Archiv štítku: emoce

Síla nevysloveného: Příběhy z psychoterapie dětí a dospívajících

Po knížce s názvem Síla nevysloveného – Příběhy z psychoterapie dětí a dospívajících jsem sáhla ve snaze rozšířit si jako psycholožka obzory v oblasti dětské psychoterapie. Publikace mě však k mému překvapení oslovila na několika úrovních. Prakticky hned po přečtení prvních stránek jsem si začala uvědomovat, že její četbu nebudu řadit pouze do kolonky “profesionální růst”, ale vrátím se k ní i v čase vyčleněném na zábavu. Příběhy, které autor otevírá, rozmotává a proplétá jako pět různě barevných vláken, mě totiž pohltily a dojaly i (nebo možná především) na osobní úrovni.

Autorem publikace je Mudr. Peter Pöthe, psychiatr a psychoterapeut působící v Praze. Je autorem mnoha odborných článků a monografií. Mezi nimi jsou například: Dítě v ohrožení nebo Emoční poruchy v dětství a dospívání. Věnuje se psychoterapii dětí a dospívajících, jezdí pomáhat traumatizovaným dětem a rodičům do uprchlických táborů, přednáší na konferencích, organizuje a vede výcvik dětské psychoterapie atd.

V této knize se mu podařilo docílit zdařilého spojení poutavého a poučného. Vyprávění jednotlivých osudů je takřka beletristické. Čtenář se zřídkakdy dozví o jednom charakteru více informací najednou, podobně jako v psychoterapii, hodilo by se možná dodat. S koncem popisu každého sezení se vyprávění přesune k dalšímu příběhu, a tak čtenář napjatě otáčí stránku za stránkou v očekávání, jestli se dozví, jak bude osud jednoho hrdiny pokračovat, jenomže mezitím se začte do dál, a brzy je úplně ponořený do textu, od kterého se nemůže odtrhnout.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Jako psycholožka jsem velmi ocenila možnost nahlédnout “do dílny” zkušeného odborníka a seznámit se s tím, jak používá psychoterapeutické techniky, staví se k procesu psychoterapie, udržování hranic ve spolupráci s klienty, komunikaci s rodiči, ale i jak nakládá s praktickými záležitostmi jako je zacházení s místem, časem, prostorem i vybavením.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Ačkoli se v anotaci píše o pěti protagonistech: Honzíkovi, Sandře, Oliverovi, Romanovi a Alici, já osobně jich napočítala šest. Vzhledem k tomu, že je kniha psaná v první osobě z pohledu odborníka, je totiž šestým hlavním hrdinou autor sám, když nám skrz příběhy svých klientů přináší i střípky svého vlastního. Jedním z největších přínosů knihy je dle mého názoru právě autorova ochota sdílet se čtenářem svůj vnitřní svět, ukázat tu tenkou hranici mezi profesionálním a osobním, jenž snad každý pracovník v pomáhajícím oboru hledá jako Svatý grál.

Publikace Síla nevysloveného je velmi pěkně zpracovaná po všech stránkách. Čtenářovu pozornost na první pohled upoutá už barevná obálka, na níž je použitý obraz s názvem Kouzelník malířky Veroniky Holcové. Za sebe musím říci, že nechat se nalákat a zvednout knížku z regálu rozhodně stojí za to. Má potenciál zaujmout, a to jak profesionály z oboru, tak širokou veřejnost. Poskytuje vhledy do procesu psychoterapie a cesty k uzdravení, které, troufám si tvrdit, přijdou k užitku úplně každému.

Třinácté komnaty dětské duše: Tvořivá psychoterapie v duchu gestalt terapie

Kdo by nechtěl porozumět duši dítěte, když se říká, že přece v každém z nás je kus dítěte? Kdo z nás by netoužil se aspoň na chvilku zas navrátit do dětských let? Někteří dospělí už sami sebe nikdy nenašli, pro ně se může tato kniha stát odrazovým můstkem na cestě sebeobjevování, znovunalezení těch částí sebe sama, které zůstaly ztraceny v časech dětských her. Tato kniha je určena též pro ty, kteří vnímají potřeby dítěte a hledají způsob, jak dětem pomoci vyrůst v odolné jedince i přes jejich nepříznivé životní zkušenosti.

Autorka knihy, Violet Oaklander, která vystudovala klinickou psychologii, manželské a rodinné poradenství a též speciální pedagogiku, a je tedy opravdu expertkou ve svém oboru, svou knihu pojala velmi originálním a netradičním způsobem. Kniha je rozdělena do 12 částí, kde se autorka zaměřuje na dětskou fantazii, na vyjadřování dětských pocitů pomocí malování, ručních výtvorů a prací, vyprávění příběhů, dramatizace či terapie hrou. Jedna z obsáhlejších kapitol je též věnována poruchám chování. Kniha je velmi čtivá, obsahuje řadu kazuistik, ukázek obrázků malovaných dětmi a zejména mnoho autorčiných osobních postřehů.

Autorka při terapeutické práci s dětmi podněcuje děti k vyjádření svých pocitů prostřednictvím malby, práce s hlínou či plastelínou, hry s vodou, koláží či vyprávění příběhů. Každá z těchto použitých technik obsahuje řadu kazuistik z vlastní autorčiny psychoterapeutické praxe, a dále též reálné obrázky malované dětmi, se kterými autorka pracovala. Každý takový obrázek obsahuje podrobné vysvětlení, proč jej dítě namalovalo, jak se cítilo, když jej malovalo, atp. U většiny obrázků autorka děti vyzývá, aby se staly něčím ze svého obrázku a mluvily o tom, jak se cítí. Například, když dítě namaluje sopku chrlící lávu, autorka jej povzbudí, aby se vžilo do té sopky, kterou namalovalo a popsalo své pocity. Například: „Já jsem sopka, která má uvnitř lávu. Ta láva je můj hněv…“ apod.

 

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Jednu velmi obsáhlou kapitolu autorka věnuje poruchám chování a postupům, jak s dětmi s poruchami chování pracovat. Velmi zajímavá část je věnována dětskému hněvu. Dle autorčiných slov je pro děti nalezení přímého vyjádření vlastního hněvu jedním z nejtěžších úkolů. Hněv je totiž tou nejobávanější, nejodmítanější, nejpotlačovanější a nejvíce ohrožující emocí, dle autorčiných slov to bývá ta nejdůležitější a nejhlouběji usazená překážka na cestě k celistvosti a zdraví jedince. Velmi čtivě je též pojatá část zabývající se prací s hyperaktivními dětmi či naopak s dětmi uzavřenými, autorka v knize popisuje, jak tyto děti vnímá jejich okolí a jak se ony samy cítí, a proto se tak či onak projevují navenek.

 

 

 

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha je určena nejen odborníkům zabývajícím se dětskou psychikou, ale dle mého názoru i rodičům, kterým kniha přiblíží dětský svět, věřím, že každý rodič si v knize najde kus ze svého dítěte. Nalezne tam vysvětlení a účinné postupy, jak zvládnout a lépe pochopit hněv, strach, agresivitu či hyperaktivitu u vlastního dítěte. Autorka s dětmi při terapiích pracuje velmi nenásilnou a hravou metodou, takže si ke každému dítěti nakonec najde cestu.

 

 

 

 

 

 

Na závěr bych ještě ráda zmínila pár autorčiných postřehů, kterými je hustě protkána celá kniha.

Malé dítě nemá problémy se sebeúctou, prostě je. V plném slova smyslu existuje.

Silné vědomí sebe je dobrým předpokladem pro kvalitní kontakt s okolním prostředím a lidmi v něm.“

Malé děti neobviňují za své problémy rodiče či okolní svět. Myslí si, že samy jsou špatné, že udělaly něco špatně, že nejsou dostatečně chytré, hezké.

Každý z těchto postřehů nutí čtenáře k hlubšímu zamyšlení. Věřím, že nejeden odborník, ale i rodič si z této úžasné a originální knihy vezme ponaučení a zároveň jim kniha napomůže nahlížet okolní svět očima dítěte, což je pro komunikaci s dětmi nesmírně cenná zkušenost.

Kam zahnout na rozcestí…?

Že se na rozcestí mohou ocitnout jen dospělí..? Že děti neřeší žádné složitosti..? O ničem se nerozhodují, protože to za ně udělají rodiče..? Tak to je, vážení čtenáři, velká mýlka. I děti si volí své cestičky životem a někdy na jejím konci najdou pytel štěstí a jindy zabloudí rovnou do neštěstí. Své o tom ví Daniela Kroluppová, která ve své knize ukazuje dětem, jak se nedostat na scestí.

Předložená publikace je určena především dětským čtenářům a je velmi zajímavě a především důmyslně rozdělena na dvě poloviny. První polovina je ta temná vzdalující nás od štěstí a po zrcadlovém obrácení najdeme druhou půlku směřující rovnou za světlem štěstí. Přičemž k optickému rozdělení těchto částí napomáhá barevnost stránek a rozdílné oslovení malého hrdiny. Zatímco od štěstí vede tmavě modrá barva a hlavní postava je nazývána Jiříkem, ke štěstí se jde po žlutohnědé značce a z Jiříka se stává Jirka.

Celá knížka se skládá z krátkých příběhů o jednotlivých nectnostech (podle autorky slabostech) člověka. A aby bylo jednoznačně znázorněno a zdůrazněno, že lidský tvor má právo „volby“ (resp. může si vybrat, po které trase se vydá), tak je každý příběh uveden dvakrát. Pochopitelně v tmavé části zažijeme pochmurný konec a Jiříkovi bolístky. Není však potřeba mít strach, jen co knihu převrátíme vzhůru nohama, dočkáme se happy endu i s poučením.

Kromě poutavých a (pro dětskou duši) emočně nabitých příběhů, zde nalezneme i krátká shrnutí a doplňující otázky vedoucí k hlubšímu zamyšlení. Nicméně mezi těmito dvěma slohovými útvary vyvstává výrazná ambivalence. Jirkovo (Jiříkovo) vyprávění je snadno pochopitelné, psáno v krátkých, ale výstižných až úderných větách. Prezentované situace jsou vybírány tak, aby dětem byly co nejvíce blízké, a jsou verbalizovány velmi autenticky. Oproti tomu „dodatky“ spíše připomínají hluboké, ale málo srozumitelné abstrakty plné složitých pojmů (jako například slovo „opanuje“ či „samolibost“). Zde se hodí podotknout, že kniha bude náročná především pro rodiče, kteří se zapotí při vysvětlování nejednoznačných termínů a zodpovídání závěrečných otázek (např. „Jaký je rozdíl mezi pýchou a hrdostí?“ nebo „Je lakomý někdo, kdo má strach o svoje věci?“).

Knížka celkově působí příjemným dojmem, je zajímavá, poučná a čtivá. Dětskému čtenáři může přinést návod, jak nakládat s některými složitými životními situacemi. Doporučuji však knížku číst s někým z dospělých a podrobněji o jednotlivých tématech debatovat.

Zdravé emoce pěstujme a hýčkejme, Karel Nešpor ukazuje jak na to prakticky a jednoduše

Nová kniha psychiatra Karla Nešpora Jde to i s úsměvem nabízí povídání ke zlepšení nálady, praktické rady ke zkoušení zdravých emocí a spoustu podnětů k zamyšlení, které nám mohou pomoci zvládat dnešní uspěchaný život.

Karel Nešpor je známý psychiatr zabývající se léčbou návykových nemocí, má dlouholeté zkušenosti z působení v Psychiatrické nemocnici Bohnice a je také autorem mnoha odborných i populárně naučných knih o sebeovládání, bolesti či o rizikových emocích.

Kniha Jde to i s úsměvem se zabývá těmi zdravými emocemi, jako je vděčnost, laskavost, pohoda, spokojenost či důvěra. Obsahuje mnoho krátkých příběhů, zamyšlení, postřehů, které nám mohou pomoci nahlédnout na některé situace z jiného úhlu nebo se zamyslet nad jiným způsobem jejich řešení.

Součástí knihy jsou i postupy, rady a návody, jak zachovat klid, jak mít nadhled, jak nereagovat ihned, jak rozpoznat spouštěč po bažení a zvládnout ho. Celá kniha je napsána velmi srozumitelně, jednoduše a velice mile a laskavě, což je autorův rukopis, který dokáže zpříjemnit leckteré každodenní starosti.

Mimoto se člověk dozví informace z léčby návykových nemocí, především alkoholismu a drogové závislosti. Autor se mezi řádky zmiňuje o problematice poruch paměti nebo o regeneraci mozku při abstinenci. Často také zmiňuje různé poznatky z východních kultur, protože se vedle své profese věnuje i józe, relaxačním technikám a meditaci.

Kniha se hodí každému, kdo se ve svém životě potýká se stresem, starostmi a problémy, u kterých má pocit, že je nedokáže zvládat a hledá způsob, jak si život zpříjemnit. Jde to totiž i s úsměvem.

– „Někdo přijde a chce nemožné. Když mu vysvětlím, že to nejde, začne mi říkat jízlivosti a urážet mě. Co byste v takové situaci udělal vy?“

– „V duchu ho politujte a dejte si pozor, aby se emoční infekce nepřenesla na vás.“

Držme se pevně – párová terapie zaměřená na emoce

 „V reakci na bolest svých rodičů jsem se zapřísahala, že se nikdy nevdám. Rozhodla jsem se, že romantická láska je iluze a past. Udělám lépe, když zůstanu sama, svobodná a volná. Pak jsem se ale samozřejmě zamilovala a vdala. Láska mě vtáhla do svých tenat, i když jsem ji od sebe odháněla,“ píše Sue Johnson, kanadská psycholožka, psychoterapeutka a autorka knihy Držme se pevně – párová terapie zaměřená na emoce.

Johnson_přebal

Vztahy a láska jsou témata, která zřejmě nikdy nezestárnou. Sue Johnson nabízí osvěžující pohled na párovou terapii skrz terapii zaměřenou na emoce (EFT čili emotion focused therapy) pocházející od Lese Greenberga. EFT je v Americe uznaná jako empiricky osvědčená metoda párové terapie, kdy až 75 % párů absolvujících EFT se zotaví z distresu a vykazují větší míru dlouhodobé spokojenosti. EFT tak sklízí lepší výsledky než třeba behaviorální terapie.

Základní myšlenky autorky je, že vztahy jsou citová pouta, v nichž jedinec hledá bezpečí. Silné emoce objevující se na sezení tak nejsou iracionální, naopak vychází z hlubokých a základních potřeb. Johnson vychází z Bowlbyho teorie vazby a říká, že milostný vztah je svou hloubkou a intenzitou obdobou attachmentu. Stejně jako děti v raném vývoji potřebují zejména pevnou a bezpečnou vazbu se svojí matkou, lidé ve vztazích potřebují citovou blízkost se svým partnerem. Máme-li pevnou vazbu, pevný vztah, je snadné se na druhého obrátit a lidé mohou být nezávislí. Cítíme-li nejistotu či úzkost, hněváme se a snažíme se jeden druhého kontrolovat nebo se naopak kontaktu vyhnout a být odtažití, stejně jako se chovají děti s nejistou vazbou ke svým matkám (viz studie Johna Bowlbyho a Mary Ainsworth).

Dokud nezaměříme svou pozornost na základní potřebu spojení a strach z jeho ztráty, pak nám standardní techniky (jako nácvik řešení problému, komunikační dovednosti, sexuální techniky aj.) nebudou moc platné. EFT se proto zaměřuje na vytvoření a posílení citového pouta tím, že identifikuje a transformuje klíčové momenty. Jejím základem je dostupnost (mám tě na dosah?), schopnost reagovat (mohu se spolehnout, že na mě budeš emočně reagovat?) a emoční angažovanost (vím, že mi zůstaneš na blízku?).

Kniha je rozdělena do tří částí, z nichž první se zabývá otázkou, co je to láska. V druhé části podává autorka zjednodušenou verzi EFT a předkládá čtenářovi 7 rozhovorů zachycujících klíčové momenty milostného vztahu, závěrečná část je věnována síle lásky, která se může ve vztahu znovu-objevit. Právě druhá část nám ukazuje, že čím déle mají partneři pocit ztraceného kontaktu s druhým, tím negativnější jsou jejich interakce. Třem základním autorka přezdívá „ďábelské dialogy“. Zde se hodí říct, proč název knihy Držme se pevně – Johnson vnímá pohyb ve vztahu jako tanec, a je na partnerech, jestli tančí v synchronicitě, či ne. Pak je potřeba odhalit, jaké kroky každý z partnerů tančí.

První ďábelský rozhovor nese jméno Najít padoucha, což je většinou bludný kruh obviňování, jehož účelem je např. sebeobrana. Terapeut zde může být pro pár jako pevný bod, kdo je upozorní na opakující se vzorec a kdo je přiměje se podívat na motivy jejich hádek. Druhým rozhovorem je Protestní polka, kdy jde zejména o vyvolání reakce, partneři se v tomto tanci často kritizují a brání či se stahují. Jeden z partnerů se pak domáhá jakékoli reakce, o které se domnívá, že bude lepší než partnerovo mlčení. Okamžiky blízkosti slábnou. A co s tímto tancem? Jak vypadá? Co vypovídá o vztahu? A jak moje kroky vtahují toho druhého? Třetím rozhovorem je Zamrznout a utéct, což je stav, kdy nikdo netancuje. Partneři mlčí, oba jsou stažení a snaží se chovat, jakoby nic nepotřebovali a nic necítili.

Kniha je pro mne volání po upřímné a intimní komunikaci mezi partnery. O tom, že každý si neseme nějaké bolavé místo, vůči kterému jsme hypersenzitivní a které, když je zasaženo, bráníme útokem či se stáhneme. Autorka kritizuje klasická řešení, která se domnívají, že spory v partnerství jsou spory o moc. Podle autorky jsou to často tahle bolavá místa, která mohou být spouštěčem ďábelských dialogů.

V knize se kanadská autorka zabývá i tím, jak vyhlásit v konfliktu mír, jak sladit své snahy o omezení negativních dialogů a rozptýlit pocit nejistoty. Je potřeba se naučit pozitivním vzorcům, aby partneři mohli navázat ztracené spojení, a vědět, že někdy i malé události mají velké následky a to, že se partneři hádají, nevadí. Žádný pár není imunní vůči zraněním, důležité je umět se o ně postarat a odpustit si je. Johnson se také zabývá tím, jakou roli hraje sex v dlouhodobém partnerském vztahu a v závěru se zamýšlí nad trvanlivostí lásky. Sama ji vnímá jako kontinuální proces a živý organismus.

Knihu považuji za velmi komplexní, doprovází desítky příkladů, kazuistik a přepsaných rozhovorů. Kniha díky tomu není zahlcující příručkou teorie, ale velmi praktickým pomocníkem. V každé kapitole nalezneme sekci „Nácvik a praxe“, kde jsou obsaženy návodné otázky. Terapeuti stojící na prahu párové terapie zde najdou řadu scénářů, jak své klienty mohou na této cestě doprovázet a být jim oporou v těžkých a odhalujících chvílích a jak je podpořit v jejich angažovanosti. Partneři zde mohou najít prostor k zamyšlení, reflexi vztahu. Knihu bych jednoznačně doporučila všem párovým terapeutům a díky lehkosti, s jakou je kniha psaná, i široké veřejnosti. Nevhodná je podle autorky jen pro lidi s těžší formou závislosti, v násilných vztazích a pro lidi s mimomanželskými vztahy, které narušují pozitivní atmosféru vztahu.

Tak, a jak tancujete ve vztahu vy…?

Jerold J. Kreisman, Hal Straus: Nenávidím tě, neopouštěj mě!

  • „Jmenuje se Carol, kamaráda od základní školy. Kvůli nějaké drobnosti vás obviní, že jste jí vrazili kudlu do zad, a sdělí vám, že jste nikdy ve skutečnosti její kamarádkou/kamarádem nebyli. O pár týdnů později či měsíců později je Carol zase zpátky, milá a blazeovaná, jakoby se mezi vámi nic nepřihodilo.“
  • „Jmenuje se Bob, váš šéf v kanceláři. Jeden den Bob pěje chválu na vaše výkony při rutinním úkolu; další den vám spílá za bezvýznamnou chybičku.“
  • „Jmenuje se Arlene, přítelkyně vašeho syna. Jeden večer se s vaším synem rozejde, a jen o pár hodin později se objeví a přísahá mu nekonečnou oddanost.“

hpo

Všechny tyto jedince a jejich příběhy, resp. životy spojuje jeden rys: nestálost. Nestálost jako projev hraniční poruchy osobnosti.
Hraniční porucha osobnosti (dále jen HPO) není v naší společnosti nijak neobvyklým úkazem. Naopak se jedná o nejčastější poruchu osobnosti (její primární symptomy vykazuje téměř 6 % americké populace). Nadto tato porucha často koexistuje s dalšími duševními poruchami; alespoň jednu další závažnou psychiatrickou diagnózu vykazuje zhruba 90 % pacientů s HPO. Jedná se mnohdy o deprese, úzkosti, bipolární poruchu, somatizační poruchy, poruchy pozornosti a hyperaktivity aj. Mnohdy je tato porucha osobnosti spojována také s poruchami příjmu potravy – u hospitalizovaných pacientů s PPP se ostatně objevuje téměř v 50 %! Jedná se přitom o závažnou poruchu, jejíž vážnost snadno ilustruje skutečnost, že nejméně 70 % pacientů s HPO se pokusí o sebevraždu.

„Občas přemýšlím, jestli mě neposedl ďábel. (…) Nerozumím sama sobě. Vím jen, že tahle moje hraniční osobnost mě přivedla k životu, od něhož jsem všechny odstřihla. Takže je hodně, hodně osamělý.“

Knížka Nenávidím tě, neopouštěj mě je proto téměř nezbytnou výbavou pro všechny, kteří se orientují do psychoterapeutické praxe či se zaměřují na obdobnou práci s lidmi.

V úvodních kapitolách detailně seznamuje s touto poruchou a jejími projevy. Jaké je její historie? Jak se klasifikovala v minulosti a jak se vymezuje nyní? Jaké jsou podmínky pro udělení této diagnózy? Jaké jsou vůbec teorie týkající se vzniku této poruchy? A její časté projevy? Na to vše první kapitoly velmi podrobně odpovídají, přičemž svá tvrzení dokládají patřičnými studiemi a kazuistikami.

V následujících kapitolách již kniha přechází do praxe, kdy čtenáře seznamuje s možnostmi komunikace s jedincem s HPO, pomocí tomuto jedinci a prací s ním, jakož i s možnostmi terapie; ty přitom popisuje s ohledem na jednotlivé směry a jejich možnosti a uplatnění při léčbě této poruchy. Nevynechává ani kapitolu zaměřenou na psychofarmakologickou léčbu.

 „Většinou jsem v pořádku. (…) Mám ale i jinou stránku, která někdy získává navrch a ovládá mě. Jsem dobrá matka. Jenže má druhá stránka za mě dělá děvku: nutí mě jednat šíleně!“

Publikace představuje skutečně velmi podrobné seznámení s HPO. Popisuje samotné možné příčiny jejího vzniku, její projevy, jakož i následnou práci s jedinci s touto poruchou a možnosti terapie či léčby. Jedná se tedy o velmi komplexní publikaci, kterou bych jistě doporučila všem, kteří se mohou v rámci své praxe s jedinci s HPO setkat (tedy všem psychoterapeuticky či obdobně pracujícím s lidmi), těm, kteří mají dojem, že by rysy této poruchy mohl vykazovat někdo z jejich blízkého okolí, případně kteří sami obdobnými nejistotami a nestálostí trpí.

Kniha, ačkoli se jedná o publikaci odbornou, je psána velmi čtivě, čemuž napomáhají četné příklady z praxe. Je proto vhodná i pro laiky, které do této problematiky mj. výborně uvede.

Robert Garfield: Mužský kód

Muži se v minulosti řídili souborem norem a pravidel, které je vedly ke stoicismu, tichosti a síle, tzv. „mužským kódem“. Spolu s tím, jak se ve společnosti mění mužská role, mění se také přístup k emocím a společnost na muže tlačí, aby je neskrývali a nepotlačovali. Není to však snadné, přestat se mužským kódem řídit a zároveň se otevřít a dosáhnout emoční intimity, současně si však i zachovat své mužství. A proto vznikla tato kniha.

mužkod

Robert Garfield, autor knihy, je americký psycholog a terapeut, který se věnuje rozvoji osobnosti u mužů. Pracuje se skupinkami mužů, kteří se snaží mezi sebou vytvořit vzájemně pevné pouto, založené na kontaktu, komunikaci, závazku a spolupráci. Poukazuje na to, že vznik a budování důvěrného přátelství může být základem pro udržení a zlepšení vztahů se všemi blízkými. A nejen to, pomáhá také mužům vést šťastnější a zdravější život.

Kniha je psaná velmi čtivě, neobsahuje velké množství termínů, a je tak určená nejen odborníkům, ale i laikům. Pečlivé členění knihy na jednotlivé kapitoly umožňuje čtenáři rychle dohledat, ve které části knihy najde informace, které potřebuje. Co trochu chybí, je přehledný seznam použité literatury v závěru knihy. Autor sice citace využívá, uvádí je však vždy jen na konkrétní stránce v textu.

Autor knihu obohacuje také o velmi cenné příklady ze své vlastní praxe. Uvádí zkušenosti mužů, kteří se jeho skupin přímo účastnili, části knihy jsou tedy psané formou kazuistik. V závěru také Garfield popisuje vlastní výzkum, který se týká citové intimity.

Přestože je kniha určena především mužům, cenné poučení z mohou získat i ženy: partnerky, matky a dcery mužů. Mohou díky ní nahlédnout více do hloubi mužské duše, zjistit něco o tom, jak muži přemýšlejí, a především, co cítí.

Kniha není zrovna čtením na jeden den, zvláště pak pro ty, které tato problematika zajímá a chtějí se jí věnovat hlouběji. Na své si přijdou zvláště čtenáři, kteří v ní hledají inspiraci a objasnění pro to, co sami cítí a prožívají. Díky příkladům z praxe a ukázkám terapeutické práce může být užitečná i studentům a budoucím terapeutům, kteří by chtěli na práci Garfielda navázat a využít jeho poznatky např. i u nás. Celá kniha pak přináší i zamyšlení nad současnou společností a tím, jaký tlak je na muže vyvíjen, a nabízí možnosti, jak tím pracovat a osobnostně růst.

Kniha Mužský kód Roberta Garfielda je jedinečná zejména tím, že uvádí nejen analýzy dosavadního stavu, ale předkládá také návody a nápady, jak s tímto nepříznivým stavem mohou muži bojovat.

Karel Nešpor: Jak být milejší

Kniha Jak být mpictureprovider (16)ilejší doktora Nešpora slibuje čtenáři praktický a jednoduchý přehled toho, čemu autor říká „zdravé emoce“. Sympatické je, že se nesnaží popírat důležitost záporných emocí – letmo zmiňuje, že v některých situacích je smutek či zlost adekvátní reakcí – ale kniha se věnuje pozitivním emocím.

Celý příspěvek