Archiv štítku: mentální anorexie

Deprese, panické ataky, PPP: XXV. část

Vděčnost

„Buď vděčný za to, co máš.“  Věta, která se stala velkým klišé, jejíž význam málokdo chápe.
Pocit vděčnosti musí člověk cítit uvnitř.  Poslední dobou si čím dál více uvědomuji, jak moc jsem vděčná. Pokaždé, když jdu parkem, kde padá hnědě zbarvené listí. Pokaždé, když si sednu do kostela a jen sedím a vnímám pocit, že JSEM. Pokaždé, když zvládnu svůj strach. Pokaždé, co obejmu milované lidi. Pokaždé, když si uvědomím, jak čistá a bezelstná láska umí být.

Dříve jsem slovo vděčnost brala jako něco, co mi opakovali rodiče, když jsem si stěžovala.
Časem, když jsem pochopila, že obyčejné věci, jako třeba vstát z postele, najíst se, jít ven nebo neplakat při každém pohledu do zrcadla, nejsou samozřejmostí, tak jsem si začala vážit všech okamžiků, které jsem zvládla. Všech překážek, které jsem překonala. Každého dne, který jsem přežila. Byla jsem vděčná za úplně obyčejné věci, které mohou být pro většinu samozřejmostí a ani se nad tím nepozastaví.

Často se chodím projít a pozoruji oblohu, stromy a svět kolem mě. Koukám na lidi, a nechápu. Nechápu, s jakým nezájmem o ostatní žijí, způsoby, kterými se k sobě chovají. Nechápu, proč nejsme zvyklí si pomáhat. Občas mám pocit, že nechápu svět kolem sebe. Nebo snad svět nechápe mě? Někdy mám dojem, že jsem zaseknutá mezi tím, že se snažím žít svůj život, a zároveň se z něj snažím utéct.

Kéž by si lidé uvědomili, že život není samozřejmostí. Ani obyčejné věci, které považujeme za samozřejmé, nejsou samozřejmé. Usmívat se přes tu všechnu bolest uvnitř. Odjakživa jsem byla extrémně citlivá a empatická. Chtěla jsem, aby mě měli všichni rádi, a nerada jsem se hádala. Po každé hádce jsem se omluvila, jen abych všechno urovnala. Byla jsem ta, co měla samé jedničky a nemohla dlouho chodit ven, protože jí to rodiče nedovolili. Po tom, co jsem šla na gymnázium, jsem se radikálně změnila a vytvořila obraz „dokonalé“, nezávislé a vždy perfektní Lucky, která nepotřebuje pomoc a všechno zvládá. Vytvořila jsem si tlustou zeď kolem té křehké duše, protože jsem nechtěla, aby mi někdo ublížil.

Dnes už se nebojím ukázat, že jsem zranitelná, křehká a mám strach. Nebojím se, že by mě lidi odsoudili, protože přesně tohle jsem já.  Se všemi šrámy na duši i na těle, protože hlavní je, že mám obě ruce, kterými dokážu objímat nejpevněji, jak umím. Naučila jsem se, že láska dokáže být naprosto bezelstná a čistá. Naučila jsem se, že nejkrásnější pro mě je, když vidím, že se lidé kolem mě usmívají. Naučila jsem se být vděčná za všechny okamžiky, kdy se také já dokážu usmát.
Za všechny ty lekce, které jsem dostala, protože bez toho bych teď nebyla taková, jaká jsem.

Cítím obrovskou vděčnost za to, že můžu být s lidmi, se kterými jsem v bezpečí, a milují mě takovou, jaká jsem. Extrémně citlivou a empatickou se samaritánskými sklony, úzkostnou, vystresovanou, občas uplakanou a ne moc sebevědomou, ale na druhou stranu bezmezně milující, věrnou a odhodlanou něco změnit. Vděčnost za to, že dýchám a můžu obdivovat svět kolem sebe.

Vděčnost za to, že JSEM.

Deprese, panické ataky, PPP: XXIII. část

Empatie jako dvojsečná zbraň

https://welldoing.org/storage/app/uploads/public/58e/f7e/e7a/58ef7ee7a63bd422754604.jpgEmpatie se popisuje jako schopnost vcítit se do druhého člověka a porozumět jeho emocím.
Empatičtí lidé jsou nám přirozeně bližší a dokážeme jim snáz věřit a více se otevřít. Je považována za bezpochyby pozitivní vlastnost, kterou z druhých lidí dokážeme přirozeně vycítit.
Co když ale dokáže také ubližovat?

Vždycky jsem se považovala za velmi emotivního člověka. Všechno hrozně prožívám, jak to dobré, tak to špatné. Pokud jsem z něčeho nadšená, tak je to opravdová vřelá radost. Naopak pokud prožívám něco špatného, tak prožívám se stejnou intenzitou. Tím spíš, že jsem vždycky byla ve všem extremista, tak ani tento případ není výjimkou.

Odjakživa jsem slýchala příběhy lidí a nechápala jsem, jak je možné, že mi lidé tolik důvěřují a svěřují mi své příběhy. Povídala a prožívala jsem je s nimi ještě dlouho předtím, než se u mě vůbec projevily jakékoliv problémy s duševním zdravím. Všichni mi vždycky říkali, že se u mě cítí v bezpečí, že je vyslechnu, neodsoudím a snažím se jim pomoci. Tímto jsem se začala hodně zajímat o druhé lidi, o jejich prožívání, o jejich pocity a trápení. Postupem času se začaly objevovat problémy s duševním zdravím, které mi otevřely oči víc než cokoli předtím. Když sami pocítíte, jaké to je, když bolí duše, změní vás to. Od té doby jsem ještě empatičtější než kdy předtím. Vím, jaké to je, když i obyčejné věci jsou nepřekonatelný problém, jak je těžké smát se, dívat se na svět, dovolit si plakat.

Od té doby poslouchám mnohem pozorněji. Přemýšlím. Snažím se pomoci. Je neskutečně krásné, když vidím, že jsem někomu alespoň trochu ulehčila od jeho trápení, protože jsem pochopila, že na světě je pouze jedna věc, která vás udělá šťastnými. A sice, když si uvědomíte, že všichni jsme lidé. Všichni máme svá trápení, svoje problémy a radosti. Pro mě je největší štěstí, když vidím milované lidi kolem sebe šťastné. Potom vím, že nic víc nepotřebuji. Je neskutečně osvobozující, když si uvědomíme, že na tomto světě nejsme sami za sebe, a že je krásné starat se o druhé lidi a ne jen o sebe. Je krásné vidět, jak se lidi usmívají. Když mají radost z maličkostí. Naučila jsem se, že je můžu potěšit maličkostmi. Hrozně ráda se o lidi kolem sebe starám, protože vím, že to má smysl. Starat se o druhé, aniž byste za to něco očekávali. Jen tak. Naprosto neúčelně. Upřímně. Cítit. Vnímat.

Empatie je krásná, bohužel však dvousečná. Na jednu stranu mohu cítit štěstí, na druhou se dokážu vcítit do bolesti druhých lidí takovým způsobem, jako bych ji cítila sama. Jen těžko lze popsat pocit, když vás bolí u srdce. Je to neskutečně hluboká bolest, kterou cítíte dlouho poté.
Tak moc nechci, aby se trápili lidé kolem mě, až se trápím sama.

Už od mala jsem se cítila nepochopená. Pamatuji si jako by to bylo včera, když jsem seděla v šesté třídě na posteli a poslouchala Andreu Bocelliho a jeho skladbu Vivo per lei. Cítila jsem takový ten hřejivý pocit, který mám dodnes, když poslouchám hudbu, když zpívám, když máme koncert se sborem, když tančím. Dodnes se cítím neskutečně nepochopená. Vždy mě každý viděl jako emancipovanou a silnou, jež rozdává úsměvy a snaží se všem pomoci. Málokdo ale zahlédl tu křehkou citlivou holku, která všechno tolik prožívala. Která se teď cítí jako labuť se zlomenými křídly. Snaží se, aby svět pochopil.

Svět, který vidí pouze očima, ale pro oči nevidí. Kéž by dokázal vidět také srdcem.

Deprese, panické ataky, PPP: XXII. část

Fear, Terror, Hidden, Hands, Shame, Shyness„A ty se snad nechceš vyléčit?“

Věta, která mi rezonuje v hlavě pokaždé, když ji někdo vysloví. Věta, kterou jsem slyšela nespočetně krát. Věta, která v sobě skrývá nepochopení, opovržení a částečně také zlost. A v neposlední řadě také věta, která zůstává stále nepochopena. Pokud jsme nemocní, tak je přeci jasné, že se chceme vyléčit, no ne? Bohužel ne tak docela.

Je opravdu téměř nemožné, že existují lidé, kteří se nechtějí vyléčit a být zase zdraví. Pokusme se prosím alespoň pochopit, co je k tomu vede. Nejde o to, že by se nechtěli vyléčit, ale mají strach. Strach ze změny. Strach z neznámého. Strach z nejistoty. Strach ze života.

Pokaždé, když slyším tuto větu, tak pocítím obrovský pocit studu a viny. Za to, že jsem nebyla dost silná na to, abych se odhodlala vykročit ze své komfortní zóny a začala konat. Bála jsem se života. Bála jsem se neúspěchu, ale také úspěchu. A lásky, i když jsem ji tolik potřebovala… Je hrozně těžké opustit svoje zdánlivé jistoty a začít měnit svoje staré návyky a jít životu naproti.

Když začnete uvažovat o tom, že se chcete vyléčit a žít normální život, zastaví vás obava: „Co bude potom, až budu zdravý? Kdo vlastně jsem?“ Tak dlouho žijete s nemocí, že si nedokážete představit svobodný život. Pro okolí je to naprosto nepochopitelné. Svět je pro vás nebezpečným a nejistým místem. Jistotu a bezpečí si zajišťujete pomocí nemocného mechanismu, která vám zdánlivě supluje pocit kontroly nad životem. Ve skutečnosti však nemáte pod kontrolou vůbec nic. Postupem času jsem pochopila, že „Život je jako symfonie, která se sama píše“, a právě to je na tom nejkrásnější.

Je neskutečně těžké objevit po letech, kdo vlastně jsem a uvědomit si svoji hodnotu. Uvědomit si, že vaše hodnota není podmíněná žádným „pokud“ nebo „až“. Hodnotu prostě máte jen tím, že JSTE.

Strach cítit a čelit každodenním problémům. Po letech, kdy nemoc otupovala vaši mysl, se odhodláváte opět cítit a řešit každodenní problémy. Pokud se rozhodnete být pánem vašeho života, máte z části vyhráno. Už nedovolíte ničemu ani nikomu, aby ovládal vaše myšlení a prožívání.

Každý z nás touží být zdravý. Léčit se. Rozhodnout se. Udělat krok správným směrem. Jedná se o proces, během kterého mnohokrát, upadneme, ale záleží na tom, zda se dokážeme i přes to zvednout. Nebát se požádat druhé lidi o pomoc je jeden z nejodvážnějších kroků, které můžeme udělat. Odvaha neznamená vše zvládat sám. Odvaha znamená nebát se projevit soucit a spojení.

Projevovat soucit patří k dalším krokům v cestě k životu. Projevovat soucit je totiž troufalé. Znamená to uvolnit se a dovolit sobě samým směřovat k tomu, co nás děsí. Když pěstujeme soucit, čerpáme ze svého utrpení, empatie i krutosti. Soucit není vztah mezi léčitelem a zraněným, ale vztah mezi sobě rovnými. Všichni jsme jen lidé, kteří touží po přijetí druhých a lásce. Spojení rodí spojení.

Buďme k sobě prosím hodnější.

Deprese, panické ataky, PPP: XXI. část

new york new personsProč si nedovolíme být svobodní?

Svoboda, slovo mnoha významů. Sedím a přemýšlím nad tím, proč je pro nás tolik těžké nebát se být svobodní? Odjakživa jsem byla typ člověka, který je zvyklý jednat podle nějakých pravidel, které mu někdo určil. Slýchávala jsem větu, jež se pro mě postupem času stala zaklínadlem: „Tady jde o princip!“ Až doposud jsem nechápala správný význam slova svoboda.

Svoboda je pro mě svoboda myšlení. Svoboda rozhodovat sama za sebe. Rozhodovat podle toho, co cítím srdcem. Protože srdce je to jediné, které nám nikdy nelže. Pokud jednáme podle vlastního srdce, jsme svobodní. Měla jsem velký problém s tím, abych si dovolila být svobodná. Vždycky jsem potřebovala, co by mi určovalo nějaké hranice, dávalo smysl, pořádek a zmírňovalo nejistotu, které jsem se tolik bála. Bála jsem se cítit srdcem. Vždycky jsem zvážila všechna pro a proti a racionálně vyhodnotila, jak se mám chovat a co mám udělat. Nedovolila jsem si jednat podle sebe, ale podle toho, co mi někdo určil jako správné. Jenže to, co může být správné pro někoho druhého, nemusí být správné pro mě. Naprosto jsem se s takovým postojem ztotožnila a myslela si, že tohle je moje skutečné já. Problém byl však v tom, že jsem se necítila šťastně. Nedokázala jsem prožívat radost ani štěstí. Snažila jsem se dosáhnout nějakého cíle, který by mi nahradil tento pocit. Vůbec jsem si však neuvědomovala, že hledám na nesprávném místě.

free girl happy person

Jednou mi jedna paní řekla: „Nezapomeň, že tam uvnitř je pořád ta malá Lucinka, která si hrála a smála se, zkus ji občas obejmout.“ Stejně tak, jako jsme největší kritici k sobě samým, zkusme se taky občas obejmout. Obejmout se a pohladit se za to, co se nám povedlo, ale i za to, co se nám nepovedlo.

Pochopila jsem, že dokážu být šťastná jedině tehdy, pokud budu dělat to, co tam někde uvnitř cítím jako správné já. Ve svých 20 letech jsem objevila, kdo skutečně jsem. Stále se hledám a objevuji, jaká vlastně jsem, a hrozně mě to baví. Jsem milovník kávy (nebo káva miluje mě?), pisálek, který si potřebuje vylít srdíčko, milovník tetování (ale už končím, slibuju!), vegan, který se znovu učí jíst a objevuje, že jídlo vlastně není tak špatné J, člověk, který bezmezně miluje a nezáleží mu na tom, co o něm říká okolí. Sluníčkář, který věří, že vše se v dobré obrátí a nic se neděje jen tak. Milovník všeho alternativního od meditace, přes čakry až k ajurvédě (jo, možná jsem divná, ale jsem to já). Holka, která miluje všechno, co je odlišné, protože jinak by to byla nuda. Milovník osobitého stylu a lidí, kteří nejdou slepě s davem. Člověk, který nesnáší přetvářku, upjatost a křivé lidi. Holka, která nesnáší podprsenky a opije se po skleničce šampaňského. Holka, která zpívá i ze spánku. Holka, která miluje tanec (kdykoliv a kdekoliv). Holka, která má bláznivé nápady, kterých se chytnou její nejlepší kamarádky. Holka, která se naučila cítit srdcem.

Chci malovat

Chci zpívat

Chci tančit

Zůstat svá.

Deprese, panické ataky, PPP: XX. část

Láska

landscapes manly unitedstatesKdyž jsem se rozhodla psát tento článek, zaplavil mě nepopsatelný pocit vděčnosti.
Vděčnosti za to, že jsem nikdy nepřestala milovat. Ani v těch nejhorších chvílích, ani v sebetěžší situaci. Poznala jsem, co je to skutečná vděčnost. Za to, co mám. Za to, že můžeme milovat. Proč této schopnosti nevyužíváme více?

Ačkoliv jsem se dotkla nejhlubšího dna vlastní existence, nikdy jsem nepřestala věřit v to, že láska je silnější než kterékoliv trápení a starost. Netvrdím, že je to lehká a bezbolestná cesta. Je plná pádů a zakopnutí. Cesta, která vede k životu. Jste však o něco bohatší než ostatní. Poznali jste, jaké to je, když člověk netouží po ničem jiném, než po klidu. Klidu od života. V neposlední řadě mě to naučilo milovat. Mít, jak se říká, „srdce na dlani“, protože věřím, že to má smysl. Věřím, že milovat je to nejkrásnější, co člověk dokáže. Nemyslím pouze lásku partnerskou. Myslím tím také lásku k rodičům, známým a přátelům.

Naučila jsem se ukazovat, jak moc miluji blízké. Ráda o sobě říkám, že jsem takový „věrný pes“. Neumím ani popsat, jak moc takové lidi miluji. Cítím obrovskou vděčnost, že tu se mnou jsou. Přesně okamžiky jako jsou ty, kdy je vám ouvej, vám ukážou, kdo stojí za vaši lásku. Možná jsem naivní, ale já věřím, že se vyplatí být na sebe hodní a milí. Vždy, když jsem se k někomu chovala hezky, tak se mi také stejné chování vrátilo. Je mi neskutečně líto lidí, kteří jsou nešťastní z vlastního života a nejsou schopni lásky. Dělá jim potěšení urážet druhé jen proto, aby si mohli říct, že někdo jiný má také problémy. Jsem vděčná za to, že nejsem a nikdy nebudu jedním z nich.

Je jedna věc, kterou nenahradí žádné peníze ani úspěch světa. Když vidím, že jsou lidé, které mám ráda, šťastní, usmívají se, mají radost ze života. K čemu je úspěch, pokud nemáme kolem sebe lidi, kteří by nás neměli rádi? K čemu se pachtíme za úspěchem? Proto, abychom se cítili šťastní? I když žijeme ve společnosti, kde se lidé dívají spíše na sebe, než na ostatní, nepřestala jsem věřit, že hodní lidé existují. Nepřestala jsem věřit, že k sobě lidé dokážou být hodní a vstřícní. Nepřestala jsem věřit, že zázraky se dějí.

Daydreamer

Moje rodina a přátelé mi každým dnem dokazují, že všechno to, co jsem napsala, má smysl. Má smysl se ohlížet na druhé, protože právě oni jsou ti, kteří tu pro vás vždycky jsou. Nezáleží na pomluvách a jedovatých poznámkách okolí, které si tím chce jen ulevit svému vlastnímu trápení. Nezáleží na hádkách a závisti. Nezáleží na tom, co lidé říkají o společnosti. Jediné, na čem opravdu záleží, je věřit. Věřit a chovat se tak, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám, protože jsem na vlastní kůži pocítila, že se vám to vrátí jedině v dobrém. Zažila jsem i situaci, kdy jsem špatně odhadla lidi, kterým jsem důvěřovala a zranili mě takovým způsobem jako ještě nikdo. Dali mi neskutečnou lekci do života. Tenkrát jsem uvěřila, že mají pravdu. Že bych se měla stydět za to, co jsem prožila. Za to, co prožívám a pravděpodobně ještě prožiji. Ublížilo mi to takovým způsobem, že pokaždé když na to pomyslím, tak mě bolí u srdce. Po čase jsem si ale díky svým skutečným přátelům uvědomila, že tohle nebyl můj problém, ale jejich.

Všechny špatné i dobré zkušenosti mě v životě obrovsky posunuly a ovlivnily. Pomohlo mi to k tomu, abych si uvědomila, že úspěch, peníze a ostatní povrchní věci nejsou to, co by mi přineslo štěstí. Štěstí mi přinese jedině láska. Láska k druhým. Srdci na dlani a dobré skutky, za které nic neočekávám. Jsem vlastně ten nejšťastnější člověk, protože cítím lásku. A nikdy se jí nevzdám, ať se děje cokoliv. Nebojte se milovat, stojí to za to.

Deprese, panické ataky, PPP: XIX. část

Cítit se osamocený ve společnosti lidí

Woman looking at forest at dawnJedním z nejhorších pocitů vůbec je samota. Pocit, že jsme na všechno sami a nemáme u sebe nikoho, komu bychom se mohli svěřit, koho bychom mohli obejmout a s kým je nám dobře.
Co ale teprve, když jsme obklopeni lidmi, ale přesto se cítíme sami? Je to velmi zvláštní pocit, když jsme ve společnosti lidí, ale stejně si připadáme jako ty nejosamělejší osoby. Zdá se nám, že jsme na všechna svá trápení sami, a i když se snažíme být otevření, máme pocit, že nám druzí nemohou porozumět. Nerozumí našemu trápení a my si tak často připadáme provinile za své pocity a emoce. Stydíme se a raději se uzavřeme do sebe.

Sama ze své zkušenosti vím, jak je obtížné začít mluvit o svých problémech. A co teprve, pokud se jedná o tak kontroverzní téma jako jsou duševní poruchy. Zpočátku jsem měla velký strach mluvit o tom, že mám problém, a proto jsem se to raději snažila vytěsnit a dělala jsem, že je všechno v pořádku. Později, když jsem si svůj problém uvědomila plně a dospěla do stádia, kdy jsem věděla, že na to sama nestačím, požádala jsem o pomoc. Říká se, že pomoc je prvním krokem na cestě k uzdravení. Ale co když vám chybí vnitřní motivace? Vnitřní síla bojovat? Potýkáte se dlouhá léta s vnitřním konfliktem, zda se vyléčit nebo být stále otrokem své nemoci.

Pro okolí se to zdá být nepochopitelné. Jak někdo může chtít zůstat nemocný? Nekonečné otázky typu: „Proč se nechceš vyléčit?“, „Co ti nemoc tak skvělého přináší?“. Jistěže si pak uvědomujete, že blázníte. Jistěže vám vaše racionální část říká, že je tohle celé špatně. Pokud ale nemáte dostatek vnitřní motivace, nemoc přehluší vaši racionální stránku. Nakonec nemoci přeci jen ustoupíte a poslušně posloucháte její příkazy. Jste na sebe naštvaní, ale nemáte dost síly na to se vzepřít.

Lékaři neví co s vámi, protože nechcete-li, nepomůže vám ani Bůh. Nejde o to, že byste nechtěli, ale máte strach. Bojíte se, co by bylo, kdybyste přišli o svoji pomyslnou jistotu. Jste bezradní, protože si uvědomujete závažnost situace, ale připadáte si ztracení. Máte pocit, že jste beznadějný případ a jste na sebe neskutečně naštvaní, že nedokážete bojovat. Nedokážete se vzepřít a raději jako poslušné ovečky posloucháte svoji nemoc.

Okolí je naštvané a dochází mu trpělivost. Je to všechno pořád dokola a ostatní už také neví, co s vámi dělat a jak vám pomoci. Rodina je zoufalá a začíná rezignovat. Tiše trpí a bojí se o vás. Vy jste pořád slabí na to začít něco dělat. Nic vás nedokáže donutit. Získáváte pocit, že tím své okolí obtěžujete (což není divu). Máte strach, že zůstanete úplně sami a ztratíte jak vaše přátele, tak veškeré lidi, které milujete a které milujete víc než vlastní život. V těchto obavách se raději opět uzavřete do sebe a svá trápení si necháváte pro sebe. Tváříte se, že vše zvládáte a snažíte se. Ve svém nitru však víte, že je to pouhý strach. Je to strach z odsouzení, strach ze samoty a opuštění. A kruh se opět uzavírá.

Deprese, panické ataky, PPP: XVIII. část

Úzkost jako každodenní společník

filling holes 2Pokaždé když zaslechnu slovo úzkost, zmocní se mě známý tíživý pocit na hrudi. Dříve jsem si nedovedla představit, o jak moc paralyzující pocit se jedná.  Od zdravého stresu a mírné úzkosti před důležitými událostmi jsem se dopracovala až k panickým atakám, které zásadně ovlivnily můj postoj k životu a kompletně mi přeházely priority v životě.

Drobné úzkosti se však později začaly měnit na úzkosti téměř ze všeho, co jsem udělala nebo neudělala. Z úzkosti se tak stal každodenní nesnesitelný společník. Úzkost z úspěchu, ale i neúspěchu. Úzkost z uzdravení, ale i z nemoci. Úzkost ze společnosti lidí, ale i ze samoty. Měla jsem úzkost, když jsem se učila, ale také když jsem se neučila. Úzkost z odpočinku, ale i z přepracování. Již ráno jsem se budila s úzkostí, že jsem vstala v 5.00, protože to je podle mého pozdě. Na druhou stranu mě svírala úzkost z toho, že jsem racionálně věděla, že je to příliš brzy. Úzkost téměř ze všeho, na co jsem pomyslela.

Dalším vývojem byly již výše zmíněné panické ataky. Úzkost sama o sobě měla nějaký racionální důvod, naproti tomu paniky důvod nemají. Jak to tak bývá, první signály přetížení se projeví na psychice. Rozjel se kolotoč panických atak, které zdánlivě neměly příčinu. Tento stav bych přirovnala k absolutní bezmoci, kdy začnete zrychleně dýchat, čímž si vydýcháte veškerý vzduch a začnou vám brnět končetiny, tudíž se dostanete do svalové křeče a nemůžete třeba pohnout rukama. Poté začnete šílet, že určitě zemřete nebo se zblázníte. Tlak vesele stoupá a vám je ještě hůř.

Nejprve jsem paniky chápala jako něco, co nemůžu ovlivnit. Stylizovala jsem se do role „oběti“, která je nemocná a nic s tím neudělá. Po jedné velké panické atace jsem si řekla „a dost.“ Domluvila jsem si pravidelné psychoterapie a rozhodla se konat. Na psychoterapii jsem se naučila, že nic z toho se mi neděje bezdůvodně. Všechno má ať už vědomou nebo nevědomou příčinu. Poté jsem si začala uvědomovat, jak bezohledně jsem se k sobě chovala. Vstát ve 4 hodiny ráno, učit se, jít do školy, přijít domů, učit se a jít spát. K tomu celý den hektolitry kafe a téměř bez jídla. Upřímně bych se divila, kdyby se tento životní styl někde neprojevil.

Od té doby jsem začala více poslouchat svoje tělo a své potřeby. Přestala jsem ignorovat únavu a přepracování. Dostala jsem naordinovaný každodenní odpočinek a relaxaci. Také jsem začala dělat věci, které mě baví a dělám je jen kvůli sobě. Vždy jsem byla dost alternativně smýšlející člověk, a proto mě nadchla myšlenky jógy, které se věnuji již 4 roky. K józe se přidalo veganství, které mi pomáhá v boji se svým mozkem a dodává mi motivaci, protože sama v sobě cítím, že je to tak správně. Uzdravování psychiky není procházka růžovým sadem a už vůbec není přímá. Naopak, je velmi klikatá.

Moje každodenní mantry:

„Konečně jsem přestala utíkat sama před sebou. Komu jinému je lépe?“

„Naslouchej svému vlastnímu srdci spíše než jakýmkoliv jiným hlasům.“

Deprese, panické ataky, PPP: XVII. část

Proč lidé vypouští jed, aby nám ublížili?

Hand, Bear, Serve, Fragile, Love, Admiration, AttentionVzhledem k tomu, že jsem odjakživa velmi citlivý člověk, tak nesu opravdu těžce, když se k sobě lidé neumí chovat s respektem. Když jsem byla mladší, tak jsem se snažila zavděčit okolí, aby mě měli ostatní rádi. Urputně jsem chtěla splnit očekávání a požadavky druhých, přesto jsem však nikdy nedosáhla úspěchu. Stejně se vždycky objevil někdo, kdo se o mně vyjádřil velmi nepěkně a já to vždy obrečela.  Uvědomila jsem si, že se stejně nikdy všem nezavděčím. Řekla jsem si, že raději budu taková, jaká jsem a nebudu se nikomu ospravedlňovat.

Jak už to tak bývá, vytvořila jsem si kolem sebe obranný štít a svoji citlivost jsem ukázala pouze těm, kteří mi za to stojí. Já jediná totiž moc dobře vím, jaká jsem a hlavně proč taková jsem. Každý z nás si prožije určité věci, které ho zraní nebo naopak zocelí. Věci, které pro něj hodně znamenají, ať už jsou pozitivní či negativní. Taková věc může být pro druhé nepochopitelná, zvláštní, nenormální.  Každý z nás má něco, co je jeho Achillovou patou.

Opravdu nikdy jsem nepochopila, proč si lidé ubližují tím způsobem, že se trefují do toho nejbolavějšího místa, které máme. Vyhledávat slabiny druhých a v hádce otevírat jejich hluboké rány je ten nejpodlejší způsob, kterým se můžeme snažit získat převahu nad tím druhým. Pokud si chceme vyměnit názory, chovejme se tedy k sobě jako rovný s rovným.

Jednou jsem četla krásné přirovnání, kde se psalo, že od dětství nám lidé říkají věci, které nás zasáhnou. Slýcháme, že jsme oškliví, hloupí, silní, ne dost dobří. Postupem času se z nás stávají mimozemšťani, kteří do sebe nasávají veškerý jed, který lidé vypustí z pusy jen proto, aby nám ublížili. Bohužel se jim to velmi často podaří a my si s sebou neseme další šrám na duši. Proč mají lidé potřebu vypouštět jed? Copak nejsme schopni řešit konflikty rozumně? Je to pro takový nadlidský úkol chovat k sobě navzájem určitou úctu?

Deprese, panické ataky, PPP: XV. část

details studies bookSlovo stres je v dnešním světě skloňováno ve všech pádech a používáme ho téměř denně a v různých situacích. Jedním z takových období, které považuji za jedno z nejvíce stresových, je jednoznačně zkouškové období na vysoké škole, a vzhledem k aktuálnosti tématu jsem se o něm rozhodla napsat článek.

Přibližně na začátku května jsem byla odhodlaná, že se nebudu zbytečně stresovat a říkala jsem si, že pokud něco nevyjde, tak se nic neděje, protože je to na vysoké škole úplně normální. K mé smůle jsem neudělala hned první test (který mimochodem zítra píšu počtvrté!), což mě hned na začátku dokonale položilo. Nastala naprostá panika, že je to můj konec a že mě vyhodí ze školy (jsem extremista s černobílým myšlením, takže klasická reakce). Začala jsem se hroutit s tím, že končí svět. Vzhledem k tomu, že jsem vždy měla v hlavě rovnici škola = život, tak si dovedete představit, jak dramaticky jsem na danou situaci zareagovala. Všichni mi do hlavy vtloukají, že se nic neděje, že nejde o život. Ale opravdu to tak je? Co když máte pocit, že pokud nezvládnete školu, tak váš život nemá smysl?

Snažila jsem se najít nějaké řešení této situace. První myšlenka, která mě napadla: „Nebudu jíst a všechno se vyřeší.“ (Tohle nebyl dobrý nápad). Druhá myšlenka byla, že mě určitě vyhodí ze školy a že jsem úplně blbá. Po dlouhých probrečených hodinách jsem došla ke spásnému řešení, a sice k závěru, že jsem udělala svoje maximum a víc jsem pro to udělat nemohla, tudíž daná situace nebyla v mých rukách. Není příjemné zjistit, že nějakou situaci neovládneme, ani kdybychom se snažili sebevíc. Vzhledem k tomu, že jsem byla naprosto fyzicky i psychicky vyřízená, tak jsem si řekla následující: „Buď se zblázním a školu určitě nedodělám, nebo ji možná nedodělám.“ Nakonec jsem si vybrala druhou možnost. Je to opravdu těžké si uvědomit, že ačkoliv se učíte na 200%, přesto se výsledek nemusí dostavit.

Odjakživa jsem byla zvyklá se hodně učit a nikdy mi nepřišlo neobvyklé, že se učím 12 hodin denně a téměř bez přestávky. Pokaždé nasadím takové tempo, učím se v kuse a pořád a poté se divím, že se psychicky i fyzicky sesypu (jak nečekané, když úplně ignoruji své fyziologické potřeby). Od chvíle, kdy mi bylo takovým způsobem špatně, že jsem myslela, že už neudělám ani krok a nenaučím se jediný řádek, jsem si řekla dost. Dost tomuhle nesnesitelnému tlaku.

Učím se dbát na své základní potřeby a uvědomit si, že jsem také jen člověk, který POTŘEBUJE ODPOČINEK. Stejně tak jako jsem dokonalý sebekritik, tak se učím sama sebe pochlácholit a říct si, že si zasloužím pauzu a nějaké to rozptýlení. Hledám způsoby, které mi pomáhají přežít ten neskutečný tlak, který cítím (a který na sebe z velké části vyvíjím sama). Neskutečnou oporou jsou mi také druzí lidé, kteří mi vždy ukážou správný směr, pokud se opět dostanu do toho svého tunelu, kdy kolem sebe nevidím a neslyším a jediné, co mě zajímá je VÝKON.  Man climbing stairs in house

VÝKON. Tohle slovo je naprosto toxické. Pokaždé, když přede mnou někdo zmíní slovo výkon nebo výkonnost, udělá se mi fyzicky špatně. Vždy jsem byla taková, že jsem potřebovala neustále dosahovat nějakých cílů, být výkonná, být vytrvalá… bla,bla. Takhle jsem vždy fungovala nějakou dobu, než jsem se opět sesypala. Navíc uspokojení z dosaženého cíle, nikdy netrvalo dlouho. Úspěchy jsem prožívala velmi povrchně, naopak neúspěchy pro mě znamenaly konec světa (a to doslova).

Díky zkouškovému jsem zjistila jednu zásadní věc pro život, a sice že úspěch je důležitý, nicméně nestojí na něm svět. Pomalu ale jistě si začínám uvědomovat, že život je mnohem ale mnohem víc.
Protože pokud by to tak v životě bylo, tak toho život nabízí opravdu hodně málo.
Život totiž může nabídnout víc.

Deprese, panické ataky, PPP: XIV. část

Když život ztrácí barvy aneb o depresi

Sadness, Mental, Sad, Depression, Depressed, StressLidé s oblibou říkají, že mají „depku“. Ale proč není „depka“ skutečná deprese?
Vybavuji si telefonát kamarádky, která mi říká, že má „depku“, protože se pohádala s přítelem. „Depku“ má také student, který se musí učit. Skutečná temnota však leží jinde.

A kdo trpí opravdovou depresí? Jednou z nejgeniálnějších knih, která popisuje skutečnou tíhu deprese, je kniha od Williama Styrona – Viditelná temnota: Memoáry šílenství. „Zpomalená reakce připomíná ochrnutí, duševní energie je přiškrcená na minimum. Nakonec je zachváceno i tělo, z něhož jako by vytekla všechna míza.“

„Při depresi tahle víra v osvobození, v možný návrat k původnímu stavu neexistuje. Bolest nepolevuje a pacientův stav činí nesnesitelným vědomí, že žádná pomoc nepřijde – ani za den, ani za hodinu, ani za měsíc nebo za minutu. Pokud dojde k nepatrnému zlepšení, pacient ví, že je dočasné; bolesti se objeví zas. Tahle beznaděj deptá duši možná víc než bolest sama. Během dne se nerozhoduje – jako při normálním chodu věcí – mezi situací nepříjemnou a situací příznivější, mezi starostmi a relativní pohodou, mezi nudou a činností, je pořád jenom bolest a bolest.“

„Pacient trpící depresí je jako „raněný schopný chůze“, kdy se dostává do nesnesitelných situací ve společnosti i doma v rodině. Musí se tvářit – navzdory mučivé úzkosti, která mu sžírá mozek – přibližně tak, jak se za normálních okolností ve společnosti očekává. Musí se pokoušet společensky konverzovat, odpovídat na dotazy, zasvěceně přikyvovat nebo vraštit čelo a – Pane Bože! – dokonce se usmívat. Přitom každý pokus říct pár slov je strašným utrpením.“

Reakce okolí bohužel většinou na celkovém stavu moc nepřidají. Vždyť přece:

  • depku má občas každý („ale prosím tě, já jsem měla teď taky depku“)
  • nesmíš se tomu tolik poddávat
  • optimistické fáze na téma „vzmuž se“, „když se chce, tak to jde“
  • ten, kdo mluví o sebevraždě, to nemyslí vážně („o tom už nikdy nemluv“)
  • to je jenom v tvé hlavě, jdi něco dělat
  • jdi se rozveselit, pusť si komedii

Realita deprese

Deprese je dlouhodobě zhoršená nálada, kterou provází pocity beznaděje, nicotnosti a bezvýchodnosti. Nemocný je paralyzovaný svojí vlastní apatií a nezájmem o věci, které ho dříve těšily. Ztrácí zájem o cokoliv v jeho okolí. Jediné, po čem touží, je prospat celý den. Bohužel mívá problémy s usínáním nebo se naopak budí velmi brzy. Pociťuje obrovskou únavu, protože ani celodenní spánek pro něj není odpočinkem. Nemá sílu dělat ani tu nejméně náročnou činnost. Nemůže se soustředit na běžné činnosti, i ta nejobyčejnější aktivita je pro něj obrovskou zátěží a vyžaduje veliké sebezapření. Člověk v depresi nezvládá někoho „dlouho“ poslouchat, ač se jedná o několik málo minut. Někdy nedokáže vstřebávat informace už při prvních slovech – jeho mozek toho není schopen. U závažnějších forem deprese začíná mít problém se základními věcmi, jako je hygiena, jídlo či pití.

„Bože, je tohle konec? Nemám sílu – ani psychickou, ani fyzickou. K čemu je tento svět? Chci jednu věc v životě jednoduchou. Je mi strašně, chci jen ležet a křičet. Vykřičet, jak hrozně se cítím. Kde jsem jen udělala chybu? Proč je mi se sebou tak hrozně zle? Co jsem si udělala? Je mi z ničeho nic neuvěřitelně úzko, úzko ze života. Nemůžu se nadechnout, nemůžu dýchat. Bude mi ještě někdy vůbec dobře? Už mě nebaví se pořád usmívat a být optimistická. Nechci nic řešit, chci jen tak BÝT. A teď tu jen tak sedím a brečím nad svým životem. Pláču, protože mi je všechno tak moc líto…
Co když taková budu celý život? Všichni mě chválí, ale proč cítím pravý opak?“

Nebát se požádat o pomoc

Ačkoliv jsem si na vlastní kůži vyzkoušela odsouzení druhých lidí, kteří mi sdělili, že si mám jít do léčebny, protože je moje problémy absolutně nezajímají a že je to moje věc, nepřestala jsem věřit v to, že se mi dostane pomoci a pochopení, když o to požádám.

Prvním krokem je návštěva psychiatra. Je nutné se odpoutat od předsudků společnosti, že budete „nadopovaní“ antidepresivy. Antidepresiva nezpůsobují stavy euforie, při kterých budete mít pocit, že na světě není problém, pouze se budete dívat na věci s větším nadhledem a nebudete zahrabaní na dně své deprese. Léčba může trvat několik měsíců nebo let, proto i když se člověk cítí lépe, neměl by ji přerušovat a klást si vysoké cíle. Stav se kvůli tomu může opět zhoršit. Je proto důležité důvěřovat svému lékaři.
Dalším krokem je dlouhodobá psychoterapie, která pomáhá řešit situace v životě nemocného a napomáhá odhalení příčin jeho psychického stavu.

Jak mohou pomoci blízcí lidé?

  • Podporou v léčbě a vyvarování se předsudkům společnosti.
  • Pochopením a v první řadě bezpodmínečnou láskou.
  • Vyhnout se kritizování a „povzbudivým“ výrokům: „Vzchop se! Bojuj! Když se chce, tak to jde! Nebuď líný! Snaž se!“
  • Nepodceňováním slov nemocného o sebevraždě – může se jednat o skutečné volání o pomoc, které mohou zrealizovat.
  • Přijetím faktu, že deprese je nemoc jako každá jiná.

Deprese, panické ataky, PPP: XIII. část

Umění přijmout za sebe zodpovědnost

 Man adjusting tiePřijetí odpovědnosti za své činy a chování může být velké břímě, které nás tíží a omezuje. Když se na to podíváme z druhé strany, odpovědnost za sebe samé nám dává rozhled a možnost ovlivnit dění kolem sebe. Mohu tedy s něčím něco udělat a nejsem pouze ve vleku okolností.

Úplně stejně to funguje i v léčbě. Ačkoliv jsem ve věku, kdy se snažím postavit na vlastní nohy, nemoc ze mě paradoxně dělá nesamostatného a mnohdy nesvéprávného jedince.  Často si kladu otázku, čeho se tolik bojím. Je to snad vědomí, že bych konečně musela PŘIJMOUT ZODPOVĚDNOST ZA SEBE SAMA? Není jednoduché přijmout veškerou tu nejistotu a obavy v životě. Na druhou stranu si říkám, že přeci nejsem takový „srab“, abych se tomu všemu nedokázala postavit čelem.

Paní doktorka mi řekla, že pojetí sebe sama – mám se ráda/nemám se ráda, je otázkou vůle. S tímto tvrzením úplně nesouhlasím, protože kdyby to tak bylo, tak to už dávno udělám. Krůček po krůčku si vytvářím mechanismy, kterými se snažím přijímat skutečnosti tak, jak jsou. Především se učím radovat se. Radovat se ze svého vnitřního bohatství. Přijímat se. Ale je to tak jednoduché? Přijímat se neznamená být se sebou do puntíku spokojen. Přijímat se znamená uvědomovat si své chyby a být za ně odpovědný.

Jednou z věcí, která mi zaměstnává mozek, je smysl vlastní existence. Musím se sama sobě smát, protože nechápu, proč se touto otázkou zabývám v 19. letech. Smysl života přeci přijde v průběhu života, no ne? Urputně se snažím najít ten svůj, problémem však zůstává:

Co to vlastně ten smysl je?

Odjakživa jsem měla v hlavě jasnou definici smyslu života – vzdělání a budoucí kariéra. Doma se vždy kladl důraz na vzdělání, a já jsem si v hlavě vytvořila chiméru, že můj život má smysl jedině tehdy, když něco dokážu. Co to ale znamená „dokázat něco“? Mám pocit, že se celý život za něčím honím a jedinou náplní mého života je výkon. Dosahování cílů. Je tohle skutečně to, co považuji za smysl svého života? Pokud je to skutečně pravda, není toho v mém životě nějak málo?
Postupem času zjišťuji, že pojmy, které jsem považovala za naprosto jasné, jsou velmi relativní a subjektivní pro každého z nás. Jak jsem se o této otázce bavila s různými lidmi, dostala jsem mnoho odpovědí – peníze, kariéra, rodina, dítě…

Ačkoliv je kariéra pro budoucí život důležitá, není měřítkem hodnoty člověka. Existují totiž činnosti, které nejsou založené na výkonu, a přece mě dělají šťastnou. Učím se naslouchat tomu, co mi říká srdce a dodatečně si začínám uvědomovat určité principy, které se snažím ve svém životě uplatňovat.

  1. Dělej to, co tě baví a naplňuje.
  2. Do své práce dávej kousek sebe sama a dělej ji s láskou.
  3. Řiď se heslem: „Netlač řeku, teče sama.“
  4. Každá činnost nemusí nutně znamenat výkon a „být nejlepší“.
  5. Vždycky může být někdo lepší, tak se s tím smiř.
  6. Jediné na čem záleží je to, jak hodnotíme sami sebe.
  7. Nenech se rozhodit jedním blbcem, protože na ně budeš narážet celý život.
  8. Neboj se požádat o pomoc, když si unavený nebo si nevíš rady.
  9. Něco na odlehčení 🙂 – „Když ti někdo život ničí, usměj se, a dej mu tyčí.“
  10. A konečně – přijmi odpovědnost za sebe a svůj život.

Deprese, panické ataky, PPP: XII. část

Co potřebujeme? Náruč a pochopení.

understoodJe to již 5 let co jsem ztratila cestu k sobě samé. Po celou dobu tu byla spousta lidí, kteří se mi snažili pomoci najít správný směr. Ukazovali mi cestu, po které se mám vydat, avšak já jsem byla slepá. Čas plyne a já se cítím pořád stejně zmateně jako před pěti lety. Jak je to možné? Copak jsem takový slaboch, že jednoduše nedokážu poslechnout rady okolí? Jsem snad tak povrchní, že pořád lpím na svých problémech? Dělá mi dobře topit se ve svém trápení? Užívám si snad, že o své nemoci mohu mluvit?

Je velmi jednoduché nemocného zaškatulkovat a dát mu nálepku, proč se své nemoci nechce vzdát. Je snadné radit a být naštvaný, že nemocný neposlouchá. Život vedle člověka s poruchou není vždy procházka růžovým sadem, ale sama za sebe mohu říct, že právě ti lidé, kteří mě nikdy neopustili, pro mě mají největší hodnotu. Zůstali při mně v každé situaci a nikdy nehodili flintu do žita. Patří jim obrovský dík za trpělivost, laskavost a odvahu. Jak to tak ale bývá, lidská trpělivost je omezená a jednou skutečně dojde. Každá urážka, každé jedovaté slovo neskutečně bolí. Bolí jako bodnutí nožem a nepřestává bolet ani dlouho poté. Čím to je, že lidé mají dojem, že ve snaze „otevřít oči“ vám mohou říct vše pořádně od plic? Každá poznámka způsobí opravdový zmatek v hlavě. Nakonec vždy začnu pochybovat, zda dotyčný opravdu neměl pravdu. Dojdu k závěru, že jsem ještě horší, než jsem si celou tu dobu myslela. A kruh sebeobviňování se uzavírá.
Nevím, kde lidé nabývají dojmu, že je anorexie projevem sobeckosti, touhy vyniknout či se zviditelnit. Pokud jde o mě, tolikrát jsem si přála být neviditelná. To se mi nikdy nepovedlo. Anorexie je pro mnohé snahou zmizet. Dusí se ve svém těle, dusí se na světě. Je pravdou, že se nebojím o problémech mluvit.  Hlavním důvodem jsou ta slova, která se mi vryla do paměti. Bolí pokaždé, když si na ně vzpomenu a připomínají mi, jak je důležité nebát se mluvit. Když si vzpomenu na dané momenty a situace, mám pocit, jako by mi trhaly srdce z těla.

O víkendu jsem navštívila festival duševního zdraví Na Hlavu, kde jsem absolvovala přednášku na téma „Moje jméno není diagnóza“, kde mluvili lidé s duševními poruchami a vyprávěli své příběhy. Celou přednášku jsem brečela. Ne smutkem, ale dojetím. Dojetím, že chápe moje vnitřní utrpení. Dojetím, že v tom nejsem sama. A právě v tom okamžiku jsem pochopila, co mi opravdu schází. Vždycky jsem si myslela, že potřebuji rady, co mám dělat, ale to byl velký omyl. Sama totiž moc dobře vím, co musím udělat. Uvědomila jsem si, že je to POCHOPENÍ a pocit bezpodmínečného přijetí, co mi tolik schází.  Přijetí se vším všudy proto jaká jsem, nebo možná spíš přesto, jaká jsem.