Na tuto knížku jsem byla upřímně velmi zvědavá. Její prvotní myšlenka, totiž propojit zkušenost východních tradic s poznatky západní medicíny, mi přišla naprosto geniální. Měla jsem mnoho fantazií o tom, jak by šlo knihu pojmout.. a možná proto jsem nakonec tolik zklamaná.
Kniha je rozdělená do 8 kapitol. Ty jsou vždy rozděleny do dvou částí, každá kapitola začíná „vysvětlením“ východního pohledu na dané téma, tedy autorem prvních částí je Rinpočhe. V každé kapitole pak následně nabízí čtenáři popis meditativních cvičení, které slouží k tréninku i prohloubení schopnosti všímavosti. Na tuto část navazuje Goleman se svými vědecky podloženými poznatky, které jsou tomuto tématu v tuto chvíli západnímu světu k dispozici. Dochází tak k jakémusi propojení filosofických myšlenek s vědeckými daty, což vnímám jako velmi příjemné a osvěžující.
Bohužel se však od začátku peru s velmi silnými smíšenými pocity. Nějak se během čtení knihy vlastně ztrácím v tom, komu je kniha primárně určená. Kapitoly, jakkoliv dobře myšlené, nakonec vyznívají poněkud plytce a já jako čtenář marně tápu, čeho se v knize mám vlastně chytit. Chvílemi jsem vtažena do příběhů Rinpočheho, který velmi otevřeně a barvitě popisuje svůj střet, respektive střet vlastní mysli, se západním světem, když přijel do Ameriky. Také se ve svých kapitolách snaží nastínit, jakým způsobem některé psychické fenomény nahlíží a vnímá právě východní filosofie (respektive buddhistické učení), přesto mi většina informací v knize připadá povrchní. V knize není moc prostoru pro polemiku, nebo vysvětlení některých fenoménů. Ty jsou spíše předkládány jako jasné informace.
Podobné rozpaky ve mně vzbuzuje i většina praktických cvičení. Ačkoliv jsou popisovány velmi jednoduše a srozumitelně, zdá se mi, že většina z nich může být pro běžného čtenáře poněkud složitá. Předpokladem těchto cvičení je totiž dobře rozvinutá schopnost orientace se ve vlastním vnitřním světě, ve vnitřním prostoru myšlenek a emocí.
Pokusím se na následujícím úryvku ilustrovat, co přesně myslím:
„Ignorujeme-li nepříjemné pocity, mysl se zaměstnává plánováním a plněním úkolů. Doufáme, že pocity časem odezní, a když ne, tak si namlouváme, že je vyřešíme někdy jindy. Ale později, když máme čas relaxovat, nechce se nám trávit ho řešením problémů, a proto vyhledáváme řadu možností, jak se rozptýlit nebo jak pocity otupit“ (str. 59).
Není mi příjemné, když se v knihách používá tento „definitivní a pro všechny platný“ imperativ. Nemyslím si, že všichni ignorujeme nepříjemné pocity a že se naše mysl místo toho věnuje plánování a plnění úkolů. Také si nemyslím, že ti lidé, kteří to takto mají, si toho jsou vědomi, nebo že jsou schopni toto vyřešit prostým „posazením se na meditační polštář a spuštěním pozornosti do nitra svého těla“. Nerada bych snižovala přínos Rinpočheho cvičení, myslím si, že mnohá z nich mohou mít obrovský přínos pro člověka, který je praktikuje. Bohužel si ale také nemyslím, že se vše vyřeší pouhým přečtením této knihy.
Podobnou výtku pak mám i k části Golemanově. Jakoby se snad na co nejmenším počtu stran chtěl „zbavit“ čtenářovi zvědavosti. Jednotlivé výzkumy nejsou nijak rozvedeny, ke konci knihy je už jen suše konstatováno, že to, co popisuje Rinpočhe, bylo potvrzeno výzkumem toho a toho tehdy a tehdy. Tečka. Z knihy se tak pro mě postupně vytrácí dialog.
Rinpočheho počin tak nakonec vyznívá jako řešení na všechny „starosti našeho hektického a uspěchaného života, plného konzumu a vytržení ze své přirozenosti“. Goleman tomu nakonec jen přitaká, protože tenhle to tehdy potvrdil. Při zpětném ohlížení se za pocity, které ve mně kniha zanechala, si spíše připadám, jako bych četla nějaký článek z ženského časopisu na téma „10 zaručených rad, jak být v životě šťastná“, jejichž hloubka začíná a končí na radě, že když budu mít ráda všechny lidi ve svém okolí a budu o nich smýšlet pozitivně, vše se samo vyřeší. Bohužel, jakožto terapeutka jsem vůči těmto „receptům“ poněkud skeptická, a jako většina mých kolegů jsem přesvědčena o tom, že velká část těchto věcí má v pozadí mnohem složitější kořeny a je třeba s nimi pracovat komplexnějším způsobem. Kdyby se oba autoři drželi jen teoretické roviny a kniha byla spíše dialogem dvou odlišných způsobů náhledu na práci s psychikou, jejichž výsledek je ovšem prakticky totožný, byla by kniha, alespoň pro mě, rozhodně přínosnější a poutavější.