Archiv autora: Kristýna Maulenová

100 nejlepších her z celého světa pro interkulturní učení

Zahrát si na sto různých her a při tom se stát lepším světoobčanem? Ano – díky nové knize Wilmy Osuji. Cílem knihy je učit děti a kohokoliv, kdo si rád hraje, jak jednat s lidmi s odlišnou kulturou.

Autorka předkládá způsob, jak k tomuto cíli dojít, a to díky pestré nabídce her pro různě staré děti, které nabízejí prožitky, chování i vnímání lidí různých kultur, které podporují empatii a důvěru, a které skýtají možnost naučit se slova v cizích řečech.

Kniha obsahuje 100 her rozdělených do 10 částí (kapitol) vždy po 10 hrách podle schopnosti či kvality, jež dané hry u dětí rozvíjí (př. zvídavost, cizí řeči, kulturní podobnosti a odlišnosti, empatie, důvěra a pocit sounáležitosti…) anebo dle oblasti a země původu her (Evropa, Blízký a Střední východ, Asie a Austrálie, Afrika a Amerika).

Ocení ji zejména lidé pracující s kolektivy – například ve třídách, vrstevnických skupinách, či volnočasových centrech. Myslím, že motivací k užití her z této knihy bude primárně multikulturní skupina dětí, nicméně věřím, že se v rámci obohacení a probuzení vnímavosti a zvědavosti o jiných kulturách dá kniha použít i ve skupině homogenní.

Mou národní pýchu potěšila přítomnost hry z České republiky, a to „opičí dráha naslepo“. Nutno podotknout, že můžeme být hrdí právem, neb mnoho větších zemí své herní zastoupení nemělo. Autorka pochází z Německa, přesto je rozložení her ze všech částí světa rovnoměrné. Mnoho her uvedených u jiných zemí známe i v naší domovině, například dánskou hru „Rybářko, jak přejdu přes moře?,“ kterou hrajeme u nás v jednodušší formě jako „Rybičky, rybičky, rybáři jedou; a polské hry „Buchy, buchy, brambory,“ a „Baba Jaga“, které u nás známe jako „Meleme, meleme kávu“ a „Cukr, káva, limonáda,…“

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Mně osobně nejvíce zaujaly hry „Porashippa“ z Finska – hra na honěnou odehrávající se na schodech, kdy bezpečný „domeček“ představují oba konce schodiště a stejný schod, na němž stojí ten, který chytá.

Díky knize jsem si připomněla legračně znějící hru, kterou jsem poznala při svém studijním pobytu v Nizozemsku a to hru „Spijkerpoepen“. Autorka zamlčela doslovný překlad této hry – „defekace hřebíku“ 😊 Každý hráč dostane provázek kolem boků dosahující pod hýždě, na něž se připevní hřebík; a prázdnou lahev bez uzávěru. Úkolem je se co nejrychleji trefit hřebíkem do lahve.

Při čtení jsem si kladla otázku, jakými způsoby autorka vybrané hry vyhledávala a podle čeho u her s označenou zemí původu určovala, že jde o hru vskutku prapůvodně vymyšlenou pouze a jen v dané zemi. Tyto informace jsem v knize nenalezla. Také jsem neporozuměla účelu kapitoly her s názvem „hry z různých zemí“, které by mohly být zařazeny do pozdějších kapitol přímo podle daných kontinentů a oblastí. Jediný důvod, který mě napadl, byl ten, že by se narušilo pravidelné rozložení 10 her v 10 kapitolách.

Ačkoliv jsou některé hry určené pro velmi malé děti (od 18 měsíců) a zbylé pro děti starší, představuji si, že i dospělí by si některé jistě rádi zahráli. Tím by rozpohybovali svá přesezená těla a uspokojili svou potřebu soutěžit (a vyhrávat) anebo by mírumilovně rozvíjeli spolupráci při hrách, kde není poraženého. Zkusme to.

Štěstí … co pro ně můžeme udělat

Kde štěstí hledat? A kterou z těch mnoha knih v knihkupectví slibující jeho nalezení vybrat?

Tato kniha nabízí, lakonicky řečeno, návod na štěstí. Teď jste se možná, milí čtenáři, zhrozili. Takzvanými návody na štěstí knihkupectví přetékají, přičemž o kvalitě a realističnosti leckterých z nich lze pochybovat. Než se nicméně kvůli mé troufalé větě na začátku tohoto odstavce rozhodnete knihu ani neotevřít nebo ji zahodit, dovolte mi sdílet zásadní bod knihy určující její směřování a realističnost. Jde o odpověď na otázku: Co je štěstí?

Autor knihy, buddhistický mnich Thich Nhat Hanh předkládá západnímu člověku poměrně revoluční myšlenku o tom, kde štěstí hledat: V přítomném okamžiku, tady a teď.

Štěstí je to, že jsme naživu.

Jak snadné, že?

Opak je pravdou. V našem uspěchaném světě, podpoření vědomím stále se prodlužující průměrné délky života ruku v ruce se západní medicínou, jež nás přesvědčuje o tom, že dokáže vše vyléčit, si neuvědomujeme, že jednoho dne, možná dříve, než chceme, žít nebudeme. Zkuste se teď jednou vědomě nadechnout. A vydechnout. „Být naživu je zázrak. Už jen sedět, užívat si nádech a výdech, to je štěstí. Když se nadechujete a když vydechujete, víte, že jste naživu. A to si zaslouží oslavu.“

Tato dvousetstránková knížka velikosti běžné obálky je rozčleněna do 6 kapitol dle zaměření:

  1. Denní praxe
  2. Praktická cvičení během jídla
  3. Fyzická cvičení
  4. Vztahy a praxe v komunitě
  5. Rozšíření praxe
  6. Praktikování s dětmi

Každá kapitola obsahuje od tří do dvanácti cvičení a každé cvičení obsahuje vždy krátký úvod – o čem a proč to je – a takzvanou praxi – popis toho, jak konkrétně cvičení provádět.

Součástí a cílem každého cvičení a praxe je vždy plné přítomné vědomí toho, co děláme. Ať už jde o dech, chuť, vůni, obrazy, zpívání a poslouchání manter, … stále bychom se měli vracet k plnému vědomí. Od myšlenek, které nás zákonitě napadají, emocí, fyzických vjemů nebo všeho dohromady, stále, znovu a zas bychom se měli vracet do tady a teď. Protože, jak říká Buddha, plné vědomí je zdrojem radosti a štěstí.

Thich Nhat Hanh píše s lehkostí a samozřejmostí, kterou dokáže čtenáře (alespoň mě) přesvědčit – ano, dýchání je ta nepřirozenější věc pod sluncem. Nadto užívá nevšední příměry, které praxi velmi usnadňují: „Vědomé dýchání je jako když pijete sklenici studené vody.“ Mně osobně pomohla tato metafora „dotknout se“ nedotknutelného vzduchu a snáze vnímat jeho objem i teplotu při nádechu i výdechu.

Vedle upřímného ocenění knihy chci sdílet i pár výtek. Cvičení Plně vědomý pohyb obsahuje jako jediná podkapitola knihy kresby – návody na pohybová cvičení. Tyto kresby, ke každému cvičeni dvě až tři, se nacházejí vždy po textovém popisu cvičení. Preferovala bych je nad textem (nejdřív obrázek a k nim adekvátní popis), anebo udělat mezery po každém cvičení. Takto mě na první pohled mátlo, co k čemu patří. U devátého cvičení, v němž máte kroužit nohou tak a poté onak, bych kreseb potřebovala víc a nebo pochopitelnější zadání v textu.

Další věcí je plynutí textu. Tím, že jde o knihu návodů a mnoha krátkých cvičení, mi čtení neplynulo tak přirozeně a příjemně jako čtení jiného autorova díla Bez bahna lotos nevykvete. Nicméně, toť vše, co se výtek týče.

Kniha Štěstí obsahuje tolik moudra, napsaného srozumitelně a pochopitelně, že bych nejraději opsala takřka celé kapitoly, abych je s vámi sdílela. Vyberu nicméně ty myšlenky, které mě zaujaly, potěšily či překvapily nejvíce. Může se stát, že takhle vytržené z kontextu pozbydou část své síly a hloubky a čtenář nad nimi mávne rukou, ale vězte, že číst je v jedné knížce jednu za druhou je nevšední a obohacující zážitek.

Péče o hněv a další silné emoce – kapitola Vztahy a praxe v komunitě (s. 123). „Vždy když se objeví bouře, víme, že je třeba se vrátit domů a zavřít všechna okna a dveře, abychom tak předešli tomu, že se do domu dostane déšť a vítr a poničí ho. Silná emoce se podobá bouřce. Může způsobit hodně škody. Musíme objevit způsob, jak sami sebe chránit, jak vytvářet bezpečné prostředí a jak bouři přečkat.

Cítíte-li hněv, nejlepší je zdržet se reakce – nic neříkat, nic nedělat. …

Zlobit se jeden na druhého v nejzazší realitě? Vždyť stačí jen zavřít oči a vhlédnout do budoucnosti. Kde budeš za sto let od dnešního dne a kde asi tak budu já?

Netrpíte proto, že by věci byly pomíjivé. Trpíte proto, že věci jsou pomíjivé a vy nevíte, že jsou pomíjivé. … Nestěžujte si na pomíjivost. Kdyby věci nebyly pomíjivé, jak by se kukuřičné zrnko mohlo proměnit v rostlinu?“

Pomerančová meditace – kapitola Cvičení s dětmi (s. 199). „Jsou lidé, kteří sice jedí pomeranč, ale skutečně ho nejedí. Jí svůj smutek, strach, zlost, minulost nebo budoucnost. … Pokud tu nebude [dítě] plně přítomné, ani pomeranč tu nebude.“

Abych vás, milí čtenáři, už dále nezdržovala a navíc snad trochu nalákala k sáhnutí po knize, napíšu jen názvy mých dalších oblíbených kapitol: Vědomé dýchání (s. 18), Mírová smlouva (s. 112), Systém druhého těla (s. 116), Meditace objetím (s. 118), Odzbrojení jedné ze stran (s. 159), a má snad nejoblíbenější praktika (kterou jsem dosud nerealizovala) Líný den (s. 142).

Vdechuji, usmívám se. Vydechuji, všechno pouštím.“

Narušení: Znepokojivá kniha do té míry, do jaké si ji čtenář pustí pod kůži

Knihu Narušení od autorky Susanny Kaysen jsem přečetla dvakrát. Poprvé jedním dechem „na jeden zátah“ během pozdního večera a posléze části noci. Kniha mi nedovolila zastavit, všech asi 34 kapitol na méně než 150 stránkách ubíhalo rychle jako vlak.

K výběru tohoto díla mě nalákal popis „mladá hrdinka strávila dva roky v psychiatrické léčebně během bouřlivých 60. let v USA,“ což mi připomnělo klasická mnou přečtená díla „Tančím tak rychle, jak dokážu“ a „Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem.“ Ač jsem se první noc od knihy nemohla odtrhnout, při porovnání s výše zmíněnými knihami rovněž popisujícími pobyty žen – pacientek na uzavřených odděleních psychiatrických léčeben ve Spojených státech ve 20. století jsem byla spíše zklamána. Očekávání, jak dobře víme, málokdy nesou ovoce. Ta má očekávala dlouhý příběh a hluboké osobní pohledy, kterých jsem se v krátkých kapitolách nedočkala.

Avšak! Po pár týdnech jsem si knihu přečetla pomaleji a přes den, respektive po dobu několika dnů. V tomto tempu jsem dokázala docenit pronikavé vhledy a postřehy autorky sepsané výstižným a stručným jazykem. Čím pomaleji jsem četla, tím hlouběji se do mě mohlo ostří autorčiny mrazivé reality zarývat. Jak jsem z knihy pochopila, to stejné ostří, pohled člověka z ‚vnějšku‘, kterému příhody z psychiatrie v této knize připadají abnormální, ba děsivé, bylo postupně u autorky i všech pacientů na tomto oddělení otupováno. Jak uznala autorka, člověk si zvykne skutečně na všechno.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Bouřlivá 60. léta, během kterých se příběh odehrává, lze vnímat na pozadí, autorka se k němu v několika kapitolách vyjadřuje v druhé části knihy. Naopak v popředí jsou příběhy dívek spolupacientek z léčebny a autorky samotné.

Ačkoliv popis knihy zní tak, jako by autorka byla do léčebny zavřená proti své vůli a omylem, podle doporučení lékaře, otisknutého v knize, i chování autorky – pacientky se mi spíše zdálo, že toto rozhodnutí ji spíše zachránilo život. Do té doby za sebou měla několik pokusů o sebevraždu a nestabilní život a vztahy. Toliko k mému postřehu a názoru k ne/adekvátnosti popisu knihy. Pravda je, že i dramatičnost tohoto popisu mě ke čtení knihy nalákala, čehož vůbec nelituji.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Rozhodně jde o knihu, jež čtenáře vtáhne a přesvědčí o tom, ať dychtivě čte dál a dál. Díky konkrétním příběhům jednotlivých lidí v krátkých kapitolách a popisům, díky nimž si osoby i prostředí dokážete představit před očima, je příběh barvitý a živý. Autorka je schopna nadhledu, užívá neotřelé příměry, střídá styly a témata. V jedné kapitole popisuje svůj život v léčebně jako film doplněný recenzí ‚publika‘ zdravotních sester, v jiné kapitole se zamýšlí nad dvěma typy projevů duševních chorob, a to z hlediska „rychlosti“ (např. překotné myšlení) a „lepkavosti“ (katatonie, deprese…). Přičemž dochází k závěru, že oba typy působí navenek stejně: jako strnulost.

Uvědomuji si, že tyto mé popisy a vybrané příklady příběhů čtenáře možná nenalákají, ale zkuste si knihou alespoň zalistovat. A pokud se vám vůbec číst nechce, na motivy knihy vznikl stejnojmenný film, v němž si zahrály herečky Winona Ryder a Angelina Jolie. Ten jsem zatím neshlédla, proto nedokážu posoudit jeho podobnost s knihou. V každém případě přeji příjemnou zábavu. 🙂

Vymanit se ze škatulek a prožít život až na dřeň

Rozhovor s Andreou Hejlskov, autorkou knihy Náš velký útěk, konaný v Praze v prostorách nakladatelství Portál při příležitosti návštěvy autorky Prahy během festivalu Dny Severu 2019 dne 31. října 2019.

Recenzi na knihu si můžete přečíst na konci rozhovoru.

Andrea Hejlskov (vlevo) a Kristýna Maulenová

Andrea Hejlskov (vlevo) a Kristýna Maulenová

Andrea Hejlskov: Včera jsem byla v Kodani u velvyslance na honosné večeři, takže jsem na sobě měla své luxusní oblečení. Je to moc fajn je takhle jednou za rok moct nosit. Také nemuset umývat nádobí, takový luxus.

KM: Jen ze zvědavosti, je pro Vás venkovní teplota studená? (bylo kolem 6°C a pronikavá zima)

Andrea Hejlskov: Ne, tohle je teplo. Navíc mám teplé ponožky a hodně vlněného oblečení.

KM: Dobře, pojďme rovnou na to. Jaký je smysl Vašeho života?

Andrea Hejlskov: Oh, to je pěkná otázka. Právě teď, v tomto okamžiku, je smyslem mého života nezabřednout v předsudcích o tom, co je dobrý život. Myslím, že si stále děláme názory a škatulky o tomhle a tamtom. Nyní mě přitahuje se z těchto škatulek vymanit. Jedna z věcí, kterou mě tato kniha (Náš velk útěk) vlastně naučila je, že se chci dostat ze škatulek kapitalismu a společnosti. Pak jsem napsala tuto knihu a byla jsem mnoha čtenáři zaškatulkována jako ta, co žije v přírodě v souladu s ní. To ale byla jenom jedna z dalších škatulek. Když mám různé proslovy, nebo jako dnes, ráda nosím hodně make-upu a módní oblečení, protože každý očekává, že budu kvůli svému životnímu stylu vypadat jinak. Nechci tohle třídění do kategorií, chci být schopná se změnit. To je smyslem mého života. Někdy velmi ráda jím večeři na velvyslanectví a jindy ráda plavu v lesním jezeře. A to je v pořádku. Existuje citát Walta Whitmana: „Protiřečím si? Dobře, protiřečím si. Jsem velký, obsahuji toho spoustu.“ Tohle je moto mého života. Je v pořádku, že si protiřečím, že chci rozdílné věci. Naše kultura se stále snaží vše zúžit a umístit do malých úhledných škatulek. Tohle je velmi dlouhá odpověď na Vaše otázku.

KM: Takže ten tlak na Vás odtlačujete?

Andrea Hejlskov: Svoboda. Chci být schopná vyjádřit tenhle život, který mi byl dán a naplno ho prozkoumat. Vím, zní to velmi neoliberálně, ale pro mě je to skutečně o svobodě. Myslím, že se příliš ovládáme, především ženy. Máme tendence se omezovat a já jen chci žít. Chci život prožít až na dřeň.

KM: Kde nyní žijete?

Andrea Hejlskov: Před 8 měsíci jsme se odstěhovali ze Švédska do Dánska, protože se děti odstěhovaly z domova a my se chtěli dostat blíže ke smyslu komunity. Ale když už mluvíme o tom, o čem jsme právě mluvili, před 2 týdny jsem se vlastně rozhodla vrátit se do lesa a cestovat mezi oběma zeměmi, protože mi les chybí. Jeppe a Sigurd jsou velmi šťastní, ale mně ten les moc chybí. Bydlela bych tam sama polovinu času. To je můj plán.

KM: Jaké to je pro ženu žít sama v lese, kde si člověk potřebuje všechno udělat sám?

Andrea Hejlskov: Je to také test, zda tam můžu žít sama. Myslím, že teď můžu. Když jsme se poprvé přestěhovali do lesa, bylo pro nás nemyslitelné, že by člověk takhle mohl žít. Nyní umím sekat dřevo, dokážu přinést vodu, dokážu dělat všechny věci, je to jen moje mysl, která mi říká, že nemůžu. Žít v přírodě není opravdu tak těžké, je to prostě nepříjemné, a já vím, jak to udělat.

KM: Cítíte se více všímavá, duchapřítomná (v orig. mindfull)?

Andrea Hejlskov: Mindfulness/všímavost je…. Ano, cítím. Ale mám k tomu nějaké výhrady… Ne, to by byla dlouhá konverzace. Ano, cítím se více všímavá. Ne konkrétním pozitivním způsobem. Cítím se všímavá, i když jsem nešťastná. Představa všímavosti má tendenci se více soustředit na život v současnosti a myslet na šťastné myšlenky. Ale já si všímám také své deprese nebo negativních emocí. Myslím si, že i v psychologii je mimořádně podhodnocené, jak důležité tyto emoce jsou a jak důležité je skutečně cítit smutek a frustrace a všechny tyto negativní emoce.

KM: Já vnímám všímavost jako bytí s čímkoliv, co přichází na mysl. Pracuji s pacienty s rakovinou, takže zde ve skutečnosti není místo pro skrývání negativních emocí, protože je jich tam hodně a je důležité o nich mluvit.

Andrea Hejlskov: Všímavost a pozitivní psychologie se zejména v Dánsku stala příliš pozitivní. V knize hodně mluvím o negativních emocích, protože si myslím, že je to také důležité, když mluvíme o radikální volbě života nebo o změnách, dokonce i o udržitelnosti životního prostředí a změně životního stylu. Musíme mluvit i o obtížných věcech. Není to jen pozitivní změnit svůj životní styl kvůli změně klimatu, tím vznikne také spousta negativních emocí. Zejména v psychologii máme nástroje, jak o těchto negativních emocích mluvit. A vůbec se odvážit o těchto věcech mluvit je velmi důležité.

KM: Když se takhle vydáte napospas, jak se cítíte ohledně nenávistných komentářů? Internet je jich plný.

Andrea Hejlskov: Na začátku to pro mě bylo opravdu těžké, ve skutečnosti mi to zlomilo srdce. Když vyšla má kniha v Dánsku, byla spíše brána jako kontroverzní. Je to taková homogenní země, pokud v Dánsku vyčníváte, lidé do vás budou tvrdě kopat. Bylo to velmi obtížné a stále je, ale vypořádám se s tím s humorem. Někdy děláme písničky z emailů, které dostávám. To je hezký způsob, jak se s tím vypořádat, ale důležitou součástí pro mě je to nepřijmout jako realitu. Protože tihle lidé takoví v realitě nejsou, je to, jací jsou online. Takže se snažím před tím zavírat oči. Ale bylo to těžké. Nicméně téměř stejně obtížné bylo jednat s lidmi, kteří ze mě dělali modlu. Je to svým způsobem stejný přečin, jen v pozitivním směru. Ne, nejsem fantastická, nejsem super statečná. Ne ne ne! To je vaše realita. Takže je to stejná věc, ať už je to nenávist nebo láska, jsou to jen tyto extrémní emoční reakce. Myslím, že se to děje proto, že píšu tak, jak píšu. Existuje mnoho lidí, kteří na to reagují v extrémních emocích. To je něco, s čím se jako autor musím skutečně vypořádávat. Šla jsem si o těchto věcech promluvit ke slavné dánské autorce jménem Susanne Brøgger, což je moje hrdinka, a ona mi dala tolik dobrých rad. Řekla: „Naším úkolem je zemřít.“ Tato věta mě přiměla si říct dobře, takže mou prací je, abych se vydala všanc a ublížila a byla ovlivněna všemi těmito emocemi. To je můj úkol. Opravdu mi pomohlo jít k moudřejšímu staršímu, abych tak řekla, a dostat od ní tuto radu.

KM: A co vaše děti, kde jsou teď?

Andrea Hejlskov: Odešli z domova, s výjimkou Sigurda, který je malý. Victoria cestuje po světě, to je to, co chce. Chce se stát námořnicí. A Sebastian studuje, aby se stal dětským pedagogem. A chce vzít děti, které mají nízké sebevědomí do přírody. A Silus chce být psychologem.

KM: Přečetla jsem si s vámi rozhovor ze začátku října, ve kterém jste řekla, že předtím, než jste se přestěhovala do přírody jste pracovala jste s dětmi a viděla jste na nich, že na ně nemají vliv individuální problémy, ale problémy naší kultury. Můžete to vysvětlit?

Andrea Hejlskov: Pracovala jsem jako dětská psycholožka v městském zařízení s dětmi do 3 let se zvláštními potřebami. Bylo to pro mě srdcervoucí, protože existuje tolik dětí, které nefungují v naší společnosti a jsou proto umístěny do institucí. V Dánsku, myslím, že je to země číslo 1 na světě, kde umisťujeme děti do ústavů jako nejmladší a kde tráví nejdéle času. Ve školce a před školkou. V Dánsku umístíte své dítě do péče, když je ve věku 6 měsíců, a pak se vracíte do práce. Je to spousta institucionálního času. Bylo těžké vidět, jak jsou tyto děti individualizovány: tohle je problém a je to problém v tobě, ty malý jednotlivče. Mně bylo jasné, že jde o strukturální problémy. Toto je teoretická diskuse, ale viděla jsem to u malých dětí. Vidět to v reálném životě bylo jedním z důvodů, proč jsme se pohnuli, protože mi bylo jasné, že něco není v pořádku.

KM: Jsou děti umístěny do ústavů, protože rodiče musí pracovat, aby získali peníze?

Andrea Hejlskov: Když se na to podíváte, tak musíme být efektivní malí pracovníci. Ale co děti? Myslím, že je to jeden z nejsmutnějších důsledků kapitalismu. Má to vliv na naše životy. To, co jsem udělala, se nazývá radikální vedení domácnosti (v origin. homemaking). Když jste doma s dětmi, děláte … je to feministická subkultura. Hodně jsem o tom četla a myslela jsem, že to je něco, co chci dělat. Vlastně jsem o tom vedla v dánských novinách spoustu rozhovorů s dánskými feministkami, protože si mysleli, že není feministické být doma s vašimi dětmi. Abyste byli dobrými feministkami, musíte mít kariéru. Vaše identita je na pracovišti nebo na trhu práce.

KM: Máte pocit, že se to mění? Vlastně si nejsem jistá, kdy jste se přestěhovali do lesa?

Andrea Hejlskov: Před 9 lety.

KM: Vnímáte nějaké změny ve společnosti?

Andrea Hejlskov: Ano. A je to legrační s mou knihou, protože když vyšla v roce 2013, byla přijata jako kontroverzní. V mé zemi jsem byla nazývána eko-teroristkou a zrádcem. Opravdu velká slova. A teď se mnou vedou rozhovory, dělám hodně projevů, přednášek. Lidé pláčou a říkají: Ah, jste tak stateční a je to tak dobré, že to děláte, protože takovou změnu jako společnost potřebujeme. V mém těle cítím, jak se tato společnost změnila od doby, kdy moje kniha dorazila až do dneška. Je to docela silný zážitek. Opravdu se to hodně změnilo. Nevím, jaké je to tady, ale v Dánsku všichni teď mluví o klimatické krizi a o tom, že se musíme změnit. Vlastně je to hezké pro mé ego.

KM: Dobrá práce! Stateční lidé msuí začínat.

Andrea Hejlskov: Musí existovat radikální lidé a věci se pomalu změní.

KM: Řekla jste, že existují hateři v online prostředí, kteří vás vnímali negativně. Cítili jste se v nebezpečí, vy nebo vaše rodina?

Andrea Hejlskov: Ne, ne proto, že jsme byli tak izolovaní, takže jsme mohli všechno odstřihnout. Ale bylo to opravdu těžké. Nechci zdůraznit, že kniha byla přijata jen jako kontroverzní, protože byla přijatá také velmi pozitivně. Bylo to na obou koncích spektra, přičemž já se soustředila na nenávist, asi jako každý. V prvních letech bylo nesmírně těžké dělat veřejné projevy, vracet se z lesa a mluvit před lidmi, protože jsem neměla štíty, brnění nebo masku. Takže to šlo přímo do mě. Pracovala jsem velmi tvrdě, ale teď jsem ohledně toho trochu zkušenější a cítím se více a více v bezpečí.

KM: Máte masku pro sebe doma a masku pro to, když jste tam venku?

Andrea Hejlskov: Ne, není to maska, ale různé aspekty mě, které jsem teď integrovala. Ale na začátku jsem se cítila velmi odlišně. Pokud vidíte, že mám na obličeji hodně make-upu, to je moje ochrana.

KM: Máte čas se zastavit a něco si dopřát, když jste v lese?

Andrea Hejlskov: Ano.

KM: Není to tak, že musíte stále přinášet vodu… atd.?

Andrea Hejlskov: My lidé, kteří žijeme tímto primitivním životním stylem, máme sklon mluvit o tom, jak je to těžké, když o tom mluvíme s druhými. Ale v zimě nic neděláme. Není třeba dělat žádnou práci. Přineseme vodu, nasekáme dřevo a spíme. V létě pracujeme velmi tvrdě a v zimě jsme v režimu spánku jako medvědi, neděláme nic. To je něco, na co musím lépe pamatovat, když mluvím o tomto životním stylu. Hodně spím, sedím a piju kávu, zírám do lesa. Myslím, že to potřebujeme jako lidské bytosti. Vidím, když jsem zpět s přáteli v Kodani, stále se něco děje, pořád. Je to velmi stresující.

KM: Co milujete a oceňujete na svém partnerovi?

Andrea Hejlskov: Myslíte Jeppeho? On je můj nejlepší přítel. Náš vztah se změnil, nyní jsme rozvedeni, ale stále žijeme společně. Je to má spřízněná duše. Máme kmenový vztah. Mít takový vztah s jinou lidskou bytostí zásadně změnilo můj život. To je to, o co se snažíme, když vytváříme naše základní rodiny a vztahy. Naše životní situace v moderní společnosti je ale taková, že nejsme na sobě navzájem závislí, myslím doopravdy. Být zcela závislá na Jeppem zásadně změnilo mě a náš vztah. Mohu o něm říci mnoho dobrých slov. Je to opravdu úžasný člověk. Jsem velmi šťastná, že ho mám v životě.

KM: Zní to úžasně, takhle vytvořit situaci, ve které musíte být na sobě závislí. Tedy, úžasně…

Andrea Hejlskov: Děsivě. Něco to změnilo. Mám to také s kamarádkou, ženou, která se přestěhovala do lesa nedaleko od nás. Také s ní jsem v zimě zažila vzájemnou závislost. To mění způsob, jakým vidíte lidi. Záleží na tom; na nich záleží, nejen psychologicky, ale také velmi prakticky. To uzdravilo mnoho ran, které jsem měla, mnoho psychologických ran. Že skutečně můžu věřit, že mě lidé zachrání, pokud jsem v nebezpečné situaci. Někteří lidé přijdou a prakticky mi pomohou. Ne v terapeutickém prostředí, když budeme sedět a mluvit o tom, ale že tam skutečně někdo bude.

KM: Zní to jako terapeutický přístup. Pokud přežijete, jste vyléčeni. Můžete zahájit skupinovou terapii 🙂

Kolik lidí kolem vás v lese žije?

Andrea Hejlskov:  Bylo nás asi 15 lidí, kteří byli rozptýleni po lese. Mnoho lidí cestuje na zimu domů. V zimě nás tam nebylo tolik.

KM: Lovíte?

Andrea Hejlskov: Je to nezákonné. Takže o lovu nemluvím (smích). Musíte mít všechny druhy oprávnění. Tolik jsme nelovili, abych byla upřímná. Stavěli jsme dům.

KM: A co jste jedli?

Andrea Hejlskov: Chodili jsme do města a jednou měsíčně jsme kupovali jídlo. V průběhu let jsme se stali soběstačnými. Hodně jsme se toho naučili, abychom mohli v přírodě najít jedlé věci.

KM: Co je podle vás na naší, respektive dánské společnosti dobré?

Andrea Hejlskov: Myslím, že… umění je něco, co jsem znovu začala oceňovat. Mám spoustu přátel, kteří recenzují knihy nebo divadelní hry i spoustu přátel novinářů, kteří chodí v Kodani na spoustu představení. Když jsem s nimi, protože jsem nebyla na koncertu po mnoho let, takže když jsem s nimi a slyším lidi společně zpívat nebo poslouchám hudbu .. je to prostě něco krásného. To se mi na naší společnosti líbí. Nejde však pouze o moderní společnost. To je to, co lidská rasa dělá, děláme umění. Také se mi líbí, že v Dánsku jsme vytvořili sociální systém. Je tu pocit privilegia a bezpečí, které považuji za krásné. Je to krásný nápad. Ne vždy to funguje, ale impuls k vytvoření toho byl velmi krásný.

KM: Jedna otázka, trochu obtížná, která nicméně visí kolem každého z nás a děsí mnoho lidí. Jde o smrt. Dotýkáte se tématu smrti, když jste v lese?

Andrea Hejlskov: Hodně jsem o tom přemýšlela. Četla jsem … jak se jmenuje? Existuje webová stránka staršího muže v Americe, který pracuje se smrtí. Říká, že žijeme v kultuře, která má se smrtí problém. Myslím, že smrt, úpadek a destrukce a všechny tyto negativní věci jsou součástí života v přírodě. Ošklivost, chlad, nepohodlí, závislost. To vše jsem integrovala do toho, jak nyní vnímám život. Nejde o to usilovat o ráj, spásu nebo dokonalou blaženost. Myslím, že jde o to vidět život ve všech jeho aspektech. Pořád mám problém se smrtí, samozřejmě, i bolestí a zármutkem, ale pracuji na tom tak, jak jsem dříve nepracovala. Je to náročné. Existuje něco, co se, myslím, nazývá dula smrti (v origin. death doulas), jako byste rodila smrt. Je to velmi fascinující, ráda bych se tomu věnovala více. Byla jsem hodně konfrontovaná se svou vlastní smrtí a smrtelností. Emocionálně a prakticky v lese. A to mi dalo velký hlad po životě. Jak jsem řekla, chci být svobodná, chci naplno využívat a prožívat život. Je to možná důsledek toho nepohodlí, které mi přineslo hlad po životě, po všem.

KM: Jaké jsou vaše sny?

Andrea Hejlskov: Moje sny … Velmi základní, jen abych žila. Mám sen o karavanu, jezdit v něm. To by bylo hezké. Nyní, když se děti přestěhovaly z domova, mohu dělat více, více se stěhovat a ráda bych to dělala. Ale moje sny se staly velmi prostými a základními. Chci jen žít život naplno, to je to, co chci. Chci dělat to, co teď dělám. Myslím, že je hezké být tady, psát, být v lese, být flexibilní.

KM: Náš čas je téměř u konce. Jaká jídla byste chtěla v České republice ochutnat?

Andrea Hejlskov: Nemám ponětí, co bych měla? 😊

KM: Svíčkovou.

Andrea Hejlskov: Zkusím to!

KM: Děkuji za rozhovor!

Pozn. Rozhovor probíhal v angličtině, překlad do češtiny: Kristýna Maulenová

Recenze:

Náš velký útěk: Přežije rodina mimo civilizaci?

Introvertka v hlučném světě

Jak paří extraverti? Party, hudba, tanec … Jak paří introvertka Debbie? V posteli s knihou „Napětí stoupá. Fakt bláznivá noc!“

Introvertka v hlučném světě, kniha komixů britské autorky Debbie Tung, popisuje v krátkých příbězích boj introverta s touhou schovat se pod deku a touhou někam patřit. S krátkou zmínkou z dětství mapuje dobu studií na vysoké škole, psaní a dopsání diplomové práce, hledání prvního zaměstnání, práci v kanceláři typu „open space“ (což pro introverta rovná se peklo), odchod z ní a počátek podnikání; také vztahy s vrstevníky, první rande s partnerem až po jejich svatbu a soužití. Autorka se čtenářem sdílí upřímně a otevřeně i velmi intimní okamžiky, kupříkladu touhu schovat se a být chvíli bez lidí i na své svatbě. Některé pasáže z knihy a života autorky byly smutné (př. myšlenka „jsem nenormální“ vyvolaná četnými reakcemi učitelů v dětství), ke konci knihy ale převládá naděje a přijetí sebe sama: „Už se tolik neomlouvám. Jsem svobodná v tom, jaká jsem.“ Autorka si také ze sebe umí udělat legraci, jako v této posvatební úvaze: Myslím, že manželství s sebou nese spoustu kompromisů, a to od samého začátku. Manžel: „Nepůjdeš zhasnout?“ Debbie: „Ne. Byla jsem v posteli první. Udělej to ty.“

Troufám si tvrdit, že tato kniha přispívá ke zlepšení světa v několika ohledech:

  1. Jde o komix. Kniha přímo vybízí k prolistování i člověka, který se považuje za ne-čtenáře, nebo ty, které zajímá téma introverze, ale nemohou nebo se nechtějí pustit do knihy Ticho od Susan Kain (nebo jakékoliv jiné knihy k tomuto tématu).
  2. Introverti se na mnoha stránkách knihy najdou. Získají pocit „Jo! Nejsem divný/á, naopak, navíc mi někdo rozumí.“ Úlevný pocit.
  3. Extraverti díky knize lépe porozumí zdánlivě „antisociálnímu“ chování svých blízkých introvertů. Díky tomu si mohou uvědomit, že introvertovo odmítání účasti na setkáních s lidmi neznamená „nechci s tebou být“, nýbrž „sociální interakce mě vyšťavují a já potřebuji dobít baterky.“
  4. Pro všechny, a především pro ty, jež trápí komplexy méněcennosti, kniha přináší zprávu: „To, co se zdálo jako největší nedostatečnost/slabina se obrátilo v největší konkurenční výhodu. Autorčina nechuť „vyjít z domu a být s lidmi“, potřeba s lidmi navzdory tomu komunikovat plus odvaha vyjadřovat se nekonvenčním způsobem (protože slova často nestačila) vyústila ve sdílení pocitů a životních zkušeností autorky formou komixů v této knize.

Vnímám knihu jako cenné želízko v ohni v západním (extravertním) světě, která „těm tichým a plachým“ dává hlas a vyzdvihuje jejich hodnotu.

Zároveň chci ocenit práci překladatelky a/nebo editorů, především pro správné užívání slov extravert, namísto hojně a chybně užívaného extrovert v anotaci knihy (uvnitř knihy se do jednoho extraverta vloudilo óčko); a slova připadat (př. …výzvy, které extravertům připadají jako maličkost…) namísto v tomto kontextu příliš často užívaného slova přijít (výzvy nemají nožičky). Děkuji za všechny milovníky českého jazyka.

Ačkoliv jsem se snažila, má slova mohou těžko popsat kreslířský talent autorky a její obrázky, které řeknou více než tisíc slov. Proto si knihu raději prolistujte sami.

A mimochodem, těším se na české vydání autorčiny nejnovější knihy, v originále „Happily Ever After (and Everything in Between),“ ve které pokračuje ve sdílení svých zážitků z manželství a nejnověji také mateřství.

Hlavu mírně vzhůru, ženy! Vlastní cestou k sebeúctě

ŽenyTajemné, mnohdy neuchopitelné, rozhodně často laskavější vůči druhým než vůči sobě. Záměr této knihy je přiblížit dívky i ženy k sebeúctě. Celá tato kniha připomíná ženám, že „v tom nejsou samy“ a spoustu radostí i strastí prožívají velmi podobně jako ostatní; na druhé straně vyzdvihuje nezlomný fakt, že každá dívka i žena je jedinečná a neopakovatelná.

Autorka chtěla knihou pohladit po duši. Za sebe mohu říci, že se jí to pěkně podařilo.

Kniha je určena k přečtení především ženám, psána je pro širokou veřejnost. Nemohu knihu hodnotit z odborného hlediska – věřím, že autorka tak knihu ani nezamýšlela. Jen podotknu, že pár odkazů s odbornými pojmy či slavnými odborníky autorka užila, nicméně student psychologie by neměl být zaskočen ani překvapen. Bibliografie obsahuje 12 knih a 2 internetové odkazy, z toho jsou 2 knihy autorky ze stejné edice pro rodiče a muže, z nichž doslovně cituje své vlastní myšlenky.

Ve dvanácti kapitolách se autorka věnuje ženství, vztahům, rolím ženy i očekávání na ně (i na sebe samy), ze zajímavých úhlů pohledu. Názvy kapitol napoví, čeho se týkají:

  1. Ženy ženám
  2. Ženství – co to je a kde se bere?
  3. Matka a dcera – vztahy a nevztahy a jejich důsledky
  4. Otec a dcera – jeho vliv na sebevědomí dcery
  5. Sebenaplňující předpovědi – radost, nebo starost?
  6. Buďme krásné i na čtvrtý pohled
  7. Čtyři roční období ženy
  8. Čtyři tváře ženy (a to nejméně)
  9. Dvě věty, které ničí ženy
  10. Hranice – předpoklad vlastní sebeúcty
  11. Žena je spokojená, když…
  12. Spokojenost ženy – cesta, nebo cíl?

Oceňuji, že autorka čtivě a snadno srozumitelně čtenářce (či čtenáři) zprostředkovává kombinaci odborných teorií, své mnohaleté práce s lidmi, sebereflexe a pozorovacího umu. Z odborných témat se dotkla kupříkladu 6 základních emocí, archetypů, teorie attachmentu, Golem i Pygmalion efektu i téma sociální dělohy českých autorů Chvály a Trapkové. Vedle toho tato kniha doplňuje z, dle mého názoru, vědeckého či klinického hlediska nedoceněnou spiritualitu.

Pro mě nejcennější byly kapitoly pro matky i otce, rozhodně mi daly nejvíce podnětů pro přemýšlení mé vlastní role jako dcery. Cítím se obohacena tím, co všechno mámy cítí, aniž by si to děti uvědomovaly; Jsi-li dcerou matky, pak nezapomeň, že i ona dostala tebe bez návodu, jak s tebou zacházet (s. 38). Zaujal mě i „slovník“ toho, co dcery vůči matkám říkají a jak to zjemnit a učinit laskavějším: Nenávidím tě à Mami, někdy to s tebou bylo těžké.

Z kapitoly pro otce mě inspirovalo doporučení pro dcery, ať dáváme častěji najevo svůj vděk. Postřehy pro otce dcery bych přála přečíst každému tátovi; alespoň já častokrát četla s překvapením a úžasem, jako například: Jsi-li otcem dcery, pak pamatuj na to, že si pravděpodobně nechá líbit to, co si nechala líbit její máma od tebe (s. 51).

Pár věcí bych si dovolila jemně vytknout.  Několikrát se mi stalo, že jsem se ztratila ve složitém souvětí přes 4-5 řádek. Nebo v mírně nelogické větě, která volala po doplnění několika slov, jež by ji dodaly plnější tvar i jasnější smysl. V těchto okamžicích mě napadalo: Kéž by si celou knihu ještě jednou někdo přečetl a všechna nesnadno srozumitelná místa lehce poupravil. Valná většina knihy byla čtivá a snadno pochopitelná, chybělo jen „učesání“ těchto několika míst.

Párkrát jsem také vnímala osobní názor autorky prezentovaný jako fakt. Např. věta „Přestože se v dnešní době pohlíží na přátelství žen přes jejich sexuální soužití (s. 20)“ podle mého názoru spíše odráží osobní zkušenost či názor autorky než dnešní fenomén. I když, kdo ví, statistická data na toto tvrzení těžko hledat.

Tím výtky končí, celkový dojem z knihy je pro mě jistě pozitivní. Autorka mluvila ze své dlouholeté praxe a věřím, že mnoha ženám z duše.

Poslední poznámka. Při čtení jakýchkoliv knih určených pro jednu část populace (v případě této knihy ženy) je pro mě důležité, ba kritické, jak se mluví o „té druhé části“. Tato kniha podporuje a vyzdvihuje ženství, a to bez výsměchu či snižování důstojnosti mužů. Za to má u mě autorka velké plus.

Bez bahna lotos nevykvete: umění transformovat utrpení

Nejnovější knihu od Thich Nhat Hanha v češtině jsem si vybrala záměrně. Vnímám ho totiž jako autora s nedocenitelným darem v podobě předávání komplikovaných a hlubokých filozofických úvah a pravd srozumitelným, čtivým i stručně výstižným způsobem. Tak tomu bylo i v případě této téměř 150 stránkové knížky.

Hanh_přebal

Šest obsahově různých částí přechází od utrpení a bolesti do štěstí. Číst o utrpení nicméně žádným utrpením nebylo. Autor umí trefně a nenásilně popsat, jak sami sobě bezdůvodně ubližujeme (napříkad opakovaným přemítáním nad neúspěchem v minulosti či strachem z budoucnosti), a hned vzápětí nabídnout (pro mě) nový, úlevný pohled. Například fakt, že naše utrpení je subjektivní – to, co nás trápí je pro jiné lidi zdroj k radosti (př. déšť), naše bolest tedy není „daná“ a neměnná.

Vůbec celá kniha je protkána neotřelými pohledy na věc. Autor dokáže vnímat a upozornit na velké i maličké příležitosti k duchaplnosti – tím i k léčení těla i duše. Mnoho z nich mi z části o štěstí utkvělo v paměti. Například chůze. My lidé stále někam spěcháme, snad hledáme trochu štěstí. Tím ale míjíme život – zabraní do obrazovek či našich myšlenek. Přitom si stačí uvědomit, jaké štěstí máme při každém kroku na dosah.

S mnoha názory jsem souhlasila, stejně tak často jsem zpytovala své vlastní návyky. Autor ale nemoralizuje a rozhodně se nepovyšuje. V částech, které by se tomu snad blížily, užívá velmi příjemnou 2. osobu množného čísla („zíráme do displejů, neumíme si užívat vlastních kroků“).

Vedle postřehů k zamyšlení a malých podnětů k větší duchaplnosti v celém obsahu knihy autor nabízí Cvičení pro štěstí v osmi tematických částech (týkající se kupříkladu dechu, manter, meditace, relaxace…atd.). Věřím, že si každý vybere z celé knihy alespoň jedno cvičení či podnět pro něj/ni smysluplné. Mě osobně se nejvíce dotkla praktika „Jsem zvonem plného vědomí pro naše milované“, kterou vyjadřujeme svou podporu a přítomnost.

Můj názor na kvalitu obsahu již znáte, krásná je ale i forma této knihy. Typ písma názvu knihy i hlavních kapitol/nadpisů, stejně jako zářivý lotos na obalu vypadají jako ručně dělané. Už od prvního pohledu jsem vnímala posvátnost této knihy díky obalu vyrobeném z krásného recyklovaného papíru.

Co stránka, ba co odstavec či věta, to hluboké moudro, jež jsem si poznamenala a chtěla ve své recenzi zahrnout. Později jsem ale změnila názor a došla k tomu, že nechci čtenáře příliš zdržet od mé hlavní a nejdůležitější myšlenky, kterou bych ráda předala – přeji Vám si tuto knížku přečíst a prožít na vlastní kůži.

Přijdou tři logici do baru …: 100 nejhezčích logických a matematických hádanek

Stojíte na rozcestí na ostrově, kde žijí dva kmeny lhářů a pravdomluvných. Potřebujete se vydat správnou cestou a zeptat se můžete přítomného muže, o kterém ale jeho kmenovou příslušnost netušíte. Jak se ho zeptáte, abyste vyšli správně?

Dambeck_přebal

Přijdou tři logici do baru… je kniha, která obsahuje 100 úloh, které potrápí lecjakou zvídavou mysl. Až do otevření této knihy jsem se považovala za nadprůměrně inteligentní a hádanky i origami mě bavily. Tahle kniha mě ale upřímně dost často frustrovala. Berte mě s rezervou, nefrustrovala mě vlastně ani tak kniha, ba snad ani komentáře autora knihy typu „Tuto úlohu vyřešily děti“ v místech, kde jsem nevěřícně hleděla; jako spíše má neschopnost mnoho z hádanek rozlousknout.

Všechny úlohy jsou rozděleny do osmi kapitol podle zaměření i náročnosti: přes klasické hádanky existující již mnoho let, úlohy, při nichž se hodí matematické dovednosti i hádanky pro kreativní mysl bez počtů. Díky tomu jsem si ověřila, kde jsou mé přednosti a kde prostor pro zlepšení nebo akceptaci daného. S některými otázkami jsem se již během života setkala, ale valná většina mi byla dosud neznámá. Jasně jsem vnímala dlouhodobé zaujetí pro hádanky, jakož i pečlivost a práci, kterou si autor této knihy Holger Dambeck, se sestavením úloh dal.

Díky knize už vím, jak rozřadit trpaslíky do dvou skupin podle barvy čepice, na kterou si žádný z nich nevidí; jak z deseti palet balíčků čokolády poznat při jediném vážení tu, při jejíž výrobě se rozbil dávkovač; či jak se ve dvou otázkách zeptat na cestu tří totožně vypadajících duchů, z nichž jeden vždy lže, druhý vždy mluví pravdu a třetí to střídá.

Kniha mě naučila spoustu nových úhlů pohledů, které možná někdy využiji v životě, především jsem si díky ní dala do pohybu své zrezivělé mozkové závity a strávila s ní mnoho pěkných zimních večerů.

Kniha je vhodná pro všechny zvídavé mysli,  pro jednotlivce i na skupinovou zábavu (nebo nezábavu :-)) i pro ty, kteří mají pocit, že je nic nepřekvapí a svou bystrost chtějí otestovat.

Kniha rozhodnutí: 50 grafických modelů pro strategické rozhodování

Knihu rozhodnutí, která by se díky své menší velikosti a útlosti mohla jmenovat Knížka rozhodnutí, lze bez potíží přečíst během pár hodin. Její hodnota však nespočívá v rychlém prolistování, ba ani rychlém pročtení, nýbrž v důkladnějším – pomalejším – čtením a především praktickým využíváním modelů v praxi.

Kniha rozhodnutí

Autoři Mikael Krogerus a Roman Tschäppeler jsou severští „nepsychologové“ – žurnalista a producent v tomto pořadí. V knize přináší nejen modely „všeobecně známé“ – např. Koncept a model „flow“ od autora Mihaly Csikszentmihalyi, Maslowova pyramida, kognitivní disonance Leona Festingera, Johariho okno, paradox volby, metoda SWOP, vězňovo dilema…atd. ), ale i modely pro mě dosud neznámých autorů severských zemí.

Kniha má celkem 176 stran, vizuálně přitažlivé modely a bezpečně se vejde do velikosti A5. Každý z padesáti modelů pro strategické rozhodování je vždy na jedné až dvou stránkách popsán v textu a hned posléze na jedné až třech stránkách vizuálně zobrazen. Modely jsou rozděleny do čtyř kapitol: Jak se zlepšit, Jak se lépe pochopit, Jak lépe pochopit druhé, Jak zlepšit druhé; poslední kapitola určena pro čtenáře: Teď je řada na vás.

Pro studenty psychologie může být kniha jednak neotřelou učební pomůckou: modely „známých“ psychologických teoretiků se objevují u zkoušek, a je tedy proto přínosné, stejně tak jako příjemné, si je osvojit jinak než pouze verbálním „biflováním“. Vedle toho kniha také nabízí inspiraci pro rozhodování, lepší sebe-pochopení, inspiraci, dokonce návody pro vedení týmů. Přemýšlení v grafických modelech stimuluje kreativitu, což se v dnešní době dost hodí. Autoři nadto čtenáře ve tvorbě vlastních modelů podporují v poslední kapitole: jednak návrhy na to, jak se dají poznámky načrtávat, namísto psát, v knize je také vlastním nápadům vymezen prostor několika stránek.

Četba knihy rychle plynula, k čemuž pomáhala stručnost textu k jedlotlivým modelům – člověk si po prostudování modelu řekl „Tak prozkoumám ještě jeden,“ a najednou bylo dočteno. S většinou modelů nebo spíše myšlenek v nich jsem se již někdy setkala, anebo na ně přišel můj selský rozum, nicméně i přesto jsem měla při čtení několikrát moment „aha“, aneb moment radostného poznání a „prosvětlení“, kdy jsem objevila zákonitost či myšlenku novou, anebo se z úplně nového úhlu podívala na myšlenku mi již známou.

Musím přiznat, že mě již od první stránky iritovaly 2 věci, kter0 s delším časem s knihou nijak nezmizely. První souvisí, především po absolvování vysoké školy v dnešní době, kdy je značný důraz kladen na správné citování – s uváděním zdrojů, ze kterých autoři čerpali. U většiny modelů je v textu uvedeno alespoň jedno jméno, buď člověka který s původní myšlenkou přišel, jméno toho, kdo ji proslavil, anebo obojí. Uváděny jsou někdy i data podporující původní model (např. dle Paretova zákona 20:80 dnes údajně víme, že 80% kriminálníků spáchá 20% zločinů). Vždy ale chybí rok publikace, ze které autoři čerpali (jak je na to student psychologie zvyklý), tudíž autoři studie mapující procenta kriminálníků a zločinů zůstali v utajení. Vedle toho bibliografie na konci knihy se zmíněnými jmény v knize až příliš často nesouvisí, seznam zdrojů navíc obsahuje 28 článků či knih a 9 webových stránek, přičemž modelů je celkem 50.

Druhým mínusem je umístění čísel stránek – a to dole u vazby (jasně viditelné až po kompletním rozevšením knihy dokořán). Nejsem si jista, zda touto neobvyklostí autoři sledovali zvýšení naší neotřelosti, či jde o rozhodnutí českého nakladatele, v každém případě to mě, jako čtenáře, zatěžovalo.

Navzdory tomu bych Knihu rozhodnutí rozhodnutila doporučila k přečtení, především (ale nejen) těm, kteří se zajímají o myšlenkové mapy a vizuální zobrazení informací. Kniha mě něčím inspirovala, obohatila, a některé modely z ní jsem již aplikovala ve svém životě