„Vědění je moc“ jsou slova objevující se v knize Francise Bacona „Sacred meditations“ (Posvátné meditace), která se ukazují nade vší pochybnost pravdivá v knize o muži, jenž sběru znalostí a jejich praktickému užití zasvětil svůj život. Získal si tak míru věhlasu a moci, jež přiměla i samotný stát Izrael přiznat mu titul knížete země Israelské, aniž by byl šlechticem či pobýval v Israeli. Tento titul podtrhuje další slova z Baconova díla, citované sanskrtské rčení, že učenec je slavný všude zatímco král pouze ve své zemi, tedy si nejsou rovni a David Ben Abraham Oppenheimer se svojí knihovnou je ztělesněním této lidové moudrosti.

Knihu za pomoci mnoha dalších odborníků sestavil docent historie na Stony Brook University specializující se na židovské dějiny, Joshua Teplitsky. Jeho práce Kníže knih vychází původně z dizertační práce, prošla však mnohými změnami při pobytu v Oxfordu, kde sídlí právě ona slavná knižní sbírka. 

Kniha je rozdělena na úvod, 5 kapitol a doslov sloučený se závěrem. Úvodem nás autor seznámí nejen s naším protagonistou rabínem Davidem Oppenheimerem, ale také jeho životním dílem, sociokulturním prostředím a historickým pozadím jeho doby spolu se zástupem metodických poznámek. V První kapitole je popsáno mládí a začátky sběratelství „knih z druhé ruky“, ve druhé se dozvíme, jakou roli hrála knihovna v utváření jeho sebeobrazu, pověsti i rabínské kariéry. Třetí kapitola přibližuje praktické uplatňování znalostí obsažených v knihovně při souzení sporů židovské obce. Ve čtvrté kapitole je odkryta aktivní role Davida Oppenheimera, který nebyl pouhým sběratelem, ale také patronem nově vznikajících knih, ač sám paradoxně žádnou knihu nevydal. Pátá kapitola se zabývá jedinou vlastní tvorbou David Oppenheimera, vkládáním aprobací do nově tvořených knih, čímž novému dílu propůjčoval svůj věhlas, na druhou stranu se tímto vystavoval kritice ze strany těch, kteří neschvalovali aprobované texty. V doslovu se dozvíme osud knihovny čítající přes 4400 výtisků následující po smrti muže, jenž je dostal na jedno místo a mnohé z nich sám pomohl přivést na světlo světa. Autor nakonec nabízí metodickou poznámku k překladu židovského jazyka, laický čtenář jí dle mého názoru může s chutí přeskočit.

Každému, kdo si přečte první stránku, rychle dojde, že si nevzal do ruky populárně-naučnou knihu, ale publikaci s vysokou odbornou úrovní zaměřenou na velmi specifické téma. Autor si dává záležet, aby důkladně a jasně popsal, jaký interpretační rámec si volí a ona volba je vskutku originální. Historii Davida Oppenheimara popisuje a interpretuje ve velké míře s pomocí zápisů o nákupech a prodeji knih, titulních stran s podpisy a věnováními, aprobací jednotlivých děl (vlastě odbornými recenzemi doporučující text), jednolisty (tiskoviny často sloužící k propagaci pověsti autora např. v souvislosti se ziskem titulu) a dopisů mezi politickými aktéry. Tento způsob má však i své nedostatky a text místy působí neuceleným dojmem, což autor koriguje namísto striktně chronologickým vyprávěním, výkladem tematickým a pouze volně následuje časovou posloupnost. Často jsem se našel zmaten, když se i během několika málo odstavců popisující vrchol jeho kariéry autor vrací i o 20-30 let na její začátek. Nebýt předběžného detailního popisu okolností, v nichž byl jeho život zasazen, by se kniha četla jen těžce; křivka učení je i tak z počátku strmá, ale při postupu knihou tato potíž s nabytým přehledem postupně ustupuje. 

Asi největší předností knihy je autorovo představení důležitosti tvorby sebeobrazu skrze bibliofilství Davida Oppenheimera, které spojil s politickou mocí své rodiny. Takto se dostal na vlivné pozice a poté svůj vliv použil k rozšiřování své knihovny a s ní spojeného věhlasu známého mudrce. Tato sebestylizace a její účel jsou v knize popsány na mnoha anekdotách, patronaci nových knih, soudních sporech (rozhodnutí, zda kuře bez srdce je „košer“), politických pletichách a rivalitě s několika současníky. Ve všech případech mu osobní knihovna zpřístupnila rukopisy druhým nedostupné, jejichž intelektuální  autoritu si často propůjčoval. Zdůraznit tento rozměr jeho aktivit mi přišlo vhodné zvláště, když existují jiné významné paralely např. renesančnímu vévodovi Urbina Federicu da Montefeltrovi, který rovněž tvořil vlastní knihovnu coby nástroj tvorby pověsti, se takto dostalo přízviska „Světlo Itálie“. 

Kniha je místy ilustrovaná, zobrazuje titulní strany knih, tištěné jednolisty obsahující kratší text, podpisy či obrázky z jednotlivých děl, vše v hebrejštině. Osobně nedokážu posoudit jejich ilustrativní hodnotu, ale pro laického čtenáře (nežidovského původu) se zdají být nevýtěžné a spíše zabírají místo. Jejich množství bych zredukoval. Dalším aspektem, jenž by mohl běžného čtenáře odradit od četby jsou četné poznámky pod čarou přítomné na každé straně, které coby text zabírají 1/5–1/4 celého obsahu knihy. Na druhou stranu odbornému čtenáři nebo zarytému nadšenci do tématu se budou snadno dohledávat další zdroje a samy poznámky napomáhají pochopení jednotlivých pasáží přidáním kontextu, který se nehodil do textu samotného.

Kníže knih je odbornou historickou publikací, která poskytuje důkladný ponor do života největšího židovského sběratele knih v dějinách. Na základě jeho knihovny a pohybu jejích položek nabízí nový pohled na funkci židovské obce, jejích obyvatel a tvorby v raně novověké Evropě. Knihu by neměl přehlédnout žádný student nebo historik zabývající se judaistikou, naopak běžný čtenář by se měl připravit na složitý, nepříliš čtivý text a zvážit, zda ho téma opravdu zajímá.