Archiv štítku: psychologická literatura

Irvin D. Yalom: Existenciální psychoterapie

Napsat komentář

Jedno z klasických děl psychologie, které poprvé vyšlo v roce 1980. Yalom zde hovoří o existenciálním přístupu, který poskytuje oporu mnohým terapiím. Snaží se ukázat, že se jedná o formální paradigma, které je účinné, racionální a systematické, má vlastní strukturu a techniky. Líbí se mi, když Yalom mluví o tom, že základy existenciální orientace nejsou empirické, nýbrž hluboce intuitivní.

Irvin Yalom má dar psát srozumitelným a poutavým jazykem, takže při čtení jeho knih mám vždy dojem, že mi autor vypráví příběh. Ačkoliv sám autor v knize píše, že chce, aby kniha byla pochopitelná i pro laického čtenáře, je výhodou znalost základních pojmů i z oblasti klinické psychologie.

Kniha začíná poměrně obsáhlým úvodem do existenciální psychologie, její definice a východiska. Konfrontuje ji s pohledy dynamické psychoterapie a vysvětlí původ tohoto oboru.

Dále je kniha rozdělena do čtyř částí – oblastí, které jsou hluboce zakořeněné v bytí člověka. Těmito oblastmi jsou smrt, svoboda, osamělost a ztráta smyslu. Již ze samotných oblastí je nepochybné, že nepůjde o jednoduché čtení.

Osobně mě velmi zaujala kapitola o svobodě. Mluvíme zde o svobodě člověka vytvářet svůj vlastní život, jednat a především měnit se. Téma změny je něco, co ve své práci sleduji. Kniha mi v mnohém otevřela oči.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Podnětná proto pro mě byla část o klinických projevech vyhýbání se odpovědnosti a především výrok „Přijetí odpovědnosti je předpokladem (terapeutické) změny.“ Dále mi autor nabídl cestu, jak pacientovi (klientovi) pomoci – je potřeba neustále pracovat s tím, že pacient si své nepohodlí způsobil sám (žádná náhoda nebo vyšší síla). Terapeut musí zjistit, jakou roli konkrétní pacient hraje ve svém vlastním problému, a najít způsob, jak tento poznatek pacientovi sdělit.

Kniha je neskutečně podnětná a není to text, který by člověk sfoukl během jednoho večera. Já jsem se ke knize neustále vracela a musím přiznat, že zdaleka nejsem u konce. Je to přesně ten typ knihy, která vám po každém otevření nabídne další nový pohled, myšlenku a zaplaví vás emocemi. Je to kniha, u které je zapotřebí chvíli „pobýt“.

ABA pro děti s autismem: Otázky a odpovědi

Napsat komentář

Jak pracovat s autisty? Jak je podpořit v dalším vývoji, aby v budoucnu byli co nejvíce soběstační? Určitě jakožto rodiče či pedagogové jste se setkali s otázkou, co je to vlastně ABA? V překladu aplikovaná behaviorální analýza. Pro ty z vás, které to také vyděsilo, a nejste si jisti, zda právě tato kniha je vhodná pro vás,  vězte: „Jde o terapii, která se zaměřuje na změnu chování, jež je sociálně významné, čímž se zlepší kvalita jedince a okolí, které s ním spolupracuje.“

Autorem knihy je Elle Olivie Johnson – speciální pedagožka, pracující zejména s autistickými dětmi. Věnuje se ABA jak v individuální, tak ve skupinové formě. Během své praxe vytvořila mnoho terapeutických intervencí vystavěné přímo pro dané dítě. Zároveň pracuje jako školitelka pro rodiče i profesionály v této oblasti.

Z hlediska autorčina působení lze tedy jasně vygenerovat pro koho je kniha určena – rodiče, odborníky, zkrátka pro širokou veřejnost, kterou problematika autismu zajímá. Ti jistě ocení, že kniha je psaná ve formě otázek a odpovědí. Je zde jasně představeno, co v následujících odstavcích je napsáno, a čtenář si tak může vybrat přímo úsek, který ho zajímá, což je v dnešní uspěchané době velmi dobrá a rychlá pomůcka. Přejít rovnou k věci a nezabírat se zbytečnou omáčkou.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kladně hodnotím i jednoduchý styl jazyka, kterému čtenáři snadno porozumí. Na rozdíl od jiných odborných knih nabízí příklady pro snadné pochopení a uchopení problému. Dalším povzbuzujícím faktorem při četbě jsou kazuistiky, na kterých autorka ilustruje aplikaci ABA. Celku dodávají jasnost a srozumitelnost.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Obsahově jde od povrchu až ke kořenům. Tedy seznámení se s domácím ABA programem, kdo ho zajišťuje, jakým způsobem funguje, probíhá atd. V druhé části je čtenář seznámen se samotným programem a terminologií. V posledním úseku se autorka zabývá výhledem do budoucnosti – jak se potkávat s lidmi, kteří mají podobné těžkosti/problémy jako já; jaké pokroky lze u dítěte očekávat, jak dlouho ABA program obvykle trvá, co na něj navazuje atd.

Zejména rodiče jistě ocení i stránku, kde jsou vyjmenované přímo organizace, které mají zkušenosti s autismem i ABA, a na které se mohou dále obrátit. Nicméně široká veřejnost se zde může seznámit se samotnou problematikou, případně najít možnost, jak rodinám s autismem pomoci, či se v ABA vzdělávat.

Každého rodiče autistického dítěte, nebo laika z veřejnosti, který se o problematiku pouze zajímá, jistě tato útlá knížečka potěší, neboť zde najde odpovědi na svoje otázky, a pokud ne, tak jistě odkáže, kde je hledat, případně kde se dovzdělávat. Krátké odstavečky neodrazují od četby, a navíc pilného čtenáře, který čte knihu od začátku do konce, nutí mít rozsvícenou lampičku, a prolouskávat se touto problematikou na jeden zátah. Zároveň zapálený uživatel této knihy jistě využije i její dlouhodobý charakter, protože není vhodná pouze na začátek, ale myslí na celý terapeutický proces, takže v každém časovém úseku zde každý najde odpověď na svoji otázku.

Strach z nemocí: Jak mu porozumět a jak ho překonat

Napsat komentář

Pokrok na poli medicíny, stejně jako vědy obecně, sebou přinesl mnoho změn a pozitiv do lidského života, tyto se však ne vždy projeví čistě v pozitivní formě a často sebou nesou nové výzvy pro lékaře, a především samotné pacienty. Doba, v níž jsou informace dostupné odborníkům takřka ve stejné míře jako laikům, nepomáhá, ba naopak zhoršuje, kvalitu života lidem, u nichž se vyvine strach z nemoci, což lékařům následně ztěžuje práci. Tato kniha se snaží poskytnou informace o široké škále somatoformních nemocí – kam mimo jiné řadíme strach z nemoci či hypochondrii – pochopit příčiny vzniku, důsledky a nabídnout techniky k snížení či odstranění diskomfortu jenž způsobují.

Dr. Hans Morschitzky je klinický a zdravotní psycholog, jenž se ve své praxi zaměřuje na behaviorální a systémovou rodinnou terapii. Dosud je autorem celkem 15 knižních publikací na rozličná témata pojednávající o úzkostných poruchách. Dle osobních webových stránek plánuje v brzké době vydat další dvě publikace, jež se budou zabývat strachem ze smrti (2021), strachem o srdce (2022) a o separační úzkostné poruše v dospělosti (2023); dále je autorem panické aplikace a rozličných videí na YouTube. Tuto knihu napsal ve spolupráci s vědeckým novinářem Thomasem Hartlem.

Kniha se dělí do třech částí, jejichž základní charakteristika by zněla následovně: vymezení, kazuistika, terapie + několik podnětů pro rodinné příslušníky a lékaře s následných doslovem. V první části knihy nás autor nejdříve obecně seznámí s konceptem nemocí a zarámuje v něm strach z nemocí jakožto předmět knihy, následně se dozvíme o původu slov jako je hypochondrie spolu s historií strachu z nemocí a v další kapitole je popsána současnost s jejími specifiky. Zbytek první části je věnován obrazu problému zachycený v Mollierově divadelní hře Zdravý nemocný, ilustrovaný na životech celebrit a významných osobností, představený výzkumy prevalence s diagnostickými kritérii, a nakonec konkretizován pomocí deseti obrazů nemocí ilustrovaných množstvím životních příběhů.

Druhá a třetí část již  ve větší míře opouštějí teorii a věnují se praktické stránce tématu. Druhá je rozdělena vedví na důsledky vzniku a následky, kteréžto jsou opět po vzoru poslední kapitoly v první části uvozeny množstvím užitečných kazuistik. Třetí část se již věnuje samotné léčbě; nejdříve jsou krátce zmíněny koncepty, které zaznamenaly úspěch při léčbě, načež je představen detailní program v sedmi krocích, jenž zahrnuje diagnostiku, otázky k lepšímu chápání své situace, teorii sympatického a parasympatického systému k lepšímu pochopení pochodů svého těla a mnoho dalších postupů vycházejících z KBT (kognitivně behaviorální terapie) a podobných systémů.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha má v celku jednoduchou, ale velmi funkční strukturu; kapitoly na sebe plynule navazují, i díky tomu, že jsou informace v jedné kapitole často nejprve naznačeny a následně plně rozvity v kapitolách následujících, což mě samému během čtení dodávalo pocit, že žádná část knihy není zbytečná či „navíc“ a stejně tak mi to pomohlo v zapamatování obsahu publikace. Kapitoly jsou uvozeny velmi příhodnými citáty známých osobností (Nietzsche, G. Ch. Lichtenberg, Plutarchos…) a líbí se mi, že nejsou pojaty ve stylu „použít za každou cenu“ (některé kapitoly jsou bez citátu).

Nespornou předností publikace je použití opravdu velkého množství kazuistik. Většina obrazů nemocí, důsledků a příčin je vyobrazena příklady konkrétních pacientů, které v hlavě čtenáře dokreslí podobu konkrétního problému; často jsou použity hned dvě či tři kazuistiky, které mi výrazně pomohly k pochopení důležitých bodů a nabídly materiál ke srovnání. I přestože je kniha kazuistikami skoro zahlcena, tak nikdy nepůsobily rušivým dojmem ani se nezačaly opakovat, což je nejspíše způsobeno jejich strukturou, která vždy představila pacientovu jedinečnou životní situaci, problém a často i ukázala, jak byla potíž nakonec překonána či zmírněna. Právě kazuistiky mě vedou k přesvědčení, že se k této publikaci jistě několikrát rád vrátím.

Když vynechám kazuistiky, tak není sporu o tom, že je kniha psána skutečně odborníkem na problém. Autor, strach z nemocí a jeho jednotlivé podoby, rozpracovává velmi detailně, poukazuje na odlišení od jiných poruch a věnuje se i novodobým aspektům jako je „kyberchondrie“ (sebe-diagnostika za pomocí internetu a online diskusních fór).

Knize není, z mého pohledu, opravdu moc co vytknout, za zmínku stojí příležitostná situace, kdy jsou uvedeny výčty, jež by se daly popsat heslem „nezbylo místo“ a v jednom případě se vyskytl pojem „vlastní účinnost,“ u nějž bych uvítal i jeho anglický ekvivalent „self efficacy“, jelikož jsem byl českým termínem chvíli zmaten – což však může být spíše věcí překladu.

V konečném důsledku se jedná o knihu, která je psána stylem, jenž je vhodný jak pro odborníky, kteří chtějí více proniknout do problematiky strachů z nemocí, pro širokou veřejnost díky stylu, jimž je kniha psána, a nakonec i pro samotné pacienty díky programu v poslední kapitole, který by knihu mohl pomoci zařadit i do „self help“ sekce, zde se však nesetkáte s povrchností a neodborností podobných publikací.

Když narcisté zestárnou: jak vyjít se sebestřednými rodiči

Napsat komentář

Rodinné vztahy jsou mnohdy velmi složité, když jednotliví členové nechápou pocity druhých a neberou na ně ohledy. Tato situace je však mnohdy řešitelná. V případě, kdy je v rodině člověk s narcistickou poruchou osobnosti, mluvení o problému mnoho nevyřeší, navíc když takový člověk zestárne a tímto přirozeným procesem je dále narušován jeho sebeobraz. Tato kniha se snaží najít odpovědi a poskytnout strategie potomkům takových osob pro zvládání interakcí se svými do sebe zahleděnými rodiči a prarodiči.

Nina W. Brown je profesorkou a významnou myslitelkou v Oddělení poradenství a sociálních služeb, dosud je autorkou více jak dvou desítek odborných publikací, z nichž se mnohé – nikoliv však všechny – zaměřují na lidi s poruchou narcistické osobnosti, jejich děti a vztahem mezi nimi. Další oblastí zájmu je skupinová psychoterapie, z níž hojně čerpá i v rámci této publikace.

Kniha je rozdělena do 11 kapitol, které jsou dobře rozvržené a strukturované. První kapitola uvádí problematiku stárnoucích rodičů s narcistickou poruchou osobnosti a nastiňuje užitečnost získaných poznatků v rámci publikace, přičemž druhá kapitolo vymezuje 4 typy narcistických osobností. Třetí, čtvrtá a pátá kapitola se zabývají čtenářem/kou knihy, jeho/jejím myšlením, chováním a strategiemi zvládání. Nejdříve zde autorka ve třetí kapitole pomáhá čtenáři reflektovat vlastní osobu ve vztahu k narcistickému rodiči, dále ve čtvrté kapitole je čas věnován změně myšlení (př. pomocí kognitivních rozptylovačů) a nakonec v páté je poskytnuta řada konkrétních strategií, jak zvládat interakci s rodiči.

Šestá spolu se sedmou kapitolou jsou věnovány čtyřem skupinám narcistických osobností a specifickým strategiím interakce spolu s užitečnými radami a doporučeními pro každodenní interakce. V šesté kapitole se již autorka konkrétněji věnuje možným konfrontacím a možnostmi jejich zvládnutí.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Následující devátá a desátá kapitola se zaměřují jak na osobu dítěte, tak druhých lidí ve vztahu k narcistickému rodiči; přesněji se jedná o způsob, jak ochránit sebe a dále jak ochránit své blízké; právě zahrnutí ochrany širší rodině mi přijde zvláště přínosné. Poslední kapitola je již obecnější završení rozvíjející témata jako je vyrovnanost, vizualizace úspěchu, pozitivní myšlení a podobně, které svou užitečností přesáhnout jinak velmi specifické téma.

Obecně je publikace psána velice přístupným jazykem pro širokou veřejnost, což sice znamená, že se dobře čte, ale na druhou stranu jsou informace překládány bez podkladů (tedy studií) či jiných důkazů, které bych osobně uvítal alespoň v úvodní části. V některých případech je psána, podle mého názoru, až příliš „kouskovitě“; takřka v knize nenajdete pasáž o rozsahu více jak dvou stran, aniž by byla přerušena nadpisem či nějakým cvičením. Kniha tak přirozeně neplyne ani v částech, kde je podávána nějaká teorie. Toto však nejspíše vychází z povahy publikace, jelikož vyžaduje opravdu vysokou aktivitu čtenáře a pokud z ní chcete vytěžit maximum, tak jí nelze pouze přečíst během večera; po přečtení bych jí pojímal coby zdroj, ke kterému je možné se obrátit v případě nouze.

Kniha je plná cvičení zaměřených na zvládání situací, sebereflexi, a dokonce diagnostiku narcistického rodiče, která je správně podávána s nutným důrazem na opatrnost v její interpretaci. Cvičení jsou dobře volena podle tématu, ačkoliv se v různých podobách opakují, což na mě působilo poněkud rušivě a pasáže typu: „Najděte si místo, kde je klid a nikdo vás nebude rušit“ mě začaly po několikátém zopakování nudit. Dále je třeba říct, že cvičeních v této publikaci je tolik, že zabírají snad čtvrtinu či třetinu knihy, a jelikož se často – v jemně změněné formě – opakují, tak bych je alespoň částečně zredukoval.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Velice pozitivní částí knihy jsou modelové příklady, na kterých je ukázána podoba interakcí s interpretací. Zde mě pouze mrzí, že jich není v knize trochu více. Autorka v rámci knihy podává výčty (například možných reakci), které zmíní a později každému věnuje vlastní paragraf a nenechá je na interpretaci čtenáře, za což jsem byl rád, i přestože bych byl radši, kdyby oněm vysvětlením bylo věnováno trochu více prostoru. Obecně obsah knihy není příliš naditý faktickými informacemi, ale spíše užitečnými radami, strategiemi a raději než dávat hotové návody, se snaží čtenáře přimět k volbě nejlepších možných strategií podle sebe, své situace a konkrétního rodiče, s nímž zažívá obtíže.

Tato kniha není pro každého už z podstaty tematického zaměření, které je velice konkrétní – stárnoucí narcističtí rodiče – a je tedy spíše nevhodná pro ty, co se chtějí dovědět více o lidech s narcistickou poruchou osobnosti. Pro ty, jež je publikace určena, je skvělou možností, jak lépe chápat svého rodiče/prarodiče a lépe s ním vycházet; kniha poskytuje věcné rady, postupy k základní analýze sebe i rodičů a mnoho různorodých cvičení, která lze využívat i v jiných oblastech života. Lidem s narcistickým rodičem vřele doporučuji.

Chyba není konec světa

Napsat komentář

Udělal/a jsi někdy nějakou chybu? Vsadím se, že ano, každý občas chyby dělá, ať chce nebo ne. Dospělí se s tím většinou zvládnou velmi brzy poprat a chybu hodit za hlavu, nebo ji jednoduše napravit. Pro malé dítě to ale může být jiné, mnohem těžší. A přesně proto je tu kniha Chyba není konec světa od autorů Kimberly F. Taylorové a Erica Brauna.

Kimberly F. Taylorová je autorkou velkého množství populárně-naučných knih pro děti, které se zaměřují na důležitá témata, na něž mohou děti během svého vývoje narazit, jsou to např. šikana, rodinné problémy, potíže s přáteli; ale také děti učí, jak zacházet s penězi, jak řešit konflikty nebo právě, jak přijímat a napravovat chyby.

Eric Braun je taktéž autorem mnoha populárně-naučných knih pro děti a mládež, mezi témata, kterými se zabývá, patří např. sport, finanční gramotnost nebo přežití v divočině. Oba autoři i jejich knihy jsou známí především v USA, u nás jim vychází první kniha.

Kniha Chyba není konec světa je rozdělená do 7 kapitol. Již v úvodu autoři zdůrazňují, že dělat chyby je nutné, díky chybám se člověk učí a roste. Když si dítě knihu přečte, neznamená to, že chyby přestane dělat, ale mělo by se naučit, jak se ke svým chybám přiznat a jak je napravit, popřípadě se z nich poučit.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

V první kapitole se dítě dozvídá, jaké všechny pocity on i ostatní mohou cítit poté, co chybu udělají, ale nejen to, zjistí, že pocity mohou být dále provázeny různými negativními myšlenkami a mohou se projevit i na těle (zvednutí žaludku, třesení, pocení…). Na názorných příkladech jsou chyby rozděleny do dvou kategorií – na chyby bezděčné (které vznikají omylem, nedopatřením) a záměrné (např. lhaní, vyhýbání se odpovědnosti). Jsou zde vysvětlené také důvody, proč lidé vlastně záměrně chybují nebo lžou, co jim to může přinést dobrého. Další kapitoly jsou zaměřené na přiznání se ke svým chybám a na jejich napravování. Dítěti jsou na krátkých příbězích ukazovány možné formulace, způsoby omluvy a možnosti řešení různých chyb.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Jedna kapitolka je věnována pojmu perfekcionismus, který s chybami nesporně souvisí. Nedělat chyby a být vždy úspěšný a dokonalý je sice moc pěkná představa, ale co vše může stát za tím? Perfekcionismus může připravit o schopnost bavit se, radovat se ze samotné činnosti, a ne jen z jejího výsledku nebo ohodnocení, může dítě nutit stanovovat si nízké cíle, aby předcházelo selhání. Může zvýšit pocit vlastní neschopnosti a zintenzivnit sebekritiku. Tipy a rady, jak nebýt perfekcionistou a umět si dovolit udělat pár chyb, dítě v knize najde.

Celá kniha je krásně barevná, obrázky jsou velmi pěkné a vtipné, objevuje se zde i několik jednoduchých testů, které si může dítě udělat. Textu není mnoho, je srozumitelný, pro děti lehce pochopitelný. Kniha je vhodná pro všechny děti školního věku, které občas tápou, jak své chyby mohou napravit, donekonečna si je vyčítají nebo se dokonce bojí jakoukoliv chybu udělat.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Autoři nezapomínají ani na rodiče a učitele, kterým na konci knihy věnují dvoustranu s radami, jak k chybám svých dětí a žáků přistupovat a jak jim být v takových chvílích vzorem a pevnou oporou. Nechybí ani tipy na další knížky, které mohou být dětem užitečné při řešení dalších nesnází.

Zygmunt Bauman: Tekutá modernita

Napsat komentář

Dnešní uspěchaná a šílená doba, kdy nemáme na nic čas a už vůbec ne na sebe, žijeme v šíleném tempu, které se nedá dlouhodobě udržet, jsme schopni ze dne na den změnit své bydliště, náboženské vyznání nebo třeba sexuální orientaci, to je doba tzv. „tekuté modernity“, jak ji ve své knize popisuje slavný britský sociolog a filozof polského původu Zygmunt Bauman.

Kniha je členěna do pěti hlavních částí zabývající se těmito tématy: emancipací, individualitou, časem a prostorem, prací a nakonec komunitou. Všechny tyto části jsou propojeny a logicky na sebe navazují. Kniha je autorem pojata velmi filozoficky, tudíž obtížněji čtivá pro běžného čtenáře, jelikož autor se často odkazuje na více či méně známé velikány filozofie, sociologie či psychologie a srovnává jejich hypotézy se svými.

Na druhou stranu autor nabízí vskutku zajímavé vysvětlení moderních jevů a trendů soudobé společnosti, kterých si citlivě vnímá a vysvětluje jejich vývoj v širším kontextu. Dle slov autora „současná tekutá, plynoucí, rozptýlená, roztříštěná a deregulovaná verze modernity nemusí být předzvěstí rozchodu a definitivního zhroucení komunikace, předznamenává však příchod lehkého, volně se vznášejícího kapitalismu, poznamenaného uvolněním pout, která svazují kapitál a pracovní sílu. Dalo by se říci, že toto osudové rozdělení nápadně připomíná přechod od života v manželství k životu na hromádce se všemi průvodními postoji a strategickými konsekvencemi včetně předpokládané dočasnosti soužití a možnosti přerušit ho kdykoli a z jakéhokoli důvodu, třeba když se vytratí potřeba nebo touha.“

Co to vlastně je ta „tekutá modernita“ a proč zrovna tekutá? Autor se snaží tento pojem ve své knize vysvětlit z mnoha úhlů pohledu, přičemž používá velmi přesvědčivou argumentaci. Ať už se jedná o tekutost týkající se osobních vztahů, pracovních vztahů, vyznání či třeba sexuální orientace, čtenář postupně pochopí, že ona „tekutost“ se stala nenápadně součástí našich životů, ať již chceme či nikoliv.

„Přerušování, nesouvislost, překvapení, to jsou běžné podmínky našeho života. Staly se dokonce opravdovou potřebou mnoha lidí, jejichž mysli již nežije ničím jiným než náhlými změnami a neustálou obnovou podnětů…Nedokážeme již snášet nic, co trvá. Už nevíme, co dělat, aby nuda nesla nějaké plody. A tak lze celý problém redukovat na toto: Dokáže lidská mysl dostat pod kontrolu to, co sama stvořila?“ autorem tohoto výroku je Paul Valéry, avšak Zygmunt Bauman jej své knize využil zcela trefně!

Dle Baumana totiž „není již důležité lpět na půdě, když ji lze získat i opustit z pouhého rozmaru, za chvíli nebo ihned: Přílišné ulpívání, které zatěžuje pouty závazků, se může nakonec projevit jako negativní, neboť nové šance se mohou vynořit někde úplně jinde.“  Jak sám autor píše „je pozoruhodné, že vysoce postavený a mocný člověk dneška na rozdíl od tradice, která trvala celá tisíciletí, pociťuje odpor k trvalému, vyhýbá se mu a vítá vše pomíjivé a prchavé, zatímco ti dole (na nejnižší společenské příčce) zoufale – navzdory všemu – bojují o to, aby měl nekvalitní a pomíjivý majetek větší trvanlivost a sloužil jim co nejdéle.“

Již nemáme potřebu lpět na materiálních statcích, rodinném dědictví, všichni vnímáme neuvěřitelnou pomíjivost lidského života a tedy i těchto materiálních statků. Není již důležité toho co nejvíce vlastnit, ale prožít svůj život plně, tzv. naplnit svůj velmi omezený čas na této Zemi.

Autor se dále zabývá i myšlenkou, že tekutá modernita je pro mnoho lidí naprosto děsivá, život bez vnějších hranic a pravidel, kdy je jen na nich, jakou životní cestou se vydají, to mnoha lidem způsobuje nepředstavitelné úzkosti a muka. Právě i z tohoto důvodu mnoho starších generací lpí na názoru, že za např. komunismu se žilo lépe, autor tuto hypotézu také rozvíjí. Je lepší jasně stanovený život bez jakékoliv možnosti odchylky, kdy je jedinec součástí masy a předem promyšleného systému bez větší míry odpovědnosti za svůj život, anebo je lepší život na základě vlastního rozhodnutí, což však obnáší i strasti a těžkosti spojené s rozhodováním a nesením důsledků za vlastní rozhodnutí.

Který z těchto životů je svobodnější a pro jedince více naplněný autor sám v knize o tomto vede polemiku, jelikož názory se velmi různí. Je tekutá modernita špatná? Tuto hlavní a mnoho dalších otázek, které čtenáře zavedou do světa neustálého hloubání a hlubokého zamyšlení nad dnešní dobou, obsahuje tato pozoruhodná, i když nelehká kniha, kterou by si měl určitě přečíst každý, komu není lhostejné, kam dnešní svět směřuje, chce znát alespoň některé odpovědi na filozofické otázky týkající se dnešní doby.

„Ve světě, jehož budoucnost je přinejlepším nejasná a mlhavá, plná rizik a nebezpečí, se nezdá přitažlivé ani smysluplné klást si příliš vzdálené cíle, vzdát se části svých soukromých zájmů ve prospěch kolektivu a obětovat přítomné ve jménu budoucího blaha. Každá šance nevyužitá hned, tady a teď, je šancí, kterou jsme propásli. Je tudíž neodpustitelné a nelze snadno omluvit, natož ospravedlnit, že jsme ji nevyužili. Heslem současné životní strategie je teď, anebo nikdy, ať již se aplikuje a má vyjadřovat cokoli.“

I když je kniha poměrně složitá, nebudete ji umět odložit :=)

Rozhněvaná žena: Objevte potenciál uvolněné energie

Napsat komentář

Stává se Vám někdy, že se opravdu poctivě naštvete? A jak na to reaguje Vaše okolí? Nebo ještě jinak, zkuste zavzpomínat, jak jste to měla jako dítě. Mohla jste se vztekat a dostávala jste přitom zprávu, že je to v pořádku, že se to někdy stává, jen není dobré u toho někomu ubližovat, popřípadě rozbíjet nádobí, hračky nebo cokoli jiného? Nebo jste spíše byli pokárány, protože přece hodné holčičky se nevztekají, když se vztekáte, jste pěkně ošklivá nebo hrozí, že vám narostou rohy případně nějaké jiné nechtěné libůstky? Možná jste si všimly i toho, že když se vztekal brácha nebo kluk od sousedů, rozhodně mu nikdo neříkal, že mu to nesluší a narostou mu rohy, ale naopak byl oceněn, že je „správný chlap“ nebo že „si jde za svým“. Nespravedlivé, že?

Kniha Rozhněvaná žena nahlíží na vztek a jemu příbuzné pocity jako na velmi zdravé a užitečné emoce, které jsou často významnými nositeli energie. Naopak velmi nezdravé může být, když vztek, hněv, zlobu a další negativní pocity potlačujeme, držíme v sobě, kde se hromadí a kumulují, až pak zákonitě musí dojít k překvapivě prudkému výbuchu všeho vzteku najednou.

I když se kniha věnuje tématu ženského vzteku, domnívám se, že může být užitečná i pro muže, kteří by s její pomocí mohli lépe porozumět tomu, proč se jejich partnerka skoro nikdy nezlobí, zato je pořád smutná až nešťastná. Autorka umožní čtenářům nahlédnout různé mechanismy, jakými někdy lidé vztek potlačují či maskují, případně jak se vztek zamaskuje sám, když jsme se v dětství naučili, že jej nesmíme projevit. Přínosné může být také nahlédnout, že nevyjádřený vztek se může transformovat do somatických či psychosomatických potíží, jako je třeba ekzém nebo bolesti žaludku.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Vše lze pochopit ještě lépe díky ilustrativním příběhům konkrétních lidí a jejich reakcí v různých životních situacích. Samozřejmě kniha také poskytne konkrétní informace a tipy, které je mohou posunout dál v jejich práci s vlastním vztekem a možnými a užitečnými formami, jak ho projevit. Pomoci tomu mohou i velmi konkrétní otázky na konci každé kapitoly, které mohou podpořit čtenářovu reflexi vlastních pocitů, prožívání a reakcí v běžných každodenních situacích.

„ … vzteku a zlosti už se nahromadilo dost. A při bezvýznamné Janově nepozornosti – zapomněl jí z města přivézt obálky – v ní vztek vybuchne.: „Pořád myslíš jen na sebe a na svou práci. A já jsem ti šumák.“ Jana pobouří, jak se Susanna může kvůli zapomenutým obálkám takhle rozčílit. Neví, že banální opomenutí bylo u Susanny poslední kapka. Byl to svým způsobem poslední kupon v jejím „slevovém sešitku“ (pozn. poukazy vzteku někdy hromadíme jako slevové kupony) a tak má veškeré morální oprávnění mu vmést svůj vztek do tváře…“

Kniha je velmi čtivá a praktická, situace, které popisuje jsou pravděpodobně pro většinu lidí velmi blízké a dobře představitelné. Pracovníkům v pomáhajících profesích může být kniha užitečným průvodcem a inspirací pro práci s klienty, rodičům může být užitečným a cenným pohledem na to, jak zacházet se vztekem u svých dětí, protože když se s ním naučí zdravě zacházet již v raném věku, vyvarují se řady těžkostí a možná sami takovou knihu nebudou v budoucnu potřebovat. A především může být důležitým krokem ke změně a lepší práci s vlastními emocemi pro každého z nás.

Když ty nejsi ty: Jak a proč přenášíme na druhé svoje pocity

Napsat komentář

Stalo se vám někdy, že vám byl někdo na první pohled sympatický, skoro jako byste se znali odjakživa? Nebo naopak, že ve vás někdo vyvolává pocity hněvu nebo smutku, aniž byste dost dobře chápali, proč tomu tak je?

V psychoterapii jsou již od samých počátků, od dob psychoanalýzy, dobře známé pojmy přenos a protipřenos. Málokdo ale ví, že to, co se za těmito pojmy skrývá, běžně ovlivňuje náš každodenní život, naše vztahy a pocity, které prožíváme. Základem pro vznik takových prožitků je to, co zažíváme často už jako malé děti. Role, kterou hrajeme doma, ve své původní rodině, pak často zásadním způsobem ovlivňuje naše fungování v dalších a dalších vztazích. To, co jsme zažívali s našimi rodiči, pak můžeme opakovaně prožívat i v dospělosti v řadě různých situacích, nejen s partnerem, ale i při kontaktu s někým, kdo je v pozici autority, nebo při zcela náhodných mezilidských setkáních.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha Když ty nejsi ty čtenáře provede teorií nezbytnou pro to, aby mohl pochopit, co se v takových situacích odehrává. Zároveň nabízí možnosti a techniky, jak si uvědomit naše skryté části, které se v různých situacích hlásí o slovo, i když to není vždy příjemné. Autorka citlivě ukazuje možnosti, jak se dá s takovými situacemi vyrovnat a postupně se v nich učit reagovat jiným, dospělým a autentickým způsobem. Využívá k tomu nejen výklad mechanismů, které stojí na pozadí toho, co prožíváme, ale také příběhy několika rodin a jejich členů. Na těchto příbězích pak názorně ilustruje to, co možná v mírně pozměněné podobě prožívá většina z nás.

„…vyrůstá ve velké rodině a začne si stále víc uvědomovat, že jediný způsob, jak dosáhnout, aby ho ostatní slyšeli, je být prostořeký a tím ostatní překřičet a potom se snažit udržet si co nejdéle pozornost… všimne si, že jakýkoli projev jeho jemné stránky je okamžitě potrestán … pocity, které patří k Johanově jemné stránce, zmizí za oponou společně se strachem z jejich projevení. Před oponou se nachází jeho přesvědčení, že se člověk musí prosadit tak, že dělá kariéru, zkrátka: Pracuj tvrdě a postarej se, aby si tě všimli!“

Kniha je velmi čtivá a srozumitelná i pro ty, kdo o přenosu a protipřenosu slyší poprvé. Může být užitečným pohledem na to, proč vás váš nadřízený v práci tak štve, ale přesto vždycky uděláte, co po vás chce, i když se pak vůbec necítíte dobře. Může vám pomoci podobným způsobem odhalit i vaše nevědomé motivy chování i v řadě dalších každodenních situací a co více, nabízí i techniky a nástroje, jak si uvědomit, které pocity jsou skutečně vaše a které jsou přenosové a také možnosti, jak se lze toho, co není vaše, zbavit tak, aby se vám lépe „dýchalo“.  Zároveň může být velmi užitečným textem i pro odborníky, kteří se s těmito jevy běžně setkávají jak u svých klientů samotných, tak i při společné práci s nimi, například v rámci psychoterapie.

Smrt půvabného média: Detektivka ze staré Vídně

Napsat komentář

Staré drožky tažené koňmi, cinkání tramvají, kavárničky, kde se podává jablečný štrůdl i Sacher dort, obří ruské kolo, počátek psychoanalýzy a nevysvětlitelná vražda! Kde tohle všechno najdeme? V nové knize Franka Tallise Smrt půvabného média, ve které nás přenáší o kousek zpátky do historie, na přelom 19. a 20. století do klasické Vídně, kde se stala na první pohled záhadná vražda. Zavražděna byla nádherná a proslulá mladá spiritistka Charlotte Löwensteinová. Byla ovšem nalezena v prázdném pokoji, uzamčeném zevnitř, bez možnosti vrahova úniku, a bez vražedné zbraně. Vyvstává otázka, kdo za tímto tajemným činem stojí. Mohly za to snad nějaké vyšší síly? Zahrávalo si mladé médium s něčím, čemu běžný smrtelník nedokáže porozumět? Anebo je podezřelý někdo z účastníků pravidelné spiritistické seance, kterou Charlotte pořádala? Nebo snad dávný milenec? To se snaží rozlousknout inspektor Oskar Rheinhardt.

Ústřední postavou ale není detektiv, jak by se dalo čekat, ale mladý psychiatr Max Liebermann, který je detektivovým blízkým společníkem. Spojuje je nejen láska k vážné hudbě, ale také touha dostat se trochu blíže k nevysvětlitelným záhadám lidské duše a přijít tak na odhalení vraha. Celá kniha se netočí jen kolem vraždy, najdeme zde hned několik dějových linek. S doktorem Liebermannem nahlédneme na první pokusy o léčbu pomocí rozhovoru a seznámíme se s počátky psychoanalýzy. Nemůže chybět ani Sigmund Freud, který se ale knihou jen zběžně mihne. Nechybí ani milostné příběhy a další záhady, které postupně vyvstávají při řešení případu.

Frank Tallis ve své knize poutavě přibližuje konec 19. století, rozvoj vědy, nových uměleckých směrů, atmosféru spiritualismu, pokroky v psychiatrii i léčebné postupy, které nám dnes připadají nehumánní, a nedokážeme pochopit, že někdy mohly přinášet úspěch. Autor popisem dialogů i míst dokázal přesně vykreslit úchvatnou dobovou atmosféru a čtenáře tak skutečně přenést na místo a vtáhnout do děje. Kapitoly jsou zakončeny napínavě a záhadně, je tedy těžké se od knihy odtrhnout. Mínusem knihy může být větší množství postav, ve kterém se dá lehko ztratit.

Dobrou zprávou je, že ani po dočtení knihy se se sympatickým psychiatrem Maxem a hloubavým inspektorem Rheinhardtem nemusíme loučit. Jedná se totiž o první díl série nazvané Zápisky vídeňského psychoanalytika. Nezbývá, než doufat, že v České republice vyjde překlad dřív, než tomu bylo u prvního dílu (originál byl vydaný v roce 2005, do roku 2011 bylo vydáno celkem 6 dílů).

Frank Tallis není jen spisovatelem, ale také klinickým psychologem, což se v jeho knihách velmi odráží. Je autorem 8 románů (např. Brány pekel), mnoha svépomocných psychologických příruček, populárně naučných knih (např. Posedlost láskou), ale i vysokoškolských učebnic. Je držitelem množství cen, včetně New London Writers‘ Award, Ellis Peters Historical Dagger, Elle Prix de Lectrices a Edgar.

Všímavost a soucit se sebou: Proměna emocí v psychoterapii

Napsat komentář

Všímavost, popřípadě mindfulness, patří v současné době k velmi skloňovaným pojmům v psychologickém prostředí. Předložená kniha využívá poznatky z tohoto přístupu a integruje je do možnosti psychoterapeutické práce s emocemi. Představuje tak možnosti, jak všímavost využít ve prospěch klientů v psychoterapii, ale i k rozvoji vlastní psychoterapeutické praxe.

Hlavní pozornost knihy je směrována k pohledu na emoce a jejich zásadnímu vlivu na psychiku, respektive psychické obtíže. Právě poznatky z oblasti psychologie všímavosti a soucitu se sebou samým (autor knihy je i autorem studií zaměřených na soucit se sebou samým) mohou být způsobem, jak s emocemi – především s pocity studu – pracovat.

Čtenáři je předkládán náhled na původ a projevy emocí, které mohou způsobovat obtíže v běžném životě. Každá kapitola obsahuje vlastní (většinou krátká, avšak ne povrchní) cvičení, které čtenář může okamžitě aplikovat a přibližovat se tak vlastnímu prožívání. Knihou prolíná myšlenka, že již samotné zaměření se na naše emoce, může naše pocity měnit – a tak i s postupným čtením knihy, můžeme získat nový náhled a nástroje pro naše běžné fungování v životě. Kniha obsahuje také kazuistiky, uvádějící typické příklady vysvětlované praxe, které pomáhají snadnějšímu pochopení i zapamatování. Pro psychoterapii také seznamuje s příklady konkrétních přístupů a intervencí, které je možné při práci s klienty využívat.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha není jen prostou sumarizací aktuálních poznatků a souborem tzv. “zaručených” cvičení. Autor knihy PhDr. Jan Benda přináší řadu vědecky ověřených poznatků, které integruje v celistvý model přístupu k práci s emocemi, kdy právě všímavost a soucit se sebou samým mohou být pomocníky v psychoterapii. Je zřejmé, že autor vychází jak z vlastní zkušenosti z meditačních center, tak především z bohaté psychoterapeutické praxe s klienty. Díky tomu je patrný přínos celostního pohledu na danou problematiku, čtenář má pocit, že autor je průvodcem po cestě, ví, kdy a proč seznamuje čtenáře s určitým tématem, a postupně si tak vytváří jasnou myšlenkovou mapu.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha je velmi čtivá, srozumitelná a podněcuje k naším úvahám o možnostech využití všímavosti v psychoterapeutické praxi. Kniha obsahuje nespočet odborných zdrojů, jejichž výčet by byl natolik dlouhý, že jej autor od knihy oddělil a odkazuje na internetové stránky – při letmém prolistování by se tak mohlo zdát, že své úvahy staví na pár vybraných knihách, které vytipoval jako nejdůležitější a uvedl je v rejstříku, což by však neodpovídalo preciznosti, se kterou autor k tématu přistupuje. Téměř na každé stránce jsou další odkazy pod čarou s vysvětleními, zajímavými odkazy, postřehy autora, které rozhodně nejsou jen nudnými poznámkami navíc. Celá kniha na konci obsahuje rejstřík s hlavními pojmy, které jsou v knize používány a nemusí být zcela známy – je velmi přehledný a pokud se člověk aktuálně neorientuje, může si tak velmi rychle definici osvěžit.

Z knihy budou čerpat především psychoterapeuti – jak pro sebe, tak pro své klienty, pro praxi v ní nalezne poznatky každý bez ohledu na vlastní terapeutický směr. Kniha však může být užitečná i pro ty, kteří se více zajímají o psychologii, chtějí hlouběji porozumět situacím ve svém životě a najít možný směr zacházení s vlastními emocemi.

Charles Darwin: Výraz emocí u člověka a u zvířat

Napsat komentář

Myslím, že všichni nadšenci oboru svého zájmu alespoň trochu touží po čtení ,,velkých autorů‘‘. Pro psychology jde bezpochyby o Freuda, Skinnera, Banduru, Roggerse a mnoho dalších. Charles Darwin jako autor s velkým ,,A‘‘ není důležitý jen pro jeden obor, protože zásadně ovlivnil celé společenské i přírodní vědy. Čtení děl, které se staly stavebním kamenem pro vznikající teorie, má ale pár velkých nevýhod…

Výraz emocí u člověka a u zvířat je kniha, která poprvé vyšla v úplně jiné verzi a nesklidila přílišný úspěch. Zhotovení druhé verze se po autorově smrti chopil jeho syn Francis Darwin. Řídil se tužkou psanými poznámkami v první verzi s plány na úpravu a doplnil je dalšími otcovými materiály, jako byly výpisky z knih, korespondence, úvahy, pojednání a kritiky. Díky němu mohla deset let po autorově smrti, roku 1892, vyjít verze, jež byla mnohem úspěšnější.

Kapitoly by se daly rozdělit do 3 částí. První část se zabývá obecnými principy – principem účelných sdružených zvyků, principem protikladu a principem přímého působení podrážděné nervové soustavy na tělo nezávisle na vůli a zčásti ze zvyku. Druhá část se věnuje výrazům emocí u zvířat a třetí u člověka.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Osobně mi toto rozdělení vůbec nevyhovovalo, jelikož jsem se po první třetině knihy cítila být znalcem chování domácích mazlíčků, přežvýkavců, koní a dalších, ale na výrazy emocí u člověka jsem si musela ještě počkat, měla jsem z díla pocit, že jde o dvě publikace spojené dohromady. Čekání na část zaměřenou na člověka se ale každopádně vyplatilo, a to minimálně díky množství informací, které čtenáře donutí přemýšlet nad evolučními změnami, nad podobností některých zvířecích a lidských projevů a nad sociálním působením. Nestydím se ale přiznat, že jsem několik kapitol, které mě moc nezajímaly, přeskočila.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Navíc jak se dá očekávat, kniha není psána čtivým jazykem, tudíž se nehodí jako četba na dovolenou, ani před spaním. Velkou část jsem musela číst dvakrát a plně se soustředit, abych vůbec pochopila, o čem se píše. Mé doporučení by tedy směřovalo ke zkušeným čtenářům, kteří by knihu použili do nějaké práce, které zajímá historický kontext teorií emocí a pro majitele domácích mazlíčků, kteří jim více chtějí porozumět.

Mozek, duše a tělo: Neurobiologie psychosomatiky a psychoterapie

Napsat komentář

Autor knihy byl švýcarský lékař věnující se oboru fyziologie svalu a kardiovaskulárního systému, dlouhodobě a intenzivně se však zabýval též neurobiologickou psychosomatikou.

Již v úvodním slovu, které této knize věnuje Gerd Rudolf, je zmíněna nutnost dnešní medicíny, se sklonem k biologismu, zaměřit svou pozornost ke schopnosti „porozumět nemoci i zdraví v napětí, které se vytváří mezi biologickou povahou tělesnosti člověka a jeho duševní přirozeností“. Předkládaná kniha staví na biologických základech psychosomatiky a dává si za cíl vysvětlit, jak naše emoce a mysl mohou ovlivnit zdraví těla a naopak.

Kniha obsahuje veliké množství aktualizovaných zdrojů (více než 100 stran v knize) a dalších bezmála 60 stran je věnovaných poznámkám, které rozšiřují základní text. Je tedy již na první pohled patrné, že čtenář v rukou drží odborný přehled těch nejaktuálnějších poznatků ze světa psychosomatické medicíny.

Kniha je rozdělena do 7 kapitol:

  • Neuro-psychofyziologické základy
  • Fyziologie a psychosomatika chronických bolestí,
  • Jak mozek a psychika působí na srdce a krevní oběh
  • Psychoendokrinologie – stres, emoce a hormony
  • Psychoimunologie – Mozek a imunitní systém
  • Psychosomatika, psychoterapie a paměť
  • Neurální plasticita a „hovořící medicína“

Pro mě osobně byly poslední dvě zmíněné kapitoly informačně nejzajímavější a nejpřínosnější.

Z kapitoly, která se věnuje úloze paměti v psychosomatických procesech, bych zde ráda zmínila především tu část, která se věnuje roli implicitní paměti při rozvoji posttraumatických stresových poruchách nebo v raném dětství (zhruba do 4 let věku dítěte, tedy do doby, než se začnou informace ukládat do paměti exekutivní). Autor zde předkládá velmi příjemným a čtivým způsobem celou řadu výzkumů a evidence-based poznatků právě o těchto dvou způsobech kódování informací o prožitých událostech a následně se věnuje popisu, jak mohou tyto události zasahovat do našeho způsobu myšlení, prožívání a v neposlední řadě i somatického fungování.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Velmi plynule pak navazuje kapitola shrnující poznatky o neurální plasticitě – poznatky nejen o psychoterapii („hovořící medicíně“) ale i o dalších aktivitách, které způsobují změny v synaptických propojeních neurálních sítí, tedy jejich výsledkem jsou strukturální změny lidského mozku. Jedná se tak o neurobiologicky podložené důkazy o tom, že i velmi těžká traumata lze léčit za pomocí terapie.

Pokud si čtenář myslí, že drží v ruce knihu, kterou zhltne jedním dechem, možná bude trochu zklamaný. Osobně jsem musela knihu několikrát odložit a postupně se k ní vrátit. Jsem si však jistá, že držíte v ruce „poklad“, malou encyklopedii shrnutí veškerých aktuálních poznatků z oblasti psychosomatické medicíny. Text sám o sobě je pro mé účely dostatečný, uspokojí ale i náročnějšího čtenáře, a to díky dostupným poznámkám a odkazům na téměř 350 zdrojů, ze kterých může čtenář dále čerpat.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Autor zde několikrát zmiňuje nutnost medicíny brát v potaz i ducha, mysl. Osobně bych dodala, že ani psychologové by neměli zapomínat na důležitou úlohu těla v procesu terapie a nehledět na něj jen jako na zdroj nonverbálních informací, ale také jako na možného „parťáka“, kterého lze zapojit do ozdravného terapeutického procesu a zefektivnit tak průběh celé terapie.