Archiv štítku: terapie

Vykročte z úzkosti: Trénink pro dospělé

Stalo se vám někdy, že jste měli pocit naprosté paniky, neurčitého, ale přesto obrovského strachu, který vás až paralyzoval? Nebo jste měli úzkosti tak silné, že jste měli strach, že se dusíte nebo máte infarkt či nějakou jinou závažnou zdravotní potíž? Možná takové stavy znáte z různých stresujících či jinak náročných situací. Možná se s nimi setkáváte jen v běhu všedních dnů, kdy je toho prostě moc.

Pokud se v některé z těchto situací poznáváte a zážitky úzkosti, napětí a obav často prožíváte, nebo pokud pracujete s klienty, kteří podobnými stavy trpí, může pro vás být tato kniha velmi užitečným a praktickým průvodcem.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kromě teoretického výkladu a vysvětlení, co se ve vašem těle v podobných situacích děje, představuje kniha praktický návod, jak s takovými stavy pracovat. Kniha je přehledně a systematicky strukturovaná a vždy po krátkém teoretickém výkladu je v ní vyčleněn prostor na vaše vlastní poznámky a postřehy.

Kniha tak může sloužit i jako sebekoučovací příručka (nebo chcete – li pracovní sešit), která umožňuje nejen lépe porozumět problematice úzkosti a jejích projevů, ale také průběžně pracovat na lepším uvědomění si příčin prožívané úzkosti a na zvládání těchto potíží. Čtenář si může postupně osvojit nové strategie pro práci s úzkostí, které mu mohou nadále pomáhat při zvládání situací, které jsou pro něj náročné.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Při práci s klienty lze tuto knihu využít jako praktický nástroj, který může poskytnout inspiraci v tom, jak srozumitelně klienty edukovat o jejich potížích, ale také může sloužit jako určitý „zásobník“ technik pro zvládání úzkosti, které můžeme klienty učit. Jedná se například o techniky práce s dechem nebo o využití prvků kognitivně – behaviorální terapie například ve smyslu omezení automatických myšlenek a bludných kruhů, ve kterých si lidé trpící úzkostí často cyklí a úzkost se tak zvyšuje.

Kniha je velmi čtivě napsaná a zejména pro své praktické zaměření může být velmi přínosná.

Psychoterapeutická práce s původci domácího násilí: Zvládání vzteku, agrese a násilných projevů

Autoři předložené publikace – psycholožka Veronika Stočesová aktivně spolupracuje s Ligou otevřených mužů (LOM) a s Institutem pro kriminologii a sociální prevenci, a psycholog a lektor David Čáp vede v LOM skupiny pro muže, dále pak výcviky pro odborníky v metodě Zvládání vzteku. Dlouhodobě se věnuje také tematice násilného chování a šikany u dětí a dospívajících.

Čtenář drží v ruce jedinečnou publikaci, a to hned v několika ohledech. Především se tedy jedná o souhrn teoretických informací a praktických postupů pro práci v oblasti, která se v naší zemi teprve rozbíhá. Že je problematika domácího násilí v České republice stále na počátku svého vývoje, o tom svědčí nejen nedostatečné množství organizací a programů, které by se věnovaly právě původcům domácího násilí. Jak zmiňují sami autoři publikace, oblast práva se fenoménu domácího násilí začala legislativně věnovat až po roce 2004. I z tohoto lze usuzovat, že se stále nacházíme ve společnosti, která se s domácím násilím teprve učí pracovat a že postoj k domácímu násilí není ještě naší společností vnímán jako jednoznačně negativní.

Kniha je rozdělena do dvou částí, tedy do části teoretické a praktické. V teoretické části se čtenář setká s vymezením základních pojmů, jejichž zřetelné a srozumitelné vymezení je základem pro úspěšnou spolupráci s cílovou skupinou. Dále zde čtenář nalezne aktuální české i zahraniční zdroje definic domácího násilí, jeho základní znaky, formy i důsledky, rozbor bariér odchodu od původce domácího násilí i kapitolu snažící se podat určitou charakteristiku původců domácího násilí.

Následující kapitola o samotné psychoterapeutické práci se pak věnuje nejen technikám a nástrojům spolupráce s touto klientelou, ale také informacím o praxi ze zahraničí, o legislativním rámci, teoretickým východiskům i popisu současné situace v naší zemi. Autoři se také věnují efektivitě terapeutické práce s původci domácího násilí, komentují značný nedostatek realizovaných studií, ale i fakt, že mnohé studie se pak potýkají s více či méně závažnými metodologickými pochybeními.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Praktická část přináší metodický návod přístupu pro psychoterapeutickou práci. Příručka popisuje možnou podobu vstupního pohovoru a 15 samostatných setkání, což autoři považují za nutné minimum. Přičemž každé setkání se řídí jakousi obecnou strukturou. Ta zahrnuje úvodní i závěrečná kolečka, prostor pro sdílení aktuálního prožívání i sdílení uplynulých událostí. Za stěžejní lze však považovat edukační část setkávání, kde se probírají nejen teoretické znalosti, ale probíhá zde především nácvik potřebných dovedností a technik pro zvládání vzteku. Autoři navíc většinou nabízí čtenáři i další postupy a techniky, které se vztahují k procvičení konkrétní dovednosti. Případný odborník má pak možnost si vybrat, s jakou technikou se mu bude nejlépe pracovat (ať už s ohledem k osobnostní charakteristice lektora či dané skupiny).

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Ráda bych ocenila otevřený přístup obou autorů i jejich ochotu sdílet a předávat zkušenosti, návrhy, podněty i přehledně strukturovanou metodickou příručku pro práci s touto klientelou. Bohužel i v našem oboru nalezneme kolegy a kolegyně, kteří se věnují v České republice opomíjeným tématům, přichází s inovativními i velmi kreativními přístupy ve své práci, ale jejich ochota sdílet své postřehy a zkušenosti je minimální, ne-li nulová. Ostatně i samotní autoři publikace zmiňují určitou míru soutěživosti mezi jednotlivými organizacemi věnujícími se původcům domácího násilí. Možnost spolupráce, sdílení metodických postupů a výměna cenných zkušeností často zapadá vedle nutnosti jednotlivých organizací bojovat o vlastní existenci (o klienty, především pak ale o finanční prostředky).

Kniha je psána přátelským a přívětivým tónem s velkou mírou empatie a porozumění pro danou problematiku. Myslím si, že kniha přináší mnoho poznatků i aplikovatelných technik, které lze uplatnit nejen při práci s původci domácího násilí.

Všímavost a soucit se sebou: Proměna emocí v psychoterapii

Všímavost, popřípadě mindfulness, patří v současné době k velmi skloňovaným pojmům v psychologickém prostředí. Předložená kniha využívá poznatky z tohoto přístupu a integruje je do možnosti psychoterapeutické práce s emocemi. Představuje tak možnosti, jak všímavost využít ve prospěch klientů v psychoterapii, ale i k rozvoji vlastní psychoterapeutické praxe.

Hlavní pozornost knihy je směrována k pohledu na emoce a jejich zásadnímu vlivu na psychiku, respektive psychické obtíže. Právě poznatky z oblasti psychologie všímavosti a soucitu se sebou samým (autor knihy je i autorem studií zaměřených na soucit se sebou samým) mohou být způsobem, jak s emocemi – především s pocity studu – pracovat.

Čtenáři je předkládán náhled na původ a projevy emocí, které mohou způsobovat obtíže v běžném životě. Každá kapitola obsahuje vlastní (většinou krátká, avšak ne povrchní) cvičení, které čtenář může okamžitě aplikovat a přibližovat se tak vlastnímu prožívání. Knihou prolíná myšlenka, že již samotné zaměření se na naše emoce, může naše pocity měnit – a tak i s postupným čtením knihy, můžeme získat nový náhled a nástroje pro naše běžné fungování v životě. Kniha obsahuje také kazuistiky, uvádějící typické příklady vysvětlované praxe, které pomáhají snadnějšímu pochopení i zapamatování. Pro psychoterapii také seznamuje s příklady konkrétních přístupů a intervencí, které je možné při práci s klienty využívat.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha není jen prostou sumarizací aktuálních poznatků a souborem tzv. “zaručených” cvičení. Autor knihy PhDr. Jan Benda přináší řadu vědecky ověřených poznatků, které integruje v celistvý model přístupu k práci s emocemi, kdy právě všímavost a soucit se sebou samým mohou být pomocníky v psychoterapii. Je zřejmé, že autor vychází jak z vlastní zkušenosti z meditačních center, tak především z bohaté psychoterapeutické praxe s klienty. Díky tomu je patrný přínos celostního pohledu na danou problematiku, čtenář má pocit, že autor je průvodcem po cestě, ví, kdy a proč seznamuje čtenáře s určitým tématem, a postupně si tak vytváří jasnou myšlenkovou mapu.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha je velmi čtivá, srozumitelná a podněcuje k naším úvahám o možnostech využití všímavosti v psychoterapeutické praxi. Kniha obsahuje nespočet odborných zdrojů, jejichž výčet by byl natolik dlouhý, že jej autor od knihy oddělil a odkazuje na internetové stránky – při letmém prolistování by se tak mohlo zdát, že své úvahy staví na pár vybraných knihách, které vytipoval jako nejdůležitější a uvedl je v rejstříku, což by však neodpovídalo preciznosti, se kterou autor k tématu přistupuje. Téměř na každé stránce jsou další odkazy pod čarou s vysvětleními, zajímavými odkazy, postřehy autora, které rozhodně nejsou jen nudnými poznámkami navíc. Celá kniha na konci obsahuje rejstřík s hlavními pojmy, které jsou v knize používány a nemusí být zcela známy – je velmi přehledný a pokud se člověk aktuálně neorientuje, může si tak velmi rychle definici osvěžit.

Z knihy budou čerpat především psychoterapeuti – jak pro sebe, tak pro své klienty, pro praxi v ní nalezne poznatky každý bez ohledu na vlastní terapeutický směr. Kniha však může být užitečná i pro ty, kteří se více zajímají o psychologii, chtějí hlouběji porozumět situacím ve svém životě a najít možný směr zacházení s vlastními emocemi.

44 aktivit pro děti s ADHD: Podpora sebedůvěry, sociálních dovedností a sebekontroly

Kniha aktivit pro děti s ADHD představuje nabídku praktických činností, které mohou být nápomocné při zvládání impulzivních projevů a podporovat zlepšování koncentrace pozornosti. Cvičení dále mohou dítěti pomoci na cestě ke kladnému a stabilnímu sebepojetí a být průvodcem v navazování vztahů s ostatními vrstevníky.

Kniha je výčtem základních hravých cvičení, které jsou strukturované do čtyř hlavních oblastí, do kterých symptomy ADHD mohou zasahovat.

První z oblastí se týká práce se sebekontrolou, na tuto kapitolu navazují cvičení zaměřená na zvládání nároků školního prostředí. Druhá část knihy se zabývá problematikou navazování vztahů s vrstevníky, na kterou navazuje kapitola o vlastním kladném sebepojetí a základní tipy, které mohou napomoci lepšímu pocitu o sobě samém.

Jednotlivé kapitoly jsou uvedeny informací, v čem dítěti může cvičení pomoci, následuje ilustrativní příběh a poté je uvedeno samotné zadání úkolu. Cvičení obsahuje většinou krátké zamyšlení nad vybraným problémem, se kterými se děti s ADHD mohou setkávat a úkol, který má dítě splnit – úkoly se od sebe liší, většinou jsou interaktivní (obsahují například obrázky, vystřihovánky, nápomocné tabulky), mohou zahrnovat i spolupráci rodičů, kteří by měli být dítěti laskavým průvodcem a oporou při procházení úkolů. Starší děti se v úkolech budou umět samy orientovat, u mladších mohou nápady z knihy využít rodiče a hravou formou je předat dítěti.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

V úvodu každého cvičení kniha postihuje jednoduchou formou podstatu problému, se kterým se dítě, případně jeho rodiče mohou setkávat. Vytváří tak konkrétní obraz toho, co se v dětech s diagnostikovaným ADHD může odehrávat, co řeší, v čem potřebují podporu, ale především, co může dítě samo udělat pro to, aby se mu dařilo lépe vyrovnávat se s požadavky okolního prostředí.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Knihu ocení především rodiče dětí s ADHD, ale i samotné děti, může se také stát oporou probíhající terapie pro psychoterapeuty. Psaná cvičení mohou využít i učitelé či odborní asistenti ve škole, kteří mají ve škole žáka s touto problematikou.

Arteterapie v souvislostech

Arteterapie byla původně využívána pro zpřesnění diagnóz u duševních poruch, až posléze byla brána jako samostatná terapeutická disciplína. Zároveň ji lze využívat pro každého z nás, jakožto možnost mentální hygieny. Díky tomu má v současné společnosti vysoký potenciál.

Kniha autorů Marie Lhotové a Evžena Perouta obsahuje zevrubný náhled na arteterapii jako takovou. Dalo by se říci, že se jedná o učebnici, která je příhodná pro začínajícího pracovníka v oboru, jenž se snaží porozumět problematice, ale zároveň je vhodná i pro zkušeného matadora. V podstatě ukazuje krok za krokem, co se v arteterapeutickém procesu děje, a jak arteterapeutické artefakty vznikají.

Evžen Perout je dlouholetý člen Ateliéru arteterapie na Jihočeské univerzitě a Marie Lhotová je klinická psycholožka, arteterapeutka a supervizorka. Díky jejich profesnímu zaměření poskytuje kniha teoretický náhled na otázku arteterapie, bohatě doplněnou příklady i z jejich praxe. Oba autoři v podstatě vytvořili náčrt současné situace u nás.

Autoři jdou přímo k věci bez zbytečných kliček. Shrnují dosavadní výzkumy, které jsou obohacené o příklady z vlastní bohaté praxe na několika pracovištích. Bylo by ovšem mylné se domnívat, že je vhodná pouze pro ně. Své uplatnění najde u vývojového psychologa, psychoterapeuta, klinického psychologa, ale též i u speciálního pedagoga atd.

Struktura knihy vychází nejprve ze základů kresby a jejím ontologickém vývoji. Vše je doplněno o praktické ukázky charakteristických dětských kreseb pro dané období.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Plynně přechází do metod využívaných v arteterapii. Zde se autoři zaobírají zejména projektivně intervenční arteterapií, v jejíž rámci se převážně pracuje s akčními akvarely a kolážemi. Důkladně je v knize rozpracována část formy a obsahu artefaktů, a jakým způsobem jsou tvořeny (kompozice, prostor a perspektiva, rytmus, barvy atd.). V poslední části jsou popsána specifika užití arteterapie u jedinců s psychickými poruchami. Zejména poslední část ocení studenti, neboť poskytuje mnoho příkladů a postupů, jak s daným klientem v rámci arteterapie pracovat.

Přibližně v polovině knihy je poměrně velká příloha s ukázkami některých artefaktů, na které autoři odkazují v textu. Je hezky strukturovaná a přehledná dle kapitol. Velmi jsem to ocenila, neboť jsem si mohla udělat konkrétní představu o daném artefaktu. Díky zevrubnému popisu autorů jsem se alespoň na moment dokázala vcítit do toho, co vidí oni.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Ať už se tato kniha dostane k laikovi či odborné veřejnosti, myslím, že uspěje, neboť přináší každému něco. Laikovi může nabídnout náhled do tajů arteterapie a zkušenému terapeutovi přináší ucelený obraz veškeré problematiky. Z mého pohledu je určitě přínosem pro všechny čtenáře.

Zázrak tří květin – Terapie zaměřená na řešení s dětmi a dospívajícími

Na tuhle knihu jsem se těšila už dávno předtím, než vyšla. Vyhlédla jsem si ji v edičním plánu Portálu. Nezklamala, spíš naopak příjemně překvapila. Věnuje se přístupu zaměřenému na řešení (SFBT – solution focused brief therapy) v oblasti terapie s dětmi a dospívajícími. Se SFBT jste se mohli setkat již v knihách Steva de Shazera a Insoo Kim Berg, kteří patří k průkopníkům terapie zaměřené na řešení.

Leoš Zatloukal a Daniel Žákovský, autoři této knihy, zde navazují především na model práce s dětmi nazvaný Kids’ Skills Bena Furmana a Tapani Aholy (jejich kniha Nikdy není pozdě na spokojený tým vyšla také v Portálu a recenzi najdete zde).

Zázrak tří květin na model Kids’ Skills navazuje a obohacuje ho o další prvky. Tři květiny jsou metaforou základních principů práce s klientem – naděje v to, že změna je možná, spolupráce a tvořivost. Autoři na jednotlivých stránkách popisují způsob, jak se může terapeut ke klientům připojovat a rozvíjet s nim spolupráci, jak se domlouvat na tom, na čem budou společně spolupracovat, popisují nástroje, které mohou pomoci hledat zdroje klientů a aktivizovat jejich využívání, a jak může terapeut pomoci klientovi začít pracovat na změně a podporovat ho v jejím udržení.

Autoři zmiňují, že nepopisují do detailu přístup zaměřený na řešení, protože se mu věnuje již publikace Koučování zaměřené na řešení (Portál, 2016) od Leoše Zatloukala s Pavlem Vítkem. Pro ty, kteří by se chtěli dozvědět více, jsou tedy doplňující informace k dispozici tam. Zázrak tří květin je však kniha velmi srozumitelná a nepřítomnost některých informací v její použitelnosti a užitečnosti nevadí.

Na knize se mi líbí, že je jasná, stručná, občas zmíní nějaký výzkum, ale nezabíhá do odboček, které nejsou důležité (což vlastně odráží celý přístup zaměřený na řešení). Je přehledná a dalo by se říci, že poskytuje kroky, kterých se může terapeut v procesu držet. Nicméně nelze se jich držet otrocky, a ač se zdají velmi jasné, ne vždy jednotlivými fázemi snadno projdeme (nebo alespoň já ne..:-)). Pro mě osobně je zásadní, že autoři mluví konkrétně – uvádí konkrétní příklady vět, úryvků z konzultací, případů. Kapitoly jsou doplněny i o techniky, které je možné s klienty využít.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Jedná se o užitečnou publikaci pro ty, kteří pracují s dětmi, a to nejen z pozice terapeutů, ale i z pozice školních psychologů a pedagogických pracovníků. Může být nápomocná i těm, kteří třeba ještě nemají výcvik, protože alespoň trošku budou tušit, co se dá dělat – zároveň si myslím, že kniha není samospásná a je potřeba mít širší rozhled a zázemí.

Chcete-li se dozvědět více o autorech, jejich práci, výcviku v přístupu zaměřeném na řešení a hlavně výcviku Kids Skills, pak navštivte stránky Kids skills a výcvikového institutu  Daletu.

Můj hlas půjde s tebou: Terapeutické příběhy Miltona H. Ericksona

Nově vydaná kniha nám nabízí možnost nahlédnout do terapeutické místnosti (a možná trochu i do hlavy) jednomu z velkých mistrů psychoterapie – Miltonovi H. Ericksonovi – skrze příběhy sesbírané a převyprávěné jeho žákem Sidney Rosenem. Tomu se podařilo různá vyprávění sepsat a uspořádat do několika témat – kniha obsahuje například motivační příběhy, historky, které vedou člověka k důvěře v sebe sama, vyprávění o možnostech překonání navyklých omezení apod.

Milton Erickson používal své příběhy k tomu, aby umožnil svým pacientům (či klientům, chcete-li) nově nahlédnout na situaci, v níž se právě ocitají, a pomoci jim nalézt cestu v situacích, kdy to vypadá, že snad ani neexistuje. Na místě je poznamenat, že někdy uváděl své pacienty do stavu hypnózy, ve které jim příběhy vyprávěl, a proto se některé z nich mohou zdát během čtení primitivní či nelogické – to pro mne bylo v začátku knihy odrazující. V takových případech byly do určité míry nápomocné komentáře, kterými Sidney Rosen příběhy opatřil, aby pomohl i člověku, který s hypnózou zkušenost nemá, pochopit jejich význam a způsob, jakým Erickson myslel a pracoval. Vyplatí se ale vydržet.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Za přečtení stojí i doslov Juraje Barbariče, který skládá dohromady několik střípků z hlediska širšího psychoterapeutického kontextu – ukazuje význam Ericksonova přístupu pro současné psychoterapeutické směry a na několika výrocích představuje Ericksonova základní přesvědčení o procesu psychoterapie a lidském potenciálu změny.

Příběhy pro mne byly ilustrací toho, co to znamená myslet “out of the box”. Myslím, že může být inspirativní pro psychoterapeuty, kouče, i běžného člověka, který rád přemýšlí o sobě a o světě.

Obsedantně-kompulzivní porucha

Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) je psychické onemocnění, jenž je možné charakterizovat nutkavými myšlenkami (obsesemi), které se proti vůli člověka vtírají na mysl, čímž způsobují výraznou nepohodu. Tu se pak snaží daný jedinec mírnit různými způsoby nutkavého chování (kompulze, rituály). OCD trpí 3 % populace a první příznaky se objevují již v období dospívání a mladé dospělosti. Ukazuje se, že toto onemocnění dobře reaguje na farmakoterapii a kognitivně-behaviorální terapii (KBT). To a mnohem více je popsáno v knize Obsedantně-kompulzivní porucha autorského kolektivu Jána Praška, Aleše Grambala, Miloše Šlepeckého a Jany Vyskočilové.

                Kniha vznikla s ohledem na nedostatek literatury věnující se tomuto tématu na českém trhu a je členěna do tří částí, mezi které patří diagnostika a etiopatogeneze u OCD, léčba OCD a poslední kapitolu tvoří doporučené postupy v léčbě OCD. Jedná se o velmi přehlednou a pro čtenáře dobře strukturovanou publikaci, která umožňuje snadnou orientaci a porozumění problematice. Spojujícím prvkem knihy jsou kazuistiky, které trefně dokreslují zmíněné informace a které vycházejí z velké klinické zkušenosti autorského kolektivu.

                V úvodu se autoři mj. zamýšlí nad tím, kdy už je možné mluvit o OCD. Magické myšlení či rituály jsou běžnou součástí mnoha kultur a v malé míře nemusí znamenat žádnou patologii ani v dospělosti. Klíčovou otázkou je, zda obsese či kompulze činí jedinci potíže či nepříznivě ovlivňují jeho každodenní fungování. Autoři popisují OCD jako spektrum; je mnoho jedinců, kteří mají OCD, ale neléčí se, vždy záleží na míře symptomatiky a na tom, zda projevy onemocnění překáží v životě. Někdy se pak může stát, že se potíže stupňují a volání o pomoc přichází až v krajních situacích (např. když se lidé nechávají zamykat svými blízkými, aby měli jistotu, že nikomu neublíží). Někdy může být iniciátorem léčby právě okolí, pro které se příznaky OCD stávají nežitelnými.

                Nezbytným krokem k léčbě je diagnostika OCD, které se věnuje první kapitola, v níž je mimo základní projevy obsesí a kompulzí popsán průběh neutralizace napětí pomocí kompulzivního chování. Okem psychiatrie jsou uvedeny specifika diagnostických kritérií dle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) a dle Diagnostického a statistického manuálu (DSM-5), spolu s poruchami OCD spektra. Pozornost je dále věnována tématu stigmatizace a sebestigmatizace, etiopatogenezi a neurobiologických aspektů onemocnění. Za velmi praktickou část pro odborníky považuji popis diagnostického rozhovoru a vyšetření OCD (zde např. popis oblastí, které je dobré zmapovat, základní otázky, které slouží ke zjištění stavu klienta) či psychologickou diagnostiku OCD. Spolu s diferenciální diagnostikou a komorbiditou tvoří vodítko užitečné pro stanovení diagnózy a započetí léčby. Uvedeny jsou i nejpoužívanější dotazníky či další hodnotící nástroje.

Zdroj: Nakladatelství Grada

                 Třetí část nabízí krátké shrnutí toho, jak se dá v léčbě OCD postupovat. Léčba by měla být vždy individuální s ohledem na konkrétní projevy a potíže, promyšlená by měla být kombinace farmakoterapie a psychoterapie, jejíž efekt se ukazuje jako vysoký u středně těžké až těžké symptomatiky, nikoliv však u mírných projevů (např. uvedeny jsou příklady léčebných doporučení u OCD). Podrobně je rozepsána část kognitivně-behaviorální terapie (např. příklady expozicí, úkolů, nácviků, práce s jádrovými schématy, kognitivní restrukturalizací ad.) Autoři dále popisují, co může léčbu komplikovat. Kapitola je schematicky shrnuta do grafů a tabulek, kromě kazuistik jsou zde použity i přepisy rozhovorů s terapeuty, které poskytují náhled do možné podoby sezení s klientem. V závěru autoři naznačují důležité kroky do budoucnosti, mezi které patří role rodinných příslušníků v rituálech, hledání terapeutických strategií pro rodinu, párová terapie OCD, internetová psychoterapie či aplikace v mobilních telefonech.

                Ráda bych ocenila zejména názornost, s jakou je kniha psaná – je zde množství kazuistik, tabulek a grafů, které pomáhají větší představě o onemocnění. Zdroje rozpínající se na 60 stranách zdárně ukazují na odborný charakter knihy, jež vychází kromě vlastních klinických zkušeností také z informací založených na důkazech. Knihu lze pro svou odbornost doporučit psychoterapeutům, psychologům, psychiatrům, ale i praktickým lékařům a pro své snadné čtení lze knihu doporučit i lidem s vlastní zkušeností s OCD či jejich blízké.

Stávám se sám sebou, čtivé ohlédnutí psychoterapeuta Irvina Yaloma za osobním i profesním životem

Knížka Stávám se sám sebou je pravděpodobně jednou z posledních velkých děl tohoto významného představitele existenciální psychoterapie, emeritního profesora psychiatrie na Stanfordově univerzitě, který je mezi odbornou veřejností i laiky známý jako autor knih propojujících odborné lékařské a terapeutické znalosti s mnohaletou praxí a osobními zkušenostmi a často také s velmi intimními myšlenkami, které sděluje čtenářům.Yalom_přebal

Nejinak je tomu v této knize s podnázvem Vzpomínky terapeuta. Yalom zde ve 40 kapitolách na více než 300 stranách bilancuje celý svůj život a vrací se nejprve do vzpomínek z vlastního dětství v nebezpečné černošské čtvrti plné násilí, popisuje otevřeně velmi složité vztahy ke svým rodičům – židovským emigrantům z východní Evropy a při psaní o svém dětství a dospívání znovu prožívá hlubokou osamělost, vnitřní vzpouru proti židovským tradicím i stud nejen za domov, v němž s rodiči žil, ale i za vlastní matku. Seznamuje nás postupně se svým studiem a praxí a mezi osobní vzpomínky vkládá příběhy ze své psychoterapeutické praxe a skutečné či fiktivní části rozhovorů jak s klienty, tak také sám se sebou. Nechybí ani jeho úvahy o názorech některých významných filozofů či spisovatelů, u nichž hledal inspiraci pro svá díla a moudra pro terapeutická sezení s klienty i učebnici existenciální psychologie.

Zajímavý je jeho pohled na velké osobnosti psychologie a psychiatrie, s nimiž se setkal (V. E. Frankl, Rollo May) a další. Pro studenty psychologie, psychiatrie a psychoterapeuty (ale i pro laiky, kteří se o tato témata zajímají) jsou jistě zajímavé jeho úvahy o existencionálnímu přístupu k terapii, o důležitosti psychoterapie v léčbě duševních nemocí, o přínosech skupinové terapie, i jeho vlastní konfrontace se smrtí, která nabývá na síle s přibývajícím věkem, zhoršujícím se zdravotním stavem a úmrtími jeho blízkých přátel a členů rodiny. V knize Stávám se sám sebou Yalom přiznává, že nikdy neměl v úmyslu vytvořit nový psychoterapeutický obor a všem terapeutům by doporučoval seznámit se s různými přístupy v terapii a hledat pro každého klienta zcela osobitý postup, novou terapii, šitou mu přímo na míru. Obdivuhodná je jeho celoživotní otevřenost pro nové přístupy a ochota zkoušet mnohé a podílet se na hledání dalších cest v terapii. Ačkoliv píše o tom, jak prožívá vlastní popularitu, prolíná se celou knížkou velmi sympatická pokora a ochota naslouchat, otevírat se nejen svým klientům, ale i svým studentům a stážistům a velmi citlivě a laskavě reagovat na trápení, která život přináší.

Zajímavé je také to, že Yalom nechá čtenáře nahlédnout do zákulisí vzniku svých dalších knih, za nimiž se skrývá obrovské množství často několikaměsíčního či mnohaletého studia a bádání. Otevřeně píše jak o svých pochybnostech, tak také o svých chybách a o tom, co jej trápí a v závěru knihy se znova vrací k myšlenkám na své dětství a rodinu. S odstupem času a mnoha životními zkušenostmi, jako otec čtyř dětí a děda několika vnoučat, který již překročil věk 85 let, vnímá život, práci a chování svých rodičů zcela jinak než v dětství. Nachází pro ně pochopení a vnitřně se s nimi usmiřuje, čímž se v jeho mysli pomyslný kruh vlastního života pomalu uzavírá. Kniha bilancující Yalomův život a práci (přičemž je zřejmé, jak u něj bylo obojí úzce propojené), končí vděčným konstatováním, že ve svém životě lituje máločeho a vnímá jej jako smysluplný a přínosný pro mnohé, což mu z pohledu existencionalismu může pomoci zmenšit strach ze smrti.

Pro mě osobně byla knížka inspirativní a zaujalo mě, jak se v ní prolínají různá témata – osobní život, rodina, studium, práce, cestování a bádání, slabost pro poker a krásné ženy, filozofické a psychologické úvahy, lékařské postřehy, úskalí spojená s psaním knih, kontakt s klienty, kteří Yalomovi přinášeli mnohé poznání a nad tím vším obrovská pracovitost a poctivost. Po dočtení knížky mě napadlo, že v ní téměř chybí humor, ale rozhodně jí nechybí hloubka a promyšlenost. Myslím si, že osloví hlavně studenty a odborníky věnující se psychoterapii a psychologii, Yalomovy fanoušky a přemýšlivé lidi, kteří už za sebou mají nějakou tu životní zkušenost.

Erich Fromm: Umění naslouchat

V nově vydané knize Portálu Umění naslouchat naleznete v textové podobě myšlenky Ericha Fromma, které spojil do této publikace Rainer Funk. Nejedná se v původní podobě o psané texty, nýbrž o slova pronesená Frommem na různých přednáškách, seminářích či v rozhovorech.

fromm

Na stránkách této knihy se čtenář dozvídá o faktorech, které dle Fromma vedou k proměně pacienta v průběhu psychoanalýzy, a v druhé, rozsáhlejší části se věnuje úvahám o terapeutickém procesu, které obsahují teoretičtější kapitoly a které později vkládá do kazuistiky. Závěrečná praktická kapitola se stručně zaměřuje na konkrétní metody, které Fromm navrhuje jako léčbu pro moderní charakterové neurózy, mezi něž řadí tyto body: změna vlastního jednání, rozvinutí zájmu o svět, naučit se myslet kriticky, poznat sám sebe a uvědomit si své nevědomí, uvědomování si vlastního těla, soustředění a meditace, odkrytí vlastního narcismu, sebeanalýza.

Ráda bych nějakým způsobem předala svůj osobní zážitek ze čtení, ale asi to slovy nedokážu. Všemi díly Fromma pronikají témata svobody, individuace a vlastní odpovědnosti. S touto knihou tomu není jinak. Autor uvažuje nad tím, jak v člověku odhalit sílu k úzdravě a nad rolí pacienta i psychoanalytika v tomto procesu. Vedle intelektuálního obsahu s sebou nesla kniha i mnoho prožitků. Nedá se číst bez zamyšlení nad sebou samým a nad  společností. Nebyla stránka, na které by se mě některá z pasáží nedotka. Vedla mě  ke vstupování do kontaktu se sebou samou, vlastně k takové sebeanalýze. A vedla mě také k úvahám o terapii. Fromm byl pro mě inspirující ve své upřímnosti ve vztahu ke klientům. Také se mi díky četbě uspořádala různá témata z různých oblastí do pospolité mozaiky.

Domnívám se, že pro čtenáře může být užitečné, pokud zná základní pojmy z oblasti psychoanalýzy, aby se v knize neztratil. Je důležité nenechat se odradit první kapitolou – zde jsem se skutečně lekla, že knihu nedokážu dočíst. Ale od druhé kapitoly se četla sama. Je velmi srozumitelně napsána, takže pro mě nebyl problém se na ni soustředit.

Umění naslouchat může být obohacující knihou pro ty, kteří rádi přemýšlí. Přemýšlí o sobě a o lidech kolem sebe. Pro mě vlastně byla primárně knihou o seberozvoji. Proto si myslím, že může mnoho kapitol přinést nový pohled na svět a na sebe i těm čtenářům, kteří primárně netíhnou k tématům psychoterapie či psychologie.

Jerold J. Kreisman, Hal Straus: Nenávidím tě, neopouštěj mě!

  • „Jmenuje se Carol, kamaráda od základní školy. Kvůli nějaké drobnosti vás obviní, že jste jí vrazili kudlu do zad, a sdělí vám, že jste nikdy ve skutečnosti její kamarádkou/kamarádem nebyli. O pár týdnů později či měsíců později je Carol zase zpátky, milá a blazeovaná, jakoby se mezi vámi nic nepřihodilo.“
  • „Jmenuje se Bob, váš šéf v kanceláři. Jeden den Bob pěje chválu na vaše výkony při rutinním úkolu; další den vám spílá za bezvýznamnou chybičku.“
  • „Jmenuje se Arlene, přítelkyně vašeho syna. Jeden večer se s vaším synem rozejde, a jen o pár hodin později se objeví a přísahá mu nekonečnou oddanost.“

hpo

Všechny tyto jedince a jejich příběhy, resp. životy spojuje jeden rys: nestálost. Nestálost jako projev hraniční poruchy osobnosti.
Hraniční porucha osobnosti (dále jen HPO) není v naší společnosti nijak neobvyklým úkazem. Naopak se jedná o nejčastější poruchu osobnosti (její primární symptomy vykazuje téměř 6 % americké populace). Nadto tato porucha často koexistuje s dalšími duševními poruchami; alespoň jednu další závažnou psychiatrickou diagnózu vykazuje zhruba 90 % pacientů s HPO. Jedná se mnohdy o deprese, úzkosti, bipolární poruchu, somatizační poruchy, poruchy pozornosti a hyperaktivity aj. Mnohdy je tato porucha osobnosti spojována také s poruchami příjmu potravy – u hospitalizovaných pacientů s PPP se ostatně objevuje téměř v 50 %! Jedná se přitom o závažnou poruchu, jejíž vážnost snadno ilustruje skutečnost, že nejméně 70 % pacientů s HPO se pokusí o sebevraždu.

„Občas přemýšlím, jestli mě neposedl ďábel. (…) Nerozumím sama sobě. Vím jen, že tahle moje hraniční osobnost mě přivedla k životu, od něhož jsem všechny odstřihla. Takže je hodně, hodně osamělý.“

Knížka Nenávidím tě, neopouštěj mě je proto téměř nezbytnou výbavou pro všechny, kteří se orientují do psychoterapeutické praxe či se zaměřují na obdobnou práci s lidmi.

V úvodních kapitolách detailně seznamuje s touto poruchou a jejími projevy. Jaké je její historie? Jak se klasifikovala v minulosti a jak se vymezuje nyní? Jaké jsou podmínky pro udělení této diagnózy? Jaké jsou vůbec teorie týkající se vzniku této poruchy? A její časté projevy? Na to vše první kapitoly velmi podrobně odpovídají, přičemž svá tvrzení dokládají patřičnými studiemi a kazuistikami.

V následujících kapitolách již kniha přechází do praxe, kdy čtenáře seznamuje s možnostmi komunikace s jedincem s HPO, pomocí tomuto jedinci a prací s ním, jakož i s možnostmi terapie; ty přitom popisuje s ohledem na jednotlivé směry a jejich možnosti a uplatnění při léčbě této poruchy. Nevynechává ani kapitolu zaměřenou na psychofarmakologickou léčbu.

 „Většinou jsem v pořádku. (…) Mám ale i jinou stránku, která někdy získává navrch a ovládá mě. Jsem dobrá matka. Jenže má druhá stránka za mě dělá děvku: nutí mě jednat šíleně!“

Publikace představuje skutečně velmi podrobné seznámení s HPO. Popisuje samotné možné příčiny jejího vzniku, její projevy, jakož i následnou práci s jedinci s touto poruchou a možnosti terapie či léčby. Jedná se tedy o velmi komplexní publikaci, kterou bych jistě doporučila všem, kteří se mohou v rámci své praxe s jedinci s HPO setkat (tedy všem psychoterapeuticky či obdobně pracujícím s lidmi), těm, kteří mají dojem, že by rysy této poruchy mohl vykazovat někdo z jejich blízkého okolí, případně kteří sami obdobnými nejistotami a nestálostí trpí.

Kniha, ačkoli se jedná o publikaci odbornou, je psána velmi čtivě, čemuž napomáhají četné příklady z praxe. Je proto vhodná i pro laiky, které do této problematiky mj. výborně uvede.

Stáž v terapeutické komunitě Kaleidoskop

Ráda bych se s vámi podělila o zážitky z pobytové stáže v terapeutické komunitě Kaleidoskop, která je určená pro klienty s hraniční poruchou osobnosti. Terapeutická komunita sídlí v Solenicích, hned pod přehradou Orlík. Klienti tam bydlí po celý týden a maximální délka pobytu je až 18 měsíců.

logo_200

Stážisté mají možnost v komunitě strávit 5 dní, s tím že od pondělí do středy zaujmou roli klienta v režimu F0 (v F0 jsou nováčci během prvního měsíce pobytu, mají více omezení, nezastávají v komunitě žádné funkce a scházejí se v samostatné terapeutické skupině). Od středy do pátku už stážista může být mezi terapeuty a účastní se skupin velké komunity starších klientů. Za těchto 5 dní stážista zaplatí poplatek 2500 Kč, který zahrnuje i náklady na stravu a ubytování v samostatném pokoji.

Čekací doba záleží na aktuálním množství zájemců o stáž. Já jsem v Solenicích byla první týden v únoru, a to prý bývá volno, studenti se hlásí hlavně ke konci akademického roku. Žádné výběrové řízení se nekoná, to pokud vím dělají jen se zájemci o dlouhodobou stáž (půl roku nebo rok).

Komunita je do velké míry postavená na práci a zodpovědnosti klientů. Mají velmi strukturovaný rozvrh, jasně daná pravidla a sankce za jejich porušování. Starší klienti mají v rámci komunity různé funkce, které jsou zásadní pro existenci funkční terapeutické skupiny. Důležitou součástí pobytu klienta v komunitě jsou samozřejmě terapeutické skupiny, individuální pohovory s přiděleným terapeutem a také výuka DBT (dialektická-behaviorální terapie).

Stážista se v prvních třech dnech účastní programu jako klienti v režimu F0, takže se řídí jejich rozvrhem, společně s klienty pracuje a platí pro něj i příslušná omezení (např. nesmí do kuchyně, nesmí sám klepat na pokoj terapeutů nebo sám opouštět budovu komunity). Na skupinách nesmí mluvit, sdělovat klientům zpětnou vazbu nebo přicházet na skupinu se svými problémy. Stážista by klientům neměl svěřovat příliš soukromé informace o sobě a nesmí s nimi rozebírat ani jejich problémy.

Zbytek stáže je stážistovi umožněno strávit mezi terapeuty, s tím že se účastní setkání velké komunity, ale stále jako tichý pozorovatel. Podmínkou udělení potvrzení stáže (počítá se 8 hodin za den) je odevzdání krátké reflexe.

Osobně považuji stáž za velmi prospěšnou, i když musím přiznat, že prvních pár hodin bylo docela krušných. Přijela jsem večer, zaplatila poplatek a odevzdala SIM kartu a léky. Od terapeutů (kteří byli sotva starší než já) jsem se nedozvěděla o moc víc, než že mám na programu mlčet a s klienty nic hlubšího nerozebírat. Pak jsem už byla svěřena do péče „delegátů“ (starší členové komunity, kteří mají na starosti nováčky), kteří mě a jedné nově příchozí klientce všechno vysvětlovali. Pravidla komunity jsou opravdu velmi složitá, na první pohled vypadají jako zbytečná „buzerace“ a člověku trvá dlouho, než se v nich zorientuje. Hned první večer mě vytáhli z postele na mimořádnou komunitu naší skupiny, kterou si klienti můžou po dohodě s delegáty kdykoli svolat. Byla jsem plná zážitků a emocí, v hlavě mi vířila pravidla a sankce…Terapeuti mě ignorovali úplně, klienti sice ne, ale taky měli svých povinností dost.

Během těch tří dnů jsem mezi klienty docela zapadla a skoro se mi do velké komunity nechtělo. Bylo docela těžké se ze skupiny klientů přeladit na pobyt mezi terapeuty. Mezi terapeuty jsem měla možnost nahlédnout do deníku a více se ptát na podrobnosti chodu komunity. Terapeuti se střídají, na každou skupinu je jeden. Do Solenic přijíždějí brzy ráno, stráví noc a večer zase odjedou. Někteří jsou v pracovním poměru, jiní na dlouhodobé stáži.

Budoucím stážistům doporučuji nebát se se ptát a drze chtít informace o fungování komunity předem. Pragmaticky taky doporučuji vzít si nějaké vlastní jídlo, protože možnost odcházet z komunity do obchodu moc není. Také zvažte období, kdy do Solenic přijedete. V únoru tam bylo pořádně ponuro.

Zjistěte si také podmínky pro uznávání stáží na vaší škole, protože podepsaný papír o stáži jsem sice dostala, ale když jsem odjížděla, nebyl v objektu nikdo s hotovým magistrem, natož psycholog s pětiletou praxí.