Kniha Psychologie nevědomých procesů vyšla ve svém originále (Die Psychologie der unbewussten Prozesse: Ein Überblick über die moderne Theorie und Methode der analytischen Psychologie) již v roce 1917. Samotný Jung toto dílo několikrát revidoval a doplňoval, dočkalo se tak v originále celkem 5ti úprav (ta poslední je pak z roku 1943). Jak konstatuje v předmluvě k této knize pan profesor Komárek, jedním z důvodů, proč je toto dílo přeloženo a vydáno v našem prostředí po více než 106 letech je komunistická nelibost vůči Jungovým myšlenkám. Ty se pak začaly publikovat (oficiálně) až v porevolučních časech.

Kniha je rozdělena do 9 kapitol, které se četly velmi příjemně. První dvě kapitoly Jung věnuje počátkům psychoanalýzy, tedy je zde věnován nemalý prostor Freudově sexuální teorii. Ve třetí kapitole se poté zabývá Adlerovou teorii, vůlí k moci, teorií, která stojí v protikladu k Freudovu sexuálnímu pudu. Je třeba podotknout, že v textu nezaznívá kritika Freudových (či Adlerových) myšlenek. Naopak, já jsem z nich jako čtenář cítila jakousi úctu a obdiv k oběma zmíněným kolegům. Jung velmi milým způsobem na kazuistice jedné své pacientky aplikuje obě výše zmíněné teorie. Poukazuje v ní tak na to, jakých anamnestických informací se která teorie v kazuistice „chytá“ a co z nich vyvozuje. Obě teorie vedou k pochopitelnému vysvětlení, avšak k rozdílným vyústěním. Před čtenářem tak vzniká dilematická otázka: aha, a co tedy teď? Která teorie je ta „pravdivá“, „více padnoucí“?

Jung nabízí východisko v dalších kapitolách, ve kterých nastíní svou teorii, založenou primárně na existenci dvou psychologických typů, typu extrovertnímu a introvertnímu. V následujících kapitolách se pak věnuje problematice osobního a nadosobního nevědomí. Své myšlenky a teorii poté ilustruje na vybrané kazuistice pacientky. Na této kazuistice popisuje celý analytický proces, rozdělený do několika fází. Zde bych se pozastavila ale především nad jednou z klíčových Jungových myšlenek. Jung chápe Freudův postup práce jako kauzálně-reduktivní. Tedy, obrazy a symboly z nevědomí pacienta rozloží do jednotlivých složek a jejich smysl se pak vyjeví v kontextu individuálního nevědomí, tedy symboly a obrazy jsou „živeny“ osobní zkušeností a jedinečnou historií daného člověka. Přesto Jung popisuje, že existují situace v analýze pacientů, kdy se dále vyjevují obrazy a symboly z nevědomí pacienta, ale kauzálně-reduktivní způsob práce s nimi již nepřináší žádné výsledky a pacienta nikam neposouvá. Je tedy nutné, dle Junga, na tyto symboly nahlížet jako na obrazy a symboly kolektivního nevědomí, jakéhosi nadvědomí, které je nám všem společné. Při práci s těmito symboly je však nutné aplikovat postup syntetický, takový, který symbol integruje do obecného a srozumitelného vyjádření.

Jung píše svou knihu v době, kdy v Evropě propuká první světová válka. V tomto ohledu, jak píše profesor Komárek ve své předmluvě: „(válka Jungem)… hluboce otřásla a upevnila jeho přesvědčení o naprosté nutnosti lidské sebereflexe a pokud možno co největšího zvědomění nevědomých procesů našich duší.“ (str.16). A jak dále pan profesor poznamenává, jak děsivé je přihlížet o 106 let později stejným událostem na stejném místě, totiž vypuknutí války na Ukrajině: „Je děsivé, jak se problémy kruhem vracejí a v době, kterou máme za nejcivilizovanější ze všech dosavadních, se přesvědčujeme náhle o opaku.“ (str.16).

Kniha Psychologie nevědomých procesů je knížečka malého útlého formátu, přesto obsahuje celou řadu hlubokých a cenných myšlenek. Určitě bych ji doporučila všem, kteří se seznamují s psychologií a mají zájem i o díla C.G.Junga. Myslím si, že je kniha reprezentativní ochutnávkou Jungova způsobu myšlení a nazírání na věci v nás i okolo nás. Věřím však, že i ti, kteří jsou v Jungových myšlenkách zběhlí a jeho díla znají, si nebudou chtít nechat ujít možnost, mít i toto dílo ve své knihovně.