Archiv štítku: společnost

Moudrost psychopatů: Má každý v sobě psychopatické sklony?

Je psychopatie rys osobnosti, nebo porucha při zpracovávání informací? V jakých oblastech života se vyplatí být psychopatem? Může být psychopatie přínosná? Jaké je to nemít svědomí?

Autorem knihy je britský psycholog Kevin Dutton, který v současné době působí na Oxfordu a ve svých výzkumech se věnuje zejména osobnosti a emocím, a to v různých oblastech lidské činnosti, např. v politice, armádě nebo chirurgie. Sám o sobě říká, že se rád věnuje jak výzkumům, tak psaní populárně naučných knih.

V první kapitole se autor celkem zeširoka věnuje tématům, která s fungováním psychopatů určitým způsobem souvisí – emocím, rizikům a strachu. Autor si pokládá otázku, zda může být úzkost výhodou a v čem by psychopatie mohla být pro život přínosná a užitečná.

Druhá kapitola se zaměřuje obecně na osobnost a ukazuje mnohé teorie, které se jí věnovaly od Hippokratovy po současné teorie. Díky tomuto přehledu můžeme vidět různé výzkumné pohledy na osobnost pachatele. Odkazů na různé studie a výzkumy je tolik, že jsem se v nich občas ztrácela – do strany 100 těch odkazů najdete více než 50.

Třetí kapitola nás zavede do historie psychopatie. Zjistíme, jaký má původ a jak se vyvíjela. Je mezilidská agrese přirozená? Potřebuje společnost lamače společenských pravidel pro přežití?  Autor pokládá zajímavé otázky, ale je nutné podotknout, že se vyjadřuje velice rozvláčně, často odbíhá od tématu, vypráví příběhy, které jsou sice zajímavé, ale čtenář rychle ztrácí nit s původně nastoleným zaměřením.

Čtvrtá kapitola ukazuje oblasti života, v nichž se vyplatí být psychopatem. Autor nás seznámí s několika zajímavými názory odborníků, přičemž jeden z nich provádí skutečně unikátní práci – Kent Kiehl, který objíždí věznice se svým kamionem vybaveným magnetickou rezonancí, kterou se snaží rozluštit nervové základy  psychopatie.

Pátá kapitola s názvem Proměňte mě v psychopata je lehce zavádějící. Nejdříve se musíme prokousat tradičně obsáhlým úvodem, než se po 27 stranách dostaneme do laboratoře, ve které si autor vyzkouší experiment sám na sobě a po 10 stranách je konec. Autor si díky speciálnímu přístroji vyzkouší, jaké to je nemít svědomí.

Šestá kapitola popisuje sedm dovedností, které ve své výbavě mají psychopaté a které, když se je naučíme správně aplikovat, nám mohou pomoci dosáhnout svého, aniž bychom museli jít doslova přes mrtvoly.

V poslední kapitole se pak můžeme podívat na historické osobnosti, o kterých byste jako o psychopatech možná nikdy neuvažovali.

Co mi na knize přišlo přinejmenším zvláštní, byl kontrast mezi jejím odborným zaměřením, zahrnujícím biologické aspekty (jak fungují různé části mozku), psychologické teorie a výzkumy a na druhé straně autorovou silnou vulgaritou. Od poloviny knihy se autorův styl změní ve více kamarádský a poněkud sprostý. Myslím, že přebal knihy tuto dichotomii skvěle vystihuje.

Knihu lze doporučit široké veřejnosti i studentům, kteří se zajímají o psychologii osobnosti.

Psychologie a filosofie

Nemohu se ubránit dojmu, že až příliš často a neoprávněně mnozí budoucí psychologové ohrnují nos nad filosofií. Názory jako: „Zase filozofie. A k čemu? Studujeme přece psychologii, ne? To nám k ničemu nebude“, nejsou nijak neobvyklé. A to jsme pěkně prosím studenty Filozofické fakulty! Vcelku paradox – anebo možná ne, domyslíme-li skutečnost, že řecké slovo zofos znamená temnota a jsme tudíž studenti fakulty milovníků temnoty. I proto raději volím archaičtější termín filosofie, tedy v překladu „láska k moudrosti“ (lépe to působí a u jistých nejmenovaných osob vám to přidá malé bezvýznamné plus).
psychology-philosophy-memory-1-728

Čím to je, že řada studentů je z přednášek rekapitulujících dějiny filosofie a přibližující myšlení jejích představitelů zklamaná a považuje je za zbytečnou ztrátu času? Domnívám se, že je to z několika důvodů – chybí vnímání kontextu, návaznosti a širších souvislostí. A když už náhodou výše jmenované nechybí a nespokojený student tyto věci filosofii přizná, zprudka dodá: „Ale to se nás netýká! Psychologie je empirická věda, ne přemýšlení nad nesmrtelností chrousta!“ Pravda. Ale taky nesmysl.

Rok 1879 a založení první psychologické laboratoře v Lipsku Wilhelmem Wundtem, to jsou datum a událost každému budoucímu psychologovi notoricky známé. Patří ještě s Piagetovou periodizací a převodem Z-skóru do balíčku „to musíte vysypat, i kdyby vás probudili o půlnoci“. Ponechme nyní stranou lákavou možnost pustit se do filosofující debaty o tom, proč a jestli vůbec by nás někdo měl v noci budit zrovna kvůli těmhle věcem. Budiž. Ať žije psychologie jako samostatná empirická věda! Letos slavíme 138. výročí. Je to poměrně krátká doba a současně poměrně dlouhá doba „toho všeho předtím“. Bylo by nesprávné předpokládat, že se Wilhelm Wundt jednou z rána probudil, a protože nebylo do čeho píchnout, řekl si: „Dobře, tak založím vědu o chování a prožívání člověka. Bude to věda empirická. A když to půjde všechno jako po másle, jednou budu strašit všechny studenty téhle empirické vědy u zkoušek.“

Tradice přemýšlení o člověku je patrně stejně tak stará jako lidstvo samo. Filosofové hledali (a hledají) smysl a řád světa, věcí a místo člověka v něm a mezi nimi. Psychologové dělají to samé, ale jdou dál v tom smyslu, že ti skutečně dobří v duchu vědy dokládají svá tvrzení důkazy. A to je naprosto v pořádku. Ale je dobré mít na paměti, že například empirický výzkum coby základ moderní vědy by zřejmě nespatřil světlo světa, kdyby mu teoretické zázemí nevybudovali novověcí angličtí filosofové. René Descartes vyřkl slavnou (a maturanty i vysokoškoláky proklínanou) frázi Cogito, ergo sum – myslím, tedy jsem – a změnil tak pohled na svět. Renomovaný psycholog a zakladatel afektivní neurovědy António Damasio mu o více než 300 let později argument vyvrátil v duchu poupraveného tvrzení „cítím, tedy jsem“ (svou měrou, i když nechtěně, se na tom podílel i nešťastník Phineas Gage a rozpálená ocelová trubka, která se mu prohnala mozkem).

Dalo by se uvést mnoho a mnoho případů, kdy filosofie nasytila svými náměty a východisky psychologii. A nejen ji. Tvrzení Jeana-Jacquese Rousseaua, že: „Humanitní vědy jako právo a dějiny jsou sterilní kontemplace, které jsou provozovány v šeru kabinetů,“ patrně nasytilo i některé naše politické představitele.

Snad ještě jen krátký komentář, abych dal svým rozsypaným myšlenkám nějaký rámec – filosofie umístila člověka do širokého kontextu společnosti a světa. Odvedla tím podstatný kus práce, protože člověku mohl ten který filosofický koncept poskytovat jakousi mapu v jinak nejistém prostoročase. Moderní věda, opojená svými úspěchy, vcelku přirozeně člověka z tohoto kontextu vyvedla a postavila ho proti němu, jako kdyby mohl vše okolo sebe pozorovat s odstupem a střízlivostí, aniž by se ho to přímo dotýkalo. Psychologie chtěla být takovou moderní vědou, stejně jako už předtím medicína a řada dalších. Ale zjistili jsme, že takováto extrémní stanoviska nefungují – že jsou pořád lidé, a je jich většina, kteří se ptají po smyslu, zoufale se snaží zorientovat ve světě a vztazích v něm, který se kolem nich neúprosně rychle řítí.

Tak. Nevím, jestli jsem řekl všechno, co jsem chtěl, jistě ale vím, že to, co jsem řekl, nevyznívá tak, jak jsem zamýšlel. Nevadí. Kdybyste si z tohoto textu měli odnést pouze to, že je za každých okolností důležité vnímat kontext a širší souvislosti, budu spokojený. Platí to o vztahu filosofie a psychologie stejně jako o vztahu výzkumník / předmět výzkumu, psycholog / pacient – klient.

Deprese, panické ataky, PPP: XIX. část

Cítit se osamocený ve společnosti lidí

Woman looking at forest at dawnJedním z nejhorších pocitů vůbec je samota. Pocit, že jsme na všechno sami a nemáme u sebe nikoho, komu bychom se mohli svěřit, koho bychom mohli obejmout a s kým je nám dobře.
Co ale teprve, když jsme obklopeni lidmi, ale přesto se cítíme sami? Je to velmi zvláštní pocit, když jsme ve společnosti lidí, ale stejně si připadáme jako ty nejosamělejší osoby. Zdá se nám, že jsme na všechna svá trápení sami, a i když se snažíme být otevření, máme pocit, že nám druzí nemohou porozumět. Nerozumí našemu trápení a my si tak často připadáme provinile za své pocity a emoce. Stydíme se a raději se uzavřeme do sebe.

Sama ze své zkušenosti vím, jak je obtížné začít mluvit o svých problémech. A co teprve, pokud se jedná o tak kontroverzní téma jako jsou duševní poruchy. Zpočátku jsem měla velký strach mluvit o tom, že mám problém, a proto jsem se to raději snažila vytěsnit a dělala jsem, že je všechno v pořádku. Později, když jsem si svůj problém uvědomila plně a dospěla do stádia, kdy jsem věděla, že na to sama nestačím, požádala jsem o pomoc. Říká se, že pomoc je prvním krokem na cestě k uzdravení. Ale co když vám chybí vnitřní motivace? Vnitřní síla bojovat? Potýkáte se dlouhá léta s vnitřním konfliktem, zda se vyléčit nebo být stále otrokem své nemoci.

Pro okolí se to zdá být nepochopitelné. Jak někdo může chtít zůstat nemocný? Nekonečné otázky typu: „Proč se nechceš vyléčit?“, „Co ti nemoc tak skvělého přináší?“. Jistěže si pak uvědomujete, že blázníte. Jistěže vám vaše racionální část říká, že je tohle celé špatně. Pokud ale nemáte dostatek vnitřní motivace, nemoc přehluší vaši racionální stránku. Nakonec nemoci přeci jen ustoupíte a poslušně posloucháte její příkazy. Jste na sebe naštvaní, ale nemáte dost síly na to se vzepřít.

Lékaři neví co s vámi, protože nechcete-li, nepomůže vám ani Bůh. Nejde o to, že byste nechtěli, ale máte strach. Bojíte se, co by bylo, kdybyste přišli o svoji pomyslnou jistotu. Jste bezradní, protože si uvědomujete závažnost situace, ale připadáte si ztracení. Máte pocit, že jste beznadějný případ a jste na sebe neskutečně naštvaní, že nedokážete bojovat. Nedokážete se vzepřít a raději jako poslušné ovečky posloucháte svoji nemoc.

Okolí je naštvané a dochází mu trpělivost. Je to všechno pořád dokola a ostatní už také neví, co s vámi dělat a jak vám pomoci. Rodina je zoufalá a začíná rezignovat. Tiše trpí a bojí se o vás. Vy jste pořád slabí na to začít něco dělat. Nic vás nedokáže donutit. Získáváte pocit, že tím své okolí obtěžujete (což není divu). Máte strach, že zůstanete úplně sami a ztratíte jak vaše přátele, tak veškeré lidi, které milujete a které milujete víc než vlastní život. V těchto obavách se raději opět uzavřete do sebe a svá trápení si necháváte pro sebe. Tváříte se, že vše zvládáte a snažíte se. Ve svém nitru však víte, že je to pouhý strach. Je to strach z odsouzení, strach ze samoty a opuštění. A kruh se opět uzavírá.

David Fontana: Sociální dovednosti v praxi

Sociální dovednosti v prpictureprovideraxi je útlá příručka představující a rozvíjející nejdůležitější kompetence v oblasti mezilidských vztahů. Je zaměřena převážně na pracovní oblast. Pojmenovává základy, které by měl každý znát a ovládat.

Celý příspěvek

Karel Nešpor: Jak být milejší

Kniha Jak být mpictureprovider (16)ilejší doktora Nešpora slibuje čtenáři praktický a jednoduchý přehled toho, čemu autor říká „zdravé emoce“. Sympatické je, že se nesnaží popírat důležitost záporných emocí – letmo zmiňuje, že v některých situacích je smutek či zlost adekvátní reakcí – ale kniha se věnuje pozitivním emocím.

Celý příspěvek

George Herbert Mead: Mysl, já a společnost

Mysl, já a společnost pictureprovider– název, který shrnuje celoživotní dílo George Herberta Meada v jedné (a jediné) publikaci.

Čtenář si pod názvem představí spoustu poutavých věcí, spoustu směrů, jakým se tyto témata dají rozebrat. Tato kniha je rozebírá hlediska symbolického interakcionismu, jehož je Mysl, já a společnost zakladatelskou prací. G. H. Mead se zabývá všemi třemi koncepty naráz v celé jejich komplexnosti a propojenosti. Jedná o velmi náročné, hutné a ucelené dílo.

Celý příspěvek

Eric Berne: Sex v lidském milování

Kniha Sex v lidskémpictureprovider milování, jejímž autorem je Eric Berne, za svou atraktivitu jistě vděčí i skvěle vybranému názvu (i mezi recenzenty o ní byl největší zájem ze všech knih za poslední dobu). Kdo by ale čekal šokující, případně lechtivé příběhy, měl by svou pozornost raději obrátit k jinému titulu.

Celý příspěvek

Viktor Lechta a kol.: Inkluzivní pedagogika

Dlouho jsem přemýšlela, o čem vlastně v této recenzi psát. Jedná se o odbornou knihu. Takovou, kterou si člověk nevezme jen tak do metra, ani se na ni (ažpictureprovider na úplné nadšence) nebude těšit večer do postele. Přesto musím říci, že je psána srozumitelným stravitelným jazykem.

Celý příspěvek

Jak nám doba jídlová snědla zdravé uvažování

'Instead of hunting tonight, how about ordering a pizza and eating the delivery man when he comes?'Odposlechnuto v metru:

  • A pak jsem si namíchal protein a zobnul si „bécéáčko“.
  • To já na cvičení radši užívám housenici čínskou, je to bio, chápeš… Bůhví, co je v těhle tabletkách za svinstvo, moje výživová poradkyně mi zakázala jakýkoli éčka.
  • Prosím tě, známej mýho známýho užíval BCAA a měl svaly jak Arnie.
  • Nevim, Schwarzenegger je přehnanej.
  • Jak jako!?
  • Vypadá jako vlašskej ořech. Ořech s hlavičkou.
  • Pch! Když necvičíš pro svaly, není to správnej work-out. Znáš to: Go hard or go home.

Proč by nemohla Barbie existovat:

Na začátku byla Venuše, ta věstonická. A několik takovýhle modelek, sexsymboly své doby. Vzpomeňme na středověký Egypt či Řecko. A co taková renesance v Itálii a viktoriánská Anglie. Jak řekl básník: Měla kypré tvary. Jak řekl kluk odvedle: Bylo jí za co chytnout. A dostáváme se do dvacátých let minulého století a následně poválečného světa s Marilyn Monroe. Tady to ještě byly přesýpací hodiny (a jaký!), když najednou – extrémně hubená postava. Musíš mít plochý břicho a nesmí se Ti o sebe otírat stehna, nezapomeň mít ale velký argumenty a přednosti… Pokud ses zastavila na atletické postavě a nestíháš trendy, jež doba určuje, nevadí, říznutí sem, říznutí tam, plastických chirurgů je už dneska hodně. Radši jdi na prázdniny za kasu a připrav si peněženku. Šok.

Co říká Kniha:

„V supermarketu si bezpodmínečně musíte vyhradit čas na to, abyste co nejpřesněji prostudovali informace na obalech potravin.“ Tak to vidíte – musíme, a to dokonce bezpodmínečně. Cítím to jenom já, nebo je ve vzduchu povinnost? No… něco tu smrdí, ale připálený tuk to nebude, co totiž říká kniha 77 jednoduchých tipů na hubnutí[1] o tucích? „Volba nízkotučného jogurtu by se rozhodně měla stát samozřejmostí. A to platí i pro mnoho dalších potravin.“ Na této publikace se podíleli tři, slovy tři, autoři. A teď si jen uvědomme, kolik takových „příruček“ je. Regály v knihkupectví, které přetékají. A všechny vědí, jak zhubnout snadno a rychle, některé Vám mohou pomoci ke kostře potažené kůží (a k nemocničnímu lůžku). To je přece to, co chceme, nebo ne? Všechny tyto knihy se opírají o slova jako „samozřejmě, musíte, rozhodně, vždycky, bezpodmínečně…“ z doporučení se stala jakási nutnost. Těžko říct, zda tohle skutečně chceme my sami. Jestli se z bezelstné myšlenky, zlepšit si zdraví a vizáž, nestal souboj o to, kdo sní méně kalorií a stráví víc hodin ve fitku.

Extrémy a hranice:

V časopise Psychological Medicine vyšly v roce 1990 výsledky studie z Nového Zélandu, které ukazovaly, že bulimií trpěla 4,5 procenta žen od dosažení dospělosti do 24 let. Zatímco ve věkové skupině 25 – 44 let dosáhla hodnota 2,5 procenta a od 45 – 64 let už byla zjištěná výše jen 0,4 procenta. Přemýšlejme, 4,5 procenta žen a dívek není málo, vždyť se jedná o podobný počet, jako jsou dostupná čísla v počtu gayů – a každý známe nějakého homosexuála. Třeba znáte i nějakou bulimičku či anorektičku, která potřebuje podat pomocnou ruku. Víte o ní?

Právě dívky na prahu dospělosti jsou nejvíce náchylné k tomu, sklouznout do špatných stravovacích návyků, které mohou mít za následek dlouhodobé zdravotní problémy. Peter Cooper ve své knize Bulimie a záchvatovité přejídání[2] píše, že v posledních zhruba 30 letech se bulimie vyskytuje častěji než dřív a zdůrazňuje, že výzkumy poukazují na fakt, že nejvíce ohrožené osoby jsou ty v období rané dospělosti. Dodává, že bulimie je dnes jednou z nejrozšířenějších poruch v psychiatrických ambulancích.

Nátlak, kam se podíváš:

Jednou z tiskovin, kterou prodává Mladá Fronta je časopis Dieta. Jedná se o „moderní lifestylový časopis, který je určen pro všechny příznivce zdravého životního stylu“ a který bude Váš „pozitivně motivující osobní trenér…“ jak se můžeme dočíst na oficiálních stránkách MF.[3] Tento výtisk mívá hlavní titulek zejména v horní části úvodní strany po levé straně. Tento palcový nápis zpravidla prodává. Co se tedy dozvíte, když narazíte v trafice, v posilovně, u kamarádky, v čekárně… na tento výtisk? Tvůrci mají jasno, vedou hesla jako: Detox, sexy, letní dieta, jak se dostat do formy, superjídelníček, super postava, štíhlá, proměna, svátky podle diety,… O posledního „životního hesla“ se zastavím, tento článek vychází v období druhé adventní neděle. Myslím, že se nás většina shodne na tom, že Vánoce nezačínají s prvním čokoládovým Mikulášem vystaveným v regále supermarketu (kdo by taky prožíval svátky v srpnu), ale v momentě, kdy nám provoní první cukroví obývák popřípadě v bodě, kdy větráme půl dne, aby ten závan ze spálené vánočky konečně zmizel.

Závěrem:

Ať už je pro Vás dnešní doba jídlová životní styl, používáte jí jako mantru a žijete s ní v symbióze, nebo ať už je Vám na obtíž, vězte, že nic netrvá věčně. Chtěla bych Vám popřát mnoho vytrvalosti k dosažení cílů, ať už jsou jakékoli. A také nějakého toho Míru pod stromeček, protože bez míry nemůže být náš život v rovnováze. Loučím se v lehkém tónu, ač se jedná o téma závažné (nebudu psát těžké, zbytečně bychom se zase přesunuli k váze). Doufám, že budete mít hezké Vánoce a vytvoříte si program, který Vám udělá dělat radost.

Krásné dny!

 


[1] CHARWAT, B., KEIFER, I., KUNZE, M.: 77 jednoduchých tipů na hubnutí. Praha: Grada, 2008.

[2] COOPER, P.: Bulimie a záchvatovité přejídání. Praha: Portál, 2014.

[3] http://www.mf.cz/produkty/dieta/, 5. 12. 2015

[4] obrázek: http://www.jantoo.com/cartoon/68136144, 5. 12. 2015