Na knihu Angeliky Grubert, Hry pro zvládání emocí, jsem se velmi těšila. Můj zájem kniha vzbudila nejen z profesních důvodů, ale také proto, že jsem sama mámou dvou malých nezbedů a byla jsem zvědavá, zda by se nedala některá z her aplikovat třeba i v domácím prostředí, tedy v menším počtu dětí.

Kniha je primárně určena pro pedagogy mateřských a základních škol. Tedy, to se alespoň čtenář dozví v anotaci na zadní straně obalu knihy.

Nemile zaskočena jsem byla ovšem hned na začátku knihy. Ten totiž neobsahuje žádný úvod, úvodní slovo, představení obsahu knihy… Zkrátka zde chybí jakákoliv promluva ze strany autora ke čtenářům.

Jako psychologovi mi chyběly alespoň základní informace, které by knihu kontextově zarámovaly. Třeba: co jsou to emoce? Jakou roli emoce hrají v lidském životě? Proč je důležité naučit se s emocemi pracovat? Proč je dětská hra pro lidský vývoj tolik důležitá? Jakou roli může mít hra při učení se jak zacházet s emocemi?

Jako mámě mi chyběla jakákoliv promluva autora ke mně jako ke čtenáři, byť by se mělo jednat jen o „Milý čtenáři, právě držíš v ruce knihu, ve které se dozvíš…“ Kniha, která začíná obsahem, citátem a hned výčtem jednotlivých her na mě působila podivně odcizeně. Snad jsem měla pocit, že se mnou autor nechce vést dialog, což u většiny knih pocitově vnímám. Když jsem se ale oprostila do těchto pocitů, dospěla jsem k závěru, že v ruce držím knihu plnou velmi zajímavých nápadů a podnětů.

Čtenář nalezne v knize celkem 50 her rozčleněných do 5ti tematických celků. Ty jsou vždy uvedeny krátkých shrnutím, proč je dobré se zaměřovat u dětí na danou oblast. Podobně je tomu i u jednotlivých her, kde je vždy čtenáři vysvětleno, jaký má hra přínos pro dětskou duši.

Ačkoliv je kniha v podtextu označena pro děti ve věku od 4-10 let, celkově se mi většina her zdála vhodnější spíš pro děti školního věku. Umím si dost dobře představit, že by se tyto hry mohly stát obohacujícím i sjednocujícím prvkem například na školách v přírodě, dětských či skautských táborech, případně na seznamovacích výjezdech. U některých her si dokonce dokážu představit aplikaci i u starších skupin dětí a adolescentů, například u hry „Sběratelé slov“. Autorka píše: „Tato hra zve k objevování síly slov a odhalování emocí, které s nimi souvisejí… Pomáhají nám vyjádřit, co chceme, nebo nechceme, a co potřebujeme. Svou sbírku slov si může vytvořit jak jednotlivec, tak i dvojice, menší skupinky, nebo všichni dohromady… Vznikne pokladnice slov, která je užitečná pro celou skupinu. Tato slova a fráze můžeme výtvarně ztvárnit, prospěšná je i jejich piktogramová podoba.“ Následují některé otázky: Jaká jsou moje oblíbená slova? Co rád/a říkám a slyším?… Obměnou může být hra „Sběratelé hudby“, v níž je odobné zadání, jen se dítě či skupina dětí soustředí na oblíbenou muziku, na písničky, které je rozveselí a uvolní apod.

Myslím si, že tato hra by byla i u starších dětí velmi zajímavá. Především pak pokud by se dalo nad slovy následně diskutovat a objevovat, jak mohou být některá slova vnímána různě, jak dokážeme slovům někdy přiřknout zcela jiný význam, jak jsou pro nás některá slova citově velmi zabarvená, zatímco pro druhého nikoliv apod. V konečném důsledku si umím představit, že bych konkrétně tuto hru mohla využít i v terapeutické praxi s dospělými (ať už jednotlivcem či skupinou). Knihu bych určitě doporučila pedagogickým pracovníkům, osobám pracujícím s dětským kolektivem, ale i psychologům (např. v dětských domovech).