Archiv štítku: společnost

Zygmunt Bauman: Tekutá modernita

Dnešní uspěchaná a šílená doba, kdy nemáme na nic čas a už vůbec ne na sebe, žijeme v šíleném tempu, které se nedá dlouhodobě udržet, jsme schopni ze dne na den změnit své bydliště, náboženské vyznání nebo třeba sexuální orientaci, to je doba tzv. „tekuté modernity“, jak ji ve své knize popisuje slavný britský sociolog a filozof polského původu Zygmunt Bauman.

Kniha je členěna do pěti hlavních částí zabývající se těmito tématy: emancipací, individualitou, časem a prostorem, prací a nakonec komunitou. Všechny tyto části jsou propojeny a logicky na sebe navazují. Kniha je autorem pojata velmi filozoficky, tudíž obtížněji čtivá pro běžného čtenáře, jelikož autor se často odkazuje na více či méně známé velikány filozofie, sociologie či psychologie a srovnává jejich hypotézy se svými.

Na druhou stranu autor nabízí vskutku zajímavé vysvětlení moderních jevů a trendů soudobé společnosti, kterých si citlivě vnímá a vysvětluje jejich vývoj v širším kontextu. Dle slov autora „současná tekutá, plynoucí, rozptýlená, roztříštěná a deregulovaná verze modernity nemusí být předzvěstí rozchodu a definitivního zhroucení komunikace, předznamenává však příchod lehkého, volně se vznášejícího kapitalismu, poznamenaného uvolněním pout, která svazují kapitál a pracovní sílu. Dalo by se říci, že toto osudové rozdělení nápadně připomíná přechod od života v manželství k životu na hromádce se všemi průvodními postoji a strategickými konsekvencemi včetně předpokládané dočasnosti soužití a možnosti přerušit ho kdykoli a z jakéhokoli důvodu, třeba když se vytratí potřeba nebo touha.“

Co to vlastně je ta „tekutá modernita“ a proč zrovna tekutá? Autor se snaží tento pojem ve své knize vysvětlit z mnoha úhlů pohledu, přičemž používá velmi přesvědčivou argumentaci. Ať už se jedná o tekutost týkající se osobních vztahů, pracovních vztahů, vyznání či třeba sexuální orientace, čtenář postupně pochopí, že ona „tekutost“ se stala nenápadně součástí našich životů, ať již chceme či nikoliv.

„Přerušování, nesouvislost, překvapení, to jsou běžné podmínky našeho života. Staly se dokonce opravdovou potřebou mnoha lidí, jejichž mysli již nežije ničím jiným než náhlými změnami a neustálou obnovou podnětů…Nedokážeme již snášet nic, co trvá. Už nevíme, co dělat, aby nuda nesla nějaké plody. A tak lze celý problém redukovat na toto: Dokáže lidská mysl dostat pod kontrolu to, co sama stvořila?“ autorem tohoto výroku je Paul Valéry, avšak Zygmunt Bauman jej své knize využil zcela trefně!

Dle Baumana totiž „není již důležité lpět na půdě, když ji lze získat i opustit z pouhého rozmaru, za chvíli nebo ihned: Přílišné ulpívání, které zatěžuje pouty závazků, se může nakonec projevit jako negativní, neboť nové šance se mohou vynořit někde úplně jinde.“  Jak sám autor píše „je pozoruhodné, že vysoce postavený a mocný člověk dneška na rozdíl od tradice, která trvala celá tisíciletí, pociťuje odpor k trvalému, vyhýbá se mu a vítá vše pomíjivé a prchavé, zatímco ti dole (na nejnižší společenské příčce) zoufale – navzdory všemu – bojují o to, aby měl nekvalitní a pomíjivý majetek větší trvanlivost a sloužil jim co nejdéle.“

Již nemáme potřebu lpět na materiálních statcích, rodinném dědictví, všichni vnímáme neuvěřitelnou pomíjivost lidského života a tedy i těchto materiálních statků. Není již důležité toho co nejvíce vlastnit, ale prožít svůj život plně, tzv. naplnit svůj velmi omezený čas na této Zemi.

Autor se dále zabývá i myšlenkou, že tekutá modernita je pro mnoho lidí naprosto děsivá, život bez vnějších hranic a pravidel, kdy je jen na nich, jakou životní cestou se vydají, to mnoha lidem způsobuje nepředstavitelné úzkosti a muka. Právě i z tohoto důvodu mnoho starších generací lpí na názoru, že za např. komunismu se žilo lépe, autor tuto hypotézu také rozvíjí. Je lepší jasně stanovený život bez jakékoliv možnosti odchylky, kdy je jedinec součástí masy a předem promyšleného systému bez větší míry odpovědnosti za svůj život, anebo je lepší život na základě vlastního rozhodnutí, což však obnáší i strasti a těžkosti spojené s rozhodováním a nesením důsledků za vlastní rozhodnutí.

Který z těchto životů je svobodnější a pro jedince více naplněný autor sám v knize o tomto vede polemiku, jelikož názory se velmi různí. Je tekutá modernita špatná? Tuto hlavní a mnoho dalších otázek, které čtenáře zavedou do světa neustálého hloubání a hlubokého zamyšlení nad dnešní dobou, obsahuje tato pozoruhodná, i když nelehká kniha, kterou by si měl určitě přečíst každý, komu není lhostejné, kam dnešní svět směřuje, chce znát alespoň některé odpovědi na filozofické otázky týkající se dnešní doby.

„Ve světě, jehož budoucnost je přinejlepším nejasná a mlhavá, plná rizik a nebezpečí, se nezdá přitažlivé ani smysluplné klást si příliš vzdálené cíle, vzdát se části svých soukromých zájmů ve prospěch kolektivu a obětovat přítomné ve jménu budoucího blaha. Každá šance nevyužitá hned, tady a teď, je šancí, kterou jsme propásli. Je tudíž neodpustitelné a nelze snadno omluvit, natož ospravedlnit, že jsme ji nevyužili. Heslem současné životní strategie je teď, anebo nikdy, ať již se aplikuje a má vyjadřovat cokoli.“

I když je kniha poměrně složitá, nebudete ji umět odložit :=)

Revoluce jednoho stébla slámy

Hledat jehlu v kupce sena, je možný název knihy japonského zemědělce, ale i spisovatele Masanobu Fukuoky. Ve své knize se zaobírá pěstováním plodin v Japonsku. Mohlo by tedy být zřejmé, že je určená zejména pro zemědělce, což je chyba lávky, neboť každý (např. matematik, technik, aj.) si v ní něco najde a i z ní odnese. Dá se říct, že je to současně zamyšlení nad společností a opětovný návrat ke kořenům. Autor prezentuje metodu pěstování plodin, které sám říká nicnedělání. Dokazuje to svými výnosy, které jsou stejně vysoké jako u tradičního pěstitele plodin. Rozdíl je pouze v tom, že Fukuoka nevyužívá žádnou chemii a většinu nechává na přírodě.

Středoevropanovi se to může jevit jako sci-fi, neboť myšlenka, že získá plody, aniž by zoral pole, či jiným způsobem opracoval, je naprosto nepředstavitelná. Nicméně idea návratu ke kořenům a pěstování plodin bez použití herbicidů a jiných chemikálií je v současné společnosti velmi populární a čím dál více lidí se snaží na ekologickou metodu přejít. O to víc zarážející je, že první vydání knihy vyšlo již v sedmdesátých letech minulého století, ale českého překladu se kniha dočkala až nyní.

Masanobu Fukuoka, který se dožil 95 let, byl japonský zemědělec, filosof a propagátor přírodního farmaření. Vystudoval patologii rostlin a pracoval jako inspektor zemědělských produktů. Po nějaké době se rozhodl vrátit do rodné vsi a tam si vyzkoušet metodu přírodního hospodaření, která je založená na pěti principech: nehnojení, neorání, neužívání pesticidů a herbicidů, nepletí a neořezávání.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Ač je to kniha o zemědělství, je i tak prošpikována filosofickými myšlenkami, podpořenými zen-buddhismem a taoismem. Líbí se mi kompaktní vydání knihy, které se vyjde do kapsy a v neposlední řadě i to, že byl užit recyklovaný papír, který celku dodává punc opravdové ekologické revoluce. Čtenář má k dispozici důkaz, že to bez chemie opravdu jde, neboť jeden pán v Japonsku to zkusil a dokázal, že to funguje.

Masanobu Fukuoka napsal neuvěřitelně zajímavou a poměrně čtivou knihu o tom, jakým způsobem se dají pěstovat plodiny a zároveň, jak obohatit lidskou mysl. Každý, kdo tuto knihu přečte, bude mít jistě nutkání si jí přečíst znovu, neboť napodruhé nevkročí do stejné řeky, ale objeví v textu zase něco nového, pro sebe zajímavého.

Knihu rovněž objevil i Jaroslav Dušek, který v rámci svých besed představil jednu kapitolu knihy Revoluce jednoho stébla slámy.

Jak se vzájemně chápat: Generace X, Y, Z

Otázka sporů a rozdílů mezi generacemi patří k těm otázkám lidského společenství, které se datují do doby, kdy vznikla první rodina, ale mluví se o ní především tehdy, kdy se následující generace výrazně odlišují od těch předchozích, ať už v důsledku nějaké konkrétní události, nebo změnou životního stylu vlivem nových objevů. Tato kniha se zabývá generacemi 20. a 21. století, které jsou ovlivněné jak převratnými událostmi, tak dosud nejrychlejším rozvojem technologií v historii lidstva, což znesnadňuje jejich vzájemné interakce.

Monika van den Berg je lektorkou Centra andragogiky. V rámci své kariéry pracovala v poradenství, s lidmi s postižením, rodinami a dále čerpá z osobní zkušenosti s prací v korporátních společnostech, čehož využívá při hledání odpovědí na otázky soužití generací a jejich vzájemným porozuměním.

Knihu dělí do 5 kapitol, které jsou vždy uvedeny krátkým odstavcem, který představuje hlavní myšlenku. První začíná nikterak vyčerpávajícím, ale dostatečně výstižným shrnutím hlavních znaků generací, které je velice dobře propojené s historickými událostmi, jež tyto znaky vysvětlují spolu s nastíněním vývoje od „Válečné generace“ až k nejmladší generaci „Z“.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

První kapitola zaujme především využitím studií popisujících proměny nových generací a velice výstižným určením zásadních milníků facilitujících změnu společnosti (antikoncepce, sociální sítě…) a považuji ji za největší přednost knihy.

Druhá s třetí kapitolou na sobě nechávají znát silný vliv autorčina odborného zázemí, předně její zkušenosti s technikou mindfulness. V druhé kapitole autorka věnuje mnoho pozornosti vzájemnému porozumění generací, pro což využívá teorii „U“ Otta Shramera, zatímco ve třetí kapitole navazuje systemickým přístupem, akcentací potřeby opustit minulost/učit se z budoucnosti a uměním naslouchat. Všechny teorie a přístupy jsou velmi přehledně popsány, ale zdálo se mi, že byly málo provázány s tím, čemu mají pomoci; bylo řečeno, co má pomoci, ale nikoliv jak či nedostatečně.

Ve čtvrté kapitole jsou jednotlivé generace – v první kapitole charakterizovány pomocí styčných bodů – popsány hlouběji, přičemž je zde zmíněn podle mě fascinující výzkum cyklu generací, které se dle teorie Strasse a Howea pravidelně střídají ve čtyřech fázích nazvaných podle ročních období. Dále zde autorka popisuje ideál bezvěké společnosti v opozici ke stávajícímu „ageismu“ v české společnosti.

Poslední kapitola se zaměřuje již na praktické problémy generací na pracovišti a v rodině, následované výstižným shrnutím celé knihy.

Osobně musím vyzdvihnout čtivost této publikace, jelikož se jedná o jednu z nejlépe strukturovaných knih, které jsem dosud četl. Strany na sebe logicky navazují a rozvíjí dané téma postupně, přičemž nejsou vyčerpávající. Napomáhá tomu využití odrážek, shrnutí na konci každé kapitoly v podobě hlavních závěrů, tabulka s charakteristikou jednotlivých generací a jejich časovým zařazením a dobře užívaná přirovnání. Užitečné jsou také kratičké návody nabídnuté na konci knihy; jak si psát deník – v rámci teorie „U“ – nebo cvičit mindfulness.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Každá kapitola také nabízí příklady z praxe, které jsou povětšinou dobře voleny a jsou dokladem autorčiných zkušeností, což však neplatí v případě řečených „fiktivních příkladů“, které se mi v několika případech zdály přehnané/nevhodně zvolené. Kromě takových příkladů mě poněkud zarazil fakt, že první kapitola knihy velice dobře vše podkládá výzkumy, ale později je jich využíváno stále méně; v případě autorkou zmiňovaných druhů inteligence IQ (obecná) EQ (Emocionální) a SQ (sociální) není jasné, z jaké teorie či výzkumů pocházejí a můžu jen předpokládat, že jsou využívány laicky. Nakonec, využité ilustrace se mi zdály příhodné pouze, pokud vyobrazovaly něco konkrétního (Krysař, Ledovec, most…), ostatní se zdály spíše „do počtu“.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Tato publikace zabývající se problematikou generací poskytuje jejich výborný přehled a charakterizaci, nabízí hned několik zajímavých zjištění ze současného výzkumu, stejně jako z historie a poukazuje na současné trendy v této oblasti. Kde kniha poněkud pokulhává, je snaha poskytnout způsob, jak překlenout vzájemné rozdíly, a to především kvůli nedostatečnému poskytnutí způsobu, jak zužitkovat navržené teorie, přesto se jedná o skvěle sepsanou publikaci poskytující detailní pohled na jedno z důležitých témat současnosti, které se s příchodem nových technologií bude jistě měnit dále, a tak zaslouží zvýšenou pozornost.

Média, lži a příliš rychlý mozek: Průvodce postpravdivým světem

Kdy jindy než teď a co jiného než tohle? Známe to, všichni teď máme spoustu času a všechny platformy médií nás zahrnují všemi možnými informacemi a my je hltáme a hltáme a vůbec, ale vůbec o nich nepřemýšlíme. Protože když to řekne ten pán v televizi nebo se to píše na internetu, tak to musí být jistojistě pravda! No jo, ale co když není? Umíme se orientovat v tom, jak a jaké informace jsou nám prezentovány a rozlišit pravdu od lži? Pokud už vás ze všech informací bolí hlava a nevíte, čemu věřit dřív, zkuste si přečíst tuhle knížku.

I když je člověk od přírody tvor zvídavý, občas trochu zalenoší a nechce si ověřovat, zda všechno, co slyší, je pravda. Pak přichází na řadu náš plazí mozek a celá staletí vývoje jako by neexistovala. Petr Nutil na začátku své knihy vysvětluje, proč jsme vlastně takoví, jací jsme a jaké důvody a význam toto lenivění vůči verifikování informací má.

První část jeho knihy tedy pojednává o tom, jak funguje naše myšlení, jaké jsou jeho chyby, proč jsme tak poslušní a snadno manipulovatelní, čemu a proč věříme a proč tak snadno podléháme většině. Čerpá z děl psychologů a sociologů a podává ucelený obraz toho, jak snadno si lze s lidskou myslí hrát a ovlivnit naše mínění tak, jak se druhým hodí.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Druhá část knihy se věnuje médiím a tomu, jak s nimi umět pracovat. Seznamuje čtenáře s mediální gramotností, říká, proč je důležité umět kriticky uvažovat, jak nenaletět všemu, co slyšíme, upozorňuje na propagandu a v neposlední řadě hlavně nabízí návod, jak ověřovat informace. Po každé kapitole následuje seznam použitých zdrojů, takže pokud autor něco málo probral nebo vás něco zaujalo, můžete si najít všechny použité knížky sami.

Nutil umí psát a ve světě hoaxů, médií a falešných informací už se pohybuje dlouho. To potvrzuje i skutečnost, že je zakladatelem a šéfredaktorem webu Manipulátoři.cz, který se věnuje hlavně kontrole faktů a monitoraci dezinformační scény v Česku. Jak bylo vidět v první části knihy, nebojí se ani psychologických témat a také spolupracuje s projektem Jeden svět na školách, kde se věnuje mediálnímu vzdělávání. Zkušenosti má tedy bohaté a je dobře, že se snaží je předat veřejnosti.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Kniha je čtivá, je rozdělená do několika kapitol a nezahltí vás tedy všemi informacemi najednou. Osobně bych řekla, že by se měla objevit ve všech domácnostech. Zejména starší generace, která není zvyklá být zavalená a bombardovaná každou minutu novou informací, ocení návod, jak se z toho nezbláznit. Poslouží ale i mladším, kteří se chtějí naučit kouzlu kritického myšlení a přestat jen bezmyšlenkovitě vstřebávat každou zprávu a článek.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

 

I když jsem byla zprvu skeptická a nečekala nic světoborného nebo zábavného, nakonec jsem byla mile překvapená, a ještě jsem ji doma vnutila všem, kteří přede mnou nestačili utéct.

Jsem ráda, že v republice máme někoho, kdo se stará o to, aby z nás nebylo jen stádo ovcí, co se pase na všem, co média vychrlí. Takže…Nechci vás nutit to číst, ale měli byste! Času máme všichni dost a alespoň z karantény nevylezeme zavaleni nesmysly.

Nenásilná komunikace a moc: V institucích, společnosti i rodině

Přemýšleli jste někdy o tom, jak se to stane, že se lidé mezi sebou dlouhodobě hádají, aniž by našli východisko ze svízelné situace? Řešili jste někdy, jak vyjednat se zastupiteli vaší obce výstavbu nového hřiště namísto nového parkoviště? Snažili jste se někdy domluvit s dospívajícím synem o tom, proč nechce chodit do školy? Řešili jste někdy s partnerem nějaký nešvar, který vás vytáčí doběla, řekněme třeba odkládání oblečení v bytě? A jak se vám v takové situaci dařilo? Měli jste pocit, že vás ten druhý pochopil? A chápali jste vy jeho?

Na tyto a mnoho dalších otázek a situací z každodenního života se můžete podívat díky knize Nenásilná komunikace a moc novou a pravděpodobně pro vás nezvyklou optikou. Nejspíš byste měli tendenci onomu dospívajícímu synovi vysvětlovat, proč je pro něj jediné správné řešení, aby do školy prostě chodil. Protože se to musí. Tečka. Nebo byste se donekonečna přetahovali s partnerem argumenty, co děláte vy nebo on, co se tomu druhému nelíbí, ale pravděpodobně by se v míře odkládání věcí nic nezměnilo. Kniha však představuje metodu, způsob komunikace, či spíše způsob naslouchání, který by vám umožnil pochopit, jakými motivy a potřebami je to či ono chování jiné osoby či osob vedeno.

Čtenáři se postupně seznamují s tím, jak méně sledovat řečená slova a jejich význam a více se zaměřovat na pocity a potřeby, která slova ukrývají. Co je skutečně v pozadí toho, co lidé dělají, co jim jejich aktuální chování přináší, byť z objektivního hlediska není správné? Jedině tím, že pochopíme, co druhý člověk skutečně potřebuje, můžeme společně hledat cestu, jak naplnit jeho potřeby tak, aby zároveň byly naplněny i potřeby naše.

Kniha je psána velmi prakticky – na konkrétních příkladech, situacích a modelech rozhovorů seznamuje čtenáře s principy „nenásilné komunikace“ a ukazuje možnosti jejich praktického využití při komunikaci v různých problémových situacích. Pro ilustraci vkládám krátkou ukázku:

Posluchač: “Řekl jsi něco, co mi ublížilo.“

B. Rosenberg: „ Ne! Teď jsi v koncích, úplně v koncích, protože používáš techniku viny, odsuzuješ a obviňuješ druhého člověka za svoje city, zdůrazňuješ, že ti to ubližuje. Nikdy nepředávej informaci, že může být druhý člověk příčinou tvých pocitů. Kdykoli vyjádříš pocit, musíš říct slova „protože já“, protože příčinou našich pocitů jsme my sami a ne druhý člověk, naše pocity jsou zapříčiněny našimi potřebami; naše potřeby jsou vždy příčinou našich pocitů.

Takže nespojujme svoje pocity s tím, co dělají druzí, spojujme svoje pocity se svými potřebami. Které potřeby nejsou tedy naplněny, když na tebe (druhý člověk) mluví tímto způsobem?“

Posluchač: „Potřeba respektu.“

 Struktura knihy je poměrně netradiční, je psána jako záznam z přednášky, kde jsou zachyceny dotazy posluchačů a odpovědi autora. Tím může být zpočátku orientace v textu pro čtenáře složitější, ale velmi rychle si lze na tuto strukturu textu zvyknout i díky tomu, že budete pravděpodobně velmi zvědaví na to, jak bude autor v dané situaci reagovat.

Jak jsem již nastínila v úvodu, kniha může být přínosná prakticky pro každého, protože způsob komunikace, jaký kniha představuje, lze využívat v nejrůznějších situacích nejen v profesi, prakticky v jakékoli oblasti práce s lidmi, ale i v každodenní realitě osobního života a mezilidských vztahů.

Moudrost psychopatů: Má každý v sobě psychopatické sklony?

Je psychopatie rys osobnosti, nebo porucha při zpracovávání informací? V jakých oblastech života se vyplatí být psychopatem? Může být psychopatie přínosná? Jaké je to nemít svědomí?

Autorem knihy je britský psycholog Kevin Dutton, který v současné době působí na Oxfordu a ve svých výzkumech se věnuje zejména osobnosti a emocím, a to v různých oblastech lidské činnosti, např. v politice, armádě nebo chirurgie. Sám o sobě říká, že se rád věnuje jak výzkumům, tak psaní populárně naučných knih.

V první kapitole se autor celkem zeširoka věnuje tématům, která s fungováním psychopatů určitým způsobem souvisí – emocím, rizikům a strachu. Autor si pokládá otázku, zda může být úzkost výhodou a v čem by psychopatie mohla být pro život přínosná a užitečná.

Druhá kapitola se zaměřuje obecně na osobnost a ukazuje mnohé teorie, které se jí věnovaly od Hippokratovy po současné teorie. Díky tomuto přehledu můžeme vidět různé výzkumné pohledy na osobnost pachatele. Odkazů na různé studie a výzkumy je tolik, že jsem se v nich občas ztrácela – do strany 100 těch odkazů najdete více než 50.

Třetí kapitola nás zavede do historie psychopatie. Zjistíme, jaký má původ a jak se vyvíjela. Je mezilidská agrese přirozená? Potřebuje společnost lamače společenských pravidel pro přežití?  Autor pokládá zajímavé otázky, ale je nutné podotknout, že se vyjadřuje velice rozvláčně, často odbíhá od tématu, vypráví příběhy, které jsou sice zajímavé, ale čtenář rychle ztrácí nit s původně nastoleným zaměřením.

Čtvrtá kapitola ukazuje oblasti života, v nichž se vyplatí být psychopatem. Autor nás seznámí s několika zajímavými názory odborníků, přičemž jeden z nich provádí skutečně unikátní práci – Kent Kiehl, který objíždí věznice se svým kamionem vybaveným magnetickou rezonancí, kterou se snaží rozluštit nervové základy  psychopatie.

Pátá kapitola s názvem Proměňte mě v psychopata je lehce zavádějící. Nejdříve se musíme prokousat tradičně obsáhlým úvodem, než se po 27 stranách dostaneme do laboratoře, ve které si autor vyzkouší experiment sám na sobě a po 10 stranách je konec. Autor si díky speciálnímu přístroji vyzkouší, jaké to je nemít svědomí.

Šestá kapitola popisuje sedm dovedností, které ve své výbavě mají psychopaté a které, když se je naučíme správně aplikovat, nám mohou pomoci dosáhnout svého, aniž bychom museli jít doslova přes mrtvoly.

V poslední kapitole se pak můžeme podívat na historické osobnosti, o kterých byste jako o psychopatech možná nikdy neuvažovali.

Co mi na knize přišlo přinejmenším zvláštní, byl kontrast mezi jejím odborným zaměřením, zahrnujícím biologické aspekty (jak fungují různé části mozku), psychologické teorie a výzkumy a na druhé straně autorovou silnou vulgaritou. Od poloviny knihy se autorův styl změní ve více kamarádský a poněkud sprostý. Myslím, že přebal knihy tuto dichotomii skvěle vystihuje.

Knihu lze doporučit široké veřejnosti i studentům, kteří se zajímají o psychologii osobnosti.

Psychologie a filosofie

Nemohu se ubránit dojmu, že až příliš často a neoprávněně mnozí budoucí psychologové ohrnují nos nad filosofií. Názory jako: „Zase filozofie. A k čemu? Studujeme přece psychologii, ne? To nám k ničemu nebude“, nejsou nijak neobvyklé. A to jsme pěkně prosím studenty Filozofické fakulty! Vcelku paradox – anebo možná ne, domyslíme-li skutečnost, že řecké slovo zofos znamená temnota a jsme tudíž studenti fakulty milovníků temnoty. I proto raději volím archaičtější termín filosofie, tedy v překladu „láska k moudrosti“ (lépe to působí a u jistých nejmenovaných osob vám to přidá malé bezvýznamné plus).
psychology-philosophy-memory-1-728

Čím to je, že řada studentů je z přednášek rekapitulujících dějiny filosofie a přibližující myšlení jejích představitelů zklamaná a považuje je za zbytečnou ztrátu času? Domnívám se, že je to z několika důvodů – chybí vnímání kontextu, návaznosti a širších souvislostí. A když už náhodou výše jmenované nechybí a nespokojený student tyto věci filosofii přizná, zprudka dodá: „Ale to se nás netýká! Psychologie je empirická věda, ne přemýšlení nad nesmrtelností chrousta!“ Pravda. Ale taky nesmysl.

Rok 1879 a založení první psychologické laboratoře v Lipsku Wilhelmem Wundtem, to jsou datum a událost každému budoucímu psychologovi notoricky známé. Patří ještě s Piagetovou periodizací a převodem Z-skóru do balíčku „to musíte vysypat, i kdyby vás probudili o půlnoci“. Ponechme nyní stranou lákavou možnost pustit se do filosofující debaty o tom, proč a jestli vůbec by nás někdo měl v noci budit zrovna kvůli těmhle věcem. Budiž. Ať žije psychologie jako samostatná empirická věda! Letos slavíme 138. výročí. Je to poměrně krátká doba a současně poměrně dlouhá doba „toho všeho předtím“. Bylo by nesprávné předpokládat, že se Wilhelm Wundt jednou z rána probudil, a protože nebylo do čeho píchnout, řekl si: „Dobře, tak založím vědu o chování a prožívání člověka. Bude to věda empirická. A když to půjde všechno jako po másle, jednou budu strašit všechny studenty téhle empirické vědy u zkoušek.“

Tradice přemýšlení o člověku je patrně stejně tak stará jako lidstvo samo. Filosofové hledali (a hledají) smysl a řád světa, věcí a místo člověka v něm a mezi nimi. Psychologové dělají to samé, ale jdou dál v tom smyslu, že ti skutečně dobří v duchu vědy dokládají svá tvrzení důkazy. A to je naprosto v pořádku. Ale je dobré mít na paměti, že například empirický výzkum coby základ moderní vědy by zřejmě nespatřil světlo světa, kdyby mu teoretické zázemí nevybudovali novověcí angličtí filosofové. René Descartes vyřkl slavnou (a maturanty i vysokoškoláky proklínanou) frázi Cogito, ergo sum – myslím, tedy jsem – a změnil tak pohled na svět. Renomovaný psycholog a zakladatel afektivní neurovědy António Damasio mu o více než 300 let později argument vyvrátil v duchu poupraveného tvrzení „cítím, tedy jsem“ (svou měrou, i když nechtěně, se na tom podílel i nešťastník Phineas Gage a rozpálená ocelová trubka, která se mu prohnala mozkem).

Dalo by se uvést mnoho a mnoho případů, kdy filosofie nasytila svými náměty a východisky psychologii. A nejen ji. Tvrzení Jeana-Jacquese Rousseaua, že: „Humanitní vědy jako právo a dějiny jsou sterilní kontemplace, které jsou provozovány v šeru kabinetů,“ patrně nasytilo i některé naše politické představitele.

Snad ještě jen krátký komentář, abych dal svým rozsypaným myšlenkám nějaký rámec – filosofie umístila člověka do širokého kontextu společnosti a světa. Odvedla tím podstatný kus práce, protože člověku mohl ten který filosofický koncept poskytovat jakousi mapu v jinak nejistém prostoročase. Moderní věda, opojená svými úspěchy, vcelku přirozeně člověka z tohoto kontextu vyvedla a postavila ho proti němu, jako kdyby mohl vše okolo sebe pozorovat s odstupem a střízlivostí, aniž by se ho to přímo dotýkalo. Psychologie chtěla být takovou moderní vědou, stejně jako už předtím medicína a řada dalších. Ale zjistili jsme, že takováto extrémní stanoviska nefungují – že jsou pořád lidé, a je jich většina, kteří se ptají po smyslu, zoufale se snaží zorientovat ve světě a vztazích v něm, který se kolem nich neúprosně rychle řítí.

Tak. Nevím, jestli jsem řekl všechno, co jsem chtěl, jistě ale vím, že to, co jsem řekl, nevyznívá tak, jak jsem zamýšlel. Nevadí. Kdybyste si z tohoto textu měli odnést pouze to, že je za každých okolností důležité vnímat kontext a širší souvislosti, budu spokojený. Platí to o vztahu filosofie a psychologie stejně jako o vztahu výzkumník / předmět výzkumu, psycholog / pacient – klient.

Deprese, panické ataky, PPP: XIX. část

Cítit se osamocený ve společnosti lidí

Woman looking at forest at dawnJedním z nejhorších pocitů vůbec je samota. Pocit, že jsme na všechno sami a nemáme u sebe nikoho, komu bychom se mohli svěřit, koho bychom mohli obejmout a s kým je nám dobře.
Co ale teprve, když jsme obklopeni lidmi, ale přesto se cítíme sami? Je to velmi zvláštní pocit, když jsme ve společnosti lidí, ale stejně si připadáme jako ty nejosamělejší osoby. Zdá se nám, že jsme na všechna svá trápení sami, a i když se snažíme být otevření, máme pocit, že nám druzí nemohou porozumět. Nerozumí našemu trápení a my si tak často připadáme provinile za své pocity a emoce. Stydíme se a raději se uzavřeme do sebe.

Sama ze své zkušenosti vím, jak je obtížné začít mluvit o svých problémech. A co teprve, pokud se jedná o tak kontroverzní téma jako jsou duševní poruchy. Zpočátku jsem měla velký strach mluvit o tom, že mám problém, a proto jsem se to raději snažila vytěsnit a dělala jsem, že je všechno v pořádku. Později, když jsem si svůj problém uvědomila plně a dospěla do stádia, kdy jsem věděla, že na to sama nestačím, požádala jsem o pomoc. Říká se, že pomoc je prvním krokem na cestě k uzdravení. Ale co když vám chybí vnitřní motivace? Vnitřní síla bojovat? Potýkáte se dlouhá léta s vnitřním konfliktem, zda se vyléčit nebo být stále otrokem své nemoci.

Pro okolí se to zdá být nepochopitelné. Jak někdo může chtít zůstat nemocný? Nekonečné otázky typu: „Proč se nechceš vyléčit?“, „Co ti nemoc tak skvělého přináší?“. Jistěže si pak uvědomujete, že blázníte. Jistěže vám vaše racionální část říká, že je tohle celé špatně. Pokud ale nemáte dostatek vnitřní motivace, nemoc přehluší vaši racionální stránku. Nakonec nemoci přeci jen ustoupíte a poslušně posloucháte její příkazy. Jste na sebe naštvaní, ale nemáte dost síly na to se vzepřít.

Lékaři neví co s vámi, protože nechcete-li, nepomůže vám ani Bůh. Nejde o to, že byste nechtěli, ale máte strach. Bojíte se, co by bylo, kdybyste přišli o svoji pomyslnou jistotu. Jste bezradní, protože si uvědomujete závažnost situace, ale připadáte si ztracení. Máte pocit, že jste beznadějný případ a jste na sebe neskutečně naštvaní, že nedokážete bojovat. Nedokážete se vzepřít a raději jako poslušné ovečky posloucháte svoji nemoc.

Okolí je naštvané a dochází mu trpělivost. Je to všechno pořád dokola a ostatní už také neví, co s vámi dělat a jak vám pomoci. Rodina je zoufalá a začíná rezignovat. Tiše trpí a bojí se o vás. Vy jste pořád slabí na to začít něco dělat. Nic vás nedokáže donutit. Získáváte pocit, že tím své okolí obtěžujete (což není divu). Máte strach, že zůstanete úplně sami a ztratíte jak vaše přátele, tak veškeré lidi, které milujete a které milujete víc než vlastní život. V těchto obavách se raději opět uzavřete do sebe a svá trápení si necháváte pro sebe. Tváříte se, že vše zvládáte a snažíte se. Ve svém nitru však víte, že je to pouhý strach. Je to strach z odsouzení, strach ze samoty a opuštění. A kruh se opět uzavírá.

David Fontana: Sociální dovednosti v praxi

Sociální dovednosti v prpictureprovideraxi je útlá příručka představující a rozvíjející nejdůležitější kompetence v oblasti mezilidských vztahů. Je zaměřena převážně na pracovní oblast. Pojmenovává základy, které by měl každý znát a ovládat.

Celý příspěvek

Karel Nešpor: Jak být milejší

Kniha Jak být mpictureprovider (16)ilejší doktora Nešpora slibuje čtenáři praktický a jednoduchý přehled toho, čemu autor říká „zdravé emoce“. Sympatické je, že se nesnaží popírat důležitost záporných emocí – letmo zmiňuje, že v některých situacích je smutek či zlost adekvátní reakcí – ale kniha se věnuje pozitivním emocím.

Celý příspěvek

George Herbert Mead: Mysl, já a společnost

Mysl, já a společnost pictureprovider– název, který shrnuje celoživotní dílo George Herberta Meada v jedné (a jediné) publikaci.

Čtenář si pod názvem představí spoustu poutavých věcí, spoustu směrů, jakým se tyto témata dají rozebrat. Tato kniha je rozebírá hlediska symbolického interakcionismu, jehož je Mysl, já a společnost zakladatelskou prací. G. H. Mead se zabývá všemi třemi koncepty naráz v celé jejich komplexnosti a propojenosti. Jedná o velmi náročné, hutné a ucelené dílo.

Celý příspěvek

Eric Berne: Sex v lidském milování

Kniha Sex v lidskémpictureprovider milování, jejímž autorem je Eric Berne, za svou atraktivitu jistě vděčí i skvěle vybranému názvu (i mezi recenzenty o ní byl největší zájem ze všech knih za poslední dobu). Kdo by ale čekal šokující, případně lechtivé příběhy, měl by svou pozornost raději obrátit k jinému titulu.

Celý příspěvek