Seriály

Deprese, panické ataky, PPP: VIII. část

Síla vnitřního kritika

Pretending to be happy.. :): Odmalička jsem tak trochu extremista. Myslela jsem si, že věci jsou pouze dobré a špatné. Já jsem tedy buď perfektní, nebo naopak úplně k ničemu. Mezi těmito dvěma extrémy pro mě nic neexistovalo. Neuvědomovala jsem si, že na světě jsou i jiné barvy. Když se díváte na svět takto černobíle, pak není divu, že se dostane do deprese.

Na základní škole jsem slovo „perfektní“ příliš neřešila, protože učení mi šlo téměř samo a nebyl problém vyniknout. Na střední jsem svoji touhu po dokonalosti dotáhla do extrému. Začala jsem naprosto ignorovat svoje základní životní potřeby. Moje paní doktorka mi říkala: „Lucko, ty bys chtěla být víla, která nepotřebuje jíst, pít, spát a nic neváží.“ A měla pravdu. Bývala jsem velký spáč, což se radikálně změnilo. Myslela jsem si, že dokonalost spočívá v tom, že budu vždy perfektně naučená do školy, budu spát do 5 hodin ráno (protože „Kdo spí, ten nežije!“), budu perfektně vypadat a ještě budu věčně plná optimismu. A moje dokonalost? Ta je přece přirozená a bez námahy. Postupem času jsem začala být neskutečně unavená (kupodivu). Ne fyzicky, ale psychicky. Okolí ode mě očekávalo 200% výkon a ještě s noblesou. Nikdo však neviděl odvrácenou stranu mojí věčně optimistické tváře. 

Jediné, po čem jsem opravdu toužila, bylo bezpodmínečné přijetí a láska ostatních. Je neuvěřitelně frustrující, jak ve skrytu duše toužíte po tom, aby se o vás druzí občas postarali, aby vám pomohli, poskytli vám rameno, když se chcete vybrečet, ale místo toho působíte nezávisle a nepřístupně.
Odjakživa jsem velký kritik. S oblibou ale zdůrazňuji, že největší kritik jsem sama k sobě. Nazvala bych to spíš vnitřním sebemrskačem, který mi našeptává, že nejsem dost dobrá a měla bych být lepší.

Snažím se být k sobě laskavější a hodnější. Krůček po krůčku. Paní doktorka mi říká: „Chovej se k sobě tak, jako by ses chovala ke svým kamarádkám a k lidem, které máš ráda.“ Je to velice paradoxní, ale pro druhé lidi bych se rozdala. Pokud se však jedná o mě, dokážu k sobě být nepřiměřeně tvrdá.

„Já chci žít nonstop!“

A výsledky jsou následovné – hroutíme se, jsme vyčerpaní do té doby, než nám tělo vypoví službu. Život se tedy stává maratonem, který se snažíme přežít.
Než jsem si uvědomila tuhle skutečnost, téměř jsem neznala slovo relax a odpočinek. Neustálý shon kvůli výkonům a dosažením cílů. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat – psychika vypověděla službu (a ani se jí nedivím, protože moje tempo je skutečně vražedné).

Největší hrozbou je pro mě fakt, když musím jen tak BÝT SAMA SE SEBOU. Vždy, když se zastavím v tom nekonečném koloběhu aktivit, uvědomuji si, že mi začíná být psychicky zle. Upadám do beznaděje a bezvýchodnosti. Zjistila jsem totiž, že najednou přemýšlím nad věcmi, které jsem dříve vytěsňovala a potlačovala, protože jsem jim nechtěla čelit. Věděla jsem, že je pro mě pohodlnější je neřešit a raději zaměstnat mozek, aby neměl čas odpočívat a už vůbec ne přemýšlet.
Ale když jsem se zastavila, tak tu najednou byly – nepříjemné a frustrující.

„Večer jsem šla opět k psychiatričce. Seděla jsem v čekárně, pořád dokola jsem si četla nápis „Dětská a dorostová psychiatrie“ a bylo mi šíleně do breku. Jen co jsem vešla a řekla první větu, tak jsem brečela. Předepsala mi antidepresiva, protože pořád brečím a nemůžu spát. Tyto tři týdny byly vážně strašné! Mraky písemek, deprese, průjmy, vstávání ve čtyři hodiny ráno…“

Výsledek obrázku pro pretending to be happy
Mám opravdu neuvěřitelně silnou vůli, a to ve všech ohledech. Někteří lidé mají slabou vůli a učí se, jak ji mít silnější. Já se snažím o pravý opak. Učím se svoji vůli občas povolit a dát také prostor mojí vlastní intuici a potřebám. Může se to zdát úsměvné, ale mám povinně naordinovaný odpočinek a relaxaci, kterou jsem si tak dlouho odepírala.
Myslím, že nás takové to nic nedělání děsí, protože bychom konečně slyšeli sami sebe.
Opravdu se tolik bojíme svých myšlenek?

Můj dosavadní život probíhal ve dvou barvách – černé a bílé. Mezi tím vším pesimismem a trápením se občas vyskytly světlejší okamžiky, které mě na chvíli vrátily do normálního života. Postupem času jsem si začala uvědomovat, že největším a zaručeným lékem jsou bezprostřední a pohodoví lidé, kteří mi dají lásku a pocit, že někam patřím. Dříve jsem byla přesvědčená o své emancipaci a nezávislosti. Myslela jsem si, že vše zvládnu sama bez pomoci druhých. Dnes už vím, že to byl pouze můj štít, který mě měl ochránit. Přestala jsem se bát požádat o pomoc, vybrečet se druhým na rameni a hlavně – nebát se přiznat slabost. Nikdy jsem nechtěla přiznat, že něco nedokážu. Myslela jsem si, že je to projev nedostatečné vůle a slabosti.

Nikdo není perfektní. A po dlouhých letech si konečně začínám uvědomovat, že ať se snažím sebevíc, ani já to nebudu.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>