Archiv štítku: duševní poruchy

Deprese, panické ataky, PPP: XXIV. část

Utíkáš od něčeho nebo k něčemu?

https://www.pinterest.co.uk/pin/451767406347562263/Jsi moc hlučná, rychlá, optimistická, pesimistická, naivní, hodná, samaritánská. Moc všechno prožíváš. Moc se stresuješ. Jsi moc hodná. Moc pomáháš druhým, koukej taky na sebe. Moc se upínáš na druhé lidi. Věty, které slýchám téměř denně.
Lidé si neuvědomují, že tohle jsem prostě já. Moje osobnost. Smířila jsem se, že jsem ve všem MOC a PŘÍLIŠ.

Ze všech stran na váš křičí slogany typu: „Měj se ráda“, „10 kroků, jak se mít ráda“, „přijmi se taková jaká jsi“. Proč to tedy není tak jednoduché? Proč celý život bojuji s pocitem, že je se mnou něco špatně? Proč si nepřijdu dost dobrá? Proč od sebe utíkám? Před 6 lety jsem zvolila útěk do nemoci. Útěk od života a od sebe samé. Měla jsem pocit, že jedině tak se schovám před sebou samotnou.

Postupem času si začala uvědomovat, jaká vlastně jsem. A sice, ve všem trochu MOC. Extremista. Všechno nebo nic. Smířila jsem se s tím, že jsem ve všem moc rychlá (pokud mě někdy uvidíte jít po ulici, tak za mnou nejspíš bude ohnivá čára), většinou dělám deset věcí naráz, protože jedna mě nudí (tak proč dělat jednu, když můžu deset?!), moc hlučná (no, spíš bych řekla, že mě je všude plno), moc ukecaná (víte, jak žraloci musí pořád plavat jinak zemřou? Tak nějak to mám já s mluvením), moc optimistická nebo naopak pesimistická (jsem opravdu hodně emotivní, tudíž všechno prožívám tak trochu příliš. Příliš šťastná nebo naopak příliš smutná. Jedno je ale jisté, nikdo se se mnou nenudí:)), moc hodná (možná jsem naivní, ale věřím, že s laskavostí a srdcem na dlani nejdál dojdeš), moc samaritánská (možná je to pravda, nicméně nedokážu se dívat na to, když se lidé kolem mě trápí. Mám takový nutkavý pocit pomoci, ať se děje cokoliv. Možná jsem podle ostatních moc samaritánská, ale raději budu moc samaritánská než moc sobecká), moc empatická (občas si říkám, že mě ta moje empatie zabije – cítím trápení a utrpení druhých příliš silně. Potom se trápím, jako by se to všechno dělo mně. Naopak se dokážu vcítit do druhých lidí, a chápu, co prožívají, jako bych to prožívala já), moc umělec a pisálek (někde jsem četla, že umělci mají neklidné duše, což bude nejspíš pravda. Miluju zpěv a hudbu, která se dotýká srdce. Miluju kreslení, které mi pomůže zpracovat všechny emoce). Jsem moc pečlivá, moc zodpovědná.

Když to tak píšu, tak si říkám, jestli je nějaká stránka, ve které nejsem tak nějak MOC. Zatím jsem ji teda neobjevila. Nejdůležitější pro mě bylo uvědomit si, jaká vlastně jsem.

SEBELÁSKA. Slovo skloňované ve všech pádech. Časopisy ho používají téměř v každém druhém článku. Jen co otevřu ráno internet, tak na mě vyskočí pět článků na téma sebeláska.
Jak je tedy možné, že je čím dál víc lidí, kteří se nemají rádi, ačkoliv máme tolik dobrých rad a návodů jak mít rád sám sebe?

Dlouhou dobu se snažím přijmout to, jaká jsem. Ač je to se mnou někdy dost náročné a o nervy, tak to stojí za to. Věřím v to, jaká jsem. Snažím se také věřit, že i druzí lidé mě budou mít rádi přesně takovou, jaká jsem.  Snažím se uvědomit si, že útěkem od sebe nic nevyřeším. Uvědomila jsem si, že se nikdy nezměním, a pokud ano, tak to nebudu já. A tohle prostě nedovolím.

Miroslav Orel: A co řeknete teď, doktore?

Chcete se dozvědět vědecká fakta o duševních poruchách srozumitelnou a zajímavou cestou? Omrzely vás již stohy popisných knih, připomínající telefonní seznamy? Pak je kniha lékaře a psychologa Miroslava Orla přesně pro vás.

Publikace vychází jako volné pokračování publikace Na Freuda já nemám čas, doktore, ale navzdory tomu, že se vám dostane do rukou až druhý díl, bude vám jistě dobře srozumitelný a třeba i inspirací pro zakoupení dílu prvního.

orel

Zajímavostí knihy je spojení beletristického a naučného stylu. Faktická část se prolíná s vyprávěním, kdy vás bude postava doktora Porsteina doprovázet základy téměř všeho, co jste si dosud v oblasti populárně-naučné psychologie představovali. Od toho, kdo byl Gandalf (ano), až po možný průběh ischemicko-vaskulární demence.

Z mého pohledu vidím mezery v beletristické části, kdy je text, a zejména pak citace postav, místy poněkud kostrbatý, vyskytuje se časté opakování slov, málo synonym, dlouhé popisné části, mnoho frází, gradací, až teatrálnost.

„Odkud ho znám? Kde jsme se viděli? přemítal doktor Porstein. Proč ho ty oči tak přitáhly mezi stovkami jiných? Nevěděl. Jen vnímal zvláštní pocit. Nemohl se od něho a od těch očí odtrhnout. Pocity nás vždycky k něčemu vedou. Žel jim mnohdy nenasloucháme a přehlížíme je. Mohou však být králem v žebráckém hávu, kterému jsme nevěnovali pozornost. Perlou v šedé lastuře, kterou jsme přehlédli nebo si jí mezi ostatními ani nevšimli. „Madam, dovolí váš slovutný manžel, docent čekatel, abych vás cudně políbil?“ … „Ty jsi pořád stejná šprýmař, Martine,“ usmála se Marta, nechala se políbit a polibek opětovala, „jenom mi prosím tě slib, že se nikdy nezměníš.“

V jistých pasážích Orel naopak nechává krásu českého jazyka vyniknout.

„Pokud se nám podaří zahlédnout smysl našeho života, promění nás to. Budeme titíž – a přesto nezůstaneme stejní.“

Čtenáře publikace z tohoto hlediska nicméně jistě může potěšit, neboť mnoho populárně naučných i odborných témat v této oblasti pochází ze zahraničních zdrojů, a tak je třeba je číst v cizím jazyce, anebo nastudovat jejich překlad. Současně se jedná o jedno z mála pop-psychologických děl tohoto typu a o netradiční způsob zachycení informací.

Na stránkách knihy je také možno najít mnoho zajímavých filosofických úvah.

„Každý okamžik v sobě má dimenzi zisku, ztráty a možnosti poučení. Nakonec k nám přichází vše, co potřebujeme.“

Autor srozumitelně popisuje biologické, anatomické i fyziologické poznatky, vhodně je rozvádí a doplňuje obrázky a schématy. Text je tedy přehledně členěn a naučné části dokreslují románové pasáže. Fakta shrnují základní problematiku a pomáhají tak zorientovat se v úvodech do psychického a z části i fyzického zdraví. Proto primárně nedoporučuji knihu čtenářům, kteří se již o psychologii dlouhodobě zajímají. Najdete zde často parafrázované či citované pasáže z Atkinsonové a dalších „alma mater psychologie“, takže by se mohlo stát, že majorita informací pro vás nebude neznámá. Na druhou stranu je publikace jistě vhodná pro první seznámení a kontakt s duševními stavy, chorobami, jejich léčením a přístupy k nim.