Archiv štítku: děti

Chyba není konec světa

Udělal/a jsi někdy nějakou chybu? Vsadím se, že ano, každý občas chyby dělá, ať chce nebo ne. Dospělí se s tím většinou zvládnou velmi brzy poprat a chybu hodit za hlavu, nebo ji jednoduše napravit. Pro malé dítě to ale může být jiné, mnohem těžší. A přesně proto je tu kniha Chyba není konec světa od autorů Kimberly F. Taylorové a Erica Brauna.

Kimberly F. Taylorová je autorkou velkého množství populárně-naučných knih pro děti, které se zaměřují na důležitá témata, na něž mohou děti během svého vývoje narazit, jsou to např. šikana, rodinné problémy, potíže s přáteli; ale také děti učí, jak zacházet s penězi, jak řešit konflikty nebo právě, jak přijímat a napravovat chyby.

Eric Braun je taktéž autorem mnoha populárně-naučných knih pro děti a mládež, mezi témata, kterými se zabývá, patří např. sport, finanční gramotnost nebo přežití v divočině. Oba autoři i jejich knihy jsou známí především v USA, u nás jim vychází první kniha.

Kniha Chyba není konec světa je rozdělená do 7 kapitol. Již v úvodu autoři zdůrazňují, že dělat chyby je nutné, díky chybám se člověk učí a roste. Když si dítě knihu přečte, neznamená to, že chyby přestane dělat, ale mělo by se naučit, jak se ke svým chybám přiznat a jak je napravit, popřípadě se z nich poučit.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

V první kapitole se dítě dozvídá, jaké všechny pocity on i ostatní mohou cítit poté, co chybu udělají, ale nejen to, zjistí, že pocity mohou být dále provázeny různými negativními myšlenkami a mohou se projevit i na těle (zvednutí žaludku, třesení, pocení…). Na názorných příkladech jsou chyby rozděleny do dvou kategorií – na chyby bezděčné (které vznikají omylem, nedopatřením) a záměrné (např. lhaní, vyhýbání se odpovědnosti). Jsou zde vysvětlené také důvody, proč lidé vlastně záměrně chybují nebo lžou, co jim to může přinést dobrého. Další kapitoly jsou zaměřené na přiznání se ke svým chybám a na jejich napravování. Dítěti jsou na krátkých příbězích ukazovány možné formulace, způsoby omluvy a možnosti řešení různých chyb.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Jedna kapitolka je věnována pojmu perfekcionismus, který s chybami nesporně souvisí. Nedělat chyby a být vždy úspěšný a dokonalý je sice moc pěkná představa, ale co vše může stát za tím? Perfekcionismus může připravit o schopnost bavit se, radovat se ze samotné činnosti, a ne jen z jejího výsledku nebo ohodnocení, může dítě nutit stanovovat si nízké cíle, aby předcházelo selhání. Může zvýšit pocit vlastní neschopnosti a zintenzivnit sebekritiku. Tipy a rady, jak nebýt perfekcionistou a umět si dovolit udělat pár chyb, dítě v knize najde.

Celá kniha je krásně barevná, obrázky jsou velmi pěkné a vtipné, objevuje se zde i několik jednoduchých testů, které si může dítě udělat. Textu není mnoho, je srozumitelný, pro děti lehce pochopitelný. Kniha je vhodná pro všechny děti školního věku, které občas tápou, jak své chyby mohou napravit, donekonečna si je vyčítají nebo se dokonce bojí jakoukoliv chybu udělat.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Autoři nezapomínají ani na rodiče a učitele, kterým na konci knihy věnují dvoustranu s radami, jak k chybám svých dětí a žáků přistupovat a jak jim být v takových chvílích vzorem a pevnou oporou. Nechybí ani tipy na další knížky, které mohou být dětem užitečné při řešení dalších nesnází.

100 nejlepších her z celého světa pro interkulturní učení

Zahrát si na sto různých her a při tom se stát lepším světoobčanem? Ano – díky nové knize Wilmy Osuji. Cílem knihy je učit děti a kohokoliv, kdo si rád hraje, jak jednat s lidmi s odlišnou kulturou.

Autorka předkládá způsob, jak k tomuto cíli dojít, a to díky pestré nabídce her pro různě staré děti, které nabízejí prožitky, chování i vnímání lidí různých kultur, které podporují empatii a důvěru, a které skýtají možnost naučit se slova v cizích řečech.

Kniha obsahuje 100 her rozdělených do 10 částí (kapitol) vždy po 10 hrách podle schopnosti či kvality, jež dané hry u dětí rozvíjí (př. zvídavost, cizí řeči, kulturní podobnosti a odlišnosti, empatie, důvěra a pocit sounáležitosti…) anebo dle oblasti a země původu her (Evropa, Blízký a Střední východ, Asie a Austrálie, Afrika a Amerika).

Ocení ji zejména lidé pracující s kolektivy – například ve třídách, vrstevnických skupinách, či volnočasových centrech. Myslím, že motivací k užití her z této knihy bude primárně multikulturní skupina dětí, nicméně věřím, že se v rámci obohacení a probuzení vnímavosti a zvědavosti o jiných kulturách dá kniha použít i ve skupině homogenní.

Mou národní pýchu potěšila přítomnost hry z České republiky, a to „opičí dráha naslepo“. Nutno podotknout, že můžeme být hrdí právem, neb mnoho větších zemí své herní zastoupení nemělo. Autorka pochází z Německa, přesto je rozložení her ze všech částí světa rovnoměrné. Mnoho her uvedených u jiných zemí známe i v naší domovině, například dánskou hru „Rybářko, jak přejdu přes moře?,“ kterou hrajeme u nás v jednodušší formě jako „Rybičky, rybičky, rybáři jedou; a polské hry „Buchy, buchy, brambory,“ a „Baba Jaga“, které u nás známe jako „Meleme, meleme kávu“ a „Cukr, káva, limonáda,…“

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Mně osobně nejvíce zaujaly hry „Porashippa“ z Finska – hra na honěnou odehrávající se na schodech, kdy bezpečný „domeček“ představují oba konce schodiště a stejný schod, na němž stojí ten, který chytá.

Díky knize jsem si připomněla legračně znějící hru, kterou jsem poznala při svém studijním pobytu v Nizozemsku a to hru „Spijkerpoepen“. Autorka zamlčela doslovný překlad této hry – „defekace hřebíku“ 😊 Každý hráč dostane provázek kolem boků dosahující pod hýždě, na něž se připevní hřebík; a prázdnou lahev bez uzávěru. Úkolem je se co nejrychleji trefit hřebíkem do lahve.

Při čtení jsem si kladla otázku, jakými způsoby autorka vybrané hry vyhledávala a podle čeho u her s označenou zemí původu určovala, že jde o hru vskutku prapůvodně vymyšlenou pouze a jen v dané zemi. Tyto informace jsem v knize nenalezla. Také jsem neporozuměla účelu kapitoly her s názvem „hry z různých zemí“, které by mohly být zařazeny do pozdějších kapitol přímo podle daných kontinentů a oblastí. Jediný důvod, který mě napadl, byl ten, že by se narušilo pravidelné rozložení 10 her v 10 kapitolách.

Ačkoliv jsou některé hry určené pro velmi malé děti (od 18 měsíců) a zbylé pro děti starší, představuji si, že i dospělí by si některé jistě rádi zahráli. Tím by rozpohybovali svá přesezená těla a uspokojili svou potřebu soutěžit (a vyhrávat) anebo by mírumilovně rozvíjeli spolupráci při hrách, kde není poraženého. Zkusme to.

44 aktivit pro děti s ADHD: Podpora sebedůvěry, sociálních dovedností a sebekontroly

Kniha aktivit pro děti s ADHD představuje nabídku praktických činností, které mohou být nápomocné při zvládání impulzivních projevů a podporovat zlepšování koncentrace pozornosti. Cvičení dále mohou dítěti pomoci na cestě ke kladnému a stabilnímu sebepojetí a být průvodcem v navazování vztahů s ostatními vrstevníky.

Kniha je výčtem základních hravých cvičení, které jsou strukturované do čtyř hlavních oblastí, do kterých symptomy ADHD mohou zasahovat.

První z oblastí se týká práce se sebekontrolou, na tuto kapitolu navazují cvičení zaměřená na zvládání nároků školního prostředí. Druhá část knihy se zabývá problematikou navazování vztahů s vrstevníky, na kterou navazuje kapitola o vlastním kladném sebepojetí a základní tipy, které mohou napomoci lepšímu pocitu o sobě samém.

Jednotlivé kapitoly jsou uvedeny informací, v čem dítěti může cvičení pomoci, následuje ilustrativní příběh a poté je uvedeno samotné zadání úkolu. Cvičení obsahuje většinou krátké zamyšlení nad vybraným problémem, se kterými se děti s ADHD mohou setkávat a úkol, který má dítě splnit – úkoly se od sebe liší, většinou jsou interaktivní (obsahují například obrázky, vystřihovánky, nápomocné tabulky), mohou zahrnovat i spolupráci rodičů, kteří by měli být dítěti laskavým průvodcem a oporou při procházení úkolů. Starší děti se v úkolech budou umět samy orientovat, u mladších mohou nápady z knihy využít rodiče a hravou formou je předat dítěti.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

V úvodu každého cvičení kniha postihuje jednoduchou formou podstatu problému, se kterým se dítě, případně jeho rodiče mohou setkávat. Vytváří tak konkrétní obraz toho, co se v dětech s diagnostikovaným ADHD může odehrávat, co řeší, v čem potřebují podporu, ale především, co může dítě samo udělat pro to, aby se mu dařilo lépe vyrovnávat se s požadavky okolního prostředí.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Knihu ocení především rodiče dětí s ADHD, ale i samotné děti, může se také stát oporou probíhající terapie pro psychoterapeuty. Psaná cvičení mohou využít i učitelé či odborní asistenti ve škole, kteří mají ve škole žáka s touto problematikou.

Síla nevysloveného: Příběhy z psychoterapie dětí a dospívajících

Po knížce s názvem Síla nevysloveného – Příběhy z psychoterapie dětí a dospívajících jsem sáhla ve snaze rozšířit si jako psycholožka obzory v oblasti dětské psychoterapie. Publikace mě však k mému překvapení oslovila na několika úrovních. Prakticky hned po přečtení prvních stránek jsem si začala uvědomovat, že její četbu nebudu řadit pouze do kolonky “profesionální růst”, ale vrátím se k ní i v čase vyčleněném na zábavu. Příběhy, které autor otevírá, rozmotává a proplétá jako pět různě barevných vláken, mě totiž pohltily a dojaly i (nebo možná především) na osobní úrovni.

Autorem publikace je Mudr. Peter Pöthe, psychiatr a psychoterapeut působící v Praze. Je autorem mnoha odborných článků a monografií. Mezi nimi jsou například: Dítě v ohrožení nebo Emoční poruchy v dětství a dospívání. Věnuje se psychoterapii dětí a dospívajících, jezdí pomáhat traumatizovaným dětem a rodičům do uprchlických táborů, přednáší na konferencích, organizuje a vede výcvik dětské psychoterapie atd.

V této knize se mu podařilo docílit zdařilého spojení poutavého a poučného. Vyprávění jednotlivých osudů je takřka beletristické. Čtenář se zřídkakdy dozví o jednom charakteru více informací najednou, podobně jako v psychoterapii, hodilo by se možná dodat. S koncem popisu každého sezení se vyprávění přesune k dalšímu příběhu, a tak čtenář napjatě otáčí stránku za stránkou v očekávání, jestli se dozví, jak bude osud jednoho hrdiny pokračovat, jenomže mezitím se začte do dál, a brzy je úplně ponořený do textu, od kterého se nemůže odtrhnout.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Jako psycholožka jsem velmi ocenila možnost nahlédnout “do dílny” zkušeného odborníka a seznámit se s tím, jak používá psychoterapeutické techniky, staví se k procesu psychoterapie, udržování hranic ve spolupráci s klienty, komunikaci s rodiči, ale i jak nakládá s praktickými záležitostmi jako je zacházení s místem, časem, prostorem i vybavením.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Ačkoli se v anotaci píše o pěti protagonistech: Honzíkovi, Sandře, Oliverovi, Romanovi a Alici, já osobně jich napočítala šest. Vzhledem k tomu, že je kniha psaná v první osobě z pohledu odborníka, je totiž šestým hlavním hrdinou autor sám, když nám skrz příběhy svých klientů přináší i střípky svého vlastního. Jedním z největších přínosů knihy je dle mého názoru právě autorova ochota sdílet se čtenářem svůj vnitřní svět, ukázat tu tenkou hranici mezi profesionálním a osobním, jenž snad každý pracovník v pomáhajícím oboru hledá jako Svatý grál.

Publikace Síla nevysloveného je velmi pěkně zpracovaná po všech stránkách. Čtenářovu pozornost na první pohled upoutá už barevná obálka, na níž je použitý obraz s názvem Kouzelník malířky Veroniky Holcové. Za sebe musím říci, že nechat se nalákat a zvednout knížku z regálu rozhodně stojí za to. Má potenciál zaujmout, a to jak profesionály z oboru, tak širokou veřejnost. Poskytuje vhledy do procesu psychoterapie a cesty k uzdravení, které, troufám si tvrdit, přijdou k užitku úplně každému.

Třinácté komnaty dětské duše: Tvořivá psychoterapie v duchu gestalt terapie

Kdo by nechtěl porozumět duši dítěte, když se říká, že přece v každém z nás je kus dítěte? Kdo z nás by netoužil se aspoň na chvilku zas navrátit do dětských let? Někteří dospělí už sami sebe nikdy nenašli, pro ně se může tato kniha stát odrazovým můstkem na cestě sebeobjevování, znovunalezení těch částí sebe sama, které zůstaly ztraceny v časech dětských her. Tato kniha je určena též pro ty, kteří vnímají potřeby dítěte a hledají způsob, jak dětem pomoci vyrůst v odolné jedince i přes jejich nepříznivé životní zkušenosti.

Autorka knihy, Violet Oaklander, která vystudovala klinickou psychologii, manželské a rodinné poradenství a též speciální pedagogiku, a je tedy opravdu expertkou ve svém oboru, svou knihu pojala velmi originálním a netradičním způsobem. Kniha je rozdělena do 12 částí, kde se autorka zaměřuje na dětskou fantazii, na vyjadřování dětských pocitů pomocí malování, ručních výtvorů a prací, vyprávění příběhů, dramatizace či terapie hrou. Jedna z obsáhlejších kapitol je též věnována poruchám chování. Kniha je velmi čtivá, obsahuje řadu kazuistik, ukázek obrázků malovaných dětmi a zejména mnoho autorčiných osobních postřehů.

Autorka při terapeutické práci s dětmi podněcuje děti k vyjádření svých pocitů prostřednictvím malby, práce s hlínou či plastelínou, hry s vodou, koláží či vyprávění příběhů. Každá z těchto použitých technik obsahuje řadu kazuistik z vlastní autorčiny psychoterapeutické praxe, a dále též reálné obrázky malované dětmi, se kterými autorka pracovala. Každý takový obrázek obsahuje podrobné vysvětlení, proč jej dítě namalovalo, jak se cítilo, když jej malovalo, atp. U většiny obrázků autorka děti vyzývá, aby se staly něčím ze svého obrázku a mluvily o tom, jak se cítí. Například, když dítě namaluje sopku chrlící lávu, autorka jej povzbudí, aby se vžilo do té sopky, kterou namalovalo a popsalo své pocity. Například: „Já jsem sopka, která má uvnitř lávu. Ta láva je můj hněv…“ apod.

 

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Jednu velmi obsáhlou kapitolu autorka věnuje poruchám chování a postupům, jak s dětmi s poruchami chování pracovat. Velmi zajímavá část je věnována dětskému hněvu. Dle autorčiných slov je pro děti nalezení přímého vyjádření vlastního hněvu jedním z nejtěžších úkolů. Hněv je totiž tou nejobávanější, nejodmítanější, nejpotlačovanější a nejvíce ohrožující emocí, dle autorčiných slov to bývá ta nejdůležitější a nejhlouběji usazená překážka na cestě k celistvosti a zdraví jedince. Velmi čtivě je též pojatá část zabývající se prací s hyperaktivními dětmi či naopak s dětmi uzavřenými, autorka v knize popisuje, jak tyto děti vnímá jejich okolí a jak se ony samy cítí, a proto se tak či onak projevují navenek.

 

 

 

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha je určena nejen odborníkům zabývajícím se dětskou psychikou, ale dle mého názoru i rodičům, kterým kniha přiblíží dětský svět, věřím, že každý rodič si v knize najde kus ze svého dítěte. Nalezne tam vysvětlení a účinné postupy, jak zvládnout a lépe pochopit hněv, strach, agresivitu či hyperaktivitu u vlastního dítěte. Autorka s dětmi při terapiích pracuje velmi nenásilnou a hravou metodou, takže si ke každému dítěti nakonec najde cestu.

 

 

 

 

 

 

Na závěr bych ještě ráda zmínila pár autorčiných postřehů, kterými je hustě protkána celá kniha.

Malé dítě nemá problémy se sebeúctou, prostě je. V plném slova smyslu existuje.

Silné vědomí sebe je dobrým předpokladem pro kvalitní kontakt s okolním prostředím a lidmi v něm.“

Malé děti neobviňují za své problémy rodiče či okolní svět. Myslí si, že samy jsou špatné, že udělaly něco špatně, že nejsou dostatečně chytré, hezké.

Každý z těchto postřehů nutí čtenáře k hlubšímu zamyšlení. Věřím, že nejeden odborník, ale i rodič si z této úžasné a originální knihy vezme ponaučení a zároveň jim kniha napomůže nahlížet okolní svět očima dítěte, což je pro komunikaci s dětmi nesmírně cenná zkušenost.

Pedagogická psychologie pro učitele: Psychologie ve výchově a vzdělávání

Interakce mezi učiteli a žáky, výchovný a vzdělávací proces působící na rozvoj celé osobnosti dítěte patří mezi předmět pedagogické psychologie. Teoretické poznatky tohoto oboru mohou sloužit v praxi odborníkům, kteří se věnují pedagogické činnosti.

Předkládaná kniha obsahuje hluboký teoretický vhled do problematiky pedagogicko-výchovného působení z hlediska psychologie. Text je přehledně členěn, je doplněn medailonky významných teoretiků, kteří měli vliv na myšlenkové proudy v této oblasti. Významným přínosem knihy je ocenění a představení jak zahraničních, tak především českých odborníků, kteří obohatili svými příspěvky a vlastním aktivním působením podobu našeho vzdělávacího systému.

Úvodní část knihy patří historicko-kulturnímu vymezení pedagogické psychologie a seznámení se se základními sociálně-psychologickými teoriemi, které jsou platné v pedagogické praxi. Samostatná kapitola je věnována základním druhům učení. Celému procesu vyučování (zahrnujícího účastníky výuky, nastavování a hodnocení cílů, metody výuky, formy a prostředky výuky, plánování a reflexi vzdělávacího procesu) je věnována podrobná kapitola věnující se novým teoretickým modelům s dopadem pro praxi.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Psychologické aspekty výchovného působení v rámci výuky a možnosti jeho přínosu jsou zpracovány v samostatné kapitole. Tato kapitola poskytuje i teoretický vhled pedagogickým pracovníkům na působení výchovy v primární rodině a možné dopady na pozdější chování dítěte.

Závěrečná kapitola se věnuje podrobně výzkumným metodám a diagnostické činnosti uplatňované v pedagogické psychologii, přínosem je uvedení speciálních diagnostických metod vyžadující hlubší přípravu pedagogického pracovníka.

Kniha je vystavěna na odborných publikacích, jejichž soupis je k dispozici na konci knihy společně s přehledným rejstříkem. Knihu ocení především ti, kteří se ve výchovně-pedagogické praxi chtějí opírat o vědecky podložená fakta a svoji praxi rozvíjet na podkladu kvalitního teoretického zázemí. Publikace vedle vymezení základních pojmů a teorií přináší také vhled na možná úskalí jednotlivých oblastí pedagogické praxe. Text je příkladem učebnicového výkladu, avšak přehledně graficky členěn, součástí kapitol je souhrn klíčových slov a shrnutí. Text je doplněn odlehčujícími ilustracemi a zajímavými poznámkami k životopisným charakteristikám teoretiků tohoto oboru.

Aktivity pro starší děti s PAS aneb Jak budovat sebevědomí, vnitřní klid a vztahy

Nabízená kniha vychází z několikaletých zkušeností dvou psycholožek, které se věnují dětem s poruchami autistického spektra. Ve své praxi staví na principech mindfulness, které se snaží představit i v útlé praktické knížce věnované především dospívajícím dětem s poruchami autistického spektra. Kniha je psaná jednoduchou a přehlednou formou, nabízí krátký úvod, jak knihu efektivně využít, ale především množství konkrétních a jednoduchých cvičení na obtíže, se kterými se nejen děti s poruchami autistického spektra mohou setkat.

Kniha je členěna do tří částí. Kapitoly jsou uvedeny konkrétními příběhy, které popisují obtíže, se kterými se dospívající může potýkat. Příběh je velmi názorný a slouží jako dobrý prostředek pro přiblížení, v čem mohou dále uvedené techniky dítěti pomoci.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

První část knihy se věnuje zklidnění těla a mysli, zaměřuje se především na práci s dechem, která stojí v základu všech cvičení mindfulness. Postupuje se od základních cvičení pozorování dechu, až ke složitějším cvičením pracujícím s uvolněním těla pomocí imaginace.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Druhá část knihy se věnuje hlubšímu sebepoznání hlavně z hlediska rozpoznání a práce s vlastními pocity. Konkrétní cvičení přináší návod, co dělat při pocitech smutku či návalech vzteku. Hlouběji se věnuje práci s vlastními myšlenkami, jak se vypořádat s těmi negativními a zlepšovat tak i své sebepojetí.

Třetí část publikace staví na předchozích získaných kompetencích a využívá je při navazování kontaktu s druhými lidmi. Přináší konkrétní možnosti, jak se nebát navazovat vztahy s druhými i přes obtíže, které s sebou mohou poruchy autistického spektra přinášet. Povzbuzuje dospívající v tom, aby se nebáli navazovat vztahy a nabízí provázení po celou dobu této snahy.

Kniha se velmi dobře čte, je přehledně členěná, jednotlivá cvičení jsou jasně popsána. Název knihy působí lehce zavádějícím dojmem, jelikož cílí na skupinu dětí s poruchami autistického spektra. Avšak vzhledem k zaměření na úzkostné pocity, budování sebevědomí a vztahů s druhými, může být přínosná i pro další dospívající, kteří si v těchto oblastech nejsou sami jistí. S knihou mohou pracovat jak rodiče či učitelé, tak samotné děti a dospívající. Velmi užitečná může být pro všechny v pomáhajících profesích, kteří ocení rychlá a efektivní cvičení pro děti a dospívající se zmíněnými obtížemi nejen z oblasti poruch autistického spektra.

Přehled psychoterapeutických technik pro práci s dětmi a rodinou

Manželé Cabyovi si zajistili přízeň čtenářů již po napsání knihy Příručka psychoterapeutických technik pro práci s dětmi a rodinou. Na tento úspěch navazují nyní knihou Přehled psychoterapeutických technik pro práci s dětmi a rodinou, která je rozšířením první knihy, je doplněna o další metody a způsoby, jak řešit problémové situace, nově se objevují také techniky vhodné pro práci se somaticky nemocnými (např. chronická tělesná onemocnění, bolesti). Při psaní obou knih vycházeli Cabyovi především z vlastní bohaté praxe s dětmi i jejich rodinami v pobytových a ambulantních podmínkách.

Dr. Andrea Caby vyučuje sociální pediatrii na několika univerzitách a zabývá se dětskou terapií, systemickou terapií a koučinkem. Její manžel, Dr. Filip Caby, pracuje jako psychiatr a vede psychiatrickou kliniku pro děti a dospívající v Papenburgu. Oba při své práci vycházejí ze systemické terapie (směr, který se soustředí na systém, tím může být rodina, pracovní skupina atd.) a jejich přístup je orientován na řešení a zdroje (silné stránky člověka).

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha je rozdělena do pěti částí, přičemž nejvíce prostoru je věnováno prvním třem počátečním kapitolám. První je věnována obecným informacím a teoretickému zakotvení, druhá jednotlivým intervencím a konkrétním technikám, třetí kapitola přibližuje indikace, tedy to, kdy jaké techniky nejlépe využívat (např. specifika při diagnóze ADHD, adoptivní a pěstounské konstelace, krádeže, sebepoškozování apod.). Čtvrtá, nazvaná Pokud už to nejde dál… aneb Představte si, že existuje problém, a nikdo o něm nechce hovořit!, popisuje složitější situace, které se v každodenním terapeutickém životě často vyskytují a příliš se o nich nemluví, a možné návrhy, jak takové konkrétní případy řešit. A nakonec v páté, pouze třístránkové kapitolce, je vylíčena kazuistika jedné původně krátkodobé terapie, která se ale protáhla na šestnáct let. To ilustruje, jak těžké je stanovit potřebnou délku terapie. A i když k nějakému stanovení dospějeme, může být všechno jinak.

Za nejpřínosnější část považuji ‚Intervence‘, které nabízejí mnoho skvělých tipů pro každodenní užívání. U každé intervence je udržována stejná struktura, což usnadní orientaci a hledání. Vždy je popsána základní myšlenka, proč je vhodné intervenci použít, dále je popsán postup konkrétní metody, nějaké tipy, jak s metodou pracovat nebo pro koho se hodí, dále indikace, kdy metodu vhodně použít, ale také kontraindikace, např. ne všechny intervence lze užít v jakémkoliv věku klienta, kontraindikací mohou být také nějaké diagnózy jako je deprese či psychotická porucha.

Trochu obtížněji se mi četla počáteční část knihy, občas jsem se nevyznala v tom, jakou souvislost mají předkládané informace s následujícím obsahem, ale teoretické zakotvení je určitě na místě. Naštěstí i tato část, stejně jako zbytek knihy, je prokládána názornými příklady z praxe, které dotvářejí celkový obraz toho, jak jednotlivé „návody“ lze aplikovat do reálných situací.

Nejedná se o knihu, která by měla být přečtena a odložena do knihovny. Její místo je bezpochyby na pracovním stole, kde bude stále po ruce, protože nabízí užitečné techniky a metody, využitelné v mnoha každodenních situacích. Kniha je primárně určena těm, kteří pracují s dětmi, ať už se jedná o pedagogického pracovníka, pracovníka v sociálních službách či psychologa/psychoterapeuta. Knihu však mohou prakticky využít všichni, kteří pracují s lidmi, některé techniky se hodí také do rodinné či párové terapie, jiné je možné použít i v pracovním kolektivu.

Zázrak tří květin – Terapie zaměřená na řešení s dětmi a dospívajícími

Na tuhle knihu jsem se těšila už dávno předtím, než vyšla. Vyhlédla jsem si ji v edičním plánu Portálu. Nezklamala, spíš naopak příjemně překvapila. Věnuje se přístupu zaměřenému na řešení (SFBT – solution focused brief therapy) v oblasti terapie s dětmi a dospívajícími. Se SFBT jste se mohli setkat již v knihách Steva de Shazera a Insoo Kim Berg, kteří patří k průkopníkům terapie zaměřené na řešení.

Leoš Zatloukal a Daniel Žákovský, autoři této knihy, zde navazují především na model práce s dětmi nazvaný Kids’ Skills Bena Furmana a Tapani Aholy (jejich kniha Nikdy není pozdě na spokojený tým vyšla také v Portálu a recenzi najdete zde).

Zázrak tří květin na model Kids’ Skills navazuje a obohacuje ho o další prvky. Tři květiny jsou metaforou základních principů práce s klientem – naděje v to, že změna je možná, spolupráce a tvořivost. Autoři na jednotlivých stránkách popisují způsob, jak se může terapeut ke klientům připojovat a rozvíjet s nim spolupráci, jak se domlouvat na tom, na čem budou společně spolupracovat, popisují nástroje, které mohou pomoci hledat zdroje klientů a aktivizovat jejich využívání, a jak může terapeut pomoci klientovi začít pracovat na změně a podporovat ho v jejím udržení.

Autoři zmiňují, že nepopisují do detailu přístup zaměřený na řešení, protože se mu věnuje již publikace Koučování zaměřené na řešení (Portál, 2016) od Leoše Zatloukala s Pavlem Vítkem. Pro ty, kteří by se chtěli dozvědět více, jsou tedy doplňující informace k dispozici tam. Zázrak tří květin je však kniha velmi srozumitelná a nepřítomnost některých informací v její použitelnosti a užitečnosti nevadí.

Na knize se mi líbí, že je jasná, stručná, občas zmíní nějaký výzkum, ale nezabíhá do odboček, které nejsou důležité (což vlastně odráží celý přístup zaměřený na řešení). Je přehledná a dalo by se říci, že poskytuje kroky, kterých se může terapeut v procesu držet. Nicméně nelze se jich držet otrocky, a ač se zdají velmi jasné, ne vždy jednotlivými fázemi snadno projdeme (nebo alespoň já ne..:-)). Pro mě osobně je zásadní, že autoři mluví konkrétně – uvádí konkrétní příklady vět, úryvků z konzultací, případů. Kapitoly jsou doplněny i o techniky, které je možné s klienty využít.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Jedná se o užitečnou publikaci pro ty, kteří pracují s dětmi, a to nejen z pozice terapeutů, ale i z pozice školních psychologů a pedagogických pracovníků. Může být nápomocná i těm, kteří třeba ještě nemají výcvik, protože alespoň trošku budou tušit, co se dá dělat – zároveň si myslím, že kniha není samospásná a je potřeba mít širší rozhled a zázemí.

Chcete-li se dozvědět více o autorech, jejich práci, výcviku v přístupu zaměřeném na řešení a hlavně výcviku Kids Skills, pak navštivte stránky Kids skills a výcvikového institutu  Daletu.

Lidové písničky a hry s nimi pro osobní rozvoj, sebevyjádření a komunikaci

Kniha přináší méně tradiční pohled na práci se zpěvem a hlasem a tuto práci posouvá do roviny osobního rozvoje, podpory sebevyjádření a zároveň komunikace a interakce s ostatními jinak než obvyklou verbální formou. Kniha klade důraz na propojení pohybu, dechu a zvuku a přináší náměty na řadu aktivit, které lze s dětmi využít jak v domácím prostředí, tak i při hudební výchově ve škole, či v rámci dramatické výchovy či terapeutické práce s jednotlivci či skupinami.

Úvod knihy představuje teoretická část, která více přibližuje přístup k práci se zpěvem a hlasem z pohledu autorů knihy, jejich zkušenosti a představuje také široké spektrum možností využití zpěvu pro radost a zábavu i jako nástroj hlubší komunikace mezi lidmi. Kniha je zaměřená na práci s dětmi, ale řadu informací z teoretického úvodu lze uplatnit i v rámci terapeutické práce jako určité východisko pro práci s prvky muzikoterapie. Svým přístupem je kniha velmi blízká také přístupům divadelní improvizace, dramatické výchovy nebo dramaterapie.

Stěžejní část knihy pak představují známé i méně známé lidové písničky nejen z českého prostředí, ale najdeme zde třeba i čardáš. Vždy je u dané písničky notový zápis a text písně a následně nápady na to, jak lze s danou písničkou pracovat. Někdy se jedná o aktivity, při kterých se děti zamýšlí nad tím, co se v písni vlastně odehrálo, jak se aktéři příběhu v písni cítili nebo co si děti o příběhu myslí. U některých písní se může objevit dětem méně známé slovo – děti se s ním tak mohou seznámit a rozšířit si tak slovní zásobu – například se mohou zamyslet nad tím, co to je pýcha, zrada, vděčnost, upřímnost apod.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Sami si pak mohou v rámci scénky zahrát chování, které ději písně nebo významu nového slov odpovídá. Někdy aktivity také nabádají k tomu, aby si děti mohly sdělit jak situaci, která se objevila v písničce, vnímají kluci a jak děvčata nebo zda jim situace z písničky připomíná něco z jejich života. Některé písničky jsou nahrány i na CD, které je součástí knihy a je tak možné realizovat i aktivity, při kterých se mohou děti více soustředit na poslech nebo se seznámit i s méně známými písničkami. U některých písní je na CD zařazená nahrávka doprovodu bez zpěvu a je tak možné ji využít jako podklad pro zpěv dětí.

Kniha představuje hravou a troufám si říci, že i pro děti atraktivní formu, skrze kterou se mohou seznámit s lidovými písněmi a kulturou, která se jejich prostřednictvím předává. Jedná se také o hravou formu, jak se děti mohou učit vyjadřovat více způsoby, než které jsou pro ně běžné. Mohou se také nenásilnou cestou dostat k diskuzím nad tématy, jako jsou různé obřady, rituály, tradice, svoboda, mezilidské vztahy a řada dalších.

Kam zahnout na rozcestí…?

Že se na rozcestí mohou ocitnout jen dospělí..? Že děti neřeší žádné složitosti..? O ničem se nerozhodují, protože to za ně udělají rodiče..? Tak to je, vážení čtenáři, velká mýlka. I děti si volí své cestičky životem a někdy na jejím konci najdou pytel štěstí a jindy zabloudí rovnou do neštěstí. Své o tom ví Daniela Kroluppová, která ve své knize ukazuje dětem, jak se nedostat na scestí.

Předložená publikace je určena především dětským čtenářům a je velmi zajímavě a především důmyslně rozdělena na dvě poloviny. První polovina je ta temná vzdalující nás od štěstí a po zrcadlovém obrácení najdeme druhou půlku směřující rovnou za světlem štěstí. Přičemž k optickému rozdělení těchto částí napomáhá barevnost stránek a rozdílné oslovení malého hrdiny. Zatímco od štěstí vede tmavě modrá barva a hlavní postava je nazývána Jiříkem, ke štěstí se jde po žlutohnědé značce a z Jiříka se stává Jirka.

Celá knížka se skládá z krátkých příběhů o jednotlivých nectnostech (podle autorky slabostech) člověka. A aby bylo jednoznačně znázorněno a zdůrazněno, že lidský tvor má právo „volby“ (resp. může si vybrat, po které trase se vydá), tak je každý příběh uveden dvakrát. Pochopitelně v tmavé části zažijeme pochmurný konec a Jiříkovi bolístky. Není však potřeba mít strach, jen co knihu převrátíme vzhůru nohama, dočkáme se happy endu i s poučením.

Kromě poutavých a (pro dětskou duši) emočně nabitých příběhů, zde nalezneme i krátká shrnutí a doplňující otázky vedoucí k hlubšímu zamyšlení. Nicméně mezi těmito dvěma slohovými útvary vyvstává výrazná ambivalence. Jirkovo (Jiříkovo) vyprávění je snadno pochopitelné, psáno v krátkých, ale výstižných až úderných větách. Prezentované situace jsou vybírány tak, aby dětem byly co nejvíce blízké, a jsou verbalizovány velmi autenticky. Oproti tomu „dodatky“ spíše připomínají hluboké, ale málo srozumitelné abstrakty plné složitých pojmů (jako například slovo „opanuje“ či „samolibost“). Zde se hodí podotknout, že kniha bude náročná především pro rodiče, kteří se zapotí při vysvětlování nejednoznačných termínů a zodpovídání závěrečných otázek (např. „Jaký je rozdíl mezi pýchou a hrdostí?“ nebo „Je lakomý někdo, kdo má strach o svoje věci?“).

Knížka celkově působí příjemným dojmem, je zajímavá, poučná a čtivá. Dětskému čtenáři může přinést návod, jak nakládat s některými složitými životními situacemi. Doporučuji však knížku číst s někým z dospělých a podrobněji o jednotlivých tématech debatovat.

Vymanit se ze škatulek a prožít život až na dřeň

Rozhovor s Andreou Hejlskov, autorkou knihy Náš velký útěk, konaný v Praze v prostorách nakladatelství Portál při příležitosti návštěvy autorky Prahy během festivalu Dny Severu 2019 dne 31. října 2019.

Recenzi na knihu si můžete přečíst na konci rozhovoru.

Andrea Hejlskov (vlevo) a Kristýna Maulenová

Andrea Hejlskov (vlevo) a Kristýna Maulenová

Andrea Hejlskov: Včera jsem byla v Kodani u velvyslance na honosné večeři, takže jsem na sobě měla své luxusní oblečení. Je to moc fajn je takhle jednou za rok moct nosit. Také nemuset umývat nádobí, takový luxus.

KM: Jen ze zvědavosti, je pro Vás venkovní teplota studená? (bylo kolem 6°C a pronikavá zima)

Andrea Hejlskov: Ne, tohle je teplo. Navíc mám teplé ponožky a hodně vlněného oblečení.

KM: Dobře, pojďme rovnou na to. Jaký je smysl Vašeho života?

Andrea Hejlskov: Oh, to je pěkná otázka. Právě teď, v tomto okamžiku, je smyslem mého života nezabřednout v předsudcích o tom, co je dobrý život. Myslím, že si stále děláme názory a škatulky o tomhle a tamtom. Nyní mě přitahuje se z těchto škatulek vymanit. Jedna z věcí, kterou mě tato kniha (Náš velk útěk) vlastně naučila je, že se chci dostat ze škatulek kapitalismu a společnosti. Pak jsem napsala tuto knihu a byla jsem mnoha čtenáři zaškatulkována jako ta, co žije v přírodě v souladu s ní. To ale byla jenom jedna z dalších škatulek. Když mám různé proslovy, nebo jako dnes, ráda nosím hodně make-upu a módní oblečení, protože každý očekává, že budu kvůli svému životnímu stylu vypadat jinak. Nechci tohle třídění do kategorií, chci být schopná se změnit. To je smyslem mého života. Někdy velmi ráda jím večeři na velvyslanectví a jindy ráda plavu v lesním jezeře. A to je v pořádku. Existuje citát Walta Whitmana: „Protiřečím si? Dobře, protiřečím si. Jsem velký, obsahuji toho spoustu.“ Tohle je moto mého života. Je v pořádku, že si protiřečím, že chci rozdílné věci. Naše kultura se stále snaží vše zúžit a umístit do malých úhledných škatulek. Tohle je velmi dlouhá odpověď na Vaše otázku.

KM: Takže ten tlak na Vás odtlačujete?

Andrea Hejlskov: Svoboda. Chci být schopná vyjádřit tenhle život, který mi byl dán a naplno ho prozkoumat. Vím, zní to velmi neoliberálně, ale pro mě je to skutečně o svobodě. Myslím, že se příliš ovládáme, především ženy. Máme tendence se omezovat a já jen chci žít. Chci život prožít až na dřeň.

KM: Kde nyní žijete?

Andrea Hejlskov: Před 8 měsíci jsme se odstěhovali ze Švédska do Dánska, protože se děti odstěhovaly z domova a my se chtěli dostat blíže ke smyslu komunity. Ale když už mluvíme o tom, o čem jsme právě mluvili, před 2 týdny jsem se vlastně rozhodla vrátit se do lesa a cestovat mezi oběma zeměmi, protože mi les chybí. Jeppe a Sigurd jsou velmi šťastní, ale mně ten les moc chybí. Bydlela bych tam sama polovinu času. To je můj plán.

KM: Jaké to je pro ženu žít sama v lese, kde si člověk potřebuje všechno udělat sám?

Andrea Hejlskov: Je to také test, zda tam můžu žít sama. Myslím, že teď můžu. Když jsme se poprvé přestěhovali do lesa, bylo pro nás nemyslitelné, že by člověk takhle mohl žít. Nyní umím sekat dřevo, dokážu přinést vodu, dokážu dělat všechny věci, je to jen moje mysl, která mi říká, že nemůžu. Žít v přírodě není opravdu tak těžké, je to prostě nepříjemné, a já vím, jak to udělat.

KM: Cítíte se více všímavá, duchapřítomná (v orig. mindfull)?

Andrea Hejlskov: Mindfulness/všímavost je…. Ano, cítím. Ale mám k tomu nějaké výhrady… Ne, to by byla dlouhá konverzace. Ano, cítím se více všímavá. Ne konkrétním pozitivním způsobem. Cítím se všímavá, i když jsem nešťastná. Představa všímavosti má tendenci se více soustředit na život v současnosti a myslet na šťastné myšlenky. Ale já si všímám také své deprese nebo negativních emocí. Myslím si, že i v psychologii je mimořádně podhodnocené, jak důležité tyto emoce jsou a jak důležité je skutečně cítit smutek a frustrace a všechny tyto negativní emoce.

KM: Já vnímám všímavost jako bytí s čímkoliv, co přichází na mysl. Pracuji s pacienty s rakovinou, takže zde ve skutečnosti není místo pro skrývání negativních emocí, protože je jich tam hodně a je důležité o nich mluvit.

Andrea Hejlskov: Všímavost a pozitivní psychologie se zejména v Dánsku stala příliš pozitivní. V knize hodně mluvím o negativních emocích, protože si myslím, že je to také důležité, když mluvíme o radikální volbě života nebo o změnách, dokonce i o udržitelnosti životního prostředí a změně životního stylu. Musíme mluvit i o obtížných věcech. Není to jen pozitivní změnit svůj životní styl kvůli změně klimatu, tím vznikne také spousta negativních emocí. Zejména v psychologii máme nástroje, jak o těchto negativních emocích mluvit. A vůbec se odvážit o těchto věcech mluvit je velmi důležité.

KM: Když se takhle vydáte napospas, jak se cítíte ohledně nenávistných komentářů? Internet je jich plný.

Andrea Hejlskov: Na začátku to pro mě bylo opravdu těžké, ve skutečnosti mi to zlomilo srdce. Když vyšla má kniha v Dánsku, byla spíše brána jako kontroverzní. Je to taková homogenní země, pokud v Dánsku vyčníváte, lidé do vás budou tvrdě kopat. Bylo to velmi obtížné a stále je, ale vypořádám se s tím s humorem. Někdy děláme písničky z emailů, které dostávám. To je hezký způsob, jak se s tím vypořádat, ale důležitou součástí pro mě je to nepřijmout jako realitu. Protože tihle lidé takoví v realitě nejsou, je to, jací jsou online. Takže se snažím před tím zavírat oči. Ale bylo to těžké. Nicméně téměř stejně obtížné bylo jednat s lidmi, kteří ze mě dělali modlu. Je to svým způsobem stejný přečin, jen v pozitivním směru. Ne, nejsem fantastická, nejsem super statečná. Ne ne ne! To je vaše realita. Takže je to stejná věc, ať už je to nenávist nebo láska, jsou to jen tyto extrémní emoční reakce. Myslím, že se to děje proto, že píšu tak, jak píšu. Existuje mnoho lidí, kteří na to reagují v extrémních emocích. To je něco, s čím se jako autor musím skutečně vypořádávat. Šla jsem si o těchto věcech promluvit ke slavné dánské autorce jménem Susanne Brøgger, což je moje hrdinka, a ona mi dala tolik dobrých rad. Řekla: „Naším úkolem je zemřít.“ Tato věta mě přiměla si říct dobře, takže mou prací je, abych se vydala všanc a ublížila a byla ovlivněna všemi těmito emocemi. To je můj úkol. Opravdu mi pomohlo jít k moudřejšímu staršímu, abych tak řekla, a dostat od ní tuto radu.

KM: A co vaše děti, kde jsou teď?

Andrea Hejlskov: Odešli z domova, s výjimkou Sigurda, který je malý. Victoria cestuje po světě, to je to, co chce. Chce se stát námořnicí. A Sebastian studuje, aby se stal dětským pedagogem. A chce vzít děti, které mají nízké sebevědomí do přírody. A Silus chce být psychologem.

KM: Přečetla jsem si s vámi rozhovor ze začátku října, ve kterém jste řekla, že předtím, než jste se přestěhovala do přírody jste pracovala jste s dětmi a viděla jste na nich, že na ně nemají vliv individuální problémy, ale problémy naší kultury. Můžete to vysvětlit?

Andrea Hejlskov: Pracovala jsem jako dětská psycholožka v městském zařízení s dětmi do 3 let se zvláštními potřebami. Bylo to pro mě srdcervoucí, protože existuje tolik dětí, které nefungují v naší společnosti a jsou proto umístěny do institucí. V Dánsku, myslím, že je to země číslo 1 na světě, kde umisťujeme děti do ústavů jako nejmladší a kde tráví nejdéle času. Ve školce a před školkou. V Dánsku umístíte své dítě do péče, když je ve věku 6 měsíců, a pak se vracíte do práce. Je to spousta institucionálního času. Bylo těžké vidět, jak jsou tyto děti individualizovány: tohle je problém a je to problém v tobě, ty malý jednotlivče. Mně bylo jasné, že jde o strukturální problémy. Toto je teoretická diskuse, ale viděla jsem to u malých dětí. Vidět to v reálném životě bylo jedním z důvodů, proč jsme se pohnuli, protože mi bylo jasné, že něco není v pořádku.

KM: Jsou děti umístěny do ústavů, protože rodiče musí pracovat, aby získali peníze?

Andrea Hejlskov: Když se na to podíváte, tak musíme být efektivní malí pracovníci. Ale co děti? Myslím, že je to jeden z nejsmutnějších důsledků kapitalismu. Má to vliv na naše životy. To, co jsem udělala, se nazývá radikální vedení domácnosti (v origin. homemaking). Když jste doma s dětmi, děláte … je to feministická subkultura. Hodně jsem o tom četla a myslela jsem, že to je něco, co chci dělat. Vlastně jsem o tom vedla v dánských novinách spoustu rozhovorů s dánskými feministkami, protože si mysleli, že není feministické být doma s vašimi dětmi. Abyste byli dobrými feministkami, musíte mít kariéru. Vaše identita je na pracovišti nebo na trhu práce.

KM: Máte pocit, že se to mění? Vlastně si nejsem jistá, kdy jste se přestěhovali do lesa?

Andrea Hejlskov: Před 9 lety.

KM: Vnímáte nějaké změny ve společnosti?

Andrea Hejlskov: Ano. A je to legrační s mou knihou, protože když vyšla v roce 2013, byla přijata jako kontroverzní. V mé zemi jsem byla nazývána eko-teroristkou a zrádcem. Opravdu velká slova. A teď se mnou vedou rozhovory, dělám hodně projevů, přednášek. Lidé pláčou a říkají: Ah, jste tak stateční a je to tak dobré, že to děláte, protože takovou změnu jako společnost potřebujeme. V mém těle cítím, jak se tato společnost změnila od doby, kdy moje kniha dorazila až do dneška. Je to docela silný zážitek. Opravdu se to hodně změnilo. Nevím, jaké je to tady, ale v Dánsku všichni teď mluví o klimatické krizi a o tom, že se musíme změnit. Vlastně je to hezké pro mé ego.

KM: Dobrá práce! Stateční lidé msuí začínat.

Andrea Hejlskov: Musí existovat radikální lidé a věci se pomalu změní.

KM: Řekla jste, že existují hateři v online prostředí, kteří vás vnímali negativně. Cítili jste se v nebezpečí, vy nebo vaše rodina?

Andrea Hejlskov: Ne, ne proto, že jsme byli tak izolovaní, takže jsme mohli všechno odstřihnout. Ale bylo to opravdu těžké. Nechci zdůraznit, že kniha byla přijata jen jako kontroverzní, protože byla přijatá také velmi pozitivně. Bylo to na obou koncích spektra, přičemž já se soustředila na nenávist, asi jako každý. V prvních letech bylo nesmírně těžké dělat veřejné projevy, vracet se z lesa a mluvit před lidmi, protože jsem neměla štíty, brnění nebo masku. Takže to šlo přímo do mě. Pracovala jsem velmi tvrdě, ale teď jsem ohledně toho trochu zkušenější a cítím se více a více v bezpečí.

KM: Máte masku pro sebe doma a masku pro to, když jste tam venku?

Andrea Hejlskov: Ne, není to maska, ale různé aspekty mě, které jsem teď integrovala. Ale na začátku jsem se cítila velmi odlišně. Pokud vidíte, že mám na obličeji hodně make-upu, to je moje ochrana.

KM: Máte čas se zastavit a něco si dopřát, když jste v lese?

Andrea Hejlskov: Ano.

KM: Není to tak, že musíte stále přinášet vodu… atd.?

Andrea Hejlskov: My lidé, kteří žijeme tímto primitivním životním stylem, máme sklon mluvit o tom, jak je to těžké, když o tom mluvíme s druhými. Ale v zimě nic neděláme. Není třeba dělat žádnou práci. Přineseme vodu, nasekáme dřevo a spíme. V létě pracujeme velmi tvrdě a v zimě jsme v režimu spánku jako medvědi, neděláme nic. To je něco, na co musím lépe pamatovat, když mluvím o tomto životním stylu. Hodně spím, sedím a piju kávu, zírám do lesa. Myslím, že to potřebujeme jako lidské bytosti. Vidím, když jsem zpět s přáteli v Kodani, stále se něco děje, pořád. Je to velmi stresující.

KM: Co milujete a oceňujete na svém partnerovi?

Andrea Hejlskov: Myslíte Jeppeho? On je můj nejlepší přítel. Náš vztah se změnil, nyní jsme rozvedeni, ale stále žijeme společně. Je to má spřízněná duše. Máme kmenový vztah. Mít takový vztah s jinou lidskou bytostí zásadně změnilo můj život. To je to, o co se snažíme, když vytváříme naše základní rodiny a vztahy. Naše životní situace v moderní společnosti je ale taková, že nejsme na sobě navzájem závislí, myslím doopravdy. Být zcela závislá na Jeppem zásadně změnilo mě a náš vztah. Mohu o něm říci mnoho dobrých slov. Je to opravdu úžasný člověk. Jsem velmi šťastná, že ho mám v životě.

KM: Zní to úžasně, takhle vytvořit situaci, ve které musíte být na sobě závislí. Tedy, úžasně…

Andrea Hejlskov: Děsivě. Něco to změnilo. Mám to také s kamarádkou, ženou, která se přestěhovala do lesa nedaleko od nás. Také s ní jsem v zimě zažila vzájemnou závislost. To mění způsob, jakým vidíte lidi. Záleží na tom; na nich záleží, nejen psychologicky, ale také velmi prakticky. To uzdravilo mnoho ran, které jsem měla, mnoho psychologických ran. Že skutečně můžu věřit, že mě lidé zachrání, pokud jsem v nebezpečné situaci. Někteří lidé přijdou a prakticky mi pomohou. Ne v terapeutickém prostředí, když budeme sedět a mluvit o tom, ale že tam skutečně někdo bude.

KM: Zní to jako terapeutický přístup. Pokud přežijete, jste vyléčeni. Můžete zahájit skupinovou terapii 🙂

Kolik lidí kolem vás v lese žije?

Andrea Hejlskov:  Bylo nás asi 15 lidí, kteří byli rozptýleni po lese. Mnoho lidí cestuje na zimu domů. V zimě nás tam nebylo tolik.

KM: Lovíte?

Andrea Hejlskov: Je to nezákonné. Takže o lovu nemluvím (smích). Musíte mít všechny druhy oprávnění. Tolik jsme nelovili, abych byla upřímná. Stavěli jsme dům.

KM: A co jste jedli?

Andrea Hejlskov: Chodili jsme do města a jednou měsíčně jsme kupovali jídlo. V průběhu let jsme se stali soběstačnými. Hodně jsme se toho naučili, abychom mohli v přírodě najít jedlé věci.

KM: Co je podle vás na naší, respektive dánské společnosti dobré?

Andrea Hejlskov: Myslím, že… umění je něco, co jsem znovu začala oceňovat. Mám spoustu přátel, kteří recenzují knihy nebo divadelní hry i spoustu přátel novinářů, kteří chodí v Kodani na spoustu představení. Když jsem s nimi, protože jsem nebyla na koncertu po mnoho let, takže když jsem s nimi a slyším lidi společně zpívat nebo poslouchám hudbu .. je to prostě něco krásného. To se mi na naší společnosti líbí. Nejde však pouze o moderní společnost. To je to, co lidská rasa dělá, děláme umění. Také se mi líbí, že v Dánsku jsme vytvořili sociální systém. Je tu pocit privilegia a bezpečí, které považuji za krásné. Je to krásný nápad. Ne vždy to funguje, ale impuls k vytvoření toho byl velmi krásný.

KM: Jedna otázka, trochu obtížná, která nicméně visí kolem každého z nás a děsí mnoho lidí. Jde o smrt. Dotýkáte se tématu smrti, když jste v lese?

Andrea Hejlskov: Hodně jsem o tom přemýšlela. Četla jsem … jak se jmenuje? Existuje webová stránka staršího muže v Americe, který pracuje se smrtí. Říká, že žijeme v kultuře, která má se smrtí problém. Myslím, že smrt, úpadek a destrukce a všechny tyto negativní věci jsou součástí života v přírodě. Ošklivost, chlad, nepohodlí, závislost. To vše jsem integrovala do toho, jak nyní vnímám život. Nejde o to usilovat o ráj, spásu nebo dokonalou blaženost. Myslím, že jde o to vidět život ve všech jeho aspektech. Pořád mám problém se smrtí, samozřejmě, i bolestí a zármutkem, ale pracuji na tom tak, jak jsem dříve nepracovala. Je to náročné. Existuje něco, co se, myslím, nazývá dula smrti (v origin. death doulas), jako byste rodila smrt. Je to velmi fascinující, ráda bych se tomu věnovala více. Byla jsem hodně konfrontovaná se svou vlastní smrtí a smrtelností. Emocionálně a prakticky v lese. A to mi dalo velký hlad po životě. Jak jsem řekla, chci být svobodná, chci naplno využívat a prožívat život. Je to možná důsledek toho nepohodlí, které mi přineslo hlad po životě, po všem.

KM: Jaké jsou vaše sny?

Andrea Hejlskov: Moje sny … Velmi základní, jen abych žila. Mám sen o karavanu, jezdit v něm. To by bylo hezké. Nyní, když se děti přestěhovaly z domova, mohu dělat více, více se stěhovat a ráda bych to dělala. Ale moje sny se staly velmi prostými a základními. Chci jen žít život naplno, to je to, co chci. Chci dělat to, co teď dělám. Myslím, že je hezké být tady, psát, být v lese, být flexibilní.

KM: Náš čas je téměř u konce. Jaká jídla byste chtěla v České republice ochutnat?

Andrea Hejlskov: Nemám ponětí, co bych měla? 😊

KM: Svíčkovou.

Andrea Hejlskov: Zkusím to!

KM: Děkuji za rozhovor!

Pozn. Rozhovor probíhal v angličtině, překlad do češtiny: Kristýna Maulenová

Recenze:

Náš velký útěk: Přežije rodina mimo civilizaci?