Čtenářky drží v ruce již druhou, česky vydanou, knihu od rakouských autorek Daniely a Lindy. Jedná se o literaturu z oblasti self-help. A jako taková pro mne byla příjemným a osvěžujícím počtením.

Každá kapitola knihy začíná krátkým rozhovorem autorek na jejich pravidelných setkáních u kávy. Jsou to jen krátké úryvky z jejich rozhovorů, sloužící jako jakýsi úvod ke každé kapitole, aby také čtenářka mohla být u zrodu myšlenky, která pak zadala možnost rozepsat se o ní v následující kapitole. Zároveň však nesou tyto rozhovory i jiné poselství. Poselství toho, jak důležité jsou pro nás sociální vazby i mimo rodinný a pracovní kruh. Jak důležité, inspirující a občerstvující pro nás je potkávat se s přáteli a blízkými, a možnost mluvit s nimi o niterných a intimních věcech, týkajících se našich životů. Že právě i tato setkání mohou přispívat k naší duševní pohodě a stát se tak součástí sebepéče.

Každá kapitola poté končí několika podnětnými otázkami, které vybízí čtenářku k zamyšlení se nad tím, jak to v životě má ona, či radami, které rozvíjí fantazii o tom, jak by to případně mohlo (nebo nemohlo?) být jinak.

Zpočátku je kniha věnována více teoretickým informacím. Čtenářka se například dočte něco více o dětských potřebách. Ty jsou však zasazeny do kontextu potřeby pečovat o sebe samotné, abychom měly dostatečné množství energie, náladu a chuť věnovat se také potřebám našich dětí a zvládat náročnou koordinaci managementu okolo domácnosti. Někdy nás mohou naše představy „o roli dost dobré matky“ vést až na pokraj vlastního vyčerpání. Jakoby byl náš celoživotní úděl v tom mít děti s dokonale saturovanými potřebami, perfektně čistou domácnost, ukázkové partnerství ale často také oslnivou kariéru k tomu. A tahle vidina, intenzivně podporovaná společností, nás samotné občas odstřihne od prožívání vlastních potřeb. Vlastně je to vcelku logické: když se nám narodí dítě, je jeho závislost na nás nepopiratelná. Celý náš život se najednou podřizuje rytmu a potřebám toho malého tvorečka. Ale postupem času, jak začíná růst autonomie dítěte, jako bychom se už nedokázaly vrátit zpátky k vlastním potřebám. Jako by nám nešlo vnímat, že je možné si opět vytvářet prostor pro sebe samotné a tím podpořit autonomii dítěte i rodinného systému jako takového.

     Kniha se následně přes osobní zkušenosti autorek přesouvá k praktičtější části, která více vybízí k vlastnímu zapojení se. Tato část je rozdělena do 4 hlavních kapitol, nazvaných jako cesty k sebepéči. Jako první se autorky věnují praktické cestě , která je věnovaná péči o tělo. Přizváni jsou i odborníci jiných profesí, například příspěvek od odbornice na výživu (která klade důraz taktéž na vyváženou stravu přispívající k osobní pohodě člověka). Nechybí ani recept na „pomazánku pro dobrou náladu“ :). Je zde tedy kladen důraz na pestrou a vyváženou stravu, kvalitní spánek a pohyb (nikoliv však nutně v podobě sportu). Jako další je cesta mentální (duševní), zabývající se pozitivním vztahem k sobě samé i pozitivním laděním vlastní mysli, třeba k vědomé snaze obracet naši pozornost k věcem, které nám činí v běžném životě radost spíše než k (mysli přirozenější) tendenci věnovat se věcem negativním. Třetí cesta je emoční, tedy cesta jak si všímat vlastních pocitů, bez hodnocení je přijmout a zůstat tak s nimi ve spojení (ve smyslu uvědomění si vlastních pocitů). Poslední kapitola se pak věnuje cestě celostní, tedy cestě propojující tři cesty předchozí. V této kapitole je kladen důraz na schopnost být tady a teď, uvědomění si přítomného okamžiku, které lze nejlépe trénovat za pomocí meditace (mindfulness). Dále v této kapitole naleznou čtenářky krátkou sestavu cviků šiacu, které dle autorky této krátké sestavy (lektorka šiacu) slouží k podpoře toku životodárné energie čchi v meridiánech. A pokud jste skeptickými čtenářkami, které nevěří na existenci meridiánů, může být toto cvičení (či jakékoliv jiné cvičení zabírající cca 10 minut) pouze časem, kdy se vědomě věnujete nějakému pohybu, jehož smyslem a cílem je procítit vlastní tělo, zklidnit mysl a soustředit se více na svůj dech a pomalé pohyby.

Myslím si, že nejdůležitějším poselstvím knihy je, že sebepéče není projekt, který lze jednou začít a jednou dokončit, nýbrž životní styl, který je nutné pěstovat a rozvíjet. A jak obě autorky v knize několikrát zmiňují, péčí o sebe samotné učíme nejlépe vlastní děti tomu, že i na jejich potřebách záleží a je důležité se o ně celý život starat, abychom mohli žít šťastně a spokojeně (nejen) v našich vztazích. Knihu určitě doporučuji všem matkám, které se při péči o vlastní děti cítí vyčerpané nebo dokonce vyhořelé. Osobně jsem ráda, že ji mohu zařadit do své knihovny sloužící klientům, kterým může přinést mnoho informací i podpory na jejich cestě rodičovstvím.