Elias Hirschl: Stovka černých šicích strojů

Stovka černých šicích strojů je kniha od rakouského autora Eliase Hirschla. Ten se již stihl, i přes svůj nízký věk, v Rakousku proslavit nejen jako spisovatel, ale také jako autor slam-poetry a hudebník. Hravá práce s textem a humor na hranici absurdity dodávají jeho tvorbě jednoznačnou osobitost.

Hirshl_přebal

Kniha nahlíží do světa mladíka, který po maturitě začne pracovat jako civilkář v chráněném bydlení pro lidi s duševním onemocněním. Skrze hlavní postavu se před čtenářem postupně vykresluje svět všech jeho obyvatel a zaměstnanců, stejně jako civilkářův destruktivní vztah s přítelkyní. O obyvatelích chráněného bydlení se dozvídáme jen to nejzajímavější, nejvíce absurdní, pro všední chvíle a situace není v knize místo. Až by se zdálo, že mezi jednotlivými eskapádami nájemníků není ani minuta oddechu.

Text je členěn do poměrně krátkých kapitol a každá z nich působí trochu jako samostatná humorná povídka z prostředí chráněného bydlení. Autor experimentuje s formou jednotlivých kapitol, střídá se vyprávění z pohledu civilkáře s popisem ve třetí osobě, jiná scéna je pouhým záznamem rozhovoru nebo zápisem z denního protokolu. Přesto na sebe nakonec vše navazuje a celek přináší další rozměr. Kniha ohledává rozdíl mezi rozumem a bláznovstvím a lehkovážně balancuje na hranici mezi realitou a fantazií.

Stovka černých šicích strojů je hravá knížka, která si neklade za cíl převyprávět reálný příběh. Spíše působí jako satirické nahlédnutí do světa mladého muže, který se potácí ve svých vlastních problémech a fantaziích a naráží na těžkou realitu dospělosti. Kniha rozhodně není dobrým studijním materiálem pro pochopení života lidí s duševním onemocněním, naopak se jí dá vytknout určité podporování stereotypů o pomatených bláznech bez náhledu na realitu. Na druhou stranu, pokud bude přijata s nadsázkou a humorem, může být příjemným pobavením pro každého, komu je téma duševního zdraví blízké.

Zdravé emoce pěstujme a hýčkejme, Karel Nešpor ukazuje jak na to prakticky a jednoduše

Nová kniha psychiatra Karla Nešpora Jde to i s úsměvem nabízí povídání ke zlepšení nálady, praktické rady ke zkoušení zdravých emocí a spoustu podnětů k zamyšlení, které nám mohou pomoci zvládat dnešní uspěchaný život.

Karel Nešpor je známý psychiatr zabývající se léčbou návykových nemocí, má dlouholeté zkušenosti z působení v Psychiatrické nemocnici Bohnice a je také autorem mnoha odborných i populárně naučných knih o sebeovládání, bolesti či o rizikových emocích.

Kniha Jde to i s úsměvem se zabývá těmi zdravými emocemi, jako je vděčnost, laskavost, pohoda, spokojenost či důvěra. Obsahuje mnoho krátkých příběhů, zamyšlení, postřehů, které nám mohou pomoci nahlédnout na některé situace z jiného úhlu nebo se zamyslet nad jiným způsobem jejich řešení.

Součástí knihy jsou i postupy, rady a návody, jak zachovat klid, jak mít nadhled, jak nereagovat ihned, jak rozpoznat spouštěč po bažení a zvládnout ho. Celá kniha je napsána velmi srozumitelně, jednoduše a velice mile a laskavě, což je autorův rukopis, který dokáže zpříjemnit leckteré každodenní starosti.

Mimoto se člověk dozví informace z léčby návykových nemocí, především alkoholismu a drogové závislosti. Autor se mezi řádky zmiňuje o problematice poruch paměti nebo o regeneraci mozku při abstinenci. Často také zmiňuje různé poznatky z východních kultur, protože se vedle své profese věnuje i józe, relaxačním technikám a meditaci.

Kniha se hodí každému, kdo se ve svém životě potýká se stresem, starostmi a problémy, u kterých má pocit, že je nedokáže zvládat a hledá způsob, jak si život zpříjemnit. Jde to totiž i s úsměvem.

– „Někdo přijde a chce nemožné. Když mu vysvětlím, že to nejde, začne mi říkat jízlivosti a urážet mě. Co byste v takové situaci udělal vy?“

– „V duchu ho politujte a dejte si pozor, aby se emoční infekce nepřenesla na vás.“

Když už na ničem nezáleží: rádce pro dospívající s depresí a poruchami nálad

Kdo by neznal Nirvanu a smutný osud Kurta Cobaina – frontmana jedné z nejslavnějších skupin, který v důsledku závislosti na omamných látkách a vleklé deprese ukončil svůj život. Verzí tohoto příběhu je nesčetně a jeden z úhlů pohledu nabízí i kniha Když už na ničem nezáleží, kterou stvořila sestřenice výše zmíněného hudebníka – Bev Cobain.

když už

Kniha si klade několik cílů. Jedním z nich je přiblížit dospívajícímu jedinci, co je vlastně deprese, jaké mohou být příčiny, druhy deprese, jak deprese souvisí se sebevraždou či zneužíváním návykových látek. Předložená publikace boří zeď mlčení a vyvrací mýty točící se kolem této problematiky. Dalším úkolem je názorně předvést, že v tom potencionální „depresivní“ čtenář není sám. Hlavním cílem autorky však zůstává přání, aby osoba, jež si příručku přečte, dokázala včas rozpoznat příznaky deprese (u sebe i ostatních) a vyhledala odbornou pomoc (pro sebe či druhého).

 

Jako krizová interventka velice oceňuji „normalizaci“ emocí a práci s nimi – přečtené řádky jednoznačně říkají, že cítit smutek, vyčerpání, vztek i sklíčenost je normální a běžná součást lidského života. Zároveň je srozumitelně vysvětlení rozdíl mezi krátkodobou situací (aktuální náladou) a vleklým stavem (dlouhodobou depresí). Naopak se zamýšlím, zda je efektivní každých zhruba pět stránek opakovat magickou formulku o tom, je naprosto nezbytné, aby se teenager s depresí ihned svěřil dospělé osobě, které důvěřuje. Samozřejmě smekám klobouk před množstvím kontaktů (dokonce do českého vydání byly zařazeny kontakty na české instituce) a návodů, jak situaci řešit, ale přehnaně opakovaná věta o svěřování dospělému mě brzy začala odrazovat od realizování tohoto jistě užitečného doporučení.

 

Bev Cobainová se maximálně snaží přizpůsobit svůj jazyk a přístup dospívajícímu klientovi. Používá přirozené pojmy na místo odborné terminologie, využívá konkrétních příkladů a především autentických kazuistik jedinců, jež si obdobnou situací prošli. Důležitá fakta se tak prolínají s příběhy „obyčejných“ lidí. Předkládá jednoduché tipy, které se dají uskutečnit ihned po odložení knihy na noční stolek. Mluví otevřeně, bez zbytečných „tabu“ a promlouvá přímo ke čtenáři jako by s ním vedla dialog v ordinaci. Zmiňuje i překážky na cestě k odborné pomoci a předchází jim opět souborem návrhů a doporučení. Vše je velice konkrétní a praktické, což člověk s poklesem energie a neschopností uvažovat v jiném než depresivním modu jistě docení.

Celkově na mě kniha působí jako zjednodušená encyklopedie o depresi s cílovou skupinu – dospívající. Na závěr stojí rozhodně za zmínku, že autorka se pokusila vytvořit síť podpory pro tuto skupinu lidí (kontakty na linky důvěry, krizová centra, doporučení na další knihy, apod.) namísto konkurence či povyšování své knihy nad ostatní.

Jan Houkal: Mé všechno volá k Bohu

If you want to make God laugh, tell Him about your plans.“ Woody Allen

Upozornění č. 1: Tato recenze nepojednává o morfologii či sémantické analýze, ale ruku na srdce, Vy víte, že na začátku bylo slovo… Při bližším prozkoumání (Jan 1,1) bychom zjistili, že to slovo bylo u Boha, a to slovo bylo Bůh.

Upozornění č. 2: Ministerstvo varuje, četba knih vážně škodí Vaší ignoranci a ignoranci lidí ve Vašem okolí.

Upozornění č. 3: Tato kniha je určená pro všechny, kteří v něco věří. Neboť, jak říkal i zarytý ateista Stephen Hawking: „Remember to look up at the stars and not down at your feet. Try to make sense of what you see. Be curious. And however difficult life may seem, there is always something you can do and succeed at. It matters that you don’t just give up.”

Houkal_přebal

…a pokud jste tedy i Vy zvídaví, zajímáte se o způsoby, jak se postavit k problémům a nepřestáváte věřit, můžete se zkusit začíst do stránek, z nichž lze načerpat mnoho inspirace a odvahy.

Výraz „logos“ v sobě ukrývá hned několik významů, můžeme ho překládat také jako „slovo“, anebo „smysl“. Jan Houkal ve své knize Mé všechno volá k Bohu, píše o sedmi smysluplných slovech, která jsou v každém z nás. A současně v každém trochu jinak, v někom lehce podřimují, v jiném křičí. Každopádně všichni jsme, myslíme, rozhodujeme se, trpíme, vztahujeme se, hřešíme a doufáme. Každému jednotlivému tématu je pak věnována samostatná kapitola.

Publikace mile provází po úsecích Písma, najdete zde mnoho odkazů a myšlenek, přičemž autor přibližuje „nahlédnutí vlastního bytí“ skrze římskokatolickou víru. Slovíčkaření se pro tuto chvíli můžeme vzdát – není důležité, jak budeme říkat tomu, co nám má pomoci naplnit životní poslání.

Nebyla by to pořádná knížka, kdyby se nedostal ke slovu Descartes, anebo jiní klasici: Buber, Akvinský, Exupéry, Newman, či Stoikové… i na ty dojde. Právě Stoici učili o dosažení stavu „nevášnivosti“ (řecky apatheia), která by měla umožňovat pravdivě poznávat realitu. Abychom poznali sebe, Boha, a nakonec i Boha v sobě, bude potřeba se oprostit od všeho zbytečného. Zjednodušení vlastního života ovšem neznamená osekat z něj krásu, užívání si radostí, prožití bolesti, či zbavit se poznávání idejí… Tajemství spočívá v zachovávání střídmosti. Extrémní intenzita a žití extrému zpravidla nevedou ke šťastným koncům. Střídmost nám pomáhá k soustředěnosti, sebereflexi, a v křesťanském pojetí je i předpokladem k nalezení Boha ve vlastním nitru. To ale od nás bude vyžadovat neřešit nedůležité, umět nalézt nadhled, vnitřní klid a rovnováhu.

Pojďme skončit, jak jsme začali, citátem. Tentokrát výňatkem z knihy, která obsahuje sice i spoustu latinských částí, a uznávám, že psát latinské výroky je nebývale cool, (protože latinsky zní důležitě i „kuře na kari s rýží“), ale vraťme se k originálu, tedy češtině: „Ve vztazích žijeme, pohybujeme se, jsme a nemůžeme bez nich být. Proto také vnímáme jejich sílu, krásu, moc, a zároveň křehkost a složitost. A o to přece jde. Proto je láska nejvyšším Božím darem, o který máme usilovat. A tak zůstává víra, naděje a láska – ale největší z té trojice je láska.“

kostel

Kostel Nejsvětějšího srdce Páně, foto: Terezie Zuntychová

Přechodové rituály: systematické studium rituálů

“A jsou zde neustále nové a nové prahy, které je třeba překračovat, práh léta nebo zimy, ..měsíce nebo noci, práh narození, dospívaní nebo zralého věku, práh stáří, práh smrti, práh jiného života – pro ty, co v něj věří.”

Knížka pojednává o teoretickém a historickém pojetí přechodových rituálů. Jedná se o celkem útlou, ale hutnou knížku. Je v ní spousta příkladů a popisů různých rituálů a společenství. Publikace je vhodná, pokud se čtenář chce dozvědět o různých typech rituálů, vidět určité srovnání a zamyslet se nad tématem v jeho teoretické šíři. Zvláště dobře je zde vidět jejich velká rozmanitost a různorodost, ale i překvapivé podobnosti jednotlivých rituálů a oblastí mezi rozdílnými skupinami. Vedle sebe se tak ocitají rituály z Austrálie, starého Říma či křesťanské Evropy. Text je starý kolem sta let a jejím autorem je francouzský religionista a etnolog Arnold van Gennep.

Prvních pár stránek knížky mě překvapilo, poněkud nepříjemně, v tom, jak je knížka teoretická. Poté jsem se do ní ale začetla a našla jsem spoustu látky k inspiraci, a to i z psychologického hlediska.

Samotné zamyšlení se nad přechodovými rituály a jejich rolí je fascinující. Dá se v nich vidět oslava změn, které čekají každého v rámci jeho života. Minulé kultury tyto přechody uctívaly a prožívaly často veřejněji než my teď. Tato kniha mi tento aspekt mnohem víc zvědomila a ukázala ho na desítkách případů.

Na začátku je načrtnuté základní dělení a poté následují jednotlivé kapitoly, věnující se základním oblastem, jako jsou “Těhotenství a porod” či “Iniciační rituály”.

Autor klade velký důraz na sekvence rituálů – zaměřuje se tedy na popis činností či obřadů tak, jak jdou za sebou. Vymezuje se tak vůči vytržení a zkoumání jen jednotlivého rituálního aktu (např. přestřihnutí pásky), byť může být vrcholem obřadu a nejvýraznějším prvkem. Věnuje velkou pozornost tomu, co se děje před ním i potom. Každé části rituálu věnuje stejnou pozornost. To mu pomáhá nacházet podobnosti rituálů tam, kde je jiní přehlédli.

Přechodový rituál předkládá jako uskupování různých rituálů odlučovacích, pomezních a slučovacích. Na konkrétním příkladu iniciace jinochů v indiánském kmeni to mohlo vypadat takto: odlučovací rituál – ostříhání vlasů a odchod od rodiny; pomezní r. – pobyt mimo kmen, ve zvláštní chýši či v lesích; slučovací r.- tetování, příslušící dospělému a tím začlenění do dospělé společnosti.

Slovy autora: “Pro skupiny, stejně jako pro jednotlivce je žití neustálé rozpadání a obnovování, neustálé změny stavu a podoby, umírání a znovuzrozování”. Pod tyto procesy spadá pro autora – a společnosti, které pro ně měli zvláštní rituály – i střídaní dne a noci, stárnutí či formování rodin (někdo odchází, někdo přichází, mnoha způsoby).

Chci tedy podpořit potenciální čtenáře v tom s knížkou chvilku vydržet. Mně přišla inspirace v podobě funkce a ohraničování přechodových rituálů nakonec velmi přínosná. Rituály přeci sloužily mnohým společenstvím k přechodům z jedné významné etapy do další – ať se už jednalo z dětství do dospívání; z prvního porození dítěte zpět do běžné společnosti či z jednoho území do druhého.

Autor předkládá nashromážděná fakta z množství zdrojů, dává je do souvislostí a nastiňuje jejich zařazení. Naopak v knize čtenář nenajde dlouhé psychologické rozbory, tím méně návod pro osobní použití. Autor se občas, i když velmi zřídka, dotkne i “dnešní doby”, což nicméně znamená přelom 19./20. století a Francii. Čtenář tedy nenajde logicky nic o dnešních podobách rituálů či cokoliv z České republiky.

Nejedná se úplně o jednoduchý text, zároveň je ale poté, co si čtenář zvykne na autorův styl celkem čtivý. Mírně, ale ne přehnaně, rušivé může pro čtenáře být vymezování se vůči jiným autorům a etnologům z konce 19. století, ale vyskytuje se převážně jen v závěru knihy a občas slouží jako podklad pro zajímavé postřehy autora.

Pro psychology, stávající i budoucí, chci vypíchnout, že autor klade silný důraz na jednotlivce a na transformační procesy, kterými prochází a způsoby, jak se s nimi vyrovnává okolí. Spousta rituálů mi takto skrz psychologizující optiku připadá jako prostor a způsob si začlenit životní změny a potenciálně náročné situace.

Zanedbávání dětí: příčiny, důsledky a možnosti hodnocení

Téma zanedbávání dětí jako jedné z forem syndromu CAN (tzn. syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte) je autory předkládáno ve snaze upozornit na aktuálnost této oblasti. Odborných publikací zaměřených pouze na téma zanedbávání dětí je v našem prostředí nedostatek. I sami autoři přiznávají, že vycházejí především z anglosaských výzkumů, jelikož zde chybí dostatečné zázemí zkoumající toto téma. Nicméně informace jsou přenositelné i do našeho prostředí v oblasti péče o zanedbávané děti.

Cílem knihy je nejen odbornou, ale i laickou veřejnost upozornit na důležitost věnované pozornosti tímto směrem. Protože čím větší je informovanost společnosti o projevech zanedbávání dětí, tím větší je i šance na poskytnutí adekvátní podpory zasaženým dětem.

Autoři se neobávají přistupovat k problematice zanedbávání dítěte v nejširším slova smyslu a upozorňují na všechny oblasti strádání dítěte. Zanedbávání dětí nemusí být vázáno pouze na primární rodinu, ve které dochází k opomíjení základních potřeb dítěte, případně jejich neadekvátní přemíře. Také v lékařské péči můžeme zaznamenat nedostatečnou péči o zdraví dítěte, v oblasti školství zase nedostatečnou podporu vzdělávacích aktivit. Pouze uvědomění si rozsahu možného výskytu, může vést odbornou veřejnost k významnější a cílené intervenci zasaženým dětem.

Publikace vychází z odborných výzkumů a seznam využitých bibliografických citací činí z knihy velmi informačně nabitý zdroj. Nechybí informace o výskytu zanedbávání dětí v České republice, na které je ukázáno, že tato problematika je považována za jeden z nejvýznamnějších sociálně-patologických jevů.

Kniha je přehledně rozčleněna do kapitol věnujících se definici zanedbávání dětí v různých kontextech práce s takto ohroženými dětmi. Dále je pozornost věnována příčinám a důsledkům zanedbávání, včetně jeho jednotlivých forem. Součástí jsou i diagnostická kritéria hodnocení zanedbávání dítěte a možné formy intervence. Informace jsou doplněny konkrétními kazuistikami detekovaných dětí, které problematiku zanedbaných dětí přibližují i v praktických souvislostech.

Předkládaná kniha slouží především k seznámení se s touto širokou problematikou. Přehledně strukturované informace a důraz na nejvýraznější specifika zanedbávání dětí činí z knihy velmi důležitou publikaci pro všechny pracovníky, kteří se ve své praxi setkávají s dětmi, zvlášť v souvislosti se sociálně-právní ochranou dítěte.

Jakou barvu má pondělí? Jak autismus změnil jednu rodinu k lepšímu

Carrie Cariello, matka pěti dětí, píše krátké příběhy ze života své rodiny, zaměřené především na dění a zajímavé události okolo jejího druhorozeného syna Jacka, který má poruchu autistického spektra (PAS). Krátkými příběhy, které na sebe ne vždy chronologicky navazují, popisuje rozdílný vývoj jednotlivých dětí, reakce při zjištění diagnózy, řešení různých naskytnutých problémů a dalších. Velmi zajímavé mi osobně přišly techniky, které Jacka učily, aby se lépe integroval, například vyprávění a doplňování fiktivních sociálních příběhů, aby věděl, co v konkrétních situacích, kterým přirozeně nerozumí, má udělat a jak si má vysvětlit jejich dění.

 Cariello_přebal

Kniha je velmi čtivá. Je kratšího rozsahu a příběhy jsou obohaceny o úryvky z rodinného deníku, dopisy, které matka píše svým dětem na jejich narozeniny, a kapitolkou, která je napsána Jackovým starším bratrem.

Přestože se jedná o knihu s psychologickým tématem, je určená pro širokou veřejnost, hlavně pro tu neodbornou. Na konci knihy je krátký slovník s pojmy, které se v knize objevily a jejich význam by nemusel být jasný každému. Přínosná může být každému, kdo má o téma zájem. Projevy autismu jsou u všech jedinců naprosto odlišné, autorka popisuje minimum těch negativních, naopak se snaží se vyzdvihnout jedinečnost a rozmanitost myšlení osoby s PAS. Pro neodbornou veřejnost může mít destigmatizační význam.

Obecně se jedná o oddechovou četbu vhodnou na noční stolek. Po přečtení knihy cítím hezký pocit na duši, je krásné pozorovat, jak rodina miluje svého autistického člena a přirozeně se mu snaží pomáhat.

Jediné, co mi na knize vadilo, byla již zmíněná nechronologičnost, v jednom příběhu bylo určité dítě ve školním věku, v dalším bylo totéž dítě batoletem.

Na konec své recenze uvádím úsměvný úryvek příběhu z podmořského světa:

,,Stál tam s rukama přilepenýma na skle a s pohledem upřeným na žraloky kroužící skleněnou nádrží se skluzavkou. Otočil se k nám a opakoval: ,,Půjdu. Na skluzavku.’’

Co k tomu dodat. Pokud se můj autistický syn, který se jednou pozvracel z úzkosti, když spatřil na předním sedadle v autě sedět čivavu, chce sklouznout vnitřním tubusem nádrží plnou žraloků, nebudu mu stát v cestě.’’

 

Donald W. Winnicott: Hraní a realita

Pár slovy je o knize možné říci: skvělé kazuistiky, důležité téma, málo probírané. Chybí ale praktické sdělení, nějaká pomyslná linie mezi zdravým a nezdravým pojetím přechodového objektu. Winnicott místy relativizuje jasnost této linie a přechází do velmi analytického uvažování, které je místy na úkor srozumitelnosti textu.

Winnicott_přebal

Na str. 37 velmi zastarale pojímá homosexualitu a perverzi, což souvisí s dobou, ve které byl text psán. Naopak nadčasově začíná uvažovat systemicky – např. vliv deprese u matky na dítě, vliv nezaměstnanosti otce na členy rodiny atd.

Bez znalosti psychoanalytického „jazyka“ a backgroundu psychoanalýzy je knížka velmi obtížně srozumitelná. Tím znesnadňuje svou přístupnost čtenáři a zužuje pole pouze na odborníky a nejlépe zaměřené psychoanalyticky.

Knížka je určitě zajímavým exkurzem do dějin, kdy je možné nahlédnout do Winnicottova stylu práce a osobnosti, jakou byl. Každý dětský psychoterapeut řeší, jak konkrétní dítě rozlišuje mezi fantazií a realitou, jaký obsah v terapii patří do toho či onoho. Knížku doporučuji zejména odborníkům věnujícím se práci s dětmi.

 

 

 

 

 

Tesař, příběh pro úspěch(ané)

Kniha Tesař představuje možnost, jak dosáhnout úspěchu, najít vnitřní klid a přináší příběh jednoho přátelství, osobního rozvoje i rozvoje jedné firmy.

tesař

Příběh, který knihou provází, vypráví o setkání dvou mužů – Michaela a Tesaře, jejichž osudy se jednoho dne dílem náhod (nebo snad osudu?) protnou. Michael pak postupně zjišťuje, že mu Tesař nejen  zachránil život, ale postupně jej také provádí svým pozitivním a neotřelým přístupem k životu, k práci i k managementu.

Díky tomuto přístupu a filozofii, kterou Tesař Michaelovi svými slovy, ale hlavně činy předává, se Michael  fyzicky uzdraví. V psychické a duchovní rovině se lépe zorientuje v tom, co chce a co je smyslem jeho života a přijde také na to, jak tohoto svého cíle co nejlépe dosáhnout. V závěru tedy nejen že Tesař Michaelovi velmi pomohl v osobní rovině, ale také v rovině pracovní. Umožnil Michaelovi objevit svou vlastní cestu k úspěšnému podnikání a tento svůj objev aplikovat na rodinnou firmu.

Kniha přináší spoustu podnětů k zamyšlení, které mohou čtenáři pomoci nejen v náročném pracovním či osobním období, ale také ve chvíli, kdy hledá a sbírá motivaci pro své další snažení v současnosti nebo hledá odvahu ke změně. Tesař může být užitečný jednotlivcům při hledání své vlastní cesty. Také také lídrům v tom, aby byli lepšími vedoucími svým podřízeným nebo podnikatelům v tom, aby byli lepšími zaměstnavateli pro své zaměstnance a zároveň lepšími poskytovateli služeb pro své zákazníky.

Kromě filozofie a jisté dávky pozitivně – motivačního přístupu může být kniha příjemným zastavením a do jisté míry i „pohlazením po duši“. A pokud by náhodou někdo zrovna nepotřeboval onu „seberozvojovou“ část knihy, může si alespoň užít poutavý a čtivý příběh setkání dvou umělců.

Bez bahna lotos nevykvete: umění transformovat utrpení

Nejnovější knihu od Thich Nhat Hanha v češtině jsem si vybrala záměrně. Vnímám ho totiž jako autora s nedocenitelným darem v podobě předávání komplikovaných a hlubokých filozofických úvah a pravd srozumitelným, čtivým i stručně výstižným způsobem. Tak tomu bylo i v případě této téměř 150 stránkové knížky.

Hanh_přebal

Šest obsahově různých částí přechází od utrpení a bolesti do štěstí. Číst o utrpení nicméně žádným utrpením nebylo. Autor umí trefně a nenásilně popsat, jak sami sobě bezdůvodně ubližujeme (napříkad opakovaným přemítáním nad neúspěchem v minulosti či strachem z budoucnosti), a hned vzápětí nabídnout (pro mě) nový, úlevný pohled. Například fakt, že naše utrpení je subjektivní – to, co nás trápí je pro jiné lidi zdroj k radosti (př. déšť), naše bolest tedy není „daná“ a neměnná.

Vůbec celá kniha je protkána neotřelými pohledy na věc. Autor dokáže vnímat a upozornit na velké i maličké příležitosti k duchaplnosti – tím i k léčení těla i duše. Mnoho z nich mi z části o štěstí utkvělo v paměti. Například chůze. My lidé stále někam spěcháme, snad hledáme trochu štěstí. Tím ale míjíme život – zabraní do obrazovek či našich myšlenek. Přitom si stačí uvědomit, jaké štěstí máme při každém kroku na dosah.

S mnoha názory jsem souhlasila, stejně tak často jsem zpytovala své vlastní návyky. Autor ale nemoralizuje a rozhodně se nepovyšuje. V částech, které by se tomu snad blížily, užívá velmi příjemnou 2. osobu množného čísla („zíráme do displejů, neumíme si užívat vlastních kroků“).

Vedle postřehů k zamyšlení a malých podnětů k větší duchaplnosti v celém obsahu knihy autor nabízí Cvičení pro štěstí v osmi tematických částech (týkající se kupříkladu dechu, manter, meditace, relaxace…atd.). Věřím, že si každý vybere z celé knihy alespoň jedno cvičení či podnět pro něj/ni smysluplné. Mě osobně se nejvíce dotkla praktika „Jsem zvonem plného vědomí pro naše milované“, kterou vyjadřujeme svou podporu a přítomnost.

Můj názor na kvalitu obsahu již znáte, krásná je ale i forma této knihy. Typ písma názvu knihy i hlavních kapitol/nadpisů, stejně jako zářivý lotos na obalu vypadají jako ručně dělané. Už od prvního pohledu jsem vnímala posvátnost této knihy díky obalu vyrobeném z krásného recyklovaného papíru.

Co stránka, ba co odstavec či věta, to hluboké moudro, jež jsem si poznamenala a chtěla ve své recenzi zahrnout. Později jsem ale změnila názor a došla k tomu, že nechci čtenáře příliš zdržet od mé hlavní a nejdůležitější myšlenky, kterou bych ráda předala – přeji Vám si tuto knížku přečíst a prožít na vlastní kůži.

Držme se pevně – párová terapie zaměřená na emoce

 „V reakci na bolest svých rodičů jsem se zapřísahala, že se nikdy nevdám. Rozhodla jsem se, že romantická láska je iluze a past. Udělám lépe, když zůstanu sama, svobodná a volná. Pak jsem se ale samozřejmě zamilovala a vdala. Láska mě vtáhla do svých tenat, i když jsem ji od sebe odháněla,“ píše Sue Johnson, kanadská psycholožka, psychoterapeutka a autorka knihy Držme se pevně – párová terapie zaměřená na emoce.

Johnson_přebal

Vztahy a láska jsou témata, která zřejmě nikdy nezestárnou. Sue Johnson nabízí osvěžující pohled na párovou terapii skrz terapii zaměřenou na emoce (EFT čili emotion focused therapy) pocházející od Lese Greenberga. EFT je v Americe uznaná jako empiricky osvědčená metoda párové terapie, kdy až 75 % párů absolvujících EFT se zotaví z distresu a vykazují větší míru dlouhodobé spokojenosti. EFT tak sklízí lepší výsledky než třeba behaviorální terapie.

Základní myšlenky autorky je, že vztahy jsou citová pouta, v nichž jedinec hledá bezpečí. Silné emoce objevující se na sezení tak nejsou iracionální, naopak vychází z hlubokých a základních potřeb. Johnson vychází z Bowlbyho teorie vazby a říká, že milostný vztah je svou hloubkou a intenzitou obdobou attachmentu. Stejně jako děti v raném vývoji potřebují zejména pevnou a bezpečnou vazbu se svojí matkou, lidé ve vztazích potřebují citovou blízkost se svým partnerem. Máme-li pevnou vazbu, pevný vztah, je snadné se na druhého obrátit a lidé mohou být nezávislí. Cítíme-li nejistotu či úzkost, hněváme se a snažíme se jeden druhého kontrolovat nebo se naopak kontaktu vyhnout a být odtažití, stejně jako se chovají děti s nejistou vazbou ke svým matkám (viz studie Johna Bowlbyho a Mary Ainsworth).

Dokud nezaměříme svou pozornost na základní potřebu spojení a strach z jeho ztráty, pak nám standardní techniky (jako nácvik řešení problému, komunikační dovednosti, sexuální techniky aj.) nebudou moc platné. EFT se proto zaměřuje na vytvoření a posílení citového pouta tím, že identifikuje a transformuje klíčové momenty. Jejím základem je dostupnost (mám tě na dosah?), schopnost reagovat (mohu se spolehnout, že na mě budeš emočně reagovat?) a emoční angažovanost (vím, že mi zůstaneš na blízku?).

Kniha je rozdělena do tří částí, z nichž první se zabývá otázkou, co je to láska. V druhé části podává autorka zjednodušenou verzi EFT a předkládá čtenářovi 7 rozhovorů zachycujících klíčové momenty milostného vztahu, závěrečná část je věnována síle lásky, která se může ve vztahu znovu-objevit. Právě druhá část nám ukazuje, že čím déle mají partneři pocit ztraceného kontaktu s druhým, tím negativnější jsou jejich interakce. Třem základním autorka přezdívá „ďábelské dialogy“. Zde se hodí říct, proč název knihy Držme se pevně – Johnson vnímá pohyb ve vztahu jako tanec, a je na partnerech, jestli tančí v synchronicitě, či ne. Pak je potřeba odhalit, jaké kroky každý z partnerů tančí.

První ďábelský rozhovor nese jméno Najít padoucha, což je většinou bludný kruh obviňování, jehož účelem je např. sebeobrana. Terapeut zde může být pro pár jako pevný bod, kdo je upozorní na opakující se vzorec a kdo je přiměje se podívat na motivy jejich hádek. Druhým rozhovorem je Protestní polka, kdy jde zejména o vyvolání reakce, partneři se v tomto tanci často kritizují a brání či se stahují. Jeden z partnerů se pak domáhá jakékoli reakce, o které se domnívá, že bude lepší než partnerovo mlčení. Okamžiky blízkosti slábnou. A co s tímto tancem? Jak vypadá? Co vypovídá o vztahu? A jak moje kroky vtahují toho druhého? Třetím rozhovorem je Zamrznout a utéct, což je stav, kdy nikdo netancuje. Partneři mlčí, oba jsou stažení a snaží se chovat, jakoby nic nepotřebovali a nic necítili.

Kniha je pro mne volání po upřímné a intimní komunikaci mezi partnery. O tom, že každý si neseme nějaké bolavé místo, vůči kterému jsme hypersenzitivní a které, když je zasaženo, bráníme útokem či se stáhneme. Autorka kritizuje klasická řešení, která se domnívají, že spory v partnerství jsou spory o moc. Podle autorky jsou to často tahle bolavá místa, která mohou být spouštěčem ďábelských dialogů.

V knize se kanadská autorka zabývá i tím, jak vyhlásit v konfliktu mír, jak sladit své snahy o omezení negativních dialogů a rozptýlit pocit nejistoty. Je potřeba se naučit pozitivním vzorcům, aby partneři mohli navázat ztracené spojení, a vědět, že někdy i malé události mají velké následky a to, že se partneři hádají, nevadí. Žádný pár není imunní vůči zraněním, důležité je umět se o ně postarat a odpustit si je. Johnson se také zabývá tím, jakou roli hraje sex v dlouhodobém partnerském vztahu a v závěru se zamýšlí nad trvanlivostí lásky. Sama ji vnímá jako kontinuální proces a živý organismus.

Knihu považuji za velmi komplexní, doprovází desítky příkladů, kazuistik a přepsaných rozhovorů. Kniha díky tomu není zahlcující příručkou teorie, ale velmi praktickým pomocníkem. V každé kapitole nalezneme sekci „Nácvik a praxe“, kde jsou obsaženy návodné otázky. Terapeuti stojící na prahu párové terapie zde najdou řadu scénářů, jak své klienty mohou na této cestě doprovázet a být jim oporou v těžkých a odhalujících chvílích a jak je podpořit v jejich angažovanosti. Partneři zde mohou najít prostor k zamyšlení, reflexi vztahu. Knihu bych jednoznačně doporučila všem párovým terapeutům a díky lehkosti, s jakou je kniha psaná, i široké veřejnosti. Nevhodná je podle autorky jen pro lidi s těžší formou závislosti, v násilných vztazích a pro lidi s mimomanželskými vztahy, které narušují pozitivní atmosféru vztahu.

Tak, a jak tancujete ve vztahu vy…?

Stávám se sám sebou, čtivé ohlédnutí psychoterapeuta Irvina Yaloma za osobním i profesním životem

Knížka Stávám se sám sebou je pravděpodobně jednou z posledních velkých děl tohoto významného představitele existenciální psychoterapie, emeritního profesora psychiatrie na Stanfordově univerzitě, který je mezi odbornou veřejností i laiky známý jako autor knih propojujících odborné lékařské a terapeutické znalosti s mnohaletou praxí a osobními zkušenostmi a často také s velmi intimními myšlenkami, které sděluje čtenářům.Yalom_přebal

Nejinak je tomu v této knize s podnázvem Vzpomínky terapeuta. Yalom zde ve 40 kapitolách na více než 300 stranách bilancuje celý svůj život a vrací se nejprve do vzpomínek z vlastního dětství v nebezpečné černošské čtvrti plné násilí, popisuje otevřeně velmi složité vztahy ke svým rodičům – židovským emigrantům z východní Evropy a při psaní o svém dětství a dospívání znovu prožívá hlubokou osamělost, vnitřní vzpouru proti židovským tradicím i stud nejen za domov, v němž s rodiči žil, ale i za vlastní matku. Seznamuje nás postupně se svým studiem a praxí a mezi osobní vzpomínky vkládá příběhy ze své psychoterapeutické praxe a skutečné či fiktivní části rozhovorů jak s klienty, tak také sám se sebou. Nechybí ani jeho úvahy o názorech některých významných filozofů či spisovatelů, u nichž hledal inspiraci pro svá díla a moudra pro terapeutická sezení s klienty i učebnici existenciální psychologie.

Zajímavý je jeho pohled na velké osobnosti psychologie a psychiatrie, s nimiž se setkal (V. E. Frankl, Rollo May) a další. Pro studenty psychologie, psychiatrie a psychoterapeuty (ale i pro laiky, kteří se o tato témata zajímají) jsou jistě zajímavé jeho úvahy o existencionálnímu přístupu k terapii, o důležitosti psychoterapie v léčbě duševních nemocí, o přínosech skupinové terapie, i jeho vlastní konfrontace se smrtí, která nabývá na síle s přibývajícím věkem, zhoršujícím se zdravotním stavem a úmrtími jeho blízkých přátel a členů rodiny. V knize Stávám se sám sebou Yalom přiznává, že nikdy neměl v úmyslu vytvořit nový psychoterapeutický obor a všem terapeutům by doporučoval seznámit se s různými přístupy v terapii a hledat pro každého klienta zcela osobitý postup, novou terapii, šitou mu přímo na míru. Obdivuhodná je jeho celoživotní otevřenost pro nové přístupy a ochota zkoušet mnohé a podílet se na hledání dalších cest v terapii. Ačkoliv píše o tom, jak prožívá vlastní popularitu, prolíná se celou knížkou velmi sympatická pokora a ochota naslouchat, otevírat se nejen svým klientům, ale i svým studentům a stážistům a velmi citlivě a laskavě reagovat na trápení, která život přináší.

Zajímavé je také to, že Yalom nechá čtenáře nahlédnout do zákulisí vzniku svých dalších knih, za nimiž se skrývá obrovské množství často několikaměsíčního či mnohaletého studia a bádání. Otevřeně píše jak o svých pochybnostech, tak také o svých chybách a o tom, co jej trápí a v závěru knihy se znova vrací k myšlenkám na své dětství a rodinu. S odstupem času a mnoha životními zkušenostmi, jako otec čtyř dětí a děda několika vnoučat, který již překročil věk 85 let, vnímá život, práci a chování svých rodičů zcela jinak než v dětství. Nachází pro ně pochopení a vnitřně se s nimi usmiřuje, čímž se v jeho mysli pomyslný kruh vlastního života pomalu uzavírá. Kniha bilancující Yalomův život a práci (přičemž je zřejmé, jak u něj bylo obojí úzce propojené), končí vděčným konstatováním, že ve svém životě lituje máločeho a vnímá jej jako smysluplný a přínosný pro mnohé, což mu z pohledu existencionalismu může pomoci zmenšit strach ze smrti.

Pro mě osobně byla knížka inspirativní a zaujalo mě, jak se v ní prolínají různá témata – osobní život, rodina, studium, práce, cestování a bádání, slabost pro poker a krásné ženy, filozofické a psychologické úvahy, lékařské postřehy, úskalí spojená s psaním knih, kontakt s klienty, kteří Yalomovi přinášeli mnohé poznání a nad tím vším obrovská pracovitost a poctivost. Po dočtení knížky mě napadlo, že v ní téměř chybí humor, ale rozhodně jí nechybí hloubka a promyšlenost. Myslím si, že osloví hlavně studenty a odborníky věnující se psychoterapii a psychologii, Yalomovy fanoušky a přemýšlivé lidi, kteří už za sebou mají nějakou tu životní zkušenost.