John Bowlby vycházel z psychoanalýzy. Ve své praxi se věnoval dětem, které neměly možnost vyrůstat v pevném vztahu s rodiči. Pozoroval u těchto dětí v průběhu dospívání častý rozvoj delikventního chování či jiných problémů. Bowlby vycházel z pudové teorie, a citovou vazbu k matce vnímal právě jakožto zásadní pud dítěte. Jeho pozorování a výstupy z něj dnes pokládáme za stavební kámen pohledu na sociální a emoční vývoj člověka.

Avšak v době, kdy Bowlby začínal svá pozorování dětí v jejich interakcích s matkami, se psychoanalýza již těšila jistému věhlasu i oblibě. Již obsahovala mnohá zjištění a teorie, více či méně navazující na Freuda či se od něj odklánějící. Pro Bowlbyho pozorování byly však všechny tyto teorie nedostatečné a nedala se jimi postihnout právě vazba mezi matkou a dítětem. Pro Bowlbyho byla vazba, její vznik, posílení i oslabení, něčím velmi specifickým. I přesto, že se jedná prožitkově, u každého z nás, o něco tolik typického. Vazbu totiž můžeme u člověka pozorovat nejen v dětském věku (ano, je zde nejvíce patrná a nejlépe pozorovatelná), avšak vazebné chování je něco, co nás doprovází po celý náš život až do smrti.

Bowlby v této publikaci přináší na pole psychoanalýzy průkopnickou teorii plnou myšlenek, na tu dobu jistě odvážných a do té doby nevyřčených. Dnešnímu čtenáři, pro kterého jsou myšlenky Bowlbyho tolik známé, ba co víc… dnešnímu čtenáři, který zná všechny další teorie a pozorování navazující na Bowlbyho, se mohou zdát některé pasáže knihy velmi zdlouhavé. Bowlby se v mnoha odstavcích opakuje a znovu a znovu rozvíjí již nastíněné myšlenky. V tomto ohledu bylo čtení některých pasáží knihy pro mě zdlouhavé a stalo se mi, že jsem její čtení prokládala i jinými knihami.

Na druhou stranu, a to je potřeba si uvědomit, tato kniha reprezentuje Bowlbyho snahu přinést na tak těžko prostupné pole psychoanalýzy novou teorii, a to je jistě úkol značně nelehký. Je proto více než pochopitelné, že se autor v knize snaží svou teorii vysvětlit z mnoha stran, vyhnout se případným budoucím „disputacím“ a všemi možnými způsoby obhájit, proč je vhodné pozměnit dosavadní chápání vztahu mezi dítětem a pečující osobou. Vnímám tak přínos této knihy především v možnosti podívat se nazpět, do doby, kdy attachment nebyl tolik přirozenou součástí našeho jazyka, kdy vazba nebyla jednou z výrazných anamnestických dat potřebných pro chápání života našich klientů. Čtenář tak „nakoukne“ do hlavy jednoho z nejvýznamnějších psychoanalytiků, vydává se s ním po stopě jeho empirických dat a tříbí si myšlenky do nových vzorců.

Knihu bych jistě doporučila především kolegům, kteří se zajímají o vývoj psychoanalytického myšlení a jeho směřování. Mnoho cenných informací zde ale naleznou i čtenáři se zájmem o psychologii.