Jedno z klasických děl psychologie, které poprvé vyšlo v roce 1980. Yalom zde hovoří o existenciálním přístupu, který poskytuje oporu mnohým terapiím. Snaží se ukázat, že se jedná o formální paradigma, které je účinné, racionální a systematické, má vlastní strukturu a techniky. Líbí se mi, když Yalom mluví o tom, že základy existenciální orientace nejsou empirické, nýbrž hluboce intuitivní.
Irvin Yalom má dar psát srozumitelným a poutavým jazykem, takže při čtení jeho knih mám vždy dojem, že mi autor vypráví příběh. Ačkoliv sám autor v knize píše, že chce, aby kniha byla pochopitelná i pro laického čtenáře, je výhodou znalost základních pojmů i z oblasti klinické psychologie.
Kniha začíná poměrně obsáhlým úvodem do existenciální psychologie, její definice a východiska. Konfrontuje ji s pohledy dynamické psychoterapie a vysvětlí původ tohoto oboru.
Dále je kniha rozdělena do čtyř částí – oblastí, které jsou hluboce zakořeněné v bytí člověka. Těmito oblastmi jsou smrt, svoboda, osamělost a ztráta smyslu. Již ze samotných oblastí je nepochybné, že nepůjde o jednoduché čtení.
Osobně mě velmi zaujala kapitola o svobodě. Mluvíme zde o svobodě člověka vytvářet svůj vlastní život, jednat a především měnit se. Téma změny je něco, co ve své práci sleduji. Kniha mi v mnohém otevřela oči.
Podnětná proto pro mě byla část o klinických projevech vyhýbání se odpovědnosti a především výrok „Přijetí odpovědnosti je předpokladem (terapeutické) změny.“ Dále mi autor nabídl cestu, jak pacientovi (klientovi) pomoci – je potřeba neustále pracovat s tím, že pacient si své nepohodlí způsobil sám (žádná náhoda nebo vyšší síla). Terapeut musí zjistit, jakou roli konkrétní pacient hraje ve svém vlastním problému, a najít způsob, jak tento poznatek pacientovi sdělit.
Kniha je neskutečně podnětná a není to text, který by člověk sfoukl během jednoho večera. Já jsem se ke knize neustále vracela a musím přiznat, že zdaleka nejsem u konce. Je to přesně ten typ knihy, která vám po každém otevření nabídne další nový pohled, myšlenku a zaplaví vás emocemi. Je to kniha, u které je zapotřebí chvíli „pobýt“.
Yalom also reflects on „existential guilt“, building on the notion of guilt as presented by Heidegger but emphasizing that „one is guilty not only through transgressions against another or against some moral or social code, but He cites similar ideas presented in Horney’s mature work and in Maslow’s work, and concludes that there is a general consensus among Heidegger, Tillich, Maslow and May that existential guilt is a positive constructive force. He cites one example among his patients who experienced existential guilt as regret, which in the course of therapy gave place to a sense of possibility, another example of a patient who experienced existential guilt as self-contempt which later gave place to a sense of choicefulness, to self-confidence and to self-love. He also refers to existential guilt as a recurrent theme in Kafka’s work.