Recenze

Jerold J. Kreisman, Hal Straus: Nenávidím tě, neopouštěj mě!

  • „Jmenuje se Carol, kamaráda od základní školy. Kvůli nějaké drobnosti vás obviní, že jste jí vrazili kudlu do zad, a sdělí vám, že jste nikdy ve skutečnosti její kamarádkou/kamarádem nebyli. O pár týdnů později či měsíců později je Carol zase zpátky, milá a blazeovaná, jakoby se mezi vámi nic nepřihodilo.“
  • „Jmenuje se Bob, váš šéf v kanceláři. Jeden den Bob pěje chválu na vaše výkony při rutinním úkolu; další den vám spílá za bezvýznamnou chybičku.“
  • „Jmenuje se Arlene, přítelkyně vašeho syna. Jeden večer se s vaším synem rozejde, a jen o pár hodin později se objeví a přísahá mu nekonečnou oddanost.“

hpo

Všechny tyto jedince a jejich příběhy, resp. životy spojuje jeden rys: nestálost. Nestálost jako projev hraniční poruchy osobnosti.
Hraniční porucha osobnosti (dále jen HPO) není v naší společnosti nijak neobvyklým úkazem. Naopak se jedná o nejčastější poruchu osobnosti (její primární symptomy vykazuje téměř 6 % americké populace). Nadto tato porucha často koexistuje s dalšími duševními poruchami; alespoň jednu další závažnou psychiatrickou diagnózu vykazuje zhruba 90 % pacientů s HPO. Jedná se mnohdy o deprese, úzkosti, bipolární poruchu, somatizační poruchy, poruchy pozornosti a hyperaktivity aj. Mnohdy je tato porucha osobnosti spojována také s poruchami příjmu potravy – u hospitalizovaných pacientů s PPP se ostatně objevuje téměř v 50 %! Jedná se přitom o závažnou poruchu, jejíž vážnost snadno ilustruje skutečnost, že nejméně 70 % pacientů s HPO se pokusí o sebevraždu.

„Občas přemýšlím, jestli mě neposedl ďábel. (…) Nerozumím sama sobě. Vím jen, že tahle moje hraniční osobnost mě přivedla k životu, od něhož jsem všechny odstřihla. Takže je hodně, hodně osamělý.“

Knížka Nenávidím tě, neopouštěj mě je proto téměř nezbytnou výbavou pro všechny, kteří se orientují do psychoterapeutické praxe či se zaměřují na obdobnou práci s lidmi.

V úvodních kapitolách detailně seznamuje s touto poruchou a jejími projevy. Jaké je její historie? Jak se klasifikovala v minulosti a jak se vymezuje nyní? Jaké jsou podmínky pro udělení této diagnózy? Jaké jsou vůbec teorie týkající se vzniku této poruchy? A její časté projevy? Na to vše první kapitoly velmi podrobně odpovídají, přičemž svá tvrzení dokládají patřičnými studiemi a kazuistikami.

V následujících kapitolách již kniha přechází do praxe, kdy čtenáře seznamuje s možnostmi komunikace s jedincem s HPO, pomocí tomuto jedinci a prací s ním, jakož i s možnostmi terapie; ty přitom popisuje s ohledem na jednotlivé směry a jejich možnosti a uplatnění při léčbě této poruchy. Nevynechává ani kapitolu zaměřenou na psychofarmakologickou léčbu.

 „Většinou jsem v pořádku. (…) Mám ale i jinou stránku, která někdy získává navrch a ovládá mě. Jsem dobrá matka. Jenže má druhá stránka za mě dělá děvku: nutí mě jednat šíleně!“

Publikace představuje skutečně velmi podrobné seznámení s HPO. Popisuje samotné možné příčiny jejího vzniku, její projevy, jakož i následnou práci s jedinci s touto poruchou a možnosti terapie či léčby. Jedná se tedy o velmi komplexní publikaci, kterou bych jistě doporučila všem, kteří se mohou v rámci své praxe s jedinci s HPO setkat (tedy všem psychoterapeuticky či obdobně pracujícím s lidmi), těm, kteří mají dojem, že by rysy této poruchy mohl vykazovat někdo z jejich blízkého okolí, případně kteří sami obdobnými nejistotami a nestálostí trpí.

Kniha, ačkoli se jedná o publikaci odbornou, je psána velmi čtivě, čemuž napomáhají četné příklady z praxe. Je proto vhodná i pro laiky, které do této problematiky mj. výborně uvede.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *