Archiv štítku: psychologie

Kůň, který uměl počítat aneb Proč je důležité myslet kriticky

Na začátku 20. století svět zaplavily zprávy o koni, který projevoval neochvějné známky inteligence. Na základě tréninku bývalého učitele matematiky se naučil číst a zvládat základní aritmetické operace. Kůň, přezdívaný “Chytrý Hans”, přilákal pozornost veřejnosti i mnoha odborníků, kteří se snažili tento fascinující úkaz zkoumat, ale vše se zdálo být jasné. Nejedná se o žádný trik, kůň musí být opravdu schopen počítat. Tento nevídaný příklad zvířecí inteligence byl ale ve skutečnosti ukázkou toho, jak snadné je oklamat lidskou mysl.

Kniha amerických psychologů vysvětluje na příběhu “Chytrého Hanse” principy fungování našeho myšlení a jak se liší laický přístup k ověřování důkazů od exaktního vědeckého zkoumání. Jak důležité je kritické myšlení a schopnost metodologicky správně vyhodnocovat účinnost různých nově se objevujících léčebných a intervenčních opatření, ukazují autoři na příkladu facilitované komunikace.

Jedná se o metodu zprostředkované komunikace pro osoby s autismem, které nejsou schopny pomocí verbálních prostředků vyjadřovat své potřeby a přání. Za pomoci speciálně vyškoleného pracovníka, který podpírá ruku jedince s autismem, mohou na předložené tabulce s písmeny komunikovat s okolím. Kniha Kůň, který uměl počítat ale ukazuje, že nekritické přijímání vědecky neověřených metod může jejím uživatelům přinést více utrpení než úlevy, jako tomu bylo v případě některých rodičů autistických dětí využívajících metody facilitované komunikace.

Tato kniha je obzvláště v dnešní době, kdy jsme zahlceni obrovským množstvím informací, novinek a zpravodajství, velice aktuální. Kritické posouzení objevných a zázračných metod vyžaduje nejen dostatek času, ale i schopnost porozumění správnému vědeckému postupu.

Nejedná se o knihu, která by měla za cíl být učebnicí kritického myšlení, ani nepostihuje zdaleka všechny aspekty psychologické metodologie. Jedná se spíše o populárně naučnou knihu, která může být užitečným pomocníkem nejen pro studenty psychologie v začátcích studia, ale i každému, kdo má zájem zlepšit své schopnosti kritického myšlení nebo ještě neslyšel o koni, který uměl počítat.

Deprese, odkaz předků: Transgenerační proces

Sylvie Tanenbaum ve své knize Deprese, odkaz předků zaměřuje pozornost k tématu transgeneračního přenosu. Při psaní vychází především ze své dlouholeté psychoterapeutické praxe, ve které se s daným tématem setkala a měla příležitost s ním odborně pracovat. Samotný název knihy odkazuje na téma deprese, kterému se podrobně autorka věnuje v první části knihy. Seznamuje čtenáře s vymezením pojmu deprese a aktuální prevalencí tohoto duševního onemocnění. Pozornosti neunikají jednotlivé obrazy deprese a její možné příčiny. Důležitou zmínkou je i fakt, že v případě diagnostikované deprese je důležitá psychoterapeutická pomoc a podpora odborníků.

        Deprese, odkaz

Druhá část knihy se věnuje jedné z možných příčin deprese, kterou autorka spatřuje v transgeneračním přenosu. Vysvětluje tím tak možnost výskytu deprese u lidí, jejichž předkové sami prošli traumatickými událostmi, které nebyly dostatečně zpracovány. Na další generace tak mohla být přenesena neodžitá truchlení či tajemství, která se v psychice nynější generace mohou projevit.

Téma transgeneračního přenosu se v psychologické praxi objevuje již v jejích počátcích. V současné době však toto téma znovu ožívá, je mu věnována větší pozornost a jsou přinášeny nové poznatky. Teoretické zázemí se prozatím opírá především o kvalitativní šetření a zkušenosti z praxe. I autorka ve své knize neuvádí žádný výzkum, který by dostatečně mohl uspokojit exaktně laděné čtenáře.

Naproti tomu v knize představuje mnoho příkladů ze své terapeutické praxe, které přibližují možnosti fungování transgeneračního přenosu a jeho dopadu na psychiku jedince. I sama autorka zmiňuje velkou důležitost opatrné práce s tímto tématem pod vedením zkušeného odborníka. Odhalování historie předků může napomoci k hlubšímu porozumění současného psychického obrazu jedince. Zároveň je důležité mít na paměti, že mnohé skutky předků zůstanou jen historií, kterou nelze změnit a je na člověku samotném, jaký postoj k ní zaujme.

K bližšímu pochopení historie jedince slouží tzv. sociogenogram. Ve zjednodušené formě by se mohl připodobnit stromu života, na kterém budou znázorněna všechna data důležitá z hlediska trangeneračního přenosu na psychiku jedince. Po zpracování tak můžeme nahlédnout na jednotlivé červené nitky spojující osudy jedinců v řadě generací. Ať se již jedná o dramatické události, traumata, tajemství, duševní onemocnění či nadání nebo přesvědčení, vše v rámci sociogenogramu má být v co největší míře zvědoměno. I prázdná místa mohou v mnohém naznačit možnosti pro psychoterapeutickou práci.

Ke konci knihy se autorka věnuje právě možným formám odborné psychoterapie, které mohou člověka osvobodit od událostí dávno minulých způsobujících nynější depresivní symptomy. Popisuje podrobně jednotlivé možnosti terapeutických nástrojů, u kterých uvádí i konkrétní příklady z praxe. Neopomíjí jak přínosy těchto nástrojů, tak také jejich omezení a úskalí.

Kniha je psána čtivou formou, doplněna o řadu citátů a konkrétních příběhů. V jednotlivých pasážích je na čtenáři, jak moc kritický bude k jednotlivým vyjádřením, jelikož ne všechna tvrzení jsou vědecky podložena. Velký přínos pro psychoterapeutickou praxi je však v možnosti využití transgeneračního přenosu jako jednoho z vysvětlení současných depresivních symptomů nynější generace. Kniha může sloužit i jako podpora tomu, že co uděláme nyní pro sebe a svoji psychiku, může se promítnout do dalších generací, které přijdou po nás.

Domluvit se dá s každým aneb Techniky úspěšné komunikace

Domluvit se dá s každým – alespoň to tvrdí název knihy Marka Goulstona, amerického psychiatra, který pracoval jako konzultant pro firmy, jako je například IBM, Goldman Sachs nebo Xerox.  Školil také agenty FBI i policii o způsobech vyjednávání s únosci.

Goulston_přebal

Celá kniha je psána čtivým slohem, k zapojení čtenáře pomáhá i forma, kterou Goulston zvolil – promlouvá přímo ke čtenáři a vede s ním skrze knihu dialog. Vypráví příběhy, pokládá otázky a zadává úkoly. Domluvit se dá s každým (pro mě trochu překvapivý překlad původního názvu Just Listen) je psáno velmi asertivním způsobem. Autor se rozhodně nestydí za své úspěchy a nabádá čtenáře k tomu, aby se chovali podobně – dává například rady typu „Dokud jste neslyšeli ‚ne‘, řekli jste si o příliš málo.“. Na mě jakožto na čtenáře jeho styl psaní působil místy vychloubačně (každý příběh v knize končí jeho vítězstvím a na stopadesáté stránce už to na mě bylo moc). Také mě při čtení napadlo, že autor chvílemi překračuje tenkou hranici mezi vyjednáváním a manipulací.

Goulston v knize popisuje působivou škálu komunikačních strategií, které vycházejí z jeho dlouholeté praxe. Strukturuje je do devíti pravidel a dvanácti nástrojů k úspěšné komunikaci. Všechny jsou popsány jednoduše, tak, aby jim rozuměl i čtenář, který nemá v podstatě žádné psychologické nebo manažerské znalosti – například „Aby druhý cítil, že je vnímán“ nebo „Léčba empatií“. Nejedná se o nové a přelomové metody, síla knihy je v její přístupnosti širokému publiku. Škoda jen, že autor rezignoval na odbornou hodnotu knihy – citovaných publikací je jen pár, a nejedná se o výzkumné poznatky, nýbrž o inspirační citáty v úvodech jednotlivých kapitol. Jedná se o autorský záměr – už ve druhé kapitole Goulston oznamuje čtenáři, že si „nekoupil knihu, aby se díval na obrázky mozků“.

Obávám se, že čtenář, který by očekával, že se hned po přečtení stane komunikačním mistrem, bude zklamán. Myslím si, že hodně z technik, které Goulston v knize popisuje, vyžaduje zkušenost a cit, aby se neobrátily proti uživateli. Domluvit se dá s každým bych doporučil všem, kdo se chtějí seznámit nebo si osvěžit základní vyjednávací triky a dovednosti a nezaleknou se autorova průbojného stylu psaní.

6/10

Rami Shapiro: Umění milující laskavosti

Rami Saphiro je americkým rabínem a učitelem. Ve své knize vychází z judaistické myšlenky o třinácti atributech milující laskavosti. Každému jednomu z nich v knize věnuje své myšlenky, úvahy a příběhy, které nashromáždil. Protože se autor vedle židovské filosofie zabýval i zen-buddhismem, taoismem, hinduismem a dalšími směry, překračuje hranice nazírání judaismu na milující laskavost. Opírá se sice o židovský koncept, ale dále jej integrativně rozvíjí a obohacuje o myšlenky z mnoha dalších tradic. Sám na svých stránkách říká: “Náboženství jsou pro mě jako jazyky: nedá se říct, že je nějaký jazyk pravdivý nebo nepravdivý; všechny jazyky pochází od člověka; každý jazyk reflektuje a formuje civilizaci, která ho používá; …. (1)”

Shapiro_přebal

Kniha obsahuje témata týkající se vnímání sebe sama i okolního světa. Dočtete se o tom, jak autor, potažmo různé tradice v jeho očích, uvažují o laskavosti, vyrovnanosti, tvořivosti, soucítění, odpuštění a dalších. K tomu popisuje rabín Rami různá cvičení, kterým se může člověk věnovat, aby rozvíjel jednotlivé atributy milující laskavosti. Skrze knihu je cítit autorova velká pokora. Uvádí mnoho osobních příhod, vlastních poznání a ukazuje, že jako každý dělá někdy chyby.

Já jsem si z knihy spíše než konkrétní cvičení odnesla různé autorovy myšlenky, postřehy, které mi poskytly jiný úhel pohledu na to, jak se dívat na sebe a své prožívání. Rabín Rami uvádí mnoho věcí, které když si člověk uvědomí (ne ani tak na intelektuální úrovni, jako spíše prožitkově), tak se mu podle mě bude žít líp.

Myslím si, že kdyby měli o milující laskavosti psát psychologové a psychoterapeuti, napsali by velmi podobné věci, i když jiným jazykem, vycházejíce z jiných konceptů a zdrojů. Proto je podle mě přínosné si knihu přečíst. Umožňuje nahlížet na věci, které se člověk učí v různých psychoterapeutických výcvicích a vlastní terapii, z jiné perspektivy. Zároveň může být užitečná všem lidem, kteří chtějí sebe sama rozvíjet.

(1) Rabbi Rami. Rabbi Rami [Online]. Retrieved October 21, 2018, from http://www.rabbirami.com/Rabbi_Rami/Home.html

ADHD a ADD v dospívání: Dozrávání a překonávání krizí

Kniha představuje poměrně komplexního průvodce světem lidí s ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou) a ADD (porucha pozornosti). Postupně velmi srozumitelnou a čtivou formou seznamuje čtenáře s tím, s jakými problémy se mohou lidé s ADHD a ADD celoživotně potýkat. Zaměření na dospívání pak umožňuje nahlédnout do toho, které potíže mohou být v dospívání výraznější než dosud, které se mohou objevit zcela nově, ale také poukazuje na to, jak může být pro člověka s ADHD nebo ADD složitý přechod do samostatného života.

Reimann_přebal

V knize se čtenář seznámí s řadou doporučení a tipů, jak dospívajícího v jeho samostatnosti podpořit a pomoci mu překonat nesnáze, které mu jeho odlišnost se svými projevy přináší. Zároveň je z knihy patrné, že ADHD/ADD může mít mnoho rozmanitých podob a projevů u jednotlivých lidí. Z knihy je tak možné získat poměrně přesnou představu o tom, že ADHD/ADD neznamená jen neposednost a problémy s koncentrací pozornosti, ale může se projevovat i jako zasněnost nebo hypoaktivita. V reálném životě se pak mohou lidé s touto diagnózou setkávat s komplikacemi nejen ve škole nebo v práci, ale také při provozu domácnosti nebo zacházení s penězi.

Velkou předností knihy je, že každý projev ADHD/ADD a každá komplikace s ním spojená je ilustrována na jednom nebo více příbězích mladých lidí, kteří se s danou těžkostí spolu se svými rodiči potýkají. Doporučení, která pak lze v knize nalézt, jsou v kontextu uvedených příběhů velmi dobře uchopitelná a přenosná do praxe. Díky příběhům je pak celá kniha mimořádně čtivá.

Troufám si tvrdit, že kniha může být velmi užitečná nejen pro rodiče dospívajících s ADHD/ADD nebo pro ty, kteří s těmito jedinci a jejich rodinami pracují. Domnívám se, že knihu ocení také studenti pedagogicky, psychologicky nebo sociálně zaměřených oborů, kterým může poskytnout velmi přesnou představu o tom, jak rozmanité mohou projevy ADHD/ADD být a jak se s nimi dá pracovat. Nakonec si řadu situací uvedených v knize umím představit i v životě rodiny s dospívajícím bez jakýchkoli diagnostikovaných obtíží. I pro rodiče těchto dospívajících mohou být situace povědomé a některé návody, jak s dospívajícím komunikovat a pracovat, mohou být velmi dobře využitelné i při zvládání dospívání a jeho nároků u těchto adolescentů.

Aspergerův syndrom u žen. Specifika, zkušenosti, postřehy i rady pro všechny, kterých se to týká

Rudy Simone, zpěvačka, textařka, spisovatelka a komička pocházející z New Yorku je autorkou pěti knih o Aspergerově syndromu. První její knížkou, jež byla přeložena do češtiny, je právě Aspergerka (v orig. Aspergirls). Tato publikace byla psána – jak napovídá její podtitul – jako posila pro ženy s Aspergerovým syndromem (dále jen AS). A právě zaměření autorky na tento syndrom u žen je tím, co dělá knížku cennou. Jak Simone v úvodu zdůrazňuje, většina projevů AS byla doposud popsána u chlapců. Některé projevy žen s touto diagnózou bývají ovšem odlišné, což vede podle jejích zkušeností k tomu, že AS bývá u žen diagnostikován později a častěji dochází podle jejích zkušeností i ke stanovení nesprávné diagnózy. Problémem bývá také to, že od dívek a žen má společnost jiná očekávání, než od chlapců a mužů, což se týká hlavně sociálních dovedností, péče o zevnějšek, projevů vzteku apod.

Simone_přebal

Na 230 stranách přináší autorka jak vlastní zkušenosti s touto poruchou, tak zkušenosti dalších žen, jež získala v řadě rozhovorů. Ve 23 kapitolách se čtenář postupně seznámí s typickými projevy AS, mezi něž patří stimming, smyslové či sociální přetížení, sebeobviňování, problémy související s hledáním vlastní identity, pubertou, vtahy a sexuálním chováním, manželstvím, dětmi, kariérou apod. Na základě vlastních i zprostředkovaných zkušeností objasňuje nejčastější příčiny autistických krizí (tzv. meltdownů), věnuje se velmi prakticky tématům deprese, výbuchům vzteku, trávicím obtížím, medikaci i téměř filozofické otázce, zda je Aspergerův syndrom postižením, nebo darem.

Kromě sdílených zkušeností se autorka obrací v každé kapitole přímo na „aspergerky“ a jejich rodiče (v částech s názvy „Rady aspergerkám“ a „Rady rodičům“), což je velmi zajímavé, protože v těchto částech jak rodiče, tak dívky a ženy samotné nejen povzbuzuje, ale představuje a vysvětluje jim také pohledy a pocity „té druhé strany“ a přidává konkrétní rady a tipy, jak zvládat různé situace. Pozitivní je, že dívky podporuje v tom, aby byly samy sebou, ale otevřeně jim sděluje také to, jak jim získání určitých (např. sociálních) dovedností a zkoušení nových věcí usnadní život a pomůže řešit mnohé ryze praktické problémy související jak se vztahy, tak také s financemi, osamělostí, rodičovstvím apod. V příloze knížky navíc najdeme podrobný seznam rysů AS u žen i přehled největších rozdílů v projevech AS mezi muži a ženami.

Kniha Aspergerka není příběhem, který by čtenář přečetl tzv. jedním dechem, ale spíše publikací, která mnohé vysvětlí či alespoň přiblíží a nad níž je nutné přemýšlet. Přínosem je jak pro samotné aspergerky, kterým pomůže mnoho pocitů, problémů i situací nejen pojmenovat, ale také jim naznačí možné východisko, tak také pro rodiče dětí s PAS, psychology, terapeuty, učitele i vychovatele. Pomoci může všem, kdo se setkávají s lidmi, u nichž byl AS diagnostikován či u nichž je podezření na tuto diagnózu. A to je přínosné, neboť nedostatek porozumění a informací v rámci společnosti jsou spolu s předsudky tím, co lidi s PAS i jejich blízké nejvíce trápí.

Dialog s nevědomím, práce s metodou voice dialogue

Kniha Dialog s nevědomím se vrací k technice, která sice vznikla již před 40 lety, psychologové a terapeuti ji však hojně využívají dodnes. Pokud chcete odhalit základy metody voice dialogue a přijít na to, co lidmi hýbe z nevědomí, rozhodně byste po této knize měli sáhnout.

Ress_přebal

Oba autoři metodu voice dialogue ve své práci využívají a kniha je tedy protkána nejrůznějšími příklady z jejich praxe. Radim Ress se věnuje zejména systemickým konstelacím a metodu voice dialogue spojuje s prací na vícegeneračních traumatech. Dlouhá léta žil v Rakousku a nyní působí v České republice. Alexander Reichers pracuje jako kouč v Mnichově a zabývá se především osobnostním rozvojem manažerů. V tomto kontextu používá práci s nevědomím jako trvalou součást seberozvojové práce jeho klientů.

Kniha velmi důkladně rozebírá metodu voice dialogue od jejích úplných základů a popisuje širokou škálu využití a uplatnění této metody. Autoři knihy ukazují, jak se nevědomí zobrazuje v podobě vnitřních postav, které jsou předlohou pro vzorec lidského osudu.

Text je protkaný citacemi z původních děl, což jako čtenář velice oceňuji. Lépe jsem si díky tomu dokázala představit, jak metoda vznikala a čím se její autoři inspirovali. Místy však citací bylo až příliš a text tak působil poměrně chaoticky a neuspořádaně. Vytknout bych chtěla také nepřehlednost obsahu, kde se témata překrývají a opakují se. Dá se podle něj těžko zorientovat, pokud v knize hledáte pouze nějakou konkrétní informaci.

Velkým plusem knihy jsou již zmíněné příklady z praxe autorů, ukázky využití metody v přímé práci s klienty a závěrečné kazuistiky, které poměrně podrobně čtenáři ukazují použití metody u konkrétních klientů. V rámci kazuistik oceňuji i shrnutí na konci každé z nich, kde se autoři vracejí k teorii, uvedené na začátku knihy a propojují ji s praktickými ukázkami.

Knihu bych doporučila především studentům a odborníkům v oblasti psychologie, kteří se o tento způsob práce s klienty zajímají. Pro laiky může být místy opravdu špatně čtivá a nepřehledná, obsahuje také mnoho odborných termínů. I mně se kniha chvílemi četla obtížně. Text je však přehledně členěn do odstavců a dá se tedy v knize vracet k tomu, co třeba během prvního čtení nebylo úplně jasné. Jako nejužitečnější část knihy vnímám závěrečné kazuistiky, které na praktických případech vysvětlují teorii uvedenou v první části knihy.

Když už na ničem nezáleží: rádce pro dospívající s depresí a poruchami nálad

Kdo by neznal Nirvanu a smutný osud Kurta Cobaina – frontmana jedné z nejslavnějších skupin, který v důsledku závislosti na omamných látkách a vleklé deprese ukončil svůj život. Verzí tohoto příběhu je nesčetně a jeden z úhlů pohledu nabízí i kniha Když už na ničem nezáleží, kterou stvořila sestřenice výše zmíněného hudebníka – Bev Cobain.

když už

Kniha si klade několik cílů. Jedním z nich je přiblížit dospívajícímu jedinci, co je vlastně deprese, jaké mohou být příčiny, druhy deprese, jak deprese souvisí se sebevraždou či zneužíváním návykových látek. Předložená publikace boří zeď mlčení a vyvrací mýty točící se kolem této problematiky. Dalším úkolem je názorně předvést, že v tom potencionální „depresivní“ čtenář není sám. Hlavním cílem autorky však zůstává přání, aby osoba, jež si příručku přečte, dokázala včas rozpoznat příznaky deprese (u sebe i ostatních) a vyhledala odbornou pomoc (pro sebe či druhého).

 

Jako krizová interventka velice oceňuji „normalizaci“ emocí a práci s nimi – přečtené řádky jednoznačně říkají, že cítit smutek, vyčerpání, vztek i sklíčenost je normální a běžná součást lidského života. Zároveň je srozumitelně vysvětlení rozdíl mezi krátkodobou situací (aktuální náladou) a vleklým stavem (dlouhodobou depresí). Naopak se zamýšlím, zda je efektivní každých zhruba pět stránek opakovat magickou formulku o tom, je naprosto nezbytné, aby se teenager s depresí ihned svěřil dospělé osobě, které důvěřuje. Samozřejmě smekám klobouk před množstvím kontaktů (dokonce do českého vydání byly zařazeny kontakty na české instituce) a návodů, jak situaci řešit, ale přehnaně opakovaná věta o svěřování dospělému mě brzy začala odrazovat od realizování tohoto jistě užitečného doporučení.

 

Bev Cobainová se maximálně snaží přizpůsobit svůj jazyk a přístup dospívajícímu klientovi. Používá přirozené pojmy na místo odborné terminologie, využívá konkrétních příkladů a především autentických kazuistik jedinců, jež si obdobnou situací prošli. Důležitá fakta se tak prolínají s příběhy „obyčejných“ lidí. Předkládá jednoduché tipy, které se dají uskutečnit ihned po odložení knihy na noční stolek. Mluví otevřeně, bez zbytečných „tabu“ a promlouvá přímo ke čtenáři jako by s ním vedla dialog v ordinaci. Zmiňuje i překážky na cestě k odborné pomoci a předchází jim opět souborem návrhů a doporučení. Vše je velice konkrétní a praktické, což člověk s poklesem energie a neschopností uvažovat v jiném než depresivním modu jistě docení.

Celkově na mě kniha působí jako zjednodušená encyklopedie o depresi s cílovou skupinu – dospívající. Na závěr stojí rozhodně za zmínku, že autorka se pokusila vytvořit síť podpory pro tuto skupinu lidí (kontakty na linky důvěry, krizová centra, doporučení na další knihy, apod.) namísto konkurence či povyšování své knihy nad ostatní.

Jakou barvu má pondělí? Jak autismus změnil jednu rodinu k lepšímu

Carrie Cariello, matka pěti dětí, píše krátké příběhy ze života své rodiny, zaměřené především na dění a zajímavé události okolo jejího druhorozeného syna Jacka, který má poruchu autistického spektra (PAS). Krátkými příběhy, které na sebe ne vždy chronologicky navazují, popisuje rozdílný vývoj jednotlivých dětí, reakce při zjištění diagnózy, řešení různých naskytnutých problémů a dalších. Velmi zajímavé mi osobně přišly techniky, které Jacka učily, aby se lépe integroval, například vyprávění a doplňování fiktivních sociálních příběhů, aby věděl, co v konkrétních situacích, kterým přirozeně nerozumí, má udělat a jak si má vysvětlit jejich dění.

 Cariello_přebal

Kniha je velmi čtivá. Je kratšího rozsahu a příběhy jsou obohaceny o úryvky z rodinného deníku, dopisy, které matka píše svým dětem na jejich narozeniny, a kapitolkou, která je napsána Jackovým starším bratrem.

Přestože se jedná o knihu s psychologickým tématem, je určená pro širokou veřejnost, hlavně pro tu neodbornou. Na konci knihy je krátký slovník s pojmy, které se v knize objevily a jejich význam by nemusel být jasný každému. Přínosná může být každému, kdo má o téma zájem. Projevy autismu jsou u všech jedinců naprosto odlišné, autorka popisuje minimum těch negativních, naopak se snaží se vyzdvihnout jedinečnost a rozmanitost myšlení osoby s PAS. Pro neodbornou veřejnost může mít destigmatizační význam.

Obecně se jedná o oddechovou četbu vhodnou na noční stolek. Po přečtení knihy cítím hezký pocit na duši, je krásné pozorovat, jak rodina miluje svého autistického člena a přirozeně se mu snaží pomáhat.

Jediné, co mi na knize vadilo, byla již zmíněná nechronologičnost, v jednom příběhu bylo určité dítě ve školním věku, v dalším bylo totéž dítě batoletem.

Na konec své recenze uvádím úsměvný úryvek příběhu z podmořského světa:

,,Stál tam s rukama přilepenýma na skle a s pohledem upřeným na žraloky kroužící skleněnou nádrží se skluzavkou. Otočil se k nám a opakoval: ,,Půjdu. Na skluzavku.’’

Co k tomu dodat. Pokud se můj autistický syn, který se jednou pozvracel z úzkosti, když spatřil na předním sedadle v autě sedět čivavu, chce sklouznout vnitřním tubusem nádrží plnou žraloků, nebudu mu stát v cestě.’’

 

Donald W. Winnicott: Hraní a realita

Pár slovy je o knize možné říci: skvělé kazuistiky, důležité téma, málo probírané. Chybí ale praktické sdělení, nějaká pomyslná linie mezi zdravým a nezdravým pojetím přechodového objektu. Winnicott místy relativizuje jasnost této linie a přechází do velmi analytického uvažování, které je místy na úkor srozumitelnosti textu.

Winnicott_přebal

Na str. 37 velmi zastarale pojímá homosexualitu a perverzi, což souvisí s dobou, ve které byl text psán. Naopak nadčasově začíná uvažovat systemicky – např. vliv deprese u matky na dítě, vliv nezaměstnanosti otce na členy rodiny atd.

Bez znalosti psychoanalytického „jazyka“ a backgroundu psychoanalýzy je knížka velmi obtížně srozumitelná. Tím znesnadňuje svou přístupnost čtenáři a zužuje pole pouze na odborníky a nejlépe zaměřené psychoanalyticky.

Knížka je určitě zajímavým exkurzem do dějin, kdy je možné nahlédnout do Winnicottova stylu práce a osobnosti, jakou byl. Každý dětský psychoterapeut řeší, jak konkrétní dítě rozlišuje mezi fantazií a realitou, jaký obsah v terapii patří do toho či onoho. Knížku doporučuji zejména odborníkům věnujícím se práci s dětmi.

 

 

 

 

 

Držme se pevně – párová terapie zaměřená na emoce

 „V reakci na bolest svých rodičů jsem se zapřísahala, že se nikdy nevdám. Rozhodla jsem se, že romantická láska je iluze a past. Udělám lépe, když zůstanu sama, svobodná a volná. Pak jsem se ale samozřejmě zamilovala a vdala. Láska mě vtáhla do svých tenat, i když jsem ji od sebe odháněla,“ píše Sue Johnson, kanadská psycholožka, psychoterapeutka a autorka knihy Držme se pevně – párová terapie zaměřená na emoce.

Johnson_přebal

Vztahy a láska jsou témata, která zřejmě nikdy nezestárnou. Sue Johnson nabízí osvěžující pohled na párovou terapii skrz terapii zaměřenou na emoce (EFT čili emotion focused therapy) pocházející od Lese Greenberga. EFT je v Americe uznaná jako empiricky osvědčená metoda párové terapie, kdy až 75 % párů absolvujících EFT se zotaví z distresu a vykazují větší míru dlouhodobé spokojenosti. EFT tak sklízí lepší výsledky než třeba behaviorální terapie.

Základní myšlenky autorky je, že vztahy jsou citová pouta, v nichž jedinec hledá bezpečí. Silné emoce objevující se na sezení tak nejsou iracionální, naopak vychází z hlubokých a základních potřeb. Johnson vychází z Bowlbyho teorie vazby a říká, že milostný vztah je svou hloubkou a intenzitou obdobou attachmentu. Stejně jako děti v raném vývoji potřebují zejména pevnou a bezpečnou vazbu se svojí matkou, lidé ve vztazích potřebují citovou blízkost se svým partnerem. Máme-li pevnou vazbu, pevný vztah, je snadné se na druhého obrátit a lidé mohou být nezávislí. Cítíme-li nejistotu či úzkost, hněváme se a snažíme se jeden druhého kontrolovat nebo se naopak kontaktu vyhnout a být odtažití, stejně jako se chovají děti s nejistou vazbou ke svým matkám (viz studie Johna Bowlbyho a Mary Ainsworth).

Dokud nezaměříme svou pozornost na základní potřebu spojení a strach z jeho ztráty, pak nám standardní techniky (jako nácvik řešení problému, komunikační dovednosti, sexuální techniky aj.) nebudou moc platné. EFT se proto zaměřuje na vytvoření a posílení citového pouta tím, že identifikuje a transformuje klíčové momenty. Jejím základem je dostupnost (mám tě na dosah?), schopnost reagovat (mohu se spolehnout, že na mě budeš emočně reagovat?) a emoční angažovanost (vím, že mi zůstaneš na blízku?).

Kniha je rozdělena do tří částí, z nichž první se zabývá otázkou, co je to láska. V druhé části podává autorka zjednodušenou verzi EFT a předkládá čtenářovi 7 rozhovorů zachycujících klíčové momenty milostného vztahu, závěrečná část je věnována síle lásky, která se může ve vztahu znovu-objevit. Právě druhá část nám ukazuje, že čím déle mají partneři pocit ztraceného kontaktu s druhým, tím negativnější jsou jejich interakce. Třem základním autorka přezdívá „ďábelské dialogy“. Zde se hodí říct, proč název knihy Držme se pevně – Johnson vnímá pohyb ve vztahu jako tanec, a je na partnerech, jestli tančí v synchronicitě, či ne. Pak je potřeba odhalit, jaké kroky každý z partnerů tančí.

První ďábelský rozhovor nese jméno Najít padoucha, což je většinou bludný kruh obviňování, jehož účelem je např. sebeobrana. Terapeut zde může být pro pár jako pevný bod, kdo je upozorní na opakující se vzorec a kdo je přiměje se podívat na motivy jejich hádek. Druhým rozhovorem je Protestní polka, kdy jde zejména o vyvolání reakce, partneři se v tomto tanci často kritizují a brání či se stahují. Jeden z partnerů se pak domáhá jakékoli reakce, o které se domnívá, že bude lepší než partnerovo mlčení. Okamžiky blízkosti slábnou. A co s tímto tancem? Jak vypadá? Co vypovídá o vztahu? A jak moje kroky vtahují toho druhého? Třetím rozhovorem je Zamrznout a utéct, což je stav, kdy nikdo netancuje. Partneři mlčí, oba jsou stažení a snaží se chovat, jakoby nic nepotřebovali a nic necítili.

Kniha je pro mne volání po upřímné a intimní komunikaci mezi partnery. O tom, že každý si neseme nějaké bolavé místo, vůči kterému jsme hypersenzitivní a které, když je zasaženo, bráníme útokem či se stáhneme. Autorka kritizuje klasická řešení, která se domnívají, že spory v partnerství jsou spory o moc. Podle autorky jsou to často tahle bolavá místa, která mohou být spouštěčem ďábelských dialogů.

V knize se kanadská autorka zabývá i tím, jak vyhlásit v konfliktu mír, jak sladit své snahy o omezení negativních dialogů a rozptýlit pocit nejistoty. Je potřeba se naučit pozitivním vzorcům, aby partneři mohli navázat ztracené spojení, a vědět, že někdy i malé události mají velké následky a to, že se partneři hádají, nevadí. Žádný pár není imunní vůči zraněním, důležité je umět se o ně postarat a odpustit si je. Johnson se také zabývá tím, jakou roli hraje sex v dlouhodobém partnerském vztahu a v závěru se zamýšlí nad trvanlivostí lásky. Sama ji vnímá jako kontinuální proces a živý organismus.

Knihu považuji za velmi komplexní, doprovází desítky příkladů, kazuistik a přepsaných rozhovorů. Kniha díky tomu není zahlcující příručkou teorie, ale velmi praktickým pomocníkem. V každé kapitole nalezneme sekci „Nácvik a praxe“, kde jsou obsaženy návodné otázky. Terapeuti stojící na prahu párové terapie zde najdou řadu scénářů, jak své klienty mohou na této cestě doprovázet a být jim oporou v těžkých a odhalujících chvílích a jak je podpořit v jejich angažovanosti. Partneři zde mohou najít prostor k zamyšlení, reflexi vztahu. Knihu bych jednoznačně doporučila všem párovým terapeutům a díky lehkosti, s jakou je kniha psaná, i široké veřejnosti. Nevhodná je podle autorky jen pro lidi s těžší formou závislosti, v násilných vztazích a pro lidi s mimomanželskými vztahy, které narušují pozitivní atmosféru vztahu.

Tak, a jak tancujete ve vztahu vy…?

Stávám se sám sebou, čtivé ohlédnutí psychoterapeuta Irvina Yaloma za osobním i profesním životem

Knížka Stávám se sám sebou je pravděpodobně jednou z posledních velkých děl tohoto významného představitele existenciální psychoterapie, emeritního profesora psychiatrie na Stanfordově univerzitě, který je mezi odbornou veřejností i laiky známý jako autor knih propojujících odborné lékařské a terapeutické znalosti s mnohaletou praxí a osobními zkušenostmi a často také s velmi intimními myšlenkami, které sděluje čtenářům.Yalom_přebal

Nejinak je tomu v této knize s podnázvem Vzpomínky terapeuta. Yalom zde ve 40 kapitolách na více než 300 stranách bilancuje celý svůj život a vrací se nejprve do vzpomínek z vlastního dětství v nebezpečné černošské čtvrti plné násilí, popisuje otevřeně velmi složité vztahy ke svým rodičům – židovským emigrantům z východní Evropy a při psaní o svém dětství a dospívání znovu prožívá hlubokou osamělost, vnitřní vzpouru proti židovským tradicím i stud nejen za domov, v němž s rodiči žil, ale i za vlastní matku. Seznamuje nás postupně se svým studiem a praxí a mezi osobní vzpomínky vkládá příběhy ze své psychoterapeutické praxe a skutečné či fiktivní části rozhovorů jak s klienty, tak také sám se sebou. Nechybí ani jeho úvahy o názorech některých významných filozofů či spisovatelů, u nichž hledal inspiraci pro svá díla a moudra pro terapeutická sezení s klienty i učebnici existenciální psychologie.

Zajímavý je jeho pohled na velké osobnosti psychologie a psychiatrie, s nimiž se setkal (V. E. Frankl, Rollo May) a další. Pro studenty psychologie, psychiatrie a psychoterapeuty (ale i pro laiky, kteří se o tato témata zajímají) jsou jistě zajímavé jeho úvahy o existencionálnímu přístupu k terapii, o důležitosti psychoterapie v léčbě duševních nemocí, o přínosech skupinové terapie, i jeho vlastní konfrontace se smrtí, která nabývá na síle s přibývajícím věkem, zhoršujícím se zdravotním stavem a úmrtími jeho blízkých přátel a členů rodiny. V knize Stávám se sám sebou Yalom přiznává, že nikdy neměl v úmyslu vytvořit nový psychoterapeutický obor a všem terapeutům by doporučoval seznámit se s různými přístupy v terapii a hledat pro každého klienta zcela osobitý postup, novou terapii, šitou mu přímo na míru. Obdivuhodná je jeho celoživotní otevřenost pro nové přístupy a ochota zkoušet mnohé a podílet se na hledání dalších cest v terapii. Ačkoliv píše o tom, jak prožívá vlastní popularitu, prolíná se celou knížkou velmi sympatická pokora a ochota naslouchat, otevírat se nejen svým klientům, ale i svým studentům a stážistům a velmi citlivě a laskavě reagovat na trápení, která život přináší.

Zajímavé je také to, že Yalom nechá čtenáře nahlédnout do zákulisí vzniku svých dalších knih, za nimiž se skrývá obrovské množství často několikaměsíčního či mnohaletého studia a bádání. Otevřeně píše jak o svých pochybnostech, tak také o svých chybách a o tom, co jej trápí a v závěru knihy se znova vrací k myšlenkám na své dětství a rodinu. S odstupem času a mnoha životními zkušenostmi, jako otec čtyř dětí a děda několika vnoučat, který již překročil věk 85 let, vnímá život, práci a chování svých rodičů zcela jinak než v dětství. Nachází pro ně pochopení a vnitřně se s nimi usmiřuje, čímž se v jeho mysli pomyslný kruh vlastního života pomalu uzavírá. Kniha bilancující Yalomův život a práci (přičemž je zřejmé, jak u něj bylo obojí úzce propojené), končí vděčným konstatováním, že ve svém životě lituje máločeho a vnímá jej jako smysluplný a přínosný pro mnohé, což mu z pohledu existencionalismu může pomoci zmenšit strach ze smrti.

Pro mě osobně byla knížka inspirativní a zaujalo mě, jak se v ní prolínají různá témata – osobní život, rodina, studium, práce, cestování a bádání, slabost pro poker a krásné ženy, filozofické a psychologické úvahy, lékařské postřehy, úskalí spojená s psaním knih, kontakt s klienty, kteří Yalomovi přinášeli mnohé poznání a nad tím vším obrovská pracovitost a poctivost. Po dočtení knížky mě napadlo, že v ní téměř chybí humor, ale rozhodně jí nechybí hloubka a promyšlenost. Myslím si, že osloví hlavně studenty a odborníky věnující se psychoterapii a psychologii, Yalomovy fanoušky a přemýšlivé lidi, kteří už za sebou mají nějakou tu životní zkušenost.