Archiv štítku: motivace

Zdravé emoce pěstujme a hýčkejme, Karel Nešpor ukazuje jak na to prakticky a jednoduše

Nová kniha psychiatra Karla Nešpora Jde to i s úsměvem nabízí povídání ke zlepšení nálady, praktické rady ke zkoušení zdravých emocí a spoustu podnětů k zamyšlení, které nám mohou pomoci zvládat dnešní uspěchaný život.

Karel Nešpor je známý psychiatr zabývající se léčbou návykových nemocí, má dlouholeté zkušenosti z působení v Psychiatrické nemocnici Bohnice a je také autorem mnoha odborných i populárně naučných knih o sebeovládání, bolesti či o rizikových emocích.

Kniha Jde to i s úsměvem se zabývá těmi zdravými emocemi, jako je vděčnost, laskavost, pohoda, spokojenost či důvěra. Obsahuje mnoho krátkých příběhů, zamyšlení, postřehů, které nám mohou pomoci nahlédnout na některé situace z jiného úhlu nebo se zamyslet nad jiným způsobem jejich řešení.

Součástí knihy jsou i postupy, rady a návody, jak zachovat klid, jak mít nadhled, jak nereagovat ihned, jak rozpoznat spouštěč po bažení a zvládnout ho. Celá kniha je napsána velmi srozumitelně, jednoduše a velice mile a laskavě, což je autorův rukopis, který dokáže zpříjemnit leckteré každodenní starosti.

Mimoto se člověk dozví informace z léčby návykových nemocí, především alkoholismu a drogové závislosti. Autor se mezi řádky zmiňuje o problematice poruch paměti nebo o regeneraci mozku při abstinenci. Často také zmiňuje různé poznatky z východních kultur, protože se vedle své profese věnuje i józe, relaxačním technikám a meditaci.

Kniha se hodí každému, kdo se ve svém životě potýká se stresem, starostmi a problémy, u kterých má pocit, že je nedokáže zvládat a hledá způsob, jak si život zpříjemnit. Jde to totiž i s úsměvem.

– „Někdo přijde a chce nemožné. Když mu vysvětlím, že to nejde, začne mi říkat jízlivosti a urážet mě. Co byste v takové situaci udělal vy?“

– „V duchu ho politujte a dejte si pozor, aby se emoční infekce nepřenesla na vás.“

Susan Albers: Jak se uklidnit bez jídla

Kniha přináší prjak_se_uklidnit_bez_jidla_obalka_var.cdraktické tipy a techniky, které mohou pomoci člověku ke zklidnění těla i mysli, a tak i při boji s návykem zajídání negativních pocitů a hledání uspokojení či uklidnění v jídle. Pokud chcete lépe porozumět tomu, proč jídlo uklidňuje, pochopit mechanismy, které na různých úrovních k uklidnění jídlem vedou, je pro vás tato kniha tou pravou volbou. Získáte přehled o pěti základních způsobech sebeuklidnění, o meditacích všímavosti, o tom, jak změnit své myšlení směrem ke změně návyků i jak uvolnit a uklidnit své tělo pomocí smyslů či díky odvedení pozornosti.

Celý příspěvek

Marian Jelínek a Kamila Jetmarová: Neztraťte motivaci v době blahobytu

Jak již název vypovídá, nová kniha Neztraťte motivaci v době blahobytu od autorů Mariana Jelínka a Kamily Jetmarové se soustředí na nutnost výstupu z komfortní zóny v dnešní době – tedy době, která je charakteristická stále se zvyšující možností v lákavé komfortní zóně zůstávat – a motivaci k tomuto výstupu.

pictureprovider (1)

Kniha je rozčleněna do tří částí, přičemž první z nich čtenáře seznamuje s pozitivní psychologií, obecnými principy spokojenosti a cestami, kterými je možné jí dosáhnout; dotýká se také témat volného času a jeho využívání či svobody a možnostmi volby. V neposlední řadě se zaměřuje na současnou dobu, blahobyt – a to zejména materiální – s ní spojený a možná specifika a rizika, která z něj vyplývají.

Druhá z částí publikace se již blíže věnuje blahobytu a jeho (negativním) důsledkům na jedince. Popisuje možnosti výstupu z komfortní zóny, kterou blahobyt nabízí, a to nejen do ideální zóny učení, ale také zatěžující zóny stresu. Nabízí nejen rady, jak z daných výstupů vytěžit maximum, ale také motivaci k tomu, proč z komfortní zóny vůbec vystupovat a jak výstupy učinit co nejlépe.

Motivací se pak zabývá také třetí část knihy, přičemž se věnuje motivaci již od dětství, kdy poskytuje cenné informace, které lze využít při výchově dětí. Nezapomíná nicméně ani na dospělé. Soustředí se především na motivaci, kterou můžeme najít sami v sobě, nikoli na hledání podnětů a motivů ve vnějším světě.

Nemusíte se nicméně obávat nabádání k neustálému výstupu mimo komfortní zónu; autorům je známa samozřejmě také skutečnost, že není možné být neustále mimo svou komfortní zónu – v neustálém stresu by přeci jen jedinec neprospíval. Podobně však neprospívá ani při neustálém zdržování se v této zóně, ve které nenachází prostor ani možnosti pro vlastní růst. Důležité je proto neustále hledat vhodný poměr, který vede k vývoji. A právě k tomuto kniha čtenáře vede.

Publikace obsahuje mnoho skutečných příběhů, kterými ilustruje veškerou teorii, kterou čtenáři předkládá. Příběhy většinou popisují životní cestu světově známých a úspěšných jedinců, zejména sportovců, vhodně jsou nicméně přizpůsobeny běžnému čtenáři. Motivaci nachází také v rozličných náboženských a filozofických směrech.

Velmi pozitivně hodnotím také seznam zdrojů, ze kterých autoři čerpali, i doporučení na další relevantní literaturu. Tak nadto činí velmi nevtíravým způsobem, kdy čtenáři další vhodné publikace pouze zmíní, případně krátce uvedou, čím by mohly obohatit.

Jako negativní nicméně shledávám jistou rozvláčnost textu. Nadto publikace nepůsobí uceleným dojmem; jednotlivé kapitoly na sebe nenavazují a jejich uspořádání vyhlíží značně náhodně a chaoticky.

Za sebe bych knihu doporučila všem, kteří pracují na svém osobním rozvoji a hledají nové podněty, které by je na jejich cestě mohly posunout dále. Vhodná bude i pro rodiče, kterým nabídne nový úhel pohledu při výchově jejich dětí.

Anselm Grün: Proměň se!

„Proměna mi říká, že smproměňseím být, a to se vším, co ke mně patří. Přijímám se takový, jaký jsem a jakým jsem se stal. Zároveň si však uvědomuji i to, že ještě nejsem tím, kým bych ze své podstaty mohl být.“ (s. 8)

Celý příspěvek

Karel Nešpor: Jak být milejší

Kniha Jak být mpictureprovider (16)ilejší doktora Nešpora slibuje čtenáři praktický a jednoduchý přehled toho, čemu autor říká „zdravé emoce“. Sympatické je, že se nesnaží popírat důležitost záporných emocí – letmo zmiňuje, že v některých situacích je smutek či zlost adekvátní reakcí – ale kniha se věnuje pozitivním emocím.

Celý příspěvek

Kde zakusit kousek zeleně? V Praze rozhodně ano!

sun-lights-personalities-forests

Čím víc se blíží oficiální konec semestru, nás studenty to dělí do dvou skupin. První skupina už hrdě prohlašuje, že všechny svoje povinnosti a starosti mají za sebou a dávají sbohem stresu během zkouškového. Ta druhá skupina studentů se zas snaží do této fáze dostat, všemi možnými způsoby podotýkám. Já osobně patřím stále do té druhé. Odpočítávám dny, kdy budu mít zkoušky za sebou a přemýšlím, jak vlastně bude můj život vypadat, bez dnů strávených u knížek a shánění výpisků od ostatních spolužáků. I přes to, že všichni směřujeme tedy ke stejnému cíli, naše metody jak toho dosáhnout jsou odlišné. Například já jsem člověk, který se nemůže učit nikde jinde než doma, zavřený sám v jednom pokoji s hudbou tak nahlas, že ani nezaznamenám tlukot sousedů na strop. Oproti tomu znám lidi, kteří se naopak nenaučí nikde jinde než například v kavárně, v davu spousty lidí. Tak jako tak, ať už máme jakýkoliv styl učení, je potřeba kyslíku, abychom si pořádně prokrvili mozek,  a zároveň můžeme využít toho, že je venku hezky. A kde jinde toto spojit než v krásném pražském prostředí obklopené stromy a letní náladou? Trochu jsem pátrala a našla jsem několik míst, které právě tyto podmínky splňují. Tyto místa jsou vhodná, jak pro ty kteří se rádi učí venku, či pro lidi jako jsem já, kteří se naopak potřebují na chvilku odreagovat a taková procházka je ideální činnost.

Jako první máme Oboru Hvězda. Ta se nachází na prostranství Divoké Šárky, pár stanic od metra Nemocnice Motol či Petřiny. Blíž k centru Prahy se pak nachází hned několik míst, jako jsou Jelení příkop, Královská zahrada či Chotkovy sady. Všechna tři místa se nachází u metra Hradčanská. Další místa nacházející se poblíž Petřínské rozhledny jsou například Lobkovická zahrada, Seminářská zahrada, zahrada Kinských,  či samotné Petřínské sady. Dále máme směrem ke stanici metra Anděl maličký park Portheimka, který se nachází u baziliky sv. Václava a je u Dienzenhoferova paláce, kde se nachází příjemná kavárna se skromnou galerií. Když se přesuneme na druhou stranu Vltavy, přesněji řečeno k Vyšehradu, dostaneme se třeba k Lumírovým sadům či k samotným Vyšehradským sadům. Naproti se zas nachází park Folimanka. Pár bloků u stanice metra Jiřího z Poděbrad jsou  Bezručovy sady či sady Bratří Čapků. Když se přesuneme trochu více na sever, dostaneme se k Můstku, kde je proslulá Františkánská zahrada, která je sice poměrně malinká a velice frekventovaná, ale když je člověk v centru, a potřebuje načerpat trochu sil, je toto místo ideální. Dalším proslulým místem je Královská obora Stromovka, která se nachází vedle Průmyslového paláce. Zde jsou i velmi často různé kulturní a sportovní akce, takže je čistě na vás jak svůj výlet do přírody pojmete. Dalším místem, které  už tak moc v centru není je Bohnický park, který se nenachází nikde jinde než v Bohnicích. Neopomeneme také Thomayerovy sady, ty jsou kousek od Palmovky, či Košíkovský park v Hostivaři. Jako poslední dvě místa jsou Přírodní památka Obora v Uhříněvsi nebo Čakovický zámecký park.

V Praze a okolí se toho pochopitelně najde daleko více, ale pokud se v takovýchto místech nevyznáte, jedná se o dobrý základ, kde si rozhodně vyberete. Mým osobním favoritem je Lobkovická zahrada, takže se tam třeba potkáme :). Každopádně přeji všem úspěšné a hlavně klidné období do konce semestru.

I takhle nějak to může vypadat :).

study, view, and book image

Zdroj: http://weheartit.com/entry/276676172/search?context_type=search&context_user=thxwnx&page=4&query=study+nature

Harold S. Kushner: Aby měl život smysl

Spisovatel a rabín Harolpictureprovider (15)d S. Kushner přináší čtenářům skrze řádky své knihy podnětné myšlenky směřující k otázce, kterou si klade každý z nás – jak dojít k naplnění našeho života, jak dát našemu životu smysl, který nás ujistí o tom, že jsme byli pro svět významní.

Celý příspěvek

Deprese, panické ataky, PPP: VII. část

Jídlo není problém

„Bez ohledu na to, co dneska zvládnu, nebo nezvládnu, jsem dostatečně dobrý. Ano, jsem nedokonalý a zranitelný a někdy mám strach, ale to nic nemění na skutečnosti, že jsem taky statečný, hodný lásky a toho, abych někam patřil.“Daisy, Heart, Flowers, Flower Heart, Spring

V dětství jsem často mívala pocit, že nikam nepatřím, že jsem jiná než ostatní. Cítila jsem se nepochopená a zoufale jsem se snažila najít sebe samu. Nikdy jsem nevnímala věci stejným způsobem jako ostatní. Od jisté doby jsem si usmyslela, že mám hodnotu jedině tehdy, pokud v životě něco dokážu. Je celkem jednoduché bezpodmínečně milovat druhé, ale proč je tak těžké obrátit toto milosrdenství na sebe? Jak jsem procházela obdobím hledání sebe sama, tak jsem onemocněla. Onemocněla jsem anorexií, posedlostí, která mi už 5 let nedá spát.

Ze začátku se může zdát, že hlavním problémem je jídlo, ale tak to není. Jídlo je pouze zástupným problémem. Tuto skutečnost si uvědomuji vždy, když mě přepadne „záchvat tloušťky“. Je to celkem jednoduché. Ráno se probudím, podívám se do zrcadla a chytnu paniku, jak vypadám, začnu hystericky brečet a ani nedokážu popsat to vnitřní zhnusení, které cítím. Tyto záchvaty jsou hrozně silné a vypozorovala jsem, že přicházejí vždy po stresové situaci či nějaké jiné události, která mě zasáhla a nevím si s ní rady. První myšlenka, která se objeví ve stresové situaci je „musíš okamžitě zhubnout“. Anorexie a hladovění se tak stalo mým obranným mechanismem. Když hladovíte, jediné, na co dokážete myslet, je jídlo. Ostatní problémy doma, ve škole, v práci, ve vztazích jako by zmizely mávnutím kouzelného proutku. Máte pocit, že ovládáte svůj život, ale je to přesně naopak – nemoc ovládá vás. Nicméně úleva, kterou přináší, je pouze dočasná. Vnitřní stres narůstá a narušené chování v jídle se stupňuje. Skutečné problémy se tak nevyřeší.

Možná tohle je ten důvod, proč se anorexie bojím vzdát. Vzhledem k tomu, že s nemocí žiju dost dlouho, začala jsem ji brát jako svoji součást a je neuvěřitelně těžké ji opustit. Mám totiž strach, že nedokážu řešit problémy normální způsobem. Anorexie se stala mým obranným štítem, aby mi lidé neubližovali. Myslím, že se bojím zklamání. Bojím se, že když svůj štít odhodím, budu zranitelná.

Celou dobu jsem se snažila přijít na příčinu mého onemocnění. Myslela jsem si, že když přijdu na její kořeny, tak se vyléčím, což se bohužel nestalo. Téměř po roce onemocnění jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Dodnes si pamatuji ten pocit, když jsem si uvědomila, že se děje něco nekontrolovatelného. Něco, co se ovládá. Problémem byl fakt, že jsem nevěděla, co to je. Začala jsem sledovat dokumenty a číst knihy s tématikou psychických onemocnění a anorexie. V tu dobu jsem již věděla, že většina příznaků na mě podezřele sedí.
Do svého deníku jsem si v té době zapsala:
„Rozhodla jsem se jít k psychiatričce. Snědla jsem celý banánový chlebíček, klepu se v rohu a brečím. Už nemůžu. Moje diagnóza zní F50 – mentální anorexie. Řekla mi, že hranice hospitalizace je 49 kg.“

Síla vnitřního hlasu

Zezačátku jsem se snažila svoje onemocnění pochopit. Čím více jsem ji začala chápat, tím více jsem ji začala brát jako „společnici, která tu pro mě vždy bude“. Společnice na život a na smrt. Dnes už vím o poruchách příjmu potravy naprosto vše. Jak je tedy možné, že se mě anorexie neustále nechce pustit? Uvědomila jsem si, že jsem hledala v literatuře, filmech a dokumentech, ale nikdy jsem nehledala v sobě samotné. Všechny zdroje poznání pocházely z vnějšku, ale nikdy jsem se nesnažila poslouchat sama sebe. Vždy, když se vydám do knihkupectví, tak mě rozčílí svépomocné manuály – „jak být šťastný, jak být bohatý, jak poznat sám sebe, sebekoučink, ovládněte svou mysl,…“ V knihkupectvích je nepřeberné množství knih, které slibují, že nám pomůžou změnit svůj život.
Chceme na všechno návod. Mám pocit, že se nechceme cítit nepohodlně. Chceme seznam kroků, jak se snadno a rychle dostat ke štěstí. Čeho se vlastně bojíme? Bojíme se vlastního pocitu nepohodlí?
Nebo jen máme strach nahlédnout do sebe samých a zjistit, co nás skutečně trápí?

Můžeme očekávat, že zakusíme strach ze své bolesti. Projevovat bolest je troufalé. Znamená to uvolnit se a dovolit sobě samým směřovat k tomu, co nás děsí. Milovat druhé lidi s jejich nedostatky je jednodušší než obracet toto milosrdenství na sebe.

Proč nedokážeme chovat stejný soucit i k sobě samým? Proč posloucháme hlas vnitřního kritika v nás?

Je zvláštní, jak se někdy cítíme vzdáleni od svého těla. Jako by bylo cizí. Máte pocit, jako by Vaše tělo byla jen pouhá živoucí schránka bez duše. Vnitřní prázdno. Vnitřní chlad. Necítíte nic. Nemůžete plakat, nemůžete se smát. Snažíte se vnitřní pocity potlačit, aby Vám bylo lépe. Pokud však emoce potlačíme, hromadí se uvnitř a dříve nebo později se stejně objeví. Ve společnosti jste šťastní a plni radosti. Nakonec když jste jen sami se sebou, tak upadnete do rutinního prázdna. Snažíte se zaměstnat mozek, který Vám nedovolí odpočívat.

Uvědomíte si, že neumíte jen tak BÝT.

Lenochova cesta k úspěchu

pictureproviderMyslím, že Lenochova cesta k úspěchu je to přesně to pravé pro spoustu z nás. Malá, přehledná, čtivá a inspirující. A pro ty jako já, pro které není biflování a dření přes sílu to, co by je posouvalo dál, jako dělaná. Kapitolky jsou krátké, přesné, ale ne suché a zahrnují i osobní příběhy a citáty.

 

Knížka začíná radou, aby člověk našel svoji duši, tedy to, co mu dodává energii, protože bez této energie není nemožné uspět. Nabádá čtenáře, aby se nestyděl za svého vnitřního “úchyla”, za svojí jinakost a jedinečnost, ale naopak, aby ji nechal vydrat se na povrch. Aby zjistil, co může a chce dělat pouze on, ať už je to jakkoli divné. Poté by člověk měl najít svůj sen. Autor na to má dvě poměrně jednoduché metody – dělat to, co nás naplňuje blažeností, nebo bojovat proti tomu, co nás strašně štve.

 

Druhá část se věnuje tomu, jak náš sen zrealizovat. Hlavní pravidla jsou: začít něco dělat a poté

sledovat, jaké to má výsledky. Slovy autora: “Nechť vás svět naučí to, co funguje”. Prostě zkoušet a zkoušet a učit se z neúspěchů i úspěchů. Slovy spisovatele Luise L´amoura “ Ze zkušeností, které nemáte, se nemůžete poučit”. Další rada byla pro mě, jako studentku psychologie, na první pohled dost nesrozumitelná “Neřiďte se svými pocity.” Co?! Ale autor tím chce říct, že nemáme poslouchat ten malý hlásek pochybností a strachů, který nám říká “to nejde”, “to je moc težký”, “co tomu řekne xy”, – každý ať si doplní dle svých úzkostí. Jako poslední je v této sekci prakticky zaměřená kapitola o tom, že potřebujeme svět přesvědčit, aby nám věřil a inspirace, jak toho dosáhnout.

 

Knihu uzavírá soubor tipů “Jak neuspět” – tedy jaké jsou nejčastější chyby a čeho se vyvarovat. Jako příklad uvedu ospravedlňování, proč člověk neuspěl – nikoho to nezajímá a jen to ubírá čas.

 

Hlavní myšlenky se dají shrnout do pár základních bodů:

 

  • Naleznětě svou duši: vaši vášeň, to co vám dodává energii
  • Najděte svůj sen nebo vizi
  • Dělejte něco, abyste tuto vizi zrealizovali
  • Všímejte si, jaké mají vaše činy následky
  • Podnikněte masivní akci
  • Nenechte se odradit svými pocity (hlavně strachy, úzkostmi, a jim podobnými)
  • Vytvářejte důkazy pro svět, že to, co děláte, má nějakou cenu
  • Vytrvejte

 

Autorem je Bill O´Hanlon, psychoterapeut a autor třiceti knih, který se často ptá sám sebe, jak to, že dosáhl úspěchu, když je tak líný. Odpověď je tato kniha ;-).

 

Mně osobně se knížka moc líbila, přišla mi velmi inspirativní a zároveň srozumitelná a praktická. Je to výborná na to, když člověk chce nakopnout a popostrčit dál, ale nemá chuť nebo čas na dlouhé filosofické texty. Hodně jsem ocenila i konkrétní, pochopitelné rady. Za sebe určitě doporučuji.