Archiv štítku: mindfulness

Aktivity pro starší děti s PAS aneb Jak budovat sebevědomí, vnitřní klid a vztahy

Nabízená kniha vychází z několikaletých zkušeností dvou psycholožek, které se věnují dětem s poruchami autistického spektra. Ve své praxi staví na principech mindfulness, které se snaží představit i v útlé praktické knížce věnované především dospívajícím dětem s poruchami autistického spektra. Kniha je psaná jednoduchou a přehlednou formou, nabízí krátký úvod, jak knihu efektivně využít, ale především množství konkrétních a jednoduchých cvičení na obtíže, se kterými se nejen děti s poruchami autistického spektra mohou setkat.

Kniha je členěna do tří částí. Kapitoly jsou uvedeny konkrétními příběhy, které popisují obtíže, se kterými se dospívající může potýkat. Příběh je velmi názorný a slouží jako dobrý prostředek pro přiblížení, v čem mohou dále uvedené techniky dítěti pomoci.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

První část knihy se věnuje zklidnění těla a mysli, zaměřuje se především na práci s dechem, která stojí v základu všech cvičení mindfulness. Postupuje se od základních cvičení pozorování dechu, až ke složitějším cvičením pracujícím s uvolněním těla pomocí imaginace.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Druhá část knihy se věnuje hlubšímu sebepoznání hlavně z hlediska rozpoznání a práce s vlastními pocity. Konkrétní cvičení přináší návod, co dělat při pocitech smutku či návalech vzteku. Hlouběji se věnuje práci s vlastními myšlenkami, jak se vypořádat s těmi negativními a zlepšovat tak i své sebepojetí.

Třetí část publikace staví na předchozích získaných kompetencích a využívá je při navazování kontaktu s druhými lidmi. Přináší konkrétní možnosti, jak se nebát navazovat vztahy s druhými i přes obtíže, které s sebou mohou poruchy autistického spektra přinášet. Povzbuzuje dospívající v tom, aby se nebáli navazovat vztahy a nabízí provázení po celou dobu této snahy.

Kniha se velmi dobře čte, je přehledně členěná, jednotlivá cvičení jsou jasně popsána. Název knihy působí lehce zavádějícím dojmem, jelikož cílí na skupinu dětí s poruchami autistického spektra. Avšak vzhledem k zaměření na úzkostné pocity, budování sebevědomí a vztahů s druhými, může být přínosná i pro další dospívající, kteří si v těchto oblastech nejsou sami jistí. S knihou mohou pracovat jak rodiče či učitelé, tak samotné děti a dospívající. Velmi užitečná může být pro všechny v pomáhajících profesích, kteří ocení rychlá a efektivní cvičení pro děti a dospívající se zmíněnými obtížemi nejen z oblasti poruch autistického spektra.

Mindfulness pro každý den aneb Malými kroky k velkým změnám

Slovo „mindfulness“ se dnes skloňuje ve všech pádech jak v odborných kruzích, tak mezi zájemci o duševní hygienu z řad laiků. Kniha Mindfulness pro každý den si na rozdíl od jiných neklade za cíl prozkoumat tento fenomén od A do Z, ale spíše nabídnout čtenáři praktickou příručku, která mu pomůže začlenit prvky mindfulness do každodenního života a stát se více všímavým ke svému okolí i sám k sobě.

Kniha kombinuje teorii s praxí. Postupně čtenáři předkládá jednotlivá témata, se kterými se všímavost pojí a která jsou základem pro navazující praktická cvičení (tzv. praxe, kde si čtenář může na vlastní kůži zažít, jaké to je být všímavý). Autor Gary Hennessey, který sám praktikuje mindfulness více než čtyřicet let a vede školení pro budoucí lektory, doporučuje především čtení knihy neuspěchat.

Každá část staví na tom, co se čtenář naučil v předchozích kapitolách, takže nejlepší je začít od začátku a postupně se ke konci knihy propracovat. Důležité však je nepřestávat s naučenými technikami, protože jedině tak se lze opravdu naučit používat mindfulness v běžném životě. Cílem knihy je vybudovat si repertoár praxí, podobně jako hudebník, který se naučí řadu skladeb a podle potřeby je schopen je zahrát.

V knize se pak čtenář setká se dvěma typy praxí. První po čtenáři vyžaduje, aby vystoupil ze zaběhnutých kolejí a chvíli se soustředil pouze na zadané cvičení. Těmto praxím se říká meditace.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Další praxe, nazvané autorem „mindfulness v akci“ jsou jednoduché postupy, které se dají zapojit i do běžně vykonávaných činností, jako je čištění zubů nebo mytí nádobí. Zajímavé je, že kniha se dá v podstatě využít jako osmitýdenní kurz, kdy každý týden se rovná jedné kapitole.

Čtenář má také možnost stáhnout si nahrávky k jednotlivým meditacím, které jsou v knize uvedené. V mém případě to bylo velmi účinné, protože při čtení mě velmi rušilo, že jsem musela pořád dokola otevírat a zavírat oči a hledat na stránce místo, kde jsem skončila. Kdo tedy dává přednost mluvenému slovu stejně jako já, přijde si na své.

Kniha je psaná velmi čtivě a přehledně. Autor velmi snadno přechází od teoretických definic do praktických ukázek, které jsou vždy pečlivě popsané tak, aby i ten, kdo nemá s technikami mindfulness doposud žádné zkušenosti, věděl přesně, co má dělat a k čemu to slouží. V knize je místo také na psaní poznámek o tom, jak čtenář které cvičení prožíval, čeho si všímal a zda pro něj bylo jednoduché nebo naopak obtížné dodržet zadání a vlastní prožitky nehodnotit.

Autor knihy čtenáře také podporuje v tom, aby praktikovali i cvičení, která se jim zpočátku nelíbí nebo jsou pro ně obtížná. Obecně lidé totiž dělají raději věci, které jsou jim příjemné, což je přirozené – potěšení je silná motivace. Ale život není vždy jen snadný a příjemný, i v těchto chvílích však stojí za to vytrvat. Dle Hennessyho totiž často své chování pochopíme nejlépe ve chvílích, kdy se nám v životě příliš nedaří.

Jednou z nejtěžších věcí při praktikování mindfulness pro mě (a věřím, že v tom nejsem sama) vždy bylo nechat odejít myšlenky, které mají velmi silný emocionální náboj. Určitě to znáte, hádka doma, nepříjemný rozhovor v práci, potíže někoho blízkého… Když mám pak v takových chvílích pracovat s dechem a být všímavá, nedokážu to déle než pár vteřin a opět se vracím k nepříjemným pocitům. Proto jednou z nejužitečnějších praxí v celé knize pro mě byla právě práce s těmito obtížnými prožitky a myšlenkami, které jsou silně nabité emocemi. Líbí se mi, že autor spolu s rozvojem všímavosti klade důraz také na rozvoj soucitu a přijetí. Protože si myslím, že jedno bez druhého není plnohodnotné.

Kniha Mindfulness pro každý den aneb Malými kroky k velkým změnám přináší čtenáři především jednoduchá cvičení, díky kterým může postupně pracovat sám na sobě, prohlubovat vlastní všímavost a s pomocí drobných krůčků měnit kvalitu vlastního života. Kniha nejspíš nepřinese nic nového profesionálům, kteří se mindfulness již roky věnují, ale může být velmi praktickým pomocníkem a přehledem pro ty, kteří chtějí být více všímaví a pomocí technik mindfulness dosáhnout ve svých životech větších či menších změn.

Vymanit se ze škatulek a prožít život až na dřeň

Rozhovor s Andreou Hejlskov, autorkou knihy Náš velký útěk, konaný v Praze v prostorách nakladatelství Portál při příležitosti návštěvy autorky Prahy během festivalu Dny Severu 2019 dne 31. října 2019.

Recenzi na knihu si můžete přečíst na konci rozhovoru.

Andrea Hejlskov (vlevo) a Kristýna Maulenová

Andrea Hejlskov (vlevo) a Kristýna Maulenová

Andrea Hejlskov: Včera jsem byla v Kodani u velvyslance na honosné večeři, takže jsem na sobě měla své luxusní oblečení. Je to moc fajn je takhle jednou za rok moct nosit. Také nemuset umývat nádobí, takový luxus.

KM: Jen ze zvědavosti, je pro Vás venkovní teplota studená? (bylo kolem 6°C a pronikavá zima)

Andrea Hejlskov: Ne, tohle je teplo. Navíc mám teplé ponožky a hodně vlněného oblečení.

KM: Dobře, pojďme rovnou na to. Jaký je smysl Vašeho života?

Andrea Hejlskov: Oh, to je pěkná otázka. Právě teď, v tomto okamžiku, je smyslem mého života nezabřednout v předsudcích o tom, co je dobrý život. Myslím, že si stále děláme názory a škatulky o tomhle a tamtom. Nyní mě přitahuje se z těchto škatulek vymanit. Jedna z věcí, kterou mě tato kniha (Náš velk útěk) vlastně naučila je, že se chci dostat ze škatulek kapitalismu a společnosti. Pak jsem napsala tuto knihu a byla jsem mnoha čtenáři zaškatulkována jako ta, co žije v přírodě v souladu s ní. To ale byla jenom jedna z dalších škatulek. Když mám různé proslovy, nebo jako dnes, ráda nosím hodně make-upu a módní oblečení, protože každý očekává, že budu kvůli svému životnímu stylu vypadat jinak. Nechci tohle třídění do kategorií, chci být schopná se změnit. To je smyslem mého života. Někdy velmi ráda jím večeři na velvyslanectví a jindy ráda plavu v lesním jezeře. A to je v pořádku. Existuje citát Walta Whitmana: „Protiřečím si? Dobře, protiřečím si. Jsem velký, obsahuji toho spoustu.“ Tohle je moto mého života. Je v pořádku, že si protiřečím, že chci rozdílné věci. Naše kultura se stále snaží vše zúžit a umístit do malých úhledných škatulek. Tohle je velmi dlouhá odpověď na Vaše otázku.

KM: Takže ten tlak na Vás odtlačujete?

Andrea Hejlskov: Svoboda. Chci být schopná vyjádřit tenhle život, který mi byl dán a naplno ho prozkoumat. Vím, zní to velmi neoliberálně, ale pro mě je to skutečně o svobodě. Myslím, že se příliš ovládáme, především ženy. Máme tendence se omezovat a já jen chci žít. Chci život prožít až na dřeň.

KM: Kde nyní žijete?

Andrea Hejlskov: Před 8 měsíci jsme se odstěhovali ze Švédska do Dánska, protože se děti odstěhovaly z domova a my se chtěli dostat blíže ke smyslu komunity. Ale když už mluvíme o tom, o čem jsme právě mluvili, před 2 týdny jsem se vlastně rozhodla vrátit se do lesa a cestovat mezi oběma zeměmi, protože mi les chybí. Jeppe a Sigurd jsou velmi šťastní, ale mně ten les moc chybí. Bydlela bych tam sama polovinu času. To je můj plán.

KM: Jaké to je pro ženu žít sama v lese, kde si člověk potřebuje všechno udělat sám?

Andrea Hejlskov: Je to také test, zda tam můžu žít sama. Myslím, že teď můžu. Když jsme se poprvé přestěhovali do lesa, bylo pro nás nemyslitelné, že by člověk takhle mohl žít. Nyní umím sekat dřevo, dokážu přinést vodu, dokážu dělat všechny věci, je to jen moje mysl, která mi říká, že nemůžu. Žít v přírodě není opravdu tak těžké, je to prostě nepříjemné, a já vím, jak to udělat.

KM: Cítíte se více všímavá, duchapřítomná (v orig. mindfull)?

Andrea Hejlskov: Mindfulness/všímavost je…. Ano, cítím. Ale mám k tomu nějaké výhrady… Ne, to by byla dlouhá konverzace. Ano, cítím se více všímavá. Ne konkrétním pozitivním způsobem. Cítím se všímavá, i když jsem nešťastná. Představa všímavosti má tendenci se více soustředit na život v současnosti a myslet na šťastné myšlenky. Ale já si všímám také své deprese nebo negativních emocí. Myslím si, že i v psychologii je mimořádně podhodnocené, jak důležité tyto emoce jsou a jak důležité je skutečně cítit smutek a frustrace a všechny tyto negativní emoce.

KM: Já vnímám všímavost jako bytí s čímkoliv, co přichází na mysl. Pracuji s pacienty s rakovinou, takže zde ve skutečnosti není místo pro skrývání negativních emocí, protože je jich tam hodně a je důležité o nich mluvit.

Andrea Hejlskov: Všímavost a pozitivní psychologie se zejména v Dánsku stala příliš pozitivní. V knize hodně mluvím o negativních emocích, protože si myslím, že je to také důležité, když mluvíme o radikální volbě života nebo o změnách, dokonce i o udržitelnosti životního prostředí a změně životního stylu. Musíme mluvit i o obtížných věcech. Není to jen pozitivní změnit svůj životní styl kvůli změně klimatu, tím vznikne také spousta negativních emocí. Zejména v psychologii máme nástroje, jak o těchto negativních emocích mluvit. A vůbec se odvážit o těchto věcech mluvit je velmi důležité.

KM: Když se takhle vydáte napospas, jak se cítíte ohledně nenávistných komentářů? Internet je jich plný.

Andrea Hejlskov: Na začátku to pro mě bylo opravdu těžké, ve skutečnosti mi to zlomilo srdce. Když vyšla má kniha v Dánsku, byla spíše brána jako kontroverzní. Je to taková homogenní země, pokud v Dánsku vyčníváte, lidé do vás budou tvrdě kopat. Bylo to velmi obtížné a stále je, ale vypořádám se s tím s humorem. Někdy děláme písničky z emailů, které dostávám. To je hezký způsob, jak se s tím vypořádat, ale důležitou součástí pro mě je to nepřijmout jako realitu. Protože tihle lidé takoví v realitě nejsou, je to, jací jsou online. Takže se snažím před tím zavírat oči. Ale bylo to těžké. Nicméně téměř stejně obtížné bylo jednat s lidmi, kteří ze mě dělali modlu. Je to svým způsobem stejný přečin, jen v pozitivním směru. Ne, nejsem fantastická, nejsem super statečná. Ne ne ne! To je vaše realita. Takže je to stejná věc, ať už je to nenávist nebo láska, jsou to jen tyto extrémní emoční reakce. Myslím, že se to děje proto, že píšu tak, jak píšu. Existuje mnoho lidí, kteří na to reagují v extrémních emocích. To je něco, s čím se jako autor musím skutečně vypořádávat. Šla jsem si o těchto věcech promluvit ke slavné dánské autorce jménem Susanne Brøgger, což je moje hrdinka, a ona mi dala tolik dobrých rad. Řekla: „Naším úkolem je zemřít.“ Tato věta mě přiměla si říct dobře, takže mou prací je, abych se vydala všanc a ublížila a byla ovlivněna všemi těmito emocemi. To je můj úkol. Opravdu mi pomohlo jít k moudřejšímu staršímu, abych tak řekla, a dostat od ní tuto radu.

KM: A co vaše děti, kde jsou teď?

Andrea Hejlskov: Odešli z domova, s výjimkou Sigurda, který je malý. Victoria cestuje po světě, to je to, co chce. Chce se stát námořnicí. A Sebastian studuje, aby se stal dětským pedagogem. A chce vzít děti, které mají nízké sebevědomí do přírody. A Silus chce být psychologem.

KM: Přečetla jsem si s vámi rozhovor ze začátku října, ve kterém jste řekla, že předtím, než jste se přestěhovala do přírody jste pracovala jste s dětmi a viděla jste na nich, že na ně nemají vliv individuální problémy, ale problémy naší kultury. Můžete to vysvětlit?

Andrea Hejlskov: Pracovala jsem jako dětská psycholožka v městském zařízení s dětmi do 3 let se zvláštními potřebami. Bylo to pro mě srdcervoucí, protože existuje tolik dětí, které nefungují v naší společnosti a jsou proto umístěny do institucí. V Dánsku, myslím, že je to země číslo 1 na světě, kde umisťujeme děti do ústavů jako nejmladší a kde tráví nejdéle času. Ve školce a před školkou. V Dánsku umístíte své dítě do péče, když je ve věku 6 měsíců, a pak se vracíte do práce. Je to spousta institucionálního času. Bylo těžké vidět, jak jsou tyto děti individualizovány: tohle je problém a je to problém v tobě, ty malý jednotlivče. Mně bylo jasné, že jde o strukturální problémy. Toto je teoretická diskuse, ale viděla jsem to u malých dětí. Vidět to v reálném životě bylo jedním z důvodů, proč jsme se pohnuli, protože mi bylo jasné, že něco není v pořádku.

KM: Jsou děti umístěny do ústavů, protože rodiče musí pracovat, aby získali peníze?

Andrea Hejlskov: Když se na to podíváte, tak musíme být efektivní malí pracovníci. Ale co děti? Myslím, že je to jeden z nejsmutnějších důsledků kapitalismu. Má to vliv na naše životy. To, co jsem udělala, se nazývá radikální vedení domácnosti (v origin. homemaking). Když jste doma s dětmi, děláte … je to feministická subkultura. Hodně jsem o tom četla a myslela jsem, že to je něco, co chci dělat. Vlastně jsem o tom vedla v dánských novinách spoustu rozhovorů s dánskými feministkami, protože si mysleli, že není feministické být doma s vašimi dětmi. Abyste byli dobrými feministkami, musíte mít kariéru. Vaše identita je na pracovišti nebo na trhu práce.

KM: Máte pocit, že se to mění? Vlastně si nejsem jistá, kdy jste se přestěhovali do lesa?

Andrea Hejlskov: Před 9 lety.

KM: Vnímáte nějaké změny ve společnosti?

Andrea Hejlskov: Ano. A je to legrační s mou knihou, protože když vyšla v roce 2013, byla přijata jako kontroverzní. V mé zemi jsem byla nazývána eko-teroristkou a zrádcem. Opravdu velká slova. A teď se mnou vedou rozhovory, dělám hodně projevů, přednášek. Lidé pláčou a říkají: Ah, jste tak stateční a je to tak dobré, že to děláte, protože takovou změnu jako společnost potřebujeme. V mém těle cítím, jak se tato společnost změnila od doby, kdy moje kniha dorazila až do dneška. Je to docela silný zážitek. Opravdu se to hodně změnilo. Nevím, jaké je to tady, ale v Dánsku všichni teď mluví o klimatické krizi a o tom, že se musíme změnit. Vlastně je to hezké pro mé ego.

KM: Dobrá práce! Stateční lidé msuí začínat.

Andrea Hejlskov: Musí existovat radikální lidé a věci se pomalu změní.

KM: Řekla jste, že existují hateři v online prostředí, kteří vás vnímali negativně. Cítili jste se v nebezpečí, vy nebo vaše rodina?

Andrea Hejlskov: Ne, ne proto, že jsme byli tak izolovaní, takže jsme mohli všechno odstřihnout. Ale bylo to opravdu těžké. Nechci zdůraznit, že kniha byla přijata jen jako kontroverzní, protože byla přijatá také velmi pozitivně. Bylo to na obou koncích spektra, přičemž já se soustředila na nenávist, asi jako každý. V prvních letech bylo nesmírně těžké dělat veřejné projevy, vracet se z lesa a mluvit před lidmi, protože jsem neměla štíty, brnění nebo masku. Takže to šlo přímo do mě. Pracovala jsem velmi tvrdě, ale teď jsem ohledně toho trochu zkušenější a cítím se více a více v bezpečí.

KM: Máte masku pro sebe doma a masku pro to, když jste tam venku?

Andrea Hejlskov: Ne, není to maska, ale různé aspekty mě, které jsem teď integrovala. Ale na začátku jsem se cítila velmi odlišně. Pokud vidíte, že mám na obličeji hodně make-upu, to je moje ochrana.

KM: Máte čas se zastavit a něco si dopřát, když jste v lese?

Andrea Hejlskov: Ano.

KM: Není to tak, že musíte stále přinášet vodu… atd.?

Andrea Hejlskov: My lidé, kteří žijeme tímto primitivním životním stylem, máme sklon mluvit o tom, jak je to těžké, když o tom mluvíme s druhými. Ale v zimě nic neděláme. Není třeba dělat žádnou práci. Přineseme vodu, nasekáme dřevo a spíme. V létě pracujeme velmi tvrdě a v zimě jsme v režimu spánku jako medvědi, neděláme nic. To je něco, na co musím lépe pamatovat, když mluvím o tomto životním stylu. Hodně spím, sedím a piju kávu, zírám do lesa. Myslím, že to potřebujeme jako lidské bytosti. Vidím, když jsem zpět s přáteli v Kodani, stále se něco děje, pořád. Je to velmi stresující.

KM: Co milujete a oceňujete na svém partnerovi?

Andrea Hejlskov: Myslíte Jeppeho? On je můj nejlepší přítel. Náš vztah se změnil, nyní jsme rozvedeni, ale stále žijeme společně. Je to má spřízněná duše. Máme kmenový vztah. Mít takový vztah s jinou lidskou bytostí zásadně změnilo můj život. To je to, o co se snažíme, když vytváříme naše základní rodiny a vztahy. Naše životní situace v moderní společnosti je ale taková, že nejsme na sobě navzájem závislí, myslím doopravdy. Být zcela závislá na Jeppem zásadně změnilo mě a náš vztah. Mohu o něm říci mnoho dobrých slov. Je to opravdu úžasný člověk. Jsem velmi šťastná, že ho mám v životě.

KM: Zní to úžasně, takhle vytvořit situaci, ve které musíte být na sobě závislí. Tedy, úžasně…

Andrea Hejlskov: Děsivě. Něco to změnilo. Mám to také s kamarádkou, ženou, která se přestěhovala do lesa nedaleko od nás. Také s ní jsem v zimě zažila vzájemnou závislost. To mění způsob, jakým vidíte lidi. Záleží na tom; na nich záleží, nejen psychologicky, ale také velmi prakticky. To uzdravilo mnoho ran, které jsem měla, mnoho psychologických ran. Že skutečně můžu věřit, že mě lidé zachrání, pokud jsem v nebezpečné situaci. Někteří lidé přijdou a prakticky mi pomohou. Ne v terapeutickém prostředí, když budeme sedět a mluvit o tom, ale že tam skutečně někdo bude.

KM: Zní to jako terapeutický přístup. Pokud přežijete, jste vyléčeni. Můžete zahájit skupinovou terapii 🙂

Kolik lidí kolem vás v lese žije?

Andrea Hejlskov:  Bylo nás asi 15 lidí, kteří byli rozptýleni po lese. Mnoho lidí cestuje na zimu domů. V zimě nás tam nebylo tolik.

KM: Lovíte?

Andrea Hejlskov: Je to nezákonné. Takže o lovu nemluvím (smích). Musíte mít všechny druhy oprávnění. Tolik jsme nelovili, abych byla upřímná. Stavěli jsme dům.

KM: A co jste jedli?

Andrea Hejlskov: Chodili jsme do města a jednou měsíčně jsme kupovali jídlo. V průběhu let jsme se stali soběstačnými. Hodně jsme se toho naučili, abychom mohli v přírodě najít jedlé věci.

KM: Co je podle vás na naší, respektive dánské společnosti dobré?

Andrea Hejlskov: Myslím, že… umění je něco, co jsem znovu začala oceňovat. Mám spoustu přátel, kteří recenzují knihy nebo divadelní hry i spoustu přátel novinářů, kteří chodí v Kodani na spoustu představení. Když jsem s nimi, protože jsem nebyla na koncertu po mnoho let, takže když jsem s nimi a slyším lidi společně zpívat nebo poslouchám hudbu .. je to prostě něco krásného. To se mi na naší společnosti líbí. Nejde však pouze o moderní společnost. To je to, co lidská rasa dělá, děláme umění. Také se mi líbí, že v Dánsku jsme vytvořili sociální systém. Je tu pocit privilegia a bezpečí, které považuji za krásné. Je to krásný nápad. Ne vždy to funguje, ale impuls k vytvoření toho byl velmi krásný.

KM: Jedna otázka, trochu obtížná, která nicméně visí kolem každého z nás a děsí mnoho lidí. Jde o smrt. Dotýkáte se tématu smrti, když jste v lese?

Andrea Hejlskov: Hodně jsem o tom přemýšlela. Četla jsem … jak se jmenuje? Existuje webová stránka staršího muže v Americe, který pracuje se smrtí. Říká, že žijeme v kultuře, která má se smrtí problém. Myslím, že smrt, úpadek a destrukce a všechny tyto negativní věci jsou součástí života v přírodě. Ošklivost, chlad, nepohodlí, závislost. To vše jsem integrovala do toho, jak nyní vnímám život. Nejde o to usilovat o ráj, spásu nebo dokonalou blaženost. Myslím, že jde o to vidět život ve všech jeho aspektech. Pořád mám problém se smrtí, samozřejmě, i bolestí a zármutkem, ale pracuji na tom tak, jak jsem dříve nepracovala. Je to náročné. Existuje něco, co se, myslím, nazývá dula smrti (v origin. death doulas), jako byste rodila smrt. Je to velmi fascinující, ráda bych se tomu věnovala více. Byla jsem hodně konfrontovaná se svou vlastní smrtí a smrtelností. Emocionálně a prakticky v lese. A to mi dalo velký hlad po životě. Jak jsem řekla, chci být svobodná, chci naplno využívat a prožívat život. Je to možná důsledek toho nepohodlí, které mi přineslo hlad po životě, po všem.

KM: Jaké jsou vaše sny?

Andrea Hejlskov: Moje sny … Velmi základní, jen abych žila. Mám sen o karavanu, jezdit v něm. To by bylo hezké. Nyní, když se děti přestěhovaly z domova, mohu dělat více, více se stěhovat a ráda bych to dělala. Ale moje sny se staly velmi prostými a základními. Chci jen žít život naplno, to je to, co chci. Chci dělat to, co teď dělám. Myslím, že je hezké být tady, psát, být v lese, být flexibilní.

KM: Náš čas je téměř u konce. Jaká jídla byste chtěla v České republice ochutnat?

Andrea Hejlskov: Nemám ponětí, co bych měla? 😊

KM: Svíčkovou.

Andrea Hejlskov: Zkusím to!

KM: Děkuji za rozhovor!

Pozn. Rozhovor probíhal v angličtině, překlad do češtiny: Kristýna Maulenová

Recenze:

Náš velký útěk: Přežije rodina mimo civilizaci?

Citlivý pomocník: vysoká citlivost v pomáhajících profesích

Útlá kniha Citlivý pomocník dánské terapeutky a trenérky Ilse Sand navazuje na její předchozí publikace věnující se tématu vysoce citlivých a vnímavých lidí. Právě citlivost a vnímavost je autorkou představena jako přednost určitých lidí, která může být vhodně využita při kontaktu s druhými osobami. Citliví a vnímaví lidé mají dle autorky vhodné předpoklady stát se pomocníky pro druhé, a to ať již na profesionální úrovni, tak také v soukromém životě. Na druhé straně v knize není opomíjen ani fakt, že zvýšené vnímání vlastních i cizích pocitů a citlivost na podněty z okolí s sebou pro člověka může přinášet značný stres a přetížení. Jak tyto dvě strany jednoho člověka vyvážit, aby nedocházelo k přetížení, se skrze řádky může čtenář pokusit naučit.

citlivý pomocník

Kniha je určena jak lidem, kteří se profesionálně uplatňují v pomáhajících profesích, tak také těm, kteří by měli rádi po ruce praktické informace a konkrétní návody, jak přistupovat k člověku, který aktuálně potřebuje pomoc. Zpočátku je čtenář seznámen s technikami, které může využít při kontaktu s druhými lidmi. Představení jednotlivých možností je velmi názorné a obsahuje řadu replik, které je možné v určitých situacích využívat. Od konkrétních technik, se autorka obrací k postavě citlivého pomocníka a jeho motivům, potřebám a možnostem práce se sebou samým. Jedná se o postupnou cestu odhalování cesty pomoci druhým lidem. V knize jsou probírána i další témata, která se k tématu citlivosti a vnímavosti vážou.

Celým textem je možné projít poměrně snadně a za krátký čas. Kniha svojí náplní je zajímavým čtením pro ty, kteří u sebe zvýšenou citlivost mohou vnímat. Dává jim pochopení pro jejich vnitřní svět a nabízí možnosti, jak být k sobě ohleduplným a myslet na vlastní kapacity. Jen tak je možné zachovat kapacity pro pomoc druhým. Dále může být velmi přínosným čtením i pro další osoby, které se s citlivými osobami setkávají, jelikož skrze sdílené rady a zkušenosti autorky, je možné lépe na toto téma nahlédnout z více úhlů pohledu a porozumět tomu, jak citlivější lidé reagují.

Hry pro rozvoj všímavosti u dětí

Pracujete-li s dětskými kolektivy, mohla by vám přijít vhod tato kniha. Je rozdělena na dvě poloviny. V první je obsažen teoretický úvod do toho, jakým způsobem se můžeme dívat na všímavost, pozornost a soustředění u dětí. Dále se věnuje učení hrou a všímavé hře. Na dalších stránkách autorka rozebírá, jaká je úloha dospělého člověka jakožto facilitátora herního procesu. Na roli dospělého nahlíží z humanistického hlediska, což se mi zdá důležité zmínit. Jedná se o přístup, kdy facilitátor nese zodpovědnost za podmínky, které dítěti vytvoří pro jeho rozvoj, a zároveň netlačí. Tento pohled přibližuje následující ukázka:

„Před několika lety jsem se procházela po pláži, obdivovala a sbírala malé oblázky mnoha různých tvarů a barev. Nezvykle mnoho z nich mělo tvar téměř dokonalého placatého kruhu. Když jsem jeden z nich vzala a držela ho v dlani, napadlo mě, že i když některé z těchto kamínků ještě voda neomlela do kruhového tvaru, za příznivých podmínek prostředí rozhodně mají potenciál, aby je vyhladila a zformovala. Představila jsem si jedinečný potenciál jednotlivce jako sáček s takovými oblázky – sáček plný dokonalých možností.

Rozvíjení možností dítěte představuje „péči“ na mnoha úrovních. Chránit životní pohodu dítěte a současně mu umožnit, aby si vybudovalo odolnost a mohlo rozvíjet schopnost o sebe pečovat, vyžaduje jemnou rovnováhu mezi snahou dítě podporovat a nechat ho být (str. 27 – 28).  “

hry pro rozvoj všímavosti u dětí

Další část knihy rozebírá proces všímavých her a vztahuje se k praktickým aplikacím – jakým způsobem si se skupinou nastavit pravidla, jak je možné reflektovat proces hry a reflektovat svou vlastní úlohu v něm.

 

Ve druhé polovině knihy následuje popis jednotlivých technik a her. Autorka u každé z nich uvádí nejnižší vhodný věk, odhad času trvání hry, vhodnost velikosti skupiny, kolik obnáší hra mluvení a co se při hře rozvíjí. Vždy uvádí základní formu hry, možné alternativy, jak lze hru obměnit, a otázky k reflexi po skončení hry.

 

Knihu jistě ocení lidé pracující v oblasti prevence na školách, učitelé, třídní učitelé, vychovatelé a další pedagogičtí pracovníci či vedoucí kroužků.