Archiv štítku: Portál

Psychopat v mém mozku: Neurovědcova cesta k odhalení jeho temného já

Napsat komentář

Psychopatie je tradičně oblíbené téma, detektivky a thrillery se objevují mezi nejčtenějšími knihami a v programu televizí to není jiné. Temná stránka našeho světa je fascinující a zároveň  frustrující a lze na ní pohlížet různými způsoby. Kniha Jamese Fallona se na psychopatii dívá pohledem neurovědce, který má tak trochu psychopatický mozek. V tomto případě nás ale nečekají žádné vraždy. I když vlastně…

James Fallon je, jak o sobě sám píše, narcistický neurovědec. O mozku toho ví hodně a rád o něm vypráví. A mnohem rád však vypráví o svém vlastním mozku, u kterého zjistil, že vykazuje znaky, které se objevují v mozcích psychopatických jedinců. Je tedy James Fallon psychopat? Jak se to projevuje? A lze to změnit?

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

 

Čtenář této knihy se musí připravit na detailnější popis fungování různých mozkových částí a na různorodé historky z autorova života, které se mi mnohdy zdály až neuvěřitelné. Řekněte sami, vydali byste se do jeskyně v Keni, ve které se předtím nakazil jiný muž marburskou krvácivou horečkou, na kterou následně zemřel? A vzali byste tam svého kamaráda, kterému byste tuto skutečnost záměrně zatajili? To asi může opravdu jen psychopat.

 

 

 

 

 

V první části knihy se toho dozvíme hodně o tom, co dělá psychopata psychopatem na úrovni jeho genů a činnosti mozku. V další části se pak dostaneme do rodiny Jamese Fallona, kde se to vrahy jen hemží a přečteme si o tom, jak se sám Fallon v průběhu svého života choval a příkladné to zrovna nebylo. Je zajímavé číst, jak se autor svěřuje se svými činy, které mnohdy ubližovaly ostatním lidem (ať už přímo nebo jejich důsledky) a vysvětluje je bez emocí prostřednictvím svého biologického nastavení.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Než Fallon zjistil, že má mozek psychopata, byl přesvědčen o tom, že nás utvářejí biologické predispozice. Po důkladném zkoumání vlastního mozku a života však došel k závěru, že v utváření zločince může hrát zásadní roli výchova.

Na knize mě bavilo, že sama částečně působí jako detektivka, u které víte, kdo je vrah a postupně odkrýváte celý příběh. Od začátku knihy víte, že má autorův mozek abnormální prvky, zjišťujete, že se ten uznávaný profesor neurověd za mlada rád vysmíval právu a nakonec odhalíte, proč nikoho nezavraždil, ačkoliv k tomu měl silné predispozice.

Pořádek v pokoji, pokoj v duši: Udělejte si místo pro štěstí

Napsat komentář

Malá, milá a příjemná – to byly moje první pocity po přečtení této knížky. Stejně jako mnoho jiných lidí nyní i já jedu na vlně reorganizace vlastního života, kterou podpořila i současná pandemie koronaviru. Člověk si díky této koronavirové krizi uvědomil hodně věcí o způsobu svého života a uspořádání priorit. Tato knížka mi pomohla uvědomit si, jak to mám se svým majetkem v životě a jak k němu přistupovat, aby mi byl spíše k užitku.

Autorka knihy Gretchen Rubin se dlouhodobě věnuje tématům štěstí, zvyků a lidské povahy. Původně vystudovala práva na Yale University a mám podezření, že její analytický a lehce direktivní styl se vloudil i do této knihy, což, řekněme si narovinu, není na škodu, když se máte zbavovat věcí.

Na úvod knihy autorka vysvětluje, proč se vůbec vrhat do vnějšího ne/pořádku a troufám si tvrdit, že v uvedených 9 bodech mě docela přesvědčila. Autorka je věcná, srozumitelná a nezatěžuje zbytečnou bio-ezo-tero omáčkou okolo.

Když už jsem si říkala, že důvod mám, zajímá mě, jak mě autorka „naučí“ to realizovat.

Zdroj: Autorka recenze

Zdroj: Autorka recenze

ROZHODNUTÍ – v této části knihy nám autorka dává návod, jak se rozhodnout, co si nechat a co poslat dál. Autorka vám zde určitě nebude říkat, že ty obrázky z první třídy máte vyhodit, ale i tak může tento proces rozhodování trochu bolet. Bolí to spíš v tom, že člověku dojde, kolik věcí má nahromaděných, které nepotřebuje a jak je těžké se jich zbavit. A jedna rada ve mně zvlášť hluboce rezonovala: „Nikdy ničemu nedávejte nálepku „Různé“!“ Protože toho se už nikdy nezbavíte.

TVORBA ŘÁDU – když jste překonali sebe samu a učinili jste vážná životní rozhodnutí související s minimalizováním svého movitého majetku, zde se vám dostane rad, jak organizovat, upravovat a opravovat svoje místo tak, abyste zase nesklouzli k hromadění nepořádku.

POZNÁVÁME SEBE – a je to tady. Zde přecházíme od věcí kolem nás, kterých jsme se úspěšně zbavili a naučili se je nehromadit, a dostáváme se k tomu nejtěžšímu, co ve vesmíru existuje – my sami. Nejhorší na této kapitole je to, jak má autorka ve všem pravdu…

TVORBA UŽITEČNÝCH ZVYKŮ – pokud jste přežili úklid baráku i úklid sebe, teď už nás čeká jednoduchá práce. Nebo ne? Pokud úkol, který se dá udělat za méně než jednu minutu, uděláte bezodkladně, máte vyhráno s prvním užitečným zvykem. A pokud se naučíte věci nepokládat, ale odkládat na své místo, dostáváte medaili.

Zdroj: Autorka recenze

Zdroj: Autorka recenze

DODÁNÍ KRÁSY – pokud jste přežili úklid baráku, sebe a naučili jste se novým užitečným zvykům, tak tady je pro vás odměna. Celá kniha je moc příjemně graficky zpracována, takže sama o sobě poskytuje kreativní půdu pro vymýšlení nových nápadů, jak si svět kolem sebe zkrášlit.

Sečteno, podtrženo, vyhozeno, uklizeno, vymalováno, všichni, kdo si chcete zapřemýšlet nad pořádkem ve svém životě, abyste dosáhli vnitřního klidu, tahle kniha vám ukáže cestu.

Síla nevysloveného: Příběhy z psychoterapie dětí a dospívajících

Napsat komentář

Po knížce s názvem Síla nevysloveného – Příběhy z psychoterapie dětí a dospívajících jsem sáhla ve snaze rozšířit si jako psycholožka obzory v oblasti dětské psychoterapie. Publikace mě však k mému překvapení oslovila na několika úrovních. Prakticky hned po přečtení prvních stránek jsem si začala uvědomovat, že její četbu nebudu řadit pouze do kolonky “profesionální růst”, ale vrátím se k ní i v čase vyčleněném na zábavu. Příběhy, které autor otevírá, rozmotává a proplétá jako pět různě barevných vláken, mě totiž pohltily a dojaly i (nebo možná především) na osobní úrovni.

Autorem publikace je Mudr. Peter Pöthe, psychiatr a psychoterapeut působící v Praze. Je autorem mnoha odborných článků a monografií. Mezi nimi jsou například: Dítě v ohrožení nebo Emoční poruchy v dětství a dospívání. Věnuje se psychoterapii dětí a dospívajících, jezdí pomáhat traumatizovaným dětem a rodičům do uprchlických táborů, přednáší na konferencích, organizuje a vede výcvik dětské psychoterapie atd.

V této knize se mu podařilo docílit zdařilého spojení poutavého a poučného. Vyprávění jednotlivých osudů je takřka beletristické. Čtenář se zřídkakdy dozví o jednom charakteru více informací najednou, podobně jako v psychoterapii, hodilo by se možná dodat. S koncem popisu každého sezení se vyprávění přesune k dalšímu příběhu, a tak čtenář napjatě otáčí stránku za stránkou v očekávání, jestli se dozví, jak bude osud jednoho hrdiny pokračovat, jenomže mezitím se začte do dál, a brzy je úplně ponořený do textu, od kterého se nemůže odtrhnout.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Jako psycholožka jsem velmi ocenila možnost nahlédnout “do dílny” zkušeného odborníka a seznámit se s tím, jak používá psychoterapeutické techniky, staví se k procesu psychoterapie, udržování hranic ve spolupráci s klienty, komunikaci s rodiči, ale i jak nakládá s praktickými záležitostmi jako je zacházení s místem, časem, prostorem i vybavením.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Ačkoli se v anotaci píše o pěti protagonistech: Honzíkovi, Sandře, Oliverovi, Romanovi a Alici, já osobně jich napočítala šest. Vzhledem k tomu, že je kniha psaná v první osobě z pohledu odborníka, je totiž šestým hlavním hrdinou autor sám, když nám skrz příběhy svých klientů přináší i střípky svého vlastního. Jedním z největších přínosů knihy je dle mého názoru právě autorova ochota sdílet se čtenářem svůj vnitřní svět, ukázat tu tenkou hranici mezi profesionálním a osobním, jenž snad každý pracovník v pomáhajícím oboru hledá jako Svatý grál.

Publikace Síla nevysloveného je velmi pěkně zpracovaná po všech stránkách. Čtenářovu pozornost na první pohled upoutá už barevná obálka, na níž je použitý obraz s názvem Kouzelník malířky Veroniky Holcové. Za sebe musím říci, že nechat se nalákat a zvednout knížku z regálu rozhodně stojí za to. Má potenciál zaujmout, a to jak profesionály z oboru, tak širokou veřejnost. Poskytuje vhledy do procesu psychoterapie a cesty k uzdravení, které, troufám si tvrdit, přijdou k užitku úplně každému.

Posilování mentální kondice: 365x jinak, ale stále stejně

Napsat komentář

Víte, co je to fleret, kotul, nebo poto? Pokud nemáte nejmenší tušení, může se vám stát, že některé z úkolů bude nemožné splnit.

Kniha „Posilování mentální kondice: 365 úkolů na celý rok“ obsahuje, jak již název prozrazuje, 365 různých cvičení – přes různé přesmyčky, doplňovačky a spojovačky až po cvičení soustředěná na produkci slov a logické hádanky. Autorka uvádí, že jednotlivé typy úkolů trénují verbální plynulost a kreativitu, asociační pohotovost, kombinační schopnosti, pozornost a koncentraci. Úkoly však zároveň testují i slovní zásobu a dlouhodobou paměť – tedy vaši schopnost si zapamatovat i bizarní druhy zvířat a rostlin, ale i názvy různých českých měst i malých obcí, či hor, kde jste pravděpodobně nikdy nebyli.

Zdroj: Autorka recenze

Zdroj: Autorka recenze

Tato kniha zabaví každého, kde rád trápí své mozkové závity, avšak vyžaduje i určitou disciplínu – pokud nedodržíte předepsaný trend „jedno cvičení na jeden den“ může se vám stát, že narazíte. V knize se totiž můžete setkat s tím, že u různých typů úkolu se řešení v krátkém sledu za sebou opakují. Úkoly z tohoto důvodu působí tak, že jsou pouze náhodně poskládané bez většího promyšlení dané posloupnosti a nelze v nich ani sledovat, že by se jejich obtížnost navyšovala.

Zdroj: Autorka recenze

Zdroj: Autorka recenze

Analyticky zaměřený čtenář může být zklamaný, jelikož kniha kromě výše uvedených cvičení a klíče s jejich řešením neposkytuje žádné další informace. Není tedy možné, abyste si vyhodnotili, na jaké úrovni jsou například vaše kombinační schopnosti, natož abyste mohli sledovat, zdali se v této oblasti díky knize lepšíte.

Věřím však, že kniha je i tak vhodným zpestřením pro zaryté luštitele, které již omrzely obyčejné křížovky.

Třinácté komnaty dětské duše: Tvořivá psychoterapie v duchu gestalt terapie

Napsat komentář

Kdo by nechtěl porozumět duši dítěte, když se říká, že přece v každém z nás je kus dítěte? Kdo z nás by netoužil se aspoň na chvilku zas navrátit do dětských let? Někteří dospělí už sami sebe nikdy nenašli, pro ně se může tato kniha stát odrazovým můstkem na cestě sebeobjevování, znovunalezení těch částí sebe sama, které zůstaly ztraceny v časech dětských her. Tato kniha je určena též pro ty, kteří vnímají potřeby dítěte a hledají způsob, jak dětem pomoci vyrůst v odolné jedince i přes jejich nepříznivé životní zkušenosti.

Autorka knihy, Violet Oaklander, která vystudovala klinickou psychologii, manželské a rodinné poradenství a též speciální pedagogiku, a je tedy opravdu expertkou ve svém oboru, svou knihu pojala velmi originálním a netradičním způsobem. Kniha je rozdělena do 12 částí, kde se autorka zaměřuje na dětskou fantazii, na vyjadřování dětských pocitů pomocí malování, ručních výtvorů a prací, vyprávění příběhů, dramatizace či terapie hrou. Jedna z obsáhlejších kapitol je též věnována poruchám chování. Kniha je velmi čtivá, obsahuje řadu kazuistik, ukázek obrázků malovaných dětmi a zejména mnoho autorčiných osobních postřehů.

Autorka při terapeutické práci s dětmi podněcuje děti k vyjádření svých pocitů prostřednictvím malby, práce s hlínou či plastelínou, hry s vodou, koláží či vyprávění příběhů. Každá z těchto použitých technik obsahuje řadu kazuistik z vlastní autorčiny psychoterapeutické praxe, a dále též reálné obrázky malované dětmi, se kterými autorka pracovala. Každý takový obrázek obsahuje podrobné vysvětlení, proč jej dítě namalovalo, jak se cítilo, když jej malovalo, atp. U většiny obrázků autorka děti vyzývá, aby se staly něčím ze svého obrázku a mluvily o tom, jak se cítí. Například, když dítě namaluje sopku chrlící lávu, autorka jej povzbudí, aby se vžilo do té sopky, kterou namalovalo a popsalo své pocity. Například: „Já jsem sopka, která má uvnitř lávu. Ta láva je můj hněv…“ apod.

 

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Jednu velmi obsáhlou kapitolu autorka věnuje poruchám chování a postupům, jak s dětmi s poruchami chování pracovat. Velmi zajímavá část je věnována dětskému hněvu. Dle autorčiných slov je pro děti nalezení přímého vyjádření vlastního hněvu jedním z nejtěžších úkolů. Hněv je totiž tou nejobávanější, nejodmítanější, nejpotlačovanější a nejvíce ohrožující emocí, dle autorčiných slov to bývá ta nejdůležitější a nejhlouběji usazená překážka na cestě k celistvosti a zdraví jedince. Velmi čtivě je též pojatá část zabývající se prací s hyperaktivními dětmi či naopak s dětmi uzavřenými, autorka v knize popisuje, jak tyto děti vnímá jejich okolí a jak se ony samy cítí, a proto se tak či onak projevují navenek.

 

 

 

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha je určena nejen odborníkům zabývajícím se dětskou psychikou, ale dle mého názoru i rodičům, kterým kniha přiblíží dětský svět, věřím, že každý rodič si v knize najde kus ze svého dítěte. Nalezne tam vysvětlení a účinné postupy, jak zvládnout a lépe pochopit hněv, strach, agresivitu či hyperaktivitu u vlastního dítěte. Autorka s dětmi při terapiích pracuje velmi nenásilnou a hravou metodou, takže si ke každému dítěti nakonec najde cestu.

 

 

 

 

 

 

Na závěr bych ještě ráda zmínila pár autorčiných postřehů, kterými je hustě protkána celá kniha.

„Malé dítě nemá problémy se sebeúctou, prostě je. V plném slova smyslu existuje.“

„Silné vědomí sebe je dobrým předpokladem pro kvalitní kontakt s okolním prostředím a lidmi v něm.“

„Malé děti neobviňují za své problémy rodiče či okolní svět. Myslí si, že samy jsou špatné, že udělaly něco špatně, že nejsou dostatečně chytré, hezké.“

Každý z těchto postřehů nutí čtenáře k hlubšímu zamyšlení. Věřím, že nejeden odborník, ale i rodič si z této úžasné a originální knihy vezme ponaučení a zároveň jim kniha napomůže nahlížet okolní svět očima dítěte, což je pro komunikaci s dětmi nesmírně cenná zkušenost.

Rozdělené self: Existenciální studie o duševním zdraví a nemoci

Napsat komentář

Ronald D. Laing (1927 – 1989) byl zajímavou osobou na poli psychiatrie a psychoterapie. Někteří z vás se s jeho osobou možná již setkali ve filmu Šíleně normální (Mad to be normal, 2017). Jeho význam a přínos spočívá v tom, že svými názory nabourával do té doby zaběhlé představy, způsoby a teorie v oblasti psychiatrie, díky čemuž je řazen mezi představitele tzv. antipsychiatrie.

Kniha Rozdělené self vyšla poprvé v roce 1960 a byla jeho prvotinou, kterou napsal už v 28 letech. Primárně se zde věnuje existenciálně-fenomenologického pohledu na to, jak u lidí vzniká psychotické onemocnění skrze oddalování skutečného a falešného self, které postupně vede až k dezintegraci celé osobnosti. Tento postupný rozpad je dle Lainga obranným mechanismem, který má v první řadě pacienta chránit před druhými.

Shodou okolností jsem narazila na postřeh Laingova současníka Carla R. Rogerse (1902 – 1987) v knize Způsob bytí (Portál, 2014), kde popisuje princip vzniku psychóz se zajímavou podobností: „Když se odvážím, riskuji a snažím se podělit s druhým o něco, co je velice osobní, a on to nepřijme a neporozumí mi, je to velice skličující zážitek naprostého osamění. Nyní již věřím tomu, že takové pocity mohou u některých lidí způsobovat psychózy.  Vzdávají se naděje, že se někdy najde člověk, který by jim porozuměl. Avšak v okamžiku, kdy se této naděje vzdali, stal se jejich vnitřní svět, stále bizarnější, jediným světem, v němž mohou žít. Nedokážou se již dále s ostatními lidmi dělit o své zkušenosti (str. 28).“ V jedné z kapitol C. Rogers představuje kazuistiku, kde se dokonce na Lainga odvolává. Pro zájemce je tedy možné nahlédnout ve zmíněné knize do kapitoly “Samota Ellen Westové”.

Podíváme-li se ale pod hlavní námět knihy, tj. schizofrenie, objevíme možná ještě zásadnější témata. Autor měl odvahu zpochybnit některé metody tehdejší psychiatrie a nabídnout svůj zásadně odlišný pohled na pojetí duševní nemoci a její léčbu. To se pak v praxi projevilo například v jeho kontroverzním experimentu (tzv. Rumpus Room Experiment), kde se pokusil vytvořit pro schizofreniky léčivé prostředí, které bylo zásadně odlišné od prostředí psychiatrické léčebny.

Zdroj ukázek: Nakladatelství Portál

Zdroj ukázek: Nakladatelství Portál

Zásadní východisko, se kterým se u Lainga setkáváme, je pohled na druhého člověka (pacienta, chcete-li) jako na osobu, nikoliv jako na věc. Pouze vnímáme-li druhého jako hodnotnou lidskou bytost, můžeme usilovat o porozumění. Vidíme-li druhého jako věc, odráží se to v našem jednání. To, že se v psychologické práci snažíme být objektivní, vede v kontaktu s klientem k vytrácení empatie a vztahovosti, jež je dle Lainga využívána jako jeden z hlavních léčebných prostředků.

 

 

 

 

Laing klade důraz na porozumění, lásku a bezpodmínečné přijetí ze strany lékaře a lidskou svobodu. Úkolem psychoterapie je podle něj apel na svobodu pacienta, přičemž rolí terapeuta je apelovat efektivně. Hovoří o tom, že i psychotickému pacientovi se můžeme snažit porozumět, a že toto porozumění je do určité míry možné. V tomto procesu zdůrazňuje vztah: “To, jak si jeho chování [v tomto kontextu chování schizofrenika] vysvětlíme, bude záviset na vztahu, jaký si s ním vytvoříme (str. 28).” Zároveň také píše, že snaha o porozumění je zásadním krokem k tomu, aby klient měl naději na uzdravení.

 

 

 

Z díla čiší humanismus a někdy až rozhořčenost nad prací některých tehdejších psychiatrů. Není tak divu, že kniha našla mnoho kritiků. Autor například píše: “Chování pacienta je v určité míře funkcí chování psychiatra v tomtéž behaviorálním poli. Standardní psychiatrický pacient je funkcí standardního psychiatra a standardní psychiatrické nemocnice (str. 26).”

 

 

 

 

 

Než jsem začala psát recenzi, musela jsem si dát několik týdnů od knihy pauzu. Po jejím dočtení ve mně doznívala frustrace, že jsem jí dostatečně neporozuměla. Byla to pro mě jedna z nejnáročnějších knih. Na druhou stranu teď s odstupem vnímám Laingovy myšlenky jako zásadní, až fascinující. Části s kazuistikami byly srozumitelné a zajímavé, ale v teoretických částech jsem se ztrácela. Může být i tím, že v psychoanalytickém přemýšlení nejsem vůbec zběhlá. V novém vydání mi velmi pomohl doslov od Karla Jakubů, který dílo zarámoval do kontextu doby.

Shrnula bych to asi takto – jedná se o zajímavé čtení, které umožňuje setkat se s jednou z nejvýznamnějších osobností psychiatrie, na druhou stranu se přiznám, že kdybych se nezavázala k tomu, že recenzi napíšu, knihu bych pravděpodobně nedočetla.

Léčivý rodokmen: Jak prababičky ovlivňují náš život

Napsat komentář

Když jsme byli malí, asi téměř každý z nás slyšel: „Po kom to dítě je?! Po mně rozhodně ne!“ Tak tedy po kom? Může být zarputilé po matce, chytré po otci, ostrovtipné po babičce. To, že genetika je mocná čarodějka, se ví už dlouho. Nicméně, jak si odpovědět na otázku, po kom vlastně jsem? Vzhled se dá snadno odvodit pomocí zrcadla, z hlediska vnitřku je to komplikovanější.

Lenka Šnajdrová ve své knize Léčivý rodokmen – Jak prababičky ovlivňují náš život, nabízí možnost, jak odhalit dědictví po svých předcích. Stačí pouze zapátrat v minulosti, sestavit si rodokmen a všechny informace máte jako na dlani. Jenomže, jak hledat v minulosti a jak si udělat rodokmen? Na všechny tyto otázky vám odpoví právě tato kniha.

Provede vás krok za krokem vaším pátráním, kde začít a z jakých zdrojů čerpat. Ve výsledku vám i poradí, jak se k možným informacím dostat. Je skvělé, že kniha je plná příkladných scénářů, co vás při vašem pátrání může potkat.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha je strukturovaná do krátkých kapitol, což lze hodnotit jedině pozitivně, neboť ji můžeme číst po částech a na pokračování. Vždy na konci větší kapitoly se nachází krátké shrnutí. To ocení zejména ti, kteří mají potřebu si z knihy dělat výpisky a psát shrnutí kapitol. Všechno na sebe navazuje a má to spád.

Co se mi velmi líbí, jsou nápady, jak s rodokmenem, a nejen s ním, pracovat. V podstatě ukazuje návod, jak se poučit z chyb, které děláme už po staletí. Poskytuje nám vodítko, jak hovořit se staršími členy rodiny a dozvědět se od nich informace, o kterých bychom se jenom těžko dozvěděli na základě data narození.

Autorka knihy Lenka Šnajdrová pracuje jako klinická psycholožka a analytická psychoterapeutka. Její dosavadní tvorba se hodně zaobírá myšlenkami Junga.

Na to, jak je kniha krátká, tak v člověku vyvolá dvakrát tolik myšlenek než jiné knihy podobného formátu. Je to nenápadný začínající balíček, který v sobě nese moc potenciálních změn.

Narušení: Znepokojivá kniha do té míry, do jaké si ji čtenář pustí pod kůži

6 komentářů

Knihu Narušení od autorky Susanny Kaysen jsem přečetla dvakrát. Poprvé jedním dechem „na jeden zátah“ během pozdního večera a posléze části noci. Kniha mi nedovolila zastavit, všech asi 34 kapitol na méně než 150 stránkách ubíhalo rychle jako vlak.

K výběru tohoto díla mě nalákal popis „mladá hrdinka strávila dva roky v psychiatrické léčebně během bouřlivých 60. let v USA,“ což mi připomnělo klasická mnou přečtená díla „Tančím tak rychle, jak dokážu“ a „Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem.“ Ač jsem se první noc od knihy nemohla odtrhnout, při porovnání s výše zmíněnými knihami rovněž popisujícími pobyty žen – pacientek na uzavřených odděleních psychiatrických léčeben ve Spojených státech ve 20. století jsem byla spíše zklamána. Očekávání, jak dobře víme, málokdy nesou ovoce. Ta má očekávala dlouhý příběh a hluboké osobní pohledy, kterých jsem se v krátkých kapitolách nedočkala.

Avšak! Po pár týdnech jsem si knihu přečetla pomaleji a přes den, respektive po dobu několika dnů. V tomto tempu jsem dokázala docenit pronikavé vhledy a postřehy autorky sepsané výstižným a stručným jazykem. Čím pomaleji jsem četla, tím hlouběji se do mě mohlo ostří autorčiny mrazivé reality zarývat. Jak jsem z knihy pochopila, to stejné ostří, pohled člověka z ‚vnějšku‘, kterému příhody z psychiatrie v této knize připadají abnormální, ba děsivé, bylo postupně u autorky i všech pacientů na tomto oddělení otupováno. Jak uznala autorka, člověk si zvykne skutečně na všechno.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Bouřlivá 60. léta, během kterých se příběh odehrává, lze vnímat na pozadí, autorka se k němu v několika kapitolách vyjadřuje v druhé části knihy. Naopak v popředí jsou příběhy dívek spolupacientek z léčebny a autorky samotné.

Ačkoliv popis knihy zní tak, jako by autorka byla do léčebny zavřená proti své vůli a omylem, podle doporučení lékaře, otisknutého v knize, i chování autorky – pacientky se mi spíše zdálo, že toto rozhodnutí ji spíše zachránilo život. Do té doby za sebou měla několik pokusů o sebevraždu a nestabilní život a vztahy. Toliko k mému postřehu a názoru k ne/adekvátnosti popisu knihy. Pravda je, že i dramatičnost tohoto popisu mě ke čtení knihy nalákala, čehož vůbec nelituji.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Rozhodně jde o knihu, jež čtenáře vtáhne a přesvědčí o tom, ať dychtivě čte dál a dál. Díky konkrétním příběhům jednotlivých lidí v krátkých kapitolách a popisům, díky nimž si osoby i prostředí dokážete představit před očima, je příběh barvitý a živý. Autorka je schopna nadhledu, užívá neotřelé příměry, střídá styly a témata. V jedné kapitole popisuje svůj život v léčebně jako film doplněný recenzí ‚publika‘ zdravotních sester, v jiné kapitole se zamýšlí nad dvěma typy projevů duševních chorob, a to z hlediska „rychlosti“ (např. překotné myšlení) a „lepkavosti“ (katatonie, deprese…). Přičemž dochází k závěru, že oba typy působí navenek stejně: jako strnulost.

Uvědomuji si, že tyto mé popisy a vybrané příklady příběhů čtenáře možná nenalákají, ale zkuste si knihou alespoň zalistovat. A pokud se vám vůbec číst nechce, na motivy knihy vznikl stejnojmenný film, v němž si zahrály herečky Winona Ryder a Angelina Jolie. Ten jsem zatím neshlédla, proto nedokážu posoudit jeho podobnost s knihou. V každém případě přeji příjemnou zábavu. 🙂

Anatomie lidské destruktivity: Můžeme ovlivnit její podstatu a následky?

Napsat komentář

Je některým z nás destruktivní ničivá agrese a pomstychtivost vrozená? Jaký vztah měly k agresi osobnosti jako Josef Stalin, Heinrich Himmler či dokonce Adolf Hitler? Dřímá v každém z nás zlo, které při navození určitých specifických podmínek dokáže zcela nekontrolovatelně ovládnout a změnit naši osobnost? K čemu vůbec slouží lidská agrese?

Klasické dílo Anatomie lidské destruktivity od německého sociálního psychologa, sociologa, psychoanalytika, humanistického filozofa a demokratického socialisty Ericha Fromma řeší zásadní otázku, zda můžeme ovlivnit podstatu a následky lidské agrese. Kniha pojednává o různých aspektech agrese, a to za pomoci poznatků z lidské i zvířecí psychologie či antropologie.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

 

 

 

V úvodu knihy poskytuje autor základní terminologii, kdy rozlišuje agresi na benigní (reakce na útoky a obranu proti nim) a agresi maligní (jedná se o specificky lidskou vášeň ničit a mít absolutní kontrolu nad lidským životem. Kniha je následně rozdělena do tří dílů, a to:

 

 

 

 

První díl knihy se zabývá instinktivisty, čili představiteli pudové energie, autor porovnává teorii Konrada Lorenze (autora knihy Takzvané zlo) a Sigmunda Freuda. Dále se autor zabývá porovnáním mezi zastánci představiteli teorie prostředí a zastánci teorie chování, v této souvislosti autor zmiňuje i dobře známý Milgramův experiment. Závěry experimentu byly překvapující, první zjištění se týkalo síly sklonů k poslušnosti, které se v experimentu projevily. 26 ze 40 pokusných osob se podřídilo pokynům autoritativní osoby, i přesto, že tato nevládla žádnou zvláštní mocí k prosazení svých příkazů.

Druhé překvapivé zjištění se týkalo neobyčejného napětí, které Milgramův pokus v účastnících vyvolal. Experimentátoři očekávali, že pokusné osoby prostě přestanou spolupracovat, jakmile jim to svědomí nařídí. Stalo se však něco jiného. Objevily se velice silné reakce napětí a prudkých emocí. Velmi zajímavý mi připadal popis jednoho z experimentátorů, který doslovně popsal vliv pokusu na jednoho z účastníků:

„Pozoroval jsem uvolněně působícího obchodníka středního věku, který přišel do laboratoře s úsměvem a sebejistě. Během dvaceti minut se z něj stala škubající se koktající troska, rychle se blížící stavu nervového zhroucení. Stále se potahoval za ušní lalůček a dělal nervózní gesta rukama. Jednou se uhodil pěstí do čela a mumlal: „Panebože, ať už to skončí!“ Ale i přesto reagoval na každý pokyn experimentátora a poslouchal ho až do konce.“

Dále autor rozebírá další velmi dobře známý vězeňský experiment, a to experiment doktora Zimbarda. Účelem tohoto pokusu bylo zkoumat chování normálních lidí v experimentální situaci, kdy ve zdánlivém vězení hráli úlohu vězňů a dozorců. Obecná teze, o níž autoři experimentu věří, že byla pokusem potvrzena, zní, že většinu lidí lze pod tlakem situace přimět k jakémukoli chování, a to bez ohledu na jejich morální založení, osobní přesvědčení a hodnoty.

Druhý díl knihy se zabývá důkazy proti instiktivismu. V této části knihy je dopodrobna popsána neurofyziologie, chování zvířat a agrese či antropologický přístup k agresi. Autor všechny koncepce dopodrobna rozebírá na podkladě další odborné literatury a citací z ní. I když je tato část knihy spíše odborná a teoretická, je i pro běžného čtenáře velmi čtivá, jelikož autor používá mnoha příkladů a přirovnání k lepšímu pochopení textu. Zároveň věřím, že pokud čtenář pro psychologii méně zapálený tuto část knihy zcela přeskočí, vůbec nic se nestane, jelikož další část knihy na ni přímo nenavazuje a čtenář ani takzvaně neztratí nit, čili hlavní myšlenku knihy.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Třetí díl knihy se zabývá různými typy agrese a destruktivity a jejich předpoklady. Autor zde porovnává dva základní fenomény, a to benigní agresi (společnou pro zvířata i lidi) a maligní agresi (destruktivní sílu připisovanou pouze lidem). V této části knihy autor na konkrétních příkladech rozebírá ukázky maligní agrese u konkrétních osob z historie. Autor zde jako příklady uvádí Josefa Stalina, Heinricha Himmlera či Adolfa Hitlera. Jednotlivé příklady jsou rozebrány velmi podrobně s důrazem na vývoj osobnosti, vliv prostředí a podobné aspekty. Nejpodrobněji se autor zabývá osobností Adolfa Hitlera a jeho vztahem k agresi. Věřím, že tato část knihy je pro mnoho čtenářů tou nejzajímavější, jelikož autor se velmi podrobně věnuje osobnosti Adolfa Hitlera, jeho dětství, popisu jeho rodičů, jeho vztahu k ženám i třeba k popisu jeho nadání a talentu, osobně jsem tuto část knihy hltala doslova jedním dechem.

V závěru knihy se autor ještě zabývá Freudovou teorií pudu života a smrti a jejich kritikou, úplný závěr knihy je uzavřen doslovem JUDr. Jana Koska, PhD., který uvádí, že kniha Anatomie lidské destruktivity patří k těm nejlepším a zůstává až neuvěřitelnou inspirací k dalšímu přemýšlení a hledání životní cesty.

Sama tuto knihu pokládám za klasické dílo, které by si měl přečíst každý, koho zajímá původ lidské agrese, jelikož čtenář možná nemusí souhlasit s autorovým názorem, avšak v knize narazí na mnoho zajímavých citací z nespočetné odborné literatury, což vidím jako cennou přidanou hodnotu celého díla. Kniha je velmi čtivá a nutí k hlubšímu zamyšlení a případnému přečtení další odborné literatury, na kterou se autor ve svém díle odkazuje. Myslím, že i přes to, že kniha vyšla již v roce 1973, její poselství je i přes často již překonané názory velice aktuální i v dnešní době. Kniha je napsána velice čtivě, podrobně, fundovaně a přesto běžnému čtenáři velmi dostupně. Nutkání k hlubšímu zamyšlení, tento pocit ve mně kniha zanechala i velmi dlouho po svém přečtení. Neuvěřitelné množství popsaných experimentů i příkladů z další odborné literatury dává čtenáři možnost autorovy teze porovnat s dalšími odbornými názory. Kniha je velmi přínosným a cenným dílem, které by si měl přečíst každý, koho zajímá původ lidské agrese.

Arteterapie v souvislostech

Napsat komentář

Arteterapie byla původně využívána pro zpřesnění diagnóz u duševních poruch, až posléze byla brána jako samostatná terapeutická disciplína. Zároveň ji lze využívat pro každého z nás, jakožto možnost mentální hygieny. Díky tomu má v současné společnosti vysoký potenciál.

Kniha autorů Marie Lhotové a Evžena Perouta obsahuje zevrubný náhled na arteterapii jako takovou. Dalo by se říci, že se jedná o učebnici, která je příhodná pro začínajícího pracovníka v oboru, jenž se snaží porozumět problematice, ale zároveň je vhodná i pro zkušeného matadora. V podstatě ukazuje krok za krokem, co se v arteterapeutickém procesu děje, a jak arteterapeutické artefakty vznikají.

Evžen Perout je dlouholetý člen Ateliéru arteterapie na Jihočeské univerzitě a Marie Lhotová je klinická psycholožka, arteterapeutka a supervizorka. Díky jejich profesnímu zaměření poskytuje kniha teoretický náhled na otázku arteterapie, bohatě doplněnou příklady i z jejich praxe. Oba autoři v podstatě vytvořili náčrt současné situace u nás.

Autoři jdou přímo k věci bez zbytečných kliček. Shrnují dosavadní výzkumy, které jsou obohacené o příklady z vlastní bohaté praxe na několika pracovištích. Bylo by ovšem mylné se domnívat, že je vhodná pouze pro ně. Své uplatnění najde u vývojového psychologa, psychoterapeuta, klinického psychologa, ale též i u speciálního pedagoga atd.

Struktura knihy vychází nejprve ze základů kresby a jejím ontologickém vývoji. Vše je doplněno o praktické ukázky charakteristických dětských kreseb pro dané období.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Plynně přechází do metod využívaných v arteterapii. Zde se autoři zaobírají zejména projektivně intervenční arteterapií, v jejíž rámci se převážně pracuje s akčními akvarely a kolážemi. Důkladně je v knize rozpracována část formy a obsahu artefaktů, a jakým způsobem jsou tvořeny (kompozice, prostor a perspektiva, rytmus, barvy atd.). V poslední části jsou popsána specifika užití arteterapie u jedinců s psychickými poruchami. Zejména poslední část ocení studenti, neboť poskytuje mnoho příkladů a postupů, jak s daným klientem v rámci arteterapie pracovat.

Přibližně v polovině knihy je poměrně velká příloha s ukázkami některých artefaktů, na které autoři odkazují v textu. Je hezky strukturovaná a přehledná dle kapitol. Velmi jsem to ocenila, neboť jsem si mohla udělat konkrétní představu o daném artefaktu. Díky zevrubnému popisu autorů jsem se alespoň na moment dokázala vcítit do toho, co vidí oni.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Ať už se tato kniha dostane k laikovi či odborné veřejnosti, myslím, že uspěje, neboť přináší každému něco. Laikovi může nabídnout náhled do tajů arteterapie a zkušenému terapeutovi přináší ucelený obraz veškeré problematiky. Z mého pohledu je určitě přínosem pro všechny čtenáře.

Blíž tě nepustím aneb Jak v sobě najít střed a nastavit hranice

Napsat komentář

Stává se vám, že až potom, co zareagujete, uvědomíte si, že jste vlastně chtěli dnes večer být doma, a ne jít kamarádovi pomoci opravovat auto? Stává se vám, že si někdy připadáte zahnaní do kouta a až zpětně vám dojde, co se v dané situaci vlastně odehrálo a začnete být naštvaní? Pokud chcete zapracovat sami na sobě a na tom, abyste se nedostávali tak často do situací, kdy někdo překračuje (nechtěně či záměrně) vaše hranice, musíte si je nejprve uvědomit, „osahat“.

Kniha Blíž tě nepustím čtenáře nejprve provede právě tímto úvodním krokem – pomůže mu zjistit, kde vlastně má své hranice, jak s nimi může on sám nakládat a jak se mohou hranice pohybovat. Pomůže také uvědomit si, jaké tělesné symptomy nám mohou být při obraně vlastních hranic užitečné a včas nás upozornit na to, kde se naše hranice nacházejí.

Kniha postupně přináší řadu technik a tipů pro to, jak si lépe uvědomovat vlastní tělo, pracovat s ním a být s ním v kontaktu, a tak postupně nacházet sami v sobě harmonii.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Teprve potom přijde čas tato uvědomění využít ve vztahu k ostatním v tom, kam až druhé lidi pustíme, co jim dovolíme a jak si své hranice uhájíme. I v tomto ohledu přináší kniha řadu podnětů k zamyšlení i k vyzkoušení a řadu nápadů, jak to udělat. Někdy může pomoci pouze vnitřní energetické vymezení, ale třeba i vědomá práce s energií tak aby se nacházela tam, kde ji potřebujeme. Někdy jsou vhodné konkrétní tipy, jak se vůči druhým lidem vymezit.

 

 

 

 

 

Je možné, že po knize sáhnete i v situaci, kdy jste sami se sebou a svými hranicemi docela spokojení, třeba proto, že hledáte způsoby, jak naučit zdravému nastavování hranic vaše dítě. I v tomto směru můžete v knize najít velmi podnětný zdroj inspirace a možná i vlastního uvědomění toho, jak se (ne)možnost nastavit si hranice v dětství a třeba v tom, kolik jídla sníte, odrazila na vaší současné (ne)schopnosti odmítnout, když vás někdo o něco požádá, třebaže jste dnešní večer chtěli strávit úplně jinak.

Tma: O hvězdách, strachu a pěti nocích na hoře

Napsat komentář

Světelné znečištění, samota, neopomenutelná role tmy v našich životech, to vše jsou témata rozvíjená v knize norské novinářky Sigri Sandberg, která se vydala pobýt pět nocí ve Finse, kde její rodina vlastní chatu, aby mohla o samotě zažít pravou tmu a její působení na lidskou psychiku.

První věc, která vás na knize uchvátí, je její jednoduchý, ale krásný přebal zobrazující malou chatu v horách. Když se poté kniha otevře, tak člověk objeví velice stručný jeden a půl stránkový úvod představující hlavní témata knihy, což mi osobně přijde jako výborný nápad – čtenář tak rychle zjistí, co jsou konkrétní myšlenky knihy, a může se rozhodnout, zda kniha stojí za přečtení.

Po úvodu následuje hlavní obsah knihy strukturovaný do pěti částí, každá zachycující jeden ze strávených dní – pondělí až pátek – a téma či témata s ním spojená, na něž bylo poukázáno v úvodu.

Knihou prochází paralelní příběh o ženě, Christiane Ritterové z Karlových Varů, která před druhou světovou válkou navštívila svého muže v Antarktidě, který zde pracoval coby polární lovec. Tento text se objevuje v každé kapitole několikrát v podobě krátkého odstavce v uvozovkách a ocenil jsem, že byl vždy nadepsán, takže se v textu neztrácel. Autorka zde porovnává vlastní zkušenost se zkušeností této ženy a paralely, které z těchto dvou vyprávění vystupují, jsou velkou předností knihy.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Každá z kapitol je ilustrovaná krátkou básní, které mně osobně moc neříkaly, ač mám poezii rád. Toto však může být pouze otázkou vkusu, přesto se neumím ubránit dojmu, že některé z nich zde byly uvedeny pouze, aby vyplnily místo. Na rozdíl od básní, jsou použité fotografie zobrazující zasněženou krajinu, velice dobře zvolené a krásně ilustrují atmosféru knihy.

Je zde nastíněno mnoho témat z psychologie, medicíny, neurologie a astrologie. Jsou zpracovány výstižně a přehledně, přesto se jedná spíše o obecné poznatky, které jsou však v souladu s autorčinou profesí coby novinářky a nějaký hlubší/odborný vhled jsem ani nečekal, zato je poznat přehled nad rozličnými tématy.

Kniha velmi pěkně plynula, ale není to text, který by vás knihu nechal přečíst během jednoho sezení, což může být způsobeno snahou autorky být stručná a výstižná; někdy působí poněkud strojově. Na druhou stranu musím vypíchnout velice lidské epizody zachycené, kdy se autorka nestydí zmínit tělesnou potřebu, která se zdá být pro většinu autorů tabu.

Všechno sečteno, tato kniha je velice krátká, dobře se čte, ale postrádá hloubku, kterou by od takovéhoto tématu člověk očekával. Přesto je to zajímavé čtení o lidské zkušenosti, kterou je dnes těžké zažít, s několika zajímavými myšlenkami. Pro mnohé může sloužit coby nenáročný úvod do témat, jako je spánek, světelné znečištění a důležitost tmy pro vývoj člověka i lidstva.