„Proměna mi říká, že smím být, a to se vším, co ke mně patří. Přijímám se takový, jaký jsem a jakým jsem se stal. Zároveň si však uvědomuji i to, že ještě nejsem tím, kým bych ze své podstaty mohl být.“ (s. 8)

Útlejší kniha s podtitulem „Odvaha stát se novým člověkem“ a s motýlem na obalu na první pohled může působit jako jeden z amerických manuálů „Jak změnit svůj život k lepšímu za 7 dní“. Avšak kdo má odvahu ji otevřít, pochopí, že její poselství je přesně opačné. Autor se zamýšlí nad rozdílem mezi změnou a proměnou – zatímco při změně obvykle negujeme všechno dřívější s přesvědčením, že teprve nyní se všechno od základu zlepší, v procesu proměny jde spíše o transformaci všech svých předchozích zážitků a zkušeností a jejich posunutí na další úroveň. Podobně, jako když se z kukly stává barevný motýl.

Tuto myšlenku autor dále rozvíjí pomocí pohádek, v nichž ukazuje proces proměny. V jednom z klíčových pohádkových příběhů, který autor rozebírá, vystupuje mladík, jehož pošle otec vícekrát do světa na zkušenou a za vzděláním. K otcově zklamání se však syn pokaždé vrací s jedinou a stále stejnou nabytou znalostí – rozumí řeči štěkajících psů. Jenže právě tato zdánlivě absurdní dovednost přivede mladíka až na Svatý stolec, neboť se na konci příběhu stává papežem. Tato pohádka metaforicky vyjadřuje, že je potřeba, aby každý z nás rozuměl hlasu „štěkotu svých vnitřních psů“ – svých vášní, slabostí, chyb, místo toho, aby se snažil je umlčet. Spíše toto porozumění může vést k rozvoji svého potenciálu:

„…nemůžeme očekávat proměnu, která by nás dočista zbavila všech slabostí, chyb, resentimentů a zranění. Nadále si uchováme svou neurotickou strukturu, jenže ta nám už nebrání žít. Boží život se tím spíše zjeví na našich vášních a zraněních. Cílem naší duchovní cesty není zbavit se vášní, ale proměnit je tak, aby začaly sloužit životu, aby horlivě hlásaly Boha.“ (s. 61)

Anselm Grün (* 1945) je plodným autorem – napsal zhruba dvě stě titulů, přičemž asi polovina z nich je přeložena do češtiny. Mezi křesťanskými teology a čtenáři duchovní literatury jej není třeba blíže představovat. Tento německý katolický kněz, benediktinský mnich, a také ekonom, podivuhodně propojuje své pastorální zkušenosti a teologické znalosti s praktickou aplikací a s psychologickými perspektivami.

Ačkoliv se autor odvolává výhradně na C. S. Junga, v jeho pojetí lidského růstu můžeme najít i prvky humanistické psychologie. Vždyť myšlenka, že je potřeba akceptovat vlastní pocity, byla veskrze vlastní také Carlu Rogersovi a jeho pojetí psychoterapeutické práce. Můžeme říci, že také Grün ve svém díle vyzdvihuje hodnoty akceptace, empatie a autenticity.

Kniha je proto doporučeníhodná pro všechny věřící psychology, pastorační asistenty a zájemce o křesťanský pohled na člověka. Na své si přijdou také příznivci tzv. hagioterapie – tj. terapie pomocí biblických příběhů, neboť autor vychází z řady z nich a ilustruje na nich proces proměny. Každý čtenář však musí počítat s tím, že kniha vychází z předpokladu víry v Boha, s Nímž lze žít v dynamickém vztahu, a skrze Něhož člověk může získat odpuštění a pokoj. Na publikaci oceňuji, že je psána čtivě, je rovněž přehledně rozčleněna. Také dovedně propojuje znalosti z křesťanské teologie s psychologickými aspekty. Zároveň však nutno říci, že pravidelné čtenáře Grünových publikací ničím novým nepřekvapí. Což snad ani nevadí – vždyť není třeba dělat radikální změny, aby se věci proměnily k lepšímu…