Archiv štítku: psychoterapie

Přerámování v terapii: Umění podívat se na svět novýma očima

Jsou lidé, pro které cesta letadlem znamená dobrodružství a výlet za odpočinkem a poznáním. Pro jiné lidi je však představa nastoupit na palubu letadla přímo děsivá a plná katastrofických scénářů. Přestože se jedná o stejnou situaci, význam, který jí přisuzujeme, může výrazně změnit naše myšlení, prožitek i chování.

Tyrrell_přebal

Ústředním tématem knihy Přerámování v terapii: Umění vidět věci jinak od Marka Tyrrella je právě změna významu, který dáváme určitým životním okolnostem. Tuto změnu považuje za  jednu z ústředních metod psychoterapie a jak je z názvu knihy patrné, nazývá ji tzv. přerámování. Na první pohled kniha zaujme jednak svým přebalem, který je jednoduchý, výstižný a poutavý, a také svojí tloušťkou. Na pouhých 112 stranách předkládá autor ukázky z více než 80 psychoterapeutických kazuistik a dává praktické tipy, jak tuto metodu účinně provádět.

Autor knihy Mark Tyrrell se dlouhodobě zabývá hypnoterapií, podílí se na tvorbě online výcvikových programů a věnuje se léčbě deprese a panické poruchy. Spousta příkladů přerámování, které se v knize popisují, se tedy u klientů odehrávají v hypnotickém či hluboce relaxovaném stavu. To je sice velmi zajímavé a inspirující, nicméně pro praxi těch, kteří se tomuto typu terapie nevěnují, to není příliš využitelné. I přesto je však v knize i dost ukázek práce s lidmi v bdělém stavu. Kniha tedy může být zajímavá jak pro začínající terapeuty, kteří teprve hledají svůj vlastní styl, tak pro zkušené psychology, kteří by si rádi zvědomili to, co nejspíše denně při své práci dělají.

Autor zamýšlel knihu také pro všechny, kteří chtějí sami zakusit nový pohled na staré významy a zlepšit svoji schopnost flexibilního a prospěšného vnímání životních situací. Vzhledem k tomu, že je publikace psána velmi čtivě a srozumitelně, bezpochyby je vhodná i pro všechny zájemce o psychologii a o svůj vlastní seberozvoj.

V úvodu knihy autor techniku přerámování teoreticky vymezuje a popisuje, jakými různými způsoby lze u klienta přerámování docílit. Následuje část věnovaná přímo ukázkám z praxe, které jsou přehledně rozdělené do tematických celků. V knize Mark Tyrrell tedy popisuje práci s úzkostnými klienty, přerámování v kontextu závislostí, depresí a dotýká se i mnohých jiných témat, se kterými se běžně můžeme v terapeutických pracovnách setkat. V závěru připojuje i úplnou kazuistiku práce s klientkou, opět spojenou s ilustrací techniky přerámování a s propracováním souvisejících metafor. Vzhledem k množství obrazných pojmenování a přirovnání působí kniha chvílemi opravdu velmi mile a poeticky. V závěru knihy lze také najít doporučení pro terapeuty a další zdroje, do kterých je možné nahlédnout a rozvíjet tak svou vlastní techniku práce s lidmi.

Kniha Přerámování aneb Umění vidět věci jinak tedy i přes svůj menší rozsah komplexně tuto metodu popisuje jak z hlediska teorie, tak z pohledu zkušeného terapeuta, který se práci s lidmi věnuje již léta. Na závěr tedy jen dodám autorovu závěrečnou radu: „Uvolněte se a dejte průchod vlastní tvořivosti!“

Stávám se sám sebou, čtivé ohlédnutí psychoterapeuta Irvina Yaloma za osobním i profesním životem

Knížka Stávám se sám sebou je pravděpodobně jednou z posledních velkých děl tohoto významného představitele existenciální psychoterapie, emeritního profesora psychiatrie na Stanfordově univerzitě, který je mezi odbornou veřejností i laiky známý jako autor knih propojujících odborné lékařské a terapeutické znalosti s mnohaletou praxí a osobními zkušenostmi a často také s velmi intimními myšlenkami, které sděluje čtenářům.Yalom_přebal

Nejinak je tomu v této knize s podnázvem Vzpomínky terapeuta. Yalom zde ve 40 kapitolách na více než 300 stranách bilancuje celý svůj život a vrací se nejprve do vzpomínek z vlastního dětství v nebezpečné černošské čtvrti plné násilí, popisuje otevřeně velmi složité vztahy ke svým rodičům – židovským emigrantům z východní Evropy a při psaní o svém dětství a dospívání znovu prožívá hlubokou osamělost, vnitřní vzpouru proti židovským tradicím i stud nejen za domov, v němž s rodiči žil, ale i za vlastní matku. Seznamuje nás postupně se svým studiem a praxí a mezi osobní vzpomínky vkládá příběhy ze své psychoterapeutické praxe a skutečné či fiktivní části rozhovorů jak s klienty, tak také sám se sebou. Nechybí ani jeho úvahy o názorech některých významných filozofů či spisovatelů, u nichž hledal inspiraci pro svá díla a moudra pro terapeutická sezení s klienty i učebnici existenciální psychologie.

Zajímavý je jeho pohled na velké osobnosti psychologie a psychiatrie, s nimiž se setkal (V. E. Frankl, Rollo May) a další. Pro studenty psychologie, psychiatrie a psychoterapeuty (ale i pro laiky, kteří se o tato témata zajímají) jsou jistě zajímavé jeho úvahy o existencionálnímu přístupu k terapii, o důležitosti psychoterapie v léčbě duševních nemocí, o přínosech skupinové terapie, i jeho vlastní konfrontace se smrtí, která nabývá na síle s přibývajícím věkem, zhoršujícím se zdravotním stavem a úmrtími jeho blízkých přátel a členů rodiny. V knize Stávám se sám sebou Yalom přiznává, že nikdy neměl v úmyslu vytvořit nový psychoterapeutický obor a všem terapeutům by doporučoval seznámit se s různými přístupy v terapii a hledat pro každého klienta zcela osobitý postup, novou terapii, šitou mu přímo na míru. Obdivuhodná je jeho celoživotní otevřenost pro nové přístupy a ochota zkoušet mnohé a podílet se na hledání dalších cest v terapii. Ačkoliv píše o tom, jak prožívá vlastní popularitu, prolíná se celou knížkou velmi sympatická pokora a ochota naslouchat, otevírat se nejen svým klientům, ale i svým studentům a stážistům a velmi citlivě a laskavě reagovat na trápení, která život přináší.

Zajímavé je také to, že Yalom nechá čtenáře nahlédnout do zákulisí vzniku svých dalších knih, za nimiž se skrývá obrovské množství často několikaměsíčního či mnohaletého studia a bádání. Otevřeně píše jak o svých pochybnostech, tak také o svých chybách a o tom, co jej trápí a v závěru knihy se znova vrací k myšlenkám na své dětství a rodinu. S odstupem času a mnoha životními zkušenostmi, jako otec čtyř dětí a děda několika vnoučat, který již překročil věk 85 let, vnímá život, práci a chování svých rodičů zcela jinak než v dětství. Nachází pro ně pochopení a vnitřně se s nimi usmiřuje, čímž se v jeho mysli pomyslný kruh vlastního života pomalu uzavírá. Kniha bilancující Yalomův život a práci (přičemž je zřejmé, jak u něj bylo obojí úzce propojené), končí vděčným konstatováním, že ve svém životě lituje máločeho a vnímá jej jako smysluplný a přínosný pro mnohé, což mu z pohledu existencionalismu může pomoci zmenšit strach ze smrti.

Pro mě osobně byla knížka inspirativní a zaujalo mě, jak se v ní prolínají různá témata – osobní život, rodina, studium, práce, cestování a bádání, slabost pro poker a krásné ženy, filozofické a psychologické úvahy, lékařské postřehy, úskalí spojená s psaním knih, kontakt s klienty, kteří Yalomovi přinášeli mnohé poznání a nad tím vším obrovská pracovitost a poctivost. Po dočtení knížky mě napadlo, že v ní téměř chybí humor, ale rozhodně jí nechybí hloubka a promyšlenost. Myslím si, že osloví hlavně studenty a odborníky věnující se psychoterapii a psychologii, Yalomovy fanoušky a přemýšlivé lidi, kteří už za sebou mají nějakou tu životní zkušenost.

Erich Fromm: Umění naslouchat

V nově vydané knize Portálu Umění naslouchat naleznete v textové podobě myšlenky Ericha Fromma, které spojil do této publikace Rainer Funk. Nejedná se v původní podobě o psané texty, nýbrž o slova pronesená Frommem na různých přednáškách, seminářích či v rozhovorech.

fromm

Na stránkách této knihy se čtenář dozvídá o faktorech, které dle Fromma vedou k proměně pacienta v průběhu psychoanalýzy, a v druhé, rozsáhlejší části se věnuje úvahám o terapeutickém procesu, které obsahují teoretičtější kapitoly a které později vkládá do kazuistiky. Závěrečná praktická kapitola se stručně zaměřuje na konkrétní metody, které Fromm navrhuje jako léčbu pro moderní charakterové neurózy, mezi něž řadí tyto body: změna vlastního jednání, rozvinutí zájmu o svět, naučit se myslet kriticky, poznat sám sebe a uvědomit si své nevědomí, uvědomování si vlastního těla, soustředění a meditace, odkrytí vlastního narcismu, sebeanalýza.

Ráda bych nějakým způsobem předala svůj osobní zážitek ze čtení, ale asi to slovy nedokážu. Všemi díly Fromma pronikají témata svobody, individuace a vlastní odpovědnosti. S touto knihou tomu není jinak. Autor uvažuje nad tím, jak v člověku odhalit sílu k úzdravě a nad rolí pacienta i psychoanalytika v tomto procesu. Vedle intelektuálního obsahu s sebou nesla kniha i mnoho prožitků. Nedá se číst bez zamyšlení nad sebou samým a nad  společností. Nebyla stránka, na které by se mě některá z pasáží nedotka. Vedla mě  ke vstupování do kontaktu se sebou samou, vlastně k takové sebeanalýze. A vedla mě také k úvahám o terapii. Fromm byl pro mě inspirující ve své upřímnosti ve vztahu ke klientům. Také se mi díky četbě uspořádala různá témata z různých oblastí do pospolité mozaiky.

Domnívám se, že pro čtenáře může být užitečné, pokud zná základní pojmy z oblasti psychoanalýzy, aby se v knize neztratil. Je důležité nenechat se odradit první kapitolou – zde jsem se skutečně lekla, že knihu nedokážu dočíst. Ale od druhé kapitoly se četla sama. Je velmi srozumitelně napsána, takže pro mě nebyl problém se na ni soustředit.

Umění naslouchat může být obohacující knihou pro ty, kteří rádi přemýšlí. Přemýšlí o sobě a o lidech kolem sebe. Pro mě vlastně byla primárně knihou o seberozvoji. Proto si myslím, že může mnoho kapitol přinést nový pohled na svět a na sebe i těm čtenářům, kteří primárně netíhnou k tématům psychoterapie či psychologie.

Najbrtová, Šípek, Loneková a Čáp: Projektivní metody v psychologické diagnostice

Projektivní metody patří mezi nezastupitelné nástroje v psychodiagnostické práci; umožňují zkoumat a poznávat osobnost jedince a jeho vlastnosti, schopnosti a další charakteristiky, a to prostřednictvím pozvání do značně nediferencované podnětové situace, ve které osoba volně reaguje a projevuje se ve své jedinečnosti. Současně se nicméně jediná o nástroje, který klade značné nároky na jejich odborné zvládnutí.

Publikace Projektivní metody v psychologické diagnostice nepostihuje potřebné množství informací k ovládnutích těchto technik. To by ostatně ani nebylo možné. Umožňuje nicméně seznámení čtenářů s těmito technikami a jejich využitím v psychologické diagnostice dospělých osob, čímž přispívá ke zkvalitnění práce s projektivními metodami.

diag

Kniha nabízí vyjma uvedení do dané problematiky a psychologické diagnostiky jako takové popis vlastností projektivních metod, jakými jsou zásady práce, objektivita, reliabilita a validita, poté již předkládá přehledné členění jednotlivých metod a jejich popis. Setkat se můžeme s verbálními projektivními metodami – Rorschachovou metodou, Tematicko-apercepčním testem, Rosenzweigovým obrázkovým frustračním testem aj. –, s grafickými projektivními metodami – Kresbou lidské postavy aj. – a manipulačními projektivními metodami. V závěrečné kapitole se kniha věnuje projekci v psychoterapii.

 

Kniha vychází z textu Projektivní metody od Jiřího Šípka, která byla vydána v roce 2000. Tento aktualizuje a doplňuje vzhledem k potřebě spojené s proměnou oblasti projektivních metod za uplynutá léta.

Čtenář nemůže od publikace očekávat zcela podrobný popis vyhodnocování a interpretace konkrétních metod jakož i originální podnětové materiály; to by nebylo v souladu s obecně platným etickým zacházením s psychodiagnostickými metodami.

Dozví se však mnoho o historii dané metody a jejího vývoje, jejích vlastnostech, kladných i negativních stránkách, uplatnění, administraci i příkladech vyhodnocování a interpretace. Některé z metod jsou pro jasnější představu doprovázeny i originálními, případně ilustračními podnětovými materiály.

 

Kniha seznamuje s nejběžnějšími a neužívanějšími projektivními metodami, současně podporuje a rozvíjí kritické a metodologicky podložené myšlení v souvislosti s jednotlivými metodami, proto bych ji zcela jistě doporučila všem studentům psychologie, zejména pak těm, kteří by se v budoucnu rádi v oblasti psychologické diagnostiky pohybovali.

Anton Hergenhan: Agresivní dítě?

Autor knihy Agresivní dítě? Anton Hergenhan je psycholog věnující se zejména systemické psychoterapii. A právě z tohoto úhlu pohledu je zde nahlíženo na projevovanou agresivitu u dětí. Hergenhan vychází ze své dlouholeté praxe s dětmi s problémovým chováním. Jeho začátky stojí na behaviorální praxi a obdivu k Freudově psychoanalýze. Sám proklamuje, že nechce nabízet knihu receptů, jak zvládnout agresivní dítě, ale spíš předkládá své zkušenosti ze speciálně pedagogické poradny a dětského stacionáře.

604_bg

Hergenhan upozorňuje, že agresivita není jen obraz určitého agresivního chování a otázky proč… (jsi to udělal, jsi někoho zmlátil,…) nejsou zcela směrodatné a spíše než na cíl nás vedou oklikou k nekonečné kauzalitě (udeřil jsem, protože mi shodil lego – shodil jsem lego, protože mi řekl, že jsem hloupý – řekl jsem, že je hloupý, protože…). Autor svým laskavým slovem a systemickým přístupem orientovaným na řešení čtenáře vybízí, aby se spolu s ním podíval na agresivitu širší optikou. Proto se nebojí do rozboru agresivní situace, které bylo přítomno více lidí, zapojit všechny zúčastněné, či ty, kterých se to týká. Autor těmto situacím dává jasnou důležitost už jen tím, že je nepřejde např. pouhým napomenutím dětí na hřišti, ale věnuje tomu čas a svůj zájem.

Systemická speciální pedagogika zde staví na několika principech, které jsou důležité pro terapeutickou práci. Patří sem např. osobní přítomnost, vedení, které umožňuje dítěti být svéprávným a respektuje ho, či např. identifikace schopností a pozitivní nahlížení na symptom. Co systemická práce pak považuje za zásadní, je vztahová soustava dítěte. Lidé se vyskytují minimálně ve dvou a „stávají se“ pouze mezi lidmi, proto jakýsi radikální individualismus ztroskotává na skutečnosti, že nejsme sami, a děti se tohle potřebují naučit. I k hádce jsou pak zapotřebí dva. Důraz na tento sociální aspekt má za cíl nebát se problém otevřít ve skupině a naučit se řešit konflikty přímo.

Před samotným agresivním výpadem se často objevuje verbální agrese. Autor obecně přisuzuje jazyku velkou sílu – nejen, že se těmito slovy mohou lidé zranit, ale jsou to také slova, která mají silný terapeutický účinek. Zároveň je účinné s dětmi mluvit ve slovech, které samy používají, a rozebírat, jak takovým slovům rozumí a co jimi všechno míní (autor zde pracuje zejména s nadávkami, kterými děti nešetří). Kniha tak obsahuje ukázky rozhovorů skupinové terapie doplněné o autorovy komentáře, které se opírají o základní principy systemické práce – respekt, vztahová rovina či přítomnost, která se zakládá na jiném principu, než je princip moci, což je častý motiv agrese.

Kniha pojednává i o důležitosti hranic pro děti, jejich absence značí spíše než cokoli jiného absenci lásky. Podle autora je to pro dítě signál, že mu vše projde a že je tedy rodiči lhostejné nejen chování dítěte, ale i ono samotné. A ke stanovení správných hranic pro dítě je důležité mít na paměti i své (rodičovské/pedagogické) hranice.

Ráda bych se vrátila na začátek, konkrétně k otazníku v názvu knihy. Je agresivní dítě agresivní ze své podstaty, nebo za vztek maskuje svůj strach a bezradnost? Kdo je pro vás agresivní dítě? Knihu doporučuji všem, kteří pracují s dětmi s problémovým chováním a rádi by si svou praxi osvěžili trochu jiným, netradičním, systemickým pohledem.

Steve de Shazer: Klíče k řešení v krátké terapii

Kniha Klíč k řešení v krátké terapii od autora Steva de Shazera představuje rozšíření české systemicky orientované terapeutické literatury. Jedná se o uvedení do myšlenkového rámce, způsobů práce a specifických intervencí tzv. krátké terapie či terapie orientované na řešení. Publikace čtenáře seznamuje s tímto proudem systemické psychoterapie coby specifickým terapeutickým přístupem, který na rozdíl od problémů věnuje primární pozornost řešením a v rámci kterého terapeut dbá na to, aby terapie byla ukončena co nejdříve, a snaží se proto co nejefektivněji využít čas, který je jemu a klientovi dán k dispozici.

klic

Autor nejprve podává základní vymezení krátké terapie, poskytuje velmi stručnou informaci o jejích historických kořenech v 60. až 80. letech minulého století a jejích dvou školách, přičemž svůj výklad doplňuje vsuvkami ohledně vlastního působení a působení jeho kolegů v souvislosti s historickým vývojem tohoto směru. Dále jsou v knize předloženy jednotlivé základní předpoklady krátké terapie týkající se chápání a konceptualizace obtíží klienta, jejich možných aspektů, způsobu jejich udržování a nakonec specifik řešení, které může vést k vymizení příslušného klientova problému. Kniha také zahrnuje kapitoly pojednávající o dílčích teoretických oblastech a důrazech krátké terapie a nakonec v ní lze také najít části věnované jednotlivým technikám a také v pojetí autora univerzálně účinným terapeutickým intervencím, které krátká terapie přináší.

Zajímavou skutečností v souvislosti s touto knihou je fakt, že je napříč jejím textem uvedena řada poměrně kontroverzních tvrzení. Mimo jiné lze jmenovat například předpoklad, že účinná terapeutická intervence nemusí s klientovou obtíží nijak významněji souviset – že stačí, když bude do klientovy problémové situace „pasovat“ jako klíč do zámku. Autor také soudí, že pro vyřešení klientova problému není nutné mít podrobnější znalosti o pozadí dané obtíže – žádné informace o minulosti klienta, původu daného problému, ale de facto nutně ani o faktorech, které aktuálně daný problém udržují. Kontroverzi také může vyvolávat premisa, že existují určité univerzální intervence, které lze uplatnit pro řešení řady druhů vzájemně zcela odlišných problémů, anebo předpoklad, že terapeutická intervence rozhodně nemusí být stejně složitá jako problém, který se snaží řešit – naopak může být často velmi jednoduchou. A nakonec může jako sporný působit i fakt, že směr krátké terapie nepracuje s žádnou vlastní psychologickou teorií osobnosti či psychopatologie. Pro konceptualizaci problému klienta nevnímá tento fakt jako nezbytně nutný.

Pokud jde o zhodnocení publikace, je třeba nejprve říct, že zcela jistě ve svých pro řadu jiných terapeutických přístupů kontroverzních výrocích poskytuje výrazně nový a potenciálně přínosný pohled na terapii a práci s klientem jako celek. Ukazuje čtenáři nový a odlišný pohled na určité situace v terapii, aspekty terapie či aspekty klientova problému. Nežádoucí symptomy nevnímá jako něco nutného k odstranění, ale jako informaci o tom, že určitá potřeba je v klientově životě naplňována maladaptivním způsobem – totiž pomocí příslušného problémového chování. Podobně nesplnění zadaného úkolu nevidí jako výraz odporu klienta v terapii spolupracovat, ale informaci o jeho způsobu fungování a způsobu práce.

Velmi kladně lze na knize hodnotit také její čtivost a fakt, že předkládá velké množství příkladů a kazuistik ilustrujících jednotlivé obecněji pojednávané terapeutické principy a teoretická východiska.

Kniha je také souborem v řadě ohledů užitečných podnětů pro realizaci terapie a souborem dílčích potenciálně uplatnitelných terapeutických technik.

Jako negativum však vyčnívá fakt, že většina předkládaných terapeutických postupů a metod postrádá jasnější teoretické zázemí. A v případě, že jsou nějaká teoretická východiska dané intervence nastíněna, nejsou často domyšlena do důsledku a celkově netvoří plně koherentní systém. Například v některých pasážích textu autor akcentuje, že „pacientem“, resp. hlavním předmětem zájmu krátké terapie není osoba, ale problém; v dalších zas tvrdí, že se krátká terapie nezajímá o problémy, ale o jejich řešení.

Tak či tak, pokud již je předložen teoreticky smysluplný systém stojící za danou terapeutickou intervencí, není nijak doložena účinnost těchto postupů příslušnou výzkumnou evidencí. Autor odkazuje čistě na vlastní kazuistickou zkušenost, aniž by si uvědomoval metodologický nedostatek tohoto počínání. Navíc u jednotlivých intervencí s ohledem na způsob jejich předkládání klientovi často nelze odlišit efekt dané specifické intervence od efektu jiných proměnných, s nimiž se zadávání daných intervencí pojí. Mnohdy je totiž u jednotlivých technik řečeno, že je má terapeut klientovi prezentovat s jistotou a přesvědčením o jejich účinnosti. Otázkou je tedy poté, nakolik se na účinnosti dané techniky spíše nepodílí určitá nepřímá sugesce či pozitivní očekávání podpořené tímto terapeutovým postojem než vlastní užití daných terapeutických technik.

Obecně se dá také říci, že autor místy z relativně běžných a dílčích aspektů terapeutické práce činí specifické a někdy až zcela ústřední terapeutické techniky, které si téměř přisvojuje jako svůj jakýsi vynález. Například hledání tzv. „minulých úspěchů“ – tj. momentů v minulosti, kdy se klient s příslušným problémem nepotýkal, a tedy jakési mapování určitých protektivních faktorů autor, jak se zdá, povyšuje na specifickou techniku, která sama o sobě má být hlavním prostředkem pro řešení klientových obtíží a která je uváděna jako jedna z univerzálně účinných intervencí. Zdá se mi však, že je takto přílišně zjednodušován a redukován obsah psychoterapie. Mapování protektivních faktorů jistě může být důležitým aspektem terapeutické práce, rozhodně je ale nelze vnímat jako jedinou součást psychoterapie či je generalizovat jako jakousi všespásnou terapeutickou metodu.

Zároveň s tímto označováním běžných aspektů terapeutické práce se mi zdá, jako by autor nadměrně a uměle psychoterapii „přetechnizovával“. Často vytváří umělé koncepty a technické termíny, snad jen aby dodal vlastní argumentaci jakéhosi puncu odbornosti. Autor navíc při vytváření nových termínů či označení pro vlastní intervence a koncepty užívá výrazů působících často jakýmsi, řekněme, magickým dojmem. Jako příklad lze uvést techniku křišťálové koule, zázračnou otázku nebo podivnou smyčku. Není jasné, zda je záměrem navodit dojem určité zvláštnosti či výjimečnosti daných technik, nicméně paradoxně se za nimi nic vůbec zvláštního nenachází. Například podivná smyčka není ničím jiným než označením složité interpersonální situace, v níž totéž chování může vést ke dvěma vzájemně protichůdným důsledkům. Volba uvedené terminologie tedy zůstává jistou záhadou.

Jako zvláštní se také jeví fakt, že jsou v knize pro relativně samozřejmé principy terapeutické práce vytvářeny a předkládány nadměrně složité modely. Například pro vyjádření zásady, že je třeba s klientem pracovat tak, aby mu spolupráce s terapeutem vyhovovala, je uvedeno několikastupňové schéma různých potenciálních reakcí klienta na úkol a adekvátních odezev terapeuta na ně. Ačkoliv je tedy v knize mj. pojednána i Occamova břitva, nedá se říct, že by se jí autor ve svém výkladu řídil.

Nakonec je ještě potřeba dodat, že autor v některých svých teoretických východiscích vychází ze značně nesamozřejmých předpokladů. Například je nepřímo předloženo tvrzení, že klient vždy zaujímá nějakým způsobem chybný pohled na vlastní situace či problém, a že tedy odlišná konceptualizace jeho situace je poměrně jistou cestou k řešení daných obtíží. Nebo se také předpokládá, že klientovo smýšlení o vlastní situaci a jeho chování v ní je vždy nějakým způsobem rigidní – klient se vždy uchyluje k týmž vzorcům chování a jednání. Jde tedy o poměrně zásadní výroky, které by měly být doloženy další evidencí, což však autor nečiní.

Pokud jde o formální stránku knihy, jako pozitivní lze hodnotit strukturovaný výklad jednotlivých základních předpokladů krátké terapie. Negativem je však přílišná vágnost projevující se v řadě momentů autorova výkladu. Pro autora je typická tendence vyjadřovat základní postuláty krátké terapie v metaforách, které však často nejsou podrobněji rozvedeny, a tak zcela zásadní prohlášení často zůstávají pouze na rovině dosti nepřesných a často poměrně obtížně uchopitelných obrazů.

Nepříjemnou je také při četbě skutečnost, že ne všechny názvy kapitol a zejména podkapitol odpovídající následujícímu obsahu či s ním souvisejí velmi vzdáleně. Jako by označení jednotlivých kapitol nebylo vytvořeno podle nějakého smysluplného klíče.

Celkové hodnocení knihy je nakonec takové, že má jistě smysl využít knihu coby prostředek pro seznámení se s terapeutickým směrem krátké terapie coby výrazně odlišným a potenciálně podnětným pohledem na provozování terapeutické práce. Kniha tedy může posloužit jako zdroj inspirace pro studenty psychologie, klinicky orientované psychology, psychoterapeuty či i laické zájemce o psychoterapii. Na druhou stranu ji dle mého názoru rozhodně nelze vzhledem k teoretickým, ale také metodologickým nedostatkům předloženého systému nahlížet jako soubor principů a způsobů práce, jimiž by se měl potenciální terapeut s jistotou jejich smysluplnosti či efektivnosti řídit. Zároveň také s ohledem na vágnost v autorově vyjadřování je možná žádoucí zvolit coby četbu jinou systemicky orientovanou literaturu. Přesto ale kniha ukazuje rukopis jednoho ze zakládajících osob krátké terapie a minimálně v tomto smyslu a pro tento účel je hodnou zvážení.

Fabienne Berg: Trénink psychické odolnosti

Jak již mnozí z praxe známe, nestačí trénovat pouze tělesné svaly. Ty přeci jen příliš nepomohou, když se nám hroutí osobní vztahy, práce či jiná oblast našeho života. Téma psychické odolnosti neboli resilience vůči negativním, neočekávaným či jinak krizovým událostem v našem životě je v psychologii velice aktuální – a to nejen v rámci terapeutických procesů.

odolnost

Kniha pojem v samotném začátku vysvětluje, následně čtenáře seznamuje i například se souvislostmi mezi lidskou odolností a traumatem. Autorka ve své publikaci odpovídá na otázky jako například: K čemu je nám vlastně psychická odolnost dobrá? či Jak jí můžeme podpořit?

Kniha je přehledně členěna do osmi kapitol, které v sobě integrují vždy jedno zásadní téma související s odolností, jako například odpovědnost, orientace na řešení či optimismus.  K těm se pak váží i jednotlivá cvičení. Na začátku každé kapitoly je krátce vysvětleno, proč je právě tato oblast s reseliencí spojena. Každá kapitola je pak koncipována tak, že se započíná jakousi niternou inventurou. Ta nám pomůže si uvědomit a zmapovat, jak jsme na tom, jak si stojíme, kde se právě nacházíme.

Kniha je plná technik a praktických tipů, jak posilovat svou duši vůči náročným vnějším vlivům. Je vhodná pro lidi, kteří preferují konkrétní postupy při řešení nějaké nepřehledné životní situace. Techniky pomáhají ke zmapování situace či pocitů, napomáhají i k uklidnění mysli a emocí. Podporují samostatnost, vědomou koncentraci na sebe a práci se sebou. Často vycházejí z principů imaginace či z arteterapie.

Kniha je napsána velmi srozumitelnou formou. Velmi mě oslovila technika s afirmacemi, která ponechává prostor k tomu, aby si čtenář vytvořil i své vlastní věty, které mu budou nejlépe vyhovovat, a které budou co nejvýstižněji odrážet jeho aktuální situaci. Princip afirmací je ten, že dodají člověku tolik potřebnou sílu a povzbudí ho, když už svůj boj s nepřízní osudu chce vzdát.

Kniha může pomoci řešit obtížné životní momenty co nejefektivněji a zábavnou formou, při které se člověk o sobě nejen více dozví, ale zároveň už pracuje na opětovném nalezení své vnitřní rovnováhy. Do toho se člověku často vlastně ani nechce, obává se mnoha věcí. Při čtení této knihy je to nenásilné, jde to samo. Za mě tedy kniha naplnila svůj cíl.

Kniha je řazená přehledně. Čtenář v ní zpracovává různá klíčová témata postupně. Každá kapitola logicky navazuje na předchozí. Dá se říci, že se při jejím čtení dostanete do čím dál tím větší hloubky svého Já. Je možné v ní načerpat inspiraci, posílit svou motivaci a vůli na sobě pracovat. Knihu bych označila za dobrého rádce při nelehké cestě životem.

Jak jsem již zmínila, kniha je praktickým průvodcem při sebereflexi. Je jistě skvělou inspirací pro různé těžké životní situace a „záseky“, kdy nevíme kudy kam. Může pomoci se postupně pomalu rozhýbat a jít dál. Jen je dobré dát si pozor, aby člověk do něčeho „nešlápl“, neboť některé techniky mohou otevírat i hluboká traumata. Knihu bych doporučila v kombinaci s psychoterapií či alespoň s přítomností blízkého člověka, s kým by bylo možné v případě potřeby své pocity a dojmy sdílet.

Publikaci bych rozhodně doporučila lidem, které baví i nepříjemné zkušenosti zpracovávat kreativní cestou. Je jistě první pomocí při situacích, kdy se ocitnete na mrtvém bodě či si potřebujete o něčem více popřemýšlet. V takovém případě funguje jako mocná dávka acylpyrinu při chřipce. Kniha nabízí různé cesty, jak si zvýšit svou vnitřní sílu, což je jistě žádoucí v kterémkoli věku či ročním období. Každý si v ní může najít to své, co mu nejvíce vyhovuje a co odpovídá jeho životnímu stylu, preferencím či situacím, se kterými se snaží právě nyní vypořádat. Technik je nabízeno opravdu celá řada, takže se nemusíte bát, že když například neradi píšete, nebudete moct s touto knihou pracovat.

Určitě bych jí doporučila terapeutům, pedagogům i psychologům či dalším pracovníkům v sociálních oblastech. Její využití je opravdu všestranné.

Lillian B. Rubin: Muž s nádherným hlasem

Příběhů pacientů, kteří docházejí na psychoterapii, je napsáno již velké množství. Ale přemýšleli jste někdy nad tím, co se vlastně během sezení honí v hlavě terapeutovi?

muž s hlasem

Lillian B. Rubin byla americká psychoterapeutka, profesorka a socioložka, jejíž knihy vycházejí především z vlastních zkušeností a dlouhých let praxe. Její kniha Muž s nádherným hlasem může tedy čtenáři nabídnout autentický pohled do hlubin terapeutovy duše a odkrýt aspoň zlomek toho, co se děje za zavřenými dveřmi během terapeutického sezení.

Kniha je souborem šesti povídek popisujících příběhy klientů. Každá z nich pojednává o tom, jak probíhá konkrétní terapie a jak je někdy těžké pohlídat si své vlastní hranice a vymezit vztah, který během terapie vzniká. Autorka navíc vybrala příběhy, které pro ni byly obzvláště náročné a které přijala jako výzvu. Musela se totiž dle vlastních slov potýkat s tím, že klient očekává více, než by měl, a terapeut současně slibuje více, než ve skutečnosti umí a může poskytnout.

Vyjma této – hlavní – části kniha disponuje také dvěma více teoretickými kapitoly. V úvodu knihy autorka popisuje, jakým způsobem se provádí terapie a jak je obtížné zvolit pro konkrétního klienta tu nejlepší cestu. Závěr knihy pak doplňuje kapitola nazvaná „Proč terapie funguje?“.

Autorčin záměr napsat knihu z tzv. druhé strany pohovky považuji za velice přínosný, neboť je takových publikací opravdu málo. A přitom nejen budoucí psychologové a terapeuti, ale i lidé z řad klientů určitě již někdy zatoužili po tom dozvědět se více o průběhu sezení očima terapeuta. Používání první osoby v knize navíc umožňuje čtenáři vžít se do jednotlivých příběhů a prožít si je tak trochu na vlastní kůži. Rubinové se také povedlo vyhnout se nadměrnému používání odborných termínů; kniha se tedy bude příjemně číst nejen odborníkům v dané profesi, ale i veřejnosti neodborné.

Subjektivně knihu hodnotím velmi kladně: čte se velmi příjemně a nabízí nový, neotřelý vhled do psychoterapie. Protože bych se jednou sama této profesi věnovala, bylo pro mě velmi zajímavé přečíst si, jaké jsou prožitky někoho jiného v situacích, které mě snad jednou také čekají. To, že je kniha napsána velmi čtivou formou, je už jen malou třešničkou na dortu.

M. Valenta, P. Humpolíček a kol.: Hra v terapii

Kolektiv autorů v čele pictureprovider (19)s profesorem Valentou a doktorem Humpolíčkem hned v úvodu zve k putování „nedozírnými pláněmi hry rozprostírajícími se v krajině fantazie a tvořivosti.“. Vzápětí uvádějí důvod citací dětského psychologa Zdeňka Matějčka „že lépe rozumět hře znamená lépe porozumět sami sobě“. Zmíněný úvod mě nalákal očekáváním podobně okouzlujícího čtení jako je kniha Violet Oaklanderové Třinácté komnaty dětské duše. Proto mě zpočátku čekalo překvapení, protože se jedná o odbornou publikaci v plném slova smyslu.

Celý příspěvek

Manfred Lütz: Kdo je tu vlastně blázen?

Přemýšleli jste o rozdílu mezi normálně šílenými a šíleně normálními? Či mezi normálně blbými a blbě normálními? Možná, že doposud ještě ne. Při četbě nové knihy od Manfreda Lütze Kdo je tu vlastně blázen? se nejen nad tímto jistě zamyslíte.

lutz

Publikace si klade za cíl vyložit všechny psychické choroby a všechny obvyklé terapie na úrovni dnešní doby. Jistě vás hned napadlo, že je to cíl skutečně nemalý a na 208 stranách, ze kterých kniha sestává, jej není možné dosáhnout. A to skutečně není. Přesto se jedná o vhodnou publikaci zejména pro laiky; jim může poskytnout poměrně vyčerpávající přehled možných psychických onemocnění – a to jak na obecné úrovni v rámci povšechního seznamování s nimi, tak i prostřednictvím nejrůznějších pikantností a specifických poruch – i možností jejich terapie; v souvislostí s ní pak i zejména vhodné uvedení do skutečnosti, proč je terapie v daných případech vůbec tou nejlepší volbou a jaká je vlastně v daných případech její úloha.

Velmi oceňuji autorův postoj k diagnózám, které označuje pouze jako více či méně užitečný popis a teorii. Velmi negativně se staví také k aplikování diagnóz odborníky na ty, kteří k danému nepředložili průkaz pojištence, tedy zejména na známé a vůbec jedince v okolí.

Z knihy je také patrná autorova ohromná vzdělanost a sečtělost; poskytuje nepřeberné množství příkladů nejen ze své praxe, ale napříč celou historií, což činí publikaci velmi čtivou a zajímavou, současně však i poněkud zmatenou, neboť jsou mnohdy kazuistiky v textu uváděny poněkud náhodně.

Autorův postoj k lidem s duševním onemocnění je více než kladný, což může poskytnout mnoho prostoru k zamyšlení těm, kteří doposud příliš kladů za těmito onemocněními nespatřovali. Tak například autorem vylýčený svět schizofreniků jako plný pozitivní fantazie působí až magicky. Na druhou stranu právě tímto přístupem může autor na mnohé čtenáře působit poměrně arogantně; přeci jen nestálé narážky na hloupost a blbost „normálních“ lidí v kontrastu k lidem s duševním onemocněním působí až jako jisté opovrhování všemi, kteří vedle svého jména nemají diagnózu. Výkřiků „naším problémem jsou ti normální“ je přeci jen na tak krátkou publikaci přespříliš. Autor si je sice daného vědom a v rámci doslovu připojuje za tyto výroky omluvu, pro někoho nicméně může přijít příliš pozdě.

Knihu doporučuji především v psychologii či psychiatrii nevzdělaným zájemcům o oblast psychoterapie a psychopatologie. Pro jedince vzdělanější v těchto oblastech bude spíše jen opakováním známého. Přesto může poskytnout cenný náhled – zejména v souvislosti s úlohou psychoterapie a psychoterapeuta v tomto procesu a jeho jednání – a vést k zamyšlení nad mnohými autoroy výroky – ať již s nimi bude čtenář souhlasit či nikoli. Vhodná by mohla být i pro jedince, kteří byli sami nějakou diagnózou odborníkem „onálepkováni“ – jim by mohla přinést jakési nahlédnutí za oponu a pomoci lépe pochopit sebe samé i jednání odborníků.

Alexander Lowen: Jazyk těla

Kniha vychází z teopictureproviderrie klasické psychoanalýzy, zároveň však tyto principy propojuje s poznatky bioenergetické analýzy. Autor v knize popisuje vývoj analytických technik a způsobů, jakými je možné do analýzy zapojit prvky práce s tělem. V tomto přístupu autor vychází zejména z prací W. Reicha a S. Ferencziho, kteří zdůrazňovali roli těla a fyzického nastavení v souvislosti s psychickými stavy a komplexy obranných mechanismů. Přestože autor vše poměrně podrobně vysvětluje, domnívám se, že tato kniha bude srozumitelnější čtenářům, kteří již mají základní představu o psychoanalytickém přístupu, teorii a pojmech. Na kazuistikách z práce s klienty autor ilustruje, jak mohou fyzické projevy souviset s psychickými obtížemi, charakteristikami a obrannými mechanismy klientů.

Celý příspěvek

Harold S. Kushner: Aby měl život smysl

Spisovatel a rabín Harolpictureprovider (15)d S. Kushner přináší čtenářům skrze řádky své knihy podnětné myšlenky směřující k otázce, kterou si klade každý z nás – jak dojít k naplnění našeho života, jak dát našemu životu smysl, který nás ujistí o tom, že jsme byli pro svět významní.

Celý příspěvek