Archiv štítku: empatie

Jesper Juul, Peter Hoeg a kol.: Trénink empatie u dětí

Trochu jiný trénink empatie. Příručka je dílem Sdružení pro životní kompetence dětí, které bylo založeno za účelem rozvoje životní kompetence, existenciálního spočinutí v sobě a moudrosti srdce v pedagogické práci s dětmi. Účel sdružení výstižně shrnuje přístup autorů k tréninku empatie. Věří, že čím lepší vztah samy k sobě děti mají, tím lépe se dokážou učit a tím harmoničtěji mohou vyrůstat a dospívat.

trenink

Autoři upozorňují, že se děti se schopností empatie již rodí. Cvičení nejsou zaměřená na naučení nové dovednosti, ale na navázání zdrojů, které děti v sobě již mají. Přes nápor podnětů a aktivit pouze nemají čas a prostor tyto dovednosti rozvíjet.

Kniha nabízí cvičení pro rozvoj empatie inspirována meditačními technikami osvobozenými od náboženských dogmat. Za základní kompetence pro rozvoj empatie považují práci s tělem, dechem, srdcem, kreativitou a vědomím.

Pro odborníka mohou být některé argumenty nedostatečně vysvětlené a nepodložené. Očekávala bych u výroků typu: „srdce má mnohem větší roli, než jsme mysleli, v procesu řízení mozku“ či „srdce koordinuje produkci mozku“, vysvětlení, z jakých zdrojů autoři vycházejí, odkaz na výzkumy a teorie. Což v knize chybí.

Zajímavá je diskuze o zavedení tréninku empatie do škol, která běží i v českých médiích a ve vzdělávacích platformách spíše v duchu osobnostního rozvoje, popř. nácviku sociálních dovedností. Autoři trefně popisují, že přechod od autoritářské výuky způsobil jakési vakuum, které je stále nezaplněné a nabízí široké možnosti různých výchovných přístupů. Neexistuje jednotný proud, proto je diskuze velmi potřebná. Mnoho škol již zavedlo osobnostní rozvoj přímo do své výuky, či jej nabízí formou skupin zaměřených na rozvoj sociálních dovedností vedené školními psychology, nejedná se však o systémové řešení, ale o vlastní aktivitu škol.

Knížka může být zajímavou inspirací pro studenty pedagogiky a psychologie a pro zájemce z řad laiků i odborníků, kteří se zajímají o dané téma. Rozvoj empatie pomocí meditačních technik, které dítě vracejí k sobě a jeho vnitřním prožitkům, by určitě měl mít místo v diskuzi o osobnostním rozvoji dítěte.

Deprese, panické ataky, PPP: XXIII. část

Empatie jako dvojsečná zbraň

https://welldoing.org/storage/app/uploads/public/58e/f7e/e7a/58ef7ee7a63bd422754604.jpgEmpatie se popisuje jako schopnost vcítit se do druhého člověka a porozumět jeho emocím.
Empatičtí lidé jsou nám přirozeně bližší a dokážeme jim snáz věřit a více se otevřít. Je považována za bezpochyby pozitivní vlastnost, kterou z druhých lidí dokážeme přirozeně vycítit.
Co když ale dokáže také ubližovat?

Vždycky jsem se považovala za velmi emotivního člověka. Všechno hrozně prožívám, jak to dobré, tak to špatné. Pokud jsem z něčeho nadšená, tak je to opravdová vřelá radost. Naopak pokud prožívám něco špatného, tak prožívám se stejnou intenzitou. Tím spíš, že jsem vždycky byla ve všem extremista, tak ani tento případ není výjimkou.

Odjakživa jsem slýchala příběhy lidí a nechápala jsem, jak je možné, že mi lidé tolik důvěřují a svěřují mi své příběhy. Povídala a prožívala jsem je s nimi ještě dlouho předtím, než se u mě vůbec projevily jakékoliv problémy s duševním zdravím. Všichni mi vždycky říkali, že se u mě cítí v bezpečí, že je vyslechnu, neodsoudím a snažím se jim pomoci. Tímto jsem se začala hodně zajímat o druhé lidi, o jejich prožívání, o jejich pocity a trápení. Postupem času se začaly objevovat problémy s duševním zdravím, které mi otevřely oči víc než cokoli předtím. Když sami pocítíte, jaké to je, když bolí duše, změní vás to. Od té doby jsem ještě empatičtější než kdy předtím. Vím, jaké to je, když i obyčejné věci jsou nepřekonatelný problém, jak je těžké smát se, dívat se na svět, dovolit si plakat.

Od té doby poslouchám mnohem pozorněji. Přemýšlím. Snažím se pomoci. Je neskutečně krásné, když vidím, že jsem někomu alespoň trochu ulehčila od jeho trápení, protože jsem pochopila, že na světě je pouze jedna věc, která vás udělá šťastnými. A sice, když si uvědomíte, že všichni jsme lidé. Všichni máme svá trápení, svoje problémy a radosti. Pro mě je největší štěstí, když vidím milované lidi kolem sebe šťastné. Potom vím, že nic víc nepotřebuji. Je neskutečně osvobozující, když si uvědomíme, že na tomto světě nejsme sami za sebe, a že je krásné starat se o druhé lidi a ne jen o sebe. Je krásné vidět, jak se lidi usmívají. Když mají radost z maličkostí. Naučila jsem se, že je můžu potěšit maličkostmi. Hrozně ráda se o lidi kolem sebe starám, protože vím, že to má smysl. Starat se o druhé, aniž byste za to něco očekávali. Jen tak. Naprosto neúčelně. Upřímně. Cítit. Vnímat.

Empatie je krásná, bohužel však dvousečná. Na jednu stranu mohu cítit štěstí, na druhou se dokážu vcítit do bolesti druhých lidí takovým způsobem, jako bych ji cítila sama. Jen těžko lze popsat pocit, když vás bolí u srdce. Je to neskutečně hluboká bolest, kterou cítíte dlouho poté.
Tak moc nechci, aby se trápili lidé kolem mě, až se trápím sama.

Už od mala jsem se cítila nepochopená. Pamatuji si jako by to bylo včera, když jsem seděla v šesté třídě na posteli a poslouchala Andreu Bocelliho a jeho skladbu Vivo per lei. Cítila jsem takový ten hřejivý pocit, který mám dodnes, když poslouchám hudbu, když zpívám, když máme koncert se sborem, když tančím. Dodnes se cítím neskutečně nepochopená. Vždy mě každý viděl jako emancipovanou a silnou, jež rozdává úsměvy a snaží se všem pomoci. Málokdo ale zahlédl tu křehkou citlivou holku, která všechno tolik prožívala. Která se teď cítí jako labuť se zlomenými křídly. Snaží se, aby svět pochopil.

Svět, který vidí pouze očima, ale pro oči nevidí. Kéž by dokázal vidět také srdcem.

Recenze semináře ENJOYING

O štěstí bylo napsáno již mnoho. Jedni jej považují za dosažitelný a udržitelný cíl svého celoživotního směřování, druzí jej zatracují jako stav nedosažitelný či nanejvýše pomíjivý. Nesčetně návodů, jak tohoto prožitku dosáhnout naleznete v řadě periodik (nejen) s psychologickou tématikou. Zajímat se o tento jev nicméně začala ve velkém i psychologie coby věda. Ačkoli se závěry četných výzkumů zabývajících se tímto fenoménem různí, v jednom se často shodují: štěstí je v první řadě aktivita, tedy cíleně zaměřená pozornost.

7f1f3ddbb15cd43eefa18261b13fc2d4--dorm-quotes-sign-quotes

A právě tento přístup zastává také ENJOYING, kterému jsme se pod vedením lektora Mgr. Jiřího Hamerského věnovali na celodenním semináři (Enjoying – nekompromisní štěstí v životě), který se uskutečnil podzimní sobotu 23. září 2017 v Domě osobního rozvoje Maitrea.

„Jsme tu proto, abychom zažívali mimořádnou radost.“ Esther a Jerry Hicks

Prožitkový seminář je určen především pro ty, kteří doposud takto zaměřený seminář neabsolvovali, poskytuje nicméně prostor i pro hlubší ponoření se do této tématiky všem, kteří již obdobnými kurzy či workshopy prošli. Jeho cíle, se kterými jsme byli seznámeni v úvodu setkání, jsou nemalé:

  • umožnit cítit se v životě šťastně navzdory všem životním okolnostem;
  • osvojit si schopnost získat v životě to, co chceme (ve smyslu naplnění vlastního potenciálu), případně také zjistit, co to právě v našem případě je.

Setkání začíná představením se (lektora i účastníků) a krátkým teoretickým úvodem do Enjoyingu. Co to vlastně Enjoying je, jak jej poznáme, jaká je jeho esence, jaké k němu vedou cesty? Teorie je vystavěna na četných výzkumech, které byly v této oblasti realizovány, a vyjma citací zmíněných lektorem na ně více odkazuje také prezentace, kterou po kurzu účastníci obdrží.

Po seznámení se s tímto konceptem již následují jednotlivá cvičení. Těm je věnována skutečně převážná část kurzu.

Cvičení jsou citlivě vybírána a realizována s ohledem na vyladění všech účastníků. Samozřejmostí je také možnost nezúčastnění se kteréhokoli z nich, resp. zúčastnění se pouze pasivně; sama za sebe nicméně mohu maximální zapojení se do všech aktivit rozhodně doporučit.

Nerada bych prozradila, na co konkrétně je možné se těšit, naznačím ovšem alespoň, že jsou součástí kurzu autoterapeutické techniky, imaginace, cvičení věnující se vděčnosti, oceňování a empatii, několik minut jógy smíchu (která – i přes počáteční rozpaky mnohých účastníků, mě nevyjímaje – patřila k mým nejoblíbenějším okamžikům kurzu) a další.

Jednotlivá cvičení jsou poskládána v logické návaznosti tak, aby nebyl účastník kurzu zahlcen podrobným zaměřením se pouze na jednu z výše jmenovaných oblastí; náročnější cvičení jsou pak prokládána cvičeními relaxačními. Je patrné, že má lektor s pořádáním seminářů mnoho zkušeností a dokáže proto citlivě pracovat s vyladěním jednotlivých účastníků.

Mimo výše zmíněného oceňuji také lektorův zřetelný zájem o tuto oblast a jeho sečtělost. Vyjma doporučení jeho vlastní knihy Sedm poselství (příběh studentky psychologie, kterou učí delfíni štěstí; předmluva: Květa Fialová) v průběhu celého dne nešetřil tipy na kvalitní literaturu, která může být nadále v cestě za Enjoyingem nápomocná.

Kurz mohu rozhodně doporučit všem, kteří by byli rádi ve svém životě spokojenější a šťastnější; na cestě osobního rozvoje bude výborným obohacením i zpestřením. Již samotná přítomnost na kurzu a setkání s lektorem, ze kterého spokojenost přímo vyzařuje, ve vás s jistotou vyvolá velmi hřejivý pocit a pozvedne náladu. Já osobně kurz považuji za jeden z nejlepších, kterých jsem se v poslední době zúčastnila!

Radka Gottwaldová: Jak na pasivní agresi

V dnešní rychlé a hektické době je téma agrese – ať již „skryté“ či přímé – velmi na místě. Většina z nás se setkala s verbální či fyzickou osobně, tedy v rámci akce-reakce; pasivní agrese je pak o něco důmyslnější.

agrese2

Pro mnoho lidí je tento pojem nesrozumitelný. „Skutečně můžeme v souvislosti s agresivitou hovořit o neaktivitě?“ Můžeme. A právě o všech možných projevech tohoto typu agrese kniha pojednává; mohou sem spadat i jinak kladné projevy, u kterých bychom neodhadli, že by mohly vyjadřovat hněv či útok, například humor, resp. jeho temná tvář – sarkasmus, uštěpačné poznámky či zesměšňování a ponižování druhých.

Publikace je přehlednou teoretickou základnou pro širokou veřejnost a objasňuje mnohé otázky, například „Co člověku vlastně takový typ agrese přinese?“ Je dobrým průvodcem pro všechny, kteří hledají definici této problematiky, zároveň poskytuje příklady z praxe pomáhající dokreslit některé užité termíny. Jednotlivé kazuistiky čtenáři lépe umožní představit si, jak konkrétní situace může vypadat. Jsou cenným předáním osobní zkušenosti, kterou již možná má i samotný čtenář, jen si to zatím dostatečně neuvědomil/nechtěl uvědomit.

Pasivní agrese není záležitostí vázanou na pohlaví, víru, barvu pleti či na věk. Může se týkat úplně každého – prostě proto, že je lidskou bytostí a má své emoce (jako například vztek), ego, obranné mechanismy (jako například potlačení) a sociální interakce (kde se pravděpodobně pasivní agrese projevuje).

Kniha není zatížena zbytečnými ilustracemi, pouze doplněna o několik tabulek či názorných grafů pro lepší představu daného tématu. I přes nepříliš příjemné téma se četla lehce a plynule. Kapitoly jsou řazeny logicky: nejprve je definován pojem pasivní agrese, který je taktéž vymezen vůči jiným termínům, se kterými je často chybně zaměňován, postupně se kapitoly dostávají až k jádru příčin vzniku tohoto chování, k popisu typických situací, kde se s ní můžeme setkat, až po návrhy řešení, jak s tím „bojovat“, či spíše jak se k tomuto projevu chování stavět a jak konstruktivně řešit vzniklé situace pomocí asertivity.

Kniha je pravidelně doplněna o testy (sadu návodných otázek), na které může být zajímavé si odpovědět a zjistit, jak na tom jste vy sami.

Líbí se mi, že kniha končí pozitivním tématem, a tím je empatie. O té již bylo napsáno hodně, přesto se mi zdá, že ji spousta lidí podceňuje či minimálně nedoceňuje. V rámci této knihy mi připadá jakýmsi odlehčením tématu agrese, tedy něčeho negativního.

Jako velmi potřebnou a aktuální hodnotím také část související s pasivní agresí v rámci sociálních médií, kam spadá například stalking. Slýcháme o něm často, možná si však plně neuvědomujeme všechny souvislosti.

Velmi se mi také na knize líbí, že se věnuje i přidruženým souvisejícím fenoménům, jakými je například rozdíl mezi introverty a pasivně agresivními jedinci. Lidé (i odborně vzdělaní v této oblasti) často podobné pojmy zaměňují, což poté vede k mnoha nesprávným názorům šířícím se v celé společnosti.

Kniha má co nabídnout jak čtenářům zdatným v psychologii, tak i laické populaci, pro kterou jsou určená četná vysvětlení. Doporučila bych ji všem, kteří se s pasivní agresí setkali, ať již z pozice agresora, či pozice sociálního okolí člověka takto se projevujícího. Knihu ocení obě skupiny. První skupině pomůže zorientovat se ve svých pocitech a ve svém jednání; přispěje také k získání náhledu. Druhé skupině možná umožní lépe porozumět lidem používajícím tento typ neupřímné a vyhýbavé komunikace a zároveň nabízí jakýsi návod, jak se vypořádat s konfliktními situacemi správnou cestou.