„Thomas Moore je psychoterapeut a spisovatel žijící v USA. Pobýval dvanáct let jako mnich v řeholní komunitě, poté se stal psychoterapeutem. Napsal řadu knih, které jsou pozoruhodné průnikem témat psychologie, archetypů, mytologie a umění.“ No nenalákal by vás tento medailonek? Mě ano.
Kniha Terapie duše od Thomase Moora má v zahraničí poměrně veliký ohlas, není proto divu, že jsem po této prahla a těšila se, až se do ní v poklidu začtu. Propojení mytologie a myšlenek jungovské archetypální psychologií mě velmi lákalo.
O to větší bylo mé zklamání, když jsem pročítala první stránky. Snažila jsem se přesvědčit sebe samu, že si některé věty jen špatně vykládám a že jen nepřesně čtu autorův záměr. I přes prvotní „šok“ jsem se tedy snažila dát knize druhou šanci… Bohužel o pár desítek stran dále jsem si již byla jistá, že moje antipatie k autorovu způsobu, jakým hovoří směrem ke čtenáři, je až příliš vysoká, a neměnná. To nakonec způsobilo, že jsem knihu nedokázala dočíst celou.
„Psychologové jsou vycvičeni, aby mysleli v typech a kategoriích. Skoro každý má svůj výtisk DSM“… “ Většina profesionálních terapeutů dokáže každému svému klientovi přidělit konkrétní číslo, a když chtějí, mohou chodit na přednášky o tom, jak přesně rozlišit jednu poruchu od jiné, jedno číslo od jiných. Když s někým vedu terapeutický rozhovor, naslouchám způsobem, který upozorní na skryté emoce a dekóduje jazyk, jenž říká víc, než mělo být řečeno. Slyším několik úrovní současně a věnuji větší pozornost podtónům a náznakům než přímému sdělení.“ … „Něco podobného se stalo, když jsem začal být šikovnější v terapeutickém naslouchání. Najednou jsem slyšel víc a jasnost slyšení se stala základem pro to, aby se ze mě stal dobrý terapeut.“ (str. 92-93)
Dikce s jakou jsem uvedené věty četla ve mně budil rozčilení. Chvílemi jsem si tak nebyla jistá, jestli čtu knihu „Terapie duše“ nebo knihu „Óda na Thomase Moora“. A myšlenky, které mě v knize silně oslovovaly a cítila jsem jejich pozitivní dopad, najednou oslabovaly. Pasáže s velmi kvalitními poznámkami tak střídaly pasáže, ve kterých se čtenář dozvídal o jedinečném stylu autora, o jeho velikých schopnostech i umu poslouchat lidské příběhy a na jejich pozadí rozpoznávat mytické příběhy. Chvílemi jsem si nebyla jistá, jestli nečtu jakousi obsáhlou brožurku k autorovu kurzu, který ze mě udělá zaručeně skvělého terapeuta, i když ne tak skvělého, jakým je autor sám (překonat tak silné kvality jeho osobnosti se zdá být pro obyčejného smrtelníka nemožným úkolem).
A ačkoliv autor zmiňuje i vlastní případy a předkládá úlomky kazuistik na kterých ilustruje svou práci, většinou to ve mně nebudilo dojem výjimečně kvalitně odvedené terapeutické práce. Přečetla jsem několik knih podobného typu a ve většině z nich si autor mou pozornost a pocit skvěle odvedené práce získal tak nějak přirozeněji z prostého plynutí textu a příběhu než z konstatování a výčtu vlastních kvalit. Jako čtenářka bych tak spíše ocenila, kdyby mi autor předložil nějaké důkazy o své schopnosti dobrého terapeuta než prostým tvrzením, že „prostě jsem dobrej a hotovo“.
Rozhodně bych nerada zpochybňovala fakt, že se často potkáváme v naší profesi s jedinci, o jejichž kvalifikaci lze silně pochybovat a u kterých si nejednou řeknete „že by možná sami potřebovali spíše odbornou péči než cokoliv jiného“. Mnohokrát jsem však v této knize narážela na pocit, že toto téma sem tak nějak vlastně nepatří… Čekala jsem, že mi kniha přinese nové vhledy uznávaného terapeuta k tématu: co je to terapie duše, nepředpokládala jsem hodnocení kvality či nekvality práce autorových kolegů. Pro mě osobně je to veliké zklamání. Přesto jsem přesvědčená, že čtenář, kterého tento styl dikce u autora neuráží, v knize nalezne mnoho zajímavých myšlenek i inspirací, pro svou praxi.
Super recenze, pomohla!