Archiv štítku: vztek

Rozhněvaná žena: Objevte potenciál uvolněné energie

Stává se Vám někdy, že se opravdu poctivě naštvete? A jak na to reaguje Vaše okolí? Nebo ještě jinak, zkuste zavzpomínat, jak jste to měla jako dítě. Mohla jste se vztekat a dostávala jste přitom zprávu, že je to v pořádku, že se to někdy stává, jen není dobré u toho někomu ubližovat, popřípadě rozbíjet nádobí, hračky nebo cokoli jiného? Nebo jste spíše byli pokárány, protože přece hodné holčičky se nevztekají, když se vztekáte, jste pěkně ošklivá nebo hrozí, že vám narostou rohy případně nějaké jiné nechtěné libůstky? Možná jste si všimly i toho, že když se vztekal brácha nebo kluk od sousedů, rozhodně mu nikdo neříkal, že mu to nesluší a narostou mu rohy, ale naopak byl oceněn, že je „správný chlap“ nebo že „si jde za svým“. Nespravedlivé, že?

Kniha Rozhněvaná žena nahlíží na vztek a jemu příbuzné pocity jako na velmi zdravé a užitečné emoce, které jsou často významnými nositeli energie. Naopak velmi nezdravé může být, když vztek, hněv, zlobu a další negativní pocity potlačujeme, držíme v sobě, kde se hromadí a kumulují, až pak zákonitě musí dojít k překvapivě prudkému výbuchu všeho vzteku najednou.

I když se kniha věnuje tématu ženského vzteku, domnívám se, že může být užitečná i pro muže, kteří by s její pomocí mohli lépe porozumět tomu, proč se jejich partnerka skoro nikdy nezlobí, zato je pořád smutná až nešťastná. Autorka umožní čtenářům nahlédnout různé mechanismy, jakými někdy lidé vztek potlačují či maskují, případně jak se vztek zamaskuje sám, když jsme se v dětství naučili, že jej nesmíme projevit. Přínosné může být také nahlédnout, že nevyjádřený vztek se může transformovat do somatických či psychosomatických potíží, jako je třeba ekzém nebo bolesti žaludku.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Vše lze pochopit ještě lépe díky ilustrativním příběhům konkrétních lidí a jejich reakcí v různých životních situacích. Samozřejmě kniha také poskytne konkrétní informace a tipy, které je mohou posunout dál v jejich práci s vlastním vztekem a možnými a užitečnými formami, jak ho projevit. Pomoci tomu mohou i velmi konkrétní otázky na konci každé kapitoly, které mohou podpořit čtenářovu reflexi vlastních pocitů, prožívání a reakcí v běžných každodenních situacích.

„ … vzteku a zlosti už se nahromadilo dost. A při bezvýznamné Janově nepozornosti – zapomněl jí z města přivézt obálky – v ní vztek vybuchne.: „Pořád myslíš jen na sebe a na svou práci. A já jsem ti šumák.“ Jana pobouří, jak se Susanna může kvůli zapomenutým obálkám takhle rozčílit. Neví, že banální opomenutí bylo u Susanny poslední kapka. Byl to svým způsobem poslední kupon v jejím „slevovém sešitku“ (pozn. poukazy vzteku někdy hromadíme jako slevové kupony) a tak má veškeré morální oprávnění mu vmést svůj vztek do tváře…“

Kniha je velmi čtivá a praktická, situace, které popisuje jsou pravděpodobně pro většinu lidí velmi blízké a dobře představitelné. Pracovníkům v pomáhajících profesích může být kniha užitečným průvodcem a inspirací pro práci s klienty, rodičům může být užitečným a cenným pohledem na to, jak zacházet se vztekem u svých dětí, protože když se s ním naučí zdravě zacházet již v raném věku, vyvarují se řady těžkostí a možná sami takovou knihu nebudou v budoucnu potřebovat. A především může být důležitým krokem ke změně a lepší práci s vlastními emocemi pro každého z nás.

Anton Hergenhan: Agresivní dítě?

Autor knihy Agresivní dítě? Anton Hergenhan je psycholog věnující se zejména systemické psychoterapii. A právě z tohoto úhlu pohledu je zde nahlíženo na projevovanou agresivitu u dětí. Hergenhan vychází ze své dlouholeté praxe s dětmi s problémovým chováním. Jeho začátky stojí na behaviorální praxi a obdivu k Freudově psychoanalýze. Sám proklamuje, že nechce nabízet knihu receptů, jak zvládnout agresivní dítě, ale spíš předkládá své zkušenosti ze speciálně pedagogické poradny a dětského stacionáře.

604_bg

Hergenhan upozorňuje, že agresivita není jen obraz určitého agresivního chování a otázky proč… (jsi to udělal, jsi někoho zmlátil,…) nejsou zcela směrodatné a spíše než na cíl nás vedou oklikou k nekonečné kauzalitě (udeřil jsem, protože mi shodil lego – shodil jsem lego, protože mi řekl, že jsem hloupý – řekl jsem, že je hloupý, protože…). Autor svým laskavým slovem a systemickým přístupem orientovaným na řešení čtenáře vybízí, aby se spolu s ním podíval na agresivitu širší optikou. Proto se nebojí do rozboru agresivní situace, které bylo přítomno více lidí, zapojit všechny zúčastněné, či ty, kterých se to týká. Autor těmto situacím dává jasnou důležitost už jen tím, že je nepřejde např. pouhým napomenutím dětí na hřišti, ale věnuje tomu čas a svůj zájem.

Systemická speciální pedagogika zde staví na několika principech, které jsou důležité pro terapeutickou práci. Patří sem např. osobní přítomnost, vedení, které umožňuje dítěti být svéprávným a respektuje ho, či např. identifikace schopností a pozitivní nahlížení na symptom. Co systemická práce pak považuje za zásadní, je vztahová soustava dítěte. Lidé se vyskytují minimálně ve dvou a „stávají se“ pouze mezi lidmi, proto jakýsi radikální individualismus ztroskotává na skutečnosti, že nejsme sami, a děti se tohle potřebují naučit. I k hádce jsou pak zapotřebí dva. Důraz na tento sociální aspekt má za cíl nebát se problém otevřít ve skupině a naučit se řešit konflikty přímo.

Před samotným agresivním výpadem se často objevuje verbální agrese. Autor obecně přisuzuje jazyku velkou sílu – nejen, že se těmito slovy mohou lidé zranit, ale jsou to také slova, která mají silný terapeutický účinek. Zároveň je účinné s dětmi mluvit ve slovech, které samy používají, a rozebírat, jak takovým slovům rozumí a co jimi všechno míní (autor zde pracuje zejména s nadávkami, kterými děti nešetří). Kniha tak obsahuje ukázky rozhovorů skupinové terapie doplněné o autorovy komentáře, které se opírají o základní principy systemické práce – respekt, vztahová rovina či přítomnost, která se zakládá na jiném principu, než je princip moci, což je častý motiv agrese.

Kniha pojednává i o důležitosti hranic pro děti, jejich absence značí spíše než cokoli jiného absenci lásky. Podle autora je to pro dítě signál, že mu vše projde a že je tedy rodiči lhostejné nejen chování dítěte, ale i ono samotné. A ke stanovení správných hranic pro dítě je důležité mít na paměti i své (rodičovské/pedagogické) hranice.

Ráda bych se vrátila na začátek, konkrétně k otazníku v názvu knihy. Je agresivní dítě agresivní ze své podstaty, nebo za vztek maskuje svůj strach a bezradnost? Kdo je pro vás agresivní dítě? Knihu doporučuji všem, kteří pracují s dětmi s problémovým chováním a rádi by si svou praxi osvěžili trochu jiným, netradičním, systemickým pohledem.