Archiv štítku: psychoanalýza

Otázky soudobé psychoanalýzy: Tradice a současnost

Názory na psychoanalýzu jsou různé a někdy mohou být polarizované. Vladimír Vavrda, český psycholog a psychoterapeut, si ve své nové knize Otázky soudobé psychoanalýzy klade za cíl seznámit čtenáře s tématy soudobé psychoanalýzy. Ta je představena zejména jako způsob uvažování o lidské psychice a podstatě jejího fungování. Cílem tak není představit všechna témata psychoanalýzy, to by zřejmě 263 stran nestačilo. Vybírá to nejzajímavější a pozornost věnuje spíše poznatkům o paměti a attachmentu, které by měly být základem při porozumění tradiční psychoanalýze přesnějším a modernějším způsobem.

Kniha je členěna do dvou částí. První obsahuje právě teoretické poznatky o paměti (např. explicitní paměť či implicitní paměť, která je důležitá v procesu změny), attachmentu, mentalizaci ad. Někteří terapeuti podle Vavrdy pracují psychoanalyticky ve smyslu „zde a nyní“. Řeší jen to, co se aktuálně odehrává v terapeutickém procesu, ačkoli vnímají vliv minulosti. Vavrda považuje za důležité zabývat se tím, co se odehrává zde a nyní, ale v kontextu osobní historie jedince. Skloubením obojích aspektů může dojít k rekonstrukci reprezentace attachmentových vztahů. Takové rekonstrukce podle autora mohou umožnit větší pochopení toho, proč se jedinec k dané adaptaci uchýlil. Vavrda popisuje, že aby se člověk mohl konfrontovat se starou, bolestivou či dokonce traumatickou vzpomínkou, potřebuje bezpečné prostředí terapeutického vztahu. A často je zážitek terapeuta (např. jakým způsobem s ním klient nakládá v terapii) jediným způsobem, jak se dozvědět něco o svých formativních zkušenostech.

Vavrda píše, že způsob, jakým člověk reaguje, představuje výsledek jeho zkušeností s attachmentovými figurami se všemi možnými distorzemi. Terapeut pomocí interpretace klientovi zvědomuje tyto modely. Vzhledem k neopominutelné důležitosti attachmentu (nejen v dětství) Vavrda v knize popisuje teoretický základ pro vztahový rámec, ve kterém se vyvíjí psychika a ve kterém probíhá terapie. Soudobá psychoanalýza se dívá na rané vztahy jedince a jejich povahy, v kontextu attachmentových vztahů se vyvíjí i mentalizace, čili schopnost činit svět, jeho fantazie, myšlenky aj., psychickými. Takovými, o kterých můžeme vnitřně přemýšlet a které nám umožňují nakládat s vnitřními stavy na psychické úrovni. V této části knihy Vavrda podtrhuje význam zrcadlení pro regulaci afektivních stavů a píše o důsledcích v případě ztráty této schopnosti.

Neméně cennou kapitolou je porozumění self jako zdroji aktivity a jeho pěti postupně se rozvíjejících úrovní prožitku self. První část je pak uzavřena kapitolou o psychopatologii v kontextu teorie attachmentu.

Druhá část knihy se věnuje klinickým otázkám v alternativním světle a otevírá ji kapitola o smysluplné terapii. Jako v každé jiné terapii, má i psychoanalýza svůj řád a pravidla. Jde tu zejména o to, aby sám terapeut si byl vědom pohnutek, které jej vedou ke konkrétním krokům. Stejně tak terapeutická intervence by měla být vedena jako intencionální akt, ve kterém je terapeut konzistentní a rozumí podobě a smyslu své intervence.

Jako mnohé další směry, které hovoří o tom, že osobnost terapeuta je nástrojem samotné terapie, v psychoanalýze je terapeut popisován jako zrcadlo. Základem psychoanalytické práce je podle Vavrdy porozumění klientovi, které následně neslouží jen terapeutovi, ale také samotnému klientovi, který se v tomto zrcadlu může pozorovat, a na jehož základě může měnit své vzorce chování.

Nejobsáhlejší kapitola celé knihy je věnována tématu interpretace jakožto jedné ze zásadních technik, která si také prošla bouřlivým vývojem a mnohými definicemi. V současné době je možné říct, že jejím základem je porozumění klientovi a tomu, co se vněm odehrává. Tyto znalosti jsou neúplné a zpravidla redukující a je potřeba je operacionalizovat, a to pomocí získání interpretací do podoby hypotéz, které lze potvrdit či vyvrátit. Vavrda popisuje interpretativní proces, roli nevědomí či emocí a seznamuje čtenáře s pojmy jako je interpretující introjekt, interpretace prvního a druhého řádu či reprezentace třetího řádu.

Jedním z hlavních pilířů psychoanalýzy je přenos. Vavrda proto otevírá kapitolu o jeho analýze a interpretaci. Za další praktické téma můžeme považovat rekonstrukce implicitních vztahových modelů v terapii, kdy interakce terapeut – klient obsahuje řadu „přítomných okamžiků“ (stejně jako interakce rodič – dítě). K těmto okamžikům setkání vede dlouhá terapeutická cesta, nicméně to je prostor, ve kterém se dějí drobné změny subjektivních prožitků. Terapeut zde působí na rovině implicitní paměti, a tím dochází k propojení úvodních poznatků. Kniha dává prostor i narativitě, významu narativní funkce (či jejímu narušení), která může poskytnout porozumění interakci implicitního a explicitního v terapii.

V knize je cítit odborný jazyk, který je záhy vždy dobře vysvětlen a dán do širšího kontextu, příp. jsou uvedené příklady. Na mnohých místech autor připojil kazuistiky ze své odborné praxe. Kapitoly na sebe plynule navazují a vybraná témata souvisejí s moderním pohledem na psychoanalytickou práci, která svým čtenářům oznamuje, že psychoanalýza má v historii své pevné místo, které je zasloužené. Knihu bych doporučila psychoterapeutům, a to nejen těm psychoanalyticky orientovaným.

Donald W. Winnicott: Hraní a realita

Pár slovy je o knize možné říci: skvělé kazuistiky, důležité téma, málo probírané. Chybí ale praktické sdělení, nějaká pomyslná linie mezi zdravým a nezdravým pojetím přechodového objektu. Winnicott místy relativizuje jasnost této linie a přechází do velmi analytického uvažování, které je místy na úkor srozumitelnosti textu.

Winnicott_přebal

Na str. 37 velmi zastarale pojímá homosexualitu a perverzi, což souvisí s dobou, ve které byl text psán. Naopak nadčasově začíná uvažovat systemicky – např. vliv deprese u matky na dítě, vliv nezaměstnanosti otce na členy rodiny atd.

Bez znalosti psychoanalytického „jazyka“ a backgroundu psychoanalýzy je knížka velmi obtížně srozumitelná. Tím znesnadňuje svou přístupnost čtenáři a zužuje pole pouze na odborníky a nejlépe zaměřené psychoanalyticky.

Knížka je určitě zajímavým exkurzem do dějin, kdy je možné nahlédnout do Winnicottova stylu práce a osobnosti, jakou byl. Každý dětský psychoterapeut řeší, jak konkrétní dítě rozlišuje mezi fantazií a realitou, jaký obsah v terapii patří do toho či onoho. Knížku doporučuji zejména odborníkům věnujícím se práci s dětmi.

 

 

 

 

 

Erich Fromm: Umění naslouchat

V nově vydané knize Portálu Umění naslouchat naleznete v textové podobě myšlenky Ericha Fromma, které spojil do této publikace Rainer Funk. Nejedná se v původní podobě o psané texty, nýbrž o slova pronesená Frommem na různých přednáškách, seminářích či v rozhovorech.

fromm

Na stránkách této knihy se čtenář dozvídá o faktorech, které dle Fromma vedou k proměně pacienta v průběhu psychoanalýzy, a v druhé, rozsáhlejší části se věnuje úvahám o terapeutickém procesu, které obsahují teoretičtější kapitoly a které později vkládá do kazuistiky. Závěrečná praktická kapitola se stručně zaměřuje na konkrétní metody, které Fromm navrhuje jako léčbu pro moderní charakterové neurózy, mezi něž řadí tyto body: změna vlastního jednání, rozvinutí zájmu o svět, naučit se myslet kriticky, poznat sám sebe a uvědomit si své nevědomí, uvědomování si vlastního těla, soustředění a meditace, odkrytí vlastního narcismu, sebeanalýza.

Ráda bych nějakým způsobem předala svůj osobní zážitek ze čtení, ale asi to slovy nedokážu. Všemi díly Fromma pronikají témata svobody, individuace a vlastní odpovědnosti. S touto knihou tomu není jinak. Autor uvažuje nad tím, jak v člověku odhalit sílu k úzdravě a nad rolí pacienta i psychoanalytika v tomto procesu. Vedle intelektuálního obsahu s sebou nesla kniha i mnoho prožitků. Nedá se číst bez zamyšlení nad sebou samým a nad  společností. Nebyla stránka, na které by se mě některá z pasáží nedotka. Vedla mě  ke vstupování do kontaktu se sebou samou, vlastně k takové sebeanalýze. A vedla mě také k úvahám o terapii. Fromm byl pro mě inspirující ve své upřímnosti ve vztahu ke klientům. Také se mi díky četbě uspořádala různá témata z různých oblastí do pospolité mozaiky.

Domnívám se, že pro čtenáře může být užitečné, pokud zná základní pojmy z oblasti psychoanalýzy, aby se v knize neztratil. Je důležité nenechat se odradit první kapitolou – zde jsem se skutečně lekla, že knihu nedokážu dočíst. Ale od druhé kapitoly se četla sama. Je velmi srozumitelně napsána, takže pro mě nebyl problém se na ni soustředit.

Umění naslouchat může být obohacující knihou pro ty, kteří rádi přemýšlí. Přemýšlí o sobě a o lidech kolem sebe. Pro mě vlastně byla primárně knihou o seberozvoji. Proto si myslím, že může mnoho kapitol přinést nový pohled na svět a na sebe i těm čtenářům, kteří primárně netíhnou k tématům psychoterapie či psychologie.

Sigmund Freud: Totem a tabu

Totem a tabu je útlá, přitom však na myšlenky velmi bohatá knížka. Obsahuje soubor čtyř esejí zaměřených na totemismus, incest, tabu či magii. Kniha dále obsahuje zmapování vlivu psychoanalýzy v antropologickém výzkumu. A také velmi podrobné poznámky – takže čtenář v některých chvílích pořád listuje tam a zpátky.

big_totem-a-tabu-Tly-348894

Kniha je krásně čtivá. Sice nutí čtenáře přemýšlet a hloubat, ale nečte se jako náročné filosofické dílo (i když jím jistým způsobem je). To může být dané i atraktivností a jistou magičností tématu. Čtenář v Totemu a tabu najde nejen klasické psychoanalytické teorie, prakticky aplikované na myšlení nemoderního člověka, a také spoustu konkrétních příkladů domorodých rituálů a společenských uskupení. Psychologie se tu tedy snoubí s antropologií a kulturními studiemi. Přičemž je výsledkem fascinující, a přitom hluboké zamyšlení nad povahou nejstarších společensko-náboženských představ a zákazů.

Sigmund Freud nezapomíná ani na podání základních zásad totemismu. Autora není samozřejmě třeba představovat, tato kniha nese jeho typické rysy a teorie; student psychologie narazí jak na Oidipův komplex, ambivalentní vztah k otci, incestní fantazie či potlačené duševní hnutí. Kniha směřuje k téměř detektivní zápletce s (otco)vraždou a syny-vrahy v roli autorů totemismu hledajíc pokání. Kniha ale obsahuje víc než to: již zmíněné četné příklady rituálů z jiných kultur, spoustu antropologických zamyšlení, zajímavé podněty k ustanovení manželství a tak dále. Každý čtenář si tedy v knize může najít něco, co ho zaujme a inspiruje.

Knížku bych doporučila všem. A obzvláště těm, kteří si chtějí přečíst něco kratšího, a nejen psychoanalyticky zaměřeného od Sigmunda Freuda.

Alexander Lowen: Jazyk těla

Kniha vychází z teopictureproviderrie klasické psychoanalýzy, zároveň však tyto principy propojuje s poznatky bioenergetické analýzy. Autor v knize popisuje vývoj analytických technik a způsobů, jakými je možné do analýzy zapojit prvky práce s tělem. V tomto přístupu autor vychází zejména z prací W. Reicha a S. Ferencziho, kteří zdůrazňovali roli těla a fyzického nastavení v souvislosti s psychickými stavy a komplexy obranných mechanismů. Přestože autor vše poměrně podrobně vysvětluje, domnívám se, že tato kniha bude srozumitelnější čtenářům, kteří již mají základní představu o psychoanalytickém přístupu, teorii a pojmech. Na kazuistikách z práce s klienty autor ilustruje, jak mohou fyzické projevy souviset s psychickými obtížemi, charakteristikami a obrannými mechanismy klientů.

Celý příspěvek