Archiv štítku: psychologická literatura

Přerámování v terapii: Umění podívat se na svět novýma očima

Jsou lidé, pro které cesta letadlem znamená dobrodružství a výlet za odpočinkem a poznáním. Pro jiné lidi je však představa nastoupit na palubu letadla přímo děsivá a plná katastrofických scénářů. Přestože se jedná o stejnou situaci, význam, který jí přisuzujeme, může výrazně změnit naše myšlení, prožitek i chování.

Tyrrell_přebal

Ústředním tématem knihy Přerámování v terapii: Umění vidět věci jinak od Marka Tyrrella je právě změna významu, který dáváme určitým životním okolnostem. Tuto změnu považuje za  jednu z ústředních metod psychoterapie a jak je z názvu knihy patrné, nazývá ji tzv. přerámování. Na první pohled kniha zaujme jednak svým přebalem, který je jednoduchý, výstižný a poutavý, a také svojí tloušťkou. Na pouhých 112 stranách předkládá autor ukázky z více než 80 psychoterapeutických kazuistik a dává praktické tipy, jak tuto metodu účinně provádět.

Autor knihy Mark Tyrrell se dlouhodobě zabývá hypnoterapií, podílí se na tvorbě online výcvikových programů a věnuje se léčbě deprese a panické poruchy. Spousta příkladů přerámování, které se v knize popisují, se tedy u klientů odehrávají v hypnotickém či hluboce relaxovaném stavu. To je sice velmi zajímavé a inspirující, nicméně pro praxi těch, kteří se tomuto typu terapie nevěnují, to není příliš využitelné. I přesto je však v knize i dost ukázek práce s lidmi v bdělém stavu. Kniha tedy může být zajímavá jak pro začínající terapeuty, kteří teprve hledají svůj vlastní styl, tak pro zkušené psychology, kteří by si rádi zvědomili to, co nejspíše denně při své práci dělají.

Autor zamýšlel knihu také pro všechny, kteří chtějí sami zakusit nový pohled na staré významy a zlepšit svoji schopnost flexibilního a prospěšného vnímání životních situací. Vzhledem k tomu, že je publikace psána velmi čtivě a srozumitelně, bezpochyby je vhodná i pro všechny zájemce o psychologii a o svůj vlastní seberozvoj.

V úvodu knihy autor techniku přerámování teoreticky vymezuje a popisuje, jakými různými způsoby lze u klienta přerámování docílit. Následuje část věnovaná přímo ukázkám z praxe, které jsou přehledně rozdělené do tematických celků. V knize Mark Tyrrell tedy popisuje práci s úzkostnými klienty, přerámování v kontextu závislostí, depresí a dotýká se i mnohých jiných témat, se kterými se běžně můžeme v terapeutických pracovnách setkat. V závěru připojuje i úplnou kazuistiku práce s klientkou, opět spojenou s ilustrací techniky přerámování a s propracováním souvisejících metafor. Vzhledem k množství obrazných pojmenování a přirovnání působí kniha chvílemi opravdu velmi mile a poeticky. V závěru knihy lze také najít doporučení pro terapeuty a další zdroje, do kterých je možné nahlédnout a rozvíjet tak svou vlastní techniku práce s lidmi.

Kniha Přerámování aneb Umění vidět věci jinak tedy i přes svůj menší rozsah komplexně tuto metodu popisuje jak z hlediska teorie, tak z pohledu zkušeného terapeuta, který se práci s lidmi věnuje již léta. Na závěr tedy jen dodám autorovu závěrečnou radu: „Uvolněte se a dejte průchod vlastní tvořivosti!“

Děti a svět pohádek – znovu podlehněte kouzlu pohádek

Ty čteš pohádky..? Nejsi na to už trochu stará..? Ach, kolikrát jen jsem tyto a podobné otázky slyšela. Nicméně po přečtení předložené knížky mohu s čistým svědomím konstatovat, že nikdy nebudu dost stará na to, abych si přečetla pohádku. Pojednání Michala Černouška je jednoznačným důkazem, že pohádky mohou být přínosem, inspirací a obohacujícím aspektem i dospělému čtenáři.

Černoušek_přebal

Svět pohádek je zde prezentován jako můstek linoucí se nad propastí mezi dospělým a dětským způsobem myšlení. Autor nám poodhaluje tajemství toho, jak děti uvažují nad pohádkovým děním, kladnými hrdiny i zápornými bytostmi, nad zápasem mezi dobrem a zlem, nadpřirozenými schopnostmi a dalšími typickými prvky pohádek. Pan Černoušek rovněž předkládá zajímavou úvahu o potřebě ústně předávaného vyprávění pohádek, jež je v posledních letech upozaďováno a do popředí se jako krtečkova raketa řítí televizní, vysoce moderní a technická prezentace pohádkové říše. Souzním s autorovým zklamáním nad přetechnizovanou společností, jež zaujímá víceméně odmítavý postoj k pohádkám a považuje je za přežitek z doby „nebreč“. Proto oceňuji s jakou odhodlaností a neutuchajícím optimismem je usilováno o (znovu)podnícení k četbě klasické pohádkové tvorby.

Nedocenitelné je taktéž propojování světa pohádek s vývojovou (dětskou) psychologií. Zdůrazňuje se působení pohádek na rozvoj myšlení, inteligence, poznávacích schopností, zvídavosti, představivosti, fantazie, etických principů a mnoha dalších oblastí. S lehkostí tak lze uvěřit, že pohádky svým způsobem kopírují vývojové problémy, s nimiž se dítě musí na své cestě k dospělosti vyrovnat. Z pohádek dítě čerpá informace o životních hodnotách, významech mezilidské interakce, mravních otázkách, důsledcích dobrého či zlého chování. Autor se také často dotýká otázek identifikace s pohádkovými bytostmi a možností osvojit si optimistické vidění světa (protože v pohádkách dobro vždycky zvítězí nad zlem). Kniha tudíž nenápadně podsouvá i odborné poznatky z pole ontogenetické psychologie a předkládá je ve stravitelné formě i psychologií zcela nepolíbenému „mudlovi“.

Celá publikace je protkána síťovinou metafor, jež se objevují právě v pohádkách, a které mají pro dětského posluchače potenciál utvořit z všudypřítomného „dospěláckého“ chaosu nějaký smysluplný řád. Jinak řečeno, díky pohádkám si dítě může lépe strukturovat pro něj dosud nepochopitelnou skutečnost. Klasické pohádky (oproti těm moderním) podle autora obsahují důležité konfrontace s nejrůznějšími stádii psychického vývoje dítěte, proto je nezbytné zabývat se výkladem pohádek. Sám autor nabízí interpretaci několika všeobecně známých pohádek (např. Popelky, Červené Karkulky, Sněhurky, Perníkové chaloupky a dalších).

Rušivým elementem může být autorovo zabíhání do širších výkladových vod (což vytváří iluzi, že se čtenář zamotal v temném, kouzly oživlém lese, z něhož není návratu), pan Černoušek se však nikdy nezapomene vrátit na tu správnou pěšinku. Samotný výklad pohádek se občas až příliš drží jedné linie a opomíjí další roviny pohádky. Na druhou stranu to přidává na hloubce představovaného fenoménu. Kniha je psaná svěžím, čtivým dojmem a naplňuje čtenáře nostalgickou náladou, která může vést až k tomu, že otevřete starou skříň na půdě a budete hledat nesmrtelné pohádky Karla Jaromíra Erbena či Boženy Němcové.

Cvičení mentální kondice: 365 úkolů na celý rok

Kniha Cvičení mentální kondice od PhDr. Mgr. Mgr. Mgr. Jany Bílkové, Ph.D., překladatelky, psycholožky a tlumočnice, je výjimečná, jak naznačuje už počet titulů, které autorka uvádí u svého jména. O knihu se totiž v podstatě nejedná. Souvislého textu je v ní v podstatě jedna strana – spravedlivě půl na začátku a půl na konci. Zbytek knihy tvoří, jak uvádí autorka, cvičení podporující koncentraci, mentální flexibilitu, verbální kreativitu a logiku, schopnost kombinovat a dokonce i schopnost hrát si.

Musím uznat, že když jsem ve cvičení 21 hledal ve větě „Babiččina komora Vaška velice zajímala.“ název české řeky, připadal jsem si kreativní a flexibilní, jako už dlouho ne. Ještě více, když jsem hledal křestní jméno ve větě „Na Ekvádor Ota nedal nikdy dopustit.“ (kromě Oty).

Celé Cvičení mentální kondice se skládají z těchto a podobných úloh, přesmyček, doplňování písmen a skrývaček. Škoda, že je PhDr. Mgr. Mgr. Mgr. autorka, Ph.D. nepropojuje skrze nějaké společné téma, příběh, něco, co by čtenáře zaujalo a přimělo luštit dál, nebo že alespoň s délkou knihy neroste obtížnost. Úlohy se zdají být náhodně poskládané jedna za druhou bez zjevného klíče.

Zda je Cvičení mentální kondice pro vás, záleží na tom, zda si chcete koupit 365 jednoduchých úkolů, kterých lze na internetu najít stovky bez větší námahy. Výhodou tištěné knihy je pak snad to, že vás může přimět, abyste se podobným cvičením věnovali častěji. Škoda jen, že čtenářsky není ničím zajímavá či zábavná.

Moudrost psychopatů: Má každý v sobě psychopatické sklony?

Je psychopatie rys osobnosti, nebo porucha při zpracovávání informací? V jakých oblastech života se vyplatí být psychopatem? Může být psychopatie přínosná? Jaké je to nemít svědomí?

Autorem knihy je britský psycholog Kevin Dutton, který v současné době působí na Oxfordu a ve svých výzkumech se věnuje zejména osobnosti a emocím, a to v různých oblastech lidské činnosti, např. v politice, armádě nebo chirurgie. Sám o sobě říká, že se rád věnuje jak výzkumům, tak psaní populárně naučných knih.

V první kapitole se autor celkem zeširoka věnuje tématům, která s fungováním psychopatů určitým způsobem souvisí – emocím, rizikům a strachu. Autor si pokládá otázku, zda může být úzkost výhodou a v čem by psychopatie mohla být pro život přínosná a užitečná.

Druhá kapitola se zaměřuje obecně na osobnost a ukazuje mnohé teorie, které se jí věnovaly od Hippokratovy po současné teorie. Díky tomuto přehledu můžeme vidět různé výzkumné pohledy na osobnost pachatele. Odkazů na různé studie a výzkumy je tolik, že jsem se v nich občas ztrácela – do strany 100 těch odkazů najdete více než 50.

Třetí kapitola nás zavede do historie psychopatie. Zjistíme, jaký má původ a jak se vyvíjela. Je mezilidská agrese přirozená? Potřebuje společnost lamače společenských pravidel pro přežití?  Autor pokládá zajímavé otázky, ale je nutné podotknout, že se vyjadřuje velice rozvláčně, často odbíhá od tématu, vypráví příběhy, které jsou sice zajímavé, ale čtenář rychle ztrácí nit s původně nastoleným zaměřením.

Čtvrtá kapitola ukazuje oblasti života, v nichž se vyplatí být psychopatem. Autor nás seznámí s několika zajímavými názory odborníků, přičemž jeden z nich provádí skutečně unikátní práci – Kent Kiehl, který objíždí věznice se svým kamionem vybaveným magnetickou rezonancí, kterou se snaží rozluštit nervové základy  psychopatie.

Pátá kapitola s názvem Proměňte mě v psychopata je lehce zavádějící. Nejdříve se musíme prokousat tradičně obsáhlým úvodem, než se po 27 stranách dostaneme do laboratoře, ve které si autor vyzkouší experiment sám na sobě a po 10 stranách je konec. Autor si díky speciálnímu přístroji vyzkouší, jaké to je nemít svědomí.

Šestá kapitola popisuje sedm dovedností, které ve své výbavě mají psychopaté a které, když se je naučíme správně aplikovat, nám mohou pomoci dosáhnout svého, aniž bychom museli jít doslova přes mrtvoly.

V poslední kapitole se pak můžeme podívat na historické osobnosti, o kterých byste jako o psychopatech možná nikdy neuvažovali.

Co mi na knize přišlo přinejmenším zvláštní, byl kontrast mezi jejím odborným zaměřením, zahrnujícím biologické aspekty (jak fungují různé části mozku), psychologické teorie a výzkumy a na druhé straně autorovou silnou vulgaritou. Od poloviny knihy se autorův styl změní ve více kamarádský a poněkud sprostý. Myslím, že přebal knihy tuto dichotomii skvěle vystihuje.

Knihu lze doporučit široké veřejnosti i studentům, kteří se zajímají o psychologii osobnosti.

Pandořina skříňka: Nejvýznamnější psychologické experimenty 20. století

O knize Pandořina skříňka od Lauren Slaterové jsem toho slyšela hodně od kantorů, byla často doporučována. Její četbu jsem dlouho odkládala, ale když se naskytla možnost recenzování, rozhodla jsem se spojit příjemné s užitečným a nezaváhala jsem ani minutu. A udělala jsem rozhodně dobře.

Lauren Slaterová vystudovala psychologii a literaturu, ve své nejznámější knize dokázala s naprostou elegancí z obou oborů vytěžit to nejlepší. Nejen díky tomu je kniha velice čtivá, a proto vhodná jak pro zasvěcené do psychologie, tak pro laiky.

Autorka, jak sama píše v úvodu, podala výzkumnou zprávu a zároveň oslavila pokusy Harryho Harlowa, Leona Festingera, studii o případu Kitty Genoveseové, experiment s parkem pro krysy nebo třeba studie Elizabeth Loftusové a další jako příběhy.

Kniha rozebírá celkem 10 psychologických experimentů, ale nejedná se jen o jejich hrubý popis. Autorka se zaměřila na okolnosti vzniku, kontaktovala kritiky dané doby, aby zachytila různé úhly pohledu, dále se pokusila kontaktovat rodinné příslušníky experimentátorů a občas se jí zadařilo sehnat i některého z probandů.

Uchvátila mě již první kapitola, kde autorka rozebírá jeden z nejznámějších pokusů vůbec, a to Skinnerův s krysami a boxy. Má první domněnka, že o tomto experimentu se již nemám, co nového dozvědět, byla naprosto mylná. Objevilo se spoustu jmen kritiků, profesorů z Harvardovy univerzity, kteří ji mimo jiné ukázali i původní box, byl vysvětlen přesah do dopravní psychologie, ale i aplikování například systematické desenzibilizace do reálného života.

Nejzajímavější z této kapitoly mi přišla zmínka o kauze se Skinnerovou dcerou Deborou, ta údajně měla být svým otcem znásilněna a po prohrání soudního sporu spáchat sebevraždu. Tato domněnka, jež údajně byla skloňována všemi pády v tisku, byla vyvrácena Skinnerovou druhou dcerou, která prozradila mnoho dalších osobnějších informací o svém otci.

Už jen všechno toto vložené úsilí by stačilo k tomu, aby se kniha stala populární. Slaterová šla ale dál a pár ze zmíněných experimentů se pokusila zopakovat.

David Rosenhan se snažil zkoumat, do jaké míry psychiatři dokážou rozeznat mezi duševní nemocí a zdravím. Několik probandů, včetně jeho samotného, šlo do různých psychiatrických institucí s jasnými informacemi, co nepravdivého o sobě mají zmínit – šlo pouze o jeden symptom. Přes to, že všichni hned po příchodu říkali, že symptom hned vymizel, velké procento z nich bylo hospitalizováno. Slaterová Rosenhanovu práci následovala a udělala přesně to stejné.

Mohla bych zmiňovat další a další zajímavosti, ale o tom tento text není.

Kniha, o které píši, rozhodně stojí za přečtení pro každého, kdo má zájem se něco dozvědět o věcech, které se dějí u každého z nás.

Myslím, že Slaterové se skvěle podařilo vytvořit dílo, které otevírá dveře k nahlédnutí do psychologie jako vědy a celkově k zpopularizování tohoto vědního oboru.

Otázky soudobé psychoanalýzy: Tradice a současnost

Názory na psychoanalýzu jsou různé a někdy mohou být polarizované. Vladimír Vavrda, český psycholog a psychoterapeut, si ve své nové knize Otázky soudobé psychoanalýzy klade za cíl seznámit čtenáře s tématy soudobé psychoanalýzy. Ta je představena zejména jako způsob uvažování o lidské psychice a podstatě jejího fungování. Cílem tak není představit všechna témata psychoanalýzy, to by zřejmě 263 stran nestačilo. Vybírá to nejzajímavější a pozornost věnuje spíše poznatkům o paměti a attachmentu, které by měly být základem při porozumění tradiční psychoanalýze přesnějším a modernějším způsobem.

Kniha je členěna do dvou částí. První obsahuje právě teoretické poznatky o paměti (např. explicitní paměť či implicitní paměť, která je důležitá v procesu změny), attachmentu, mentalizaci ad. Někteří terapeuti podle Vavrdy pracují psychoanalyticky ve smyslu „zde a nyní“. Řeší jen to, co se aktuálně odehrává v terapeutickém procesu, ačkoli vnímají vliv minulosti. Vavrda považuje za důležité zabývat se tím, co se odehrává zde a nyní, ale v kontextu osobní historie jedince. Skloubením obojích aspektů může dojít k rekonstrukci reprezentace attachmentových vztahů. Takové rekonstrukce podle autora mohou umožnit větší pochopení toho, proč se jedinec k dané adaptaci uchýlil. Vavrda popisuje, že aby se člověk mohl konfrontovat se starou, bolestivou či dokonce traumatickou vzpomínkou, potřebuje bezpečné prostředí terapeutického vztahu. A často je zážitek terapeuta (např. jakým způsobem s ním klient nakládá v terapii) jediným způsobem, jak se dozvědět něco o svých formativních zkušenostech.

Vavrda píše, že způsob, jakým člověk reaguje, představuje výsledek jeho zkušeností s attachmentovými figurami se všemi možnými distorzemi. Terapeut pomocí interpretace klientovi zvědomuje tyto modely. Vzhledem k neopominutelné důležitosti attachmentu (nejen v dětství) Vavrda v knize popisuje teoretický základ pro vztahový rámec, ve kterém se vyvíjí psychika a ve kterém probíhá terapie. Soudobá psychoanalýza se dívá na rané vztahy jedince a jejich povahy, v kontextu attachmentových vztahů se vyvíjí i mentalizace, čili schopnost činit svět, jeho fantazie, myšlenky aj., psychickými. Takovými, o kterých můžeme vnitřně přemýšlet a které nám umožňují nakládat s vnitřními stavy na psychické úrovni. V této části knihy Vavrda podtrhuje význam zrcadlení pro regulaci afektivních stavů a píše o důsledcích v případě ztráty této schopnosti.

Neméně cennou kapitolou je porozumění self jako zdroji aktivity a jeho pěti postupně se rozvíjejících úrovní prožitku self. První část je pak uzavřena kapitolou o psychopatologii v kontextu teorie attachmentu.

Druhá část knihy se věnuje klinickým otázkám v alternativním světle a otevírá ji kapitola o smysluplné terapii. Jako v každé jiné terapii, má i psychoanalýza svůj řád a pravidla. Jde tu zejména o to, aby sám terapeut si byl vědom pohnutek, které jej vedou ke konkrétním krokům. Stejně tak terapeutická intervence by měla být vedena jako intencionální akt, ve kterém je terapeut konzistentní a rozumí podobě a smyslu své intervence.

Jako mnohé další směry, které hovoří o tom, že osobnost terapeuta je nástrojem samotné terapie, v psychoanalýze je terapeut popisován jako zrcadlo. Základem psychoanalytické práce je podle Vavrdy porozumění klientovi, které následně neslouží jen terapeutovi, ale také samotnému klientovi, který se v tomto zrcadlu může pozorovat, a na jehož základě může měnit své vzorce chování.

Nejobsáhlejší kapitola celé knihy je věnována tématu interpretace jakožto jedné ze zásadních technik, která si také prošla bouřlivým vývojem a mnohými definicemi. V současné době je možné říct, že jejím základem je porozumění klientovi a tomu, co se vněm odehrává. Tyto znalosti jsou neúplné a zpravidla redukující a je potřeba je operacionalizovat, a to pomocí získání interpretací do podoby hypotéz, které lze potvrdit či vyvrátit. Vavrda popisuje interpretativní proces, roli nevědomí či emocí a seznamuje čtenáře s pojmy jako je interpretující introjekt, interpretace prvního a druhého řádu či reprezentace třetího řádu.

Jedním z hlavních pilířů psychoanalýzy je přenos. Vavrda proto otevírá kapitolu o jeho analýze a interpretaci. Za další praktické téma můžeme považovat rekonstrukce implicitních vztahových modelů v terapii, kdy interakce terapeut – klient obsahuje řadu „přítomných okamžiků“ (stejně jako interakce rodič – dítě). K těmto okamžikům setkání vede dlouhá terapeutická cesta, nicméně to je prostor, ve kterém se dějí drobné změny subjektivních prožitků. Terapeut zde působí na rovině implicitní paměti, a tím dochází k propojení úvodních poznatků. Kniha dává prostor i narativitě, významu narativní funkce (či jejímu narušení), která může poskytnout porozumění interakci implicitního a explicitního v terapii.

V knize je cítit odborný jazyk, který je záhy vždy dobře vysvětlen a dán do širšího kontextu, příp. jsou uvedené příklady. Na mnohých místech autor připojil kazuistiky ze své odborné praxe. Kapitoly na sebe plynule navazují a vybraná témata souvisejí s moderním pohledem na psychoanalytickou práci, která svým čtenářům oznamuje, že psychoanalýza má v historii své pevné místo, které je zasloužené. Knihu bych doporučila psychoterapeutům, a to nejen těm psychoanalyticky orientovaným.

Deprese, odkaz předků: Transgenerační proces

Sylvie Tanenbaum ve své knize Deprese, odkaz předků zaměřuje pozornost k tématu transgeneračního přenosu. Při psaní vychází především ze své dlouholeté psychoterapeutické praxe, ve které se s daným tématem setkala a měla příležitost s ním odborně pracovat. Samotný název knihy odkazuje na téma deprese, kterému se podrobně autorka věnuje v první části knihy. Seznamuje čtenáře s vymezením pojmu deprese a aktuální prevalencí tohoto duševního onemocnění. Pozornosti neunikají jednotlivé obrazy deprese a její možné příčiny. Důležitou zmínkou je i fakt, že v případě diagnostikované deprese je důležitá psychoterapeutická pomoc a podpora odborníků.

        Deprese, odkaz

Druhá část knihy se věnuje jedné z možných příčin deprese, kterou autorka spatřuje v transgeneračním přenosu. Vysvětluje tím tak možnost výskytu deprese u lidí, jejichž předkové sami prošli traumatickými událostmi, které nebyly dostatečně zpracovány. Na další generace tak mohla být přenesena neodžitá truchlení či tajemství, která se v psychice nynější generace mohou projevit.

Téma transgeneračního přenosu se v psychologické praxi objevuje již v jejích počátcích. V současné době však toto téma znovu ožívá, je mu věnována větší pozornost a jsou přinášeny nové poznatky. Teoretické zázemí se prozatím opírá především o kvalitativní šetření a zkušenosti z praxe. I autorka ve své knize neuvádí žádný výzkum, který by dostatečně mohl uspokojit exaktně laděné čtenáře.

Naproti tomu v knize představuje mnoho příkladů ze své terapeutické praxe, které přibližují možnosti fungování transgeneračního přenosu a jeho dopadu na psychiku jedince. I sama autorka zmiňuje velkou důležitost opatrné práce s tímto tématem pod vedením zkušeného odborníka. Odhalování historie předků může napomoci k hlubšímu porozumění současného psychického obrazu jedince. Zároveň je důležité mít na paměti, že mnohé skutky předků zůstanou jen historií, kterou nelze změnit a je na člověku samotném, jaký postoj k ní zaujme.

K bližšímu pochopení historie jedince slouží tzv. sociogenogram. Ve zjednodušené formě by se mohl připodobnit stromu života, na kterém budou znázorněna všechna data důležitá z hlediska trangeneračního přenosu na psychiku jedince. Po zpracování tak můžeme nahlédnout na jednotlivé červené nitky spojující osudy jedinců v řadě generací. Ať se již jedná o dramatické události, traumata, tajemství, duševní onemocnění či nadání nebo přesvědčení, vše v rámci sociogenogramu má být v co největší míře zvědoměno. I prázdná místa mohou v mnohém naznačit možnosti pro psychoterapeutickou práci.

Ke konci knihy se autorka věnuje právě možným formám odborné psychoterapie, které mohou člověka osvobodit od událostí dávno minulých způsobujících nynější depresivní symptomy. Popisuje podrobně jednotlivé možnosti terapeutických nástrojů, u kterých uvádí i konkrétní příklady z praxe. Neopomíjí jak přínosy těchto nástrojů, tak také jejich omezení a úskalí.

Kniha je psána čtivou formou, doplněna o řadu citátů a konkrétních příběhů. V jednotlivých pasážích je na čtenáři, jak moc kritický bude k jednotlivým vyjádřením, jelikož ne všechna tvrzení jsou vědecky podložena. Velký přínos pro psychoterapeutickou praxi je však v možnosti využití transgeneračního přenosu jako jednoho z vysvětlení současných depresivních symptomů nynější generace. Kniha může sloužit i jako podpora tomu, že co uděláme nyní pro sebe a svoji psychiku, může se promítnout do dalších generací, které přijdou po nás.

Domluvit se dá s každým aneb Techniky úspěšné komunikace

Domluvit se dá s každým – alespoň to tvrdí název knihy Marka Goulstona, amerického psychiatra, který pracoval jako konzultant pro firmy, jako je například IBM, Goldman Sachs nebo Xerox.  Školil také agenty FBI i policii o způsobech vyjednávání s únosci.

Goulston_přebal

Celá kniha je psána čtivým slohem, k zapojení čtenáře pomáhá i forma, kterou Goulston zvolil – promlouvá přímo ke čtenáři a vede s ním skrze knihu dialog. Vypráví příběhy, pokládá otázky a zadává úkoly. Domluvit se dá s každým (pro mě trochu překvapivý překlad původního názvu Just Listen) je psáno velmi asertivním způsobem. Autor se rozhodně nestydí za své úspěchy a nabádá čtenáře k tomu, aby se chovali podobně – dává například rady typu „Dokud jste neslyšeli ‚ne‘, řekli jste si o příliš málo.“. Na mě jakožto na čtenáře jeho styl psaní působil místy vychloubačně (každý příběh v knize končí jeho vítězstvím a na stopadesáté stránce už to na mě bylo moc). Také mě při čtení napadlo, že autor chvílemi překračuje tenkou hranici mezi vyjednáváním a manipulací.

Goulston v knize popisuje působivou škálu komunikačních strategií, které vycházejí z jeho dlouholeté praxe. Strukturuje je do devíti pravidel a dvanácti nástrojů k úspěšné komunikaci. Všechny jsou popsány jednoduše, tak, aby jim rozuměl i čtenář, který nemá v podstatě žádné psychologické nebo manažerské znalosti – například „Aby druhý cítil, že je vnímán“ nebo „Léčba empatií“. Nejedná se o nové a přelomové metody, síla knihy je v její přístupnosti širokému publiku. Škoda jen, že autor rezignoval na odbornou hodnotu knihy – citovaných publikací je jen pár, a nejedná se o výzkumné poznatky, nýbrž o inspirační citáty v úvodech jednotlivých kapitol. Jedná se o autorský záměr – už ve druhé kapitole Goulston oznamuje čtenáři, že si „nekoupil knihu, aby se díval na obrázky mozků“.

Obávám se, že čtenář, který by očekával, že se hned po přečtení stane komunikačním mistrem, bude zklamán. Myslím si, že hodně z technik, které Goulston v knize popisuje, vyžaduje zkušenost a cit, aby se neobrátily proti uživateli. Domluvit se dá s každým bych doporučil všem, kdo se chtějí seznámit nebo si osvěžit základní vyjednávací triky a dovednosti a nezaleknou se autorova průbojného stylu psaní.

6/10

Rami Shapiro: Umění milující laskavosti

Rami Saphiro je americkým rabínem a učitelem. Ve své knize vychází z judaistické myšlenky o třinácti atributech milující laskavosti. Každému jednomu z nich v knize věnuje své myšlenky, úvahy a příběhy, které nashromáždil. Protože se autor vedle židovské filosofie zabýval i zen-buddhismem, taoismem, hinduismem a dalšími směry, překračuje hranice nazírání judaismu na milující laskavost. Opírá se sice o židovský koncept, ale dále jej integrativně rozvíjí a obohacuje o myšlenky z mnoha dalších tradic. Sám na svých stránkách říká: “Náboženství jsou pro mě jako jazyky: nedá se říct, že je nějaký jazyk pravdivý nebo nepravdivý; všechny jazyky pochází od člověka; každý jazyk reflektuje a formuje civilizaci, která ho používá; …. (1)”

Shapiro_přebal

Kniha obsahuje témata týkající se vnímání sebe sama i okolního světa. Dočtete se o tom, jak autor, potažmo různé tradice v jeho očích, uvažují o laskavosti, vyrovnanosti, tvořivosti, soucítění, odpuštění a dalších. K tomu popisuje rabín Rami různá cvičení, kterým se může člověk věnovat, aby rozvíjel jednotlivé atributy milující laskavosti. Skrze knihu je cítit autorova velká pokora. Uvádí mnoho osobních příhod, vlastních poznání a ukazuje, že jako každý dělá někdy chyby.

Já jsem si z knihy spíše než konkrétní cvičení odnesla různé autorovy myšlenky, postřehy, které mi poskytly jiný úhel pohledu na to, jak se dívat na sebe a své prožívání. Rabín Rami uvádí mnoho věcí, které když si člověk uvědomí (ne ani tak na intelektuální úrovni, jako spíše prožitkově), tak se mu podle mě bude žít líp.

Myslím si, že kdyby měli o milující laskavosti psát psychologové a psychoterapeuti, napsali by velmi podobné věci, i když jiným jazykem, vycházejíce z jiných konceptů a zdrojů. Proto je podle mě přínosné si knihu přečíst. Umožňuje nahlížet na věci, které se člověk učí v různých psychoterapeutických výcvicích a vlastní terapii, z jiné perspektivy. Zároveň může být užitečná všem lidem, kteří chtějí sebe sama rozvíjet.

(1) Rabbi Rami. Rabbi Rami [Online]. Retrieved October 21, 2018, from http://www.rabbirami.com/Rabbi_Rami/Home.html

ADHD a ADD v dospívání: Dozrávání a překonávání krizí

Kniha představuje poměrně komplexního průvodce světem lidí s ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou) a ADD (porucha pozornosti). Postupně velmi srozumitelnou a čtivou formou seznamuje čtenáře s tím, s jakými problémy se mohou lidé s ADHD a ADD celoživotně potýkat. Zaměření na dospívání pak umožňuje nahlédnout do toho, které potíže mohou být v dospívání výraznější než dosud, které se mohou objevit zcela nově, ale také poukazuje na to, jak může být pro člověka s ADHD nebo ADD složitý přechod do samostatného života.

Reimann_přebal

V knize se čtenář seznámí s řadou doporučení a tipů, jak dospívajícího v jeho samostatnosti podpořit a pomoci mu překonat nesnáze, které mu jeho odlišnost se svými projevy přináší. Zároveň je z knihy patrné, že ADHD/ADD může mít mnoho rozmanitých podob a projevů u jednotlivých lidí. Z knihy je tak možné získat poměrně přesnou představu o tom, že ADHD/ADD neznamená jen neposednost a problémy s koncentrací pozornosti, ale může se projevovat i jako zasněnost nebo hypoaktivita. V reálném životě se pak mohou lidé s touto diagnózou setkávat s komplikacemi nejen ve škole nebo v práci, ale také při provozu domácnosti nebo zacházení s penězi.

Velkou předností knihy je, že každý projev ADHD/ADD a každá komplikace s ním spojená je ilustrována na jednom nebo více příbězích mladých lidí, kteří se s danou těžkostí spolu se svými rodiči potýkají. Doporučení, která pak lze v knize nalézt, jsou v kontextu uvedených příběhů velmi dobře uchopitelná a přenosná do praxe. Díky příběhům je pak celá kniha mimořádně čtivá.

Troufám si tvrdit, že kniha může být velmi užitečná nejen pro rodiče dospívajících s ADHD/ADD nebo pro ty, kteří s těmito jedinci a jejich rodinami pracují. Domnívám se, že knihu ocení také studenti pedagogicky, psychologicky nebo sociálně zaměřených oborů, kterým může poskytnout velmi přesnou představu o tom, jak rozmanité mohou projevy ADHD/ADD být a jak se s nimi dá pracovat. Nakonec si řadu situací uvedených v knize umím představit i v životě rodiny s dospívajícím bez jakýchkoli diagnostikovaných obtíží. I pro rodiče těchto dospívajících mohou být situace povědomé a některé návody, jak s dospívajícím komunikovat a pracovat, mohou být velmi dobře využitelné i při zvládání dospívání a jeho nároků u těchto adolescentů.

Hlavu mírně vzhůru, ženy! Vlastní cestou k sebeúctě

ŽenyTajemné, mnohdy neuchopitelné, rozhodně často laskavější vůči druhým než vůči sobě. Záměr této knihy je přiblížit dívky i ženy k sebeúctě. Celá tato kniha připomíná ženám, že „v tom nejsou samy“ a spoustu radostí i strastí prožívají velmi podobně jako ostatní; na druhé straně vyzdvihuje nezlomný fakt, že každá dívka i žena je jedinečná a neopakovatelná.

Autorka chtěla knihou pohladit po duši. Za sebe mohu říci, že se jí to pěkně podařilo.

Kniha je určena k přečtení především ženám, psána je pro širokou veřejnost. Nemohu knihu hodnotit z odborného hlediska – věřím, že autorka tak knihu ani nezamýšlela. Jen podotknu, že pár odkazů s odbornými pojmy či slavnými odborníky autorka užila, nicméně student psychologie by neměl být zaskočen ani překvapen. Bibliografie obsahuje 12 knih a 2 internetové odkazy, z toho jsou 2 knihy autorky ze stejné edice pro rodiče a muže, z nichž doslovně cituje své vlastní myšlenky.

Ve dvanácti kapitolách se autorka věnuje ženství, vztahům, rolím ženy i očekávání na ně (i na sebe samy), ze zajímavých úhlů pohledu. Názvy kapitol napoví, čeho se týkají:

  1. Ženy ženám
  2. Ženství – co to je a kde se bere?
  3. Matka a dcera – vztahy a nevztahy a jejich důsledky
  4. Otec a dcera – jeho vliv na sebevědomí dcery
  5. Sebenaplňující předpovědi – radost, nebo starost?
  6. Buďme krásné i na čtvrtý pohled
  7. Čtyři roční období ženy
  8. Čtyři tváře ženy (a to nejméně)
  9. Dvě věty, které ničí ženy
  10. Hranice – předpoklad vlastní sebeúcty
  11. Žena je spokojená, když…
  12. Spokojenost ženy – cesta, nebo cíl?

Oceňuji, že autorka čtivě a snadno srozumitelně čtenářce (či čtenáři) zprostředkovává kombinaci odborných teorií, své mnohaleté práce s lidmi, sebereflexe a pozorovacího umu. Z odborných témat se dotkla kupříkladu 6 základních emocí, archetypů, teorie attachmentu, Golem i Pygmalion efektu i téma sociální dělohy českých autorů Chvály a Trapkové. Vedle toho tato kniha doplňuje z, dle mého názoru, vědeckého či klinického hlediska nedoceněnou spiritualitu.

Pro mě nejcennější byly kapitoly pro matky i otce, rozhodně mi daly nejvíce podnětů pro přemýšlení mé vlastní role jako dcery. Cítím se obohacena tím, co všechno mámy cítí, aniž by si to děti uvědomovaly; Jsi-li dcerou matky, pak nezapomeň, že i ona dostala tebe bez návodu, jak s tebou zacházet (s. 38). Zaujal mě i „slovník“ toho, co dcery vůči matkám říkají a jak to zjemnit a učinit laskavějším: Nenávidím tě à Mami, někdy to s tebou bylo těžké.

Z kapitoly pro otce mě inspirovalo doporučení pro dcery, ať dáváme častěji najevo svůj vděk. Postřehy pro otce dcery bych přála přečíst každému tátovi; alespoň já častokrát četla s překvapením a úžasem, jako například: Jsi-li otcem dcery, pak pamatuj na to, že si pravděpodobně nechá líbit to, co si nechala líbit její máma od tebe (s. 51).

Pár věcí bych si dovolila jemně vytknout.  Několikrát se mi stalo, že jsem se ztratila ve složitém souvětí přes 4-5 řádek. Nebo v mírně nelogické větě, která volala po doplnění několika slov, jež by ji dodaly plnější tvar i jasnější smysl. V těchto okamžicích mě napadalo: Kéž by si celou knihu ještě jednou někdo přečetl a všechna nesnadno srozumitelná místa lehce poupravil. Valná většina knihy byla čtivá a snadno pochopitelná, chybělo jen „učesání“ těchto několika míst.

Párkrát jsem také vnímala osobní názor autorky prezentovaný jako fakt. Např. věta „Přestože se v dnešní době pohlíží na přátelství žen přes jejich sexuální soužití (s. 20)“ podle mého názoru spíše odráží osobní zkušenost či názor autorky než dnešní fenomén. I když, kdo ví, statistická data na toto tvrzení těžko hledat.

Tím výtky končí, celkový dojem z knihy je pro mě jistě pozitivní. Autorka mluvila ze své dlouholeté praxe a věřím, že mnoha ženám z duše.

Poslední poznámka. Při čtení jakýchkoliv knih určených pro jednu část populace (v případě této knihy ženy) je pro mě důležité, ba kritické, jak se mluví o „té druhé části“. Tato kniha podporuje a vyzdvihuje ženství, a to bez výsměchu či snižování důstojnosti mužů. Za to má u mě autorka velké plus.

Kniha pro multipotenciály: buďte vším, čím chcete

Ptali se vás někdy rodiče nebo přátelé, kým chcete být, když jste byli ještě malí, a nedokázali jste nalézt odpověď? Pokud jste odpověď nalezli, byla jedna nebo hned několik? Zdálo se vám, že spolu nikterak nesouvisí, přesto jste se jich nechtěli vzdát? Během studia na vysoké škole jste zjistili, že vámi studovaný obor vás již nenaplňuje? Mnoho podobných otázek Emilie Wapnick podává ve své knize zaměřené na lidi, které nazývá multipotenciály.

Emilie Wapnick ve svém životě dělala mnoho věcí, ať už se zabývala hudbou, uměním, psaním, filmu a právu, a tedy není divu, že sama sebe považuje za multipotenciála. V roce 2010 založila internetovou stránku Puttylike.com, kde pomáhá multipotenciálům nalézt cesty, jak integrovat a uplatnit své mnohé zájmy.

Obecně by se dalo říci, že se jedná o příručku, kterým se v angličtině přezdívá „self-help books“. Jako taková se vyznačuje snahou vést svého čtenáře za pomocí znalostí psychologie a dalších oborů, ale především zkušeností autorky a lidí, které zpovídala k pochopení sebe sama, zlepšení seberegulace a nacházení strategií pro úspěšný postup v kariérním i osobním životě.

Jedná se o útlou knihu čítající něco málo přes dvě stě stran a strukturovanou do tří částí obecně zaměřených na zprvu obecný popis a identifikaci sebe jakožto multipotenciála (či vyloučení onoho faktu). Dále uvádí nabídku strategií pro život a nakonec zamyšlení nad možnými problémy a jejich řešení.

Forma, jíž je kniha psaná a strukturovaná je její největší předností. Již po přečtení několika prvních odstavců jsem se našel naprosto vtažen do obsahu nastíněných myšlenek a dokud jsem nedočetl celou první část, tak jsem knihu nedokázal opustit. Autorka si dala velkou práci s tím, aby jednotlivé odstavce vždy vyjádřily myšlenku a zbytečně jí nenatahovaly. Tyto pak na sebe velice plynule navazují a čtenář se najde, že po přečtení jedné strany ho zajímá, co se nachází na té druhé. Text je pak častokrát doplňován grafickými znázorněními rozpracovávaných myšlenek, které se tváří dojmem rukou rychle načrtnutých schémat, a tak ladí s celkovým hravým designem knihy; pak se tvrzení, že multipotenciálové jsou často umělecky založení, zdá být více než příhodné.

Po počátečně výborném prvním dojmu, jsem byl bohužel lehce zklamán obsahem, kdy mnohé z předkládaných myšlenek se můžou zdát zřejmé, a tak nepotřebné, zatímco některé přímo žádají o doplnění.

Hned na začátku je zde nastíněno množství označení pro multipotenciály; výrazy jako renesanční člověk nebo i banální slovní spojení jako univerzální hráč. Pak zde zamrzí, že výraz jako je „polyhistor“ – označující člověka, jenž nabyl množství znalostí z různých oborů -, zde chybí, přičemž je bez vysvětlení používán ve zbylém textu.

Část zabývající se jednotlivými strategiemi života coby multipotenciála je již o něco méně čtivý, ale na druhou stranu obsahově čtenáři asi nejužitečnější. Je zde velký apel na schopnost vést život, který je finančně zajištěn, je smysluplný a pro multipotenciála pestrý. Strategie nejsou předkládány jako hotové věci, ale jako startovní mustry, které je možné měnit a kombinovat. Na konci každé z nich se předpokládá aktivní zapojení čtenáře a využívání aktivit k vytvoření profilu dané strategie pro určitého jedince.

Jak již bylo zmíněno výše, autorka sama sebe popisuje coby multipotenciála a celá kniha je tedy prostoupena pozitivními atributy takto nastavených lidí, které zahrnují především novátorství, kreativitu, propojování oborů a schopnost vést tým různorodě zaměřených lidí. Celou poslední část naopak věnuje problémům a jejich řešením. Ty jsou tématem nejčastěji zaměřeny na sociální aspekty, výkonnost a seberegulaci.

Pro čtenáře je na konci ještě připraven užitečný přehled multidisciplinárních oborů, v nichž by se mohli najít, spolu s krátkým výčtem slavných multipotenciálů.

Celkově se jedná a velice dobře napsanou publikaci, s hravým designem a čtivou, což se od populární self-help knihy dá očekávat. Bohužel pak někdy chybí substance a poskytnuté vědecké podklady zastřešující teorie se zdají nedostatečné; kniha není určena pro odbornou veřejnost. Přesto se dá s klidným svědomím doporučit každému, kdo by se v této teorii našel a potřeboval utřídit život nebo tápe v nastavování životních strategii, což je hlavní myšlenkou a největší předností knihy.