Archiv štítku: výchova

Pedagogická psychologie pro učitele: Psychologie ve výchově a vzdělávání

Interakce mezi učiteli a žáky, výchovný a vzdělávací proces působící na rozvoj celé osobnosti dítěte patří mezi předmět pedagogické psychologie. Teoretické poznatky tohoto oboru mohou sloužit v praxi odborníkům, kteří se věnují pedagogické činnosti.

Předkládaná kniha obsahuje hluboký teoretický vhled do problematiky pedagogicko-výchovného působení z hlediska psychologie. Text je přehledně členěn, je doplněn medailonky významných teoretiků, kteří měli vliv na myšlenkové proudy v této oblasti. Významným přínosem knihy je ocenění a představení jak zahraničních, tak především českých odborníků, kteří obohatili svými příspěvky a vlastním aktivním působením podobu našeho vzdělávacího systému.

Úvodní část knihy patří historicko-kulturnímu vymezení pedagogické psychologie a seznámení se se základními sociálně-psychologickými teoriemi, které jsou platné v pedagogické praxi. Samostatná kapitola je věnována základním druhům učení. Celému procesu vyučování (zahrnujícího účastníky výuky, nastavování a hodnocení cílů, metody výuky, formy a prostředky výuky, plánování a reflexi vzdělávacího procesu) je věnována podrobná kapitola věnující se novým teoretickým modelům s dopadem pro praxi.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Psychologické aspekty výchovného působení v rámci výuky a možnosti jeho přínosu jsou zpracovány v samostatné kapitole. Tato kapitola poskytuje i teoretický vhled pedagogickým pracovníkům na působení výchovy v primární rodině a možné dopady na pozdější chování dítěte.

Závěrečná kapitola se věnuje podrobně výzkumným metodám a diagnostické činnosti uplatňované v pedagogické psychologii, přínosem je uvedení speciálních diagnostických metod vyžadující hlubší přípravu pedagogického pracovníka.

Kniha je vystavěna na odborných publikacích, jejichž soupis je k dispozici na konci knihy společně s přehledným rejstříkem. Knihu ocení především ti, kteří se ve výchovně-pedagogické praxi chtějí opírat o vědecky podložená fakta a svoji praxi rozvíjet na podkladu kvalitního teoretického zázemí. Publikace vedle vymezení základních pojmů a teorií přináší také vhled na možná úskalí jednotlivých oblastí pedagogické praxe. Text je příkladem učebnicového výkladu, avšak přehledně graficky členěn, součástí kapitol je souhrn klíčových slov a shrnutí. Text je doplněn odlehčujícími ilustracemi a zajímavými poznámkami k životopisným charakteristikám teoretiků tohoto oboru.

Britta Hahn: Ale já chci tohle, mami

Být rodičem je krásné, naplňující, dobrodružné a vyčerpávající zároveň. Pravděpodobně všichni si jako dospívající krásné osoby nalháváme, že svoje děti budeme vychovávat jinak, nebudeme používat ty trapné a otřepané fráze svých rodičů, nebudeme se vztekat, křičet, stresovat. Potom ale přijde první, druhá, třetí hysterická scéna našeho miláčka v obchoďáku, když nedostane zmrzlinu, a je to tady:

„Nezlob! Přestaň ječet! Už jsem řekla! Okamžitě se uklidni! Nech toho, nebo bude sekec!“ apod. Bez ohledu na podobu repliky, které mohou nabývat vskutku bizarních podob, pravděpodobně téměř každý jednoho dne uslyší sám sebe opakovat je svým dětem. A právě na tyto výchovné hrubky útočí Britta Hahn ve své příručce pro rodiče s názvem: Ale já chci tohle, mami.

máma

Kniha je založená na konceptu nenásilné komunikace. Autorka vychází z teorií Thomase Gordona a Marshalla Rosenberga.

Autorka prozkoumává a odhaluje zákoutí vztahu rodič – dítě. Navrací čtenáře k základním kamenům rodičovství, tedy k bezpodmínečné lásce vůči potomkovi. Učí čtenáře podporovat volní jednání dítěte, respektovat jeho přání a celkově s ním jednat jako se samostatnou a svobodnou bytostí. Kniha začíná srovnáním výchovných stylů a vyvrácením předsudků našich rodičů a prarodičů. Autorka nahrazuje slovo výchova výrazem doprovázení a snaží se oprostit rodiče od strachu, že z jejich dítěte vyroste špatný člověk, pokud ho nebudou za každou cenu cepovat k naprosté poslušnosti.

Nedá se říct, že by kniha byla plná výroků, které by se daly tesat do kamene, ale je to určitě důstojný konkurent jiných publikací zabývajících se výchovou dítěte. Člověk, který se již předtím zajímal o vývojovou psychologii, se sice nedočte nic moc nového, ale opakování je matka moudrosti, že? Naopak pro někoho, kdo se poprvé setkává s já-výroky, konceptem nenásilné komunikace apod. to může být publikace, která mu otevře oči a obrátí jeho postoj k životu s dětmi o 180 stupňů.

Některé kapitoly se čtou jedním dechem, jiné čtenář vnímá jako takové zdlouhavější opáakování toho, co už dávno věděl nebo alespoň tušil, ale ne vždy dokázal uvést do praxe. Text je protkaný příklady ze života a ukázkami nenásilné komunikace v každodenních interakcích. Překlad ukázkových rozhovorů z německého originálu českého čtenáře sice někdy chytne za uši, ale nakonec je důležitý hlavně obsah, nikoli forma. A tím je poselství, že svoje děti bychom měli víc doprovázet než vychovávat, rozvíjet jejich svobodnou vůli a respektovat jejich emoce v celé škále, nejen ty pozitivní.

Anton Hergenhan: Agresivní dítě?

Autor knihy Agresivní dítě? Anton Hergenhan je psycholog věnující se zejména systemické psychoterapii. A právě z tohoto úhlu pohledu je zde nahlíženo na projevovanou agresivitu u dětí. Hergenhan vychází ze své dlouholeté praxe s dětmi s problémovým chováním. Jeho začátky stojí na behaviorální praxi a obdivu k Freudově psychoanalýze. Sám proklamuje, že nechce nabízet knihu receptů, jak zvládnout agresivní dítě, ale spíš předkládá své zkušenosti ze speciálně pedagogické poradny a dětského stacionáře.

604_bg

Hergenhan upozorňuje, že agresivita není jen obraz určitého agresivního chování a otázky proč… (jsi to udělal, jsi někoho zmlátil,…) nejsou zcela směrodatné a spíše než na cíl nás vedou oklikou k nekonečné kauzalitě (udeřil jsem, protože mi shodil lego – shodil jsem lego, protože mi řekl, že jsem hloupý – řekl jsem, že je hloupý, protože…). Autor svým laskavým slovem a systemickým přístupem orientovaným na řešení čtenáře vybízí, aby se spolu s ním podíval na agresivitu širší optikou. Proto se nebojí do rozboru agresivní situace, které bylo přítomno více lidí, zapojit všechny zúčastněné, či ty, kterých se to týká. Autor těmto situacím dává jasnou důležitost už jen tím, že je nepřejde např. pouhým napomenutím dětí na hřišti, ale věnuje tomu čas a svůj zájem.

Systemická speciální pedagogika zde staví na několika principech, které jsou důležité pro terapeutickou práci. Patří sem např. osobní přítomnost, vedení, které umožňuje dítěti být svéprávným a respektuje ho, či např. identifikace schopností a pozitivní nahlížení na symptom. Co systemická práce pak považuje za zásadní, je vztahová soustava dítěte. Lidé se vyskytují minimálně ve dvou a „stávají se“ pouze mezi lidmi, proto jakýsi radikální individualismus ztroskotává na skutečnosti, že nejsme sami, a děti se tohle potřebují naučit. I k hádce jsou pak zapotřebí dva. Důraz na tento sociální aspekt má za cíl nebát se problém otevřít ve skupině a naučit se řešit konflikty přímo.

Před samotným agresivním výpadem se často objevuje verbální agrese. Autor obecně přisuzuje jazyku velkou sílu – nejen, že se těmito slovy mohou lidé zranit, ale jsou to také slova, která mají silný terapeutický účinek. Zároveň je účinné s dětmi mluvit ve slovech, které samy používají, a rozebírat, jak takovým slovům rozumí a co jimi všechno míní (autor zde pracuje zejména s nadávkami, kterými děti nešetří). Kniha tak obsahuje ukázky rozhovorů skupinové terapie doplněné o autorovy komentáře, které se opírají o základní principy systemické práce – respekt, vztahová rovina či přítomnost, která se zakládá na jiném principu, než je princip moci, což je častý motiv agrese.

Kniha pojednává i o důležitosti hranic pro děti, jejich absence značí spíše než cokoli jiného absenci lásky. Podle autora je to pro dítě signál, že mu vše projde a že je tedy rodiči lhostejné nejen chování dítěte, ale i ono samotné. A ke stanovení správných hranic pro dítě je důležité mít na paměti i své (rodičovské/pedagogické) hranice.

Ráda bych se vrátila na začátek, konkrétně k otazníku v názvu knihy. Je agresivní dítě agresivní ze své podstaty, nebo za vztek maskuje svůj strach a bezradnost? Kdo je pro vás agresivní dítě? Knihu doporučuji všem, kteří pracují s dětmi s problémovým chováním a rádi by si svou praxi osvěžili trochu jiným, netradičním, systemickým pohledem.

Pavla Koucká: Uvolněné rodičovství

Knihy o výchově zaplňují díru na trhu. Rodiče na internetu naštvaně diskutují, že každý odborník radí něco jiného. Jako psycholog mám pocit, že za rodičovským vztekem stojí nejistota. Zrovna nedávno jsem se stala součástí hádky mezi mou tchýní a švagrovou; tchýniny rady ohledně výchovy vnučky se nesetkaly s pozitivní odezvou.

pictureprovider (1)

Startovní čára je v tomto kontextu pro odborníka obtížná, autorka si s ní však poradila velmi obratně. Dnešní rodiče mnohdy považují výchovu dítěte za svůj další projekt po studiu a kariéře. Snaha o dokonalou výchovu s sebou přináší nepříjemnou otázku: „Dělám to správně?“. Odpověď by bylo možné hledat u vlastních rodičů, přátel, jiných rodin s dětmi, na internetu, v literatuře, poradnách u odborníka… Jenže doba se změnila a rodiče se již nemohou zcela spoléhat na hledání inspirace u druhých, kteří například vychovávali v jiném společenském prostředí. Příliv médií, zdravé stravování, nové možnosti ve  vzdělávání, možnost volby z široké nabídky, citlivější diagnostika poruch učení a další diagnózy spojené s 21. stoletím, to je jen stručný nástin otázek, ke kterým se současní rodiče musí postavit.

Autorka vychází z existujících výchovných přístupů (líný rodič, jednoduché rodičovství, pomalé rodičovství a další), z psychologických teorií a vlastní praxe rodinné terapeutky. Z této směsi si vytvořila vlastní koncept uvolněného rodičovství.

Přehledná publikace nabízí množství praktických technik a odpovědí na výchovné otázky, které má autorka vyzkoušené na vlastních dětech a rodinách s dětmi z její praxe. Ty s lehkostí propojuje s psychologickou teorií, která si zachovává odbornou úroveň. Uvádí aktuální informace, teorie a výzkumy, které zajímavě propojuje s reálným životem.

Pokud ve výchově bojujete s nejistotou, představuje kniha ideální výběr. Potěší, uvolní a rozhodně nevyvolá výčitky; s autorčiným heslem „méně je někdy více“ naopak břemeno z rodičů odebírá. Mnohé může nabídnout také psychologům a dalším odborníkům na výchovu.

Pavel Říčan, Pavlína Janošová: Spirituální výchova v rodině

V původním významu se o spiritualitě hovoří ve spojitosti s křesťanstvím; jedná se o jistý duševní přesah, o spojení s Bohem. Prožívána by však měla být v každodenním životě. K tomu ostatně nabádá i spiritualita nenáboženská, tedy ta, se kterou se dnes setkáte pravděpodobně výrazně častěji. A nejen nábožensky je spiritualita pojímána i v publikaci Spirituální výchova v rodině autorů Pavla Říčana a Pavlíny Janošové.

pictureprovider

Autoři za spiritualitu označují prakticky cokoli, co souvisí s nitrem jedince, s jeho cíli a hodnotami, s krásou, láskou a dobrem, se skutečnou moudrostí. Spirituální výchova je pak autory pojímána zejména jako výchova k lásce, k růstu a uvědomění.

Kniha vznikla s cílem pomoci čtenáři vnímat spirituální smysl toho, co se v rodině i jedinci jako takovém děje, a zejména napomáhat neustálému růstu jedince – rodiče i dítěte. Zaměřuje se tedy na to, jaké jednání u dětí podporovat a k jakému prožívání, cítění a představám je vést. Názory a nauky o člověku, světě či Bohu jsou až na druhém místě, byť se s nimi v knize samozřejmě také často setkáme.

Základním motivem, který se objevuje napříč celou publikací, je respekt; respekt k sobě samému, a zejména respekt k dítěti, jeho potřebám, přáním i pocitům. Za důležitější než informace, které by mohli rodiče dítěti poměrně snadno předat, je dle autorů považován rozhovor a společné hledání. Dítěti je tak ponechána svobodná volba prakticky ke všem činnostem; ty by měly být rodiči spíše jen nabízeny, nikoli vnucovány. Je na místě ovšem zmínit, že autoři rozhodně nenabádají k ryze liberálnímu přístupu, kdy by byla dítěti ponechána absolutní volnost volby. Jedná se spíše o přístup respektující, v rámci kterého jsou stanoveny pevné hranice a je vyžadována důslednost; současně je však s dítětem vedena diskuze, kterou si odlišné přání může, respektive musí obhájit.

Zmiňována je často také vděčnost a vědomé prožívání života. Kniha pobízí rodiče, aby vedli své děti k vědomému prožívání života tady a teď. Dítě by si jistě mělo stanovovat cíle a postupně k nim směřovat, současně by se však nemělo slepě hnát jen za nimi; mělo by si uvědomovat, že jejich součástí – součástí jeho života – je i žitá přítomnost.

Kniha je rozčleněna do tematických celků (kapitol), kterým se postupně věnuje. Postihuje všechna témata, se kterými se rodiče v rámci výchovy dítěte jistě setkají. Poskytuje univerzální rady, které rodiče mohou či nemusí v rámci výchovy dětí aplikovat, současně také podněcuje k hledání nejvhodnějších řešení pro jejich konkrétní životní situace.

Přestože jsem se tématu spirituality poměrně obávala, knihou a jejím uchopením výchovy jsem byla nadšená. Ne všechna témata mě zaujala – kapitolu o historii spirituality v České republice, byť si uvědomuji, že její zařazení bylo nutné, jsem jen prolistovala, podobně jsem poněkud skepticky přistupovala ke kapitole věnující se modlitbám; ačkoli je třeba mít na paměti, že autoři tento způsob vyjádření vděčnosti a jistého pozastavení se pouze nabízejí, nikoli vnucují.

Knihu bych proto rozhodně doporučila všem, kteří se o výchovu zajímají – rodičům, budoucím rodičům, lidem, kteří jakýmkoli způsobem pracují s dětmi. Netvrdím, že je potřeba držet se všech doporučení, které poskytuje, jistě však nabídne nový úhel pohledu na mnohá témata, podobně pak i třeba konkrétní cvičení, která je možné s dětmi provádět a tak je rozvíjet.