Zajímá Vás jak funguje strach? Za mě rozhodně Ano! Koho by to nezajímalo? Po knize Jak funguje strach: Kultura strachu 21. století od Franka Furediho, jsem sáhla s opravdovým nadšením a byla jsem velmi zvědavá, co nového se dozvím. O sobě, o dnešní společnosti, jak rozpletu důležité existenciální otázky o tom, proč se tak bojíme. Myslím, že jsem měla přehnaná očekávání. K této knize je lepší přistupovat spíše střízlivě. Vysvětlím proč.

Kniha je rozdělena na úvod, 6 obsáhlejších kapitol a závěr, obsahuje 271 stran poměrně dosti odborného textu. Frank Furedi je profesor sociologie maďarsko – kanadského původu a jako profesor také píše. Jedná se tedy spíše o vědeckou sociologickou stať.  Autor používá poměrně dlouhé věty, které jsou významově často velmi komplikované. Kniha je plná odkazů na další autory a jejich myšlenky od antiky až po současnost. Tím prokazuje neuvěřitelnou znalost a sečtělost, ale také jsem měla dojem, že když se mi povedlo pochopit základní myšlenku, tak se k tomu přidalo nejlépe tak 6 dalších myšlenek od jiných autorů a najednou se přistihnete, že vůbec nevíte, jakou informaci si máte odnést a jak to všechno souvisí s těmi 20 odkazy, které jste četli na minulých 10 stranách. Ze začátku pro mě bylo náročné se v knize vyznat. Poté jsem zjistila, že není až tak důležité pochopit vše napoprvé, protože podstatné myšlenkové pilíře se hodně opakují. I tak je těžké jednoduše říci, o čem kniha vlastně je. Vyvolala ve mně mnoho rozporuplných pocitů.

Meritum knihy je věnované v podstatě tomu, co všechno dnešní společnost směrem ke kultuře strachu dělá jinak, než bylo historicky zažité a funkční, a jak nás to nepříznivě ovlivňuje směrem ke stálé většímu a většímu strachu. Jde například o změnu morálních hodnot, socializace, jiný přístup k náboženským hodnotám, vědecký pokrok, rozvoj psychologie, individualizace společnosti atd. Tyto informace jsou zajímavé, ale autorova rétorika působí místy hodně útočně a jednostranně. Celou dobu jsem měla pocit, že jde o nesmlouvavou kritiku světa, ve kterém jsem se narodila, ve kterém žiji a který znám bez možnosti jiné interpretace, než jakou autor předkládá. Místo toho abych se mohla zamyslet nad tím, jestli myšlenky autora jsou nebo nejsou pravdivé, jsem spíš pociťovala odpor a čím dál větší vzdor proti tomu, co se dočítám a asi hlavně proti tomu, jakým útočným stylem ke mně informace přicházejí. To je velká škoda, protože předkládané myšlenky jsou minimálně zajímavé a stojí za hlubší analýzu. Chápu jistou naléhavost, se kterou autor apeluje na společnost, ale nabourává základní kameny naší kultury, které generace mileniálů a mladší mají hluboce zvnitřněné, což vyvolává podle mě celkem přirozenou obrannou reakci.

Dále je také mrzuté, že tomu, jak kulturu strachu změnit a nastavit jiné společenské prostředí, je věnován pouze závěr. Prostě se nemohu ubránit dojmu, že autor se pustil do cupování společnosti, ale už nedokázal navrhnout ucelený plán, jak jí potom spravit. Troufám si říci, že pro mladší generace bude kniha velké sousto. Naopak si dovedu představit, že pro zralejší jedince bude kniha méně dráždivá a více přínosná. Protože zdůrazňuje hodnoty, které mladší generace již tolik neoslovují nebo jim přikládají jiný význam, ale zároveň nejdou tak daleko do historie.

A co je tedy přínosem knihy? Poukazuje na problémy dnešní doby z jiného, netradičního úhlu. Nedokážu říct, jestli je tento úhel pravdivější než jiný, ale je originální. Ve své podstatě autor cílí na aktivizaci naší schopnosti jako lidstva být solidární s ostatními a zároveň být svobodnými a zodpovědnými pány našeho osudu. Předkládá skoro až antický ideál člověka viděný dnešníma očima. Což je rozhodně inspirativní a stojí za úvahu, jestli opravdu nechybí v našich životech hodnoty, které dříve existovaly a dnes je nemůžeme nalézt. Mohly by nám totiž pomoci, tolik se nebát.