Titul nese podnázev “průvodce věkem úzkosti”. Kdybych si nepřečetla, že první vydání vyšlo už v roce 1951, asi by mě nenapadlo, že kniha není reakcí na současnou dobu, nýbrž na dobu před sedmdesáti lety. Její autor Alan Watts žil v letech 1915 – 1973 a byl duchovním učitelem, který přinášel myšlenky východních filosofických proudů na Západ.
V této knize se zamýšlí nad naší potřebou jistoty a stability, která vychází z toho, že se vše kolem nás neustále proměňuje. Watts říká, že pevné body, o které se můžeme opřít, si budujeme ve formě víry nebo vědy v naivní snaze vytvořit z reality něco pevného, stabilního a neměnného. Jenže tento způsob vyrovnání se s nejistotou je podle autora jen cestou do dalšího trápení.
A tak nabízí cestu jinou. Místo snahy vybudovat si životní jistoty, které vlastně neexistují, se můžeme naučit žít s nejistotou. Tu lze přijmout a dokonce ji i vítat. “Můžeme se naprosto vzdát veškerých snah věřit a začít brát život opravdu takový, jaký je. Takový výchozí bod nám otevírá cestu životem, na které se nemusíme opírat o mýtus, ale ani nám nehrozí pád do hlubin zoufalství. Tak upřímná cesta však vyžaduje úplný obrat našich všedních zaběhlých vzorců myšlení a vnímání.”
Alan Watts prezentuje myšlenky, o kterých se možná nedá říct, že jsou nové, zajímáte-li se o filosofii Východu. V určitém smyslu mi připomínají i postmoderní myšlení, které také hovoří o tom, že neexistuje objektivní realita a které tak boří společností vybudované “jistoty” skrze tvrzení, že nic není univerzálně platné.
Nicméně způsob, jakým své postřehy autor představuje, je pro mě jedinečný. Byl skvělým pozorovatelem, který dokázal názorně uchopit a pojmenovat věci, a chystá tak mnohému čtenáři spoustu aha-momentů. Nicméně jak asi víte, jednou věcí je něco logicky chápat, druhou věcí je to žít. A tak se pro vás může tahle kniha stát jakýmsi intelektuálním cvičením, nebo vás může dovést k jinému způsobu prožívání a pohledu na život…je to na vás. Alespoň do jisté míry. Pro mě, a myslím, že pro mnoho lidí, bude kniha takovým hlavolamem, a nepřestaneme se sami sebe ptát, jak to autor vlastně myslel, a jestli jsme to skutečně pochopili… nojo, ale to je vlastně možná ta nejistota, se kterou musíme žít. 🙂
Co říct závěrem? Zaujme-li vás tato kniha či autor, pak je možné nalézt některé překlady jeho děl zde (http://www.makon.cz/dilo.html). Zároveň stojí za povšimnutí nakladatelství Alferia (https://www.alferia.cz/), které je značkou Nakladatelského domu Grada, a které vydává mnoho knih spojených s východní filosofií, seberozvojem, zdravým životním stylem.
ím být, a to se vším, co ke mně patří. Přijímám se takový, jaký jsem a jakým jsem se stal. Zároveň si však uvědomuji i to, že ještě nejsem tím, kým bych ze své podstaty mohl být.“ (s. 8)
d S. Kushner přináší čtenářům skrze řádky své knihy podnětné myšlenky směřující k otázce, kterou si klade každý z nás – jak dojít k naplnění našeho života, jak dát našemu životu smysl, který nás ujistí o tom, že jsme byli pro svět významní.
ho postoj je dvojí. Tak začíná knihu Já a Ty Martin Buber, židovský filosof ovlivněný Feuerbachem, Kierkegaardem a chasidskými příběhy. Jeho koncepce patří do oblasti filosofie dialogu, filosofie individuálního vztahu s druhou osobou. Takové setkávání se podle něj děje ve dvou modech, jimž zasvětil právě tuto knihou. Nakladatelství Portál vydává její 4., přepracované a doplněné vydání.
merického spisovatele Iana Caldwella je v oficiální anotaci označena jako „dramatický příběh, který si svou erudicí nezadá s romány Umberta Eca a napětím s thrillery Dana Browna“. Obávám se, že v tomto případě anotace knize spíš ubližuje – už srovnání jednoho díla současně s Ecem a Brownem je trochu podezřelé, vzhledem k rozdílnosti obou spisovatelů. Eco stavěl na obrovském přehledu v oblasti literatury, historie i filosofie. Brown zase na ději, který graduje v každé kapitole a ubíhá tak rychle, že čtenář nemá čas přemýšlet nad logickými nedostatky. Páté evangelium se vydává jinou cestou.