Archiv štítku: děti

Zanedbávání dětí: příčiny, důsledky a možnosti hodnocení

Téma zanedbávání dětí jako jedné z forem syndromu CAN (tzn. syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte) je autory předkládáno ve snaze upozornit na aktuálnost této oblasti. Odborných publikací zaměřených pouze na téma zanedbávání dětí je v našem prostředí nedostatek. I sami autoři přiznávají, že vycházejí především z anglosaských výzkumů, jelikož zde chybí dostatečné zázemí zkoumající toto téma. Nicméně informace jsou přenositelné i do našeho prostředí v oblasti péče o zanedbávané děti.

Cílem knihy je nejen odbornou, ale i laickou veřejnost upozornit na důležitost věnované pozornosti tímto směrem. Protože čím větší je informovanost společnosti o projevech zanedbávání dětí, tím větší je i šance na poskytnutí adekvátní podpory zasaženým dětem.

Autoři se neobávají přistupovat k problematice zanedbávání dítěte v nejširším slova smyslu a upozorňují na všechny oblasti strádání dítěte. Zanedbávání dětí nemusí být vázáno pouze na primární rodinu, ve které dochází k opomíjení základních potřeb dítěte, případně jejich neadekvátní přemíře. Také v lékařské péči můžeme zaznamenat nedostatečnou péči o zdraví dítěte, v oblasti školství zase nedostatečnou podporu vzdělávacích aktivit. Pouze uvědomění si rozsahu možného výskytu, může vést odbornou veřejnost k významnější a cílené intervenci zasaženým dětem.

Publikace vychází z odborných výzkumů a seznam využitých bibliografických citací činí z knihy velmi informačně nabitý zdroj. Nechybí informace o výskytu zanedbávání dětí v České republice, na které je ukázáno, že tato problematika je považována za jeden z nejvýznamnějších sociálně-patologických jevů.

Kniha je přehledně rozčleněna do kapitol věnujících se definici zanedbávání dětí v různých kontextech práce s takto ohroženými dětmi. Dále je pozornost věnována příčinám a důsledkům zanedbávání, včetně jeho jednotlivých forem. Součástí jsou i diagnostická kritéria hodnocení zanedbávání dítěte a možné formy intervence. Informace jsou doplněny konkrétními kazuistikami detekovaných dětí, které problematiku zanedbaných dětí přibližují i v praktických souvislostech.

Předkládaná kniha slouží především k seznámení se s touto širokou problematikou. Přehledně strukturované informace a důraz na nejvýraznější specifika zanedbávání dětí činí z knihy velmi důležitou publikaci pro všechny pracovníky, kteří se ve své praxi setkávají s dětmi, zvlášť v souvislosti se sociálně-právní ochranou dítěte.

Jakou barvu má pondělí? Jak autismus změnil jednu rodinu k lepšímu

Carrie Cariello, matka pěti dětí, píše krátké příběhy ze života své rodiny, zaměřené především na dění a zajímavé události okolo jejího druhorozeného syna Jacka, který má poruchu autistického spektra (PAS). Krátkými příběhy, které na sebe ne vždy chronologicky navazují, popisuje rozdílný vývoj jednotlivých dětí, reakce při zjištění diagnózy, řešení různých naskytnutých problémů a dalších. Velmi zajímavé mi osobně přišly techniky, které Jacka učily, aby se lépe integroval, například vyprávění a doplňování fiktivních sociálních příběhů, aby věděl, co v konkrétních situacích, kterým přirozeně nerozumí, má udělat a jak si má vysvětlit jejich dění.

 Cariello_přebal

Kniha je velmi čtivá. Je kratšího rozsahu a příběhy jsou obohaceny o úryvky z rodinného deníku, dopisy, které matka píše svým dětem na jejich narozeniny, a kapitolkou, která je napsána Jackovým starším bratrem.

Přestože se jedná o knihu s psychologickým tématem, je určená pro širokou veřejnost, hlavně pro tu neodbornou. Na konci knihy je krátký slovník s pojmy, které se v knize objevily a jejich význam by nemusel být jasný každému. Přínosná může být každému, kdo má o téma zájem. Projevy autismu jsou u všech jedinců naprosto odlišné, autorka popisuje minimum těch negativních, naopak se snaží se vyzdvihnout jedinečnost a rozmanitost myšlení osoby s PAS. Pro neodbornou veřejnost může mít destigmatizační význam.

Obecně se jedná o oddechovou četbu vhodnou na noční stolek. Po přečtení knihy cítím hezký pocit na duši, je krásné pozorovat, jak rodina miluje svého autistického člena a přirozeně se mu snaží pomáhat.

Jediné, co mi na knize vadilo, byla již zmíněná nechronologičnost, v jednom příběhu bylo určité dítě ve školním věku, v dalším bylo totéž dítě batoletem.

Na konec své recenze uvádím úsměvný úryvek příběhu z podmořského světa:

,,Stál tam s rukama přilepenýma na skle a s pohledem upřeným na žraloky kroužící skleněnou nádrží se skluzavkou. Otočil se k nám a opakoval: ,,Půjdu. Na skluzavku.’’

Co k tomu dodat. Pokud se můj autistický syn, který se jednou pozvracel z úzkosti, když spatřil na předním sedadle v autě sedět čivavu, chce sklouznout vnitřním tubusem nádrží plnou žraloků, nebudu mu stát v cestě.’’

 

Jak vést děti, aby si vážily samy sebe

S autorem knihy Heinzem-Peterem Röhrem jste se mohli setkat již v mnohokrát. Autor pracuje desítky let jako psychoterapeut v Německu. V nakladatelství Portál vyšla spousta jeho knih. Připomeňme například Narcismus-vnitřní žalář, Hraniční porucha osobnosti a Nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Sebeúcta u dětí: Jak ji pěstovat a chránit je jeho nejnovějším dílem a oslovuje aktuální témata současné společnosti – hovoří o výchově dětí, o důsledcích společnosti zaměřené na výkon, o rolích dospělých v životě dítěte.

Rohr_prebal

Předkládaná kniha je velmi praktická. Na jejích stránkách postupně autor představuje různé mýty, které se váží k sebeúctě, popisuje její vývoj v dětství a dospívání, sebedestruktivní programy, jež ji podkopávají, a to, jak sebeúctu dětí podporovat. Dle autora stojí v jádru nízké sebeúcty sebedestruktivní programy, které je třeba nahradit novými, funkčními. Ty zní: Jsem vítaný, Jsem vždycky dostatečný a Všechno, co potřebuji, mám v sobě.

Autor zbytečně nezahrnuje čtenáře odbornými pojmy, díky čemuž je kniha velmi srozumitelná a čtivá. Nejvíce však oceňuji, že je praktická. Heinz-Peter Röhr upozorňuje na nejčastější chyby, kterých se rodiče při výchově dopouští. Nabízí cesty, jak se těmto chybám vyhnout a jak pomoci dětem rozvíjet vědomí vlastní hodnoty. Okrajově se věnuje také roli učitelů v budování sebeúcty dítěte.

Byla jsem překvapena, jak rychle a dobře se mi kniha četla. Věřím, že si v ní každý najde něco pro sebe, a něco pro praxi. Vedla mě k zamyšlení, nakolik dětem, se kterými pracuji, předávám svým jednáním výše zmíněné pozitivní postoje, a případně jakým způsobem jim je mohu předat.

Domnívám se, že knihu ocení rodiče i lidé, kteří pracují s dětmi na kterékoliv pozici. Na místě je pravděpodobně poznamenat, že četba bude užitečná pouze v případě, že čtenář své vlastní postoje a chování podrobí možná bolestné, avšak nutné analýze. Pokud se tak nestane, zůstane její četba jakýmsi intelektuálním cvičením bez výsledku. Jak autor sám poznamenává – aby rodič či jiná vztahová osoba dokázala předat dítěti zdravé postoje, je nutné, aby je nejdříve zaujala sama.

 

Šimonovy pracovní listy 26 – Už se těším do školy

Pokud máte kolem sebe předškoláka, kterému chcete vytvořit co možná nepříjemnější vstup do první třídy, jistě oceníte tento soubor pracovních listů, který připravili dětští psychologové ve spolupráci s učiteli. Zaměřují se na rozvoj dětí od 5 do 7 let.

„Výzkumy ukazují, že značná část předškolních dětí má v tomto vývojovém období nedostatky především v oblasti grafomotoriky a řeči a velmi obtížně se k těmto aktivitám motivují.“

špl

Pracovní listy jsou koncipované tak, aby k rozvoji grafomotorických a percepčních dovedností bylo dítě podněcováno zábavnou, a současně účinnou formou. Publikace je rozdělená dle čtvero ročních období, ve kterých se děti seznámí s jednotlivými svátky a tradicemi. Současně s dítětem procvičíte paměť, rytmus a pravolevou orientaci. Všechny úkoly se nesou v hravém duchu tak, aby (před)školáky namotivovaly.

Cílem je vytvořit pomocí pracovních listů atmosféru, kde by začátek školní docházky mohl být spíše úspěšný než stresující, aby se děti s pomocí dospělého seznámily s procvičováním ruky před začátkem psaní, se soustředěním několik desítek minut, popřípadě aby se seznámily s vedením vlídné i nevlídné autority apod. Listy jsou vhodným doplněním výuky v mateřské škole, stejně tak mohou být kopírovány učiteli v začátcích povinné školní docházky. Na 64 stranách se dozvíte i základní informace o pedagogicko-psychologických poradnách, hrubé i jemné motorice, lateralitě a logopedii.

Na vaše svěřence čekají úlohy jako vybarvování, obtahování, hledání rozdílů, bludiště, počítání apod. Vše je doplněno krásnými ilustracemi. A pokud vás Šimonovy pracovní listy zaujmou, můžete využít i dalších vydání ze série od stejných autorek, které se dále zaměřují na přírodu, rozvinutí slovní zásoby, rozlišování geometrických tvarů a jiných oblastí.

Absorbující mysl: vývoj a výchova dětí od narození do šesti let podle Marie Montessori

Výchova dětí byla, je a bude v(d)ěčné téma, o kterém lze psát od A po Z, a přesto žádný autor nevyčerpá tuto bezednou studnici. Bylo vydáno mnoho knih o tom, jak se stát nejlepším rodičem. Bylo zdůrazňováno nesčetně rad, na co nezapomenout při rozvoji našich nejmenších. Rovněž bylo vytvořeno množství tabulek, podle kterých si kontrolujeme správný vývoj a znervózníme okamžitě, co zjistíme, že naše Anička roste mimo všechny normy. Proč bychom si tedy měli vzít do rukou a přečíst si právě Absorbující mysl?

Montessori_přebal

Jednou ze záruk kvality je samozřejmě jméno Marie Montessori, která je považována za přední odbornici v alternativních směrech výchovy a vzdělávání. Autorka se navíc ve své knize věnuje (jako jedna z mála) „vzděláváním“ novorozeňátek. Pokračuje přes kojenecký a batolecí věk a završuje svou pouť s koncem předškolního věku – tedy tam, kde většina pisatelů o vzdělávání a výchově psát začíná.

Její oslova raného dětství jako zářné budoucnosti je tak poutavá, zajímavá a nakažlivá, že i já mám chuť pořídit si miminko hned zítra. Obdivuji autorčin přehled a přesah do nejrozmanitějších oborů. Často jsou zmiňovány poznatky z embryologie, evoluce, psychologie, ekologie, geologie, přírodopisu, jazykovědy, apod. Na druhou stranu čtenář se občas může v nepřeberném množství informací ztrácet a na mysl mu může vyvstat otázka, co je vlastně smyslem tohoto propojování různorodých nauk.

Z prvních kapitol do mě vstupoval duch odhodlaného revolucionáře, který právě poslouchá motivační projev svého velitele. Projev kritizující současné školství, pranýřující stávající vzdělávací systém, neschvalující opomíjení prvních roků života dítěte, ale zároveň projev plný naděje, naděje na změnu. Stručně řečeno madam Montessori nás v knize citlivě vede k pochopení důležitosti vzdělávat děti už od bodu zrození, učí nás nahlédnout do absorbující mysli malého dítěte, která je pro nás dospělé neuchopitelná a je nám průvodcem na této cestě stejně jako bychom měli být my průvodcem při „vytváření“ nového člověka.

Některá tvrzení se v různých podobách neustále opakují. Například se klade důraz na domněnku, že dítě má inteligenci nevědomého druhu, která umožňuje, aby se dítě učilo, aniž by vědělo, že se učí. Nebo je opakovaně připomínána potřeba péče o duševní život novorozence a nejen o ten tělesný (hygienický). Znovu a znovu je čtenáři předkládáno, jaké velkého pokroku dítě dosáhne během prvního roku života. Tento velký skok je potom přirovnáván k zázraku. Z počátku je příjemné si základní fakta pořád připomínat, ale když už to čtete po x-té začíná to působit rušivě a vyvolává to dojem, že obsah knihy se příliš kupředu neposouvá.

Celkově je kniha přínosná pro všechny (nastávající) rodiče, kteří chtějí děti vychovávat jinak než většinová společnost. Užitek přinese i pokrokovým vychovatelům, inovátorským učitelům, profesionálním hlídacím tetám a všem, kdo hledají prostor pro změnu soudobého vzdělávacího systému.

Pověz mi: Jak vést profesionální rozhovor s dětmi mezi 4 a 12 lety

„Posloucháš mě!?“  je otázka, kterou děti často slýchávají, a to nejen od svých rodičů. Stejnou otázkou začíná nizozemská autorka Martine F. Delfos svou knihu Pověz mi. Autorka má dlouholetou praxi v práci s dětmi, mladistvými i mladými dospělými, a specializovala se mj. na vztahovou terapii, poruchy autistického spektra či poruchy příjmu potravy. V její knize se otevírá prostor na zamyšlení, zda i rodiče a další dospělí poslouchají děti a zda se jich umí ptát. A co vy, umíte se dětí ptát a mluvit s nimi o těžkých tématech?

Pověz mi

Kniha se zaměřuje zejména na vedení otevřených rozhovorů s dětmi, jejichž cílem je, aby děti mohly sdělit svůj názor, prožívání a potřeby. Autorka klade důraz na respekt vůči dítěti a skromnost ze strany dospělého. Oboje je založeno na předpokladu, že samo dítě je expertem na sebe sama.

Pověz mi obsahuje 6 kapitol, včetně úvodu, kde autorka ukazuje na dominanci jazyka jako zásadního lidského dorozumívacího prostředku, a epilogu, kde Delfos nabízí drobné zamyšlení nad tím, jak je možné se dívat na způsoby komunikace stran dětí osvěžujícím způsobem. Začátek knihy je přehledně věnován psychosociálnímu vývoji dětí od 4 do 12 let, který nám pomáhá dát si do kontextu, co vše se podílí na rozhovoru, ač si to v první chvíli nemusíme uvědomovat (např. vývoj paměti).

Podmínky pro vedení rozhovoru se liší podle věku dětí. U dětí kolem 4 let a méně podle Delfos nelze zcela mluvit o vedení rozhovoru, protože teprve dochází ke správnému osvojování jazyka. Autorka zde hovoří o komunikaci, a to i té neverbální. Zohlednit je pak třeba i mentální věk. Jeho odhad není třeba provádět na základě zdlouhavého psychologického vyšetření, nýbrž na základě znalostí správného vývoje. Tento náš závěr samozřejmě nesmí sloužit jako diagnostické kritérium, jeho cílem je navodit lepší vztah s dítětem a nastavit správnou úroveň společného rozhovoru. Prvky, které jsou podle Delfos při vedení rozhovoru specifické pro věk, a tudíž jim patří naše pozornost, se řadí do 6 okruhů: a) metakomunikace, b) forma, v níž se rozhovor uskutečňuje, c) verbální a d) neverbální aspekty, e) techniky ptaní a f) motivace.

V rozhovorech, které s dětmi vede ať už sociální pracovník, vyšetřovatel nebo terapeut, máme určité cíle. Ty většinou ve vztahu dítě – dospělý stanovuje právě dospělý, a takových cílů pak může být dosahováno manipulativním způsobem, který si omlouváme dobrým úmyslem. Vždy je dobré se na věc podívat očima dítěte (s jeho schopnostmi a možnostmi). Když např. vidíme, že dítě má potřebu při rozhovoru často chodit po místnosti, nemusíme to vždy svádět na ADHD, ale je dobré mít na paměti, že úplně jednoduše jsme zrovna s dítětem narazili na téma, které je pro něj náročné, a toto své napětí ventiluje motoricky, stejně jako si my občas hrajeme s propiskou či rovnáme papíry na stole.

Kniha normalizuje různé situace, se kterými je možné se v každodenní praxi potkat. A zároveň vybízí k přemýšlení, jakým způsobem klademe otázky. Zda příliš nedoplňujeme za dítě, nevkládáme svá slova do jeho úst. Zda moc nemyslíme za něj a nechováme se jako vševědoucí odborníci.

Čtenáři jistě ocení i kapitolu věnovanou technikám rozhovoru, která je založena na již zmíněném respektu vůči dítěti, a pečlivě vedené struktuře. Máme různé druhy otázek – vedle klasických otevřených a uzavřených nás autorka upozorňuje na vícečetné otázky, sugestivní, ale např. i otázky „proč“, které směřují opačně, než jsme zvyklí (tedy od dítěte k dospělému). Putují od dospělých směrem k dětem, obvykle s úmyslem změnit chování, kterým se dítě projevuje.

Dalo by se říct, že kniha je interaktivní. Kromě množství ukázek a kazuistik, jsou v příloze k dispozici i cvičení, na které je v průběhu četby odkazováno. Každá kapitola také nabízí shrnutí v podobě nejdůležitějších bodů. Knihu lze doporučit dospělým, kteří přichází do kontaktu s dětmi a kteří by jim chtěli lépe rozumět. Patří tak do školního prostředí, ale i do oblasti forenzní psychologie, sociální práce či psychoterapie.

Knihu Pověz mi vnímám jako důležitý přírůstek, který je dobré mít při ruce. Osobně oceňuji hodnoty, o které se kniha zasazuje a které shledávám užitečné ve své práci s dětmi. Kniha se mi líbila a díky příkladům se četla lehce. Jednou z nejpodstatnějších věcí pro mne bylo uvědomění, že dítě často ví, co potřebuje, a že je dobré mu v tom věřit a dát prostor. Nebýt rychlejší než ono samo, nedokončovat za něj věty a být trpěliví.

Zmíněné principy se mohou některým zdát logické a intuitivní, přesto se domnívám, že je k užitku si je občas připomenout, uvědomit se, že žádná kouzla, co se týče vedení rozhovoru s dětmi, nejsou, a je třeba se vrátit k základům. K naslouchání, prostoru a respektu.

 

Tichá síla: tajné přednosti introvertních dětí

Trávíte raději čas s pár přáteli než na večírcích? Je pro vás těžké přihlásit se o slovo v sále plném lidí? Říkají o vás známí, že jste dobří posluchači?  Pak je tohle kniha přímo pro vás.

Tichá síla

Susan Cain se po své prvotině Ticho: síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit k tématu introvertství vrací znovu a tentokrát míří na mladší čtenáře. Kniha obsahuje praktické rady, jak zacházet s introvertními vlastnostmi v různých prostředích. Podle nich jsou členěné i jednotlivé časti, například škola, společenský kontakt, koníčky či domov. Nabízí nový pohled na vnímání introvertství jako něčeho důležitého a cenného pro společnost, vyzdvihuje hodnoty vážící se k introvertství. Mimo jiné přemýšlivost, schopnost pokládat hluboké otázky, schopnost poslouchat. Oproti běžnému pojetí ve společnosti je autorka staví do popředí v odkazu na tajné předností skrývající v sobě velký potenciál. S redakcí jsme se shodli, že po přečtení máme pocit, že se Susan Cain podařilo pozvednout cenu našeho vnitřního introverta.

Autorka sesbírala zkušenosti dětí introvertů, které v knize uvádí, např. jak řešili různé sociálni situace a jak se v nich cítili. Doporučuje triky, jak zvládnout mluvení před větší skupinou lidi. Kniha je skvělá pro pedagogy, psychology, rodiče, pro introverty a jejich extravertní přátelé – aby své introvertní protějšky lépe chápali. Pedagogové a školní psychologové  si přijdou na své v kapitole skupinové aktivity ve třídě, kde mohou načerpat cennou inspiraci.

Přestože o sobě autorka říká, že je sama introvertka, její hlas je rozhodně slyšet. Na kontě má dvě knihy, obě přeložené do desítek jazyků. Založila také hnutí Quiet Revolution, které dále podporuje rozvoj introvertů a dává jim příležitost, jak být slyšet a uhájit si ve společnosti své místo. Zaměřuje se na rodičovství a vzdělávání introvertních dětí, na jejich životní styl a pracovní život. Její přednášku na TedTalks shlédlo několik milionů lidí a ne nadarmo ji označil za svou nejoblíbenější i Bill Gates.

Hry pro rozvoj všímavosti u dětí

Pracujete-li s dětskými kolektivy, mohla by vám přijít vhod tato kniha. Je rozdělena na dvě poloviny. V první je obsažen teoretický úvod do toho, jakým způsobem se můžeme dívat na všímavost, pozornost a soustředění u dětí. Dále se věnuje učení hrou a všímavé hře. Na dalších stránkách autorka rozebírá, jaká je úloha dospělého člověka jakožto facilitátora herního procesu. Na roli dospělého nahlíží z humanistického hlediska, což se mi zdá důležité zmínit. Jedná se o přístup, kdy facilitátor nese zodpovědnost za podmínky, které dítěti vytvoří pro jeho rozvoj, a zároveň netlačí. Tento pohled přibližuje následující ukázka:

„Před několika lety jsem se procházela po pláži, obdivovala a sbírala malé oblázky mnoha různých tvarů a barev. Nezvykle mnoho z nich mělo tvar téměř dokonalého placatého kruhu. Když jsem jeden z nich vzala a držela ho v dlani, napadlo mě, že i když některé z těchto kamínků ještě voda neomlela do kruhového tvaru, za příznivých podmínek prostředí rozhodně mají potenciál, aby je vyhladila a zformovala. Představila jsem si jedinečný potenciál jednotlivce jako sáček s takovými oblázky – sáček plný dokonalých možností.

Rozvíjení možností dítěte představuje „péči“ na mnoha úrovních. Chránit životní pohodu dítěte a současně mu umožnit, aby si vybudovalo odolnost a mohlo rozvíjet schopnost o sebe pečovat, vyžaduje jemnou rovnováhu mezi snahou dítě podporovat a nechat ho být (str. 27 – 28).  “

hry pro rozvoj všímavosti u dětí

Další část knihy rozebírá proces všímavých her a vztahuje se k praktickým aplikacím – jakým způsobem si se skupinou nastavit pravidla, jak je možné reflektovat proces hry a reflektovat svou vlastní úlohu v něm.

 

Ve druhé polovině knihy následuje popis jednotlivých technik a her. Autorka u každé z nich uvádí nejnižší vhodný věk, odhad času trvání hry, vhodnost velikosti skupiny, kolik obnáší hra mluvení a co se při hře rozvíjí. Vždy uvádí základní formu hry, možné alternativy, jak lze hru obměnit, a otázky k reflexi po skončení hry.

 

Knihu jistě ocení lidé pracující v oblasti prevence na školách, učitelé, třídní učitelé, vychovatelé a další pedagogičtí pracovníci či vedoucí kroužků.

Jesper Juul, Peter Hoeg a kol.: Trénink empatie u dětí

Trochu jiný trénink empatie. Příručka je dílem Sdružení pro životní kompetence dětí, které bylo založeno za účelem rozvoje životní kompetence, existenciálního spočinutí v sobě a moudrosti srdce v pedagogické práci s dětmi. Účel sdružení výstižně shrnuje přístup autorů k tréninku empatie. Věří, že čím lepší vztah samy k sobě děti mají, tím lépe se dokážou učit a tím harmoničtěji mohou vyrůstat a dospívat.

trenink

Autoři upozorňují, že se děti se schopností empatie již rodí. Cvičení nejsou zaměřená na naučení nové dovednosti, ale na navázání zdrojů, které děti v sobě již mají. Přes nápor podnětů a aktivit pouze nemají čas a prostor tyto dovednosti rozvíjet.

Kniha nabízí cvičení pro rozvoj empatie inspirována meditačními technikami osvobozenými od náboženských dogmat. Za základní kompetence pro rozvoj empatie považují práci s tělem, dechem, srdcem, kreativitou a vědomím.

Pro odborníka mohou být některé argumenty nedostatečně vysvětlené a nepodložené. Očekávala bych u výroků typu: „srdce má mnohem větší roli, než jsme mysleli, v procesu řízení mozku“ či „srdce koordinuje produkci mozku“, vysvětlení, z jakých zdrojů autoři vycházejí, odkaz na výzkumy a teorie. Což v knize chybí.

Zajímavá je diskuze o zavedení tréninku empatie do škol, která běží i v českých médiích a ve vzdělávacích platformách spíše v duchu osobnostního rozvoje, popř. nácviku sociálních dovedností. Autoři trefně popisují, že přechod od autoritářské výuky způsobil jakési vakuum, které je stále nezaplněné a nabízí široké možnosti různých výchovných přístupů. Neexistuje jednotný proud, proto je diskuze velmi potřebná. Mnoho škol již zavedlo osobnostní rozvoj přímo do své výuky, či jej nabízí formou skupin zaměřených na rozvoj sociálních dovedností vedené školními psychology, nejedná se však o systémové řešení, ale o vlastní aktivitu škol.

Knížka může být zajímavou inspirací pro studenty pedagogiky a psychologie a pro zájemce z řad laiků i odborníků, kteří se zajímají o dané téma. Rozvoj empatie pomocí meditačních technik, které dítě vracejí k sobě a jeho vnitřním prožitkům, by určitě měl mít místo v diskuzi o osobnostním rozvoji dítěte.

Pavla Koucká: Uvolněné rodičovství

Knihy o výchově zaplňují díru na trhu. Rodiče na internetu naštvaně diskutují, že každý odborník radí něco jiného. Jako psycholog mám pocit, že za rodičovským vztekem stojí nejistota. Zrovna nedávno jsem se stala součástí hádky mezi mou tchýní a švagrovou; tchýniny rady ohledně výchovy vnučky se nesetkaly s pozitivní odezvou.

pictureprovider (1)

Startovní čára je v tomto kontextu pro odborníka obtížná, autorka si s ní však poradila velmi obratně. Dnešní rodiče mnohdy považují výchovu dítěte za svůj další projekt po studiu a kariéře. Snaha o dokonalou výchovu s sebou přináší nepříjemnou otázku: „Dělám to správně?“. Odpověď by bylo možné hledat u vlastních rodičů, přátel, jiných rodin s dětmi, na internetu, v literatuře, poradnách u odborníka… Jenže doba se změnila a rodiče se již nemohou zcela spoléhat na hledání inspirace u druhých, kteří například vychovávali v jiném společenském prostředí. Příliv médií, zdravé stravování, nové možnosti ve  vzdělávání, možnost volby z široké nabídky, citlivější diagnostika poruch učení a další diagnózy spojené s 21. stoletím, to je jen stručný nástin otázek, ke kterým se současní rodiče musí postavit.

Autorka vychází z existujících výchovných přístupů (líný rodič, jednoduché rodičovství, pomalé rodičovství a další), z psychologických teorií a vlastní praxe rodinné terapeutky. Z této směsi si vytvořila vlastní koncept uvolněného rodičovství.

Přehledná publikace nabízí množství praktických technik a odpovědí na výchovné otázky, které má autorka vyzkoušené na vlastních dětech a rodinách s dětmi z její praxe. Ty s lehkostí propojuje s psychologickou teorií, která si zachovává odbornou úroveň. Uvádí aktuální informace, teorie a výzkumy, které zajímavě propojuje s reálným životem.

Pokud ve výchově bojujete s nejistotou, představuje kniha ideální výběr. Potěší, uvolní a rozhodně nevyvolá výčitky; s autorčiným heslem „méně je někdy více“ naopak břemeno z rodičů odebírá. Mnohé může nabídnout také psychologům a dalším odborníkům na výchovu.

Jana Cihelková: Nadané dítě ve škole

Autorka této knihy sestavila stručnou užitečnou příručku pro pedagogy, kteří by rádi získali návod k tomu, jak je možné nadané dítě ve třídě rozpoznat a jakým způsobem s ním dále pracovat.

nadané dítě

V první části knihy autorka diskutuje možnosti vzdělávání takových dětí v samostatných speciálních třídách – skrze urychlení studia, obohacování učiva a vytváření dalších příležitostí pro rozvoj jejich potenciálu skrze mimoškolní aktivity – i v rámci běžné třídy.

V další, nejobsáhlejší, části knihy nazvané „Zásobník činností“, uvádí druhy aktivit, které se osvědčily při práci s nadanými i „obyčejnými“ dětmi. Je patrné, že má autorka osobní zkušenost s pedagogickou činností, neboť zohledňuje také časové a finanční možnosti vyučujících a uvádí takové aktivity, které nejsou na tyto dva zdroje příliš náročné. Lze je použít pro úvod do probíraného tématu, k opakování i k prohloubení vhledu do tématu. Všechny aktivity je navíc možné využít i v běžných třídách a aplikovat do vyučovacích hodin mnoha předmětů – jsou totiž psány obecně. Velmi se mi líbí myšlenka takového učení, které není jen frontálním výkladem, ale které jako „vedlejší produkt“ rozvíjí i sociální dovednosti dětí a jejich kritické myšlení. A právě takto se dají tyto metody využít. Jedná se o přehled takových technik, které většina z nás zná (např. brainstorming, myšlenkové mapy a jiné), ale s konkrétně popsanou aplikací do výuky. Je skvělé, že vznikla publikace, která sesbírala tyto praktiky a ucelila je do jedné publikace. Líbí se mi také, že autorka upozorňuje na možná rizika využití aktivit v případě, že bychom se například mohli nějakého žáka jejich neopatrným provedením dotknout, uškodit mu v kolektivu dětí apod.

Na tuto část knihy navazuje kapitola o didaktických hrách, které mohou vnést do tříd ve vhodných okamžicích více radosti z učení a poznávání.

Další část představuje program Nadaný žák, který poskytuje čtenáři představu o tom, jak je možné koncipovat program pro vzdělávání nadaných dětí v případě jejich inkluze do běžných tříd. V dalších částech uvažuje autorka o docházce do školní družiny, uvádí příklad individuálního vzdělávacího plánu a tři příběhy z praxe, které jsou pečlivě vybrány tak, aby si člověk dokázal představit, jak mohou být děti s nadáním od sebe navzájem naprosto odlišné co se týče vzdělávacích a dalších potřeb. Škoda jen, že kazuistik není více nebo nejsou podrobnější.

Kniha je uzavřena drobnou kapitolkou o didaktických základech aktivního učení, která je velice stručným náhledem do teorie, na jejímž základě je kniha postavena.

Věřím, že knihu ocení pedagogičtí pracovníci, kteří hledají náměty a inspiraci pro to, jak oživit výuku a jak si poradit s nadanými dětmi v běžné i speciální třídě. Naopak od knihy nečekejte hlubší vhled do teorie aktivního učení či psychologických specifik takových dětí.

Barbora Bazalová: Autismus v edukační praxi

Povědomí o autismu, či obecně o poruchách autistického spektra (PAS), je bohužel stále nedostatečné, ačkoli knih byla vydána již spousta. S touto neinformovaností sepictureprovider (20) setkáváme v laické, ale i v profesní populaci.  V čem se liší kniha Autismus v edukační praxi české autorky Barbory Bazalové?

Celý příspěvek