Seriály

Deprese, panické ataky, PPP: V. část

Altruismus nebo sebedestrukce?

Model„Chtěla být hubená jako modelka.“Věta, kterou slýchám velmi často. Jedná se o jeden velký rozšířený omyl, a proto jsem se rozhodla tomuto tématu věnovat celý článek.

Je velký rozdíl mezi snahou být štíhlá a mezi snahou být hubenější a hubenější, abych nakonec zemřela. Jedná se o pomalý způsob sebevraždy. Velmi často si říkám: „Nechci zemřít, ale nevím, jak mám žít. Nakonec jsem chtěla úplně zmizet ze světa, který vypadal tak nepříjemně a nepřátelsky.“ Neustále slyším ten hrubý hlas v mé hlavě, který mi říká, že jsem k ničemu a že jsem neudělala dost pro to, abych ostatním pomohla.
Často slýchám: „Lidé trpící poruchou příjmu potravy jsou sobci. Je třeba, aby prostě pokračovali ve svém životě a přestali ničit životy ostatních lidí.“ – Doufám, že jsem dostatečně vysvětlila, že lidé trpící PPP jsou pravým opakem sobce. Bývají altruisty nejvyššího stupně.

Co se mě týče, uvědomila jsem si, že si odjakživa nesu pocit přílišné odpovědnosti.  Okolí o mě vždy mluvilo jako o „té nejhodnější, nejzodpovědnější“, ale nikdo už neviděl odvrácenou stranu mojí osobnosti.
Patřím k těm, kteří jsou velmi citliví k potřebám lidí kolem sebe – ať už na úrovni rodiny a přátel, či celosvětově. Takoví lidé jsou těmi nejpříkladnějším humanisty, ať už jde o problémy životního prostředí, chudobu, hlad, lovení velryb. Jediné, co opomíjejí, jsou VLASTNÍ POTŘEBY.
Často se trápím věcmi, které nemůžu změnit – terorismem, chudobou, nemocemi a neštěstím mnoha lidí. Obětovala jsem vlastní potřeby ve jménu pokusu o záchranu světa. Nepřála jsem si nic jiného než zmírnit utrpení na světě – je tím důvodem fakt, že nedokážu pomoci sama sobě, a nechci, aby se ostatní cítili stejně jako já?
Nyní si již částečně uvědomuji marnost své snahy, avšak tuto snahu jsem nahradila snahou o zdokonalení sebe sama. Vždy jsem chtěla být co nejlepším člověkem – touha po vynikajících známkách, výkonnosti a úspěchu. Největším paradoxem na tom je, že právě tato snaha brání ve formování vlastní osobnosti.
Bohužel jsem si neuvědomila, že svět často nesdílí moji lásku a dobrou vůli. Selhání plodí selhání. Považujete se za méněcenné jen proto, že nejste schopni vyřešit tyto velké problémy – podvědomě se rozhodnete všechno vzdát. Jste zoufalí ze svého vnímání společnosti. Můj vnitřní hlas mi stále říkal, že jsem neudělala dost pro to, abych ostatním pomohla.

Otázkou však zůstává, kdo tedy nakonec spasí mě. Krůček po krůčku se snažím myslet na své vlastní potřeby. Byla bych schopná darovat krev, ačkoliv bych spíše potřebovala, aby ji do mě pumpovali. Byla bych schopná se psychicky vyčerpat jen proto, aby ostatním bylo lépe. Problém však je, že jsem energii již nezískala zpět.

Je důležité pomáhat ostatním, ale pokud nejprve nepomůžeme sobě, jsme ztraceni, protože NA NÁS SAMÝCH ZÁLEŽÍ PŘEDEVŠÍM. Vím, že všechno nebude dokonalé a správné, ale mohu udělat vše, co je v mých silách.

Jeden člověk – dva vnitřní hlasy

Anorexii popisuji jako hlas v mojí hlavě, který nikdy neutichá. Zpočátku je slabší, ale postupem času nabývá na své síle tak, že téměř vytlačí ten druhý, zdravý hlas vaší osobnosti. Naprosto potlačí veškeré racionální úvahy, protože v anorexii jde rozum stranou. Snažím se rozpoznávat ten nemocný anorektický hlas, který mi přikazuje nejíst, hubnout, cvičit a záměrně tak ničit své tělo. Ne vždy však vyhrávám. Abych vám přiblížila moje uvažování, rozhodla jsem se zapsat si jeden den dialogu mého mozku, ve kterém figurují dva hlasy.

Anorexie: „Tlustá, tlustá, tlustá. Doktorka ti řekla, že vypadáš lépe. I bez ní vím, že jsem nechutně tlustá. Jak takhle můžeš vůbec chodit ven?! Nejraději bych ze sebe všechen ten tuk odřezala. Měla bys okamžitě přestat jíst.“

Já: „Paní doktorka mě pochválila, že se můj zdravotní stav zlepšil a nyní nejsem na hranici života a smrti. Jsem zdravější a to je super. Chci věřit tomu, že jí na mně opravdu záleží a myslí to dobře.“

Anorexie: „Nezasloužíš si pomoc. Neměla bys tu být. Neměla bys jíst. Komu se takhle budeš líbit? Vždyť tě nikdo nemůže mít rád, když takhle vypadáš. Stačí zhubnout pár kilo dám ti pokoj.“

Já: „Vždy, když jsem zhubla, tak jsem nikdy nebyla spokojená. Nikdy to nebude dost.“

Anorexie: „Tak se na sebe podívej, jak vypadáš. Ve všem oblečení jsi tlustá. Nic ti nesedí. Určitě přibíráš. Nepatříš sem. Kdybys tolik nejedla, tak teď takhle nevypadáš. Jsi ošklivá a slabá.“

Já: „Nepřibírám, to mi jen moje nemoc našeptává lži. Dívám se na své tělo očima anorexie, a proto nemohu věřit svým smyslům. Vypadám pořád stejně, protože mi okolí říká, jak mi to sluší. Jdu si dát svačinu.“

Anorexie: „Jsi tlustší než ostatní dívky v tvém okolí. Nechoď do té lednice. Zapomeň na to. Už jsi dnes moc jedla a jsi tak tlustá. Už žádné jídlo! Už dneska nic nejez. Jestli takhle budeš dál jíst, tak ti bude čím dál hůř.“

Já: „Nemysli na to, jak vypadáš, protože je to všechno jen v tvé hlavě. Ještě si vezmi něco malého k jídlu, uvidíš, že to zvládneš.“

Anorexie: „Dobře, ale ještě se na sebe podívej – jsi obrovská a všichni okolo tebe jsou tak hubení. Příliš mnoho jíš, rozmysli si to.“

Já: „Nenávidím anorexii a chci být konečně šťastná. Chci být schopná někam si vyjít, najíst se a užívat si života.“

Nedokážu ani popsat, jak jsem unavená z toho věčného vnitřního konfliktu mezi mnou a anorexií. Každé ráno se budím s pocitem, že budu celý den bojovat s nemocným mozkem a že se ho budu snažit přesvědčit, co je správné.

Utíkám.

Nestačím.

Svým myšlenkám.

Pokouším se dýchat.

Nemůžu.

Vydržím?

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>