Archiv štítku: duševní zdraví

Rozdělené self: Existenciální studie o duševním zdraví a nemoci

Ronald D. Laing (1927 – 1989) byl zajímavou osobou na poli psychiatrie a psychoterapie. Někteří z vás se s jeho osobou možná již setkali ve filmu Šíleně normální (Mad to be normal, 2017). Jeho význam a přínos spočívá v tom, že svými názory nabourával do té doby zaběhlé představy, způsoby a teorie v oblasti psychiatrie, díky čemuž je řazen mezi představitele tzv. antipsychiatrie.

Kniha Rozdělené self vyšla poprvé v roce 1960 a byla jeho prvotinou, kterou napsal už v 28 letech. Primárně se zde věnuje existenciálně-fenomenologického pohledu na to, jak u lidí vzniká psychotické onemocnění skrze oddalování skutečného a falešného self, které postupně vede až k dezintegraci celé osobnosti. Tento postupný rozpad je dle Lainga obranným mechanismem, který má v první řadě pacienta chránit před druhými.

Shodou okolností jsem narazila na postřeh Laingova současníka Carla R. Rogerse (1902 – 1987) v knize Způsob bytí (Portál, 2014), kde popisuje princip vzniku psychóz se zajímavou podobností: „Když se odvážím, riskuji a snažím se podělit s druhým o něco, co je velice osobní, a on to nepřijme a neporozumí mi, je to velice skličující zážitek naprostého osamění. Nyní již věřím tomu, že takové pocity mohou u některých lidí způsobovat psychózy.  Vzdávají se naděje, že se někdy najde člověk, který by jim porozuměl. Avšak v okamžiku, kdy se této naděje vzdali, stal se jejich vnitřní svět, stále bizarnější, jediným světem, v němž mohou žít. Nedokážou se již dále s ostatními lidmi dělit o své zkušenosti (str. 28).“ V jedné z kapitol C. Rogers představuje kazuistiku, kde se dokonce na Lainga odvolává. Pro zájemce je tedy možné nahlédnout ve zmíněné knize do kapitoly “Samota Ellen Westové”.

Podíváme-li se ale pod hlavní námět knihy, tj. schizofrenie, objevíme možná ještě zásadnější témata. Autor měl odvahu zpochybnit některé metody tehdejší psychiatrie a nabídnout svůj zásadně odlišný pohled na pojetí duševní nemoci a její léčbu. To se pak v praxi projevilo například v jeho kontroverzním experimentu (tzv. Rumpus Room Experiment), kde se pokusil vytvořit pro schizofreniky léčivé prostředí, které bylo zásadně odlišné od prostředí psychiatrické léčebny.

Zdroj ukázek: Nakladatelství Portál

Zdroj ukázek: Nakladatelství Portál

Zásadní východisko, se kterým se u Lainga setkáváme, je pohled na druhého člověka (pacienta, chcete-li) jako na osobu, nikoliv jako na věc. Pouze vnímáme-li druhého jako hodnotnou lidskou bytost, můžeme usilovat o porozumění. Vidíme-li druhého jako věc, odráží se to v našem jednání. To, že se v psychologické práci snažíme být objektivní, vede v kontaktu s klientem k vytrácení empatie a vztahovosti, jež je dle Lainga využívána jako jeden z hlavních léčebných prostředků.

 

 

 

 

Laing klade důraz na porozumění, lásku a bezpodmínečné přijetí ze strany lékaře a lidskou svobodu. Úkolem psychoterapie je podle něj apel na svobodu pacienta, přičemž rolí terapeuta je apelovat efektivně. Hovoří o tom, že i psychotickému pacientovi se můžeme snažit porozumět, a že toto porozumění je do určité míry možné. V tomto procesu zdůrazňuje vztah: “To, jak si jeho chování [v tomto kontextu chování schizofrenika] vysvětlíme, bude záviset na vztahu, jaký si s ním vytvoříme (str. 28).” Zároveň také píše, že snaha o porozumění je zásadním krokem k tomu, aby klient měl naději na uzdravení.

 

 

 

Z díla čiší humanismus a někdy až rozhořčenost nad prací některých tehdejších psychiatrů. Není tak divu, že kniha našla mnoho kritiků. Autor například píše: “Chování pacienta je v určité míře funkcí chování psychiatra v tomtéž behaviorálním poli. Standardní psychiatrický pacient je funkcí standardního psychiatra a standardní psychiatrické nemocnice (str. 26).”

 

 

 

 

 

Než jsem začala psát recenzi, musela jsem si dát několik týdnů od knihy pauzu. Po jejím dočtení ve mně doznívala frustrace, že jsem jí dostatečně neporozuměla. Byla to pro mě jedna z nejnáročnějších knih. Na druhou stranu teď s odstupem vnímám Laingovy myšlenky jako zásadní, až fascinující. Části s kazuistikami byly srozumitelné a zajímavé, ale v teoretických částech jsem se ztrácela. Může být i tím, že v psychoanalytickém přemýšlení nejsem vůbec zběhlá. V novém vydání mi velmi pomohl doslov od Karla Jakubů, který dílo zarámoval do kontextu doby.

Shrnula bych to asi takto – jedná se o zajímavé čtení, které umožňuje setkat se s jednou z nejvýznamnějších osobností psychiatrie, na druhou stranu se přiznám, že kdybych se nezavázala k tomu, že recenzi napíšu, knihu bych pravděpodobně nedočetla.

Elias Hirschl: Stovka černých šicích strojů

Stovka černých šicích strojů je kniha od rakouského autora Eliase Hirschla. Ten se již stihl, i přes svůj nízký věk, v Rakousku proslavit nejen jako spisovatel, ale také jako autor slam-poetry a hudebník. Hravá práce s textem a humor na hranici absurdity dodávají jeho tvorbě jednoznačnou osobitost.

Hirshl_přebal

Kniha nahlíží do světa mladíka, který po maturitě začne pracovat jako civilkář v chráněném bydlení pro lidi s duševním onemocněním. Skrze hlavní postavu se před čtenářem postupně vykresluje svět všech jeho obyvatel a zaměstnanců, stejně jako civilkářův destruktivní vztah s přítelkyní. O obyvatelích chráněného bydlení se dozvídáme jen to nejzajímavější, nejvíce absurdní, pro všední chvíle a situace není v knize místo. Až by se zdálo, že mezi jednotlivými eskapádami nájemníků není ani minuta oddechu.

Text je členěn do poměrně krátkých kapitol a každá z nich působí trochu jako samostatná humorná povídka z prostředí chráněného bydlení. Autor experimentuje s formou jednotlivých kapitol, střídá se vyprávění z pohledu civilkáře s popisem ve třetí osobě, jiná scéna je pouhým záznamem rozhovoru nebo zápisem z denního protokolu. Přesto na sebe nakonec vše navazuje a celek přináší další rozměr. Kniha ohledává rozdíl mezi rozumem a bláznovstvím a lehkovážně balancuje na hranici mezi realitou a fantazií.

Stovka černých šicích strojů je hravá knížka, která si neklade za cíl převyprávět reálný příběh. Spíše působí jako satirické nahlédnutí do světa mladého muže, který se potácí ve svých vlastních problémech a fantaziích a naráží na těžkou realitu dospělosti. Kniha rozhodně není dobrým studijním materiálem pro pochopení života lidí s duševním onemocněním, naopak se jí dá vytknout určité podporování stereotypů o pomatených bláznech bez náhledu na realitu. Na druhou stranu, pokud bude přijata s nadsázkou a humorem, může být příjemným pobavením pro každého, komu je téma duševního zdraví blízké.

O balóncích, duších a o tom, jak je nevypustit

download

Zdroj: https://www.psyhub.cz/studentske-projekty/

Během uplynulého akademického roku zřejmě nejeden student psychologie narazil na logo fialového balonku se záplatou, doprovázené poutavým mottem „Nevypusť duši“. V případě, že jste se s ním zatím nesetkali, popřípadě dále nepátrali po jeho původu a poselství, vězte, že se jedná o původně studentskou kampaň, v současné době už neziskovou organizaci, na podporu zlepšení informovanosti České republiky ohledně duševního zdraví. Autorky, mezi něž patří převážně studentky psychologie, neurověd a příbuzných oborů, se tak „snaží využívat sociální sítě k šíření faktů, boření mýtů a zlepšení prevence v oblasti duševního zdraví“. Od počátku dělají to, na co mají dosah – shromažďují a sdílejí informační materiály týkající se duševních onemocnění a jejich prevence, vytváří memy a youtube videa, překládají povedená videa a komiksy ze zahraničí a celkově podporují osvětu v této oblasti. Nutno však dodat, že se jejich možnosti čím dál více rozšiřují – v současné době spolupracují s několika proslulými organizacemi a připravují nové projekty.

Se zakladatelkami kampaně, Terezou Růžičkovou a Marií Salomonovou, jsem se setkala v kavárně Národního ústavu duševního zdraví. Místo, jak se brzy dozvíte, nebylo zvoleno zcela náhodně.

Celý příspěvek