Archiv štítku: PPP

Deprese, panické ataky, PPP: XXV. část

Vděčnost

„Buď vděčný za to, co máš.“  Věta, která se stala velkým klišé, jejíž význam málokdo chápe.
Pocit vděčnosti musí člověk cítit uvnitř.  Poslední dobou si čím dál více uvědomuji, jak moc jsem vděčná. Pokaždé, když jdu parkem, kde padá hnědě zbarvené listí. Pokaždé, když si sednu do kostela a jen sedím a vnímám pocit, že JSEM. Pokaždé, když zvládnu svůj strach. Pokaždé, co obejmu milované lidi. Pokaždé, když si uvědomím, jak čistá a bezelstná láska umí být.

Dříve jsem slovo vděčnost brala jako něco, co mi opakovali rodiče, když jsem si stěžovala.
Časem, když jsem pochopila, že obyčejné věci, jako třeba vstát z postele, najíst se, jít ven nebo neplakat při každém pohledu do zrcadla, nejsou samozřejmostí, tak jsem si začala vážit všech okamžiků, které jsem zvládla. Všech překážek, které jsem překonala. Každého dne, který jsem přežila. Byla jsem vděčná za úplně obyčejné věci, které mohou být pro většinu samozřejmostí a ani se nad tím nepozastaví.

Často se chodím projít a pozoruji oblohu, stromy a svět kolem mě. Koukám na lidi, a nechápu. Nechápu, s jakým nezájmem o ostatní žijí, způsoby, kterými se k sobě chovají. Nechápu, proč nejsme zvyklí si pomáhat. Občas mám pocit, že nechápu svět kolem sebe. Nebo snad svět nechápe mě? Někdy mám dojem, že jsem zaseknutá mezi tím, že se snažím žít svůj život, a zároveň se z něj snažím utéct.

Kéž by si lidé uvědomili, že život není samozřejmostí. Ani obyčejné věci, které považujeme za samozřejmé, nejsou samozřejmé. Usmívat se přes tu všechnu bolest uvnitř. Odjakživa jsem byla extrémně citlivá a empatická. Chtěla jsem, aby mě měli všichni rádi, a nerada jsem se hádala. Po každé hádce jsem se omluvila, jen abych všechno urovnala. Byla jsem ta, co měla samé jedničky a nemohla dlouho chodit ven, protože jí to rodiče nedovolili. Po tom, co jsem šla na gymnázium, jsem se radikálně změnila a vytvořila obraz „dokonalé“, nezávislé a vždy perfektní Lucky, která nepotřebuje pomoc a všechno zvládá. Vytvořila jsem si tlustou zeď kolem té křehké duše, protože jsem nechtěla, aby mi někdo ublížil.

Dnes už se nebojím ukázat, že jsem zranitelná, křehká a mám strach. Nebojím se, že by mě lidi odsoudili, protože přesně tohle jsem já.  Se všemi šrámy na duši i na těle, protože hlavní je, že mám obě ruce, kterými dokážu objímat nejpevněji, jak umím. Naučila jsem se, že láska dokáže být naprosto bezelstná a čistá. Naučila jsem se, že nejkrásnější pro mě je, když vidím, že se lidé kolem mě usmívají. Naučila jsem se být vděčná za všechny okamžiky, kdy se také já dokážu usmát.
Za všechny ty lekce, které jsem dostala, protože bez toho bych teď nebyla taková, jaká jsem.

Cítím obrovskou vděčnost za to, že můžu být s lidmi, se kterými jsem v bezpečí, a milují mě takovou, jaká jsem. Extrémně citlivou a empatickou se samaritánskými sklony, úzkostnou, vystresovanou, občas uplakanou a ne moc sebevědomou, ale na druhou stranu bezmezně milující, věrnou a odhodlanou něco změnit. Vděčnost za to, že dýchám a můžu obdivovat svět kolem sebe.

Vděčnost za to, že JSEM.

Deprese, panické ataky, PPP: XXIII. část

Empatie jako dvojsečná zbraň

https://welldoing.org/storage/app/uploads/public/58e/f7e/e7a/58ef7ee7a63bd422754604.jpgEmpatie se popisuje jako schopnost vcítit se do druhého člověka a porozumět jeho emocím.
Empatičtí lidé jsou nám přirozeně bližší a dokážeme jim snáz věřit a více se otevřít. Je považována za bezpochyby pozitivní vlastnost, kterou z druhých lidí dokážeme přirozeně vycítit.
Co když ale dokáže také ubližovat?

Vždycky jsem se považovala za velmi emotivního člověka. Všechno hrozně prožívám, jak to dobré, tak to špatné. Pokud jsem z něčeho nadšená, tak je to opravdová vřelá radost. Naopak pokud prožívám něco špatného, tak prožívám se stejnou intenzitou. Tím spíš, že jsem vždycky byla ve všem extremista, tak ani tento případ není výjimkou.

Odjakživa jsem slýchala příběhy lidí a nechápala jsem, jak je možné, že mi lidé tolik důvěřují a svěřují mi své příběhy. Povídala a prožívala jsem je s nimi ještě dlouho předtím, než se u mě vůbec projevily jakékoliv problémy s duševním zdravím. Všichni mi vždycky říkali, že se u mě cítí v bezpečí, že je vyslechnu, neodsoudím a snažím se jim pomoci. Tímto jsem se začala hodně zajímat o druhé lidi, o jejich prožívání, o jejich pocity a trápení. Postupem času se začaly objevovat problémy s duševním zdravím, které mi otevřely oči víc než cokoli předtím. Když sami pocítíte, jaké to je, když bolí duše, změní vás to. Od té doby jsem ještě empatičtější než kdy předtím. Vím, jaké to je, když i obyčejné věci jsou nepřekonatelný problém, jak je těžké smát se, dívat se na svět, dovolit si plakat.

Od té doby poslouchám mnohem pozorněji. Přemýšlím. Snažím se pomoci. Je neskutečně krásné, když vidím, že jsem někomu alespoň trochu ulehčila od jeho trápení, protože jsem pochopila, že na světě je pouze jedna věc, která vás udělá šťastnými. A sice, když si uvědomíte, že všichni jsme lidé. Všichni máme svá trápení, svoje problémy a radosti. Pro mě je největší štěstí, když vidím milované lidi kolem sebe šťastné. Potom vím, že nic víc nepotřebuji. Je neskutečně osvobozující, když si uvědomíme, že na tomto světě nejsme sami za sebe, a že je krásné starat se o druhé lidi a ne jen o sebe. Je krásné vidět, jak se lidi usmívají. Když mají radost z maličkostí. Naučila jsem se, že je můžu potěšit maličkostmi. Hrozně ráda se o lidi kolem sebe starám, protože vím, že to má smysl. Starat se o druhé, aniž byste za to něco očekávali. Jen tak. Naprosto neúčelně. Upřímně. Cítit. Vnímat.

Empatie je krásná, bohužel však dvousečná. Na jednu stranu mohu cítit štěstí, na druhou se dokážu vcítit do bolesti druhých lidí takovým způsobem, jako bych ji cítila sama. Jen těžko lze popsat pocit, když vás bolí u srdce. Je to neskutečně hluboká bolest, kterou cítíte dlouho poté.
Tak moc nechci, aby se trápili lidé kolem mě, až se trápím sama.

Už od mala jsem se cítila nepochopená. Pamatuji si jako by to bylo včera, když jsem seděla v šesté třídě na posteli a poslouchala Andreu Bocelliho a jeho skladbu Vivo per lei. Cítila jsem takový ten hřejivý pocit, který mám dodnes, když poslouchám hudbu, když zpívám, když máme koncert se sborem, když tančím. Dodnes se cítím neskutečně nepochopená. Vždy mě každý viděl jako emancipovanou a silnou, jež rozdává úsměvy a snaží se všem pomoci. Málokdo ale zahlédl tu křehkou citlivou holku, která všechno tolik prožívala. Která se teď cítí jako labuť se zlomenými křídly. Snaží se, aby svět pochopil.

Svět, který vidí pouze očima, ale pro oči nevidí. Kéž by dokázal vidět také srdcem.

Deprese, panické ataky, PPP: XXII. část

Fear, Terror, Hidden, Hands, Shame, Shyness„A ty se snad nechceš vyléčit?“

Věta, která mi rezonuje v hlavě pokaždé, když ji někdo vysloví. Věta, kterou jsem slyšela nespočetně krát. Věta, která v sobě skrývá nepochopení, opovržení a částečně také zlost. A v neposlední řadě také věta, která zůstává stále nepochopena. Pokud jsme nemocní, tak je přeci jasné, že se chceme vyléčit, no ne? Bohužel ne tak docela.

Je opravdu téměř nemožné, že existují lidé, kteří se nechtějí vyléčit a být zase zdraví. Pokusme se prosím alespoň pochopit, co je k tomu vede. Nejde o to, že by se nechtěli vyléčit, ale mají strach. Strach ze změny. Strach z neznámého. Strach z nejistoty. Strach ze života.

Pokaždé, když slyším tuto větu, tak pocítím obrovský pocit studu a viny. Za to, že jsem nebyla dost silná na to, abych se odhodlala vykročit ze své komfortní zóny a začala konat. Bála jsem se života. Bála jsem se neúspěchu, ale také úspěchu. A lásky, i když jsem ji tolik potřebovala… Je hrozně těžké opustit svoje zdánlivé jistoty a začít měnit svoje staré návyky a jít životu naproti.

Když začnete uvažovat o tom, že se chcete vyléčit a žít normální život, zastaví vás obava: „Co bude potom, až budu zdravý? Kdo vlastně jsem?“ Tak dlouho žijete s nemocí, že si nedokážete představit svobodný život. Pro okolí je to naprosto nepochopitelné. Svět je pro vás nebezpečným a nejistým místem. Jistotu a bezpečí si zajišťujete pomocí nemocného mechanismu, která vám zdánlivě supluje pocit kontroly nad životem. Ve skutečnosti však nemáte pod kontrolou vůbec nic. Postupem času jsem pochopila, že „Život je jako symfonie, která se sama píše“, a právě to je na tom nejkrásnější.

Je neskutečně těžké objevit po letech, kdo vlastně jsem a uvědomit si svoji hodnotu. Uvědomit si, že vaše hodnota není podmíněná žádným „pokud“ nebo „až“. Hodnotu prostě máte jen tím, že JSTE.

Strach cítit a čelit každodenním problémům. Po letech, kdy nemoc otupovala vaši mysl, se odhodláváte opět cítit a řešit každodenní problémy. Pokud se rozhodnete být pánem vašeho života, máte z části vyhráno. Už nedovolíte ničemu ani nikomu, aby ovládal vaše myšlení a prožívání.

Každý z nás touží být zdravý. Léčit se. Rozhodnout se. Udělat krok správným směrem. Jedná se o proces, během kterého mnohokrát, upadneme, ale záleží na tom, zda se dokážeme i přes to zvednout. Nebát se požádat druhé lidi o pomoc je jeden z nejodvážnějších kroků, které můžeme udělat. Odvaha neznamená vše zvládat sám. Odvaha znamená nebát se projevit soucit a spojení.

Projevovat soucit patří k dalším krokům v cestě k životu. Projevovat soucit je totiž troufalé. Znamená to uvolnit se a dovolit sobě samým směřovat k tomu, co nás děsí. Když pěstujeme soucit, čerpáme ze svého utrpení, empatie i krutosti. Soucit není vztah mezi léčitelem a zraněným, ale vztah mezi sobě rovnými. Všichni jsme jen lidé, kteří touží po přijetí druhých a lásce. Spojení rodí spojení.

Buďme k sobě prosím hodnější.

Deprese, panické ataky, PPP: XXI. část

new york new personsProč si nedovolíme být svobodní?

Svoboda, slovo mnoha významů. Sedím a přemýšlím nad tím, proč je pro nás tolik těžké nebát se být svobodní? Odjakživa jsem byla typ člověka, který je zvyklý jednat podle nějakých pravidel, které mu někdo určil. Slýchávala jsem větu, jež se pro mě postupem času stala zaklínadlem: „Tady jde o princip!“ Až doposud jsem nechápala správný význam slova svoboda.

Svoboda je pro mě svoboda myšlení. Svoboda rozhodovat sama za sebe. Rozhodovat podle toho, co cítím srdcem. Protože srdce je to jediné, které nám nikdy nelže. Pokud jednáme podle vlastního srdce, jsme svobodní. Měla jsem velký problém s tím, abych si dovolila být svobodná. Vždycky jsem potřebovala, co by mi určovalo nějaké hranice, dávalo smysl, pořádek a zmírňovalo nejistotu, které jsem se tolik bála. Bála jsem se cítit srdcem. Vždycky jsem zvážila všechna pro a proti a racionálně vyhodnotila, jak se mám chovat a co mám udělat. Nedovolila jsem si jednat podle sebe, ale podle toho, co mi někdo určil jako správné. Jenže to, co může být správné pro někoho druhého, nemusí být správné pro mě. Naprosto jsem se s takovým postojem ztotožnila a myslela si, že tohle je moje skutečné já. Problém byl však v tom, že jsem se necítila šťastně. Nedokázala jsem prožívat radost ani štěstí. Snažila jsem se dosáhnout nějakého cíle, který by mi nahradil tento pocit. Vůbec jsem si však neuvědomovala, že hledám na nesprávném místě.

free girl happy person

Jednou mi jedna paní řekla: „Nezapomeň, že tam uvnitř je pořád ta malá Lucinka, která si hrála a smála se, zkus ji občas obejmout.“ Stejně tak, jako jsme největší kritici k sobě samým, zkusme se taky občas obejmout. Obejmout se a pohladit se za to, co se nám povedlo, ale i za to, co se nám nepovedlo.

Pochopila jsem, že dokážu být šťastná jedině tehdy, pokud budu dělat to, co tam někde uvnitř cítím jako správné já. Ve svých 20 letech jsem objevila, kdo skutečně jsem. Stále se hledám a objevuji, jaká vlastně jsem, a hrozně mě to baví. Jsem milovník kávy (nebo káva miluje mě?), pisálek, který si potřebuje vylít srdíčko, milovník tetování (ale už končím, slibuju!), vegan, který se znovu učí jíst a objevuje, že jídlo vlastně není tak špatné J, člověk, který bezmezně miluje a nezáleží mu na tom, co o něm říká okolí. Sluníčkář, který věří, že vše se v dobré obrátí a nic se neděje jen tak. Milovník všeho alternativního od meditace, přes čakry až k ajurvédě (jo, možná jsem divná, ale jsem to já). Holka, která miluje všechno, co je odlišné, protože jinak by to byla nuda. Milovník osobitého stylu a lidí, kteří nejdou slepě s davem. Člověk, který nesnáší přetvářku, upjatost a křivé lidi. Holka, která nesnáší podprsenky a opije se po skleničce šampaňského. Holka, která zpívá i ze spánku. Holka, která miluje tanec (kdykoliv a kdekoliv). Holka, která má bláznivé nápady, kterých se chytnou její nejlepší kamarádky. Holka, která se naučila cítit srdcem.

Chci malovat

Chci zpívat

Chci tančit

Zůstat svá.

Deprese, panické ataky, PPP: XIX. část

Cítit se osamocený ve společnosti lidí

Woman looking at forest at dawnJedním z nejhorších pocitů vůbec je samota. Pocit, že jsme na všechno sami a nemáme u sebe nikoho, komu bychom se mohli svěřit, koho bychom mohli obejmout a s kým je nám dobře.
Co ale teprve, když jsme obklopeni lidmi, ale přesto se cítíme sami? Je to velmi zvláštní pocit, když jsme ve společnosti lidí, ale stejně si připadáme jako ty nejosamělejší osoby. Zdá se nám, že jsme na všechna svá trápení sami, a i když se snažíme být otevření, máme pocit, že nám druzí nemohou porozumět. Nerozumí našemu trápení a my si tak často připadáme provinile za své pocity a emoce. Stydíme se a raději se uzavřeme do sebe.

Sama ze své zkušenosti vím, jak je obtížné začít mluvit o svých problémech. A co teprve, pokud se jedná o tak kontroverzní téma jako jsou duševní poruchy. Zpočátku jsem měla velký strach mluvit o tom, že mám problém, a proto jsem se to raději snažila vytěsnit a dělala jsem, že je všechno v pořádku. Později, když jsem si svůj problém uvědomila plně a dospěla do stádia, kdy jsem věděla, že na to sama nestačím, požádala jsem o pomoc. Říká se, že pomoc je prvním krokem na cestě k uzdravení. Ale co když vám chybí vnitřní motivace? Vnitřní síla bojovat? Potýkáte se dlouhá léta s vnitřním konfliktem, zda se vyléčit nebo být stále otrokem své nemoci.

Pro okolí se to zdá být nepochopitelné. Jak někdo může chtít zůstat nemocný? Nekonečné otázky typu: „Proč se nechceš vyléčit?“, „Co ti nemoc tak skvělého přináší?“. Jistěže si pak uvědomujete, že blázníte. Jistěže vám vaše racionální část říká, že je tohle celé špatně. Pokud ale nemáte dostatek vnitřní motivace, nemoc přehluší vaši racionální stránku. Nakonec nemoci přeci jen ustoupíte a poslušně posloucháte její příkazy. Jste na sebe naštvaní, ale nemáte dost síly na to se vzepřít.

Lékaři neví co s vámi, protože nechcete-li, nepomůže vám ani Bůh. Nejde o to, že byste nechtěli, ale máte strach. Bojíte se, co by bylo, kdybyste přišli o svoji pomyslnou jistotu. Jste bezradní, protože si uvědomujete závažnost situace, ale připadáte si ztracení. Máte pocit, že jste beznadějný případ a jste na sebe neskutečně naštvaní, že nedokážete bojovat. Nedokážete se vzepřít a raději jako poslušné ovečky posloucháte svoji nemoc.

Okolí je naštvané a dochází mu trpělivost. Je to všechno pořád dokola a ostatní už také neví, co s vámi dělat a jak vám pomoci. Rodina je zoufalá a začíná rezignovat. Tiše trpí a bojí se o vás. Vy jste pořád slabí na to začít něco dělat. Nic vás nedokáže donutit. Získáváte pocit, že tím své okolí obtěžujete (což není divu). Máte strach, že zůstanete úplně sami a ztratíte jak vaše přátele, tak veškeré lidi, které milujete a které milujete víc než vlastní život. V těchto obavách se raději opět uzavřete do sebe a svá trápení si necháváte pro sebe. Tváříte se, že vše zvládáte a snažíte se. Ve svém nitru však víte, že je to pouhý strach. Je to strach z odsouzení, strach ze samoty a opuštění. A kruh se opět uzavírá.

Událost I.: Beseda o mentální bulimii s Vlastinou Svátkovou

Zdravím všechny, jmenuji se Terka, jsem studentkou prváku psychologie na FF UK. Vzhledem k tomu, že osobně postrádám volně psané články se zaměřením na recenze všelijakých zajímavých přednášek, besed a sezeních souvisejících s psychologií, rozhodla jsem se, že do éteru vnesu kousky svého písemnictví a zkusím čas od času poreferovat o zajímavé události, kterou jsem navštívila. Mým cílem je představit téma přednášky/besedy (případně přednášející/přednášejícího), pohovořit o svých poznatcích, podotknout, co mě zaujalo, co mi případně chybělo a celkově vás na chvíli zavést do místa, na které jste se možná chtěli dostat, ale neměli jste tu možnost, a přesto by vás zajímalo, jak ona událost proběhla (a jestli jste opravdu o něco přišli).

do mannequins dream of electric bulimia?

První na programu je beseda od projektu Psychobraní, který vznikl z iniciativ studentů FSS na Masarykově univerzitě v Brně a organizuje události spojené s psychologickou problematikou pro studenty či zájemce o tento obor. Letošní první psycho-akcí zaměřenou na osoby, které trpěly či trpí mentálními poruchami a jsou schopny se o nich otevřeně bavit, byla beseda o mentální bulimii s herečkou Vlastinou Svátkovou. Paní Vlastinu jste měli možnost vidět ve filmech Gangster KA, Ženy v pokušení či v bondovce Casino Royale. S vysokým očekáváním jsem se na besedu úspěšně registrovala a byla jsem zvědava, jak bude pojata a zda dostatečně pokryje téma, jež je pro mě stále aktuálnějším a důležitějším.

Po příchodu do Skautského institutu, krátké dezorientaci a mačkanici s mnoha lidmi, jsem zasedla hned do druhé řady a z blízkosti jsem mohla sledovat krátký úvod do přednášky se stručným představením mentální bulimie jako takové Lucii Froncovou, organizátorkou Psychobraní v Praze. Úvodní řeč plynule přešla v rozhovor Vlastiny s Lucií. No, plynule asi není vhodně zvoleným slovem; z počátku bylo Vlastinino vyprávění přerušováno nově příchozími, takže místností zněly skřípající židle a šustící bundy a kabáty (následovala roztomilá stopka s miminkem, které se rozhodlo na sebe hlasitě upozornit před přednášející maminkou, a tak zase počalo zvedání a šustění a tvoření prostoru pro odchod otce s kočárkem). Vlastina popisovala začátek nemoci, jak se z normálně spokojené holky stal nešťastný, uzavřený a depresivní člověk trpící nutkavou potřebou přejídání, zvracení a excesivního cvičení. Hovořila o reakcích její rodiny a blízkých, k čemuž dodávala, že mentální bulimie je záležitostí velmi diskrétní a bylo obtížné se o ní vůbec někomu otevřít, natož si nechávat radit (a poté si od přítele poslechnout větu „Tak budeme zvracet spolu“). Překvapilo mě, když jsem vyslechla, že se Vlastina po snad sedmiletém boji s nemocí vyléčila, a to díky otěhotnění a uvědomění, že ve svém těle nosí nový život a je zodpovědná za zdraví někoho dalšího. Uvedla, že čas od času brala i antidepresiva a zpočátku docházela na psychoterapie, které však dle jejích slov nepokládala za užitečné a antidepresiva sama postupně vysadila, takže se v podstatě jednalo o samoléčbu (přiznala, že začátkem těhotenství zažila dvakrát nebo třikrát krátký relaps, ale poté už nesešla ze své cesty za zdravým životem a tělem).

Rozhovor se přesunul k téměř hodinové debatě s mnoha otázkami na uvedené téma. Lidé se ptali především na způsob, jakým se vlastně vyléčila, jestli by nějak poradila, jak zachytit nemoc v rané fázi, zdali ji ještě nějak ovlivňují bulvární články nebo řeči okolí. Na dotazy Vlastina odpovídala otevřeně a dle vlastních zkušeností, mnoho pověděla o jejím „propojení s vlastním tělem“, ke kterému došlo právě během prvního těhotenství a především při samotném porodu.

Co bych uvítala? Možná by neuškodil náhled psychologa (či pokročilejšího studenta psychologie), který by pomohl usměrnit problematiku nemoci a nějak odborně ji definovat, případně osvětlit, co její zahrnuje etiologii, symptomy a léčbu (či pohovořit o dalších případech z praxe). Přece jenom každá žena/dívka trpící bulimií nemůže spoléhat na to, že otěhotnění bude tou pravou formou léčby. Z publika zazněly z úst dívek i konkrétní a osobní problémy a především dotazy, co dělat či nedělat; nutno dodat, že se nedočkaly onoho pohledu odborníka či alespoň doporučení psychoterapie, což by možná bylo ještě přínosnější.

Budu-li upřímná, z důvodu probírané problematiky jsem se předpřipravila na vyslechnutí informací z profese, pro kterou je tato nemoc denním chlebem, včetně rad či varovných signálů. Nicméně nešlo o odbornou psychologickou přednášku, ale o příjemnou a inspirativní debatu a odcházela jsem víceméně spokojená. Už jen proto, že někdo známý vystoupil před řadu převážně ženského osazenstva a promluvil o tak závažném tématu. Jsem nadmíru vděčná, že se lidé se zkušenostmi s PPP otevírají a doufám, že budou i dál. A pokud beseda pomohla jednomu tápajícímu člověku, účel byl splněn.

Děkuji Psychobraní, paní Vlastině a Vám.

Tak zase někdy. Terka L.

http://foter.com/photo/hand-people-heart/

Deprese, panické ataky, PPP: XVI. část

Každý z nás potřebuje být někdy zranitelný

hand people heartJiž delší dobu si lámu hlavu nad tím, proč je pro nás tak těžké přiznat, že na něco nestačíme, potřebujeme pauzu nebo že něco nezvládneme. Je to nejspíš trend být jakési perpetuum mobile, které bez zastavení stále funguje na maximum a stále podává perfektní výkony. Tímto přesvědčením však ignorujeme naše základní potřeby a důsledky se dostaví, ať chceme nebo ne.
Čeho se tolik bojíme? Proč je pro nás tak těžké ukázat svoji slabost a zranitelnost?

Co se mě týče, odjakživa jsem byla typ „zatni zuby a vydrž“. Měla jsem pocit, že pro mě nic není nemožné, nepotřebuji ničí pomoc a všechno zvládnu sama. Nestěžovala jsem si, že na něco nestačím. Nepotřebovala jsem odpočinek (velká chyba!), spánek ani jídlo a nejspíš jsem si myslela, že svoji energii získám ze vzduchu, což byl dost zásadní omyl. Když mi někdo nabídl svoji pomoc, tak jsem poděkovala a odpověděla, že všechno zvládnu sama. Naopak jsem si ještě nějakou aktivitu přibrala, abych toho neměla málo. Považovala bych se za slabocha, kdybych přiznala, že na něco nestačím nebo (nedej bože) potřebuji pomoc. Jaká hrůza přiznat svoji slabost! Dnes se svému přístupu musím opravdu smát. Co mě ale nakonec přimělo k tomu, abych svůj postoj přehodnotila? Jsem člověk, kterému musí život dát lekci, aby se na svět začal dívat jinýma očima a jinak tomu nebylo ani tentokrát.

Takhle nezastavitelně jsem fungovala velmi dlouho, avšak zlom přišel ve třetím ročníku gymnázia. Zpočátku jsem měla pocit, že jsem unavenější než dříve a ráda lenoším. O lenošení ale opravdu nemohla být řeč. Postupně jsem se uzavírala do sebe a jediné, co jsem si přála, bylo zmizet a být neviditelná (což mi moc dobře nešlo). Vyčítáte si, proč jste smutní, když vlastně ani nemáte proč. Na světě je tolik neštěstí, ale zrovna VY, na které okolí kouká jako na „dokonalé“, přeci nemáte důvod být nešťastní. Třešničkou byly panické ataky, které mi ukázaly, že musím své myšlení radikálně změnit.

Největší chyba byla, když jsem si zakázala zranitelnost, slabost a únavu. Dělala jsem věci na maximum (a možná ještě více) a tvářila se u toho, s jakou lehkostí mi všechno jde od ruky, čímž jsem si kolem sebe vytvořila jakousi auru „dokonalého člověka“, čehož jsem později velmi litovala. Ačkoliv jsem potřebovala, aby za mnou někdo přišel a pomohl mi nebo mě pochlácholil, tak nikdo nepřišel, protože si mysleli, že já pomoc nepotřebuji, jelikož vše perfektně zvládám sama.

Moje terapeutka mi říká: „Lucko, stejně tak, jako je ve Vás nekompromisně silný vnitřní kritik, tak stejně tak je tam i malá Lucinka, která potřebuje obejmout.“ A měla neskutečnou pravdu. Od té doby jsem na sebe začala pohlížet jako na osobu, která potřebuje pauzu, umí sobecky říct „už nemůžu“„jsem unavená“, a v neposlední řadě jsem se naučila žádat o pomoc a uvědomila si, že nemusím vždy vše perfektně zvládat sama. Dnes už mi vůbec nevadí požádat o pomoc a být taky trochu sobec :-).

Deprese, panické ataky, PPP: XIII. část

Umění přijmout za sebe zodpovědnost

 Man adjusting tiePřijetí odpovědnosti za své činy a chování může být velké břímě, které nás tíží a omezuje. Když se na to podíváme z druhé strany, odpovědnost za sebe samé nám dává rozhled a možnost ovlivnit dění kolem sebe. Mohu tedy s něčím něco udělat a nejsem pouze ve vleku okolností.

Úplně stejně to funguje i v léčbě. Ačkoliv jsem ve věku, kdy se snažím postavit na vlastní nohy, nemoc ze mě paradoxně dělá nesamostatného a mnohdy nesvéprávného jedince.  Často si kladu otázku, čeho se tolik bojím. Je to snad vědomí, že bych konečně musela PŘIJMOUT ZODPOVĚDNOST ZA SEBE SAMA? Není jednoduché přijmout veškerou tu nejistotu a obavy v životě. Na druhou stranu si říkám, že přeci nejsem takový „srab“, abych se tomu všemu nedokázala postavit čelem.

Paní doktorka mi řekla, že pojetí sebe sama – mám se ráda/nemám se ráda, je otázkou vůle. S tímto tvrzením úplně nesouhlasím, protože kdyby to tak bylo, tak to už dávno udělám. Krůček po krůčku si vytvářím mechanismy, kterými se snažím přijímat skutečnosti tak, jak jsou. Především se učím radovat se. Radovat se ze svého vnitřního bohatství. Přijímat se. Ale je to tak jednoduché? Přijímat se neznamená být se sebou do puntíku spokojen. Přijímat se znamená uvědomovat si své chyby a být za ně odpovědný.

Jednou z věcí, která mi zaměstnává mozek, je smysl vlastní existence. Musím se sama sobě smát, protože nechápu, proč se touto otázkou zabývám v 19. letech. Smysl života přeci přijde v průběhu života, no ne? Urputně se snažím najít ten svůj, problémem však zůstává:

Co to vlastně ten smysl je?

Odjakživa jsem měla v hlavě jasnou definici smyslu života – vzdělání a budoucí kariéra. Doma se vždy kladl důraz na vzdělání, a já jsem si v hlavě vytvořila chiméru, že můj život má smysl jedině tehdy, když něco dokážu. Co to ale znamená „dokázat něco“? Mám pocit, že se celý život za něčím honím a jedinou náplní mého života je výkon. Dosahování cílů. Je tohle skutečně to, co považuji za smysl svého života? Pokud je to skutečně pravda, není toho v mém životě nějak málo?
Postupem času zjišťuji, že pojmy, které jsem považovala za naprosto jasné, jsou velmi relativní a subjektivní pro každého z nás. Jak jsem se o této otázce bavila s různými lidmi, dostala jsem mnoho odpovědí – peníze, kariéra, rodina, dítě…

Ačkoliv je kariéra pro budoucí život důležitá, není měřítkem hodnoty člověka. Existují totiž činnosti, které nejsou založené na výkonu, a přece mě dělají šťastnou. Učím se naslouchat tomu, co mi říká srdce a dodatečně si začínám uvědomovat určité principy, které se snažím ve svém životě uplatňovat.

  1. Dělej to, co tě baví a naplňuje.
  2. Do své práce dávej kousek sebe sama a dělej ji s láskou.
  3. Řiď se heslem: „Netlač řeku, teče sama.“
  4. Každá činnost nemusí nutně znamenat výkon a „být nejlepší“.
  5. Vždycky může být někdo lepší, tak se s tím smiř.
  6. Jediné na čem záleží je to, jak hodnotíme sami sebe.
  7. Nenech se rozhodit jedním blbcem, protože na ně budeš narážet celý život.
  8. Neboj se požádat o pomoc, když si unavený nebo si nevíš rady.
  9. Něco na odlehčení 🙂 – „Když ti někdo život ničí, usměj se, a dej mu tyčí.“
  10. A konečně – přijmi odpovědnost za sebe a svůj život.

Deprese, panické ataky, PPP: XII. část

Co potřebujeme? Náruč a pochopení.

understoodJe to již 5 let co jsem ztratila cestu k sobě samé. Po celou dobu tu byla spousta lidí, kteří se mi snažili pomoci najít správný směr. Ukazovali mi cestu, po které se mám vydat, avšak já jsem byla slepá. Čas plyne a já se cítím pořád stejně zmateně jako před pěti lety. Jak je to možné? Copak jsem takový slaboch, že jednoduše nedokážu poslechnout rady okolí? Jsem snad tak povrchní, že pořád lpím na svých problémech? Dělá mi dobře topit se ve svém trápení? Užívám si snad, že o své nemoci mohu mluvit?

Je velmi jednoduché nemocného zaškatulkovat a dát mu nálepku, proč se své nemoci nechce vzdát. Je snadné radit a být naštvaný, že nemocný neposlouchá. Život vedle člověka s poruchou není vždy procházka růžovým sadem, ale sama za sebe mohu říct, že právě ti lidé, kteří mě nikdy neopustili, pro mě mají největší hodnotu. Zůstali při mně v každé situaci a nikdy nehodili flintu do žita. Patří jim obrovský dík za trpělivost, laskavost a odvahu. Jak to tak ale bývá, lidská trpělivost je omezená a jednou skutečně dojde. Každá urážka, každé jedovaté slovo neskutečně bolí. Bolí jako bodnutí nožem a nepřestává bolet ani dlouho poté. Čím to je, že lidé mají dojem, že ve snaze „otevřít oči“ vám mohou říct vše pořádně od plic? Každá poznámka způsobí opravdový zmatek v hlavě. Nakonec vždy začnu pochybovat, zda dotyčný opravdu neměl pravdu. Dojdu k závěru, že jsem ještě horší, než jsem si celou tu dobu myslela. A kruh sebeobviňování se uzavírá.
Nevím, kde lidé nabývají dojmu, že je anorexie projevem sobeckosti, touhy vyniknout či se zviditelnit. Pokud jde o mě, tolikrát jsem si přála být neviditelná. To se mi nikdy nepovedlo. Anorexie je pro mnohé snahou zmizet. Dusí se ve svém těle, dusí se na světě. Je pravdou, že se nebojím o problémech mluvit.  Hlavním důvodem jsou ta slova, která se mi vryla do paměti. Bolí pokaždé, když si na ně vzpomenu a připomínají mi, jak je důležité nebát se mluvit. Když si vzpomenu na dané momenty a situace, mám pocit, jako by mi trhaly srdce z těla.

O víkendu jsem navštívila festival duševního zdraví Na Hlavu, kde jsem absolvovala přednášku na téma „Moje jméno není diagnóza“, kde mluvili lidé s duševními poruchami a vyprávěli své příběhy. Celou přednášku jsem brečela. Ne smutkem, ale dojetím. Dojetím, že chápe moje vnitřní utrpení. Dojetím, že v tom nejsem sama. A právě v tom okamžiku jsem pochopila, co mi opravdu schází. Vždycky jsem si myslela, že potřebuji rady, co mám dělat, ale to byl velký omyl. Sama totiž moc dobře vím, co musím udělat. Uvědomila jsem si, že je to POCHOPENÍ a pocit bezpodmínečného přijetí, co mi tolik schází.  Přijetí se vším všudy proto jaká jsem, nebo možná spíš přesto, jaká jsem.

Deprese, panické ataky, PPP: XI. část

Strach

tree animal forestNejsilnější emocí je pro mě jednoznačně strach. Strach ve všech podobách. Od obyčejných obav přes úzkost až k panické atace. Mám strach z neúspěchu, ale také z úspěchu. Mám strach z chaosu i řádu. Mám strach z nemoci i uzdravení. Mám strach ze života i ze smrti. Mám strach z únavy i odpočinku, ale nikdy jsem před nikým neřekla: „Jsem unavená, potřebuji pauzu,“ protože MÁM STRACH ZE SVÉHO STRACHU.

Tento týden jsem poznala jaké to je, když cítíte totální vyčerpání – jak fyzické, tak psychické. Tělo je tak zesláblé, že už nemůže dál a máte pocit, že už neuděláte ani krok. Psychika je tak rozhozená, že nedokážete na nic myslet. Odjakživa jsem taková, že chci být vším a být ve všem nejlepší. Zároveň ale mám ze všeho naprosto protichůdné pocity. Jak jsem již psala, mám strach z neúspěchu i úspěchu. Zoufale se snažím najít své místo na světě. Chci vědět, že moje existence má nějaký smysl a já si tedy zasloužím tu být.

Mám strach z chaosu i řádu. Odjakživa jsem velmi systematický typ, což mě postupně začalo svazovat. Přicházející úzkosti byly následkem mojí striktní kontroly a organizovanosti. Začala jsem s nimi tedy velmi intenzivně bojovat. Nyní, když své úzkosti zvládám lépe, jsem dostala strach z chaosu. Z nekontrolovatelnosti mého života. Moje psychika zoufale volá po dřívější kontrole sebe sama a já se zuby nehty držím, abych tomuto úpěnlivému volání nepodlehla znovu.  A právě v této chvíli přichází to známé tiché volání – volání anorexie.

Uzdravení vs. nemoc. Uzdravení je pro mě něco jako vyskočení z bludného kruhu, vyproštění ze spárů démona, který žije v mojí hlavě. Je velmi paradoxní, že vždy, když se mi začalo dařit lépe, tak jsem se uzdravování zalekla a ihned se vrátila ke svým nemocným zvykům a rituálům. Pokud jsem se v léčbě posunula o dva kroky směrem vpřed, hned jsem se vrátila o deset kroků vzad. Čeho se tolik bojím? Možná toho, co by bylo bez anorexie? Celých 5 let mi dává náplň mého života.

Girl, Water, Fear, Black And White, Dam

Nicméně pokaždé, když si uvědomím, co všechno mi anorexie vzala (a bere!), je mi neskutečně do pláče. Je mi do pláče, protože vím, že bych moc ráda žila normální život bez všech omezení, které díky anorexii mám. Koukám se na koláč, který pekla mamka a je mi vnitřně neuvěřitelně úzko, protože si uvědomuji, že o toto všechno díky nemoci přicházím. Začnu přemýšlet o svém chování a jsem z toho velmi zmatená. Co jsem já a co je anorexie? Začínám se v tom ztrácet. Mám pocit, že už neznám ani samu sebe.

Jak jsem již několikrát zjistila, i přes všechny překážky, mi na životě záleží. Mám však pocit, že nevím, jak žít. Nikdy jsem nesnášela dobře mezilidské vztahy, které jsou plné zášti, lhaní, závisti a křivosti. Dodnes nechápu, jak se lidé k sobě chovají. Bývalo mi z toho velmi smutno, ale na druhou stranu jsem pochopila, že jsou tu také ti, kteří vás budou milovat za každé situace, a já se jim to každým dnem snažím oplatit. Nicméně stále mám strach, protože nevím jak zvládnout život. Jak se postavit překážkám, které nám život dává? Na jednu stranu jsem velmi dospělá, na druhou jsem pořád to malé dítě, které si neví rady, a proto se zuby nehty drží něčeho, co mu napomáhá situaci zvládnout – mentální anorexie.

Vždy jsem o sobě říkala, že jsem velmi aktivní člověk. Téměř se nezastavím, mám milion aktivit, které musím (jak jinak) zvládat perfektně. Občas si kladu otázku: „Jak dlouho takové tempo ještě vydržím?“. Bojím se polevit, protože mám pocit, že nejsem dost výkonná. Úspěšní lidé jsou přeci vytížení, no ne? Dnes jsem si ale uvědomila, že mám strach z únavy i odpočinku. Odpočinek pro mě znamená zvolnit, zpomalit, zastavit se. Zastavit se a pouze existovat. Jediné, po čem toužím je, mít klid.

Jsem ze sebe zmatená, ztrácím se sama v sobě. Ztratila jsem se již dávno, a nyní krkolomně hledám cestu zpět. Proč se mi to tedy stále nedaří? Co se ještě musí stát, aby do sebe vše zapadalo a já konečně zjistila odpovědi na všechny výše položené otázky? Není příliš brzy ptát se v 19 letech po smyslu života a existence? Proč tolik potřebuji najít své místo na světě?

Deprese, panické ataky, PPP: X. část

Zdání klame

Bio word made of organic sproutsJe velice jednoduché oklamat okolí, a jak jsem již zmínila, tak také samu sebe. Již od úplných počátků mého onemocnění se setkávám s reakcemi typu: „Ty jsi pořád tak pozitivní!“, „Jak to děláš, že jsi tak optimistická?“, „Je skvělé, že se tak snažíš, určitě to překonáš!“, „Vidím, že se CHCEŠ vyléčit.“ Realita je bohužel většinou někde úplně jinde.

Anorexie vás naučí, jak dokonale oklamat lidi, ba je dokonce přesvědčit, že se snažíte a daří se vám lépe. Tato velká lež začala již před 5. lety, kdy jsem dokázala naprosto beze stop zamaskovat fakt, že téměř nic nejím. Všechno jídlo bylo snězené (popravdě spíš vyhozené či schované), já jsem byla pořád plná energie a optimismu, alespoň tehdy, když jsem byla mezi lidmi. Celé dny jsem dokázala být aktivní, školu zvládat na samé jedničky a ještě se u toho tvářit, že mě to nestojí žádnou námahu. Tak jsem si sama kolem sebe upletla síť, ze které se mi později velice těžko rozmotávalo. Tuto masku jsem dříve nebo později stejně musela odhodit.

Po celou dobu mě lidé viděli jako silnou, nezávislou a ambiciózní dívku, která zdánlivě neměla problém. A pokud bych ho měla? Tak ho přece vyřeším sama, protože žádnou pomoc nepotřebuji. Ve skutečnosti jsem netoužila po ničem jiném, než aby mi někdo podal pomocnou ruku. Tolik jsem potřebovala náruč a lásku. Nejhorší na tom celém byla SAMOTA. To neskutečné prázdno a osamělost, kterou jsem prožívala.

Je až neuvěřitelné, jak dokážete bez mrknutí oka lhát okolí a ještě se přitom tvářit, že je vše v naprostém pořádku. Dokonce mi nedělalo problém přesvědčit lékaře, že dodržuji jejich rady a snažím se. Je to takový klam v podobě „radostné spolupráce“. Okolí tedy získá falešný pocit a naději, že se váš stav lepší, a vy si přitom vesele dál pokračujete v nemocných rituálech. Z vlastních zkušeností můžu říct, že přístup odborníků v léčbě PPP je nesmírně důležitý. Jedním z nejdůležitějších aspektů komunikace je důvěra. Opravdu podstatné pro mě bylo, když jsem si uvědomila, že na jedné straně stojím já a lékař, a na druhé anorexie, proti které společně bojujeme. Občas ze sebe mám totiž pocit, že bojuji já s anorexií proti lékařům.

Není odborník jako odborník

Další z možných klamů, který jsem prokoukla, jsou někteří rádoby odborníci a alternativní léčitelé, kteří vám prezentují svoje metody, které vám pomohou vyléčit nevyléčitelné. Po nedávných zkušenostech, kdy mi bylo jedním rádoby odborníkem sděleno, že mám hodně tuku v těle a velké sklony k celulitidě (jen díky blízkých přátelům jsem dokázala tuto informaci zpracovat a nezbláznit se), a také po přednášce, kterou jsem navštívila, jsem se rozhodla, že se o tom musím zmínit v dalším článku.

Vzhledem k tomu, že jsem chtěla zkusit alternativní přístup v léčbě, tak jsem o prázdninách vyzkoušela Jonášovu terapii, která se zakládá na teorii, že naše tělo je znečištěné a je třeba ho detoxikovat. Brala jsem patery bylinkové kapky, které mi měly detoxikovat organismus a ulevit mé psychice. Žádné významné změny jsem nezaznamenala, avšak moje anorexie ano.

„Dnes jsem byla na Jonášově terapii, kde zjistili, že mám alergii na kasein, tudíž nemůžu jíst mléčné výrobky. Jsem fakt strašně tlustá, ale aspoň nemusím zase něco jíst.“

Od té doby jsem k podobným přístupům velmi obezřetná. Na nedávné přednášce nám bylo sděleno, že jejich metoda spočívá v tom, že se podívají lupou do očí, kde se zaznamenávají veškeré naše nemoci a pomohou nám sestavit jídelníček. Argument byl takový, že nám rodiče přeci vždy říkají: „Jsi nějaký nemocný, vidím ti to na očích.“ Nejvíce se mi líbil rozbor jednotlivých jídel.

  • Ke každému jídlu nám doporučovali pít víno nebo pivo (už se těším na odtučněnou activii s vínem!)
  • Každý den vepřové maso a brambory (které mají nejvíce vitaminu C!)
  • Když jsme nemocní, tak nemáme jíst citrusy, které zevnitř ochlazují a my jsme proto nemocní mnohem déle.
  • Po ránu bychom tedy neměli pít vodu s citronem (asi si dám vodu s bramborou, když má tolik toho vitaminu C).
  • Další moudrá rada byla nejíst ovesnou kaši, která zahleňuje (voda a ovesné vločky?!).

Přednášející nám vysvětlila, že ona sama trpěla osteoporózou (dříve držela dlouhodobě redukční diety) a hrozila jí závažná operace. Nicméně tato metoda jí uchránila od operace a ona již netrpí podobnými problémy. Osobně se domnívám, že před operací ji zachránila normální nedietní strava, která obsahuje živiny, nikoliv tento alternativní přístup.

Je neskutečné, kolik lidí má možnost propagovat různé metody pod nálepkou ALTERNATIVNÍ. Slovo alternativní je velmi zrádné, protože v nás vyvolává pocit, že se jedná o přírodní a tím pádem bezpečné metody. Zdání zde opět může klamat. Od jisté chvíle tedy pečlivě zjišťuji, zda je daný člověk vzdělaný ve svém oboru a nejedná se jen o dalšího alternativního léčitele, který se snaží prodat „přírodní“ přípravky (např. výtažky z hlívy ústřičné za pouhé 2000 Kč!). Jak se říká, že „tonoucí se stébla chytá,“ tak jsem byla zděšená, kolik žen v místnosti projevilo nadšení a zájem se tuto léčebnou kúru podstoupit. Podobné metody nás stojí hromadu peněz, zmatek v hlavě a jako bonus rozhozený metabolismus. Jedinou radou, jak nepodlehnout podobným „odborníků“ je obezřetnost a hlavně ZDRAVÝ ROZUM.

Deprese, panické ataky, PPP: IX. část

Nemoc bez hranic

drunkorexiaČím dál více si uvědomuji, že anorexie je nemoc, která nemá hranice. Od dětství jsem milovala sladké a nedokázala jsem pochopit, jak dívky dokážou nejíst. V té době jsem však ještě netušila, že to zažiji na vlastní kůži. Nikdy jsem si nemyslela, jak daleko budu schopná ve své nemoci zajít.

Nejprve jsem si začala nalhávat, že zhubnu jen pár kilo a budu spokojená, což byl jeden obrovský omyl. Nikdy to nebude dost. Ačkoliv jsem chtěla zhubnout na svoji původní váhu 3 kg, dostala jsem se na váhový úbytek 15 kg. Pokaždé, když jsem začala pravidelně cvičit, tak mi mozek diktoval, že musí cvičit víc a víc, nezávisle na tom, jak jsem unavená. Opět zde nebyla žádná hranice, na které by se moje nemoc zastavila. Z relaxačního cvičení se tak stala každodenní dřina, počítání kalorií a výdeje energie. Anorexie mi nedala spát – a to doslova. Dříve jsem ráda dlouho spala nebo jen tak lenošila. Bohužel je to však něco, co vám anorexie nedovolí. O víkendu jsem byla zvyklá spát klidně do 10:00, což se začalo radikálně měnit. Nejen, že jsem se budila hlady a nešlo mi spát, ale můj vnitřní hlas mi říkal, že musím vstát. Nejprve jsem začala vstávat v 7 hod., ale později se mé hranice opět posunuly. Vstávání kolem 4. hodiny ráno, v extrémních případech i ve 3 hodiny. Sedávala jsem v kuchyni a pila čaj „spánek a nervy“. Byla jsem totálně vyčerpaná a doufala jsem, že už bude brzy nový den, abych mohla fungovat. Vždy, když se mě paní doktorka ptala na projímadla, diuretika apod., tak jsem jen nevěřícně kroutila hlavou, proč dívky používají takové látky k tomu, aby byly hubenější. Copak se nebojí toho, že si zničí zdraví? Nebojí. A velice rychle jsem zjistila, že já také ne. Byla bych schopná udělat vše pro to, abych na váze viděla nižší číslo.

Čím více informací jsem měla, tím více jsem byla schopná pro anorexii udělat. Z každé nevinné poznámky či informací od okolí se stal další návod na hubnutí. Tím jsem zvedla laťku hodně vysoko a dovedla svoji nemoc k dokonalosti.

Potlačení základních pudů

„Copak nevíš, že můžeš umřít?“, „A to nechceš v budoucnosti děti?“, „Takhle se žádnému klukovi líbit nebudeš!“, „A to nemáš hlad? Já bych umřel hlady!“ – Otázky a poznámky tohoto typu mě provází po celou dobu nemoci. Odpověď na ně není jednoduchá, protože v anorexii dochází k potlačení našich základních pudů – pudu obživy, sebezáchovy, sexuality, a mateřství.

Co se týče pudu obživy, tak odpověď je zcela jednoznačná. Váš strach z tloušťky a vaše vnitřní motivace zhubnout je silnější. Nemoc je silnější a zanedlouho se naučíte ignorovat pocity hladu. Časem jsem se dokonce začala divit tomu, proč lidé jedí, když to vlastně ani „není potřeba“. Často se mě lidé ptají, zda mám chuť na jídla, která jsem jedla dřív. Většinou odpovídám, že ne. Úplně jsem si odvykla chuti normálního jídla. Dávno jsem jídlo přestala posuzovat podle chuti, ale podle toho co má nejméně kalorií a co je pro mě „nejmenší zlo“.

Dalším výrazně potlačeným pudem je pud sebezáchovy. Vždy, když mě chce okolí vyděsit, tak na mě začne chrlit otázky typu: „Víš vůbec, že můžeš umřít?“, „Zastaví se ti srdce.“, „Selžou ti orgány.“, „To ti na sobě ani trochu nezáleží?“, „Važ si každého dne, kdy se probudíš a dýcháš.“ Myslí si, že mě tím šokují. Opak je ale pravdou. Vůbec si nepřipouštím, že by se mi mohlo něco stát a mám pocit, že v tomto neznám hranic. Bojím se, že i kdybych měla váhu na hranici života a smrti, tak by mi takové výroky stejně neotevřely oči.

Dalším tématem je sexualita. Pud sexuality zde je naprosto utlumený. Psychicky vám je tak špatně, že na podobné věci nemáte ani pomyšlení. Máte co dělat sami se sebou, natož abyste prožívali hluboké city s někým jiným. Nicméně si myslím, že tento znak je společný pro většinu psychických onemocnění. Navíc k tomu nenávidíte svoje tělo a nemůžete se na něj ani podívat, natož se ho dotknout. Pro některé je tedy nepředstavitelné, aby se jejich těla dotýkal někdo jiný. Často jsem si říkala: „Jak mohu chtít, aby mě měl někdo rád, když se nemám ráda ani sama sebe?“

Mateřství je jedním z nejsilnějších pudů člověka. Stejně tak jako u pudu sexuality může být tento pud potlačen, protože máte tolik problémů sami se sebou, že na dítě nemáte ani pomyšlení. Některé dívky mají strach z přibírání na váze během těhotenství. Na druhou stranu těhotenství může motivovat k tomu, aby se vyléčily. Touha po dítěti a pocit zodpovědnosti za někoho jiného než jen za sebe může být velmi pozitivní v léčbě anorexie. Není vůbec divu, že jsou základní pudy potlačené, protože celá nemoc je proti přírodě. Vším, co děláte, jdete proti přírodě, tak jak potom můžeme chtít, aby vše fungovalo tak, jak má?