Archiv štítku: psychologická literatura

Třinácté komnaty dětské duše: Tvořivá psychoterapie v duchu gestalt terapie

Kdo by nechtěl porozumět duši dítěte, když se říká, že přece v každém z nás je kus dítěte? Kdo z nás by netoužil se aspoň na chvilku zas navrátit do dětských let? Někteří dospělí už sami sebe nikdy nenašli, pro ně se může tato kniha stát odrazovým můstkem na cestě sebeobjevování, znovunalezení těch částí sebe sama, které zůstaly ztraceny v časech dětských her. Tato kniha je určena též pro ty, kteří vnímají potřeby dítěte a hledají způsob, jak dětem pomoci vyrůst v odolné jedince i přes jejich nepříznivé životní zkušenosti.

Autorka knihy, Violet Oaklander, která vystudovala klinickou psychologii, manželské a rodinné poradenství a též speciální pedagogiku, a je tedy opravdu expertkou ve svém oboru, svou knihu pojala velmi originálním a netradičním způsobem. Kniha je rozdělena do 12 částí, kde se autorka zaměřuje na dětskou fantazii, na vyjadřování dětských pocitů pomocí malování, ručních výtvorů a prací, vyprávění příběhů, dramatizace či terapie hrou. Jedna z obsáhlejších kapitol je též věnována poruchám chování. Kniha je velmi čtivá, obsahuje řadu kazuistik, ukázek obrázků malovaných dětmi a zejména mnoho autorčiných osobních postřehů.

Autorka při terapeutické práci s dětmi podněcuje děti k vyjádření svých pocitů prostřednictvím malby, práce s hlínou či plastelínou, hry s vodou, koláží či vyprávění příběhů. Každá z těchto použitých technik obsahuje řadu kazuistik z vlastní autorčiny psychoterapeutické praxe, a dále též reálné obrázky malované dětmi, se kterými autorka pracovala. Každý takový obrázek obsahuje podrobné vysvětlení, proč jej dítě namalovalo, jak se cítilo, když jej malovalo, atp. U většiny obrázků autorka děti vyzývá, aby se staly něčím ze svého obrázku a mluvily o tom, jak se cítí. Například, když dítě namaluje sopku chrlící lávu, autorka jej povzbudí, aby se vžilo do té sopky, kterou namalovalo a popsalo své pocity. Například: „Já jsem sopka, která má uvnitř lávu. Ta láva je můj hněv…“ apod.

 

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Jednu velmi obsáhlou kapitolu autorka věnuje poruchám chování a postupům, jak s dětmi s poruchami chování pracovat. Velmi zajímavá část je věnována dětskému hněvu. Dle autorčiných slov je pro děti nalezení přímého vyjádření vlastního hněvu jedním z nejtěžších úkolů. Hněv je totiž tou nejobávanější, nejodmítanější, nejpotlačovanější a nejvíce ohrožující emocí, dle autorčiných slov to bývá ta nejdůležitější a nejhlouběji usazená překážka na cestě k celistvosti a zdraví jedince. Velmi čtivě je též pojatá část zabývající se prací s hyperaktivními dětmi či naopak s dětmi uzavřenými, autorka v knize popisuje, jak tyto děti vnímá jejich okolí a jak se ony samy cítí, a proto se tak či onak projevují navenek.

 

 

 

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha je určena nejen odborníkům zabývajícím se dětskou psychikou, ale dle mého názoru i rodičům, kterým kniha přiblíží dětský svět, věřím, že každý rodič si v knize najde kus ze svého dítěte. Nalezne tam vysvětlení a účinné postupy, jak zvládnout a lépe pochopit hněv, strach, agresivitu či hyperaktivitu u vlastního dítěte. Autorka s dětmi při terapiích pracuje velmi nenásilnou a hravou metodou, takže si ke každému dítěti nakonec najde cestu.

 

 

 

 

 

 

Na závěr bych ještě ráda zmínila pár autorčiných postřehů, kterými je hustě protkána celá kniha.

Malé dítě nemá problémy se sebeúctou, prostě je. V plném slova smyslu existuje.

Silné vědomí sebe je dobrým předpokladem pro kvalitní kontakt s okolním prostředím a lidmi v něm.“

Malé děti neobviňují za své problémy rodiče či okolní svět. Myslí si, že samy jsou špatné, že udělaly něco špatně, že nejsou dostatečně chytré, hezké.

Každý z těchto postřehů nutí čtenáře k hlubšímu zamyšlení. Věřím, že nejeden odborník, ale i rodič si z této úžasné a originální knihy vezme ponaučení a zároveň jim kniha napomůže nahlížet okolní svět očima dítěte, což je pro komunikaci s dětmi nesmírně cenná zkušenost.

Osobnost v projektivních metodách

Na tuto knihu jsem se velmi těšila, neboť jsem ve své praxi měla možnost pracovat s některými projektivními metodami v rámci diagnostiky dětí. Byla jsem proto velmi zvědavá, co nového mi kniha přinese.

Na začátku knihy se autor věnuje organizačnímu schématu osobnosti za pomocí šesti základních domén. Autor následně rozvíjí charakteristiku jednotlivých domén a dává čtenáři možnost podívat se na jejich roli při vývoji osobnosti. Ačkoliv je text psaný velmi čtivě a srozumitelně, nalezneme v něm hojně psychoanalytické terminologie. Již od začátku je tedy patrné, že autor počítá alespoň s elementární znalostí psychoanalytických pojmů i teorií.

Je tedy jasné, že i ve stěžejní části se počítá se znalostmi jednotlivých projektivních metod. Čtenář zde najde rozbor testové baterie skládající se z Rorschachovy metody, dále z tematicko-apercepčního testu, testu nedokončených vět a testu volby zvířete.

Pro mě osobně byla nejnáročnější část věnována rozboru Rorschachovy metody, a to především proto, že se tak dobře neorientuji v systému skórování jednotlivých odpovědí. Autor také počítá s tím, že si čtenář vybrané projektivní metody „osahal“. U Rorschachovy metody dnes již není problém si jednotlivé tabule vygooglit a osvěžit si některé jejich detaily.

Podstatně náročnější je nalezení jednotlivých karet u tematicko-apercepčního testu (i když samo sebou dostupnost testových materiálů na internetu není pro diagnostiku zrovna výhodné). Já jsem s TAT v praxi nepracovala, neznám tedy všechny karty a tak jsem občas tápala a občas zapojovala fantazii. I přesto byl pro mě text srozumitelný.

Jednoznačným pozitivem knihy je její bohatost na příběhy z praxe, kterými autor přibližuje čtenáři aplikaci předložených rad a doporučení. V závěru knihy nám dává autor možnost nahlédnout, jak pracuje s celou testovou baterií na případové studii Nicholase. V závěru studie nechybí ani shrnutí diagnostických výstupů s důrazem nejen na slabá místa, ale také na silné stránky Nicholasovy osobnosti.

Ještě jednu věc bych na knize ráda ocenila, a to je autorova snaha podpořit a poradit začínajícím diagnostikům. Nejvíce mě oslovilo upozornění na tendence diagnostika vyvozovat závěry i z věcí nevyřčených (takové ty okamžiky, kdy si jsme téměř 100% jistí, že to klient sice neřekl, ale je to přeci tak zjevné!). Autor pak nabádá, abychom tyto své domněnky do diagnostiky nezahrnovali a nevytvářeli z nich hypotézy, a to alespoň do té doby, dokud tyto hypotézy nejsou podložené tvrdými daty. Nabízí tak možnost rozšířit předkládanou testovou baterii o takový test, u kterého se domníváme, že by mohl vytvořit z nevyřčeného vyřčené.

Jelikož je kniha zaměřená prakticky, doporučila bych jí lidem, kteří s projektivními metodami aktivně pracují. Obávám se, že pro nás ostatní, kteří aktuálně nevyužíváme projektivních metod v naší práci, mohou některé informace lehce zapadnout. A to si myslím, že je velká škoda.

Rozdělené self: Existenciální studie o duševním zdraví a nemoci

Ronald D. Laing (1927 – 1989) byl zajímavou osobou na poli psychiatrie a psychoterapie. Někteří z vás se s jeho osobou možná již setkali ve filmu Šíleně normální (Mad to be normal, 2017). Jeho význam a přínos spočívá v tom, že svými názory nabourával do té doby zaběhlé představy, způsoby a teorie v oblasti psychiatrie, díky čemuž je řazen mezi představitele tzv. antipsychiatrie.

Kniha Rozdělené self vyšla poprvé v roce 1960 a byla jeho prvotinou, kterou napsal už v 28 letech. Primárně se zde věnuje existenciálně-fenomenologického pohledu na to, jak u lidí vzniká psychotické onemocnění skrze oddalování skutečného a falešného self, které postupně vede až k dezintegraci celé osobnosti. Tento postupný rozpad je dle Lainga obranným mechanismem, který má v první řadě pacienta chránit před druhými.

Shodou okolností jsem narazila na postřeh Laingova současníka Carla R. Rogerse (1902 – 1987) v knize Způsob bytí (Portál, 2014), kde popisuje princip vzniku psychóz se zajímavou podobností: „Když se odvážím, riskuji a snažím se podělit s druhým o něco, co je velice osobní, a on to nepřijme a neporozumí mi, je to velice skličující zážitek naprostého osamění. Nyní již věřím tomu, že takové pocity mohou u některých lidí způsobovat psychózy.  Vzdávají se naděje, že se někdy najde člověk, který by jim porozuměl. Avšak v okamžiku, kdy se této naděje vzdali, stal se jejich vnitřní svět, stále bizarnější, jediným světem, v němž mohou žít. Nedokážou se již dále s ostatními lidmi dělit o své zkušenosti (str. 28).“ V jedné z kapitol C. Rogers představuje kazuistiku, kde se dokonce na Lainga odvolává. Pro zájemce je tedy možné nahlédnout ve zmíněné knize do kapitoly “Samota Ellen Westové”.

Podíváme-li se ale pod hlavní námět knihy, tj. schizofrenie, objevíme možná ještě zásadnější témata. Autor měl odvahu zpochybnit některé metody tehdejší psychiatrie a nabídnout svůj zásadně odlišný pohled na pojetí duševní nemoci a její léčbu. To se pak v praxi projevilo například v jeho kontroverzním experimentu (tzv. Rumpus Room Experiment), kde se pokusil vytvořit pro schizofreniky léčivé prostředí, které bylo zásadně odlišné od prostředí psychiatrické léčebny.

Zdroj ukázek: Nakladatelství Portál

Zdroj ukázek: Nakladatelství Portál

Zásadní východisko, se kterým se u Lainga setkáváme, je pohled na druhého člověka (pacienta, chcete-li) jako na osobu, nikoliv jako na věc. Pouze vnímáme-li druhého jako hodnotnou lidskou bytost, můžeme usilovat o porozumění. Vidíme-li druhého jako věc, odráží se to v našem jednání. To, že se v psychologické práci snažíme být objektivní, vede v kontaktu s klientem k vytrácení empatie a vztahovosti, jež je dle Lainga využívána jako jeden z hlavních léčebných prostředků.

 

 

 

 

Laing klade důraz na porozumění, lásku a bezpodmínečné přijetí ze strany lékaře a lidskou svobodu. Úkolem psychoterapie je podle něj apel na svobodu pacienta, přičemž rolí terapeuta je apelovat efektivně. Hovoří o tom, že i psychotickému pacientovi se můžeme snažit porozumět, a že toto porozumění je do určité míry možné. V tomto procesu zdůrazňuje vztah: “To, jak si jeho chování [v tomto kontextu chování schizofrenika] vysvětlíme, bude záviset na vztahu, jaký si s ním vytvoříme (str. 28).” Zároveň také píše, že snaha o porozumění je zásadním krokem k tomu, aby klient měl naději na uzdravení.

 

 

 

Z díla čiší humanismus a někdy až rozhořčenost nad prací některých tehdejších psychiatrů. Není tak divu, že kniha našla mnoho kritiků. Autor například píše: “Chování pacienta je v určité míře funkcí chování psychiatra v tomtéž behaviorálním poli. Standardní psychiatrický pacient je funkcí standardního psychiatra a standardní psychiatrické nemocnice (str. 26).”

 

 

 

 

 

Než jsem začala psát recenzi, musela jsem si dát několik týdnů od knihy pauzu. Po jejím dočtení ve mně doznívala frustrace, že jsem jí dostatečně neporozuměla. Byla to pro mě jedna z nejnáročnějších knih. Na druhou stranu teď s odstupem vnímám Laingovy myšlenky jako zásadní, až fascinující. Části s kazuistikami byly srozumitelné a zajímavé, ale v teoretických částech jsem se ztrácela. Může být i tím, že v psychoanalytickém přemýšlení nejsem vůbec zběhlá. V novém vydání mi velmi pomohl doslov od Karla Jakubů, který dílo zarámoval do kontextu doby.

Shrnula bych to asi takto – jedná se o zajímavé čtení, které umožňuje setkat se s jednou z nejvýznamnějších osobností psychiatrie, na druhou stranu se přiznám, že kdybych se nezavázala k tomu, že recenzi napíšu, knihu bych pravděpodobně nedočetla.

Uzdravte svou duši: Cesta k vnitřní svobodě a zdravým vztahům

Pocity roztříštěnosti, neúplnosti, odcizení, lhostejný postoj k vlastnímu životu, strach učinit rozhodnutí, pocity prohry a bezmoci, nízké sebevědomí, potíže se sebeovládáním, tendence vracet se do minulosti a touha ji měnit… to mohou být, podle české psycholožky Marty Helingerové, příznaky toho, že trpíte ztrátou některých částí své duše a je třeba ji léčit.

Říkáte si, ‚jak jsem mohl/a ztratit část své duše a nevšimnout si toho‘? Dle autorky dochází ke ztrátám především v raném dětství, v té chvíli ale nejsme schopni s tím pracovat, projeví se to až později v dospělosti, kdy mnoho lidí vyhledá terapeuta a chce pomoct s nedávným bolestným zážitkem. Často jde ale o starý konflikt a nyní se jen opakuje v jiném scénáři. O část své duše můžeme přijít při jakékoliv formě sexuálního, emocionálního nebo mentálního zneužití, při dlouhotrvajícím smutku, v závislých a destruktivních vztazích, při šokující události, při podléhání závislosti, při šikaně či jiných urážkách a znehodnocování naší osoby.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Autorka nás v osmi kapitolách tenké knihy provází na cestě k uzdravení naší duše. Zdůrazňuje, že je důležité vypravit se do dětství a pochopit, jakým způsobem utvářela naši osobnost naše původní rodina. Právě v ní vidí příčinu většiny potíží, kterým čelíme v dospělosti. Zaměřuje se na témata jako je sebevědomí, citová závislost, vysvětluje rozdíl mezi destruktivními a zdravými vztahy.

Na konkrétních příkladech ukazuje, jakým chováním si můžeme ze zdravých vztahů vytvořit ty destruktivní, ale nabízí také kroky, jak vztahy uzdravit, jak se chovat, abychom se ve vztazích cítili dobře a nezůstávali v těch, které nám nejsou ničím prospěšně, nebo ještě hůř – které nás nějakým způsobem ničí. Upozorňuje na úskalí, která nás mohou potkat na cestě poznávání sebe sama, řadí mezi ně v první řadě závislosti, partnera – manipulátora, ale také sekty, se kterými se člověk může setkat při hledání různých sebepoznávacích kurzů. Vyzdvihuje pozitiva krize, která nás může motivovat ke změně a růstu.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdůrazňuje, jak důležité je mít pořádek uvnitř sebe, ale také kolem nás v prostředí, ve kterém se pohybujeme. Zde čerpá především z velmi uznávané knihy Zázračný úklid od Marie Kondo.

V poslední kapitole nás učí pracovat s našimi vizemi a cíli, stanovování a naplňování cílů nám dává smysl života jak v nelehkých situacích, tak i ve chvílích, kdy se sice cítíme být úspěšní, ale můžeme pociťovat jistou nenaplněnost. Dle autorky je dobré mít cíl, který dává našemu životu směr. Říká, že „jakmile si ujasníme svoji vizi nebo cíle, okamžitě to ovlivní naše chování i činy. Těžiště každodenního snažení se posune jinam. Náš život dostane nový směr, který k nám přitáhne nové lidi, myšlenky i formy energie.“

Často nám v posunu brání navyklé vzorce myšlení, stereotypy, různé psychické bloky, ale také uzamčené třinácté komnaty, ke kterým se nechceme vracet, ale v případě uzdravování duše se jim nesmíme vyhnout.

A co vy? Máte nějakou svoji třináctou komnatu s traumatem z minulosti? Pokud máte chuť ji otevřít a zpracovat, a troufáte si na to sami bez pomoci psychoterapeuta, zkuste si vzít do ruky právě tuto knihu, která vám s tím pomůže. Je psána srozumitelným jazykem, je velmi čtivá a protkaná motivačními citáty a množstvím úkolů, které nutí k zamyšlení a ke změně. Abychom mohli svou duši léčit, je třeba začít aktivně, nestačí pouze číst, důležité je rovnou začít na sobě pracovat a pro tu příležitost jsou úkoly uvedené v této knize skvělým začátkem.

Narušení: Znepokojivá kniha do té míry, do jaké si ji čtenář pustí pod kůži

Knihu Narušení od autorky Susanny Kaysen jsem přečetla dvakrát. Poprvé jedním dechem „na jeden zátah“ během pozdního večera a posléze části noci. Kniha mi nedovolila zastavit, všech asi 34 kapitol na méně než 150 stránkách ubíhalo rychle jako vlak.

K výběru tohoto díla mě nalákal popis „mladá hrdinka strávila dva roky v psychiatrické léčebně během bouřlivých 60. let v USA,“ což mi připomnělo klasická mnou přečtená díla „Tančím tak rychle, jak dokážu“ a „Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem.“ Ač jsem se první noc od knihy nemohla odtrhnout, při porovnání s výše zmíněnými knihami rovněž popisujícími pobyty žen – pacientek na uzavřených odděleních psychiatrických léčeben ve Spojených státech ve 20. století jsem byla spíše zklamána. Očekávání, jak dobře víme, málokdy nesou ovoce. Ta má očekávala dlouhý příběh a hluboké osobní pohledy, kterých jsem se v krátkých kapitolách nedočkala.

Avšak! Po pár týdnech jsem si knihu přečetla pomaleji a přes den, respektive po dobu několika dnů. V tomto tempu jsem dokázala docenit pronikavé vhledy a postřehy autorky sepsané výstižným a stručným jazykem. Čím pomaleji jsem četla, tím hlouběji se do mě mohlo ostří autorčiny mrazivé reality zarývat. Jak jsem z knihy pochopila, to stejné ostří, pohled člověka z ‚vnějšku‘, kterému příhody z psychiatrie v této knize připadají abnormální, ba děsivé, bylo postupně u autorky i všech pacientů na tomto oddělení otupováno. Jak uznala autorka, člověk si zvykne skutečně na všechno.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Bouřlivá 60. léta, během kterých se příběh odehrává, lze vnímat na pozadí, autorka se k němu v několika kapitolách vyjadřuje v druhé části knihy. Naopak v popředí jsou příběhy dívek spolupacientek z léčebny a autorky samotné.

Ačkoliv popis knihy zní tak, jako by autorka byla do léčebny zavřená proti své vůli a omylem, podle doporučení lékaře, otisknutého v knize, i chování autorky – pacientky se mi spíše zdálo, že toto rozhodnutí ji spíše zachránilo život. Do té doby za sebou měla několik pokusů o sebevraždu a nestabilní život a vztahy. Toliko k mému postřehu a názoru k ne/adekvátnosti popisu knihy. Pravda je, že i dramatičnost tohoto popisu mě ke čtení knihy nalákala, čehož vůbec nelituji.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Rozhodně jde o knihu, jež čtenáře vtáhne a přesvědčí o tom, ať dychtivě čte dál a dál. Díky konkrétním příběhům jednotlivých lidí v krátkých kapitolách a popisům, díky nimž si osoby i prostředí dokážete představit před očima, je příběh barvitý a živý. Autorka je schopna nadhledu, užívá neotřelé příměry, střídá styly a témata. V jedné kapitole popisuje svůj život v léčebně jako film doplněný recenzí ‚publika‘ zdravotních sester, v jiné kapitole se zamýšlí nad dvěma typy projevů duševních chorob, a to z hlediska „rychlosti“ (např. překotné myšlení) a „lepkavosti“ (katatonie, deprese…). Přičemž dochází k závěru, že oba typy působí navenek stejně: jako strnulost.

Uvědomuji si, že tyto mé popisy a vybrané příklady příběhů čtenáře možná nenalákají, ale zkuste si knihou alespoň zalistovat. A pokud se vám vůbec číst nechce, na motivy knihy vznikl stejnojmenný film, v němž si zahrály herečky Winona Ryder a Angelina Jolie. Ten jsem zatím neshlédla, proto nedokážu posoudit jeho podobnost s knihou. V každém případě přeji příjemnou zábavu. 🙂

Média, lži a příliš rychlý mozek: Průvodce postpravdivým světem

Kdy jindy než teď a co jiného než tohle? Známe to, všichni teď máme spoustu času a všechny platformy médií nás zahrnují všemi možnými informacemi a my je hltáme a hltáme a vůbec, ale vůbec o nich nepřemýšlíme. Protože když to řekne ten pán v televizi nebo se to píše na internetu, tak to musí být jistojistě pravda! No jo, ale co když není? Umíme se orientovat v tom, jak a jaké informace jsou nám prezentovány a rozlišit pravdu od lži? Pokud už vás ze všech informací bolí hlava a nevíte, čemu věřit dřív, zkuste si přečíst tuhle knížku.

I když je člověk od přírody tvor zvídavý, občas trochu zalenoší a nechce si ověřovat, zda všechno, co slyší, je pravda. Pak přichází na řadu náš plazí mozek a celá staletí vývoje jako by neexistovala. Petr Nutil na začátku své knihy vysvětluje, proč jsme vlastně takoví, jací jsme a jaké důvody a význam toto lenivění vůči verifikování informací má.

První část jeho knihy tedy pojednává o tom, jak funguje naše myšlení, jaké jsou jeho chyby, proč jsme tak poslušní a snadno manipulovatelní, čemu a proč věříme a proč tak snadno podléháme většině. Čerpá z děl psychologů a sociologů a podává ucelený obraz toho, jak snadno si lze s lidskou myslí hrát a ovlivnit naše mínění tak, jak se druhým hodí.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Druhá část knihy se věnuje médiím a tomu, jak s nimi umět pracovat. Seznamuje čtenáře s mediální gramotností, říká, proč je důležité umět kriticky uvažovat, jak nenaletět všemu, co slyšíme, upozorňuje na propagandu a v neposlední řadě hlavně nabízí návod, jak ověřovat informace. Po každé kapitole následuje seznam použitých zdrojů, takže pokud autor něco málo probral nebo vás něco zaujalo, můžete si najít všechny použité knížky sami.

Nutil umí psát a ve světě hoaxů, médií a falešných informací už se pohybuje dlouho. To potvrzuje i skutečnost, že je zakladatelem a šéfredaktorem webu Manipulátoři.cz, který se věnuje hlavně kontrole faktů a monitoraci dezinformační scény v Česku. Jak bylo vidět v první části knihy, nebojí se ani psychologických témat a také spolupracuje s projektem Jeden svět na školách, kde se věnuje mediálnímu vzdělávání. Zkušenosti má tedy bohaté a je dobře, že se snaží je předat veřejnosti.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Kniha je čtivá, je rozdělená do několika kapitol a nezahltí vás tedy všemi informacemi najednou. Osobně bych řekla, že by se měla objevit ve všech domácnostech. Zejména starší generace, která není zvyklá být zavalená a bombardovaná každou minutu novou informací, ocení návod, jak se z toho nezbláznit. Poslouží ale i mladším, kteří se chtějí naučit kouzlu kritického myšlení a přestat jen bezmyšlenkovitě vstřebávat každou zprávu a článek.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

 

I když jsem byla zprvu skeptická a nečekala nic světoborného nebo zábavného, nakonec jsem byla mile překvapená, a ještě jsem ji doma vnutila všem, kteří přede mnou nestačili utéct.

Jsem ráda, že v republice máme někoho, kdo se stará o to, aby z nás nebylo jen stádo ovcí, co se pase na všem, co média vychrlí. Takže…Nechci vás nutit to číst, ale měli byste! Času máme všichni dost a alespoň z karantény nevylezeme zavaleni nesmysly.

Anatomie lidské destruktivity: Můžeme ovlivnit její podstatu a následky?

Je některým z nás destruktivní ničivá agrese a pomstychtivost vrozená? Jaký vztah měly k agresi osobnosti jako Josef Stalin, Heinrich Himmler či dokonce Adolf Hitler? Dřímá v každém z nás zlo, které při navození určitých specifických podmínek dokáže zcela nekontrolovatelně ovládnout a změnit naši osobnost? K čemu vůbec slouží lidská agrese?

Klasické dílo Anatomie lidské destruktivity od německého sociálního psychologa, sociologa, psychoanalytika, humanistického filozofa a demokratického socialisty Ericha Fromma řeší zásadní otázku, zda můžeme ovlivnit podstatu a následky lidské agrese. Kniha pojednává o různých aspektech agrese, a to za pomoci poznatků z lidské i zvířecí psychologie či antropologie.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

 

 

 

V úvodu knihy poskytuje autor základní terminologii, kdy rozlišuje agresi na benigní (reakce na útoky a obranu proti nim) a agresi maligní (jedná se o specificky lidskou vášeň ničit a mít absolutní kontrolu nad lidským životem. Kniha je následně rozdělena do tří dílů, a to:

 

 

 

 

První díl knihy se zabývá instinktivisty, čili představiteli pudové energie, autor porovnává teorii Konrada Lorenze (autora knihy Takzvané zlo) a Sigmunda Freuda. Dále se autor zabývá porovnáním mezi zastánci představiteli teorie prostředí a zastánci teorie chování, v této souvislosti autor zmiňuje i dobře známý Milgramův experiment. Závěry experimentu byly překvapující, první zjištění se týkalo síly sklonů k poslušnosti, které se v experimentu projevily. 26 ze 40 pokusných osob se podřídilo pokynům autoritativní osoby, i přesto, že tato nevládla žádnou zvláštní mocí k prosazení svých příkazů.

Druhé překvapivé zjištění se týkalo neobyčejného napětí, které Milgramův pokus v účastnících vyvolal. Experimentátoři očekávali, že pokusné osoby prostě přestanou spolupracovat, jakmile jim to svědomí nařídí. Stalo se však něco jiného. Objevily se velice silné reakce napětí a prudkých emocí. Velmi zajímavý mi připadal popis jednoho z experimentátorů, který doslovně popsal vliv pokusu na jednoho z účastníků:

Pozoroval jsem uvolněně působícího obchodníka středního věku, který přišel do laboratoře s úsměvem a sebejistě. Během dvaceti minut se z něj stala škubající se koktající troska, rychle se blížící stavu nervového zhroucení. Stále se potahoval za ušní lalůček a dělal nervózní gesta rukama. Jednou se uhodil pěstí do čela a mumlal: „Panebože, ať už to skončí!“ Ale i přesto reagoval na každý pokyn experimentátora a poslouchal ho až do konce.

Dále autor rozebírá další velmi dobře známý vězeňský experiment, a to experiment doktora Zimbarda. Účelem tohoto pokusu bylo zkoumat chování normálních lidí v experimentální situaci, kdy ve zdánlivém vězení hráli úlohu vězňů a dozorců. Obecná teze, o níž autoři experimentu věří, že byla pokusem potvrzena, zní, že většinu lidí lze pod tlakem situace přimět k jakémukoli chování, a to bez ohledu na jejich morální založení, osobní přesvědčení a hodnoty.

Druhý díl knihy se zabývá důkazy proti instiktivismu. V této části knihy je dopodrobna popsána neurofyziologie, chování zvířat a agrese či antropologický přístup k agresi. Autor všechny koncepce dopodrobna rozebírá na podkladě další odborné literatury a citací z ní. I když je tato část knihy spíše odborná a teoretická, je i pro běžného čtenáře velmi čtivá, jelikož autor používá mnoha příkladů a přirovnání k lepšímu pochopení textu. Zároveň věřím, že pokud čtenář pro psychologii méně zapálený tuto část knihy zcela přeskočí, vůbec nic se nestane, jelikož další část knihy na ni přímo nenavazuje a čtenář ani takzvaně neztratí nit, čili hlavní myšlenku knihy.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Třetí díl knihy se zabývá různými typy agrese a destruktivity a jejich předpoklady. Autor zde porovnává dva základní fenomény, a to benigní agresi (společnou pro zvířata i lidi) a maligní agresi (destruktivní sílu připisovanou pouze lidem). V této části knihy autor na konkrétních příkladech rozebírá ukázky maligní agrese u konkrétních osob z historie. Autor zde jako příklady uvádí Josefa Stalina, Heinricha Himmlera či Adolfa Hitlera. Jednotlivé příklady jsou rozebrány velmi podrobně s důrazem na vývoj osobnosti, vliv prostředí a podobné aspekty. Nejpodrobněji se autor zabývá osobností Adolfa Hitlera a jeho vztahem k agresi. Věřím, že tato část knihy je pro mnoho čtenářů tou nejzajímavější, jelikož autor se velmi podrobně věnuje osobnosti Adolfa Hitlera, jeho dětství, popisu jeho rodičů, jeho vztahu k ženám i třeba k popisu jeho nadání a talentu, osobně jsem tuto část knihy hltala doslova jedním dechem.

V závěru knihy se autor ještě zabývá Freudovou teorií pudu života a smrti a jejich kritikou, úplný závěr knihy je uzavřen doslovem JUDr. Jana Koska, PhD., který uvádí, že kniha Anatomie lidské destruktivity patří k těm nejlepším a zůstává až neuvěřitelnou inspirací k dalšímu přemýšlení a hledání životní cesty.

Sama tuto knihu pokládám za klasické dílo, které by si měl přečíst každý, koho zajímá původ lidské agrese, jelikož čtenář možná nemusí souhlasit s autorovým názorem, avšak v knize narazí na mnoho zajímavých citací z nespočetné odborné literatury, což vidím jako cennou přidanou hodnotu celého díla. Kniha je velmi čtivá a nutí k hlubšímu zamyšlení a případnému přečtení další odborné literatury, na kterou se autor ve svém díle odkazuje. Myslím, že i přes to, že kniha vyšla již v roce 1973, její poselství je i přes často již překonané názory velice aktuální i v dnešní době. Kniha je napsána velice čtivě, podrobně, fundovaně a přesto běžnému čtenáři velmi dostupně. Nutkání k hlubšímu zamyšlení, tento pocit ve mně kniha zanechala i velmi dlouho po svém přečtení. Neuvěřitelné množství popsaných experimentů i příkladů z další odborné literatury dává čtenáři možnost autorovy teze porovnat s dalšími odbornými názory. Kniha je velmi přínosným a cenným dílem, které by si měl přečíst každý, koho zajímá původ lidské agrese.

Blíž tě nepustím aneb Jak v sobě najít střed a nastavit hranice

Stává se vám, že až potom, co zareagujete, uvědomíte si, že jste vlastně chtěli dnes večer být doma, a ne jít kamarádovi pomoci opravovat auto? Stává se vám, že si někdy připadáte zahnaní do kouta a až zpětně vám dojde, co se v dané situaci vlastně odehrálo a začnete být naštvaní? Pokud chcete zapracovat sami na sobě a na tom, abyste se nedostávali tak často do situací, kdy někdo překračuje (nechtěně či záměrně) vaše hranice, musíte si je nejprve uvědomit, „osahat“.

Kniha Blíž tě nepustím čtenáře nejprve provede právě tímto úvodním krokem – pomůže mu zjistit, kde vlastně má své hranice, jak s nimi může on sám nakládat a jak se mohou hranice pohybovat. Pomůže také uvědomit si, jaké tělesné symptomy nám mohou být při obraně vlastních hranic užitečné a včas nás upozornit na to, kde se naše hranice nacházejí.

Kniha postupně přináší řadu technik a tipů pro to, jak si lépe uvědomovat vlastní tělo, pracovat s ním a být s ním v kontaktu, a tak postupně nacházet sami v sobě harmonii.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Teprve potom přijde čas tato uvědomění využít ve vztahu k ostatním v tom, kam až druhé lidi pustíme, co jim dovolíme a jak si své hranice uhájíme. I v tomto ohledu přináší kniha řadu podnětů k zamyšlení i k vyzkoušení a řadu nápadů, jak to udělat. Někdy může pomoci pouze vnitřní energetické vymezení, ale třeba i vědomá práce s energií tak aby se nacházela tam, kde ji potřebujeme. Někdy jsou vhodné konkrétní tipy, jak se vůči druhým lidem vymezit.

 

 

 

 

 

Je možné, že po knize sáhnete i v situaci, kdy jste sami se sebou a svými hranicemi docela spokojení, třeba proto, že hledáte způsoby, jak naučit zdravému nastavování hranic vaše dítě. I v tomto směru můžete v knize najít velmi podnětný zdroj inspirace a možná i vlastního uvědomění toho, jak se (ne)možnost nastavit si hranice v dětství a třeba v tom, kolik jídla sníte, odrazila na vaší současné (ne)schopnosti odmítnout, když vás někdo o něco požádá, třebaže jste dnešní večer chtěli strávit úplně jinak.

Jak překonat strach, úzkost, paniku, fobie

Bojíte se? Máte někdy strach z různých věcí, míst, událostí, zvířat, z budoucnosti, ze samoty, z nemocí, ze smrti, z opuštění nebo třeba strach ze strachu? Prožíváte někdy úzkost?

Pokud jste si na cokoliv z uvedeného odpověděli ano, nemusíte se proto obávat, menší či větší strach prožívá ve svém životě téměř každý. Psycholožka Doris Wolf, autorka knihy Jak překonat strach, úzkost, paniku a fobie, upozorňuje na to, že prožívání strachu a úzkosti je normální a je důležité si jej připustit a přijmout na určitou dobu jako součást sama sebe. To je první krok na cestě k odstranění strachu.

Doris Wolf je psycholožka a psychoterapeutka, má vzdělání v oblastech psychoterapie rozhovorem, behaviorální terapie a racionálně emoční terapie. Při psaní knih vychází ze své praxe a snaží se pomáhat širšímu okruhu lidí, kteří trpí psychickými problémy, pomáhá tak čtenáři lépe porozumět sám sobě a dosahovat u sebe požadovaných změn, které vedou k nalezení duševní rovnováhy.

Kniha je rozdělena do pěti částí. První část je čistě teoretická, je v ní vysvětleno, jak strach vzniká, jak se projevuje u jednotlivých lidí a je zde zdůvodněno, proč vlastně strach existuje, k čemu může být dobrý.

V druhé části se čtenář začíná učit, jak se svým strachem bojovat, jak ho odbourat, jsou zde popsány konkrétní techniky a kroky, podle kterých postupovat při zbavování strachu a úzkostí.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Třetí kapitola přibližuje základní formy strachu a diagnóz (např. agorafobie, panická, porucha, sociální fobie) a konkrétní strategie, pomocí kterých se dají jednotlivé obtíže zmírnit, popř. s nimi postupně skoncovat.

Strach často souvisí s negativním postojem k sobě a okolí, proto je čtvrtá kapitola věnována novému životnímu postoji.

V poslední části jsou sdíleny zkušenosti a příběhy autorčiných pacientů i čtenářů, kteří popisují svá úskalí i konkrétní kroky, které u nich vedly k úspěšnému překonání strachů a úzkostí.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Autorka se zabývá také užíváním léků, které s léčbou úzkostí často souvisí, a upozorňuje na možná rizika s tím spojená. Velmi pěkně popisuje, jak se může během léčby měnit postoj člověka k léku: ‚Na začátku zaujímali tento postoj: „Snad bych si mohl ten prášek pro jednou vzít, třeba mi pomůže. Jinak si už nevím rady.“ Potom si pomysleli: „Tableta mi udělala dobře, vezmu si ještě jednu, bude mi pak lépe.“ A nakonec jsou posedlí myšlenkou: „Bez tablety to nezvládnu.“‘ V tu chvíli už se jedná o psychickou závislost, na kterou většinou nasedá i závislost fyzická.

Kniha je velmi dobře a srozumitelně napsaná, určena pro laickou veřejnou. Je věnovaná všem, kteří se potýkají s jakýmkoliv druhem strachu či úzkosti. Obsahuje cenné techniky, které jsou velmi dobře využitelné v praxi. Může sloužit jako manuál pro ty, kteří bojují s nepříjemnými strachy. Pro lidi, kteří trpí silnými úzkostmi nebo jejich strachy zasahují do každodenního fungování, je ale vždy nutná také pomoc odborníka (psychiatr, psycholog). Kniha tuto pomoc nemůže suplovat.

Nic mi není! Pomoc nepotřebuju! aneb Jak pomoci duševně nemocnému, který odmítá léčbu

,,Nic mi není!‘‘ je fráze, se kterou se lidé, jejichž blízký se nechce léčit s psychotickým onemocněním, setkávají velice často. Xavier Amador, autor knihy, si v mládí zažil to stejné. Jeho starší bratr Enrique byl schizofrenik. Amador se tedy s touto problematikou setkal již v mládí a zabývá se jí následně i ve svém profesním životě.

Tento fakt se dozvídáme již v úvodu, pro někoho to může být důvodem, proč číst dál. Díky tomu totiž dr. Amador není jen zkušený odborník, ale je do problematiky i osobně zainteresován. Vytvořil LEAP Institut, kde vyučuje svoji metodu a spoluúčastnil se revize části DSM-4, konkrétně týkající se schizofrenie a s ní související poruchy jako je například anosognózie, které se věnuje. V předmluvě zároveň odkazuje ty čtenáře, kteří knihu čtou kvůli akutnímu problému, na konec své knihy, kde je popsán postup práce s osobou v psychóze v rychlém návodu.

Pozitivní věcí je, že autor čerpá ze svých zkušeností, například zmiňuje poznatek, že doktoři neumí moc dobře mluvit s pacienty, a co je možná ještě pozitivnější a není tak časté u odborníků, bez jakéhokoliv ostychu píše o chybách ze své praxe i ze vztahu se svým bratrem.

Obecně je publikace rozdělená na 4 části:

  • První ukazuje nejnovější výzkumy o psychotických onemocněních, u nichž je autor často jedním z výzkumníků, dozvídáme se zde i o problematice anosognózie, tedy nedostatečného náhledu na svoji nemoc.
  • Druhá část se zaměřuje na již zmíněnou metodu LEAP/4P, která používá aktivní naslouchání, prožívání s empatií, práci na shodě a pěstování partnerství, jsou zde popsány postupy krok po kroku.
  • Třetí část se zaměřuje na možnou pomoc, na kterou se můžeme obrátit, pokud metoda nepomůže, druhy léčebných zařízení, nedobrovolném umístění, reformě psychiatrické péče v Americe i u nás.
  • V poslední části se dozvídáme o teoretických východiscích metody LEAP/4P.

Kniha mi v každé své části dala mnoho nových poznatků, je velice čtivá a obsahuje poutavé kazuistiky, na nichž ukazuje to, o čem píše v teoretické rovině. Obsahuje nespočet praktických rad a mnoho dalších.

Abych zmínila i nějakou negativní věc, první část knihy byla bez zdrojů informací, bála jsem se, že to tak bude celou knihu, ale nakonec byla asi od dvou třetin do konce přehledně zdrojována. Zároveň je pravdou, že se objevují části, které jsou psány až moc odborně na to, aby je pochopila laická veřejnost.

Přesto si ale myslím, že pozitiva výrazně převažují negativa, a proto bych ji doporučila širokému spektru osob. Není vhodná jen pro blízké nemocných, ale pro všechny v problematice zainteresované osoby, obzvlášť pak může obohatit všechny, kteří pracují v pomáhajících profesích.

Na konec své recenze přidávám odkaz na TEDtalk, kde můžete pochopit, jak se osoba postižená psychotickým onemocněním cítí, uvidíte malou ukázku metody LEAP/4P, dozvíte se pár zajímavých faktů a možná vás, pokud se tak ještě nestalo, naladí na přečtení knihy. 😊

Odkaz zde:  I’m Not Sick, I Don’t Need Help! Dr. Xavier Amador | TEDxOrientHarbor

Mindfulness pro každý den aneb Malými kroky k velkým změnám

Slovo „mindfulness“ se dnes skloňuje ve všech pádech jak v odborných kruzích, tak mezi zájemci o duševní hygienu z řad laiků. Kniha Mindfulness pro každý den si na rozdíl od jiných neklade za cíl prozkoumat tento fenomén od A do Z, ale spíše nabídnout čtenáři praktickou příručku, která mu pomůže začlenit prvky mindfulness do každodenního života a stát se více všímavým ke svému okolí i sám k sobě.

Kniha kombinuje teorii s praxí. Postupně čtenáři předkládá jednotlivá témata, se kterými se všímavost pojí a která jsou základem pro navazující praktická cvičení (tzv. praxe, kde si čtenář může na vlastní kůži zažít, jaké to je být všímavý). Autor Gary Hennessey, který sám praktikuje mindfulness více než čtyřicet let a vede školení pro budoucí lektory, doporučuje především čtení knihy neuspěchat.

Každá část staví na tom, co se čtenář naučil v předchozích kapitolách, takže nejlepší je začít od začátku a postupně se ke konci knihy propracovat. Důležité však je nepřestávat s naučenými technikami, protože jedině tak se lze opravdu naučit používat mindfulness v běžném životě. Cílem knihy je vybudovat si repertoár praxí, podobně jako hudebník, který se naučí řadu skladeb a podle potřeby je schopen je zahrát.

V knize se pak čtenář setká se dvěma typy praxí. První po čtenáři vyžaduje, aby vystoupil ze zaběhnutých kolejí a chvíli se soustředil pouze na zadané cvičení. Těmto praxím se říká meditace.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Další praxe, nazvané autorem „mindfulness v akci“ jsou jednoduché postupy, které se dají zapojit i do běžně vykonávaných činností, jako je čištění zubů nebo mytí nádobí. Zajímavé je, že kniha se dá v podstatě využít jako osmitýdenní kurz, kdy každý týden se rovná jedné kapitole.

Čtenář má také možnost stáhnout si nahrávky k jednotlivým meditacím, které jsou v knize uvedené. V mém případě to bylo velmi účinné, protože při čtení mě velmi rušilo, že jsem musela pořád dokola otevírat a zavírat oči a hledat na stránce místo, kde jsem skončila. Kdo tedy dává přednost mluvenému slovu stejně jako já, přijde si na své.

Kniha je psaná velmi čtivě a přehledně. Autor velmi snadno přechází od teoretických definic do praktických ukázek, které jsou vždy pečlivě popsané tak, aby i ten, kdo nemá s technikami mindfulness doposud žádné zkušenosti, věděl přesně, co má dělat a k čemu to slouží. V knize je místo také na psaní poznámek o tom, jak čtenář které cvičení prožíval, čeho si všímal a zda pro něj bylo jednoduché nebo naopak obtížné dodržet zadání a vlastní prožitky nehodnotit.

Autor knihy čtenáře také podporuje v tom, aby praktikovali i cvičení, která se jim zpočátku nelíbí nebo jsou pro ně obtížná. Obecně lidé totiž dělají raději věci, které jsou jim příjemné, což je přirozené – potěšení je silná motivace. Ale život není vždy jen snadný a příjemný, i v těchto chvílích však stojí za to vytrvat. Dle Hennessyho totiž často své chování pochopíme nejlépe ve chvílích, kdy se nám v životě příliš nedaří.

Jednou z nejtěžších věcí při praktikování mindfulness pro mě (a věřím, že v tom nejsem sama) vždy bylo nechat odejít myšlenky, které mají velmi silný emocionální náboj. Určitě to znáte, hádka doma, nepříjemný rozhovor v práci, potíže někoho blízkého… Když mám pak v takových chvílích pracovat s dechem a být všímavá, nedokážu to déle než pár vteřin a opět se vracím k nepříjemným pocitům. Proto jednou z nejužitečnějších praxí v celé knize pro mě byla právě práce s těmito obtížnými prožitky a myšlenkami, které jsou silně nabité emocemi. Líbí se mi, že autor spolu s rozvojem všímavosti klade důraz také na rozvoj soucitu a přijetí. Protože si myslím, že jedno bez druhého není plnohodnotné.

Kniha Mindfulness pro každý den aneb Malými kroky k velkým změnám přináší čtenáři především jednoduchá cvičení, díky kterým může postupně pracovat sám na sobě, prohlubovat vlastní všímavost a s pomocí drobných krůčků měnit kvalitu vlastního života. Kniha nejspíš nepřinese nic nového profesionálům, kteří se mindfulness již roky věnují, ale může být velmi praktickým pomocníkem a přehledem pro ty, kteří chtějí být více všímaví a pomocí technik mindfulness dosáhnout ve svých životech větších či menších změn.

Kam zahnout na rozcestí…?

Že se na rozcestí mohou ocitnout jen dospělí..? Že děti neřeší žádné složitosti..? O ničem se nerozhodují, protože to za ně udělají rodiče..? Tak to je, vážení čtenáři, velká mýlka. I děti si volí své cestičky životem a někdy na jejím konci najdou pytel štěstí a jindy zabloudí rovnou do neštěstí. Své o tom ví Daniela Kroluppová, která ve své knize ukazuje dětem, jak se nedostat na scestí.

Předložená publikace je určena především dětským čtenářům a je velmi zajímavě a především důmyslně rozdělena na dvě poloviny. První polovina je ta temná vzdalující nás od štěstí a po zrcadlovém obrácení najdeme druhou půlku směřující rovnou za světlem štěstí. Přičemž k optickému rozdělení těchto částí napomáhá barevnost stránek a rozdílné oslovení malého hrdiny. Zatímco od štěstí vede tmavě modrá barva a hlavní postava je nazývána Jiříkem, ke štěstí se jde po žlutohnědé značce a z Jiříka se stává Jirka.

Celá knížka se skládá z krátkých příběhů o jednotlivých nectnostech (podle autorky slabostech) člověka. A aby bylo jednoznačně znázorněno a zdůrazněno, že lidský tvor má právo „volby“ (resp. může si vybrat, po které trase se vydá), tak je každý příběh uveden dvakrát. Pochopitelně v tmavé části zažijeme pochmurný konec a Jiříkovi bolístky. Není však potřeba mít strach, jen co knihu převrátíme vzhůru nohama, dočkáme se happy endu i s poučením.

Kromě poutavých a (pro dětskou duši) emočně nabitých příběhů, zde nalezneme i krátká shrnutí a doplňující otázky vedoucí k hlubšímu zamyšlení. Nicméně mezi těmito dvěma slohovými útvary vyvstává výrazná ambivalence. Jirkovo (Jiříkovo) vyprávění je snadno pochopitelné, psáno v krátkých, ale výstižných až úderných větách. Prezentované situace jsou vybírány tak, aby dětem byly co nejvíce blízké, a jsou verbalizovány velmi autenticky. Oproti tomu „dodatky“ spíše připomínají hluboké, ale málo srozumitelné abstrakty plné složitých pojmů (jako například slovo „opanuje“ či „samolibost“). Zde se hodí podotknout, že kniha bude náročná především pro rodiče, kteří se zapotí při vysvětlování nejednoznačných termínů a zodpovídání závěrečných otázek (např. „Jaký je rozdíl mezi pýchou a hrdostí?“ nebo „Je lakomý někdo, kdo má strach o svoje věci?“).

Knížka celkově působí příjemným dojmem, je zajímavá, poučná a čtivá. Dětskému čtenáři může přinést návod, jak nakládat s některými složitými životními situacemi. Doporučuji však knížku číst s někým z dospělých a podrobněji o jednotlivých tématech debatovat.