Archiv štítku: psychoanalýza

Když ty nejsi ty: Jak a proč přenášíme na druhé svoje pocity

Stalo se vám někdy, že vám byl někdo na první pohled sympatický, skoro jako byste se znali odjakživa? Nebo naopak, že ve vás někdo vyvolává pocity hněvu nebo smutku, aniž byste dost dobře chápali, proč tomu tak je?

V psychoterapii jsou již od samých počátků, od dob psychoanalýzy, dobře známé pojmy přenos a protipřenos. Málokdo ale ví, že to, co se za těmito pojmy skrývá, běžně ovlivňuje náš každodenní život, naše vztahy a pocity, které prožíváme. Základem pro vznik takových prožitků je to, co zažíváme často už jako malé děti. Role, kterou hrajeme doma, ve své původní rodině, pak často zásadním způsobem ovlivňuje naše fungování v dalších a dalších vztazích. To, co jsme zažívali s našimi rodiči, pak můžeme opakovaně prožívat i v dospělosti v řadě různých situacích, nejen s partnerem, ale i při kontaktu s někým, kdo je v pozici autority, nebo při zcela náhodných mezilidských setkáních.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha Když ty nejsi ty čtenáře provede teorií nezbytnou pro to, aby mohl pochopit, co se v takových situacích odehrává. Zároveň nabízí možnosti a techniky, jak si uvědomit naše skryté části, které se v různých situacích hlásí o slovo, i když to není vždy příjemné. Autorka citlivě ukazuje možnosti, jak se dá s takovými situacemi vyrovnat a postupně se v nich učit reagovat jiným, dospělým a autentickým způsobem. Využívá k tomu nejen výklad mechanismů, které stojí na pozadí toho, co prožíváme, ale také příběhy několika rodin a jejich členů. Na těchto příbězích pak názorně ilustruje to, co možná v mírně pozměněné podobě prožívá většina z nás.

„…vyrůstá ve velké rodině a začne si stále víc uvědomovat, že jediný způsob, jak dosáhnout, aby ho ostatní slyšeli, je být prostořeký a tím ostatní překřičet a potom se snažit udržet si co nejdéle pozornost… všimne si, že jakýkoli projev jeho jemné stránky je okamžitě potrestán … pocity, které patří k Johanově jemné stránce, zmizí za oponou společně se strachem z jejich projevení. Před oponou se nachází jeho přesvědčení, že se člověk musí prosadit tak, že dělá kariéru, zkrátka: Pracuj tvrdě a postarej se, aby si tě všimli!“

Kniha je velmi čtivá a srozumitelná i pro ty, kdo o přenosu a protipřenosu slyší poprvé. Může být užitečným pohledem na to, proč vás váš nadřízený v práci tak štve, ale přesto vždycky uděláte, co po vás chce, i když se pak vůbec necítíte dobře. Může vám pomoci podobným způsobem odhalit i vaše nevědomé motivy chování i v řadě dalších každodenních situací a co více, nabízí i techniky a nástroje, jak si uvědomit, které pocity jsou skutečně vaše a které jsou přenosové a také možnosti, jak se lze toho, co není vaše, zbavit tak, aby se vám lépe „dýchalo“.  Zároveň může být velmi užitečným textem i pro odborníky, kteří se s těmito jevy běžně setkávají jak u svých klientů samotných, tak i při společné práci s nimi, například v rámci psychoterapie.

Smrt půvabného média: Detektivka ze staré Vídně

Staré drožky tažené koňmi, cinkání tramvají, kavárničky, kde se podává jablečný štrůdl i Sacher dort, obří ruské kolo, počátek psychoanalýzy a nevysvětlitelná vražda! Kde tohle všechno najdeme? V nové knize Franka Tallise Smrt půvabného média, ve které nás přenáší o kousek zpátky do historie, na přelom 19. a 20. století do klasické Vídně, kde se stala na první pohled záhadná vražda. Zavražděna byla nádherná a proslulá mladá spiritistka Charlotte Löwensteinová. Byla ovšem nalezena v prázdném pokoji, uzamčeném zevnitř, bez možnosti vrahova úniku, a bez vražedné zbraně. Vyvstává otázka, kdo za tímto tajemným činem stojí. Mohly za to snad nějaké vyšší síly? Zahrávalo si mladé médium s něčím, čemu běžný smrtelník nedokáže porozumět? Anebo je podezřelý někdo z účastníků pravidelné spiritistické seance, kterou Charlotte pořádala? Nebo snad dávný milenec? To se snaží rozlousknout inspektor Oskar Rheinhardt.

Ústřední postavou ale není detektiv, jak by se dalo čekat, ale mladý psychiatr Max Liebermann, který je detektivovým blízkým společníkem. Spojuje je nejen láska k vážné hudbě, ale také touha dostat se trochu blíže k nevysvětlitelným záhadám lidské duše a přijít tak na odhalení vraha. Celá kniha se netočí jen kolem vraždy, najdeme zde hned několik dějových linek. S doktorem Liebermannem nahlédneme na první pokusy o léčbu pomocí rozhovoru a seznámíme se s počátky psychoanalýzy. Nemůže chybět ani Sigmund Freud, který se ale knihou jen zběžně mihne. Nechybí ani milostné příběhy a další záhady, které postupně vyvstávají při řešení případu.

Frank Tallis ve své knize poutavě přibližuje konec 19. století, rozvoj vědy, nových uměleckých směrů, atmosféru spiritualismu, pokroky v psychiatrii i léčebné postupy, které nám dnes připadají nehumánní, a nedokážeme pochopit, že někdy mohly přinášet úspěch. Autor popisem dialogů i míst dokázal přesně vykreslit úchvatnou dobovou atmosféru a čtenáře tak skutečně přenést na místo a vtáhnout do děje. Kapitoly jsou zakončeny napínavě a záhadně, je tedy těžké se od knihy odtrhnout. Mínusem knihy může být větší množství postav, ve kterém se dá lehko ztratit.

Dobrou zprávou je, že ani po dočtení knihy se se sympatickým psychiatrem Maxem a hloubavým inspektorem Rheinhardtem nemusíme loučit. Jedná se totiž o první díl série nazvané Zápisky vídeňského psychoanalytika. Nezbývá, než doufat, že v České republice vyjde překlad dřív, než tomu bylo u prvního dílu (originál byl vydaný v roce 2005, do roku 2011 bylo vydáno celkem 6 dílů).

Frank Tallis není jen spisovatelem, ale také klinickým psychologem, což se v jeho knihách velmi odráží. Je autorem 8 románů (např. Brány pekel), mnoha svépomocných psychologických příruček, populárně naučných knih (např. Posedlost láskou), ale i vysokoškolských učebnic. Je držitelem množství cen, včetně New London Writers‘ Award, Ellis Peters Historical Dagger, Elle Prix de Lectrices a Edgar.

… jenom já jsem letadlo aneb váš průvodce každodenním šílenstvím

Je mým úkolem vám na následujících řádkách představit knihu Andrey Jolander. Autorka pochází z Německa a má dlouholetou psychoterapeutickou praxi. Na základě obsahu textu pravděpodobně vychází z hlubinně orientovaného přístupu.

Kniha má dvě části. Těžko se mi píše, o čem jsou, protože autorka hodně skáče, a tak jsou kapitoly směsí různých psychologických a neurologických poznatků proložených autorčinými postřehy, příběhy, doporučeními, úvahami, psychoanalytickými vysvětleními.

První část – Nové perspektivy – se věnuje dynamice fungování osobnosti člověka. V jedné kapitole se například věnuje nevědomí, od kterého přechází k trémě, změně našich návyků, joggingu mozku. V dalších kapitolách uvažuje o konceptech jako vazba (attachmentu) a zamilovanost, o tématech vztahů a výchovy dětí.

Druhá část – Růst – pro mne byla mnohem zajímavější. Někdy se mi zdálo, jako by se autorka proměnila v „rodiče“. Věnuje se posedlosti zdravým životním stylem, moderním médiím a dalším věcem, které podrobuje kritice. Zároveň zde nabízí mnohé postřehy a myšlenky o tom, co pro ni znamená být zralým člověkem. Toto téma je pro ni spojeno s našimi vztahy s rodiči, o kterých také hodně píše.

Autorka píše mnoho kategorických názorů, možná pro dramatičnost. Nebojí se říct svůj názor, ale někdy jsem v jejích vysvětleních nacházela pro sebe díry. Při čtení tedy doporučuji kritické myšlení. Občas jsem se zamýšlela nad tím, co jsou názory autorky a co jsou ověřená fakta – populárně naučná literatura s sebou nese bohužel i to, že chybí citované zdroje. Věřím tomu, že si z knihy každý odnese pár myšlenek, které ho něčím osloví a zaujmou.

Jak sama autorka píše, kniha je určena pro zájemce o psychologii, nikoliv pro odborníky. Pokud splňujete tuto podmínku, jistě se dozvíte spousty zajímavostí a rad. Pokud jste však odborníky / studenty psychologie, pravděpodobně pro vás bude většina popisovaných věcí známá.

Otázky soudobé psychoanalýzy: Tradice a současnost

Názory na psychoanalýzu jsou různé a někdy mohou být polarizované. Vladimír Vavrda, český psycholog a psychoterapeut, si ve své nové knize Otázky soudobé psychoanalýzy klade za cíl seznámit čtenáře s tématy soudobé psychoanalýzy. Ta je představena zejména jako způsob uvažování o lidské psychice a podstatě jejího fungování. Cílem tak není představit všechna témata psychoanalýzy, to by zřejmě 263 stran nestačilo. Vybírá to nejzajímavější a pozornost věnuje spíše poznatkům o paměti a attachmentu, které by měly být základem při porozumění tradiční psychoanalýze přesnějším a modernějším způsobem.

Kniha je členěna do dvou částí. První obsahuje právě teoretické poznatky o paměti (např. explicitní paměť či implicitní paměť, která je důležitá v procesu změny), attachmentu, mentalizaci ad. Někteří terapeuti podle Vavrdy pracují psychoanalyticky ve smyslu „zde a nyní“. Řeší jen to, co se aktuálně odehrává v terapeutickém procesu, ačkoli vnímají vliv minulosti. Vavrda považuje za důležité zabývat se tím, co se odehrává zde a nyní, ale v kontextu osobní historie jedince. Skloubením obojích aspektů může dojít k rekonstrukci reprezentace attachmentových vztahů. Takové rekonstrukce podle autora mohou umožnit větší pochopení toho, proč se jedinec k dané adaptaci uchýlil. Vavrda popisuje, že aby se člověk mohl konfrontovat se starou, bolestivou či dokonce traumatickou vzpomínkou, potřebuje bezpečné prostředí terapeutického vztahu. A často je zážitek terapeuta (např. jakým způsobem s ním klient nakládá v terapii) jediným způsobem, jak se dozvědět něco o svých formativních zkušenostech.

Vavrda píše, že způsob, jakým člověk reaguje, představuje výsledek jeho zkušeností s attachmentovými figurami se všemi možnými distorzemi. Terapeut pomocí interpretace klientovi zvědomuje tyto modely. Vzhledem k neopominutelné důležitosti attachmentu (nejen v dětství) Vavrda v knize popisuje teoretický základ pro vztahový rámec, ve kterém se vyvíjí psychika a ve kterém probíhá terapie. Soudobá psychoanalýza se dívá na rané vztahy jedince a jejich povahy, v kontextu attachmentových vztahů se vyvíjí i mentalizace, čili schopnost činit svět, jeho fantazie, myšlenky aj., psychickými. Takovými, o kterých můžeme vnitřně přemýšlet a které nám umožňují nakládat s vnitřními stavy na psychické úrovni. V této části knihy Vavrda podtrhuje význam zrcadlení pro regulaci afektivních stavů a píše o důsledcích v případě ztráty této schopnosti.

Neméně cennou kapitolou je porozumění self jako zdroji aktivity a jeho pěti postupně se rozvíjejících úrovní prožitku self. První část je pak uzavřena kapitolou o psychopatologii v kontextu teorie attachmentu.

Druhá část knihy se věnuje klinickým otázkám v alternativním světle a otevírá ji kapitola o smysluplné terapii. Jako v každé jiné terapii, má i psychoanalýza svůj řád a pravidla. Jde tu zejména o to, aby sám terapeut si byl vědom pohnutek, které jej vedou ke konkrétním krokům. Stejně tak terapeutická intervence by měla být vedena jako intencionální akt, ve kterém je terapeut konzistentní a rozumí podobě a smyslu své intervence.

Jako mnohé další směry, které hovoří o tom, že osobnost terapeuta je nástrojem samotné terapie, v psychoanalýze je terapeut popisován jako zrcadlo. Základem psychoanalytické práce je podle Vavrdy porozumění klientovi, které následně neslouží jen terapeutovi, ale také samotnému klientovi, který se v tomto zrcadlu může pozorovat, a na jehož základě může měnit své vzorce chování.

Nejobsáhlejší kapitola celé knihy je věnována tématu interpretace jakožto jedné ze zásadních technik, která si také prošla bouřlivým vývojem a mnohými definicemi. V současné době je možné říct, že jejím základem je porozumění klientovi a tomu, co se vněm odehrává. Tyto znalosti jsou neúplné a zpravidla redukující a je potřeba je operacionalizovat, a to pomocí získání interpretací do podoby hypotéz, které lze potvrdit či vyvrátit. Vavrda popisuje interpretativní proces, roli nevědomí či emocí a seznamuje čtenáře s pojmy jako je interpretující introjekt, interpretace prvního a druhého řádu či reprezentace třetího řádu.

Jedním z hlavních pilířů psychoanalýzy je přenos. Vavrda proto otevírá kapitolu o jeho analýze a interpretaci. Za další praktické téma můžeme považovat rekonstrukce implicitních vztahových modelů v terapii, kdy interakce terapeut – klient obsahuje řadu „přítomných okamžiků“ (stejně jako interakce rodič – dítě). K těmto okamžikům setkání vede dlouhá terapeutická cesta, nicméně to je prostor, ve kterém se dějí drobné změny subjektivních prožitků. Terapeut zde působí na rovině implicitní paměti, a tím dochází k propojení úvodních poznatků. Kniha dává prostor i narativitě, významu narativní funkce (či jejímu narušení), která může poskytnout porozumění interakci implicitního a explicitního v terapii.

V knize je cítit odborný jazyk, který je záhy vždy dobře vysvětlen a dán do širšího kontextu, příp. jsou uvedené příklady. Na mnohých místech autor připojil kazuistiky ze své odborné praxe. Kapitoly na sebe plynule navazují a vybraná témata souvisejí s moderním pohledem na psychoanalytickou práci, která svým čtenářům oznamuje, že psychoanalýza má v historii své pevné místo, které je zasloužené. Knihu bych doporučila psychoterapeutům, a to nejen těm psychoanalyticky orientovaným.

Donald W. Winnicott: Hraní a realita

Pár slovy je o knize možné říci: skvělé kazuistiky, důležité téma, málo probírané. Chybí ale praktické sdělení, nějaká pomyslná linie mezi zdravým a nezdravým pojetím přechodového objektu. Winnicott místy relativizuje jasnost této linie a přechází do velmi analytického uvažování, které je místy na úkor srozumitelnosti textu.

Winnicott_přebal

Na str. 37 velmi zastarale pojímá homosexualitu a perverzi, což souvisí s dobou, ve které byl text psán. Naopak nadčasově začíná uvažovat systemicky – např. vliv deprese u matky na dítě, vliv nezaměstnanosti otce na členy rodiny atd.

Bez znalosti psychoanalytického „jazyka“ a backgroundu psychoanalýzy je knížka velmi obtížně srozumitelná. Tím znesnadňuje svou přístupnost čtenáři a zužuje pole pouze na odborníky a nejlépe zaměřené psychoanalyticky.

Knížka je určitě zajímavým exkurzem do dějin, kdy je možné nahlédnout do Winnicottova stylu práce a osobnosti, jakou byl. Každý dětský psychoterapeut řeší, jak konkrétní dítě rozlišuje mezi fantazií a realitou, jaký obsah v terapii patří do toho či onoho. Knížku doporučuji zejména odborníkům věnujícím se práci s dětmi.

 

 

 

 

 

Erich Fromm: Umění naslouchat

V nově vydané knize Portálu Umění naslouchat naleznete v textové podobě myšlenky Ericha Fromma, které spojil do této publikace Rainer Funk. Nejedná se v původní podobě o psané texty, nýbrž o slova pronesená Frommem na různých přednáškách, seminářích či v rozhovorech.

fromm

Na stránkách této knihy se čtenář dozvídá o faktorech, které dle Fromma vedou k proměně pacienta v průběhu psychoanalýzy, a v druhé, rozsáhlejší části se věnuje úvahám o terapeutickém procesu, které obsahují teoretičtější kapitoly a které později vkládá do kazuistiky. Závěrečná praktická kapitola se stručně zaměřuje na konkrétní metody, které Fromm navrhuje jako léčbu pro moderní charakterové neurózy, mezi něž řadí tyto body: změna vlastního jednání, rozvinutí zájmu o svět, naučit se myslet kriticky, poznat sám sebe a uvědomit si své nevědomí, uvědomování si vlastního těla, soustředění a meditace, odkrytí vlastního narcismu, sebeanalýza.

Ráda bych nějakým způsobem předala svůj osobní zážitek ze čtení, ale asi to slovy nedokážu. Všemi díly Fromma pronikají témata svobody, individuace a vlastní odpovědnosti. S touto knihou tomu není jinak. Autor uvažuje nad tím, jak v člověku odhalit sílu k úzdravě a nad rolí pacienta i psychoanalytika v tomto procesu. Vedle intelektuálního obsahu s sebou nesla kniha i mnoho prožitků. Nedá se číst bez zamyšlení nad sebou samým a nad  společností. Nebyla stránka, na které by se mě některá z pasáží nedotka. Vedla mě  ke vstupování do kontaktu se sebou samou, vlastně k takové sebeanalýze. A vedla mě také k úvahám o terapii. Fromm byl pro mě inspirující ve své upřímnosti ve vztahu ke klientům. Také se mi díky četbě uspořádala různá témata z různých oblastí do pospolité mozaiky.

Domnívám se, že pro čtenáře může být užitečné, pokud zná základní pojmy z oblasti psychoanalýzy, aby se v knize neztratil. Je důležité nenechat se odradit první kapitolou – zde jsem se skutečně lekla, že knihu nedokážu dočíst. Ale od druhé kapitoly se četla sama. Je velmi srozumitelně napsána, takže pro mě nebyl problém se na ni soustředit.

Umění naslouchat může být obohacující knihou pro ty, kteří rádi přemýšlí. Přemýšlí o sobě a o lidech kolem sebe. Pro mě vlastně byla primárně knihou o seberozvoji. Proto si myslím, že může mnoho kapitol přinést nový pohled na svět a na sebe i těm čtenářům, kteří primárně netíhnou k tématům psychoterapie či psychologie.

Sigmund Freud: Totem a tabu

Totem a tabu je útlá, přitom však na myšlenky velmi bohatá knížka. Obsahuje soubor čtyř esejí zaměřených na totemismus, incest, tabu či magii. Kniha dále obsahuje zmapování vlivu psychoanalýzy v antropologickém výzkumu. A také velmi podrobné poznámky – takže čtenář v některých chvílích pořád listuje tam a zpátky.

big_totem-a-tabu-Tly-348894

Kniha je krásně čtivá. Sice nutí čtenáře přemýšlet a hloubat, ale nečte se jako náročné filosofické dílo (i když jím jistým způsobem je). To může být dané i atraktivností a jistou magičností tématu. Čtenář v Totemu a tabu najde nejen klasické psychoanalytické teorie, prakticky aplikované na myšlení nemoderního člověka, a také spoustu konkrétních příkladů domorodých rituálů a společenských uskupení. Psychologie se tu tedy snoubí s antropologií a kulturními studiemi. Přičemž je výsledkem fascinující, a přitom hluboké zamyšlení nad povahou nejstarších společensko-náboženských představ a zákazů.

Sigmund Freud nezapomíná ani na podání základních zásad totemismu. Autora není samozřejmě třeba představovat, tato kniha nese jeho typické rysy a teorie; student psychologie narazí jak na Oidipův komplex, ambivalentní vztah k otci, incestní fantazie či potlačené duševní hnutí. Kniha směřuje k téměř detektivní zápletce s (otco)vraždou a syny-vrahy v roli autorů totemismu hledajíc pokání. Kniha ale obsahuje víc než to: již zmíněné četné příklady rituálů z jiných kultur, spoustu antropologických zamyšlení, zajímavé podněty k ustanovení manželství a tak dále. Každý čtenář si tedy v knize může najít něco, co ho zaujme a inspiruje.

Knížku bych doporučila všem. A obzvláště těm, kteří si chtějí přečíst něco kratšího, a nejen psychoanalyticky zaměřeného od Sigmunda Freuda.

Alexander Lowen: Jazyk těla

Kniha vychází z teopictureproviderrie klasické psychoanalýzy, zároveň však tyto principy propojuje s poznatky bioenergetické analýzy. Autor v knize popisuje vývoj analytických technik a způsobů, jakými je možné do analýzy zapojit prvky práce s tělem. V tomto přístupu autor vychází zejména z prací W. Reicha a S. Ferencziho, kteří zdůrazňovali roli těla a fyzického nastavení v souvislosti s psychickými stavy a komplexy obranných mechanismů. Přestože autor vše poměrně podrobně vysvětluje, domnívám se, že tato kniha bude srozumitelnější čtenářům, kteří již mají základní představu o psychoanalytickém přístupu, teorii a pojmech. Na kazuistikách z práce s klienty autor ilustruje, jak mohou fyzické projevy souviset s psychickými obtížemi, charakteristikami a obrannými mechanismy klientů.

Celý příspěvek