Sebevražda.

… nutí odvracet zrak a zároveň tolik poutá pozornost…

… dokáže vzbudit strach, úžas, respekt, pohrdání, vztek, smutek, lítost, závist, úlevu, odpor, vinu, překvapení… 

… bojíme se na ni myslet, a přitom mnoha lidem myšlenka na ni během života někdy probleskne hlavou…

Musím říci, že když jsem poprvé uviděla rozměry této knihy, byla jsem velmi překvapená. Kniha je to vážně obrovská, sotva jí udržím v jedné ruce. Má 646 stran a rozměry jen o trochu menší A4. Svou velikostí a váhou to rozhodně není knížka, kterou si člověk schová do kabelky nebo batohu a čte si jí po cestě do školy nebo do práce v tramvaji. A je to samo sebou otázka osobních preferencí a citlivosti člověka, ale pro mě osobně to nebyla ani kniha, se kterou bych chtěla večer uléhat a číst ji před spaním. Bylo tak pro mě poněkud náročné najít si vhodný čas, kdy takto objemnou knihu číst.

Už na první prolistování se asi většina čtenářů zastaví u obrazových materiálů knihy. Pro mě osobně to nebyla ta část knihy, kterou bych ihned dokázala ocenit. Byl to pro mě trochu proces, a tak jsem se k fotografiím dokázala vrátit až po delším čase, kdy jsem již byla více schopná docenit jednotlivá zobrazení velmi široké a pestré škály způsobů, jakým se lze připravit o vlastní život. Obrazový materiál čtenář nalezne na dvou místech. Jedna část je věnována fotografiím z místa činu, na většině i s tělem usmrceného člověka, i když ne vždy je to pravidlem. Ve druhé příloze obrazových materiálů jsou přiloženy různé druhy a formy dopisů na rozloučenou. Co bych ráda velmi ocenila, jsou však podrobné popisky u jednotlivých fotografií, které hezky ilustrují kontext sebevražedného jednání.

Kniha je to nepochybně náročná svou tematikou. Ráda bych uklidnila čtenáře, který by se cítil být odrazen množstvím stran i formátem knihy z obavy, že je to kniha těžce stravitelná co do srozumitelnosti (či odbornosti) textu. Naopak: je psaná přístupným a srozumitelným způsobem.

Kniha je členěna do 3 okruhů:

Umění zemřít vlastní rukou: část, která je věnována fenoménu sebevraždy v průběhu času a kultur. Jsou zde popsané jednotlivé přístupy (sociologický, medicínský, psychologický a etnologický), a dále velmi obsáhle pojaté nejzákladnější otázky: Proč? Jak? Kde? Kdy? Osobně pro mě byly nejzajímavější kapitoly věnující se vztahu k místu a přáním (ne)být nalezen.

Umění pochopit: část věnovaná procesu vyšetřování sebevraždy a pohledům příslušných odborností. Velmi oceňuji, že je tato část věnována opravdu velikému množství příběhů a zkušeností mnoha lidí podílejících se na vyšetřování. Je to rozhodně část plná silných emocí.

Umění se rozloučit: je část, která je věnována dopisům na rozloučenou, poslednímu vzkazu zemřelého svému nejbližšímu okolí. Dopisy na rozloučenou jsou taková tenká nit, která se vine celou knihou. Sebevražda, která není zakončena posledním dialogem, je vždycky velmi bolestná. V předchozí části knihy se většina výpovědí policejních pracovníků participujících na probíhajícím vyšetřování točí kolem naléhavosti pozůstalých, kteří jsou plni otázek, na něž neznají odpověď a touží je získat po vyšetřovatelích. Nezodpovězená otázka Proč? je myšlenka, na kterou nelze přestat myslet. Je to bolest, kterou nelze zahojit. Je to proces, který nelze ukončit. Nutí nás pátrat po příčinách, abychom mohli odpustit a odejít. Ne vždy se však podaří tuto otázku zodpovědět.

Kniha je velmi obsáhlou publikací, ze které čtenáře opakovaně mrazí. I přes její značnou obsáhlost však byla témata, kterých se dotkla jen letmo a která dle mého názoru s tématem sebevražedného jednání souvisí. Jedním z nich je například téma asistovaných sebevražd a eutanazie, která je zmíněna jen velmi okrajově. Nepopírám, že se s tímto tématem setkávám častěji než kolegové z jiných pracovišť, případně než čtenáři se zcela jiným profesním zaměřením. Přesto mě napadá, zda to není otázka, kterou se budeme jednou všichni zabývat stále více v důsledku prodlužující se délky života a pokroku na poli lékařských technologií. Diskuze na toto téma by jistě zabrala mnoho času a rozhodně přesahuje formát této recenze. Zůstala mi však podnětem k zamyšlení k okamžiku, kdy jsem zaklapla tuto knihu. Zda jsou lidské příběhy, plné bolesti, tragédie a nekonečného děsu, které by si zasloužili důstojnějšího konce než ty, o kterých se můžete dočíst, a na některé se i podívat, v této knize.