakýkoli projev jeho jemné stránky je okamžitě potrestán … pocity, které patří k Johanově jemné stránce, zmizí za oponou společně se strachem z jejich projevení. Před oponou se nachází jeho přesvědčení, že se člověk musí prosadit tak, že dělá kariéru, zkrátka: Pracuj tvrdě a postarej se, aby si tě všimli!“

Kniha je velmi čtivá a srozumitelná i pro ty, kdo o přenosu a protipřenosu slyší poprvé. Může být užitečným pohledem na to, proč vás váš nadřízený v práci tak štve, ale přesto vždycky uděláte, co po vás chce, i když se pak vůbec necítíte dobře. Může vám pomoci podobným způsobem odhalit i vaše nevědomé motivy chování i v řadě dalších každodenních situací a co více, nabízí i techniky a nástroje, jak si uvědomit, které pocity jsou skutečně vaše a které jsou přenosové a také možnosti, jak se lze toho, co není vaše, zbavit tak, aby se vám lépe „dýchalo“.  Zároveň může být velmi užitečným textem i pro odborníky, kteří se s těmito jevy běžně setkávají jak u svých klientů samotných, tak i při společné práci s nimi, například v rámci psychoterapie.

Smrt půvabného média: Detektivka ze staré Vídně

Napsat komentář

Staré drožky tažené koňmi, cinkání tramvají, kavárničky, kde se podává jablečný štrůdl i Sacher dort, obří ruské kolo, počátek psychoanalýzy a nevysvětlitelná vražda! Kde tohle všechno najdeme? V nové knize Franka Tallise Smrt půvabného média, ve které nás přenáší o kousek zpátky do historie, na přelom 19. a 20. století do klasické Vídně, kde se stala na první pohled záhadná vražda. Zavražděna byla nádherná a proslulá mladá spiritistka Charlotte Löwensteinová. Byla ovšem nalezena v prázdném pokoji, uzamčeném zevnitř, bez možnosti vrahova úniku, a bez vražedné zbraně. Vyvstává otázka, kdo za tímto tajemným činem stojí. Mohly za to snad nějaké vyšší síly? Zahrávalo si mladé médium s něčím, čemu běžný smrtelník nedokáže porozumět? Anebo je podezřelý někdo z účastníků pravidelné spiritistické seance, kterou Charlotte pořádala? Nebo snad dávný milenec? To se snaží rozlousknout inspektor Oskar Rheinhardt.

Ústřední postavou ale není detektiv, jak by se dalo čekat, ale mladý psychiatr Max Liebermann, který je detektivovým blízkým společníkem. Spojuje je nejen láska k vážné hudbě, ale také touha dostat se trochu blíže k nevysvětlitelným záhadám lidské duše a přijít tak na odhalení vraha. Celá kniha se netočí jen kolem vraždy, najdeme zde hned několik dějových linek. S doktorem Liebermannem nahlédneme na první pokusy o léčbu pomocí rozhovoru a seznámíme se s počátky psychoanalýzy. Nemůže chybět ani Sigmund Freud, který se ale knihou jen zběžně mihne. Nechybí ani milostné příběhy a další záhady, které postupně vyvstávají při řešení případu.

Frank Tallis ve své knize poutavě přibližuje konec 19. století, rozvoj vědy, nových uměleckých směrů, atmosféru spiritualismu, pokroky v psychiatrii i léčebné postupy, které nám dnes připadají nehumánní, a nedokážeme pochopit, že někdy mohly přinášet úspěch. Autor popisem dialogů i míst dokázal přesně vykreslit úchvatnou dobovou atmosféru a čtenáře tak skutečně přenést na místo a vtáhnout do děje. Kapitoly jsou zakončeny napínavě a záhadně, je tedy těžké se od knihy odtrhnout. Mínusem knihy může být větší množství postav, ve kterém se dá lehko ztratit.

Dobrou zprávou je, že ani po dočtení knihy se se sympatickým psychiatrem Maxem a hloubavým inspektorem Rheinhardtem nemusíme loučit. Jedná se totiž o první díl série nazvané Zápisky vídeňského psychoanalytika. Nezbývá, než doufat, že v České republice vyjde překlad dřív, než tomu bylo u prvního dílu (originál byl vydaný v roce 2005, do roku 2011 bylo vydáno celkem 6 dílů).

Frank Tallis není jen spisovatelem, ale také klinickým psychologem, což se v jeho knihách velmi odráží. Je autorem 8 románů (např. Brány pekel), mnoha svépomocných psychologických příruček, populárně naučných knih (např. Posedlost láskou), ale i vysokoškolských učebnic. Je držitelem množství cen, včetně New London Writers‘ Award, Ellis Peters Historical Dagger, Elle Prix de Lectrices a Edgar.

Všímavost a soucit se sebou: Proměna emocí v psychoterapii

Napsat komentář

Všímavost, popřípadě mindfulness, patří v současné době k velmi skloňovaným pojmům v psychologickém prostředí. Předložená kniha využívá poznatky z tohoto přístupu a integruje je do možnosti psychoterapeutické práce s emocemi. Představuje tak možnosti, jak všímavost využít ve prospěch klientů v psychoterapii, ale i k rozvoji vlastní psychoterapeutické praxe.

Hlavní pozornost knihy je směrována k pohledu na emoce a jejich zásadnímu vlivu na psychiku, respektive psychické obtíže. Právě poznatky z oblasti psychologie všímavosti a soucitu se sebou samým (autor knihy je i autorem studií zaměřených na soucit se sebou samým) mohou být způsobem, jak s emocemi – především s pocity studu – pracovat.

Čtenáři je předkládán náhled na původ a projevy emocí, které mohou způsobovat obtíže v běžném životě. Každá kapitola obsahuje vlastní (většinou krátká, avšak ne povrchní) cvičení, které čtenář může okamžitě aplikovat a přibližovat se tak vlastnímu prožívání. Knihou prolíná myšlenka, že již samotné zaměření se na naše emoce, může naše pocity měnit – a tak i s postupným čtením knihy, můžeme získat nový náhled a nástroje pro naše běžné fungování v životě. Kniha obsahuje také kazuistiky, uvádějící typické příklady vysvětlované praxe, které pomáhají snadnějšímu pochopení i zapamatování. Pro psychoterapii také seznamuje s příklady konkrétních přístupů a intervencí, které je možné při práci s klienty využívat.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha není jen prostou sumarizací aktuálních poznatků a souborem tzv. “zaručených” cvičení. Autor knihy PhDr. Jan Benda přináší řadu vědecky ověřených poznatků, které integruje v celistvý model přístupu k práci s emocemi, kdy právě všímavost a soucit se sebou samým mohou být pomocníky v psychoterapii. Je zřejmé, že autor vychází jak z vlastní zkušenosti z meditačních center, tak především z bohaté psychoterapeutické praxe s klienty. Díky tomu je patrný přínos celostního pohledu na danou problematiku, čtenář má pocit, že autor je průvodcem po cestě, ví, kdy a proč seznamuje čtenáře s určitým tématem, a postupně si tak vytváří jasnou myšlenkovou mapu.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha je velmi čtivá, srozumitelná a podněcuje k naším úvahám o možnostech využití všímavosti v psychoterapeutické praxi. Kniha obsahuje nespočet odborných zdrojů, jejichž výčet by byl natolik dlouhý, že jej autor od knihy oddělil a odkazuje na internetové stránky – při letmém prolistování by se tak mohlo zdát, že své úvahy staví na pár vybraných knihách, které vytipoval jako nejdůležitější a uvedl je v rejstříku, což by však neodpovídalo preciznosti, se kterou autor k tématu přistupuje. Téměř na každé stránce jsou další odkazy pod čarou s vysvětleními, zajímavými odkazy, postřehy autora, které rozhodně nejsou jen nudnými poznámkami navíc. Celá kniha na konci obsahuje rejstřík s hlavními pojmy, které jsou v knize používány a nemusí být zcela známy – je velmi přehledný a pokud se člověk aktuálně neorientuje, může si tak velmi rychle definici osvěžit.

Z knihy budou čerpat především psychoterapeuti – jak pro sebe, tak pro své klienty, pro praxi v ní nalezne poznatky každý bez ohledu na vlastní terapeutický směr. Kniha však může být užitečná i pro ty, kteří se více zajímají o psychologii, chtějí hlouběji porozumět situacím ve svém životě a najít možný směr zacházení s vlastními emocemi.

44 aktivit pro děti s ADHD: Podpora sebedůvěry, sociálních dovedností a sebekontroly

Napsat komentář

Kniha aktivit pro děti s ADHD představuje nabídku praktických činností, které mohou být nápomocné při zvládání impulzivních projevů a podporovat zlepšování koncentrace pozornosti. Cvičení dále mohou dítěti pomoci na cestě ke kladnému a stabilnímu sebepojetí a být průvodcem v navazování vztahů s ostatními vrstevníky.

Kniha je výčtem základních hravých cvičení, které jsou strukturované do čtyř hlavních oblastí, do kterých symptomy ADHD mohou zasahovat.

První z oblastí se týká práce se sebekontrolou, na tuto kapitolu navazují cvičení zaměřená na zvládání nároků školního prostředí. Druhá část knihy se zabývá problematikou navazování vztahů s vrstevníky, na kterou navazuje kapitola o vlastním kladném sebepojetí a základní tipy, které mohou napomoci lepšímu pocitu o sobě samém.

Jednotlivé kapitoly jsou uvedeny informací, v čem dítěti může cvičení pomoci, následuje ilustrativní příběh a poté je uvedeno samotné zadání úkolu. Cvičení obsahuje většinou krátké zamyšlení nad vybraným problémem, se kterými se děti s ADHD mohou setkávat a úkol, který má dítě splnit – úkoly se od sebe liší, většinou jsou interaktivní (obsahují například obrázky, vystřihovánky, nápomocné tabulky), mohou zahrnovat i spolupráci rodičů, kteří by měli být dítěti laskavým průvodcem a oporou při procházení úkolů. Starší děti se v úkolech budou umět samy orientovat, u mladších mohou nápady z knihy využít rodiče a hravou formou je předat dítěti.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

V úvodu každého cvičení kniha postihuje jednoduchou formou podstatu problému, se kterým se dítě, případně jeho rodiče mohou setkávat. Vytváří tak konkrétní obraz toho, co se v dětech s diagnostikovaným ADHD může odehrávat, co řeší, v čem potřebují podporu, ale především, co může dítě samo udělat pro to, aby se mu dařilo lépe vyrovnávat se s požadavky okolního prostředí.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Knihu ocení především rodiče dětí s ADHD, ale i samotné děti, může se také stát oporou probíhající terapie pro psychoterapeuty. Psaná cvičení mohou využít i učitelé či odborní asistenti ve škole, kteří mají ve škole žáka s touto problematikou.