Archiv autora: Kristýna Maulenová

Hlavu mírně vzhůru, ženy! Vlastní cestou k sebeúctě

ŽenyTajemné, mnohdy neuchopitelné, rozhodně často laskavější vůči druhým než vůči sobě. Záměr této knihy je přiblížit dívky i ženy k sebeúctě. Celá tato kniha připomíná ženám, že „v tom nejsou samy“ a spoustu radostí i strastí prožívají velmi podobně jako ostatní; na druhé straně vyzdvihuje nezlomný fakt, že každá dívka i žena je jedinečná a neopakovatelná.

Autorka chtěla knihou pohladit po duši. Za sebe mohu říci, že se jí to pěkně podařilo.

Kniha je určena k přečtení především ženám, psána je pro širokou veřejnost. Nemohu knihu hodnotit z odborného hlediska – věřím, že autorka tak knihu ani nezamýšlela. Jen podotknu, že pár odkazů s odbornými pojmy či slavnými odborníky autorka užila, nicméně student psychologie by neměl být zaskočen ani překvapen. Bibliografie obsahuje 12 knih a 2 internetové odkazy, z toho jsou 2 knihy autorky ze stejné edice pro rodiče a muže, z nichž doslovně cituje své vlastní myšlenky.

Ve dvanácti kapitolách se autorka věnuje ženství, vztahům, rolím ženy i očekávání na ně (i na sebe samy), ze zajímavých úhlů pohledu. Názvy kapitol napoví, čeho se týkají:

  1. Ženy ženám
  2. Ženství – co to je a kde se bere?
  3. Matka a dcera – vztahy a nevztahy a jejich důsledky
  4. Otec a dcera – jeho vliv na sebevědomí dcery
  5. Sebenaplňující předpovědi – radost, nebo starost?
  6. Buďme krásné i na čtvrtý pohled
  7. Čtyři roční období ženy
  8. Čtyři tváře ženy (a to nejméně)
  9. Dvě věty, které ničí ženy
  10. Hranice – předpoklad vlastní sebeúcty
  11. Žena je spokojená, když…
  12. Spokojenost ženy – cesta, nebo cíl?

Oceňuji, že autorka čtivě a snadno srozumitelně čtenářce (či čtenáři) zprostředkovává kombinaci odborných teorií, své mnohaleté práce s lidmi, sebereflexe a pozorovacího umu. Z odborných témat se dotkla kupříkladu 6 základních emocí, archetypů, teorie attachmentu, Golem i Pygmalion efektu i téma sociální dělohy českých autorů Chvály a Trapkové. Vedle toho tato kniha doplňuje z, dle mého názoru, vědeckého či klinického hlediska nedoceněnou spiritualitu.

Pro mě nejcennější byly kapitoly pro matky i otce, rozhodně mi daly nejvíce podnětů pro přemýšlení mé vlastní role jako dcery. Cítím se obohacena tím, co všechno mámy cítí, aniž by si to děti uvědomovaly; Jsi-li dcerou matky, pak nezapomeň, že i ona dostala tebe bez návodu, jak s tebou zacházet (s. 38). Zaujal mě i „slovník“ toho, co dcery vůči matkám říkají a jak to zjemnit a učinit laskavějším: Nenávidím tě à Mami, někdy to s tebou bylo těžké.

Z kapitoly pro otce mě inspirovalo doporučení pro dcery, ať dáváme častěji najevo svůj vděk. Postřehy pro otce dcery bych přála přečíst každému tátovi; alespoň já častokrát četla s překvapením a úžasem, jako například: Jsi-li otcem dcery, pak pamatuj na to, že si pravděpodobně nechá líbit to, co si nechala líbit její máma od tebe (s. 51).

Pár věcí bych si dovolila jemně vytknout.  Několikrát se mi stalo, že jsem se ztratila ve složitém souvětí přes 4-5 řádek. Nebo v mírně nelogické větě, která volala po doplnění několika slov, jež by ji dodaly plnější tvar i jasnější smysl. V těchto okamžicích mě napadalo: Kéž by si celou knihu ještě jednou někdo přečetl a všechna nesnadno srozumitelná místa lehce poupravil. Valná většina knihy byla čtivá a snadno pochopitelná, chybělo jen „učesání“ těchto několika míst.

Párkrát jsem také vnímala osobní názor autorky prezentovaný jako fakt. Např. věta „Přestože se v dnešní době pohlíží na přátelství žen přes jejich sexuální soužití (s. 20)“ podle mého názoru spíše odráží osobní zkušenost či názor autorky než dnešní fenomén. I když, kdo ví, statistická data na toto tvrzení těžko hledat.

Tím výtky končí, celkový dojem z knihy je pro mě jistě pozitivní. Autorka mluvila ze své dlouholeté praxe a věřím, že mnoha ženám z duše.

Poslední poznámka. Při čtení jakýchkoliv knih určených pro jednu část populace (v případě této knihy ženy) je pro mě důležité, ba kritické, jak se mluví o „té druhé části“. Tato kniha podporuje a vyzdvihuje ženství, a to bez výsměchu či snižování důstojnosti mužů. Za to má u mě autorka velké plus.

Bez bahna lotos nevykvete: umění transformovat utrpení

Nejnovější knihu od Thich Nhat Hanha v češtině jsem si vybrala záměrně. Vnímám ho totiž jako autora s nedocenitelným darem v podobě předávání komplikovaných a hlubokých filozofických úvah a pravd srozumitelným, čtivým i stručně výstižným způsobem. Tak tomu bylo i v případě této téměř 150 stránkové knížky.

Hanh_přebal

Šest obsahově různých částí přechází od utrpení a bolesti do štěstí. Číst o utrpení nicméně žádným utrpením nebylo. Autor umí trefně a nenásilně popsat, jak sami sobě bezdůvodně ubližujeme (napříkad opakovaným přemítáním nad neúspěchem v minulosti či strachem z budoucnosti), a hned vzápětí nabídnout (pro mě) nový, úlevný pohled. Například fakt, že naše utrpení je subjektivní – to, co nás trápí je pro jiné lidi zdroj k radosti (př. déšť), naše bolest tedy není „daná“ a neměnná.

Vůbec celá kniha je protkána neotřelými pohledy na věc. Autor dokáže vnímat a upozornit na velké i maličké příležitosti k duchaplnosti – tím i k léčení těla i duše. Mnoho z nich mi z části o štěstí utkvělo v paměti. Například chůze. My lidé stále někam spěcháme, snad hledáme trochu štěstí. Tím ale míjíme život – zabraní do obrazovek či našich myšlenek. Přitom si stačí uvědomit, jaké štěstí máme při každém kroku na dosah.

S mnoha názory jsem souhlasila, stejně tak často jsem zpytovala své vlastní návyky. Autor ale nemoralizuje a rozhodně se nepovyšuje. V částech, které by se tomu snad blížily, užívá velmi příjemnou 2. osobu množného čísla („zíráme do displejů, neumíme si užívat vlastních kroků“).

Vedle postřehů k zamyšlení a malých podnětů k větší duchaplnosti v celém obsahu knihy autor nabízí Cvičení pro štěstí v osmi tematických částech (týkající se kupříkladu dechu, manter, meditace, relaxace…atd.). Věřím, že si každý vybere z celé knihy alespoň jedno cvičení či podnět pro něj/ni smysluplné. Mě osobně se nejvíce dotkla praktika „Jsem zvonem plného vědomí pro naše milované“, kterou vyjadřujeme svou podporu a přítomnost.

Můj názor na kvalitu obsahu již znáte, krásná je ale i forma této knihy. Typ písma názvu knihy i hlavních kapitol/nadpisů, stejně jako zářivý lotos na obalu vypadají jako ručně dělané. Už od prvního pohledu jsem vnímala posvátnost této knihy díky obalu vyrobeném z krásného recyklovaného papíru.

Co stránka, ba co odstavec či věta, to hluboké moudro, jež jsem si poznamenala a chtěla ve své recenzi zahrnout. Později jsem ale změnila názor a došla k tomu, že nechci čtenáře příliš zdržet od mé hlavní a nejdůležitější myšlenky, kterou bych ráda předala – přeji Vám si tuto knížku přečíst a prožít na vlastní kůži.

Přijdou tři logici do baru …: 100 nejhezčích logických a matematických hádanek

Stojíte na rozcestí na ostrově, kde žijí dva kmeny lhářů a pravdomluvných. Potřebujete se vydat správnou cestou a zeptat se můžete přítomného muže, o kterém ale jeho kmenovou příslušnost netušíte. Jak se ho zeptáte, abyste vyšli správně?

Dambeck_přebal

Přijdou tři logici do baru… je kniha, která obsahuje 100 úloh, které potrápí lecjakou zvídavou mysl. Až do otevření této knihy jsem se považovala za nadprůměrně inteligentní a hádanky i origami mě bavily. Tahle kniha mě ale upřímně dost často frustrovala. Berte mě s rezervou, nefrustrovala mě vlastně ani tak kniha, ba snad ani komentáře autora knihy typu „Tuto úlohu vyřešily děti“ v místech, kde jsem nevěřícně hleděla; jako spíše má neschopnost mnoho z hádanek rozlousknout.

Všechny úlohy jsou rozděleny do osmi kapitol podle zaměření i náročnosti: přes klasické hádanky existující již mnoho let, úlohy, při nichž se hodí matematické dovednosti i hádanky pro kreativní mysl bez počtů. Díky tomu jsem si ověřila, kde jsou mé přednosti a kde prostor pro zlepšení nebo akceptaci daného. S některými otázkami jsem se již během života setkala, ale valná většina mi byla dosud neznámá. Jasně jsem vnímala dlouhodobé zaujetí pro hádanky, jakož i pečlivost a práci, kterou si autor této knihy Holger Dambeck, se sestavením úloh dal.

Díky knize už vím, jak rozřadit trpaslíky do dvou skupin podle barvy čepice, na kterou si žádný z nich nevidí; jak z deseti palet balíčků čokolády poznat při jediném vážení tu, při jejíž výrobě se rozbil dávkovač; či jak se ve dvou otázkách zeptat na cestu tří totožně vypadajících duchů, z nichž jeden vždy lže, druhý vždy mluví pravdu a třetí to střídá.

Kniha mě naučila spoustu nových úhlů pohledů, které možná někdy využiji v životě, především jsem si díky ní dala do pohybu své zrezivělé mozkové závity a strávila s ní mnoho pěkných zimních večerů.

Kniha je vhodná pro všechny zvídavé mysli,  pro jednotlivce i na skupinovou zábavu (nebo nezábavu :-)) i pro ty, kteří mají pocit, že je nic nepřekvapí a svou bystrost chtějí otestovat.

Kniha rozhodnutí: 50 grafických modelů pro strategické rozhodování

Knihu rozhodnutí, která by se díky své menší velikosti a útlosti mohla jmenovat Knížka rozhodnutí, lze bez potíží přečíst během pár hodin. Její hodnota však nespočívá v rychlém prolistování, ba ani rychlém pročtení, nýbrž v důkladnějším – pomalejším – čtením a především praktickým využíváním modelů v praxi.

Kniha rozhodnutí

Autoři Mikael Krogerus a Roman Tschäppeler jsou severští „nepsychologové“ – žurnalista a producent v tomto pořadí. V knize přináší nejen modely „všeobecně známé“ – např. Koncept a model „flow“ od autora Mihaly Csikszentmihalyi, Maslowova pyramida, kognitivní disonance Leona Festingera, Johariho okno, paradox volby, metoda SWOP, vězňovo dilema…atd. ), ale i modely pro mě dosud neznámých autorů severských zemí.

Kniha má celkem 176 stran, vizuálně přitažlivé modely a bezpečně se vejde do velikosti A5. Každý z padesáti modelů pro strategické rozhodování je vždy na jedné až dvou stránkách popsán v textu a hned posléze na jedné až třech stránkách vizuálně zobrazen. Modely jsou rozděleny do čtyř kapitol: Jak se zlepšit, Jak se lépe pochopit, Jak lépe pochopit druhé, Jak zlepšit druhé; poslední kapitola určena pro čtenáře: Teď je řada na vás.

Pro studenty psychologie může být kniha jednak neotřelou učební pomůckou: modely „známých“ psychologických teoretiků se objevují u zkoušek, a je tedy proto přínosné, stejně tak jako příjemné, si je osvojit jinak než pouze verbálním „biflováním“. Vedle toho kniha také nabízí inspiraci pro rozhodování, lepší sebe-pochopení, inspiraci, dokonce návody pro vedení týmů. Přemýšlení v grafických modelech stimuluje kreativitu, což se v dnešní době dost hodí. Autoři nadto čtenáře ve tvorbě vlastních modelů podporují v poslední kapitole: jednak návrhy na to, jak se dají poznámky načrtávat, namísto psát, v knize je také vlastním nápadům vymezen prostor několika stránek.

Četba knihy rychle plynula, k čemuž pomáhala stručnost textu k jedlotlivým modelům – člověk si po prostudování modelu řekl „Tak prozkoumám ještě jeden,“ a najednou bylo dočteno. S většinou modelů nebo spíše myšlenek v nich jsem se již někdy setkala, anebo na ně přišel můj selský rozum, nicméně i přesto jsem měla při čtení několikrát moment „aha“, aneb moment radostného poznání a „prosvětlení“, kdy jsem objevila zákonitost či myšlenku novou, anebo se z úplně nového úhlu podívala na myšlenku mi již známou.

Musím přiznat, že mě již od první stránky iritovaly 2 věci, kter0 s delším časem s knihou nijak nezmizely. První souvisí, především po absolvování vysoké školy v dnešní době, kdy je značný důraz kladen na správné citování – s uváděním zdrojů, ze kterých autoři čerpali. U většiny modelů je v textu uvedeno alespoň jedno jméno, buď člověka který s původní myšlenkou přišel, jméno toho, kdo ji proslavil, anebo obojí. Uváděny jsou někdy i data podporující původní model (např. dle Paretova zákona 20:80 dnes údajně víme, že 80% kriminálníků spáchá 20% zločinů). Vždy ale chybí rok publikace, ze které autoři čerpali (jak je na to student psychologie zvyklý), tudíž autoři studie mapující procenta kriminálníků a zločinů zůstali v utajení. Vedle toho bibliografie na konci knihy se zmíněnými jmény v knize až příliš často nesouvisí, seznam zdrojů navíc obsahuje 28 článků či knih a 9 webových stránek, přičemž modelů je celkem 50.

Druhým mínusem je umístění čísel stránek – a to dole u vazby (jasně viditelné až po kompletním rozevšením knihy dokořán). Nejsem si jista, zda touto neobvyklostí autoři sledovali zvýšení naší neotřelosti, či jde o rozhodnutí českého nakladatele, v každém případě to mě, jako čtenáře, zatěžovalo.

Navzdory tomu bych Knihu rozhodnutí rozhodnutila doporučila k přečtení, především (ale nejen) těm, kteří se zajímají o myšlenkové mapy a vizuální zobrazení informací. Kniha mě něčím inspirovala, obohatila, a některé modely z ní jsem již aplikovala ve svém životě