Jak probíhá léčba alkoholismu v léčebně u Apolináře? Vesele, smutně, sarkasticky, neutrálně ale hlavně velmi zaujatě o tom píše David Chyšecký v knížce Alkohol, alkoholik, Apolinář, kterou vydala Grada v roce 2022.
Kdo vlastně je autor David Chyšecký? Podle jména čtenář nenajde na internetu žádnou fotografii, žádné “Už víme, kdo se za pseudonymem skrývá” z titulků bulváru. Sám sebe popisuje jako životem protřelého architekta/stavaře, vyučujícího na vysoké škole, nyní majitele poradenské firmy, otce i dědečka. Z celé knihy je patrná autorova vysoká inteligence, sečtělost, sebedůvěra a v neposlední řadě smysl pro humor. Ten mu ostatně pomohl léčbu přežít.
Čtenář se může poměrně detailně seznámit s běžnými aktivitami v ústavní léčbě, např. co si musí účastníci léčby připravit na ranní komunity, jaký je dress code a co se děje na skupinové psychoterapii, co si přinést z domova, co raději nechat doma. Poukazuje na nesmyslnou byrokracii, bezpráví od personálu i naopak příjemné nebo alespoň veselé chvíle. Režimová léčba, jak ji autor zažil, působí alespoň na mě dost náročně. Autor se často odvolává na svou zkušenost z vojny, ze které mohl nyní těžit. Nicméně díky rozhovorům se ženami z téže léčebny nás čtenáře seznamuje s tím, že být ženou alkoholičkou v léčebně u Apolináře je ještě náročnější! Žádné osobní volno, kratší čas na spánek než muži, běžné “bonzování”, zakázané používání mobilu…atd.
Kniha začíná osobním příběhem, jak se u autora vyvinul alkoholismus. Zde čerpal z deníků, které psal při léčbě. Poté už následuje příprava na léčbu, jak se do ní dostal, dvouměsíční průběh léčby a život poté. Zmiňuje i několik medailonků svých kolegů z léčby i 2 žen – alkoholiček – pro ilustraci. Z nich mi mrazilo, především z příběhů, které končily smrtí. Tím mi kniha připomněla knihu Úsměvy smutných můžu od Jana Formánka, která byla i zfilmována. Autor v knize doporučuje i literaturu, právě tato kniha se mu ale nelíbila.
V knize také čtenář nalezne mnoho citátů i životopis Dr. Skály, “otce adiktologie” u nás, který založil první záchytku na světě, léčebnu u Apolináře, vymyslel režimový způsob léčby závislostí; člověka, který přednášel i v zahraničí a tím ovlivnil a inspiroval celý svět. Autor také popisuje historii rozvoje alkoholismu, klinické symptomy a projevy, literaturu a další důležité zdroje a informace.
Autor David Chyšecký píše ve 3. osobě jednotného čísla („zprvu to David řešil tak…“). Mně osobně to připadá zvláštní, nevím, proč nezvolil ich-formu. Rušilo mě to, někdy mátlo (někdy jsem nevěděla, zda píše o sobě nebo o nějakém jiném muži), časem jsem si ale zvykla. Díky tomu se možná na svůj příběh podíval autor s odstupem (nebo nadhledem). Anebo tím chtěl umocnit poslední odstavec knihy: “Autor knihy vystupuje pod pseudonymem David Chyšecký. Jména konkrétních osob jsou smyšlená. Děj je volně inspirován příběhy, které autor v protialkoholní léčebně zažil. Podobnosti se skutečnými postavami jsou čistě náhodné.” Popravdě, až na ta změněná jména mu to nevěřím.
Z celé knihy je patrný autorův nesouhlas, respektive odpor k rigidnímu autoritářskému až nepřátelskému chování personálu. Ne všech zaměstnanců, ale mnoha a nebojí se je popisovat funkcí (psycholog, vedoucí lékařka, sestry…), vzhledem či věkem (sestra “Mastná” podle vlasů, psychologové jsou třicátníci) nebo dokonce tím, jakou diplomovou práci napsali. To poslední pro mě bylo už za hranou, tím anonymita postav knihy poměrně významně padá. Já sama jsem dokázala alespoň jedno jméno vyhledat a domnívám se, že správně. S tím, kolik informací o všech lidech autor napsal, mi to nepřipadá fér. Říkala jsem si, že je to možná taková jeho pomsta za všechno bezpráví, jemuž při léčbě čelil. A že jich bylo. Nemám důvod autorovi nevěřit, kamarádky – psycholožky pracující v jiných institucích právě kvůli podobnému nadřazenému chování svých mnoha kolegů vůči klientům/pacientům odcházely na prahu vyhoření. Nechci nikoho obviňovat, vím, že práce v oblasti duševního zdraví je náročná a v našem systému navíc není finančně ani společensky doceněná. Nicméně autorovi a popravdě i mně zůstával rozum stát nad chováním personálu, kdy byly překročeny meze lidské slušnosti a jakékoliv vyjádření nesouhlasu bylo ignorováno, tvrdě zastavováno či trestáno. Přitom si troufám tvrdit, že u všech nebo většiny těchto interakcí by pravidla hry měnila úvaha “Co kdybych nemluvil/a s pacientem, ale cizím člověkem?”
Knihu mohu vřele doporučit. Četla se velmi snadno, bavila mě. Věřím, že ji ocení všichni lidé, kteří léčbu zvažují nebo do ní míří, jejich blízcí i profesionálové v oboru závislostí pracující. Je stále dobré připomínat si, že závislost je nemoc, ne volba a chyba člověka. Kniha Alkohol, alkoholik, Apolinář je takový vztyčený ukazovák připomínající profesionálům, jak se ke klientům a pacientům nechovat. V neposlední řadě si lze z knihy odnést to, že humor je nezbytným kořením života.