Vděčnost
„Buď vděčný za to, co máš.“ Věta, která se stala velkým klišé, jejíž význam málokdo chápe.
Pocit vděčnosti musí člověk cítit uvnitř. Poslední dobou si čím dál více uvědomuji, jak moc jsem vděčná. Pokaždé, když jdu parkem, kde padá hnědě zbarvené listí. Pokaždé, když si sednu do kostela a jen sedím a vnímám pocit, že JSEM. Pokaždé, když zvládnu svůj strach. Pokaždé, co obejmu milované lidi. Pokaždé, když si uvědomím, jak čistá a bezelstná láska umí být.
Dříve jsem slovo vděčnost brala jako něco, co mi opakovali rodiče, když jsem si stěžovala.
Časem, když jsem pochopila, že obyčejné věci, jako třeba vstát z postele, najíst se, jít ven nebo neplakat při každém pohledu do zrcadla, nejsou samozřejmostí, tak jsem si začala vážit všech okamžiků, které jsem zvládla. Všech překážek, které jsem překonala. Každého dne, který jsem přežila. Byla jsem vděčná za úplně obyčejné věci, které mohou být pro většinu samozřejmostí a ani se nad tím nepozastaví.
Často se chodím projít a pozoruji oblohu, stromy a svět kolem mě. Koukám na lidi, a nechápu. Nechápu, s jakým nezájmem o ostatní žijí, způsoby, kterými se k sobě chovají. Nechápu, proč nejsme zvyklí si pomáhat. Občas mám pocit, že nechápu svět kolem sebe. Nebo snad svět nechápe mě? Někdy mám dojem, že jsem zaseknutá mezi tím, že se snažím žít svůj život, a zároveň se z něj snažím utéct.
Kéž by si lidé uvědomili, že život není samozřejmostí. Ani obyčejné věci, které považujeme za samozřejmé, nejsou samozřejmé. Usmívat se přes tu všechnu bolest uvnitř. Odjakživa jsem byla extrémně citlivá a empatická. Chtěla jsem, aby mě měli všichni rádi, a nerada jsem se hádala. Po každé hádce jsem se omluvila, jen abych všechno urovnala. Byla jsem ta, co měla samé jedničky a nemohla dlouho chodit ven, protože jí to rodiče nedovolili. Po tom, co jsem šla na gymnázium, jsem se radikálně změnila a vytvořila obraz „dokonalé“, nezávislé a vždy perfektní Lucky, která nepotřebuje pomoc a všechno zvládá. Vytvořila jsem si tlustou zeď kolem té křehké duše, protože jsem nechtěla, aby mi někdo ublížil.
Dnes už se nebojím ukázat, že jsem zranitelná, křehká a mám strach. Nebojím se, že by mě lidi odsoudili, protože přesně tohle jsem já. Se všemi šrámy na duši i na těle, protože hlavní je, že mám obě ruce, kterými dokážu objímat nejpevněji, jak umím. Naučila jsem se, že láska dokáže být naprosto bezelstná a čistá. Naučila jsem se, že nejkrásnější pro mě je, když vidím, že se lidé kolem mě usmívají. Naučila jsem se být vděčná za všechny okamžiky, kdy se také já dokážu usmát.
Za všechny ty lekce, které jsem dostala, protože bez toho bych teď nebyla taková, jaká jsem.
Cítím obrovskou vděčnost za to, že můžu být s lidmi, se kterými jsem v bezpečí, a milují mě takovou, jaká jsem. Extrémně citlivou a empatickou se samaritánskými sklony, úzkostnou, vystresovanou, občas uplakanou a ne moc sebevědomou, ale na druhou stranu bezmezně milující, věrnou a odhodlanou něco změnit. Vděčnost za to, že dýchám a můžu obdivovat svět kolem sebe.
Vděčnost za to, že JSEM.
Empatie se popisuje jako schopnost vcítit se do druhého člověka a porozumět jeho emocím.
„A ty se snad nechceš vyléčit?“
Proč si nedovolíme být svobodní?
Jedním z nejhorších pocitů vůbec je samota. Pocit, že jsme na všechno sami a nemáme u sebe nikoho, komu bychom se mohli svěřit, koho bychom mohli obejmout a s kým je nám dobře.
Již delší dobu si lámu hlavu nad tím, proč je pro nás tak těžké přiznat, že na něco nestačíme, potřebujeme pauzu nebo že něco nezvládneme. Je to nejspíš trend být jakési perpetuum mobile, které bez zastavení stále funguje na maximum a stále podává perfektní výkony. Tímto přesvědčením však ignorujeme naše základní potřeby a důsledky se dostaví, ať chceme nebo ne.
Přijetí odpovědnosti za své činy a chování může být velké břímě, které nás tíží a omezuje. Když se na to podíváme z druhé strany, odpovědnost za sebe samé nám dává rozhled a možnost ovlivnit dění kolem sebe. Mohu tedy s něčím něco udělat a nejsem pouze ve vleku okolností.
Je to již 5 let co jsem ztratila cestu k sobě samé. Po celou dobu tu byla spousta lidí, kteří se mi snažili pomoci najít správný směr. Ukazovali mi cestu, po které se mám vydat, avšak já jsem byla slepá. Čas plyne a já se cítím pořád stejně zmateně jako před pěti lety. Jak je to možné? Copak jsem takový slaboch, že jednoduše nedokážu poslechnout rady okolí? Jsem snad tak povrchní, že pořád lpím na svých problémech? Dělá mi dobře topit se ve svém trápení? Užívám si snad, že o své nemoci mohu mluvit?
Nejsilnější emocí je pro mě jednoznačně strach. Strach ve všech podobách. Od obyčejných obav přes úzkost až k panické atace. Mám strach z neúspěchu, ale také z úspěchu. Mám strach z chaosu i řádu. Mám strach z nemoci i uzdravení. Mám strach ze života i ze smrti. Mám strach z únavy i odpočinku, ale nikdy jsem před nikým neřekla: „Jsem unavená, potřebuji pauzu,“ protože MÁM STRACH ZE SVÉHO STRACHU.
Je velice jednoduché oklamat okolí, a jak jsem již zmínila, tak také samu sebe. Již od úplných počátků mého onemocnění se setkávám s reakcemi typu: „Ty jsi pořád tak pozitivní!“, „Jak to děláš, že jsi tak optimistická?“, „Je skvělé, že se tak snažíš, určitě to překonáš!“, „Vidím, že se CHCEŠ vyléčit.“ Realita je bohužel většinou někde úplně jinde.
Čím dál více si uvědomuji, že anorexie je nemoc, která nemá hranice. Od dětství jsem milovala sladké a nedokázala jsem pochopit, jak dívky dokážou nejíst. V té době jsem však ještě netušila, že to zažiji na vlastní kůži. Nikdy jsem si nemyslela, jak daleko budu schopná ve své nemoci zajít.