Vulgarismus v názvu knihy okamžitě zasekne háček do naší pozornosti a přiláká zvědavého čtenáře očima brouzdajícího po pultech knižních obchodů. Navíc ve spojitosti s tématem ústavní péče dětí v České republice budí dojem, že se bude jednat o knihu přeplněnou emocemi a poutavými příběhy na hraně uvěřitelnosti. A přesně taková kniha je! Kniha mne plně vtáhla hned po první stránce a do večera jsem ji měla úspěšně zhltnutou.
Autor Tomáš Morávek, původně vystudovaný herec a moderátor, je v současnosti vychovatel s devítiletou praxí v několika zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc a krizový intervent na dětské krizové lince. V současnosti je také ředitelem organizace (Ne)ohrožené děti.
Na rubu knihy se píše „Kniha je upřímná a surová“. Myslím si, že to nejlépe vystihuje to, co může čtenář od knihy očekávat. Je to nahlédnutí do světa člověka, který se rozhodl pečovat o děti, jejichž příběhy jsou těžko uvěřitelné. Často mě u knihy napadalo, že situace, které musely některé děti z ústavní péče zažívat nebo dokonce denně žít, by dospělí v mnoha případech jen stěží přežili. Pokud doufáte, že v knize naleznete šťastné konce, budete zklamaní. Některé příběhy vám možná budou připadat až na hraně samotné fantazie. Je tohle ještě vůbec realita? Je tohle vůbec možné? Bohužel, i já jsem měla možnost v minulosti krátký čas pracovat ve ZDVOPu (zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc), a proto z vlastní zkušenosti vím, že příběhy jsou více než pravdivé a opravdu tolik děsivé. Jsou to příběhy plné bolesti, příběhy, které ve vás vzbudí nejednou obrovskou vlnu zlosti, hnusu a pocitů nespravedlnosti, ale i upřímného dojetí, jehož síla vámi proběhne až ke kořínkům vlasů. Jsou to příběhy o obrovské vnitřní síle dětí, o jejich způsobu, jak se s tím vším vyrovnat, jak přežít a jak žít dál.
Autor nepředkádá pouze příběhy mnoha dětí, se kterými měl možnost pracovat, ale seznamuje čtenáře také s fungováním ústavní péče a zabývá se v knize jakýmsi „odborným minimem“ souvisejícím s touto prací, například co je to ZDVOP, charakteristika syndromu CAN atd. Což je její nespornou výhodou a užitečnou přidanou hodnotou.
A zde si neodpustím malou výtku směrem k autorovi, že by kniha mohla být klidně mnohem delší. A to i s plným vědomím toho, že smyslem knihy nebylo ukojit čtenářovu senzacechtivost, ale upozornit na zcela nevyhovující situaci v oblasti ústavní péče. Jak sám autor v knize zmiňuje, největším problémem je podfinancování pracovních pozic jedinců pečujících o děti 24/7. To v praxi často vede k tomu, že mladí lidé tuto práci dělat prostě nechtějí. Problémem není jen stránka finanční nedostatečnosti, ale také obrovské časové a emocionální zátěže, která je na pracovníky kladena. Je pochopitelné, že mladý člověk toužící po partnerském životě a založení vlastní rodiny nemá přílišně velikou motivaci odjíždět z domu třeba na celý týden pečovat o „cizí“ děti. A tak jsou v ústavní péči často pracovníci spíše ve věku 50+, což s sebou přináší jistá specifika, jako je například jiná fyzická kondice než u mladého pracovníka, z ní tedy vyplývající jiná skladba denních aktivit (zkrátka pečující osoba ve věku 65 let nejspíš nebude s dětmi celý den běhat po parku a učit je jezdit na kole). Nelze opomenout, že často právě tento druh práce láká spíše ženy než muže, což je v praxi obrovská škoda. Když autor popisuje, jak bere kluky z ústavů na “pánskou jízdu”, běží mi hlavou, že to je přesně to, co spoustu “zlobivých kluků” v ústavech nenajde-blízký kontakt s chlapem, který jim může být vzorem.
Myslím si, že je důležité, aby byla veřejnost více informována o tom, že se za dětským zlobením, odmlouváním, vulgaritou a odmítáním často skrývá zraněné dítě, k němuž byl osud nelítostivý a které se jen brání dalšímu odmítnutí ze strany dospělých a dalším bolestivým ranám na jeho dětské duši.
Dle mého názoru se jedná o knihu, kterou bych doporučila všem. Myslím si, že je důležité, aby se ve společnosti o tomto tématu mluvilo, aby byla větší (nejen finanční) podpora pracovníků, aby se více dbalo na jejich vzdělávání i o prevenci jejich vyhoření a aby i nadále dokázali zůstávat silnými a empatickými osobnostmi, které léči dětskou duši.