Archiv štítku: panická ataka

Deprese, panické ataky, PPP: XVIII. část

1 komentář

Úzkost jako každodenní společník

filling holes 2Pokaždé když zaslechnu slovo úzkost, zmocní se mě známý tíživý pocit na hrudi. Dříve jsem si nedovedla představit, o jak moc paralyzující pocit se jedná.  Od zdravého stresu a mírné úzkosti před důležitými událostmi jsem se dopracovala až k panickým atakám, které zásadně ovlivnily můj postoj k životu a kompletně mi přeházely priority v životě.

Drobné úzkosti se však později začaly měnit na úzkosti téměř ze všeho, co jsem udělala nebo neudělala. Z úzkosti se tak stal každodenní nesnesitelný společník. Úzkost z úspěchu, ale i neúspěchu. Úzkost z uzdravení, ale i z nemoci. Úzkost ze společnosti lidí, ale i ze samoty. Měla jsem úzkost, když jsem se učila, ale také když jsem se neučila. Úzkost z odpočinku, ale i z přepracování. Již ráno jsem se budila s úzkostí, že jsem vstala v 5.00, protože to je podle mého pozdě. Na druhou stranu mě svírala úzkost z toho, že jsem racionálně věděla, že je to příliš brzy. Úzkost téměř ze všeho, na co jsem pomyslela.

Dalším vývojem byly již výše zmíněné panické ataky. Úzkost sama o sobě měla nějaký racionální důvod, naproti tomu paniky důvod nemají. Jak to tak bývá, první signály přetížení se projeví na psychice. Rozjel se kolotoč panických atak, které zdánlivě neměly příčinu. Tento stav bych přirovnala k absolutní bezmoci, kdy začnete zrychleně dýchat, čímž si vydýcháte veškerý vzduch a začnou vám brnět končetiny, tudíž se dostanete do svalové křeče a nemůžete třeba pohnout rukama. Poté začnete šílet, že určitě zemřete nebo se zblázníte. Tlak vesele stoupá a vám je ještě hůř.

Nejprve jsem paniky chápala jako něco, co nemůžu ovlivnit. Stylizovala jsem se do role „oběti“, která je nemocná a nic s tím neudělá. Po jedné velké panické atace jsem si řekla „a dost.“ Domluvila jsem si pravidelné psychoterapie a rozhodla se konat. Na psychoterapii jsem se naučila, že nic z toho se mi neděje bezdůvodně. Všechno má ať už vědomou nebo nevědomou příčinu. Poté jsem si začala uvědomovat, jak bezohledně jsem se k sobě chovala. Vstát ve 4 hodiny ráno, učit se, jít do školy, přijít domů, učit se a jít spát. K tomu celý den hektolitry kafe a téměř bez jídla. Upřímně bych se divila, kdyby se tento životní styl někde neprojevil.

Od té doby jsem začala více poslouchat svoje tělo a své potřeby. Přestala jsem ignorovat únavu a přepracování. Dostala jsem naordinovaný každodenní odpočinek a relaxaci. Také jsem začala dělat věci, které mě baví a dělám je jen kvůli sobě. Vždy jsem byla dost alternativně smýšlející člověk, a proto mě nadchla myšlenky jógy, které se věnuji již 4 roky. K józe se přidalo veganství, které mi pomáhá v boji se svým mozkem a dodává mi motivaci, protože sama v sobě cítím, že je to tak správně. Uzdravování psychiky není procházka růžovým sadem a už vůbec není přímá. Naopak, je velmi klikatá.

Moje každodenní mantry:

„Konečně jsem přestala utíkat sama před sebou. Komu jinému je lépe?“

„Naslouchej svému vlastnímu srdci spíše než jakýmkoliv jiným hlasům.“

Deprese, panické ataky, PPP: XVII. část

Napsat komentář

Proč lidé vypouští jed, aby nám ublížili?

Hand, Bear, Serve, Fragile, Love, Admiration, AttentionVzhledem k tomu, že jsem odjakživa velmi citlivý člověk, tak nesu opravdu těžce, když se k sobě lidé neumí chovat s respektem. Když jsem byla mladší, tak jsem se snažila zavděčit okolí, aby mě měli ostatní rádi. Urputně jsem chtěla splnit očekávání a požadavky druhých, přesto jsem však nikdy nedosáhla úspěchu. Stejně se vždycky objevil někdo, kdo se o mně vyjádřil velmi nepěkně a já to vždy obrečela.  Uvědomila jsem si, že se stejně nikdy všem nezavděčím. Řekla jsem si, že raději budu taková, jaká jsem a nebudu se nikomu ospravedlňovat.

Jak už to tak bývá, vytvořila jsem si kolem sebe obranný štít a svoji citlivost jsem ukázala pouze těm, kteří mi za to stojí. Já jediná totiž moc dobře vím, jaká jsem a hlavně proč taková jsem. Každý z nás si prožije určité věci, které ho zraní nebo naopak zocelí. Věci, které pro něj hodně znamenají, ať už jsou pozitivní či negativní. Taková věc může být pro druhé nepochopitelná, zvláštní, nenormální.  Každý z nás má něco, co je jeho Achillovou patou.

Opravdu nikdy jsem nepochopila, proč si lidé ubližují tím způsobem, že se trefují do toho nejbolavějšího místa, které máme. Vyhledávat slabiny druhých a v hádce otevírat jejich hluboké rány je ten nejpodlejší způsob, kterým se můžeme snažit získat převahu nad tím druhým. Pokud si chceme vyměnit názory, chovejme se tedy k sobě jako rovný s rovným.

Jednou jsem četla krásné přirovnání, kde se psalo, že od dětství nám lidé říkají věci, které nás zasáhnou. Slýcháme, že jsme oškliví, hloupí, silní, ne dost dobří. Postupem času se z nás stávají mimozemšťani, kteří do sebe nasávají veškerý jed, který lidé vypustí z pusy jen proto, aby nám ublížili. Bohužel se jim to velmi často podaří a my si s sebou neseme další šrám na duši. Proč mají lidé potřebu vypouštět jed? Copak nejsme schopni řešit konflikty rozumně? Je to pro takový nadlidský úkol chovat k sobě navzájem určitou úctu?

Deprese, panické ataky, PPP: XV. část

1 komentář

details studies bookSlovo stres je v dnešním světě skloňováno ve všech pádech a používáme ho téměř denně a v různých situacích. Jedním z takových období, které považuji za jedno z nejvíce stresových, je jednoznačně zkouškové období na vysoké škole, a vzhledem k aktuálnosti tématu jsem se o něm rozhodla napsat článek.

Přibližně na začátku května jsem byla odhodlaná, že se nebudu zbytečně stresovat a říkala jsem si, že pokud něco nevyjde, tak se nic neděje, protože je to na vysoké škole úplně normální. K mé smůle jsem neudělala hned první test (který mimochodem zítra píšu počtvrté!), což mě hned na začátku dokonale položilo. Nastala naprostá panika, že je to můj konec a že mě vyhodí ze školy (jsem extremista s černobílým myšlením, takže klasická reakce). Začala jsem se hroutit s tím, že končí svět. Vzhledem k tomu, že jsem vždy měla v hlavě rovnici škola = život, tak si dovedete představit, jak dramaticky jsem na danou situaci zareagovala. Všichni mi do hlavy vtloukají, že se nic neděje, že nejde o život. Ale opravdu to tak je? Co když máte pocit, že pokud nezvládnete školu, tak váš život nemá smysl?

Snažila jsem se najít nějaké řešení této situace. První myšlenka, která mě napadla: „Nebudu jíst a všechno se vyřeší.“ (Tohle nebyl dobrý nápad). Druhá myšlenka byla, že mě určitě vyhodí ze školy a že jsem úplně blbá. Po dlouhých probrečených hodinách jsem došla ke spásnému řešení, a sice k závěru, že jsem udělala svoje maximum a víc jsem pro to udělat nemohla, tudíž daná situace nebyla v mých rukách. Není příjemné zjistit, že nějakou situaci neovládneme, ani kdybychom se snažili sebevíc. Vzhledem k tomu, že jsem byla naprosto fyzicky i psychicky vyřízená, tak jsem si řekla následující: „Buď se zblázním a školu určitě nedodělám, nebo ji možná nedodělám.“ Nakonec jsem si vybrala druhou možnost. Je to opravdu těžké si uvědomit, že ačkoliv se učíte na 200%, přesto se výsledek nemusí dostavit.

Odjakživa jsem byla zvyklá se hodně učit a nikdy mi nepřišlo neobvyklé, že se učím 12 hodin denně a téměř bez přestávky. Pokaždé nasadím takové tempo, učím se v kuse a pořád a poté se divím, že se psychicky i fyzicky sesypu (jak nečekané, když úplně ignoruji své fyziologické potřeby). Od chvíle, kdy mi bylo takovým způsobem špatně, že jsem myslela, že už neudělám ani krok a nenaučím se jediný řádek, jsem si řekla dost. Dost tomuhle nesnesitelnému tlaku.

Učím se dbát na své základní potřeby a uvědomit si, že jsem také jen člověk, který POTŘEBUJE ODPOČINEK. Stejně tak jako jsem dokonalý sebekritik, tak se učím sama sebe pochlácholit a říct si, že si zasloužím pauzu a nějaké to rozptýlení. Hledám způsoby, které mi pomáhají přežít ten neskutečný tlak, který cítím (a který na sebe z velké části vyvíjím sama). Neskutečnou oporou jsou mi také druzí lidé, kteří mi vždy ukážou správný směr, pokud se opět dostanu do toho svého tunelu, kdy kolem sebe nevidím a neslyším a jediné, co mě zajímá je VÝKON. Man climbing stairs in house

VÝKON. Tohle slovo je naprosto toxické. Pokaždé, když přede mnou někdo zmíní slovo výkon nebo výkonnost, udělá se mi fyzicky špatně. Vždy jsem byla taková, že jsem potřebovala neustále dosahovat nějakých cílů, být výkonná, být vytrvalá… bla,bla. Takhle jsem vždy fungovala nějakou dobu, než jsem se opět sesypala. Navíc uspokojení z dosaženého cíle, nikdy netrvalo dlouho. Úspěchy jsem prožívala velmi povrchně, naopak neúspěchy pro mě znamenaly konec světa (a to doslova).

Díky zkouškovému jsem zjistila jednu zásadní věc pro život, a sice že úspěch je důležitý, nicméně nestojí na něm svět. Pomalu ale jistě si začínám uvědomovat, že život je mnohem ale mnohem víc.
Protože pokud by to tak v životě bylo, tak toho život nabízí opravdu hodně málo.
Život totiž může nabídnout víc.

Deprese, panické ataky, PPP: XII. část

Napsat komentář

Co potřebujeme? Náruč a pochopení.

understoodJe to již 5 let co jsem ztratila cestu k sobě samé. Po celou dobu tu byla spousta lidí, kteří se mi snažili pomoci najít správný směr. Ukazovali mi cestu, po které se mám vydat, avšak já jsem byla slepá. Čas plyne a já se cítím pořád stejně zmateně jako před pěti lety. Jak je to možné? Copak jsem takový slaboch, že jednoduše nedokážu poslechnout rady okolí? Jsem snad tak povrchní, že pořád lpím na svých problémech? Dělá mi dobře topit se ve svém trápení? Užívám si snad, že o své nemoci mohu mluvit?

Je velmi jednoduché nemocného zaškatulkovat a dát mu nálepku, proč se své nemoci nechce vzdát. Je snadné radit a být naštvaný, že nemocný neposlouchá. Život vedle člověka s poruchou není vždy procházka růžovým sadem, ale sama za sebe mohu říct, že právě ti lidé, kteří mě nikdy neopustili, pro mě mají největší hodnotu. Zůstali při mně v každé situaci a nikdy nehodili flintu do žita. Patří jim obrovský dík za trpělivost, laskavost a odvahu. Jak to tak ale bývá, lidská trpělivost je omezená a jednou skutečně dojde. Každá urážka, každé jedovaté slovo neskutečně bolí. Bolí jako bodnutí nožem a nepřestává bolet ani dlouho poté. Čím to je, že lidé mají dojem, že ve snaze „otevřít oči“ vám mohou říct vše pořádně od plic? Každá poznámka způsobí opravdový zmatek v hlavě. Nakonec vždy začnu pochybovat, zda dotyčný opravdu neměl pravdu. Dojdu k závěru, že jsem ještě horší, než jsem si celou tu dobu myslela. A kruh sebeobviňování se uzavírá.
Nevím, kde lidé nabývají dojmu, že je anorexie projevem sobeckosti, touhy vyniknout či se zviditelnit. Pokud jde o mě, tolikrát jsem si přála být neviditelná. To se mi nikdy nepovedlo. Anorexie je pro mnohé snahou zmizet. Dusí se ve svém těle, dusí se na světě. Je pravdou, že se nebojím o problémech mluvit.  Hlavním důvodem jsou ta slova, která se mi vryla do paměti. Bolí pokaždé, když si na ně vzpomenu a připomínají mi, jak je důležité nebát se mluvit. Když si vzpomenu na dané momenty a situace, mám pocit, jako by mi trhaly srdce z těla.

O víkendu jsem navštívila festival duševního zdraví Na Hlavu, kde jsem absolvovala přednášku na téma „Moje jméno není diagnóza“, kde mluvili lidé s duševními poruchami a vyprávěli své příběhy. Celou přednášku jsem brečela. Ne smutkem, ale dojetím. Dojetím, že chápe moje vnitřní utrpení. Dojetím, že v tom nejsem sama. A právě v tom okamžiku jsem pochopila, co mi opravdu schází. Vždycky jsem si myslela, že potřebuji rady, co mám dělat, ale to byl velký omyl. Sama totiž moc dobře vím, co musím udělat. Uvědomila jsem si, že je to POCHOPENÍ a pocit bezpodmínečného přijetí, co mi tolik schází.  Přijetí se vším všudy proto jaká jsem, nebo možná spíš přesto, jaká jsem.

Deprese, panické ataky, PPP: XI. část

Napsat komentář

Strach

tree animal forestNejsilnější emocí je pro mě jednoznačně strach. Strach ve všech podobách. Od obyčejných obav přes úzkost až k panické atace. Mám strach z neúspěchu, ale také z úspěchu. Mám strach z chaosu i řádu. Mám strach z nemoci i uzdravení. Mám strach ze života i ze smrti. Mám strach z únavy i odpočinku, ale nikdy jsem před nikým neřekla: „Jsem unavená, potřebuji pauzu,“ protože MÁM STRACH ZE SVÉHO STRACHU.

Tento týden jsem poznala jaké to je, když cítíte totální vyčerpání – jak fyzické, tak psychické. Tělo je tak zesláblé, že už nemůže dál a máte pocit, že už neuděláte ani krok. Psychika je tak rozhozená, že nedokážete na nic myslet. Odjakživa jsem taková, že chci být vším a být ve všem nejlepší. Zároveň ale mám ze všeho naprosto protichůdné pocity. Jak jsem již psala, mám strach z neúspěchu i úspěchu. Zoufale se snažím najít své místo na světě. Chci vědět, že moje existence má nějaký smysl a já si tedy zasloužím tu být.

Mám strach z chaosu i řádu. Odjakživa jsem velmi systematický typ, což mě postupně začalo svazovat. Přicházející úzkosti byly následkem mojí striktní kontroly a organizovanosti. Začala jsem s nimi tedy velmi intenzivně bojovat. Nyní, když své úzkosti zvládám lépe, jsem dostala strach z chaosu. Z nekontrolovatelnosti mého života. Moje psychika zoufale volá po dřívější kontrole sebe sama a já se zuby nehty držím, abych tomuto úpěnlivému volání nepodlehla znovu.  A právě v této chvíli přichází to známé tiché volání – volání anorexie.

Uzdravení vs. nemoc. Uzdravení je pro mě něco jako vyskočení z bludného kruhu, vyproštění ze spárů démona, který žije v mojí hlavě. Je velmi paradoxní, že vždy, když se mi začalo dařit lépe, tak jsem se uzdravování zalekla a ihned se vrátila ke svým nemocným zvykům a rituálům. Pokud jsem se v léčbě posunula o dva kroky směrem vpřed, hned jsem se vrátila o deset kroků vzad. Čeho se tolik bojím? Možná toho, co by bylo bez anorexie? Celých 5 let mi dává náplň mého života.

Girl, Water, Fear, Black And White, Dam

Nicméně pokaždé, když si uvědomím, co všechno mi anorexie vzala (a bere!), je mi neskutečně do pláče. Je mi do pláče, protože vím, že bych moc ráda žila normální život bez všech omezení, které díky anorexii mám. Koukám se na koláč, který pekla mamka a je mi vnitřně neuvěřitelně úzko, protože si uvědomuji, že o toto všechno díky nemoci přicházím. Začnu přemýšlet o svém chování a jsem z toho velmi zmatená. Co jsem já a co je anorexie? Začínám se v tom ztrácet. Mám pocit, že už neznám ani samu sebe.

Jak jsem již několikrát zjistila, i přes všechny překážky, mi na životě záleží. Mám však pocit, že nevím, jak žít. Nikdy jsem nesnášela dobře mezilidské vztahy, které jsou plné zášti, lhaní, závisti a křivosti. Dodnes nechápu, jak se lidé k sobě chovají. Bývalo mi z toho velmi smutno, ale na druhou stranu jsem pochopila, že jsou tu také ti, kteří vás budou milovat za každé situace, a já se jim to každým dnem snažím oplatit. Nicméně stále mám strach, protože nevím jak zvládnout život. Jak se postavit překážkám, které nám život dává? Na jednu stranu jsem velmi dospělá, na druhou jsem pořád to malé dítě, které si neví rady, a proto se zuby nehty drží něčeho, co mu napomáhá situaci zvládnout – mentální anorexie.

Vždy jsem o sobě říkala, že jsem velmi aktivní člověk. Téměř se nezastavím, mám milion aktivit, které musím (jak jinak) zvládat perfektně. Občas si kladu otázku: „Jak dlouho takové tempo ještě vydržím?“. Bojím se polevit, protože mám pocit, že nejsem dost výkonná. Úspěšní lidé jsou přeci vytížení, no ne? Dnes jsem si ale uvědomila, že mám strach z únavy i odpočinku. Odpočinek pro mě znamená zvolnit, zpomalit, zastavit se. Zastavit se a pouze existovat. Jediné, po čem toužím je, mít klid.

Jsem ze sebe zmatená, ztrácím se sama v sobě. Ztratila jsem se již dávno, a nyní krkolomně hledám cestu zpět. Proč se mi to tedy stále nedaří? Co se ještě musí stát, aby do sebe vše zapadalo a já konečně zjistila odpovědi na všechny výše položené otázky? Není příliš brzy ptát se v 19 letech po smyslu života a existence? Proč tolik potřebuji najít své místo na světě?

Deprese, panické ataky, PPP: III. část

1 komentář

Nechat si pomoci

#HELPČasto si říkám, že potřebuji pomoc – realita je však někde úplně jinde.
Někomu to může znít nesmyslně, ale mám strach, že pokud se vyléčím, tak začnu nekontrolovatelně jíst a budu přibírat do nekonečna. Ačkoliv vím, jak moc mě anorexie ničí, tak se jí nedokážu vzdát, protože mi je v jistých ohledech “přítelkyní”.  V anorexii figurují 3 osoby – vy, lékař a anorexie. Vy a lékař byste měli bojovat proti anorexii. U mě to je bohužel tak, že jsem tu já s anorexií proti lékaři.

Když jsem si přestala nalhávat, že se chci vyléčit, rozhodla jsem se, že si ujasním, co mi vlastně anorexie přináší a co mě mi bere. Napadlo mě tedy, že napíšu anorexii dopis.

Moje milá anorexie,

jsme přítelkyně již 4 roky a za tu dobu jsi mě hodně naučila. Díky tobě zvládám být perfektní v určité oblasti života. Zjistila jsem, že mám opravdu pevnou vůli a mám tak život pod kontrolou. Často se ptám: „Co by se stalo, kdybych od té kontroly upustila?“ Asi si myslím, že jsem díky tobě výjimečná. Bojím se, že v životě nic nedokážu, a právě proto jsem ráda, že se mi daří ve tvé přítomnosti.

Bojím se být dospělá, protože mám obavy, že ze mě nic nebude a nebudu úspěšná. Dala jsi mi náplň života a teď mám pocit, že jsi mojí součástí. Co by se stalo, kdybys odešla? Co by ze mě zbylo? Kdo bych byla?

Když se zamyslím, přinesla jsi mi do života i hodně trápení. Pominu-li ty skvělé noční můry a procházky po domě ve 3 ráno, tak je mi s tebou vlastně i docela fajn. Každé ráno začíná stejně. Žádná snídaně, jenom kafe. Poté brečím u zrcadla, které mi říká, že jsem odporně tlustá a vyházím celou skříň, protože nemám nic na sebe (ve všem se vidím tlustě, co by na to řekli lidi?!). Pokud nemám k obědu kilo zeleniny, tak panikařím. Chytá mě úzkost, že snad umřu hlady (haha).

S rodiči se dost hádáme, protože mi říkají, že jsem hrozně bledá a hubnu před očima (to bych si asi všimla ne?!). Když mě nutí jíst, tak schválně dělám opak jen proto, abych jim dokázala, že já vydržím nejíst. Nejlepší jsou nákupy jídla (nebo spíš jen zeleniny). Prodavačka na mě kouká jako bych byla zelinář a říká: „To bude dnes leča, co?“ U zeleniny ještě leží časopis Dieta a projímavý čaj žaludek a střeva.

Velmi komplikované jsou také návštěvy, protože všude je hodně jídla, které nejím. Říkáš mi, abych si nedávala, a když ochutnám, tak mě donutíš zvracet. Večer píšu holkám, jak jsem si oslavu užila. Jak poetické.

Doufám tedy, že jsi se sebou (a se mnou) spokojená.

Tvoje Lucka

Když jsem dopsala tento dopis, dala jsem se do pláče. Na jednu stranu jsem si vědoma toho, jak mě nemoc ovládá, ale na druhou si uvědomuji, že mi nepřináší nic dobrého a bylo by mi lépe bez ní.

Vaše okolí má pocit, že si nemoc záměrně udržujete, ale tak to není. V hlavě máte dva hlásky – jeden zdravý, racionální a ten druhý, který je hlasem anorexie a našeptává Vám, že pokud anorexii opustíte, přiberete, nikdo Vás nebude mít rád a ztratíte kontrolu nad dosavadním životem. Každý den se sama sebe ptám: „Kde mám získat motivaci k léčbě?“. Lidé mi na to odpovídají: „Prostě začni jíst a nemysli na to.“ To je sice moc hezké, ale mám začít jíst, když se vidím obézní?!

Impuls k léčbě většinou přichází nečekaně a jedná se o takový nečekaný zvrat v anorektickém myšlení.

Anorexie jako závislost?

Jako první se mi vybavuje scéna z mého vysokoškolského života v Praze. Přijíždím na kolej, hodím do pokoje kufr a letím v -10 stupních do obchodu, abych si nakoupila zeleninu (co bych jinak jedla?!). Kvůli zelenině bych byla ochotná jít ven za každého počasí kamkoliv. Stejně tak jako alkoholici by dali vše za to, aby mohli mít alkohol, tak jsem to já měla se zeleninou a svojí závislostí na nejedení.

Svoji anorexii jsem si uvědomovala také v obchodě se zdravou výživou, kdy jsem pravidelně odcházela s taškou plnou rozpustné vlákniny, projímavých čajů, čajů na hubnutí apod. Vždycky, když se mi někdo snažil anorexii vzít, tak jsem se vzpírala, tvrdila jsem, že nemám žádný problém, že jsem v pohodě. Běda, jakmile mě někdo nutil do jídla. Začala jsem být nepříjemná, ironická, arogantní a začala jsem se vztekat, že jíst nebudu. Měla jsem pocit, jako by mě někdo tlačil do kouta. Ta neuvěřitelná úzkost, jako když člověk zahlédne svoji největší obavu.

Obecně všechny druhy závislostí přináší nemocnému jisté pohodlí, bezpečí a jistotu. Stejně tak, jako anorexie je můj „bezpečný mechanismus“, jak řešit problémy a chaos v životě, tak alkohol je zdánlivou jistotou pro alkoholika.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem odhodlaná se vyléčit. Učím se krůček po krůčku milovat sama sebe. V jedné moudré knize bylo napsáno: „Bez ohledu na to, co dneska zvládnu nebo nezvládnu, jsem dostatečně dobrý. Ano, jsem nedokonalý a zranitelný a někdy mám strach, ale to nic nemění na skutečnosti, že jsem statečný, hodný lásky a toho, abych někam patřil.“
Můžeme milovat významné lidi svého života, například rodiče a děti víc, než milujeme sami sebe? Chceme-li být milováni, musíme věřit, že jsme lásky hodni.  Často jsem si říkala: „Budu mít hodnotu, když zhubnu 10 kilo. Budu mít hodnotu, když všechno perfektně zvládnu a budu úspěšná.“ Uvědomila jsem si, že hodnota člověka není ničím podmíněna. Přesto se stále snažíme definovat tu svojí vlastní a pachtíme se za ní, místo toho, abychom v ni věřili. Hodnotu máme pořád, ne pokud. Přesně v tomto okamžiku.

http://foter.com/photo/black-and-white-image-of-young-woman-sitting-on-bench/

Deprese, panické ataky, PPP: II. část

Napsat komentář

Nikdy nekončící dilema

Black and white image of young woman sitting on benchNe nadarmo se říká, že poruchy příjmu potravy vám ovládají celý život. Lidé si představují anorexii jako touhu po štíhlé postavě – ve skutečnosti je za tím mnohem více.

Každé ráno se budím s pocitem, že celý den strávím posloucháním dvou hlasů v mé hlavě – jedním z nich jsem já a druhým je anorexie (otázkou zůstává, která z nás je silnější?). Mívám pocit, že snad blázním, když mi druhý hlas v hlavě našeptává, co mám a nemám dělat.

Po probuzení si jdu pro odtučněnou Activii (slova jako „light, odtučněná, dietní, fit, fitness, hubnutí,…“ mi rezonují v hlavě jako zaklínadla) a k tomu si udělám půl litrovou kávu.
Následuje další dilema – výběr oblečení. Vyzkouším si všechny kalhoty, které mám, ale žádné mi nesedí. Ve všech mám neuvěřitelně široká stehna. Nedokážu ani popsat to vnitřní zhnusení, které cítím, když se vidím v zrcadle. Snažím se myslet na slova, která mi říkají ostatní. Nefunguje to. Nakonec vyházím celou skříň, abych zjistila, že nemám nic na sebe. S odporem na sebe navléknu první kalhoty, které vidím a odcházím. Po cestě přemýšlím jen nad tím, jak strašně vypadám a chce se mi brečet.
Začínám pociťovat kručení v břiše, a proto si dám další půl litr kávy – zní to skoro poeticky „mám hlad, a proto se musím jít napít“.

Dnešek mám opravdu hodně nabitý, a proto se nestihnu naobědvat. Není to skvělé? Nemusím jíst a mám k tomu důvod. „NE, nesmíš tomu podléhat,“ ozývá se moje zdravá část mozku. Musím si připravit něco na cestu. Moje kroky samozřejmě vedou k zelenině – mám v lednici zbytek zeleniny („zbytek“ zeleniny, který by stačil celé rodině na týden).
Jedu do školy a dávám si sójové latte. Tím pádem nemusím obědvat, ne? Kafe bude stačit.
Ale ne Lucie, musíš si dát oběd, káva není jídlo!
Jedu autobusem na terapii a začínám mít trochu hlad. Až pojedu vlakem domů, tak si dám ten salát.
Konečně sedím ve vlaku! Hlad mě přešel, vždyť jsem se „najedla“ tím latté, takže to opravdu bude stačit. Po celodenním uvažování, zda ho sníst nebo ne, zareaguje moje zdravá část mozku a salát přeci jen sním.

Odpolední svačina je každý den stejná – půl litru kávy se sójovým mlékem, 2 knäckenbroty s Gervais light. Volný čas trávím s kamarády, které bezmezně miluji a nevím, co bych bez nich dělala. Cítím se v bezpečí. Cítím se normálně. Co to vlastně je „být normální“?
Když se blíží 16. hodina, začínám být nervózní, protože se blíží čas mojí večeře.

Večeře roztáčí další kolotoč úvah, co si dát k jídlu. Nejprve se rozhodnu pro salát. Svoje rozhodnutí v zápětí změním – dám si červené zelí s půlkou tofu. Ale není půlka moc? Stačí jen 1/3. Najednou si uvědomím, že tofu má 148 kcal/100g, a tak si dám Šmakoun, který má jen 42 kcal/100g.
Moje večeře je tedy červené zelí, jedno rajče a 50g Šmakouna (abych se „nepřejedla“).

Spánek se zdá být vysvobozením z toho neustálého kolotoče – to je bohužel také omyl.
V noci se budíte hlady, kručí Vám v břiše a nemůžete spát. Ráno se budíte kolem 4-5 hodiny a jdete se nasnídat. Konečně je nový den a já mám nárok na jídlo. Neexistuje, že bych si dala něco večer.
Já totiž svoje fyzické potřeby zásadně ignoruji (s trochou sarkasmu samozřejmě).

Je neuvěřitelně těžké vysvětlit zdravému člověku, že máte strach z jedné odtučněné Activie, protože si myslíte, že když ji sníte, tak hrozně přiberete. Každý den se přemlouvám, abych si dala med do čaje, že po něm nemohu nijak přibrat. Největším paradoxem je, že racionálně víte, že je to hloupost, přesto převáží iracionální část mozku.
Paní doktorka, která mě provází na mojí cestě mi říká: „Lucka je ta krásná, inteligentní dívka, která má tuhle hnusnou nemoc.“ Opravdu se snažím neobviňovat se za moji nemoc, protože jsem si po těch letech konečně uvědomila, že to nebyla moje volba. Já si tuhle nemoc nevybrala, ani si ji nijak neužívám. Je to každodenní boj a zápas s nemocným mozkem, který vám diktuje, co máte dělat. Je neskutečně těžké mu vzdorovat. Kladu si otázky: „Jak se mohu snažit a být motivovaná, když se vidím obézní?“ Rozpor v mozku mezi Vámi (skutečnou osobností, která Vás definuje) a mezi nemocí, která se Vás snaží ovládat.
Jedna kamarádka mi kdysi řekla: „Představuji si anorexii jako ošklivou vychrtlou dívku, která nemá žádné přátele ani rodinu a je neuvěřitelně osamělá. Snaží se, abyste byli s ní a cítili se stejně.

Opravdu chci taková být? Co mi vyhublost přináší? Proč je pro mě tak důležité být štíhlá?

Hlavní prioritou není ovládnout svůj život a své nedostatky a udělat ze sebe dokonalého člověka.
A vůbec, co slovo „dokonalý“ znamená? Podle současných ideálů bychom si představili úspěšného, nezávislého, upraveného jedince s dokonalými mírami. Mnozí si ale neuvědomují, že i takový člověk má emoce a „dokonalost“ má své stinné stránky… Je tedy i toto dokonalost?
Když se řekne dokonalost, představím si ideál krásy „kalokagathia“ = harmonie těla i DUŠE. Současný ideál však harmonii zaměňuje za „perfekcionismus“ a lpění na povrchních prioritách a hodnotách.

Nenabízí toho naše společnost málo?

 

 

Deprese, panické ataky, PPP: I. část

1 komentář

film_08_2016_012Jmenuji se Lucie, je mi 19 let a s psychickými onemocněními se potýkám již 5. rokem.
V následujících řádcích se pokusím nastínit počátky mého onemocnění. Ačkoliv bych zde mohla popisovat svoji zkušenost s anorexií, depresemi a panickými atakami, mám pocit, že bych se opakovala. Opakovala bych vše, co již bylo řečeno v mnoha článcích a knihách.
Ráda bych poskytla čtenářům náhled do duše člověka s psychickým onemocněním – primárně se zaměřím na překážky a pocity každodenního života. Ačkoliv se společnost snaží mluvit o duševním zdraví, mám pocit, že stále bagatelizujeme nebo zaměňujeme význam jednotlivých nemocí. Často obviňujeme nemocného, mnohdy reagujeme nevhodně a neuvědomujeme si, jak naše slova mohou ubližovat.
Impulsem pro moji tvorbu a snahu o destigmatizaci psychických onemocnění byla životní lekce, kterou mi udělili lidé na počátku mého nového života v Praze.  Zpočátku jsem si myslela, že jsem opravdu tak „nenormální“ a začala jsem přemýšlet o tom, zda by mi nebylo lépe, kdybych tu nebyla. Postupem času jsem potkala mnoho opravdových kamarádů a díky nim jsem si uvědomila, že není hanba mít psychickou poruchu, není hanba o tom mluvit a hlavně – nebát se požádat o pomoc. Ve Vašem okolí je mnoho lidí – takoví, kteří Vaše onemocnění nebudou chtít pochopit, a na druhé straně lidé, kteří Vás budou milovat takové, jací jste a podají Vám pomocnou ruku ať se děje cokoliv.

…

Nacházím se někde před čtyřmi lety, kdy jsem chodila do prvního ročníku gymnázia. Začínám znovu. Moje nové já. Vyrostla jsem na klasické české kuchyni a navíc jsem (byla?) milovníkem sladkého jídla! Pořád jsem hubená holčička. Jím, jím. Jím vše, na co mám chuť. Tělo se začíná měnit z holčičky na ženu. Nechápu. Jsem zmatená. Vážím 63 kg a měřím 173 cm. Hrůza. Nedopnu šaty na taneční. Přeci stačí jen jíst zdravě! Kamarádka jí také zdravě a je hezky štíhlá. Nebudu jíst cukr, smažené, sladké, tučné, mouku a maso a bude to dokonalé.

Jídelníček

Snídaně: Activia

Svačina: 30g ořechů, mrkev

Oběd: špenát

Po chvíli vážím 58 kg jako dříve a připadám si skvěle. Vzhledem k tomu, že se řídím heslem: „Krásnou se narodíš, dokonalou se stáváš,“ tak se nechávám inspirovat módou a modelkami. Chyba. Modelky Victoria Secret prý váží 55kg. Hloupá 3 kila.

Jupí, vážím 55 kg! Radost mi však zkazila kamarádka, protože napsala zprávu rodičům, že prý nic nejím. Hloupost. Vždyť se tolik cpu. Naši vyhrožují psychiatrií. Copak jsem blázen? Jde mi jen o to být zdravá a krásná. Copak to je hřích? Proběhla strašná hádka mezi mnou a tátou. Psychiatrie se nekoná.

Odjíždíme na cyklistický pobyt se třídou, tak si s sebou musím vzít hodně knäckenbrotů, abych měla co jíst. Budu mít přeci fyzické vypětí, a tak nesmím zanedbat životosprávu. Postupně zjišťuji, že jsem unavená a knäckenbroty nestačí. Přijíždím domů a přichází vážení. Vážím 50,5. Sakra, to jsem v plánu neměla. Listuji diářem a zjišťuji, že jsem 3 měsíce neměla menstruaci. To určitě bude tím stresem.

Konečně prázdniny! Vůbec neřeším jídlo – možná jsem měla, protože vážím 48 kg. Stále ale nechápu, proč se o mě lidé strachují. Hádky s rodiči se stupňují, kamarádi mi nutí jídlo. Přeci nebudu jíst ty nezdravé potraviny. Jsou hloupí, že to nedokážou, protože já ano! Nemají důvod se o mě bát, protože já jsem nejšťastnější, co jsem kdy byla. Je léto, nemám starosti, jím hodně a jsem štíhlá. Co víc si můžu přát?
Blíží se Vánoce a začínáme péct cukroví. Miluji pečení a těším se na to celý rok! Vůně cukroví mi vždycky připomíná rodinnou pohodu. Vánoce považuji za nejkrásnější období roku, protože je volno ve škole, plno cukroví, pohádky, návštěvy příbuzných, plno dárků. To jsem ale ještě netušila, že se můj pohled na Vánoce tak radikálně změní.
Všude vůně cukroví a mě tedy samozřejmě láká ochutnat. Možná proto chci všechno sníst. Začínám záchvatovitě jíst. Je mi špatně, bolí mě břicho a jsem ze sebe znechucená, co všechno jsem snědla. Nedělá mi problém vypít litr mléka, sníst sušenky, jogurt, banán, knäckenbroty. Vzhledem k tomu, že jsem vynalézavá (a má nemoc také), tak přicházím na způsob, jak jíst aniž bych přibrala. Z ochutnávání se stane záchvatovité přejídání, které jsem kompenzovala nejedením a zvracením. Přeci nesmím ztratit kontrolu! Celý život mám v linkách, harmonogramu a plánu, který dodržuji. Nikdy se mi nestává, že bych něco nesplnila.

Po ročním hladovění jsem se začala přejídat a záchvatovitě jíst. Pamatuji si, jako by to bylo včera, když jsem začala hltat ještě teplou bábovku z trouby a celou jsem ji během pěti minut snědla. Byla jsem hrozně zmatená a nechápala jsem, co to vlastně dělám. Sedla jsem si do rohu kuchyně, začala jsem se klepat a brečela jsem. Začala jsem ambulantně docházet k dětské a dorostové psychiatričce, kterou jsem brala jako spřízněnou duši, protože byla mým jediným spojencem proti té zákeřné nemoci, který nikdo jiný nerozuměl. Snažila se mi poradit nějaké zdravé potraviny a motivovat mě k tomu, abych začala jíst zdravě. Opravdu to fungovalo. Postupem času mi začala předepisovat antidepresiva, která se u mě střídala jako na běžícím pásu. Každý měsíc jsem u ní trávila 2 hodiny a snažila se mi anorexii vymluvit. Najednou jsem viděla, že jí dochází trpělivost a neví kudy kam. Naše názory se začaly rozcházet. Měla jsem pocit, že je na mě naštvaná za to, že se nesnažím.

A měla pravdu. Opravdu jsem se nesnažila. Ne proto, že bych nechtěla, ale protože to nešlo. Cítila jsem se zablokovaná a bezmocná. Sama proti všem. Nedokázala jsem nikomu vysvětlit, že to nedělám naschvál. Cítila jsem, že tudy moje cesta nevede.

Dalším krokem kupředu byla léčba na Psychiatrické klinice VFN v Praze, protože jsem tajně doufala, že zde najdu svoji odpověď na moji otázku: „Jak se konečně zbavit anorexie?“ a „Jak se rozhodnout, že JÁ CHCI?“ Vím ale, že nikdo mi tuto odpověď nemůže dát. Najdu ji totiž pouze v sobě. Paní profesorka mi vždycky říká: „Musíš začít jíst,“ ale copak to je tak jednoduché? Opět se cítím bezmocná, nešťastná a osamělá. Z této zkušenosti mohu říct, že NIKDO vám žádnou zázračnou radu poskytnout nemůže, protože klíč je u každého a každé z vás.

Další léčení, které absolvuji je u MUDr. Navrátilové v Brně, která je internistkou se specializací na poruchy metabolismu a poruchy příjmu potravy. Paní doktorka se sestřičkou jsou pro mě něčím jako anděly na mojí cestě s anorexií. Obě mají neuvěřitelně laskavý přístup a jedině tam se necítím provinile. Paní doktorka mi vždycky říká, že anorexie mě nedefinuje: „Lucka je krásná inteligentní holka, která bojuje proti zákeřné nemoci.“ Na každé návštěvě mě sestřička mě váží, měří a probíráme jídelníček. Poté následuje edukace, jak by měl vypadat ukázkový jídelníček (samozřejmě vždycky nechápu, jak bych toto všechno mohla za jeden den sníst?!). Paní doktorka vletí do dveří se slovy: „Tak budeme dnes Lucinku chválit nebo nebudeme?“

…

V následujících článcích Vás provedu pocity člověka s duševním onemocněním, jeho každodenní boje, překážky a starosti. Doufám, že díky mé otevřenosti alespoň pár lidí pochopí skutečný význam a podstatu psychických poruch a pomůžu Vám tak nahlédnout do našeho „nemocného mozku“.