„Jak jí to máme sdělit? Je to přeci ještě dítě.“ Smrt blízkého člověka je velmi náročnou životní zkušeností, zvláště pokud jí čelíme v období křehkého věku dětství či dospívání. Snad všichni bychom si přáli, aby se nejčernější scénáře životních zkušeností mohly vyhnout právě těm nejmenším. I přesto, že to není možné, můžeme dětem alespoň jejich náročnou cestu truchlení pomoci projít citlivě, nezanechat větší šrámy a dát naději, že i velmi náročné situace v životě můžeme společně zvládnout. Děti musí v danou chvíli vědět, že tu pro ně jsme a mohou se na nás spolehnout.

„Významná ztráta může sice ovlivnit vývoj dítěte či dospívajícího, ale bezpečná, citlivá a empatická péče jim může pomoci zármutek překonat“ (s. 27).

Smrti a umírání patří mezi nejcitlivější témata. Zranitelnost dětského věku nás nutně přivádí k otázkám, jak s dětmi o smrti nejen komunikovat, ale i jak jim pomoci ztrátu prožít a být pro ně v dané chvíli dostatečnou a empatickou oporou. Významná část tohoto úkolu vyrovnávání se se ztrátou je na nás samotných, ač sami v danou chvíli můžeme procházet nejtěžším obdobím našeho života. V okamžik smrti se blízkým zastavil svět a zdá se, že se proměnil ve svět zcela jiný, nic není jako dříve a budoucnost s sebou přináší řadu změn. A jako my sami dané situaci nějak čelíme, jsou tu s námi i děti, které nás v danou chvíli potřebují více než kdy jindy.

„To, že reakce pozůstalých dětí a dospívajících mohou být zcela jiné, než jaké dospělí očekávají, neznamená, že tyto reakce nejsou normální…“ (s. 27)

Ať se již jedná o ztrátu prarodiče, rodiče či sourozence, jedná se především o někoho, s kým mělo dítě nějaký vztah. Společně s tím nám na mysl přichází mnoho otázek vztahujících se k pomoci dětem a dospívajícím procházejícím procesem ztráty. „Mám jí to říci? A kdy bude nejlepší doba? Měl bych vyhledat odborníka? Porozumí tomu vůbec? Proč se chová, jako kdyby se nic nestalo?“ Nejen tyto otázky se nejčastěji vynořují při ztrátě někoho blízkého, kdy se dospělí rozhodnou vyhledat pomoc odborníků, protože odpovědi nemusí být zcela nablízku.

„Vztahová ztráta představuje ukončení možnosti komunikovat, mít společné zážitky či být jinak v emocionální a fyzické přítomnosti určité osoby, protože tato osoba zemřela.“ (s. 11).

O to více můžeme v danou chvíli ocenit knihu Zármutek dětí a dospívajících, která k tomuto tématu přistupuje z mnoha úhlů pohledu upozorňujících především na to, že neexistuje předem jasná a přímá odpověď. Naopak se v průběhu knihy můžeme zamýšlet nad všemi aspekty, které s sebou konečnost z pohledu dítěte přináší a co bychom neměli opomenout. Nikdy se totiž nejedná pouze o jednu oddělenou událost, ale o celé spektrum změn, které se netýkají jen současnosti, ale i budoucnosti dítěte. 

„Zármutek dětí a dospívajících, kteří přišli o rodiče, určitým způsobem přetrvává i do dospělosti, přestože nabývá jiné kvality. Může se např. znovuoživit v určitých situacích. Kdykoliv v průběhu dospělosti jim může chybět matčina empatie, otcova pomoc, rady a vedení. Uvědomují si to nejen v situacích, kdy se dostanou do nějakých nesnází, …, ale paradoxně také v situacích, které jsou vnímány jako nanejvýš pozitivní, např. promoce, svatba, narození dítěte…“ (s. 83).

Kniha jednak přináší širší kontext tématu smrti a umírání, tak hlubší porozumění procesu truchlení u dětí a dospívajících. Kapitoly nabídnou teoretická uchopení tématu smrti a uvedou faktory, které mají dopad na proces vyrovnávání se se ztrátou v dětském věku. Popsány jsou konkrétní dopady na prožívání dětí a nastalé změny v jejich životě. Kniha se tak stává průvodcem dospělému, aby o ztrátě přemýšlel v širších souvislostech a dokázal se tak co možná nejvíce přiblížit k prožívání ztráty pohledem dítěte.

Téměř vždy se v krajních situacích mohou vyskytovat i názory, které slovo pochopení a citlivost nenacházejí ve svém slovníku. Je tedy na místě upozorňovat na mýty a omyly, které se pojí s přístupem k dětem se zkušeností smrti a umírání. Již samotné zamyšlení se nad limity některých vžitých tvrzení nás může upozornit na jejich možné negativní dopady a naopak může napomoci citlivější práci s dětmi.

„Mýtus, že by děti měly být před smrtí chráněny, souvisí s další hluboce zakořeněnou mylnou představou, že by dospělí měli své truchlení před dětmi skrývat. Tím, že dospělí dovolí dát průchod svému zármutku před dětmi, pomáhají nejen sobě, ale i jim.“ (s. 109).

Autorky též provedly výzkum procesu truchlení dětí a dospívajících. V rámci knihy se tak můžeme přiblížit k prožívání ztráty z různých úhlů pohledu skrze autentická vyjádření konkrétních lidí. Možná skrze sdílení lze nalézt alespoň malou podporu toho, že na ztrátu nejsme sami, ale že jsou na světě i další lidé, kteří něčím podobným museli projít. Závěr knihy se věnuje podpoře truchlení u dětí a dospívajících, ať skrze empatický a trpělivý přístup, tak skrze možné techniky jako například výtvarné, hudební či slovesné prostředky.

„Děti a dospívající se mohou v poradenském vztahu (či v jiném bezpečném a důvěrném vztahu) učit zpracovat své pocity. Naučí se své pocity jasně pojmenovat a směřovat je tam, kam skutečně patří – např. k zemřelému a jeho vnitřní reprezentaci.“ (s. 49).

Na knize se dá ocenit především komplexní uchopení problematiky ztráty v dětském věku. I přes spíše učebnicovou formu, je text velmi čtivý, doplněný o konkrétní vyjádření, která celou problematiku autenticky přibližují. Využitelnost knihy je možná jak pro odbornou populaci, tak i dospělé, kteří se chtějí více k dětem přiblížit a provést je náročnou životní zkušeností. Kniha přináší mnoho praktických a užitečných poznatků, které nám mohou při pomoci dětem být k užitku. A je na místě připomenout, že takto citlivé téma je zcela v pořádku řešit i s odborníky a neobávat se vyhledání jejich pomoci, pokud si nevíme sami rady.