Archiv štítku: deprese

Deprese, odkaz předků: Transgenerační proces

Sylvie Tanenbaum ve své knize Deprese, odkaz předků zaměřuje pozornost k tématu transgeneračního přenosu. Při psaní vychází především ze své dlouholeté psychoterapeutické praxe, ve které se s daným tématem setkala a měla příležitost s ním odborně pracovat. Samotný název knihy odkazuje na téma deprese, kterému se podrobně autorka věnuje v první části knihy. Seznamuje čtenáře s vymezením pojmu deprese a aktuální prevalencí tohoto duševního onemocnění. Pozornosti neunikají jednotlivé obrazy deprese a její možné příčiny. Důležitou zmínkou je i fakt, že v případě diagnostikované deprese je důležitá psychoterapeutická pomoc a podpora odborníků.

        Deprese, odkaz

Druhá část knihy se věnuje jedné z možných příčin deprese, kterou autorka spatřuje v transgeneračním přenosu. Vysvětluje tím tak možnost výskytu deprese u lidí, jejichž předkové sami prošli traumatickými událostmi, které nebyly dostatečně zpracovány. Na další generace tak mohla být přenesena neodžitá truchlení či tajemství, která se v psychice nynější generace mohou projevit.

Téma transgeneračního přenosu se v psychologické praxi objevuje již v jejích počátcích. V současné době však toto téma znovu ožívá, je mu věnována větší pozornost a jsou přinášeny nové poznatky. Teoretické zázemí se prozatím opírá především o kvalitativní šetření a zkušenosti z praxe. I autorka ve své knize neuvádí žádný výzkum, který by dostatečně mohl uspokojit exaktně laděné čtenáře.

Naproti tomu v knize představuje mnoho příkladů ze své terapeutické praxe, které přibližují možnosti fungování transgeneračního přenosu a jeho dopadu na psychiku jedince. I sama autorka zmiňuje velkou důležitost opatrné práce s tímto tématem pod vedením zkušeného odborníka. Odhalování historie předků může napomoci k hlubšímu porozumění současného psychického obrazu jedince. Zároveň je důležité mít na paměti, že mnohé skutky předků zůstanou jen historií, kterou nelze změnit a je na člověku samotném, jaký postoj k ní zaujme.

K bližšímu pochopení historie jedince slouží tzv. sociogenogram. Ve zjednodušené formě by se mohl připodobnit stromu života, na kterém budou znázorněna všechna data důležitá z hlediska trangeneračního přenosu na psychiku jedince. Po zpracování tak můžeme nahlédnout na jednotlivé červené nitky spojující osudy jedinců v řadě generací. Ať se již jedná o dramatické události, traumata, tajemství, duševní onemocnění či nadání nebo přesvědčení, vše v rámci sociogenogramu má být v co největší míře zvědoměno. I prázdná místa mohou v mnohém naznačit možnosti pro psychoterapeutickou práci.

Ke konci knihy se autorka věnuje právě možným formám odborné psychoterapie, které mohou člověka osvobodit od událostí dávno minulých způsobujících nynější depresivní symptomy. Popisuje podrobně jednotlivé možnosti terapeutických nástrojů, u kterých uvádí i konkrétní příklady z praxe. Neopomíjí jak přínosy těchto nástrojů, tak také jejich omezení a úskalí.

Kniha je psána čtivou formou, doplněna o řadu citátů a konkrétních příběhů. V jednotlivých pasážích je na čtenáři, jak moc kritický bude k jednotlivým vyjádřením, jelikož ne všechna tvrzení jsou vědecky podložena. Velký přínos pro psychoterapeutickou praxi je však v možnosti využití transgeneračního přenosu jako jednoho z vysvětlení současných depresivních symptomů nynější generace. Kniha může sloužit i jako podpora tomu, že co uděláme nyní pro sebe a svoji psychiku, může se promítnout do dalších generací, které přijdou po nás.

Když už na ničem nezáleží: rádce pro dospívající s depresí a poruchami nálad

Kdo by neznal Nirvanu a smutný osud Kurta Cobaina – frontmana jedné z nejslavnějších skupin, který v důsledku závislosti na omamných látkách a vleklé deprese ukončil svůj život. Verzí tohoto příběhu je nesčetně a jeden z úhlů pohledu nabízí i kniha Když už na ničem nezáleží, kterou stvořila sestřenice výše zmíněného hudebníka – Bev Cobain.

když už

Kniha si klade několik cílů. Jedním z nich je přiblížit dospívajícímu jedinci, co je vlastně deprese, jaké mohou být příčiny, druhy deprese, jak deprese souvisí se sebevraždou či zneužíváním návykových látek. Předložená publikace boří zeď mlčení a vyvrací mýty točící se kolem této problematiky. Dalším úkolem je názorně předvést, že v tom potencionální „depresivní“ čtenář není sám. Hlavním cílem autorky však zůstává přání, aby osoba, jež si příručku přečte, dokázala včas rozpoznat příznaky deprese (u sebe i ostatních) a vyhledala odbornou pomoc (pro sebe či druhého).

 

Jako krizová interventka velice oceňuji „normalizaci“ emocí a práci s nimi – přečtené řádky jednoznačně říkají, že cítit smutek, vyčerpání, vztek i sklíčenost je normální a běžná součást lidského života. Zároveň je srozumitelně vysvětlení rozdíl mezi krátkodobou situací (aktuální náladou) a vleklým stavem (dlouhodobou depresí). Naopak se zamýšlím, zda je efektivní každých zhruba pět stránek opakovat magickou formulku o tom, je naprosto nezbytné, aby se teenager s depresí ihned svěřil dospělé osobě, které důvěřuje. Samozřejmě smekám klobouk před množstvím kontaktů (dokonce do českého vydání byly zařazeny kontakty na české instituce) a návodů, jak situaci řešit, ale přehnaně opakovaná věta o svěřování dospělému mě brzy začala odrazovat od realizování tohoto jistě užitečného doporučení.

 

Bev Cobainová se maximálně snaží přizpůsobit svůj jazyk a přístup dospívajícímu klientovi. Používá přirozené pojmy na místo odborné terminologie, využívá konkrétních příkladů a především autentických kazuistik jedinců, jež si obdobnou situací prošli. Důležitá fakta se tak prolínají s příběhy „obyčejných“ lidí. Předkládá jednoduché tipy, které se dají uskutečnit ihned po odložení knihy na noční stolek. Mluví otevřeně, bez zbytečných „tabu“ a promlouvá přímo ke čtenáři jako by s ním vedla dialog v ordinaci. Zmiňuje i překážky na cestě k odborné pomoci a předchází jim opět souborem návrhů a doporučení. Vše je velice konkrétní a praktické, což člověk s poklesem energie a neschopností uvažovat v jiném než depresivním modu jistě docení.

Celkově na mě kniha působí jako zjednodušená encyklopedie o depresi s cílovou skupinu – dospívající. Na závěr stojí rozhodně za zmínku, že autorka se pokusila vytvořit síť podpory pro tuto skupinu lidí (kontakty na linky důvěry, krizová centra, doporučení na další knihy, apod.) namísto konkurence či povyšování své knihy nad ostatní.

Deprese, panické ataky, PPP: XXI. část

new york new personsProč si nedovolíme být svobodní?

Svoboda, slovo mnoha významů. Sedím a přemýšlím nad tím, proč je pro nás tolik těžké nebát se být svobodní? Odjakživa jsem byla typ člověka, který je zvyklý jednat podle nějakých pravidel, které mu někdo určil. Slýchávala jsem větu, jež se pro mě postupem času stala zaklínadlem: „Tady jde o princip!“ Až doposud jsem nechápala správný význam slova svoboda.

Svoboda je pro mě svoboda myšlení. Svoboda rozhodovat sama za sebe. Rozhodovat podle toho, co cítím srdcem. Protože srdce je to jediné, které nám nikdy nelže. Pokud jednáme podle vlastního srdce, jsme svobodní. Měla jsem velký problém s tím, abych si dovolila být svobodná. Vždycky jsem potřebovala, co by mi určovalo nějaké hranice, dávalo smysl, pořádek a zmírňovalo nejistotu, které jsem se tolik bála. Bála jsem se cítit srdcem. Vždycky jsem zvážila všechna pro a proti a racionálně vyhodnotila, jak se mám chovat a co mám udělat. Nedovolila jsem si jednat podle sebe, ale podle toho, co mi někdo určil jako správné. Jenže to, co může být správné pro někoho druhého, nemusí být správné pro mě. Naprosto jsem se s takovým postojem ztotožnila a myslela si, že tohle je moje skutečné já. Problém byl však v tom, že jsem se necítila šťastně. Nedokázala jsem prožívat radost ani štěstí. Snažila jsem se dosáhnout nějakého cíle, který by mi nahradil tento pocit. Vůbec jsem si však neuvědomovala, že hledám na nesprávném místě.

free girl happy person

Jednou mi jedna paní řekla: „Nezapomeň, že tam uvnitř je pořád ta malá Lucinka, která si hrála a smála se, zkus ji občas obejmout.“ Stejně tak, jako jsme největší kritici k sobě samým, zkusme se taky občas obejmout. Obejmout se a pohladit se za to, co se nám povedlo, ale i za to, co se nám nepovedlo.

Pochopila jsem, že dokážu být šťastná jedině tehdy, pokud budu dělat to, co tam někde uvnitř cítím jako správné já. Ve svých 20 letech jsem objevila, kdo skutečně jsem. Stále se hledám a objevuji, jaká vlastně jsem, a hrozně mě to baví. Jsem milovník kávy (nebo káva miluje mě?), pisálek, který si potřebuje vylít srdíčko, milovník tetování (ale už končím, slibuju!), vegan, který se znovu učí jíst a objevuje, že jídlo vlastně není tak špatné J, člověk, který bezmezně miluje a nezáleží mu na tom, co o něm říká okolí. Sluníčkář, který věří, že vše se v dobré obrátí a nic se neděje jen tak. Milovník všeho alternativního od meditace, přes čakry až k ajurvédě (jo, možná jsem divná, ale jsem to já). Holka, která miluje všechno, co je odlišné, protože jinak by to byla nuda. Milovník osobitého stylu a lidí, kteří nejdou slepě s davem. Člověk, který nesnáší přetvářku, upjatost a křivé lidi. Holka, která nesnáší podprsenky a opije se po skleničce šampaňského. Holka, která zpívá i ze spánku. Holka, která miluje tanec (kdykoliv a kdekoliv). Holka, která má bláznivé nápady, kterých se chytnou její nejlepší kamarádky. Holka, která se naučila cítit srdcem.

Chci malovat

Chci zpívat

Chci tančit

Zůstat svá.

Deprese, panické ataky, PPP: XX. část

Láska

landscapes manly unitedstatesKdyž jsem se rozhodla psát tento článek, zaplavil mě nepopsatelný pocit vděčnosti.
Vděčnosti za to, že jsem nikdy nepřestala milovat. Ani v těch nejhorších chvílích, ani v sebetěžší situaci. Poznala jsem, co je to skutečná vděčnost. Za to, co mám. Za to, že můžeme milovat. Proč této schopnosti nevyužíváme více?

Ačkoliv jsem se dotkla nejhlubšího dna vlastní existence, nikdy jsem nepřestala věřit v to, že láska je silnější než kterékoliv trápení a starost. Netvrdím, že je to lehká a bezbolestná cesta. Je plná pádů a zakopnutí. Cesta, která vede k životu. Jste však o něco bohatší než ostatní. Poznali jste, jaké to je, když člověk netouží po ničem jiném, než po klidu. Klidu od života. V neposlední řadě mě to naučilo milovat. Mít, jak se říká, „srdce na dlani“, protože věřím, že to má smysl. Věřím, že milovat je to nejkrásnější, co člověk dokáže. Nemyslím pouze lásku partnerskou. Myslím tím také lásku k rodičům, známým a přátelům.

Naučila jsem se ukazovat, jak moc miluji blízké. Ráda o sobě říkám, že jsem takový „věrný pes“. Neumím ani popsat, jak moc takové lidi miluji. Cítím obrovskou vděčnost, že tu se mnou jsou. Přesně okamžiky jako jsou ty, kdy je vám ouvej, vám ukážou, kdo stojí za vaši lásku. Možná jsem naivní, ale já věřím, že se vyplatí být na sebe hodní a milí. Vždy, když jsem se k někomu chovala hezky, tak se mi také stejné chování vrátilo. Je mi neskutečně líto lidí, kteří jsou nešťastní z vlastního života a nejsou schopni lásky. Dělá jim potěšení urážet druhé jen proto, aby si mohli říct, že někdo jiný má také problémy. Jsem vděčná za to, že nejsem a nikdy nebudu jedním z nich.

Je jedna věc, kterou nenahradí žádné peníze ani úspěch světa. Když vidím, že jsou lidé, které mám ráda, šťastní, usmívají se, mají radost ze života. K čemu je úspěch, pokud nemáme kolem sebe lidi, kteří by nás neměli rádi? K čemu se pachtíme za úspěchem? Proto, abychom se cítili šťastní? I když žijeme ve společnosti, kde se lidé dívají spíše na sebe, než na ostatní, nepřestala jsem věřit, že hodní lidé existují. Nepřestala jsem věřit, že k sobě lidé dokážou být hodní a vstřícní. Nepřestala jsem věřit, že zázraky se dějí.

Daydreamer

Moje rodina a přátelé mi každým dnem dokazují, že všechno to, co jsem napsala, má smysl. Má smysl se ohlížet na druhé, protože právě oni jsou ti, kteří tu pro vás vždycky jsou. Nezáleží na pomluvách a jedovatých poznámkách okolí, které si tím chce jen ulevit svému vlastnímu trápení. Nezáleží na hádkách a závisti. Nezáleží na tom, co lidé říkají o společnosti. Jediné, na čem opravdu záleží, je věřit. Věřit a chovat se tak, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám, protože jsem na vlastní kůži pocítila, že se vám to vrátí jedině v dobrém. Zažila jsem i situaci, kdy jsem špatně odhadla lidi, kterým jsem důvěřovala a zranili mě takovým způsobem jako ještě nikdo. Dali mi neskutečnou lekci do života. Tenkrát jsem uvěřila, že mají pravdu. Že bych se měla stydět za to, co jsem prožila. Za to, co prožívám a pravděpodobně ještě prožiji. Ublížilo mi to takovým způsobem, že pokaždé když na to pomyslím, tak mě bolí u srdce. Po čase jsem si ale díky svým skutečným přátelům uvědomila, že tohle nebyl můj problém, ale jejich.

Všechny špatné i dobré zkušenosti mě v životě obrovsky posunuly a ovlivnily. Pomohlo mi to k tomu, abych si uvědomila, že úspěch, peníze a ostatní povrchní věci nejsou to, co by mi přineslo štěstí. Štěstí mi přinese jedině láska. Láska k druhým. Srdci na dlani a dobré skutky, za které nic neočekávám. Jsem vlastně ten nejšťastnější člověk, protože cítím lásku. A nikdy se jí nevzdám, ať se děje cokoliv. Nebojte se milovat, stojí to za to.

Deprese, panické ataky, PPP: XVIII. část

Úzkost jako každodenní společník

filling holes 2Pokaždé když zaslechnu slovo úzkost, zmocní se mě známý tíživý pocit na hrudi. Dříve jsem si nedovedla představit, o jak moc paralyzující pocit se jedná.  Od zdravého stresu a mírné úzkosti před důležitými událostmi jsem se dopracovala až k panickým atakám, které zásadně ovlivnily můj postoj k životu a kompletně mi přeházely priority v životě.

Drobné úzkosti se však později začaly měnit na úzkosti téměř ze všeho, co jsem udělala nebo neudělala. Z úzkosti se tak stal každodenní nesnesitelný společník. Úzkost z úspěchu, ale i neúspěchu. Úzkost z uzdravení, ale i z nemoci. Úzkost ze společnosti lidí, ale i ze samoty. Měla jsem úzkost, když jsem se učila, ale také když jsem se neučila. Úzkost z odpočinku, ale i z přepracování. Již ráno jsem se budila s úzkostí, že jsem vstala v 5.00, protože to je podle mého pozdě. Na druhou stranu mě svírala úzkost z toho, že jsem racionálně věděla, že je to příliš brzy. Úzkost téměř ze všeho, na co jsem pomyslela.

Dalším vývojem byly již výše zmíněné panické ataky. Úzkost sama o sobě měla nějaký racionální důvod, naproti tomu paniky důvod nemají. Jak to tak bývá, první signály přetížení se projeví na psychice. Rozjel se kolotoč panických atak, které zdánlivě neměly příčinu. Tento stav bych přirovnala k absolutní bezmoci, kdy začnete zrychleně dýchat, čímž si vydýcháte veškerý vzduch a začnou vám brnět končetiny, tudíž se dostanete do svalové křeče a nemůžete třeba pohnout rukama. Poté začnete šílet, že určitě zemřete nebo se zblázníte. Tlak vesele stoupá a vám je ještě hůř.

Nejprve jsem paniky chápala jako něco, co nemůžu ovlivnit. Stylizovala jsem se do role „oběti“, která je nemocná a nic s tím neudělá. Po jedné velké panické atace jsem si řekla „a dost.“ Domluvila jsem si pravidelné psychoterapie a rozhodla se konat. Na psychoterapii jsem se naučila, že nic z toho se mi neděje bezdůvodně. Všechno má ať už vědomou nebo nevědomou příčinu. Poté jsem si začala uvědomovat, jak bezohledně jsem se k sobě chovala. Vstát ve 4 hodiny ráno, učit se, jít do školy, přijít domů, učit se a jít spát. K tomu celý den hektolitry kafe a téměř bez jídla. Upřímně bych se divila, kdyby se tento životní styl někde neprojevil.

Od té doby jsem začala více poslouchat svoje tělo a své potřeby. Přestala jsem ignorovat únavu a přepracování. Dostala jsem naordinovaný každodenní odpočinek a relaxaci. Také jsem začala dělat věci, které mě baví a dělám je jen kvůli sobě. Vždy jsem byla dost alternativně smýšlející člověk, a proto mě nadchla myšlenky jógy, které se věnuji již 4 roky. K józe se přidalo veganství, které mi pomáhá v boji se svým mozkem a dodává mi motivaci, protože sama v sobě cítím, že je to tak správně. Uzdravování psychiky není procházka růžovým sadem a už vůbec není přímá. Naopak, je velmi klikatá.

Moje každodenní mantry:

„Konečně jsem přestala utíkat sama před sebou. Komu jinému je lépe?“

„Naslouchej svému vlastnímu srdci spíše než jakýmkoliv jiným hlasům.“

Deprese, panické ataky, PPP: XVII. část

Proč lidé vypouští jed, aby nám ublížili?

Hand, Bear, Serve, Fragile, Love, Admiration, AttentionVzhledem k tomu, že jsem odjakživa velmi citlivý člověk, tak nesu opravdu těžce, když se k sobě lidé neumí chovat s respektem. Když jsem byla mladší, tak jsem se snažila zavděčit okolí, aby mě měli ostatní rádi. Urputně jsem chtěla splnit očekávání a požadavky druhých, přesto jsem však nikdy nedosáhla úspěchu. Stejně se vždycky objevil někdo, kdo se o mně vyjádřil velmi nepěkně a já to vždy obrečela.  Uvědomila jsem si, že se stejně nikdy všem nezavděčím. Řekla jsem si, že raději budu taková, jaká jsem a nebudu se nikomu ospravedlňovat.

Jak už to tak bývá, vytvořila jsem si kolem sebe obranný štít a svoji citlivost jsem ukázala pouze těm, kteří mi za to stojí. Já jediná totiž moc dobře vím, jaká jsem a hlavně proč taková jsem. Každý z nás si prožije určité věci, které ho zraní nebo naopak zocelí. Věci, které pro něj hodně znamenají, ať už jsou pozitivní či negativní. Taková věc může být pro druhé nepochopitelná, zvláštní, nenormální.  Každý z nás má něco, co je jeho Achillovou patou.

Opravdu nikdy jsem nepochopila, proč si lidé ubližují tím způsobem, že se trefují do toho nejbolavějšího místa, které máme. Vyhledávat slabiny druhých a v hádce otevírat jejich hluboké rány je ten nejpodlejší způsob, kterým se můžeme snažit získat převahu nad tím druhým. Pokud si chceme vyměnit názory, chovejme se tedy k sobě jako rovný s rovným.

Jednou jsem četla krásné přirovnání, kde se psalo, že od dětství nám lidé říkají věci, které nás zasáhnou. Slýcháme, že jsme oškliví, hloupí, silní, ne dost dobří. Postupem času se z nás stávají mimozemšťani, kteří do sebe nasávají veškerý jed, který lidé vypustí z pusy jen proto, aby nám ublížili. Bohužel se jim to velmi často podaří a my si s sebou neseme další šrám na duši. Proč mají lidé potřebu vypouštět jed? Copak nejsme schopni řešit konflikty rozumně? Je to pro takový nadlidský úkol chovat k sobě navzájem určitou úctu?

http://foter.com/photo/hand-people-heart/

Deprese, panické ataky, PPP: XVI. část

Každý z nás potřebuje být někdy zranitelný

hand people heartJiž delší dobu si lámu hlavu nad tím, proč je pro nás tak těžké přiznat, že na něco nestačíme, potřebujeme pauzu nebo že něco nezvládneme. Je to nejspíš trend být jakési perpetuum mobile, které bez zastavení stále funguje na maximum a stále podává perfektní výkony. Tímto přesvědčením však ignorujeme naše základní potřeby a důsledky se dostaví, ať chceme nebo ne.
Čeho se tolik bojíme? Proč je pro nás tak těžké ukázat svoji slabost a zranitelnost?

Co se mě týče, odjakživa jsem byla typ „zatni zuby a vydrž“. Měla jsem pocit, že pro mě nic není nemožné, nepotřebuji ničí pomoc a všechno zvládnu sama. Nestěžovala jsem si, že na něco nestačím. Nepotřebovala jsem odpočinek (velká chyba!), spánek ani jídlo a nejspíš jsem si myslela, že svoji energii získám ze vzduchu, což byl dost zásadní omyl. Když mi někdo nabídl svoji pomoc, tak jsem poděkovala a odpověděla, že všechno zvládnu sama. Naopak jsem si ještě nějakou aktivitu přibrala, abych toho neměla málo. Považovala bych se za slabocha, kdybych přiznala, že na něco nestačím nebo (nedej bože) potřebuji pomoc. Jaká hrůza přiznat svoji slabost! Dnes se svému přístupu musím opravdu smát. Co mě ale nakonec přimělo k tomu, abych svůj postoj přehodnotila? Jsem člověk, kterému musí život dát lekci, aby se na svět začal dívat jinýma očima a jinak tomu nebylo ani tentokrát.

Takhle nezastavitelně jsem fungovala velmi dlouho, avšak zlom přišel ve třetím ročníku gymnázia. Zpočátku jsem měla pocit, že jsem unavenější než dříve a ráda lenoším. O lenošení ale opravdu nemohla být řeč. Postupně jsem se uzavírala do sebe a jediné, co jsem si přála, bylo zmizet a být neviditelná (což mi moc dobře nešlo). Vyčítáte si, proč jste smutní, když vlastně ani nemáte proč. Na světě je tolik neštěstí, ale zrovna VY, na které okolí kouká jako na „dokonalé“, přeci nemáte důvod být nešťastní. Třešničkou byly panické ataky, které mi ukázaly, že musím své myšlení radikálně změnit.

Největší chyba byla, když jsem si zakázala zranitelnost, slabost a únavu. Dělala jsem věci na maximum (a možná ještě více) a tvářila se u toho, s jakou lehkostí mi všechno jde od ruky, čímž jsem si kolem sebe vytvořila jakousi auru „dokonalého člověka“, čehož jsem později velmi litovala. Ačkoliv jsem potřebovala, aby za mnou někdo přišel a pomohl mi nebo mě pochlácholil, tak nikdo nepřišel, protože si mysleli, že já pomoc nepotřebuji, jelikož vše perfektně zvládám sama.

Moje terapeutka mi říká: „Lucko, stejně tak, jako je ve Vás nekompromisně silný vnitřní kritik, tak stejně tak je tam i malá Lucinka, která potřebuje obejmout.“ A měla neskutečnou pravdu. Od té doby jsem na sebe začala pohlížet jako na osobu, která potřebuje pauzu, umí sobecky říct „už nemůžu“„jsem unavená“, a v neposlední řadě jsem se naučila žádat o pomoc a uvědomila si, že nemusím vždy vše perfektně zvládat sama. Dnes už mi vůbec nevadí požádat o pomoc a být taky trochu sobec :-).

Deprese, panické ataky, PPP: XV. část

details studies bookSlovo stres je v dnešním světě skloňováno ve všech pádech a používáme ho téměř denně a v různých situacích. Jedním z takových období, které považuji za jedno z nejvíce stresových, je jednoznačně zkouškové období na vysoké škole, a vzhledem k aktuálnosti tématu jsem se o něm rozhodla napsat článek.

Přibližně na začátku května jsem byla odhodlaná, že se nebudu zbytečně stresovat a říkala jsem si, že pokud něco nevyjde, tak se nic neděje, protože je to na vysoké škole úplně normální. K mé smůle jsem neudělala hned první test (který mimochodem zítra píšu počtvrté!), což mě hned na začátku dokonale položilo. Nastala naprostá panika, že je to můj konec a že mě vyhodí ze školy (jsem extremista s černobílým myšlením, takže klasická reakce). Začala jsem se hroutit s tím, že končí svět. Vzhledem k tomu, že jsem vždy měla v hlavě rovnici škola = život, tak si dovedete představit, jak dramaticky jsem na danou situaci zareagovala. Všichni mi do hlavy vtloukají, že se nic neděje, že nejde o život. Ale opravdu to tak je? Co když máte pocit, že pokud nezvládnete školu, tak váš život nemá smysl?

Snažila jsem se najít nějaké řešení této situace. První myšlenka, která mě napadla: „Nebudu jíst a všechno se vyřeší.“ (Tohle nebyl dobrý nápad). Druhá myšlenka byla, že mě určitě vyhodí ze školy a že jsem úplně blbá. Po dlouhých probrečených hodinách jsem došla ke spásnému řešení, a sice k závěru, že jsem udělala svoje maximum a víc jsem pro to udělat nemohla, tudíž daná situace nebyla v mých rukách. Není příjemné zjistit, že nějakou situaci neovládneme, ani kdybychom se snažili sebevíc. Vzhledem k tomu, že jsem byla naprosto fyzicky i psychicky vyřízená, tak jsem si řekla následující: „Buď se zblázním a školu určitě nedodělám, nebo ji možná nedodělám.“ Nakonec jsem si vybrala druhou možnost. Je to opravdu těžké si uvědomit, že ačkoliv se učíte na 200%, přesto se výsledek nemusí dostavit.

Odjakživa jsem byla zvyklá se hodně učit a nikdy mi nepřišlo neobvyklé, že se učím 12 hodin denně a téměř bez přestávky. Pokaždé nasadím takové tempo, učím se v kuse a pořád a poté se divím, že se psychicky i fyzicky sesypu (jak nečekané, když úplně ignoruji své fyziologické potřeby). Od chvíle, kdy mi bylo takovým způsobem špatně, že jsem myslela, že už neudělám ani krok a nenaučím se jediný řádek, jsem si řekla dost. Dost tomuhle nesnesitelnému tlaku.

Učím se dbát na své základní potřeby a uvědomit si, že jsem také jen člověk, který POTŘEBUJE ODPOČINEK. Stejně tak jako jsem dokonalý sebekritik, tak se učím sama sebe pochlácholit a říct si, že si zasloužím pauzu a nějaké to rozptýlení. Hledám způsoby, které mi pomáhají přežít ten neskutečný tlak, který cítím (a který na sebe z velké části vyvíjím sama). Neskutečnou oporou jsou mi také druzí lidé, kteří mi vždy ukážou správný směr, pokud se opět dostanu do toho svého tunelu, kdy kolem sebe nevidím a neslyším a jediné, co mě zajímá je VÝKON.  Man climbing stairs in house

VÝKON. Tohle slovo je naprosto toxické. Pokaždé, když přede mnou někdo zmíní slovo výkon nebo výkonnost, udělá se mi fyzicky špatně. Vždy jsem byla taková, že jsem potřebovala neustále dosahovat nějakých cílů, být výkonná, být vytrvalá… bla,bla. Takhle jsem vždy fungovala nějakou dobu, než jsem se opět sesypala. Navíc uspokojení z dosaženého cíle, nikdy netrvalo dlouho. Úspěchy jsem prožívala velmi povrchně, naopak neúspěchy pro mě znamenaly konec světa (a to doslova).

Díky zkouškovému jsem zjistila jednu zásadní věc pro život, a sice že úspěch je důležitý, nicméně nestojí na něm svět. Pomalu ale jistě si začínám uvědomovat, že život je mnohem ale mnohem víc.
Protože pokud by to tak v životě bylo, tak toho život nabízí opravdu hodně málo.
Život totiž může nabídnout víc.

Deprese, panické ataky, PPP: XIV. část

Když život ztrácí barvy aneb o depresi

Sadness, Mental, Sad, Depression, Depressed, StressLidé s oblibou říkají, že mají „depku“. Ale proč není „depka“ skutečná deprese?
Vybavuji si telefonát kamarádky, která mi říká, že má „depku“, protože se pohádala s přítelem. „Depku“ má také student, který se musí učit. Skutečná temnota však leží jinde.

A kdo trpí opravdovou depresí? Jednou z nejgeniálnějších knih, která popisuje skutečnou tíhu deprese, je kniha od Williama Styrona – Viditelná temnota: Memoáry šílenství. „Zpomalená reakce připomíná ochrnutí, duševní energie je přiškrcená na minimum. Nakonec je zachváceno i tělo, z něhož jako by vytekla všechna míza.“

„Při depresi tahle víra v osvobození, v možný návrat k původnímu stavu neexistuje. Bolest nepolevuje a pacientův stav činí nesnesitelným vědomí, že žádná pomoc nepřijde – ani za den, ani za hodinu, ani za měsíc nebo za minutu. Pokud dojde k nepatrnému zlepšení, pacient ví, že je dočasné; bolesti se objeví zas. Tahle beznaděj deptá duši možná víc než bolest sama. Během dne se nerozhoduje – jako při normálním chodu věcí – mezi situací nepříjemnou a situací příznivější, mezi starostmi a relativní pohodou, mezi nudou a činností, je pořád jenom bolest a bolest.“

„Pacient trpící depresí je jako „raněný schopný chůze“, kdy se dostává do nesnesitelných situací ve společnosti i doma v rodině. Musí se tvářit – navzdory mučivé úzkosti, která mu sžírá mozek – přibližně tak, jak se za normálních okolností ve společnosti očekává. Musí se pokoušet společensky konverzovat, odpovídat na dotazy, zasvěceně přikyvovat nebo vraštit čelo a – Pane Bože! – dokonce se usmívat. Přitom každý pokus říct pár slov je strašným utrpením.“

Reakce okolí bohužel většinou na celkovém stavu moc nepřidají. Vždyť přece:

  • depku má občas každý („ale prosím tě, já jsem měla teď taky depku“)
  • nesmíš se tomu tolik poddávat
  • optimistické fáze na téma „vzmuž se“, „když se chce, tak to jde“
  • ten, kdo mluví o sebevraždě, to nemyslí vážně („o tom už nikdy nemluv“)
  • to je jenom v tvé hlavě, jdi něco dělat
  • jdi se rozveselit, pusť si komedii

Realita deprese

Deprese je dlouhodobě zhoršená nálada, kterou provází pocity beznaděje, nicotnosti a bezvýchodnosti. Nemocný je paralyzovaný svojí vlastní apatií a nezájmem o věci, které ho dříve těšily. Ztrácí zájem o cokoliv v jeho okolí. Jediné, po čem touží, je prospat celý den. Bohužel mívá problémy s usínáním nebo se naopak budí velmi brzy. Pociťuje obrovskou únavu, protože ani celodenní spánek pro něj není odpočinkem. Nemá sílu dělat ani tu nejméně náročnou činnost. Nemůže se soustředit na běžné činnosti, i ta nejobyčejnější aktivita je pro něj obrovskou zátěží a vyžaduje veliké sebezapření. Člověk v depresi nezvládá někoho „dlouho“ poslouchat, ač se jedná o několik málo minut. Někdy nedokáže vstřebávat informace už při prvních slovech – jeho mozek toho není schopen. U závažnějších forem deprese začíná mít problém se základními věcmi, jako je hygiena, jídlo či pití.

„Bože, je tohle konec? Nemám sílu – ani psychickou, ani fyzickou. K čemu je tento svět? Chci jednu věc v životě jednoduchou. Je mi strašně, chci jen ležet a křičet. Vykřičet, jak hrozně se cítím. Kde jsem jen udělala chybu? Proč je mi se sebou tak hrozně zle? Co jsem si udělala? Je mi z ničeho nic neuvěřitelně úzko, úzko ze života. Nemůžu se nadechnout, nemůžu dýchat. Bude mi ještě někdy vůbec dobře? Už mě nebaví se pořád usmívat a být optimistická. Nechci nic řešit, chci jen tak BÝT. A teď tu jen tak sedím a brečím nad svým životem. Pláču, protože mi je všechno tak moc líto…
Co když taková budu celý život? Všichni mě chválí, ale proč cítím pravý opak?“

Nebát se požádat o pomoc

Ačkoliv jsem si na vlastní kůži vyzkoušela odsouzení druhých lidí, kteří mi sdělili, že si mám jít do léčebny, protože je moje problémy absolutně nezajímají a že je to moje věc, nepřestala jsem věřit v to, že se mi dostane pomoci a pochopení, když o to požádám.

Prvním krokem je návštěva psychiatra. Je nutné se odpoutat od předsudků společnosti, že budete „nadopovaní“ antidepresivy. Antidepresiva nezpůsobují stavy euforie, při kterých budete mít pocit, že na světě není problém, pouze se budete dívat na věci s větším nadhledem a nebudete zahrabaní na dně své deprese. Léčba může trvat několik měsíců nebo let, proto i když se člověk cítí lépe, neměl by ji přerušovat a klást si vysoké cíle. Stav se kvůli tomu může opět zhoršit. Je proto důležité důvěřovat svému lékaři.
Dalším krokem je dlouhodobá psychoterapie, která pomáhá řešit situace v životě nemocného a napomáhá odhalení příčin jeho psychického stavu.

Jak mohou pomoci blízcí lidé?

  • Podporou v léčbě a vyvarování se předsudkům společnosti.
  • Pochopením a v první řadě bezpodmínečnou láskou.
  • Vyhnout se kritizování a „povzbudivým“ výrokům: „Vzchop se! Bojuj! Když se chce, tak to jde! Nebuď líný! Snaž se!“
  • Nepodceňováním slov nemocného o sebevraždě – může se jednat o skutečné volání o pomoc, které mohou zrealizovat.
  • Přijetím faktu, že deprese je nemoc jako každá jiná.

Deprese, panické ataky, PPP: XIII. část

Umění přijmout za sebe zodpovědnost

 Man adjusting tiePřijetí odpovědnosti za své činy a chování může být velké břímě, které nás tíží a omezuje. Když se na to podíváme z druhé strany, odpovědnost za sebe samé nám dává rozhled a možnost ovlivnit dění kolem sebe. Mohu tedy s něčím něco udělat a nejsem pouze ve vleku okolností.

Úplně stejně to funguje i v léčbě. Ačkoliv jsem ve věku, kdy se snažím postavit na vlastní nohy, nemoc ze mě paradoxně dělá nesamostatného a mnohdy nesvéprávného jedince.  Často si kladu otázku, čeho se tolik bojím. Je to snad vědomí, že bych konečně musela PŘIJMOUT ZODPOVĚDNOST ZA SEBE SAMA? Není jednoduché přijmout veškerou tu nejistotu a obavy v životě. Na druhou stranu si říkám, že přeci nejsem takový „srab“, abych se tomu všemu nedokázala postavit čelem.

Paní doktorka mi řekla, že pojetí sebe sama – mám se ráda/nemám se ráda, je otázkou vůle. S tímto tvrzením úplně nesouhlasím, protože kdyby to tak bylo, tak to už dávno udělám. Krůček po krůčku si vytvářím mechanismy, kterými se snažím přijímat skutečnosti tak, jak jsou. Především se učím radovat se. Radovat se ze svého vnitřního bohatství. Přijímat se. Ale je to tak jednoduché? Přijímat se neznamená být se sebou do puntíku spokojen. Přijímat se znamená uvědomovat si své chyby a být za ně odpovědný.

Jednou z věcí, která mi zaměstnává mozek, je smysl vlastní existence. Musím se sama sobě smát, protože nechápu, proč se touto otázkou zabývám v 19. letech. Smysl života přeci přijde v průběhu života, no ne? Urputně se snažím najít ten svůj, problémem však zůstává:

Co to vlastně ten smysl je?

Odjakživa jsem měla v hlavě jasnou definici smyslu života – vzdělání a budoucí kariéra. Doma se vždy kladl důraz na vzdělání, a já jsem si v hlavě vytvořila chiméru, že můj život má smysl jedině tehdy, když něco dokážu. Co to ale znamená „dokázat něco“? Mám pocit, že se celý život za něčím honím a jedinou náplní mého života je výkon. Dosahování cílů. Je tohle skutečně to, co považuji za smysl svého života? Pokud je to skutečně pravda, není toho v mém životě nějak málo?
Postupem času zjišťuji, že pojmy, které jsem považovala za naprosto jasné, jsou velmi relativní a subjektivní pro každého z nás. Jak jsem se o této otázce bavila s různými lidmi, dostala jsem mnoho odpovědí – peníze, kariéra, rodina, dítě…

Ačkoliv je kariéra pro budoucí život důležitá, není měřítkem hodnoty člověka. Existují totiž činnosti, které nejsou založené na výkonu, a přece mě dělají šťastnou. Učím se naslouchat tomu, co mi říká srdce a dodatečně si začínám uvědomovat určité principy, které se snažím ve svém životě uplatňovat.

  1. Dělej to, co tě baví a naplňuje.
  2. Do své práce dávej kousek sebe sama a dělej ji s láskou.
  3. Řiď se heslem: „Netlač řeku, teče sama.“
  4. Každá činnost nemusí nutně znamenat výkon a „být nejlepší“.
  5. Vždycky může být někdo lepší, tak se s tím smiř.
  6. Jediné na čem záleží je to, jak hodnotíme sami sebe.
  7. Nenech se rozhodit jedním blbcem, protože na ně budeš narážet celý život.
  8. Neboj se požádat o pomoc, když si unavený nebo si nevíš rady.
  9. Něco na odlehčení 🙂 – „Když ti někdo život ničí, usměj se, a dej mu tyčí.“
  10. A konečně – přijmi odpovědnost za sebe a svůj život.

Deprese, panické ataky, PPP: XII. část

Co potřebujeme? Náruč a pochopení.

understoodJe to již 5 let co jsem ztratila cestu k sobě samé. Po celou dobu tu byla spousta lidí, kteří se mi snažili pomoci najít správný směr. Ukazovali mi cestu, po které se mám vydat, avšak já jsem byla slepá. Čas plyne a já se cítím pořád stejně zmateně jako před pěti lety. Jak je to možné? Copak jsem takový slaboch, že jednoduše nedokážu poslechnout rady okolí? Jsem snad tak povrchní, že pořád lpím na svých problémech? Dělá mi dobře topit se ve svém trápení? Užívám si snad, že o své nemoci mohu mluvit?

Je velmi jednoduché nemocného zaškatulkovat a dát mu nálepku, proč se své nemoci nechce vzdát. Je snadné radit a být naštvaný, že nemocný neposlouchá. Život vedle člověka s poruchou není vždy procházka růžovým sadem, ale sama za sebe mohu říct, že právě ti lidé, kteří mě nikdy neopustili, pro mě mají největší hodnotu. Zůstali při mně v každé situaci a nikdy nehodili flintu do žita. Patří jim obrovský dík za trpělivost, laskavost a odvahu. Jak to tak ale bývá, lidská trpělivost je omezená a jednou skutečně dojde. Každá urážka, každé jedovaté slovo neskutečně bolí. Bolí jako bodnutí nožem a nepřestává bolet ani dlouho poté. Čím to je, že lidé mají dojem, že ve snaze „otevřít oči“ vám mohou říct vše pořádně od plic? Každá poznámka způsobí opravdový zmatek v hlavě. Nakonec vždy začnu pochybovat, zda dotyčný opravdu neměl pravdu. Dojdu k závěru, že jsem ještě horší, než jsem si celou tu dobu myslela. A kruh sebeobviňování se uzavírá.
Nevím, kde lidé nabývají dojmu, že je anorexie projevem sobeckosti, touhy vyniknout či se zviditelnit. Pokud jde o mě, tolikrát jsem si přála být neviditelná. To se mi nikdy nepovedlo. Anorexie je pro mnohé snahou zmizet. Dusí se ve svém těle, dusí se na světě. Je pravdou, že se nebojím o problémech mluvit.  Hlavním důvodem jsou ta slova, která se mi vryla do paměti. Bolí pokaždé, když si na ně vzpomenu a připomínají mi, jak je důležité nebát se mluvit. Když si vzpomenu na dané momenty a situace, mám pocit, jako by mi trhaly srdce z těla.

O víkendu jsem navštívila festival duševního zdraví Na Hlavu, kde jsem absolvovala přednášku na téma „Moje jméno není diagnóza“, kde mluvili lidé s duševními poruchami a vyprávěli své příběhy. Celou přednášku jsem brečela. Ne smutkem, ale dojetím. Dojetím, že chápe moje vnitřní utrpení. Dojetím, že v tom nejsem sama. A právě v tom okamžiku jsem pochopila, co mi opravdu schází. Vždycky jsem si myslela, že potřebuji rady, co mám dělat, ale to byl velký omyl. Sama totiž moc dobře vím, co musím udělat. Uvědomila jsem si, že je to POCHOPENÍ a pocit bezpodmínečného přijetí, co mi tolik schází.  Přijetí se vším všudy proto jaká jsem, nebo možná spíš přesto, jaká jsem.

Deprese, panické ataky, PPP: XI. část

Strach

tree animal forestNejsilnější emocí je pro mě jednoznačně strach. Strach ve všech podobách. Od obyčejných obav přes úzkost až k panické atace. Mám strach z neúspěchu, ale také z úspěchu. Mám strach z chaosu i řádu. Mám strach z nemoci i uzdravení. Mám strach ze života i ze smrti. Mám strach z únavy i odpočinku, ale nikdy jsem před nikým neřekla: „Jsem unavená, potřebuji pauzu,“ protože MÁM STRACH ZE SVÉHO STRACHU.

Tento týden jsem poznala jaké to je, když cítíte totální vyčerpání – jak fyzické, tak psychické. Tělo je tak zesláblé, že už nemůže dál a máte pocit, že už neuděláte ani krok. Psychika je tak rozhozená, že nedokážete na nic myslet. Odjakživa jsem taková, že chci být vším a být ve všem nejlepší. Zároveň ale mám ze všeho naprosto protichůdné pocity. Jak jsem již psala, mám strach z neúspěchu i úspěchu. Zoufale se snažím najít své místo na světě. Chci vědět, že moje existence má nějaký smysl a já si tedy zasloužím tu být.

Mám strach z chaosu i řádu. Odjakživa jsem velmi systematický typ, což mě postupně začalo svazovat. Přicházející úzkosti byly následkem mojí striktní kontroly a organizovanosti. Začala jsem s nimi tedy velmi intenzivně bojovat. Nyní, když své úzkosti zvládám lépe, jsem dostala strach z chaosu. Z nekontrolovatelnosti mého života. Moje psychika zoufale volá po dřívější kontrole sebe sama a já se zuby nehty držím, abych tomuto úpěnlivému volání nepodlehla znovu.  A právě v této chvíli přichází to známé tiché volání – volání anorexie.

Uzdravení vs. nemoc. Uzdravení je pro mě něco jako vyskočení z bludného kruhu, vyproštění ze spárů démona, který žije v mojí hlavě. Je velmi paradoxní, že vždy, když se mi začalo dařit lépe, tak jsem se uzdravování zalekla a ihned se vrátila ke svým nemocným zvykům a rituálům. Pokud jsem se v léčbě posunula o dva kroky směrem vpřed, hned jsem se vrátila o deset kroků vzad. Čeho se tolik bojím? Možná toho, co by bylo bez anorexie? Celých 5 let mi dává náplň mého života.

Girl, Water, Fear, Black And White, Dam

Nicméně pokaždé, když si uvědomím, co všechno mi anorexie vzala (a bere!), je mi neskutečně do pláče. Je mi do pláče, protože vím, že bych moc ráda žila normální život bez všech omezení, které díky anorexii mám. Koukám se na koláč, který pekla mamka a je mi vnitřně neuvěřitelně úzko, protože si uvědomuji, že o toto všechno díky nemoci přicházím. Začnu přemýšlet o svém chování a jsem z toho velmi zmatená. Co jsem já a co je anorexie? Začínám se v tom ztrácet. Mám pocit, že už neznám ani samu sebe.

Jak jsem již několikrát zjistila, i přes všechny překážky, mi na životě záleží. Mám však pocit, že nevím, jak žít. Nikdy jsem nesnášela dobře mezilidské vztahy, které jsou plné zášti, lhaní, závisti a křivosti. Dodnes nechápu, jak se lidé k sobě chovají. Bývalo mi z toho velmi smutno, ale na druhou stranu jsem pochopila, že jsou tu také ti, kteří vás budou milovat za každé situace, a já se jim to každým dnem snažím oplatit. Nicméně stále mám strach, protože nevím jak zvládnout život. Jak se postavit překážkám, které nám život dává? Na jednu stranu jsem velmi dospělá, na druhou jsem pořád to malé dítě, které si neví rady, a proto se zuby nehty drží něčeho, co mu napomáhá situaci zvládnout – mentální anorexie.

Vždy jsem o sobě říkala, že jsem velmi aktivní člověk. Téměř se nezastavím, mám milion aktivit, které musím (jak jinak) zvládat perfektně. Občas si kladu otázku: „Jak dlouho takové tempo ještě vydržím?“. Bojím se polevit, protože mám pocit, že nejsem dost výkonná. Úspěšní lidé jsou přeci vytížení, no ne? Dnes jsem si ale uvědomila, že mám strach z únavy i odpočinku. Odpočinek pro mě znamená zvolnit, zpomalit, zastavit se. Zastavit se a pouze existovat. Jediné, po čem toužím je, mít klid.

Jsem ze sebe zmatená, ztrácím se sama v sobě. Ztratila jsem se již dávno, a nyní krkolomně hledám cestu zpět. Proč se mi to tedy stále nedaří? Co se ještě musí stát, aby do sebe vše zapadalo a já konečně zjistila odpovědi na všechny výše položené otázky? Není příliš brzy ptát se v 19 letech po smyslu života a existence? Proč tolik potřebuji najít své místo na světě?