Archiv štítku: rozvoj

Úvod do minimalismu aneb Zbavte se zbytečností

Když jsem si vybírala tuto knihu k přečtení, čekala jsem od ní víceméně stručný úvod do minimalismu, protože se o tento životní styl v poslední době zajímám, ale spíš jen tak po povrchu, tak jsem se chtěla dozvědět více o tom, co to minimalismus je a jak k němu přistupovat.

Knížka s názvem Minimalismus do kapsy je skutečně kniha malého formátu, což má být zřejmě analogie právě s minimalismem a naplnila moje výše zmíněné očekávání.

Na začátku se dozvíme, jak autor pojímá definici minimalismu. Podle něj je to takový způsob života, který se obejde bez zbytečných věcí, které nepoužíváme, a je naopak plný jiných věcí, které člověka naplňují a vyvolávají v něm pocit štěstí. Protože co si budeme povídat, spousta hmotných věcí vás šťastnými neudělá. Na druhou stranu, ani nedostatek či nepřítomnost věcí vám radost nepřinese.

 

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha byla pro mě přínosná z více důvodů. Během čtení jsem si několikrát řekla „no jo vlastně“ a měla pocit, že právě teď hned musím začít konat. Například autor se na začátku zamýšlí nad tím, proč vlastně hromadíme věci, a pokládá si několik vysvětlení. Není však vůbec dogmatický ve svém uvažování, naopak nabádá čtenáře, aby si sami odpověděli na otázku, proč si věci neustále pořizují. Zaplňují prázdnotu? Chtějí se přiblížit nějakému ideálu?

Dále autor mluví o hojnosti. Hojnost pro něj není mít spoustu věcí, nýbrž mít život plný hojnosti v oblastech, které jsou pro člověka důležité, ať je to cokoliv. A zde se čtenář opět zastavuje, aby si sám promyslel, jak je to u něho. Co je pro mě v životě důležité? Autor v knize navrhuje některé oblasti, ale odpověď opět nechává na čtenáři.

Pro autora je minimalismu o tom, že se zbavíte všeho nepodstatného, abyste si vytvořili více prostoru pro to podstatné, ale nemusí se jednat jen o věci. Díky minimalismu získáte více energie, zdrojů, financí a času. Zjistíte, co je to pravidlo 80/20 a postupně se můžete naučit, jak změnit svoje uvažování skrz negativní vizualizaci, všímavost či vděčnost.

I když je to knížka útlá, tak jsem jí četla delší dobu, protože jsem se po každé kapitole potřebovala zamyslet, jak to mám já.

Kniha nabízí i některé praktické kroky, jak mít minimalistický život. Líbí se mi na autorově přístupu to, že si tento minimalistický způsob života může každý upravit podle sebe na základě principů, které nám autor vysvětluje. Základní premisou je, že minimalismus nás může osvobodit od zmatku a chaosu, který je v dnešní době všudypřítomný.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Knihu doporučuji všem, kteří se chtějí dozvědět základní rámec minimalistického myšlení, který staví na tom cítit se uvolněný a osvobozený.

Lidové písničky a hry s nimi pro osobní rozvoj, sebevyjádření a komunikaci

Kniha přináší méně tradiční pohled na práci se zpěvem a hlasem a tuto práci posouvá do roviny osobního rozvoje, podpory sebevyjádření a zároveň komunikace a interakce s ostatními jinak než obvyklou verbální formou. Kniha klade důraz na propojení pohybu, dechu a zvuku a přináší náměty na řadu aktivit, které lze s dětmi využít jak v domácím prostředí, tak i při hudební výchově ve škole, či v rámci dramatické výchovy či terapeutické práce s jednotlivci či skupinami.

Úvod knihy představuje teoretická část, která více přibližuje přístup k práci se zpěvem a hlasem z pohledu autorů knihy, jejich zkušenosti a představuje také široké spektrum možností využití zpěvu pro radost a zábavu i jako nástroj hlubší komunikace mezi lidmi. Kniha je zaměřená na práci s dětmi, ale řadu informací z teoretického úvodu lze uplatnit i v rámci terapeutické práce jako určité východisko pro práci s prvky muzikoterapie. Svým přístupem je kniha velmi blízká také přístupům divadelní improvizace, dramatické výchovy nebo dramaterapie.

Stěžejní část knihy pak představují známé i méně známé lidové písničky nejen z českého prostředí, ale najdeme zde třeba i čardáš. Vždy je u dané písničky notový zápis a text písně a následně nápady na to, jak lze s danou písničkou pracovat. Někdy se jedná o aktivity, při kterých se děti zamýšlí nad tím, co se v písni vlastně odehrálo, jak se aktéři příběhu v písni cítili nebo co si děti o příběhu myslí. U některých písní se může objevit dětem méně známé slovo – děti se s ním tak mohou seznámit a rozšířit si tak slovní zásobu – například se mohou zamyslet nad tím, co to je pýcha, zrada, vděčnost, upřímnost apod.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Sami si pak mohou v rámci scénky zahrát chování, které ději písně nebo významu nového slov odpovídá. Někdy aktivity také nabádají k tomu, aby si děti mohly sdělit jak situaci, která se objevila v písničce, vnímají kluci a jak děvčata nebo zda jim situace z písničky připomíná něco z jejich života. Některé písničky jsou nahrány i na CD, které je součástí knihy a je tak možné realizovat i aktivity, při kterých se mohou děti více soustředit na poslech nebo se seznámit i s méně známými písničkami. U některých písní je na CD zařazená nahrávka doprovodu bez zpěvu a je tak možné ji využít jako podklad pro zpěv dětí.

Kniha představuje hravou a troufám si říci, že i pro děti atraktivní formu, skrze kterou se mohou seznámit s lidovými písněmi a kulturou, která se jejich prostřednictvím předává. Jedná se také o hravou formu, jak se děti mohou učit vyjadřovat více způsoby, než které jsou pro ně běžné. Mohou se také nenásilnou cestou dostat k diskuzím nad tématy, jako jsou různé obřady, rituály, tradice, svoboda, mezilidské vztahy a řada dalších.

Tak takhle ne! Úspěšná sebeobrana proti manipulaci

Už zase s vámi šéf manipuluje? Už zase se po setkání s kamarádkou cítíte, jak vymačkaný citrón? Už zase máte knedlík v puse namísto trefných slov, kterými byste zarazili kolegu v jeho nepříjemnostech? Už zase vás rozhodil stejný typ lidí, byť jste byli nejpřipravenější, jak jen to šlo? TAK TAKHLE NE! To si řekly i dvě německé koučky, které nám předkládají nejen typologii lidí, kteří nám berou řeč, ale i účinný návod, jak v takových situacích jednat efektivněji.

„Hlavní je nepřítele identifikovat a pohlédnout mu do očí.“

Kniha je svým způsobem rozdělena do třech částí. Úkolem první části je seznámit čtenáře s tajuplným pozadím, v němž se skrývá odpověď na otázku: „Jak je možné, že mě zrovna tenhle člověk dokáže pokaždé tolik vyvést z míry?“ Představuje nám situace, ve kterých ke ztrátě naší suverenity dochází. Co přesně v nás vyvolává bezmoc, proč tomu tak je, co se v nás odehrává na emoční úrovni, z čeho naše reakce pramení a mnoho dalšího.

Druhá část je v zásadě výčet nejběžnějších typů lidí, kteří spolehlivě vyvedou druhého člověka z konceptu.

Poslední (třetí) úsek knihy je zaměřen čistě prakticky a je věnován konkrétním podnětům pro zvýšení mentální síly, odolnosti a pružnosti.

„Teprve když člověk pochopí smysl svého způsobu chování a akceptuje ho, může z toho povstat něco použitelného“

Na knize oceňuji, že jde opravdu do hloubky (podstaty problému) a neklouže po povrchu. Autorky se nesnaží o instantní rady (rychlá, snadná, ale málokdy účinná řešení), kterých je plný internet, ani v čtenáři nevzbuzují dojem, že změna bude jednoduchá. Naopak upozorňují, že změna je dlouhá cesta, avšak nabízejí nám, že nás na této cestě povedou, abychom se neshrbili a zachovali si sílu i tváří tvář manipulátorovi. Vedou nás krok za krokem k trvalému přenastavení reakcí. Vše probíhá pod drobnohledem (v širších souvislostech) a vede především k pochopení a poznání sebe sama.

„Pomocí příkladů směřujeme vaši pozornost k vnitřním prožitkům, abychom vám nabídly podněty pro vaši vlastní průzkumnou cestu.“

Celkově z textu čiší zkušenost, obzvlášť z typologie manipulátorů. Po několika málo stránkách se k autorkám připojují další postavy (bývalí klienti a klientky), na jejichž příkladech jsou vysvětlovány právě nejrůznější typy osob se sklony k manipulativnímu jednání. Samotnou typologii lze číst od začátku do konce nebo se nechat inspirovat názvy kapitolek a přečíst si zkrátka to, co nás oslovuje nejvíc (Např. Primadona, Pirát silnic, Guerillový bojovník, Ledová kněžna, apod.). Příklady jsou úmyslně vylíčeny dramaticky, nebezpečně a někdy až groteskně (přehnaně), aby odráželi prožitek osob, které se cítí vydány napospas manipulátorovi.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Co jde autorkám nadmíru dobře, je umění promlouvat k čtenáři skrze osobní otázky a drobná cvičení. Za mě by mohla být poslední část rozsáhlejší a obohacena o další techniky, ale to jen drobnost, nad kterou lze přimhouřit oko. Moc se mi líbí, že kniha je laskavá ke svému čtenáři. Nikdo nikam nikoho netlačí. Naopak poslední řádky knihy přímo vybízejí k tomu, abychom sami na sebe byli hodní, nechali si dostatek času na vstřebání nových informací a nevyvíjeli na sebe zbytečný nátlak spojený s aplikací návodů do běžného života.

„A jaký typ lidí funguje jako spouštěč u vás? Jakmile tohle zjistíte, máte z velké části vyhráno.“

Člověče, nevztekej se!

Pojmy domácí či partnerské násilí se v poslední době skloňují ve všech pádech. Mnozí poukazují na nutnost zastavit tento fenomén. Někteří bádají nad tvorbou zákonů proti domácímu násilí. Další hlásají potřebu ochránit a „opečovat“ oběť domácího násilí. Jiní volají po přísnějších trestech pro pachatele domácího násilí. Zřizují se azylové domy, vznikají nové a nové organizace na podporu obětí, a tak dále, a tak dále. My se však dnes zaměříme na kurz, po jehož absolvování budete moci nabízet pomoc původcům násilí.

Zdroj: Liga otevřených mužů a autorka textu

Ano, čtete správně, záměrem Výcviku v metodě zvládání vzteku je především vyškolit odborníky, jež budou nabízet pomoc a podporu původcům násilí a lidem nezvládající svou agresi a vztek. Pokud sdílíte myšlenku, že násilí se musí začít řešit od „zdroje“ (tedy od původce), zvu vás na tento odborný 40 hodinový kurz.

Z výše napsaného vyplývá, že výcvik je velmi specificky zaměřen a je určen zejména již působícím odborníkům (psychologům, psychiatrům, sociálním pracovníkům, pedagogům, vychovatelům atd.), kteří si chtějí rozšířit své znalosti a možnosti práce; anebo studentům z vyšších ročníků, jež se o problematiku zajímají a uvažují například o otevření seberozvojové skupiny, kde se bude pracovat se vztekem a jeho zvládáním.

Kurz organizuje Liga otevřených mužů a je rozvržen do tří dvoudenních setkání a zhruba po půl roce následuje jednodenní supervizní výcvik. Výcvik má edukační i sebezkušenostní charakter. To znamená, že se naučíte nejenom užitečné metody, techniky a nástroje (jež jsou snadno a ihned použitelné ve vaší praxi), ale budete mít šanci do určité míry prozkoumat vlastní vztek a postoj k násilí. Mimochodem naučené techniky jsou dobře aplikovatelné i na vlastní vztek (a kdo se nikdy řádně nevzteknul, že..?).

Jedním z lektorů je (jak mnohé potěší) PhDr. David Čáp, Ph.D. působící na Katedře psychologie (FFUK), druhým lektorem je Mgr. Evžen Nový. Společně tvoří ideální dvojku nejen k edukaci a nácviku, ale rovněž k vytvoření přátelské atmosféry a bezpečného prostředí. Oba dlouhodobě vedou Kurzy zvládání vzteku a mají tudíž mnohaleté zkušenosti, jež ochotně předávají dál. Pokud bych měla něco vytknout, tak to bude vyšší cena. Na druhou stranu je kurz akreditován MPSV, dostanete ucelenou metodiku Anger managementu a načerpáte nejnovější informace a „zvyklosti“ ze zahraničí v této oblasti.

Mindfulness pro každý den aneb Malými kroky k velkým změnám

Slovo „mindfulness“ se dnes skloňuje ve všech pádech jak v odborných kruzích, tak mezi zájemci o duševní hygienu z řad laiků. Kniha Mindfulness pro každý den si na rozdíl od jiných neklade za cíl prozkoumat tento fenomén od A do Z, ale spíše nabídnout čtenáři praktickou příručku, která mu pomůže začlenit prvky mindfulness do každodenního života a stát se více všímavým ke svému okolí i sám k sobě.

Kniha kombinuje teorii s praxí. Postupně čtenáři předkládá jednotlivá témata, se kterými se všímavost pojí a která jsou základem pro navazující praktická cvičení (tzv. praxe, kde si čtenář může na vlastní kůži zažít, jaké to je být všímavý). Autor Gary Hennessey, který sám praktikuje mindfulness více než čtyřicet let a vede školení pro budoucí lektory, doporučuje především čtení knihy neuspěchat.

Každá část staví na tom, co se čtenář naučil v předchozích kapitolách, takže nejlepší je začít od začátku a postupně se ke konci knihy propracovat. Důležité však je nepřestávat s naučenými technikami, protože jedině tak se lze opravdu naučit používat mindfulness v běžném životě. Cílem knihy je vybudovat si repertoár praxí, podobně jako hudebník, který se naučí řadu skladeb a podle potřeby je schopen je zahrát.

V knize se pak čtenář setká se dvěma typy praxí. První po čtenáři vyžaduje, aby vystoupil ze zaběhnutých kolejí a chvíli se soustředil pouze na zadané cvičení. Těmto praxím se říká meditace.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Další praxe, nazvané autorem „mindfulness v akci“ jsou jednoduché postupy, které se dají zapojit i do běžně vykonávaných činností, jako je čištění zubů nebo mytí nádobí. Zajímavé je, že kniha se dá v podstatě využít jako osmitýdenní kurz, kdy každý týden se rovná jedné kapitole.

Čtenář má také možnost stáhnout si nahrávky k jednotlivým meditacím, které jsou v knize uvedené. V mém případě to bylo velmi účinné, protože při čtení mě velmi rušilo, že jsem musela pořád dokola otevírat a zavírat oči a hledat na stránce místo, kde jsem skončila. Kdo tedy dává přednost mluvenému slovu stejně jako já, přijde si na své.

Kniha je psaná velmi čtivě a přehledně. Autor velmi snadno přechází od teoretických definic do praktických ukázek, které jsou vždy pečlivě popsané tak, aby i ten, kdo nemá s technikami mindfulness doposud žádné zkušenosti, věděl přesně, co má dělat a k čemu to slouží. V knize je místo také na psaní poznámek o tom, jak čtenář které cvičení prožíval, čeho si všímal a zda pro něj bylo jednoduché nebo naopak obtížné dodržet zadání a vlastní prožitky nehodnotit.

Autor knihy čtenáře také podporuje v tom, aby praktikovali i cvičení, která se jim zpočátku nelíbí nebo jsou pro ně obtížná. Obecně lidé totiž dělají raději věci, které jsou jim příjemné, což je přirozené – potěšení je silná motivace. Ale život není vždy jen snadný a příjemný, i v těchto chvílích však stojí za to vytrvat. Dle Hennessyho totiž často své chování pochopíme nejlépe ve chvílích, kdy se nám v životě příliš nedaří.

Jednou z nejtěžších věcí při praktikování mindfulness pro mě (a věřím, že v tom nejsem sama) vždy bylo nechat odejít myšlenky, které mají velmi silný emocionální náboj. Určitě to znáte, hádka doma, nepříjemný rozhovor v práci, potíže někoho blízkého… Když mám pak v takových chvílích pracovat s dechem a být všímavá, nedokážu to déle než pár vteřin a opět se vracím k nepříjemným pocitům. Proto jednou z nejužitečnějších praxí v celé knize pro mě byla právě práce s těmito obtížnými prožitky a myšlenkami, které jsou silně nabité emocemi. Líbí se mi, že autor spolu s rozvojem všímavosti klade důraz také na rozvoj soucitu a přijetí. Protože si myslím, že jedno bez druhého není plnohodnotné.

Kniha Mindfulness pro každý den aneb Malými kroky k velkým změnám přináší čtenáři především jednoduchá cvičení, díky kterým může postupně pracovat sám na sobě, prohlubovat vlastní všímavost a s pomocí drobných krůčků měnit kvalitu vlastního života. Kniha nejspíš nepřinese nic nového profesionálům, kteří se mindfulness již roky věnují, ale může být velmi praktickým pomocníkem a přehledem pro ty, kteří chtějí být více všímaví a pomocí technik mindfulness dosáhnout ve svých životech větších či menších změn.

Můj hlas půjde s tebou: Terapeutické příběhy Miltona H. Ericksona

Nově vydaná kniha nám nabízí možnost nahlédnout do terapeutické místnosti (a možná trochu i do hlavy) jednomu z velkých mistrů psychoterapie – Miltonovi H. Ericksonovi – skrze příběhy sesbírané a převyprávěné jeho žákem Sidney Rosenem. Tomu se podařilo různá vyprávění sepsat a uspořádat do několika témat – kniha obsahuje například motivační příběhy, historky, které vedou člověka k důvěře v sebe sama, vyprávění o možnostech překonání navyklých omezení apod.

Milton Erickson používal své příběhy k tomu, aby umožnil svým pacientům (či klientům, chcete-li) nově nahlédnout na situaci, v níž se právě ocitají, a pomoci jim nalézt cestu v situacích, kdy to vypadá, že snad ani neexistuje. Na místě je poznamenat, že někdy uváděl své pacienty do stavu hypnózy, ve které jim příběhy vyprávěl, a proto se některé z nich mohou zdát během čtení primitivní či nelogické – to pro mne bylo v začátku knihy odrazující. V takových případech byly do určité míry nápomocné komentáře, kterými Sidney Rosen příběhy opatřil, aby pomohl i člověku, který s hypnózou zkušenost nemá, pochopit jejich význam a způsob, jakým Erickson myslel a pracoval. Vyplatí se ale vydržet.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Za přečtení stojí i doslov Juraje Barbariče, který skládá dohromady několik střípků z hlediska širšího psychoterapeutického kontextu – ukazuje význam Ericksonova přístupu pro současné psychoterapeutické směry a na několika výrocích představuje Ericksonova základní přesvědčení o procesu psychoterapie a lidském potenciálu změny.

Příběhy pro mne byly ilustrací toho, co to znamená myslet “out of the box”. Myslím, že může být inspirativní pro psychoterapeuty, kouče, i běžného člověka, který rád přemýšlí o sobě a o světě.

Vymanit se ze škatulek a prožít život až na dřeň

Rozhovor s Andreou Hejlskov, autorkou knihy Náš velký útěk, konaný v Praze v prostorách nakladatelství Portál při příležitosti návštěvy autorky Prahy během festivalu Dny Severu 2019 dne 31. října 2019.

Recenzi na knihu si můžete přečíst na konci rozhovoru.

Andrea Hejlskov (vlevo) a Kristýna Maulenová

Andrea Hejlskov (vlevo) a Kristýna Maulenová

Andrea Hejlskov: Včera jsem byla v Kodani u velvyslance na honosné večeři, takže jsem na sobě měla své luxusní oblečení. Je to moc fajn je takhle jednou za rok moct nosit. Také nemuset umývat nádobí, takový luxus.

KM: Jen ze zvědavosti, je pro Vás venkovní teplota studená? (bylo kolem 6°C a pronikavá zima)

Andrea Hejlskov: Ne, tohle je teplo. Navíc mám teplé ponožky a hodně vlněného oblečení.

KM: Dobře, pojďme rovnou na to. Jaký je smysl Vašeho života?

Andrea Hejlskov: Oh, to je pěkná otázka. Právě teď, v tomto okamžiku, je smyslem mého života nezabřednout v předsudcích o tom, co je dobrý život. Myslím, že si stále děláme názory a škatulky o tomhle a tamtom. Nyní mě přitahuje se z těchto škatulek vymanit. Jedna z věcí, kterou mě tato kniha (Náš velk útěk) vlastně naučila je, že se chci dostat ze škatulek kapitalismu a společnosti. Pak jsem napsala tuto knihu a byla jsem mnoha čtenáři zaškatulkována jako ta, co žije v přírodě v souladu s ní. To ale byla jenom jedna z dalších škatulek. Když mám různé proslovy, nebo jako dnes, ráda nosím hodně make-upu a módní oblečení, protože každý očekává, že budu kvůli svému životnímu stylu vypadat jinak. Nechci tohle třídění do kategorií, chci být schopná se změnit. To je smyslem mého života. Někdy velmi ráda jím večeři na velvyslanectví a jindy ráda plavu v lesním jezeře. A to je v pořádku. Existuje citát Walta Whitmana: „Protiřečím si? Dobře, protiřečím si. Jsem velký, obsahuji toho spoustu.“ Tohle je moto mého života. Je v pořádku, že si protiřečím, že chci rozdílné věci. Naše kultura se stále snaží vše zúžit a umístit do malých úhledných škatulek. Tohle je velmi dlouhá odpověď na Vaše otázku.

KM: Takže ten tlak na Vás odtlačujete?

Andrea Hejlskov: Svoboda. Chci být schopná vyjádřit tenhle život, který mi byl dán a naplno ho prozkoumat. Vím, zní to velmi neoliberálně, ale pro mě je to skutečně o svobodě. Myslím, že se příliš ovládáme, především ženy. Máme tendence se omezovat a já jen chci žít. Chci život prožít až na dřeň.

KM: Kde nyní žijete?

Andrea Hejlskov: Před 8 měsíci jsme se odstěhovali ze Švédska do Dánska, protože se děti odstěhovaly z domova a my se chtěli dostat blíže ke smyslu komunity. Ale když už mluvíme o tom, o čem jsme právě mluvili, před 2 týdny jsem se vlastně rozhodla vrátit se do lesa a cestovat mezi oběma zeměmi, protože mi les chybí. Jeppe a Sigurd jsou velmi šťastní, ale mně ten les moc chybí. Bydlela bych tam sama polovinu času. To je můj plán.

KM: Jaké to je pro ženu žít sama v lese, kde si člověk potřebuje všechno udělat sám?

Andrea Hejlskov: Je to také test, zda tam můžu žít sama. Myslím, že teď můžu. Když jsme se poprvé přestěhovali do lesa, bylo pro nás nemyslitelné, že by člověk takhle mohl žít. Nyní umím sekat dřevo, dokážu přinést vodu, dokážu dělat všechny věci, je to jen moje mysl, která mi říká, že nemůžu. Žít v přírodě není opravdu tak těžké, je to prostě nepříjemné, a já vím, jak to udělat.

KM: Cítíte se více všímavá, duchapřítomná (v orig. mindfull)?

Andrea Hejlskov: Mindfulness/všímavost je…. Ano, cítím. Ale mám k tomu nějaké výhrady… Ne, to by byla dlouhá konverzace. Ano, cítím se více všímavá. Ne konkrétním pozitivním způsobem. Cítím se všímavá, i když jsem nešťastná. Představa všímavosti má tendenci se více soustředit na život v současnosti a myslet na šťastné myšlenky. Ale já si všímám také své deprese nebo negativních emocí. Myslím si, že i v psychologii je mimořádně podhodnocené, jak důležité tyto emoce jsou a jak důležité je skutečně cítit smutek a frustrace a všechny tyto negativní emoce.

KM: Já vnímám všímavost jako bytí s čímkoliv, co přichází na mysl. Pracuji s pacienty s rakovinou, takže zde ve skutečnosti není místo pro skrývání negativních emocí, protože je jich tam hodně a je důležité o nich mluvit.

Andrea Hejlskov: Všímavost a pozitivní psychologie se zejména v Dánsku stala příliš pozitivní. V knize hodně mluvím o negativních emocích, protože si myslím, že je to také důležité, když mluvíme o radikální volbě života nebo o změnách, dokonce i o udržitelnosti životního prostředí a změně životního stylu. Musíme mluvit i o obtížných věcech. Není to jen pozitivní změnit svůj životní styl kvůli změně klimatu, tím vznikne také spousta negativních emocí. Zejména v psychologii máme nástroje, jak o těchto negativních emocích mluvit. A vůbec se odvážit o těchto věcech mluvit je velmi důležité.

KM: Když se takhle vydáte napospas, jak se cítíte ohledně nenávistných komentářů? Internet je jich plný.

Andrea Hejlskov: Na začátku to pro mě bylo opravdu těžké, ve skutečnosti mi to zlomilo srdce. Když vyšla má kniha v Dánsku, byla spíše brána jako kontroverzní. Je to taková homogenní země, pokud v Dánsku vyčníváte, lidé do vás budou tvrdě kopat. Bylo to velmi obtížné a stále je, ale vypořádám se s tím s humorem. Někdy děláme písničky z emailů, které dostávám. To je hezký způsob, jak se s tím vypořádat, ale důležitou součástí pro mě je to nepřijmout jako realitu. Protože tihle lidé takoví v realitě nejsou, je to, jací jsou online. Takže se snažím před tím zavírat oči. Ale bylo to těžké. Nicméně téměř stejně obtížné bylo jednat s lidmi, kteří ze mě dělali modlu. Je to svým způsobem stejný přečin, jen v pozitivním směru. Ne, nejsem fantastická, nejsem super statečná. Ne ne ne! To je vaše realita. Takže je to stejná věc, ať už je to nenávist nebo láska, jsou to jen tyto extrémní emoční reakce. Myslím, že se to děje proto, že píšu tak, jak píšu. Existuje mnoho lidí, kteří na to reagují v extrémních emocích. To je něco, s čím se jako autor musím skutečně vypořádávat. Šla jsem si o těchto věcech promluvit ke slavné dánské autorce jménem Susanne Brøgger, což je moje hrdinka, a ona mi dala tolik dobrých rad. Řekla: „Naším úkolem je zemřít.“ Tato věta mě přiměla si říct dobře, takže mou prací je, abych se vydala všanc a ublížila a byla ovlivněna všemi těmito emocemi. To je můj úkol. Opravdu mi pomohlo jít k moudřejšímu staršímu, abych tak řekla, a dostat od ní tuto radu.

KM: A co vaše děti, kde jsou teď?

Andrea Hejlskov: Odešli z domova, s výjimkou Sigurda, který je malý. Victoria cestuje po světě, to je to, co chce. Chce se stát námořnicí. A Sebastian studuje, aby se stal dětským pedagogem. A chce vzít děti, které mají nízké sebevědomí do přírody. A Silus chce být psychologem.

KM: Přečetla jsem si s vámi rozhovor ze začátku října, ve kterém jste řekla, že předtím, než jste se přestěhovala do přírody jste pracovala jste s dětmi a viděla jste na nich, že na ně nemají vliv individuální problémy, ale problémy naší kultury. Můžete to vysvětlit?

Andrea Hejlskov: Pracovala jsem jako dětská psycholožka v městském zařízení s dětmi do 3 let se zvláštními potřebami. Bylo to pro mě srdcervoucí, protože existuje tolik dětí, které nefungují v naší společnosti a jsou proto umístěny do institucí. V Dánsku, myslím, že je to země číslo 1 na světě, kde umisťujeme děti do ústavů jako nejmladší a kde tráví nejdéle času. Ve školce a před školkou. V Dánsku umístíte své dítě do péče, když je ve věku 6 měsíců, a pak se vracíte do práce. Je to spousta institucionálního času. Bylo těžké vidět, jak jsou tyto děti individualizovány: tohle je problém a je to problém v tobě, ty malý jednotlivče. Mně bylo jasné, že jde o strukturální problémy. Toto je teoretická diskuse, ale viděla jsem to u malých dětí. Vidět to v reálném životě bylo jedním z důvodů, proč jsme se pohnuli, protože mi bylo jasné, že něco není v pořádku.

KM: Jsou děti umístěny do ústavů, protože rodiče musí pracovat, aby získali peníze?

Andrea Hejlskov: Když se na to podíváte, tak musíme být efektivní malí pracovníci. Ale co děti? Myslím, že je to jeden z nejsmutnějších důsledků kapitalismu. Má to vliv na naše životy. To, co jsem udělala, se nazývá radikální vedení domácnosti (v origin. homemaking). Když jste doma s dětmi, děláte … je to feministická subkultura. Hodně jsem o tom četla a myslela jsem, že to je něco, co chci dělat. Vlastně jsem o tom vedla v dánských novinách spoustu rozhovorů s dánskými feministkami, protože si mysleli, že není feministické být doma s vašimi dětmi. Abyste byli dobrými feministkami, musíte mít kariéru. Vaše identita je na pracovišti nebo na trhu práce.

KM: Máte pocit, že se to mění? Vlastně si nejsem jistá, kdy jste se přestěhovali do lesa?

Andrea Hejlskov: Před 9 lety.

KM: Vnímáte nějaké změny ve společnosti?

Andrea Hejlskov: Ano. A je to legrační s mou knihou, protože když vyšla v roce 2013, byla přijata jako kontroverzní. V mé zemi jsem byla nazývána eko-teroristkou a zrádcem. Opravdu velká slova. A teď se mnou vedou rozhovory, dělám hodně projevů, přednášek. Lidé pláčou a říkají: Ah, jste tak stateční a je to tak dobré, že to děláte, protože takovou změnu jako společnost potřebujeme. V mém těle cítím, jak se tato společnost změnila od doby, kdy moje kniha dorazila až do dneška. Je to docela silný zážitek. Opravdu se to hodně změnilo. Nevím, jaké je to tady, ale v Dánsku všichni teď mluví o klimatické krizi a o tom, že se musíme změnit. Vlastně je to hezké pro mé ego.

KM: Dobrá práce! Stateční lidé msuí začínat.

Andrea Hejlskov: Musí existovat radikální lidé a věci se pomalu změní.

KM: Řekla jste, že existují hateři v online prostředí, kteří vás vnímali negativně. Cítili jste se v nebezpečí, vy nebo vaše rodina?

Andrea Hejlskov: Ne, ne proto, že jsme byli tak izolovaní, takže jsme mohli všechno odstřihnout. Ale bylo to opravdu těžké. Nechci zdůraznit, že kniha byla přijata jen jako kontroverzní, protože byla přijatá také velmi pozitivně. Bylo to na obou koncích spektra, přičemž já se soustředila na nenávist, asi jako každý. V prvních letech bylo nesmírně těžké dělat veřejné projevy, vracet se z lesa a mluvit před lidmi, protože jsem neměla štíty, brnění nebo masku. Takže to šlo přímo do mě. Pracovala jsem velmi tvrdě, ale teď jsem ohledně toho trochu zkušenější a cítím se více a více v bezpečí.

KM: Máte masku pro sebe doma a masku pro to, když jste tam venku?

Andrea Hejlskov: Ne, není to maska, ale různé aspekty mě, které jsem teď integrovala. Ale na začátku jsem se cítila velmi odlišně. Pokud vidíte, že mám na obličeji hodně make-upu, to je moje ochrana.

KM: Máte čas se zastavit a něco si dopřát, když jste v lese?

Andrea Hejlskov: Ano.

KM: Není to tak, že musíte stále přinášet vodu… atd.?

Andrea Hejlskov: My lidé, kteří žijeme tímto primitivním životním stylem, máme sklon mluvit o tom, jak je to těžké, když o tom mluvíme s druhými. Ale v zimě nic neděláme. Není třeba dělat žádnou práci. Přineseme vodu, nasekáme dřevo a spíme. V létě pracujeme velmi tvrdě a v zimě jsme v režimu spánku jako medvědi, neděláme nic. To je něco, na co musím lépe pamatovat, když mluvím o tomto životním stylu. Hodně spím, sedím a piju kávu, zírám do lesa. Myslím, že to potřebujeme jako lidské bytosti. Vidím, když jsem zpět s přáteli v Kodani, stále se něco děje, pořád. Je to velmi stresující.

KM: Co milujete a oceňujete na svém partnerovi?

Andrea Hejlskov: Myslíte Jeppeho? On je můj nejlepší přítel. Náš vztah se změnil, nyní jsme rozvedeni, ale stále žijeme společně. Je to má spřízněná duše. Máme kmenový vztah. Mít takový vztah s jinou lidskou bytostí zásadně změnilo můj život. To je to, o co se snažíme, když vytváříme naše základní rodiny a vztahy. Naše životní situace v moderní společnosti je ale taková, že nejsme na sobě navzájem závislí, myslím doopravdy. Být zcela závislá na Jeppem zásadně změnilo mě a náš vztah. Mohu o něm říci mnoho dobrých slov. Je to opravdu úžasný člověk. Jsem velmi šťastná, že ho mám v životě.

KM: Zní to úžasně, takhle vytvořit situaci, ve které musíte být na sobě závislí. Tedy, úžasně…

Andrea Hejlskov: Děsivě. Něco to změnilo. Mám to také s kamarádkou, ženou, která se přestěhovala do lesa nedaleko od nás. Také s ní jsem v zimě zažila vzájemnou závislost. To mění způsob, jakým vidíte lidi. Záleží na tom; na nich záleží, nejen psychologicky, ale také velmi prakticky. To uzdravilo mnoho ran, které jsem měla, mnoho psychologických ran. Že skutečně můžu věřit, že mě lidé zachrání, pokud jsem v nebezpečné situaci. Někteří lidé přijdou a prakticky mi pomohou. Ne v terapeutickém prostředí, když budeme sedět a mluvit o tom, ale že tam skutečně někdo bude.

KM: Zní to jako terapeutický přístup. Pokud přežijete, jste vyléčeni. Můžete zahájit skupinovou terapii 🙂

Kolik lidí kolem vás v lese žije?

Andrea Hejlskov:  Bylo nás asi 15 lidí, kteří byli rozptýleni po lese. Mnoho lidí cestuje na zimu domů. V zimě nás tam nebylo tolik.

KM: Lovíte?

Andrea Hejlskov: Je to nezákonné. Takže o lovu nemluvím (smích). Musíte mít všechny druhy oprávnění. Tolik jsme nelovili, abych byla upřímná. Stavěli jsme dům.

KM: A co jste jedli?

Andrea Hejlskov: Chodili jsme do města a jednou měsíčně jsme kupovali jídlo. V průběhu let jsme se stali soběstačnými. Hodně jsme se toho naučili, abychom mohli v přírodě najít jedlé věci.

KM: Co je podle vás na naší, respektive dánské společnosti dobré?

Andrea Hejlskov: Myslím, že… umění je něco, co jsem znovu začala oceňovat. Mám spoustu přátel, kteří recenzují knihy nebo divadelní hry i spoustu přátel novinářů, kteří chodí v Kodani na spoustu představení. Když jsem s nimi, protože jsem nebyla na koncertu po mnoho let, takže když jsem s nimi a slyším lidi společně zpívat nebo poslouchám hudbu .. je to prostě něco krásného. To se mi na naší společnosti líbí. Nejde však pouze o moderní společnost. To je to, co lidská rasa dělá, děláme umění. Také se mi líbí, že v Dánsku jsme vytvořili sociální systém. Je tu pocit privilegia a bezpečí, které považuji za krásné. Je to krásný nápad. Ne vždy to funguje, ale impuls k vytvoření toho byl velmi krásný.

KM: Jedna otázka, trochu obtížná, která nicméně visí kolem každého z nás a děsí mnoho lidí. Jde o smrt. Dotýkáte se tématu smrti, když jste v lese?

Andrea Hejlskov: Hodně jsem o tom přemýšlela. Četla jsem … jak se jmenuje? Existuje webová stránka staršího muže v Americe, který pracuje se smrtí. Říká, že žijeme v kultuře, která má se smrtí problém. Myslím, že smrt, úpadek a destrukce a všechny tyto negativní věci jsou součástí života v přírodě. Ošklivost, chlad, nepohodlí, závislost. To vše jsem integrovala do toho, jak nyní vnímám život. Nejde o to usilovat o ráj, spásu nebo dokonalou blaženost. Myslím, že jde o to vidět život ve všech jeho aspektech. Pořád mám problém se smrtí, samozřejmě, i bolestí a zármutkem, ale pracuji na tom tak, jak jsem dříve nepracovala. Je to náročné. Existuje něco, co se, myslím, nazývá dula smrti (v origin. death doulas), jako byste rodila smrt. Je to velmi fascinující, ráda bych se tomu věnovala více. Byla jsem hodně konfrontovaná se svou vlastní smrtí a smrtelností. Emocionálně a prakticky v lese. A to mi dalo velký hlad po životě. Jak jsem řekla, chci být svobodná, chci naplno využívat a prožívat život. Je to možná důsledek toho nepohodlí, které mi přineslo hlad po životě, po všem.

KM: Jaké jsou vaše sny?

Andrea Hejlskov: Moje sny … Velmi základní, jen abych žila. Mám sen o karavanu, jezdit v něm. To by bylo hezké. Nyní, když se děti přestěhovaly z domova, mohu dělat více, více se stěhovat a ráda bych to dělala. Ale moje sny se staly velmi prostými a základními. Chci jen žít život naplno, to je to, co chci. Chci dělat to, co teď dělám. Myslím, že je hezké být tady, psát, být v lese, být flexibilní.

KM: Náš čas je téměř u konce. Jaká jídla byste chtěla v České republice ochutnat?

Andrea Hejlskov: Nemám ponětí, co bych měla? 😊

KM: Svíčkovou.

Andrea Hejlskov: Zkusím to!

KM: Děkuji za rozhovor!

Pozn. Rozhovor probíhal v angličtině, překlad do češtiny: Kristýna Maulenová

Recenze:

Náš velký útěk: Přežije rodina mimo civilizaci?

Introvertka v hlučném světě

Jak paří extraverti? Party, hudba, tanec … Jak paří introvertka Debbie? V posteli s knihou „Napětí stoupá. Fakt bláznivá noc!“

Introvertka v hlučném světě, kniha komixů britské autorky Debbie Tung, popisuje v krátkých příbězích boj introverta s touhou schovat se pod deku a touhou někam patřit. S krátkou zmínkou z dětství mapuje dobu studií na vysoké škole, psaní a dopsání diplomové práce, hledání prvního zaměstnání, práci v kanceláři typu „open space“ (což pro introverta rovná se peklo), odchod z ní a počátek podnikání; také vztahy s vrstevníky, první rande s partnerem až po jejich svatbu a soužití. Autorka se čtenářem sdílí upřímně a otevřeně i velmi intimní okamžiky, kupříkladu touhu schovat se a být chvíli bez lidí i na své svatbě. Některé pasáže z knihy a života autorky byly smutné (př. myšlenka „jsem nenormální“ vyvolaná četnými reakcemi učitelů v dětství), ke konci knihy ale převládá naděje a přijetí sebe sama: „Už se tolik neomlouvám. Jsem svobodná v tom, jaká jsem.“ Autorka si také ze sebe umí udělat legraci, jako v této posvatební úvaze: Myslím, že manželství s sebou nese spoustu kompromisů, a to od samého začátku. Manžel: „Nepůjdeš zhasnout?“ Debbie: „Ne. Byla jsem v posteli první. Udělej to ty.“

Troufám si tvrdit, že tato kniha přispívá ke zlepšení světa v několika ohledech:

  1. Jde o komix. Kniha přímo vybízí k prolistování i člověka, který se považuje za ne-čtenáře, nebo ty, které zajímá téma introverze, ale nemohou nebo se nechtějí pustit do knihy Ticho od Susan Kain (nebo jakékoliv jiné knihy k tomuto tématu).
  2. Introverti se na mnoha stránkách knihy najdou. Získají pocit „Jo! Nejsem divný/á, naopak, navíc mi někdo rozumí.“ Úlevný pocit.
  3. Extraverti díky knize lépe porozumí zdánlivě „antisociálnímu“ chování svých blízkých introvertů. Díky tomu si mohou uvědomit, že introvertovo odmítání účasti na setkáních s lidmi neznamená „nechci s tebou být“, nýbrž „sociální interakce mě vyšťavují a já potřebuji dobít baterky.“
  4. Pro všechny, a především pro ty, jež trápí komplexy méněcennosti, kniha přináší zprávu: „To, co se zdálo jako největší nedostatečnost/slabina se obrátilo v největší konkurenční výhodu. Autorčina nechuť „vyjít z domu a být s lidmi“, potřeba s lidmi navzdory tomu komunikovat plus odvaha vyjadřovat se nekonvenčním způsobem (protože slova často nestačila) vyústila ve sdílení pocitů a životních zkušeností autorky formou komixů v této knize.

Vnímám knihu jako cenné želízko v ohni v západním (extravertním) světě, která „těm tichým a plachým“ dává hlas a vyzdvihuje jejich hodnotu.

Zároveň chci ocenit práci překladatelky a/nebo editorů, především pro správné užívání slov extravert, namísto hojně a chybně užívaného extrovert v anotaci knihy (uvnitř knihy se do jednoho extraverta vloudilo óčko); a slova připadat (př. …výzvy, které extravertům připadají jako maličkost…) namísto v tomto kontextu příliš často užívaného slova přijít (výzvy nemají nožičky). Děkuji za všechny milovníky českého jazyka.

Ačkoliv jsem se snažila, má slova mohou těžko popsat kreslířský talent autorky a její obrázky, které řeknou více než tisíc slov. Proto si knihu raději prolistujte sami.

A mimochodem, těším se na české vydání autorčiny nejnovější knihy, v originále „Happily Ever After (and Everything in Between),“ ve které pokračuje ve sdílení svých zážitků z manželství a nejnověji také mateřství.

Když všechno, co jste kdy chtěli, pořád nestačí

Harold S. Kuhsner je americkým rabínem původem z New Yorku, který se ve svých padesáti letech začíná obracet za svým životním dílem, rodinou, prací a předně pohledem na konec rýsující se v dáli; toto vše je facilitováno otázkou, jak žít život, který dává smysl a proč to, po čem prahneme, nestačí.

Jakožto rabín se Kushner setkal s mnoha lidmi, kteří s ním sdíleli svoje nejniternější trápení, svůj zmar a obavy, ale také ty nejlepší okamžiky svého života. Sám autor si prošel ztrátou, když jeho syn – ještě velice mladý – zemřel. Všechny zkušenosti, ať už nabité vlastním životem, setkáními s rozličnými lidmi nebo rozmluvami s jinak nábožensky orientovanými mysliteli, využívá, aby pomohl lidem pochopit, co je trápí a jak by to šlo změnit.

Jeho knihy se dostaly na seznamy jako New York Times bestseller a není tedy pochyb, že jakožto spisovatel je velice kompetentní, což tato publikace potvrzuje. Svojí vlastní zkušenost s knihou bych mohl popsat jakožto „loď, jenž pluje po klidných vodách.“ Jinak řečeno: od začátku do konce je kniha stejně zajímavá, plyne a nepustí vás; jednotlivá dělení do podkapitol s názvem by nejspíše mohla být smazána a nijak by to nenarušilo pochopitelnost knihy.

Samotný obsah vypovídá o autorově širokém rozhledu v oblastech psychologie, náboženství, sociologie a spirituality. Takřka na každé stránce se najde nějaký citát, který je následně autorem rozvit a když se nejedná o citát či odkaz na knihu, tak jsou to autorovy osobní zkušenosti. Je zde citován například Freud, Piaget, Erikson a mnoho dalších.

Celá kniha je prosycena náboženskými myšlenkami, ale dle mého názoru je přístupná pro všechny, tedy i pro nevěřící; úryvky z bible a jiných textů jsou vždy důkladně a jasně vysvětleny. Probírají se zde velice lidské otázky, které si někdy v životě položil – nebo teprve položí – snad každý. Kdo jsem? Žil jsem dobrý život? Má můj život smysl? Co mě dělá šťastným?

Tesař, příběh pro úspěch(ané)

Kniha Tesař představuje možnost, jak dosáhnout úspěchu, najít vnitřní klid a přináší příběh jednoho přátelství, osobního rozvoje i rozvoje jedné firmy.

tesař

Příběh, který knihou provází, vypráví o setkání dvou mužů – Michaela a Tesaře, jejichž osudy se jednoho dne dílem náhod (nebo snad osudu?) protnou. Michael pak postupně zjišťuje, že mu Tesař nejen  zachránil život, ale postupně jej také provádí svým pozitivním a neotřelým přístupem k životu, k práci i k managementu.

Díky tomuto přístupu a filozofii, kterou Tesař Michaelovi svými slovy, ale hlavně činy předává, se Michael  fyzicky uzdraví. V psychické a duchovní rovině se lépe zorientuje v tom, co chce a co je smyslem jeho života a přijde také na to, jak tohoto svého cíle co nejlépe dosáhnout. V závěru tedy nejen že Tesař Michaelovi velmi pomohl v osobní rovině, ale také v rovině pracovní. Umožnil Michaelovi objevit svou vlastní cestu k úspěšnému podnikání a tento svůj objev aplikovat na rodinnou firmu.

Kniha přináší spoustu podnětů k zamyšlení, které mohou čtenáři pomoci nejen v náročném pracovním či osobním období, ale také ve chvíli, kdy hledá a sbírá motivaci pro své další snažení v současnosti nebo hledá odvahu ke změně. Tesař může být užitečný jednotlivcům při hledání své vlastní cesty. Také také lídrům v tom, aby byli lepšími vedoucími svým podřízeným nebo podnikatelům v tom, aby byli lepšími zaměstnavateli pro své zaměstnance a zároveň lepšími poskytovateli služeb pro své zákazníky.

Kromě filozofie a jisté dávky pozitivně – motivačního přístupu může být kniha příjemným zastavením a do jisté míry i „pohlazením po duši“. A pokud by náhodou někdo zrovna nepotřeboval onu „seberozvojovou“ část knihy, může si alespoň užít poutavý a čtivý příběh setkání dvou umělců.

Bez bahna lotos nevykvete: umění transformovat utrpení

Nejnovější knihu od Thich Nhat Hanha v češtině jsem si vybrala záměrně. Vnímám ho totiž jako autora s nedocenitelným darem v podobě předávání komplikovaných a hlubokých filozofických úvah a pravd srozumitelným, čtivým i stručně výstižným způsobem. Tak tomu bylo i v případě této téměř 150 stránkové knížky.

Hanh_přebal

Šest obsahově různých částí přechází od utrpení a bolesti do štěstí. Číst o utrpení nicméně žádným utrpením nebylo. Autor umí trefně a nenásilně popsat, jak sami sobě bezdůvodně ubližujeme (napříkad opakovaným přemítáním nad neúspěchem v minulosti či strachem z budoucnosti), a hned vzápětí nabídnout (pro mě) nový, úlevný pohled. Například fakt, že naše utrpení je subjektivní – to, co nás trápí je pro jiné lidi zdroj k radosti (př. déšť), naše bolest tedy není „daná“ a neměnná.

Vůbec celá kniha je protkána neotřelými pohledy na věc. Autor dokáže vnímat a upozornit na velké i maličké příležitosti k duchaplnosti – tím i k léčení těla i duše. Mnoho z nich mi z části o štěstí utkvělo v paměti. Například chůze. My lidé stále někam spěcháme, snad hledáme trochu štěstí. Tím ale míjíme život – zabraní do obrazovek či našich myšlenek. Přitom si stačí uvědomit, jaké štěstí máme při každém kroku na dosah.

S mnoha názory jsem souhlasila, stejně tak často jsem zpytovala své vlastní návyky. Autor ale nemoralizuje a rozhodně se nepovyšuje. V částech, které by se tomu snad blížily, užívá velmi příjemnou 2. osobu množného čísla („zíráme do displejů, neumíme si užívat vlastních kroků“).

Vedle postřehů k zamyšlení a malých podnětů k větší duchaplnosti v celém obsahu knihy autor nabízí Cvičení pro štěstí v osmi tematických částech (týkající se kupříkladu dechu, manter, meditace, relaxace…atd.). Věřím, že si každý vybere z celé knihy alespoň jedno cvičení či podnět pro něj/ni smysluplné. Mě osobně se nejvíce dotkla praktika „Jsem zvonem plného vědomí pro naše milované“, kterou vyjadřujeme svou podporu a přítomnost.

Můj názor na kvalitu obsahu již znáte, krásná je ale i forma této knihy. Typ písma názvu knihy i hlavních kapitol/nadpisů, stejně jako zářivý lotos na obalu vypadají jako ručně dělané. Už od prvního pohledu jsem vnímala posvátnost této knihy díky obalu vyrobeném z krásného recyklovaného papíru.

Co stránka, ba co odstavec či věta, to hluboké moudro, jež jsem si poznamenala a chtěla ve své recenzi zahrnout. Později jsem ale změnila názor a došla k tomu, že nechci čtenáře příliš zdržet od mé hlavní a nejdůležitější myšlenky, kterou bych ráda předala – přeji Vám si tuto knížku přečíst a prožít na vlastní kůži.

Necháte přejet pět dělníků nebo jen jednoho, když se na ně bude řítit tramvaj? Aneb jak se v životě rozhodnout správně

Známé dilema s tramvají, kdy můžete na poslední chvíli přehodit výhybku, a tak zachránit život pěti dělníkům a obětovat jednoho, je jeden z nejvýznamnějších psychologických experimentů – samozřejmě pouze myšlenkových. Ukazuje na složitý mechanismus rozhodování, do jehož nitra můžeme díky této novince nahlédnout.

Mai_přebal

Autorem knihy Jak jsem šel pro mléko a vrátil se s kolem je německý novinář a specialista na sociální sítě a marketing Jochen Mai a i když není přímo psychologem, ve své knize dokázal, že se v této problematice velice dobře orientuje. V celém textu odkazuje na celou řadu známých i méně známých výzkumů a experimentů, které se zasloužily o rozvoj psychologických poznatků. Díky této knize totiž zjistíme, že rozhodování je komplexní proces zahrnující mnoho psychologických fenoménů jako je intuice, emocionalita, podvědomí, vnímání i fungování mozku.

Prvních osm kapitol, čili něco přes 100 stran, vás možná překvapí tím, kolik teorie se o rozhodování dá napsat. Když si však uvědomíme, že denně učiníme až 20 000 rozhodnutí, z nichž většinu pro naše vlastní přežití děláme nevědomky, brzy pochopíme, že nejde o jednoduchou věc. Autor nám vysvětlí, jaký je rozdíl mezi rozhodováním mužů a žen, jaké je optimální množství možností výběru a zda je lepší reagovat rychle nebo si raději v rozhodování počkat.

Velkým přínosem knihy je její praktická část, kdy se teoretické poznatky mění ve cvičení, na kterých se můžete otestovat. Zjistíte tak, jaký jste rozhodovací typ, stanovíte si potenciální životní cíle anebo se naučíte rozvíjet svou vnímavost k tělesným signálům.

Autor nám také nabídne několik technik rozhodování, které můžeme využít při dlouhodobém plánování naší budoucnosti i v akutním stavu, kdy se musíme rychle pro něco rozhodnout. Tato část zahrnuje různé tabulky, mapy a stromy, takže můžeme s klidem porušit etické pravidlo, které říká, že do knih se nepíše a z knihy si udělat vlastní cvičebnici.

Mile mne překvapila část týkající se strachu ze zmeškání příležitosti, který je typický pro současnou generaci Y. Chytrý telefon a sledování nejnovějších informací o druhých, co právě prožívají, v nás může vyvolat nespokojenost s naší volbou, pro kterou jsme se rozhodli. Co když něco zmeškám? Byla moje volba správná? Hlavně klid, i zde nám autor nabídne tipy, jak z toho ven.

Jak už samotný název napovídá, kniha je psaná zábavnou formou a myslím si, že se autorovi podařilo někdy skličující informace o těžkostech životních rozhodnutí vyvážit pozitivním přístupem, zaměřeným na kladné stránky a tolik potřebnou vědomou práci s myšlenkami. Kniha je proto přínosná pro všechny, kteří cítí potřebu naučit se pracovat se svým myšlenkami a trochu si ulehčit rozhodování.