Od původního anglického vydání knihy Self-analysis Karen Horney nás dělí přes osmdesát let, nicméně aktuálnost myšlenek autorky i v dnešních dobách je neoddiskutovatelná. Psychoanalýza svým významem zastává své neochvějné místo nejen na poli psychoterapeutických přístupů, ale i ve vývoji psychologie vůbec. I přes její výsostné postavení se však čtenář ne vždy snadno orientuje v myšlenkových pochodech jednotlivých autorů, kteří své texty zasvětili právě této oblasti. To se však nedá tvrdit o Karen Horney, která se s citlivostí sobě vlastní skrze předkládaný text dotýká lidské bytosti, respektive svého čtenáře. V jejím středu zájmu sledujeme orientaci na člověka jako tvůrce svého života, respektive člověka schopného realizace svých vlastních možností.

„Vyjadřovat se zcela upřímně je obtížné, ale také je to požehnání. A totéž lze říct o získání vhledu a o změně.“ (s. 99). Důvěra v úsilí jednotlivce jednat co možná nejupřímněji k sobě samému je jednou z hlavních myšlenek podporujících cestu k sebepoznání, na které Karen Horney ve svých úvahách staví. A s úspěchem sebeanalýzy “…se rodí nejen opodstatněná hrdost, ale také dobře ukotvený pocit důvěry ve vlastní schopnost zvládnout nepříjemnou situaci a bez vedení se necítit ztracen.” (s. 29).

Pravděpodobně již sama myšlenka sebeanalýzy v první chvíli vzbudí pochybnosti a podnítí mnoho protichůdných argumentů. A i když název knihy nutně podporuje ideu, že člověk může procházet vlastní analytickou prací na sobě samém i bez podpory psychoanalytika, je v jejím průběhu zaznamenáno množství úskalí a rizik s tím spojených. “Ani jedno opatření však nedokáže plně nahradit nehmatatelnou hodnotu úzké spolupráce na vlastních problémech s další lidskou bytostí. Absence této pomoci je jedním z faktorů, které ze sebeanalýzy činí tu těžší cestu.” (s. 122). Zároveň ale s důrazem na plnou kompetentnost člověka čelícího náhlému sebepoznání: “Pokud je člověk konfrontován se znepokojivým vhledem, když je sám, nezbývá téměř nic jiného než si to v sobě sám vybojovat.” (s. 28).

Horney svým přístupem v knize nutně nepřesvědčuje, ale nabízí, neuvádí silné pro-argumenty, ale vede diskuzi a dává prostor k zamyšlení. A není to právě neustále plynoucí proces sebepoznání, nutně spojený s každým průběhem terapeutického působení, který u klientů slýcháme, že se odehrává v jeho životě i mimo terapeutické sezení?

Přes zaměření na téma sebeanalýzy, má předkládaná publikace ještě jeden přínos, jelikož se stává průvodcem celého analytického procesu. Nejdříve je čtenář seznámen s autorčinou teorií neuróz, posléze se však dostává přes porozumění stádiím psychoanalytického přístupu až k roli klienta a terapeuta v procesu analýzy. “Nepřeháním, když řeknu, že kromě analytikovy kompetence je to pacientova konstruktivní aktivita, jež určuje délku a výsledek analýzy.” (s. 11). Horney má dar ze složitosti lidského života vybrat zásadní momenty, na kterých srozumitelně a jasně přibližuje psychoanalytický proces, který je jednoduše představitelný i pro laiky v dané oblasti.

Publikace není určena jen odborníkům se zaměřením na psychoanalýzu, ale všem, kteří mají rádi hlubší zamyšlení nad procesem psychoterapie. Velmi důležitá však může být i pro samotné klienty, kteří se rozhodli vstoupit do nových – a zpočátku až tajuplných – vod psychoanalytického přístupu.

Autorka knihy svůj život zasvětila psychoanalytickým teoriím, skrze knihu je znatelný její citlivý a trpělivý přístup v terapeutické práci s klienty, ale i důslednost a značná odbornost kladená na vlastní teoretickou práci. Kniha je čtivá, přehledně strukturovaná, s mnoha myšlenkami „mezi řádky“, které povzbuzují k dalším úvahám.