Archiv štítku: nenásilná komunikace

Nenásilná komunikace v praxi

Napsat komentář

Metodu nenásilné komunikace vytvořil Marshall Rosenberg již v 60. letech 20. století a od té doby se rozšířila po celém světě. Nenásilná komunikace v praxi je jeho poslední knihou, která je shrnutím a výběrem z předchozích prací s důrazem na názorné ukázky konkrétních příkladů využití nenásilné komunikace v běžných situacích.

Kniha je velmi čtivá a lze ji přečíst jedním dechem. Je to dáno jak autorovým stylem psaní, tak tím, že kniha kombinuje pasáže, které teoreticky vysvětlují principy nenásilné komunikace s příklady jejího využití z Rosenbergovi praxe. V textu jsou uvedeny osobní zkušenosti z autorova života i ukázky z rozhovorů s účastníky jeho seminářů zabývajícími se svými osobními konflikty a nesnázemi v komunikaci.

V každé ze svých knih Rosenberg uvádí seznam pocitů, které můžeme zažívat. Porozumění a schopnost pojmenovat své pocity je pro využívání nenásilné komunikace klíčová, proto seznam pocitů nechybí ani zde, stejně jako seznam základních potřeb a stručné shrnutí čtyř částí procesu nenásilné komunikace: Pozorování, pocity, potřeby a prosby. V úvodní části kniha popisuje krátce, ale srozumitelně, základní principy fungování nenásilné komunikace. Následně autor vysvětluje, jakým způsobem může být nenásilná komunikace přínosná při řešení konfliktů a snaze o jejich předcházení.

Text je dělen do tematických kapitol, z nichž první se zabývá důvěrnými osobními vztahy a potenciálu nenásilné komunikace v nich. Jedná se převážně o úryvky ze seminářů, které Rosenberg o nenásilné komunikaci v minulosti realizoval. Za velmi přínosné považuji, že přepis rozhovorů s účastníky umožňuje nahlédnout i do způsobu lektorské práce autora stejně jako jeho technik práce s nenásilnou komunikací v případě přítomnosti jen jednoho účastníka konfliktu. Místy ale působí úryvky neúplně a rozuzlení situace z nich není příliš patrné.

V následujících kapitolách se autor zabývá usmířením, hněvem a jeho smyslem pro lepší pochopení našich potřeb. V poslední prakticky zaměřené kapitole se Rosenberg věnuje využití nenásilné komunikace při výchově dětí. Tato část jistě osloví každého rodiče, který touží přistupovat k dětem s respektem a bez používání strachu jako nástroje výchovného působení.

Závěr knihy je věnován souboru otázek, které v průběhu času zodpovídal Rosenberg novinářům a účastníkům seminářů vztahujícím se ke spiritualitě a filozofickým základům nenásilné komunikace. Tato část knihy působí nejméně uceleně, opakuje se v ní mnoho informací z předchozího textu a ani použitá forma otázek a odpovědí není tak čtivá jako zbylé pasáže knihy.

Knihu ocení nejen odborníci z oblasti psychologie a dalších profesí věnujících se mezilidským vztahům. Téma nenásilné komunikace a možnosti jejího praktického využití může být přínosem pro každého, kdo chce lépe porozumět svým pocitům a potřebám nebo hledá inspiraci pro zvládání konfliktních situací ve vztazích s blízkými i v pracovní oblasti. Inspirací pak může být i pro rodiče, kteří uvažují o tom, jak vychovávat své děti s respektem k jejich potřebám a názorům.

Nenásilná komunikace a moc: V institucích, společnosti i rodině

Napsat komentář

Přemýšleli jste někdy o tom, jak se to stane, že se lidé mezi sebou dlouhodobě hádají, aniž by našli východisko ze svízelné situace? Řešili jste někdy, jak vyjednat se zastupiteli vaší obce výstavbu nového hřiště namísto nového parkoviště? Snažili jste se někdy domluvit s dospívajícím synem o tom, proč nechce chodit do školy? Řešili jste někdy s partnerem nějaký nešvar, který vás vytáčí doběla, řekněme třeba odkládání oblečení v bytě? A jak se vám v takové situaci dařilo? Měli jste pocit, že vás ten druhý pochopil? A chápali jste vy jeho?

Na tyto a mnoho dalších otázek a situací z každodenního života se můžete podívat díky knize Nenásilná komunikace a moc novou a pravděpodobně pro vás nezvyklou optikou. Nejspíš byste měli tendenci onomu dospívajícímu synovi vysvětlovat, proč je pro něj jediné správné řešení, aby do školy prostě chodil. Protože se to musí. Tečka. Nebo byste se donekonečna přetahovali s partnerem argumenty, co děláte vy nebo on, co se tomu druhému nelíbí, ale pravděpodobně by se v míře odkládání věcí nic nezměnilo. Kniha však představuje metodu, způsob komunikace, či spíše způsob naslouchání, který by vám umožnil pochopit, jakými motivy a potřebami je to či ono chování jiné osoby či osob vedeno.

Čtenáři se postupně seznamují s tím, jak méně sledovat řečená slova a jejich význam a více se zaměřovat na pocity a potřeby, která slova ukrývají. Co je skutečně v pozadí toho, co lidé dělají, co jim jejich aktuální chování přináší, byť z objektivního hlediska není správné? Jedině tím, že pochopíme, co druhý člověk skutečně potřebuje, můžeme společně hledat cestu, jak naplnit jeho potřeby tak, aby zároveň byly naplněny i potřeby naše.

Kniha je psána velmi prakticky – na konkrétních příkladech, situacích a modelech rozhovorů seznamuje čtenáře s principy „nenásilné komunikace“ a ukazuje možnosti jejich praktického využití při komunikaci v různých problémových situacích. Pro ilustraci vkládám krátkou ukázku:

Posluchač: “Řekl jsi něco, co mi ublížilo.“

B. Rosenberg: „ Ne! Teď jsi v koncích, úplně v koncích, protože používáš techniku viny, odsuzuješ a obviňuješ druhého člověka za svoje city, zdůrazňuješ, že ti to ubližuje. Nikdy nepředávej informaci, že může být druhý člověk příčinou tvých pocitů. Kdykoli vyjádříš pocit, musíš říct slova „protože já“, protože příčinou našich pocitů jsme my sami a ne druhý člověk, naše pocity jsou zapříčiněny našimi potřebami; naše potřeby jsou vždy příčinou našich pocitů.

Takže nespojujme svoje pocity s tím, co dělají druzí, spojujme svoje pocity se svými potřebami. Které potřeby nejsou tedy naplněny, když na tebe (druhý člověk) mluví tímto způsobem?“

Posluchač: „Potřeba respektu.“

 Struktura knihy je poměrně netradiční, je psána jako záznam z přednášky, kde jsou zachyceny dotazy posluchačů a odpovědi autora. Tím může být zpočátku orientace v textu pro čtenáře složitější, ale velmi rychle si lze na tuto strukturu textu zvyknout i díky tomu, že budete pravděpodobně velmi zvědaví na to, jak bude autor v dané situaci reagovat.

Jak jsem již nastínila v úvodu, kniha může být přínosná prakticky pro každého, protože způsob komunikace, jaký kniha představuje, lze využívat v nejrůznějších situacích nejen v profesi, prakticky v jakékoli oblasti práce s lidmi, ale i v každodenní realitě osobního života a mezilidských vztahů.

Britta Hahn: Ale já chci tohle, mami

Napsat komentář

Být rodičem je krásné, naplňující, dobrodružné a vyčerpávající zároveň. Pravděpodobně všichni si jako dospívající krásné osoby nalháváme, že svoje děti budeme vychovávat jinak, nebudeme používat ty trapné a otřepané fráze svých rodičů, nebudeme se vztekat, křičet, stresovat. Potom ale přijde první, druhá, třetí hysterická scéna našeho miláčka v obchoďáku, když nedostane zmrzlinu, a je to tady:

„Nezlob! Přestaň ječet! Už jsem řekla! Okamžitě se uklidni! Nech toho, nebo bude sekec!“ apod. Bez ohledu na podobu repliky, které mohou nabývat vskutku bizarních podob, pravděpodobně téměř každý jednoho dne uslyší sám sebe opakovat je svým dětem. A právě na tyto výchovné hrubky útočí Britta Hahn ve své příručce pro rodiče s názvem: Ale já chci tohle, mami.

máma

Kniha je založená na konceptu nenásilné komunikace. Autorka vychází z teorií Thomase Gordona a Marshalla Rosenberga.

Autorka prozkoumává a odhaluje zákoutí vztahu rodič – dítě. Navrací čtenáře k základním kamenům rodičovství, tedy k bezpodmínečné lásce vůči potomkovi. Učí čtenáře podporovat volní jednání dítěte, respektovat jeho přání a celkově s ním jednat jako se samostatnou a svobodnou bytostí. Kniha začíná srovnáním výchovných stylů a vyvrácením předsudků našich rodičů a prarodičů. Autorka nahrazuje slovo výchova výrazem doprovázení a snaží se oprostit rodiče od strachu, že z jejich dítěte vyroste špatný člověk, pokud ho nebudou za každou cenu cepovat k naprosté poslušnosti.

Nedá se říct, že by kniha byla plná výroků, které by se daly tesat do kamene, ale je to určitě důstojný konkurent jiných publikací zabývajících se výchovou dítěte. Člověk, který se již předtím zajímal o vývojovou psychologii, se sice nedočte nic moc nového, ale opakování je matka moudrosti, že? Naopak pro někoho, kdo se poprvé setkává s já-výroky, konceptem nenásilné komunikace apod. to může být publikace, která mu otevře oči a obrátí jeho postoj k životu s dětmi o 180 stupňů.

Některé kapitoly se čtou jedním dechem, jiné čtenář vnímá jako takové zdlouhavější opáakování toho, co už dávno věděl nebo alespoň tušil, ale ne vždy dokázal uvést do praxe. Text je protkaný příklady ze života a ukázkami nenásilné komunikace v každodenních interakcích. Překlad ukázkových rozhovorů z německého originálu českého čtenáře sice někdy chytne za uši, ale nakonec je důležitý hlavně obsah, nikoli forma. A tím je poselství, že svoje děti bychom měli víc doprovázet než vychovávat, rozvíjet jejich svobodnou vůli a respektovat jejich emoce v celé škále, nejen ty pozitivní.