Zase jsem nezklamala.
Po setmění chodím obývákem a nervózně uvažuji, co jsem (ne)měla (ne)dělat. Hypotézy o správnosti mých činů berou za své. A otazníky kolem hlavy narůstají. Dostávám se ke katastrofickým scénářům.
No tak, stejně s tím teď už nepohneš – je jak je a bude, jak bude, přemlouvám se. Dost zbytečně, neboť celou noc nezamhouřím oka.

Ruminace. Biologové by jistě nezaváhali, že se jedná o přežvykování. Něco podobného zvládá i naše mysl. Jedná se o stav nutkavého přemýšlení nad různými situacemi a problémy, které nás tíží. Ruku v ruce s tímto jednáním přichází obviňování, pocity neschopnosti, ublížení, obavy…
Přitom je jasné, že to, co bylo sežvýkáno, by mělo být též stráveno. (A postupně snad i vyloučeno, přesto, že nám to tedy život dal na začátku „sežrat“). Jenže – vysvětlujte to mysli.

Když si pořídíte pejska a budete se o něj dobře starat, nebude se od Vás chtít hnout. A teď toho psa nahraďte slovem strach. Pořídíte-li si jej domů a budete ho dobře krmit a věnovat mu energii, nehne se od Vás na krok.
Jako zcela obyčejní lidé máme také právo na chyby. A když už k nějakému zaváhání dojde, mělo by následovat také konstruktivní řešení. V čem byl problém, co jsem udělal(a) špatně, co bych mohl(a) příště udělat jinak… A my, namísto toho, sáhneme po obviňování. Chyba ale nemusí být nutně vinou, natož fatální, a proto bychom se měli vyvarovat destruktivnímu uvažování.
Bez zpochybnění případné reinkarnace, co když žijeme jenom jednou, nebyla by škoda tu šanci nevyužít? A my místo toho bloudíme jak těla bez duše a v noci se nám, samým přeplněním zavádějících myšlenek, nedaří usnou.

Obsedantní (vtíravé) myšlenky pak brání v plném prožití a člověk se tak od známého Carpe diem dostává závratně daleko. Proti ruminaci se ale dá bojovat. V utřídění myšlenek může například pomoci jejich sepsání na papír. Můžeme ale taky zcela odvést pozornost k něčemu jinému a započít odlišnou aktivitu. Sportovat, kreslit, učit se, číst si, zpívat… Zkrátka cokoli, co nás potěší a rozptýlí. Trojice „jíst, meditovat, milovat,“ by v tomto případě rozhodně neměla být opomenuta.

Nebuďme na sebe tak přísní, když se setkáme s úspěchem, bereme to jako normální věc. Když se nám něco podaří, máme daleko větší tendence to přejít bez povšimnutí, než v případě, kdy dojde na chybu. Nezaměňujme chybování se selháním. Nejsme roboti – a nakonec ani ti nejsou stoprocentní.
Samozřejmě, že není správné házet problémy zcela za hlavu, ale když už jim jednou věnujete čas, úsilí, energii a zapojíte analytické myšlení, není třeba proces stále opakovat.

Mohlo by se totiž stát, že neustálým přežvykováním toho budete mít brzy plné zuby.