Přemýšlíte někdy o tom, co všechno ovlivňuje chování lidí v partnerských vztazích? O tom, proč se ve vztazích mohou otevírat témata mnohem starší, ze vztahů s rodiči, nebo třeba z různých zážitků, které jsme v průběhu našeho vývoje nasbírali? Kniha nevědomé fantazie ve vztazích přináší pohledy právě z tohoto ranku a nabízí nahlédnutí pod povrch toho, co lidé mohou ve vztazích prožívat.

Autor knihy, Slavoj Titl, je psychoanalytik, psychoterapeut, člen řady odborných společností, který se dlouhodobě zabývá oblastí párové a rodinné terapie. Ve své nejnovější knize Nevědomé fantazie ve vztazích na 285 stranách představuje psychoanalytický pohled na partnerské vztahy. Objasňuje zde psychoanalytický přístup k fantazii a jejímu významu, představuje vývojové předpoklady k vytváření zralých vztahů, nabízí pohled na sexualitu v partnerském vztahu a možné obtíže, které se mohou v této oblasti vyskytovat. Věnuje se i tomu, jak je oblast partnerské sexuality nevědomými fantaziemi ovlivněna. Otevírá také téma nenávisti ve vztahu, truchlení a další nevědomá vztahová přesvědčení. V závěru knihy se dotýká i tématu transgeneračního přenosu vztahových vzorců a přesvědčení. 

Co bych na knize ráda ocenila, je velmi přehledně a srozumitelně vysvětlená řada psychoanalytických teorií, které jsou ilustrovány na „mini – kazuistikách“ z autorovy praxe. Troufám si tvrdit, že pro studenta psychologie, který se chce zorientovat na poli psychoanalytického přístupu nebo pro psychoanalyticky laděného terapeuta bude tato kniha hotovým pokladem. Přestože já sama mám výcvik v jiném psychoterapeutickém směru, řada teorií a autorových postřehů mi dává velký a hluboký smysl. Sama se vzdělávám v gestalt terapeutickém přístupu, což je směr, jehož zakladatel byl žákem S. Freuda. Proto v řadě teorií dokážu vidět přínos, smysl a je pro mne srozumitelné, co tím autor míní. Na druhou stranu mi v knize extrémně chybí právě onen humanisticky laděný pohled na člověka, který není určován jen a pouze svými pudy, nevědomými fantaziemi, či sexualitou. Pohled, který by více připouštěl to, že potíže, se kterými klient do terapie vstupuje, mohou mít více než jen jednu jedinou příčinu (například nevědomé fantazie), a který by zohledňoval, že na člověka v průběhu jeho vývoje působí řada dalších situací, zkušeností a osob. A především mi v knize chybí onen respekt k tomu, že klient je sám expertem na svůj vlastní život. V knize to velmi často vyznívá (s trochou nadsázky), že „ať si klient myslí co chce, terapeut ví, že tyto potíže pramení kupříkladu z raného vztahu s matkou“. Nepolemizuji s tím, že v řadě obtíží to může být pravda, ale vnímám jako enormně důležité, jak klient sám rozumí svému příběhu a jak na něj nahlíží. 

Řada pasáží v knize působí poměrně dogmatickým dojmem, který bohužel trochu potvrzuje škatulku, do které někdy psychoanalýzu lidé rádi zařazují – škatulku směru, který sám sebe považuje za jediný správný, často předkládá nevědomé fantazie jako „konečné a jednoznačné pravdy“ a nedává moc prostoru pro jiné pohledy.

Při vší úctě, kterou k autorovi chovám, mne jeho kniha nejednou „nadzvedla ze židle“. Třeba když se autor vymezuje proti online seznamování a hodnotí ho jako něco méněcenného. Jistě to někdy může postrádat jisté kouzlo, ale rozhodně nesouhlasím s tím, že v této formě seznamování chybí „svádění, fantazie, humor, milostný dialog a objevování nekonečné různosti vztahů a lásky“ (str. 154). Domnívám se, že jde jen o jiný způsob prvotního kontaktu, který umožní setkání dvou lidí, ten zbytek je ale na nich stejně tak, jako kdyby se potkali v tramvaji. Podobně nedokážu souhlasit s autorovými tvrzeními, která vyznívají poměrně kriticky vůči soužití stejnopohlavních párů, nedejbože proti tomu, aby tyto páry vychovávaly děti (k tématu umělých oplodnění a k tomu, že homosexuální páry si vzájemně vypomáhají, když chtějí děti, autor uvádíi: „ … v euforii liberalismu nemyslí společnost na to, co to znamená pro takto narozené děti, když došlo k disociaci mezi genetickým a emočním vztahem“). Do jisté míry dokážu s autorem souhlasit, že je dobré myslet na to, jak tyto okolnosti na vývoj dítěte působí, ale nesouhlasím s tím, že by o tom společnost nepřemýšlela. Naopak to vnímám jako velké téma, které často lidé velmi důkladně zvažují, pokud děti chtějí. A jistě je důležité, v jaké rodinné konstelaci a kontextu člověk vyrůstá, ale řada dětí žije ve velmi nedobrých podmínkách, přestože jsou vychovávány biologickými heterosexuálními rodiči. A stejně jako já mám určitý názor, je naprosto v pořádku, že ho má i autor knihy. Ale znovu mám potřebu zdůraznit, že to, co mi při čtení vadilo, bylo to, že jsou tyto názory předkládány jako fakta a jediné možné pravdy. Vlastně si říkám, že potřeba s autorem diskutovat, byla pro mne jako čtenáře přínosem v řadě důležitých uvědomění.

Kniha jako taková byla velmi čtivá a i přesto, že řadu míst vnímám kriticky, byla i pro mne v mnoha bodech inspirativní pro práci s klienty. Přiznávám, že mě nezřídka zaujal autorův výklad určitého symptomu a nabídl mi vodítko, co bychom mohli s klientem v terapii více prozkoumat. Zároveň jsem si znovu zvědomila, jak moc je pro mne důležité, jak klient sám sobě a svým obtížím rozumí a že chci být opatrná v tom, že „všechno vím lépe“. Možná jsem v některých věcech dost kritická, ale přesto knihu ráda doporučím ke čtení kolegům – psychologům, terapeutům různých směrů, protože má čtenářům co nabídnout. Podobně ji ráda doporučím studentům psychologie. Rozhodně se ale nejedná o seberozvojového průvodce a spíše bych ji nedoporučila jako zdroj informací pro laika, který nemá o psychologii širší znalosti a třeba by v knize rád hledal rady pro překonání vlastních partnerských potíží. Umím si představit, že bez znalosti širšího kontextu by mohla kniha způsobit ještě více zmatku a vztahových komplikací.