Archiv štítku: pedagogika

Šimonovy pracovní listy 26 – Už se těším do školy

Pokud máte kolem sebe předškoláka, kterému chcete vytvořit co možná nepříjemnější vstup do první třídy, jistě oceníte tento soubor pracovních listů, který připravili dětští psychologové ve spolupráci s učiteli. Zaměřují se na rozvoj dětí od 5 do 7 let.

„Výzkumy ukazují, že značná část předškolních dětí má v tomto vývojovém období nedostatky především v oblasti grafomotoriky a řeči a velmi obtížně se k těmto aktivitám motivují.“

špl

Pracovní listy jsou koncipované tak, aby k rozvoji grafomotorických a percepčních dovedností bylo dítě podněcováno zábavnou, a současně účinnou formou. Publikace je rozdělená dle čtvero ročních období, ve kterých se děti seznámí s jednotlivými svátky a tradicemi. Současně s dítětem procvičíte paměť, rytmus a pravolevou orientaci. Všechny úkoly se nesou v hravém duchu tak, aby (před)školáky namotivovaly.

Cílem je vytvořit pomocí pracovních listů atmosféru, kde by začátek školní docházky mohl být spíše úspěšný než stresující, aby se děti s pomocí dospělého seznámily s procvičováním ruky před začátkem psaní, se soustředěním několik desítek minut, popřípadě aby se seznámily s vedením vlídné i nevlídné autority apod. Listy jsou vhodným doplněním výuky v mateřské škole, stejně tak mohou být kopírovány učiteli v začátcích povinné školní docházky. Na 64 stranách se dozvíte i základní informace o pedagogicko-psychologických poradnách, hrubé i jemné motorice, lateralitě a logopedii.

Na vaše svěřence čekají úlohy jako vybarvování, obtahování, hledání rozdílů, bludiště, počítání apod. Vše je doplněno krásnými ilustracemi. A pokud vás Šimonovy pracovní listy zaujmou, můžete využít i dalších vydání ze série od stejných autorek, které se dále zaměřují na přírodu, rozvinutí slovní zásoby, rozlišování geometrických tvarů a jiných oblastí.

Absorbující mysl: vývoj a výchova dětí od narození do šesti let podle Marie Montessori

Výchova dětí byla, je a bude v(d)ěčné téma, o kterém lze psát od A po Z, a přesto žádný autor nevyčerpá tuto bezednou studnici. Bylo vydáno mnoho knih o tom, jak se stát nejlepším rodičem. Bylo zdůrazňováno nesčetně rad, na co nezapomenout při rozvoji našich nejmenších. Rovněž bylo vytvořeno množství tabulek, podle kterých si kontrolujeme správný vývoj a znervózníme okamžitě, co zjistíme, že naše Anička roste mimo všechny normy. Proč bychom si tedy měli vzít do rukou a přečíst si právě Absorbující mysl?

Montessori_přebal

Jednou ze záruk kvality je samozřejmě jméno Marie Montessori, která je považována za přední odbornici v alternativních směrech výchovy a vzdělávání. Autorka se navíc ve své knize věnuje (jako jedna z mála) „vzděláváním“ novorozeňátek. Pokračuje přes kojenecký a batolecí věk a završuje svou pouť s koncem předškolního věku – tedy tam, kde většina pisatelů o vzdělávání a výchově psát začíná.

Její oslova raného dětství jako zářné budoucnosti je tak poutavá, zajímavá a nakažlivá, že i já mám chuť pořídit si miminko hned zítra. Obdivuji autorčin přehled a přesah do nejrozmanitějších oborů. Často jsou zmiňovány poznatky z embryologie, evoluce, psychologie, ekologie, geologie, přírodopisu, jazykovědy, apod. Na druhou stranu čtenář se občas může v nepřeberném množství informací ztrácet a na mysl mu může vyvstat otázka, co je vlastně smyslem tohoto propojování různorodých nauk.

Z prvních kapitol do mě vstupoval duch odhodlaného revolucionáře, který právě poslouchá motivační projev svého velitele. Projev kritizující současné školství, pranýřující stávající vzdělávací systém, neschvalující opomíjení prvních roků života dítěte, ale zároveň projev plný naděje, naděje na změnu. Stručně řečeno madam Montessori nás v knize citlivě vede k pochopení důležitosti vzdělávat děti už od bodu zrození, učí nás nahlédnout do absorbující mysli malého dítěte, která je pro nás dospělé neuchopitelná a je nám průvodcem na této cestě stejně jako bychom měli být my průvodcem při „vytváření“ nového člověka.

Některá tvrzení se v různých podobách neustále opakují. Například se klade důraz na domněnku, že dítě má inteligenci nevědomého druhu, která umožňuje, aby se dítě učilo, aniž by vědělo, že se učí. Nebo je opakovaně připomínána potřeba péče o duševní život novorozence a nejen o ten tělesný (hygienický). Znovu a znovu je čtenáři předkládáno, jaké velkého pokroku dítě dosáhne během prvního roku života. Tento velký skok je potom přirovnáván k zázraku. Z počátku je příjemné si základní fakta pořád připomínat, ale když už to čtete po x-té začíná to působit rušivě a vyvolává to dojem, že obsah knihy se příliš kupředu neposouvá.

Celkově je kniha přínosná pro všechny (nastávající) rodiče, kteří chtějí děti vychovávat jinak než většinová společnost. Užitek přinese i pokrokovým vychovatelům, inovátorským učitelům, profesionálním hlídacím tetám a všem, kdo hledají prostor pro změnu soudobého vzdělávacího systému.

Dítě s dyskalkulií ve škole

Kniha Dítě s dyskalkulií ve škole přináší poměrně komplexní soubor informací, které mohou být velmi užitečné jak pro pedagogy a další profesionály pracující s dětmi, tak i pro rodiče, jejichž dítě má s čísly obtíže. Zároveň si troufám tvrdit, že kniha může být velmi přínosná i pro ty, kteří pracují s mladšími dětmi, protože obsahuje řadu informací a praktických tipů, které lze velmi dobře využít při práci s dětmi, které si základní představu o číslech teprve vytvářejí.

dítě s dyskalkulií ve škole

 

Kniha je přehledně členěna do několika kapitol, které čtenáře postupně seznamují s tím, co to dyskalkulie je, jak se může projevovat, jaké potíže s ní souvisejí a co to vlastně v praxi znamená, když má jedinec dyskalkulii. Kniha se věnuje i tomu, jak lze dyskalkulii rozpoznat a jak lze odhadnout míru jejího rizika u konkrétního dítěte. Dále kniha představuje základní principy práce s dítětem s dyskalkulií – přínos této části vidím zejména v oblasti pedagogické a školní, kdy kniha navrhuje základní strukturu a členění hodin a probírané látky tak, aby na sebe učivo jednotlivých hodin logicky navazovalo a znalosti dítěte se postupně rozšiřovaly s využitím již zvládnutého učiva. Důraz je kladen také na jasné stanovení cílů dané hodiny, které pak umožní společně s dětmi ověřit, zda se podařilo cíle dané hodiny naplnit.

Velmi přínosné jsou zejména kapitoly, které se věnují výukovým metodám a přinášejí konkrétní návody na postupy a „hry“, které mohou dětem pomoci v pochopení čísel a mechanismů jejich fungování. Aktivity, které kniha přináší, mohou být dobře využitelné jak ve školní praxi, tak i individuálně při domácí přípravě dítěte do školy. Rovněž je možné některé hry využít i pro rozvoj představy o číslech u zvídavých předškolních dětí.

Závěr knihy je pak věnován právě rodičům a představuje jakéhosi stručného průvodce tím, jak mohou rodiče svým dětem v jednotlivých životních etapách v oblasti čísel a práce s nimi pomoci. Celá kniha je psána velmi čtivou a srozumitelnou formou a lze ji využít i jako příručku, do které lze občas „sáhnout“ pro nápad nebo radu, je-li to potřeba.

Zora Syslová, Jana Kratochvílová, Táňa Fikarová: Pedagogická diagnostika v MŠ

Paradigma osobnostně rozvojového pojetí výchovy a vzdělávání ve 21. století, v jehož středu pozornosti se nachází dítě a jeho celkový rozvoj ve vztahu k jeho individuálním předpokladům a možnostem, vytváří požadavek na diagnostickou činnost již učitelů a učitelek v mateřských školách. Ta se stává jednou z nejvýznamnějších komponent předškolního vzdělávání, neboť bez ní učitel či učitelka nedokáže kvalitně a efektivně realizovat vzdělávací proces.

Publikace Pedagogická diagnostika v MŠ s touto potřebou komplexně a detailně seznamuje a vzájemně a prakticky kloubí pedagogickou činnost s teorií. Jejím cílem není pouze rozvíjet teoretické znalosti o diagnostikování, ale především tyto informace přenést do praxe.

mš

V první kapitole se zamýšlí nad diagnostickou rolí učitelů a učitelek mateřských škol a současnými požadavky na ně kladenými. Seznamuje s odbornou terminologií a s v současné době nejvíce preferovanými přístupy v dětské diagnostice.

Druhá kapitola – jádro celé knihy – přináší výzkumná zjištění týkající se zavádění portfolií dětí do práce učitelů a učitelek v mateřských školách. Zachycuje obsahovou a procesuální složku diagnostického portfolia a jeho význam při diagnostické činnosti učitelů. Současně se tato kapitola zabývá i jeho možnými rezervami při práci s ním.

Ve třetí kapitole autorky seznamují s diagnostickými metodami, které je možné v procesu diagnostikování využít. Mimo to také inspirují k tvorbě vlastních diagnostických nástrojů.

Knihu uzavírá kapitola věnující se diagnostikování školní připravenosti především ve školských poradenských zařízeních. Vyúsťuje v možnosti, které přináší portfolio dítěte a jeho využití i v počátku školního roku.

Kniha je  praktickým a současně aktuálně velmi potřebným průvodcem možnostmi pedagogické diagnostiky předškolních dětí. Oceňuji zejména logický postup knihy, tedy od teorie a empirických zjištění k aplikaci do praxe, a její velmi přehledné členění. Taktéž bych ráda vyzdvihla povzbuzení i v publikaci zmíněné nástroje k vytváření vlastních diagnostických metod.

Jak vyplývá i z názvu knihy, je primárně určena především učitelům a učitelkám mateřských škol, případně studentům pedagogických škol. Doporučila bych ji nicméně také učitelům a učitelkám nižšího stupně základních škol, rodičům či jedincům, kteří s dětmi v tomto věku pracují či jsou jinak více v kontaktu.

Rosemarie Portman: 100 her pro rozvoj sebedůvěry a sociálních kompetencí

Jak již název knihy vypovídá, kniha sestává ze 100 her pro rozvoj sebedůvěry a sociálních kompetencí u dětí od 8 do 12 let.

100her

Autorka Rosemarie Portmann nabízí inspiraci v podobě seznamu her rozřazených podle jednotlivých sociálních kompetencí. Každou hru uvádí velmi stručná legenda bez nároku vysvětlit potřebnou teorii.

V knize mi chybí upozornění na kontraindikace, obzvláště ošemetná mi pak připadá hra pro integraci Outsideři. Děti si v ní zážitkově zkouší, jaké to je být outsiderem. Dostanou kolem krku šál (jedno nebo dvě děti), čímž jsou označeny za outsidery. Ostatní se volné pohybují po místnosti, zdraví se, podávají si ruku, mluví spolu – pouze outsidery vynechávají. Nikdo si jich nesmí všímat, nikdo nereaguje na jejich snahu navázat kontakt. Autorka uvádí pouze dvě doporučení: aby si ji vyzkoušeli všichni a lektor na začátku vybíral děti s dobrou pozicí v kolektivu. Na závěr by měla proběhnout diskuze. Dokážu si však představit, že hra může vyvolat v dětech opravdu nepříjemné pocity nebo evokovat traumatickou zkušenost a ne každý dospělý zvládne dostatečně ošetřit pocity v následné diskuzi. Proto je u některých her potřeba zvážit jejich použití s ohledem na vztahy ve třídě, klima třídy a zkušenost lektora. Pokud zadávající není profesionál pracující s dětmi, diskuze se může ubrat nežádoucím směrem.

Naopak velmi oceňuji hry zaměřené na gender, které vedou děti k uvědomění jejich ženskosti nebo mužnosti a k zamýšlení se nad výhodami obojího.

Kniha je určitě cennou inspirací pro vedoucí různých dětských skupin a pedagogy, kteří pracují s dětmi.

Alison M. Thompson: Mé dítě má ADHD

Po knize od Alison M. Thompson – Mé dítě má ADHD: Jak s ním přežít – jsem sáhla z důvodu, že pracuji s dětmi, které mají často ADHD diagnostikované. Chtěla jsem se dozvědět více o tom, jak působí takovéto postižení na dítě a rodinu a získat nějaké tipy, jak s takovými dětmi pracovat.

adhd

Autorka má syna Daniela, který trpí ADHD. V současné době působí jako terapeutka a koučka a věnuje se šíření informací o ADHD mezi rodiče i učitele. Její kniha je jednou z cest, kterou se snaží předat svůj příběh a několik praktických informací. Autorka pojala knihu jako vyprávění s několika okénky pro svá pozorování a tipy.

Ve vyprávění příběhu hraje hlavní roli, jak již název knihy naznačuje, její syn Daniel. Již od útlého dětství na něm bylo možné pozorovat, že se chová jinak než ostatní děti, což se během školní docházky vysvětlilo diagnózou hyperkinetická porucha. Autorka popisuje Danielovu životní cestu skrze neflexibilní školní systém, několikerá vyloučení, domácí vyučování a specializované školy až do dospělosti. V průběhu vyprávění se věnuje různým úskalím, na která se svým synem narážela, a líčí, jak si s nimi poradila. Popisuje je přitom stylem upřímným a lidským. Jednou za čas přeruší svá vyprávění praktickými informacemi o ADHD, o tom, jak se projevuje, o možnostech pomoci a léčby, o technikách, které se jí osvědčily.

V závěru knihy ponechává autorka prostor svému již dospělému synovi, aby vyprávěl svůj příběh o životě s ADHD, a také své dceři, Danielově starší sestře, aby měla možnost říci, jak svůj život v rodině vnímala ona.

Na knize mě zaujala upřímnost, s jakou autorka příběh líčí. Celým příběhem prostupovalo její vnímání své rodičovské role. Naopak mě mrzí, že v knize nebylo věnováno víc prostoru celkovému kontextu – vyprávění se točí hodně kolem patálií spojených s Danielovým chováním ve škole a jejich řešením.  Zdálo se mi, že tak ztrácelo na plastičnosti. O to více mě zaujaly kapitoly na konci – líčení z pohledu sestry a samotného, dnes už dospělého, Daniela. Také se mi líbí, že kniha končí až Danielovou dospělostí, a člověku tak dává naději, že ačkoliv se některé okamžiky v životě rodičů a dětí s ADHD mohou zdát skutečně beznadějné, může to nakonec vlastně skončit velmi dobře.

Kniha je určena pro rodiče, jimž může poskytnout pocit, že v tom nejsou sami, podporu a cenné rady. Má čím přispět i učitelům a dalším pedagogickým pracovníkům, kterým může pomoci pochopit ADHD, jeho projevy a to, s čím se rodiny dítěte s touto diagnózou potýkají. Publikace se velmi dobře čte a může poskytnout mnoho myšlenek pro všechny, kteří se s ADHD nějak setkávají.

Stephen R., Kaplan S. G., Rutschman R.: Motivační rozhovory ve škole

Kde nefunguje poukazování na důsledky, měly by fungovat motivační rozhovory, slibují autoři Stephen Rollnick, Sebastian G. Kaplan a Richard Rutschman. Ve své knize Motivační rozhovory ve škole se pouští do tématu komunikace – co dětem ve škole říkáme a jak jim to říkáme. Lepší známky, méně pozdních příchodů, méně problémového chování nebo prostě větší spokojenost ve škole – zde všude je prostor pro motivační rozhovory.

motivace

Kniha je rozdělena do čtyř částí, z nichž první popisuje obecně motivační rozhovory (MR), kterým se u nás věnuje také např. Jan Soukup, a tedy by to minimálně v poradenském odvětví neměla být žádná novinka. Ve zkratce můžeme říct, že MR je určitý styl a soubor dovedností používaných při rozhovoru – v tomto případě – s žákem. Jeho cílem je pomoci při rozvoji a změně. Přístup založený na legitimním prožívání a respektu nám pomáhá budovat empatický vztah, a tak jemně směřovat rozhovor užitečným směrem (tomu říkáme evokace). MR nás učí, jak se vyhnout tzv. napravovacímu reflexu (tuto část obzvlášť doporučuji!) a oblíbené hře „ano, ale“, jak klást otevřené otázky či jak pracovat s reflexí u žáků. Důležitou částí je řeč změny, problikávající moment, kdy žák projeví chuť něco změnit, který je potřeba zachytit v pravou chvíli a posunout ho k samotné akci.

Druhá část knihy přináší názorné ukázky, jak motivační rozhovor může vypadat – ve třídě či na chodbě –, a předestírá tabulku témat, která se objevují ve školním prostředí (problémy s učením, problematické chování, hádka mezi spolužáky, hodina vedené s podporou MR,…). Třetí část mapuje uplatnění MR v situacích, které jsou náročné pro žáky i učitele. Řeč je zejména o šikaně, která se nikdy netýká jen agresora a oběti a která se nedá zastavit jednoduchými radami a číslem na Linku bezpečí. Školy k šikaně obvykle přistupují dvěma způsoby: prevencí a cílenými zásahy, kterými jsou často tresty. Jak zde může pomoct MR? Součástí zmíněných reakcí na šikanu je nějaká forma rozhovoru. A jen přirozený rozdíl mezi represivním rozhovorem a rozhovorem motivačním má za výsledek i jiný přístup k žáka k řešení dané situace.

Při MR vkládáme energii do inspirativních otázek spíše než do ukládání rad (ač dobře míněných). Jako jinde platí zásada, že to, na co si dítě přijde samo, je pro něj cennější než to, co mu dospělý řekne či nakáže. Kniha obsahuje řadu cvičení, které je možno cvičit samostatně na sobě nebo ve třídě se žáky. A jak jinak si lépe osvojit MR než praxí.

Když přemýšlím nad tím, co mi motivační rozhovor připomíná, vkrádá se mi na mysl asociace motivačního rozhovoru jako průvodce, který může vám i dítěti osvětlit, co vlastně chce a co např. potřebuje k tomu, aby se mohl lépe učit/fungovat/neposmívat se druhým. V MR jde také o to, jak vnímáme žáka – jestli svou pozornost zaměřujeme na pozitivní a silné stránky, nebo vidíme jen problém a slabiny.

Motivační rozhovor je však stále jen prostředek. A jako takový neexistuje „jeden správný a nezaměnitelný“. Nikdo vám nedá návod, jak se to dělá. Rollnick, Kaplan a Rutschman nicméně dávají svým čtenářům nástroje, díky kterým je přinejmenším možné rozšířit optiku, s kterou hledíme na problematické situace ve školním prostředí. Kniha je vhodná nejen pro pedagogy a školní psychology, ale i pro ty ostatní, kteří s dětmi přichází do kontaktu. Nicméně pedagogové jsou tak nějak „první na ráně“, kteří mohou žáky podporovat na jejich cestě. Škola by stále měla být i místem výchovy a osobního růstu a vše může začít u slov, která mají velkou moc.

Olga Zelinková: Dyspraxie

Často slýcháme o poruchách učení, v jejichž souvislosti se nezřídka kolem nás skloňují termíny jako dyslexie, dyskalkulie, dysgrafie a jiné. Ale co je to vlastně dyspraxie?
Dyspraxie, jinak též vývojová porucha pohybové koordinace, se projevuje potížemi v hrubé i jemné motorice, čímž pádem může výrazně ovlivnit schopnost sebeobsluhy již v dětském věku. Nešikovnost v pohybových aktivitách a motorických úkonech často berou rodiče jako něco okrajového, z čeho dítě vyroste. Přitom zkušenosti ukazují, že život s dyspraxií přináší do života komplikace srovnatelné s komplikacemi při jiných poruchách učení.

zelinková

Kniha speciální pedagožky Olgy Zelinkové nás přehledně uvádí do tématu dyspraxie. Jedná se o první ucelenou českou monografii, která se této poruše věnuje. Dozvíme se, jak se dyspraxie projevuje a co je pro ni charakteristické. Jednotlivé kapitoly jsou rovněž prokládány kazuistikami, vycházejícímu ze zkušeností rodičů a vychovatelů, které čtenáři umožňují představit si člověka trpícího dyspraxií v reálném životě.

„Chlapec zakopává, padá na rovné cestě. Vypadá to, že si sám podráží nohy. „Nevejde se“ ani do širokých dveří. Často hledá rovnováhu. Je schopen jít kupředu, ale náhle udělá krok vzad. Přitom někomu šlápne na nohu. (…) Jeho tělo si dělá, co chce.“ (s. 131)

Autorka zdůrazňuje, že každý člověk s dyspraxií prožívá jiné obtíže – některý má problémy s grafomotorikou, a tím pádem s úpravou písma v důsledku špatné koordinace jemných pohybů, jiný selhává v tělesné výchově, protože i přes veškerou snahu nedokáže provést žádaný pohyb. Porucha učení se též může projevit ve špatném řečovém vývoji, ve špatné prostorové a pravolevé orientaci nebo v nepřesném vnímání tělového schématu. Většina lidí trpících dyspraxií má také potíže s tancem, při němž je zapotřebí koordinovat správně a v rytmu pohyby rukou a nohou. Dyspraxie je často doprovázena i dalšími poruchami učení nebo také pozornosti. Těmto komorbiditám autorka též věnuje pozornost.

Ačkoliv se jedná v podstatě o učebnici zaměřenou na speciálně-pedagogické téma, její čtení je velmi snadné, a tím přístupné široké skupině čtenářů od odborníky po laiky. Knihu doporučuji každému, koho zajímá speciální pedagogika, specifické poruchy učení a dětská psychodiagnostika, a také všem rodičům a vychovatelům, kteří tápou, zda motorický vývoj některého z dětí probíhá v normě.

Marie Montessori: Objevování dítěte

Kniha Marie Montessori Objevování dítěte popisuje začátky autorčiny pedagogické a výzkumné činnosti. Poprvé byla vydána v roce 1909, což je na ní znát v dobrém i ve zlém – vědecké novinky či tvrdá data byste v ní hledali marně (Montessori ve svém díle poukazuje například na studie Webera, Fechnera a Wundta). Kniha však zůstává působivým svědectvím o tom, jak jedna žena úspěšně pracovala nejprve s mentálně postiženými dětmi a později své metody aplikovala na klasickou dětskou populaci. Můžeme sledovat její cestu od otevření prvního Domu dětí až po sklízení chvály mezi odborníky. Pro některé čtenáře může být zajisté inspirativní, jak Montessori popisuje, co ji v práci s dětmi pomáhalo a „nabíjelo“; od náboženských textů až po sledování úspěchů svých svěřenců.

objevovani_ditete_obalka_final.cdr

Kniha je vcelku přehledně strukturována do kapitol, které se zabývají konkrétními vyučovacími metodami v Domech dětí i radami pro učitele, jak by měli s těmito metodami zacházet. Často se jedná o detailní pokyny – krok za krokem –, jak by měl učitel jednat: „…nevtíravě osloví dítě, o kterém je přesvědčena, že je připraveno k nácviku…“. Zmiňuje i konkrétní pomůcky, např. pro nácvik správné chůze či zbystření jednotlivých smyslů dítěte. Nejsem si jist, do jaké míry jsou pomůcky popsané Marií Montessori využívány v dnešní době; i dnes nicméně jistě mohou rodičům sloužit – minimálně jako inspirace – a pomoci rozvíjet předškolní děti v oblastech, ve kterých mají rezervy.

Jazyk knihy je v některých případech až básnický; například když popisuje CNS a fyziologii člověka. Při čtení knihy jsem měl mnohokrát pocit, že se jedná o přímo přepsané vyprávění autorky – příjemné na čtení, avšak čas od času se stane, že informace, kterou autorka považovala za podstatnou, je zopakována několikrát, namísto toho, aby bylo využito možností, kterou nabízí knižní podání (například ztučnění textu).

Věřím, že ačkoliv uvedené poznatky nejsou již aktuálními, může kniha čtenáři nabídnout nadčasová témata k zamyšlení. Jedná se například o úvahu ohledně hranice mezi pomáháním dítěti a děláním věcí za něj (čímž mu bráníme v rozvoji) či téma odměn a trestů. Pro každého se zkušeností s dětmi a mládeží může být přínosné zamyslet se nad individuálním přijímáním odměn a funkčností trestů ve výchově a vzdělávání. Velkou výzvou je pak přizpůsobit způsob výuky dětem na míru, avšak se správným nastavením hranic a bez toho, abychom jim „podlézali“.

Autorka se v knize věnuje i učitelům a tomu, jak je těžké změnit zažité návyky a místo „nalévání“ vědomostí do hlav dětí je vzdělat pomocí jejich přirozené zvídavosti a praktických dovedností (například za využití přírody v okolí).

Knihu bych doporučil těm, kteří chtějí získat nějaké povědomí o počátcích a historii Montesorri metody a případné tipy pro konkrétní techniky práce s dětmi. Objevování dítěte není určeno čtenářům, kteří hledají moderní náhled na Montessori metodu. Ale jako náhled od významné pedagožky začátku 20. století funguje kniha více než dobře.

Viktor Lechta a kol.: Inkluzivní pedagogika

Dlouho jsem přemýšlela, o čem vlastně v této recenzi psát. Jedná se o odbornou knihu. Takovou, kterou si člověk nevezme jen tak do metra, ani se na ni (ažpictureprovider na úplné nadšence) nebude těšit večer do postele. Přesto musím říci, že je psána srozumitelným stravitelným jazykem.

Celý příspěvek

Karel Starý, Veronika Laufková a kol.: Formativní hodnocení ve výuce

Čtenářům, kterým jsou blízké názory C. R. Rogerse asi již při přečtení názvu s pojmem „hodnocení“ naskakuje husí kůže. Ve školách se hodnocení nevyhneme. pictureprovider-10 Ale lze to dělat dobře a špatně. A tahle kniha je o tom, jak na to, abychom to dělali dobře.

Celý příspěvek