Kniha Psychoterapeutické systémy je dílem dvou autorů, Jamese O. Prochasky a Johna C. Norcrosse. Čtenáře (nebo alespoň mě) ohromí už na první otevření, protože od první chvíle budete mít pocit, že držíte v ruce knihu dosti výjimečnou a jsem přesvědčená, že druhý a třetí pohled to jen potvrdí.

Jedná se o velmi rozsáhlé a komplexní dílo, které si klade ambiciózní cíl – srozumitelně a přitom poměrně podrobně představit čtenáři rozličné psychoterapeutické směry a přístupy. Pole, ve kterém se kniha pohybuje, je v současnosti velmi široké, a tak se o toto představení autoři snaží na více než osmi stech stranách. Přestože kniha přináší hutný a odborný text, smekám před tím, jak moc je čtivý, srozumitelný a díky členění textu do podkapitol a zvýraznění klíčových pojmů, i přehledný. Na první pohled jsem udělala WOW, když jsem se v úvodu dočetla o záměru autorů ilustrovat na jedné kazuistice postupně to, jak by k případu popsaném v kazuistice, terapeuti v rámci jednotlivých směru přistupovali. Kromě okřídlených vtipů začínajících zpravidla slovy “…to se takhle potká analytik, gestaltista a KBT terapeut…” podle mne takové srovnání chybí a tak i my, terapeuti, často s překvapením zjišťujeme, že vlastně jdeme ke stejnému cíli, jen v rámci našeho směru možná volíme malinko jinou cestu a používáme jiné pojmy, než kolega, který je vzdělaný ve směru odlišném. 

Musím říci, že autoři se s nelehkým zadáním vyrovnali s grácií. Jednotlivé terapeutické směry představují od jejich základu a zakladatelů. Daří se jim velmi dobře vybírat podstatné a klíčové prvky a pojmy daného směru tak, aby to umožnilo náhled na způsob, jakým daný přístup o klientovi a jeho potížích uvažuje. Zároveň nechybí zohlednění současného vývoje a také nástin, jakým směrem vývoj daného psychoterapeutickeho systému bude pravděpodobně pokračovat. Co mi přijde skvělé je, že v závěru každé kapitoly je prostor pro kritiku daného psychoterapeutického směru jinými směry. To může pomoci nastínit, co mají které směry společně a v čem se liší. Zpracování ilustrativní kazuistiky optikou jednotlivých směrů je také velmi zdařilé, i když pracuje s “tradiční až stereotypní” podobou daného směru. Zároveň je pochopitelně, že to nebylo možné udělat jinak, protože se vždy jedná o nástin, ve kterém chybí kontext individuálního vztahu mezi klientem a terapeutem a také významný aspekt odlišností mezi jednotlivými terapeuty. V rámci možností se tedy domnívám, že tyto modelové kazuistiky poslouží svému účelu jak nejlépe mohou. Velmi také cením další doporučené zdroje pro hlubší studium daného směru, které autoři uvádějí na konci každé kapitoly.

Musím říci, že jsem knihu četla s pocitem velkého dobrodružství, že budu konečně moci nahlédnout pod pokličku i jiným psychoterapeutickym směrům, než ve kterém se vzdělávám já. Realisticky musím konstatovat, že se jedná stále o nahlédnutí, ale kdybych znovu studovala psychologii, moc ráda bych měla tuto knihu jako povinnou literaturu do předmětu Základy psychoterapie. A úplně nejvíc bych si přála mít tuto knihu v ruce v době, kdy jsem si vybírala svůj terapeutické výcvik. Myslím, že mít všechny směry po ruce v této luxusně připravené podobě by byl v tu dobu skutečný poklad. Nejspíš bych si nevybrala jinak, ale vybrala bych si informovaně, spíš než intuitivně. Zároveň jsem přesvědčena, že kniha může být skvělým materiálem i pro psychoterapeuty v praxi, kterým může přinést cennou inspiraci nebo rozšířit možnosti pohledu na obtíže jejich klientů a pacientů.