Archiv štítku: kniha

Stávám se sám sebou, čtivé ohlédnutí psychoterapeuta Irvina Yaloma za osobním i profesním životem

Napsat komentář

Knížka Stávám se sám sebou je pravděpodobně jednou z posledních velkých děl tohoto významného představitele existenciální psychoterapie, emeritního profesora psychiatrie na Stanfordově univerzitě, který je mezi odbornou veřejností i laiky známý jako autor knih propojujících odborné lékařské a terapeutické znalosti s mnohaletou praxí a osobními zkušenostmi a často také s velmi intimními myšlenkami, které sděluje čtenářům.Yalom_přebal

Nejinak je tomu v této knize s podnázvem Vzpomínky terapeuta. Yalom zde ve 40 kapitolách na více než 300 stranách bilancuje celý svůj život a vrací se nejprve do vzpomínek z vlastního dětství v nebezpečné černošské čtvrti plné násilí, popisuje otevřeně velmi složité vztahy ke svým rodičům – židovským emigrantům z východní Evropy a při psaní o svém dětství a dospívání znovu prožívá hlubokou osamělost, vnitřní vzpouru proti židovským tradicím i stud nejen za domov, v němž s rodiči žil, ale i za vlastní matku. Seznamuje nás postupně se svým studiem a praxí a mezi osobní vzpomínky vkládá příběhy ze své psychoterapeutické praxe a skutečné či fiktivní části rozhovorů jak s klienty, tak také sám se sebou. Nechybí ani jeho úvahy o názorech některých významných filozofů či spisovatelů, u nichž hledal inspiraci pro svá díla a moudra pro terapeutická sezení s klienty i učebnici existenciální psychologie.

Zajímavý je jeho pohled na velké osobnosti psychologie a psychiatrie, s nimiž se setkal (V. E. Frankl, Rollo May) a další. Pro studenty psychologie, psychiatrie a psychoterapeuty (ale i pro laiky, kteří se o tato témata zajímají) jsou jistě zajímavé jeho úvahy o existencionálnímu přístupu k terapii, o důležitosti psychoterapie v léčbě duševních nemocí, o přínosech skupinové terapie, i jeho vlastní konfrontace se smrtí, která nabývá na síle s přibývajícím věkem, zhoršujícím se zdravotním stavem a úmrtími jeho blízkých přátel a členů rodiny. V knize Stávám se sám sebou Yalom přiznává, že nikdy neměl v úmyslu vytvořit nový psychoterapeutický obor a všem terapeutům by doporučoval seznámit se s různými přístupy v terapii a hledat pro každého klienta zcela osobitý postup, novou terapii, šitou mu přímo na míru. Obdivuhodná je jeho celoživotní otevřenost pro nové přístupy a ochota zkoušet mnohé a podílet se na hledání dalších cest v terapii. Ačkoliv píše o tom, jak prožívá vlastní popularitu, prolíná se celou knížkou velmi sympatická pokora a ochota naslouchat, otevírat se nejen svým klientům, ale i svým studentům a stážistům a velmi citlivě a laskavě reagovat na trápení, která život přináší.

Zajímavé je také to, že Yalom nechá čtenáře nahlédnout do zákulisí vzniku svých dalších knih, za nimiž se skrývá obrovské množství často několikaměsíčního či mnohaletého studia a bádání. Otevřeně píše jak o svých pochybnostech, tak také o svých chybách a o tom, co jej trápí a v závěru knihy se znova vrací k myšlenkám na své dětství a rodinu. S odstupem času a mnoha životními zkušenostmi, jako otec čtyř dětí a děda několika vnoučat, který již překročil věk 85 let, vnímá život, práci a chování svých rodičů zcela jinak než v dětství. Nachází pro ně pochopení a vnitřně se s nimi usmiřuje, čímž se v jeho mysli pomyslný kruh vlastního života pomalu uzavírá. Kniha bilancující Yalomův život a práci (přičemž je zřejmé, jak u něj bylo obojí úzce propojené), končí vděčným konstatováním, že ve svém životě lituje máločeho a vnímá jej jako smysluplný a přínosný pro mnohé, což mu z pohledu existencionalismu může pomoci zmenšit strach ze smrti.

Pro mě osobně byla knížka inspirativní a zaujalo mě, jak se v ní prolínají různá témata – osobní život, rodina, studium, práce, cestování a bádání, slabost pro poker a krásné ženy, filozofické a psychologické úvahy, lékařské postřehy, úskalí spojená s psaním knih, kontakt s klienty, kteří Yalomovi přinášeli mnohé poznání a nad tím vším obrovská pracovitost a poctivost. Po dočtení knížky mě napadlo, že v ní téměř chybí humor, ale rozhodně jí nechybí hloubka a promyšlenost. Myslím si, že osloví hlavně studenty a odborníky věnující se psychoterapii a psychologii, Yalomovy fanoušky a přemýšlivé lidi, kteří už za sebou mají nějakou tu životní zkušenost.

Jak vést děti, aby si vážily samy sebe

Napsat komentář

S autorem knihy Heinzem-Peterem Röhrem jste se mohli setkat již v mnohokrát. Autor pracuje desítky let jako psychoterapeut v Německu. V nakladatelství Portál vyšla spousta jeho knih. Připomeňme například Narcismus-vnitřní žalář, Hraniční porucha osobnosti a Nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Sebeúcta u dětí: Jak ji pěstovat a chránit je jeho nejnovějším dílem a oslovuje aktuální témata současné společnosti – hovoří o výchově dětí, o důsledcích společnosti zaměřené na výkon, o rolích dospělých v životě dítěte.

Rohr_prebal

Předkládaná kniha je velmi praktická. Na jejích stránkách postupně autor představuje různé mýty, které se váží k sebeúctě, popisuje její vývoj v dětství a dospívání, sebedestruktivní programy, jež ji podkopávají, a to, jak sebeúctu dětí podporovat. Dle autora stojí v jádru nízké sebeúcty sebedestruktivní programy, které je třeba nahradit novými, funkčními. Ty zní: Jsem vítaný, Jsem vždycky dostatečný a Všechno, co potřebuji, mám v sobě.

Autor zbytečně nezahrnuje čtenáře odbornými pojmy, díky čemuž je kniha velmi srozumitelná a čtivá. Nejvíce však oceňuji, že je praktická. Heinz-Peter Röhr upozorňuje na nejčastější chyby, kterých se rodiče při výchově dopouští. Nabízí cesty, jak se těmto chybám vyhnout a jak pomoci dětem rozvíjet vědomí vlastní hodnoty. Okrajově se věnuje také roli učitelů v budování sebeúcty dítěte.

Byla jsem překvapena, jak rychle a dobře se mi kniha četla. Věřím, že si v ní každý najde něco pro sebe, a něco pro praxi. Vedla mě k zamyšlení, nakolik dětem, se kterými pracuji, předávám svým jednáním výše zmíněné pozitivní postoje, a případně jakým způsobem jim je mohu předat.

Domnívám se, že knihu ocení rodiče i lidé, kteří pracují s dětmi na kterékoliv pozici. Na místě je pravděpodobně poznamenat, že četba bude užitečná pouze v případě, že čtenář své vlastní postoje a chování podrobí možná bolestné, avšak nutné analýze. Pokud se tak nestane, zůstane její četba jakýmsi intelektuálním cvičením bez výsledku. Jak autor sám poznamenává – aby rodič či jiná vztahová osoba dokázala předat dítěti zdravé postoje, je nutné, aby je nejdříve zaujala sama.

 

Neklidná mysl: můj příběh bipolární poruchy

Napsat komentář

S obdivuhodnou upřímností, humorem ale i laskavostí vypráví Kay Redfield Jamison svůj životní příběh plný silných zážitků a zvratů. Vykresluje svůj život se všemi úspěchy i pády v neuvěřitelně čtivé knize Neklidná mysl s podtitulem Můj příběh bipolární poruchy. Autorka je americká klinická psycholožka a psychoterapeutka zaměřující se na studium, léčbu a terapii bipolární afektivní poruchy. Její profesní směřování bylo silně ovlivněno vlastní zkušeností s bipolární afektivní poruchou, která se u ní projevovala již od dospívání.

 Jamison_přebal

Popisuje své rodinné zázemí, první lásky, léta studií, vývoj profesního zaměření, boj s neochotou užívat medikaci, vyrovnávání se s nemocí a její přijetí jako součást svého života. Z textu je patrné, že autorka ušla dlouhou životní cestu, během níž prožila mnohá období intenzivních a plných okamžiků podbarvených manickými fázemi své nemoci. Časy plné večírků, hýření, probdělých nocí, skvělých nápadů a plánů. Ukazuje ale i odvrácenou stranu bipolární poruchy, nekontrolovatelné záchvaty nakupování, násilí, ztrátu náhledu na reálný svět, temné a ničivé deprese, všudypřítomnou únavu, beznaděj i pokus o sebevraždu.

Jamison klade v knize obrovský důraz na přítomnost laskavých, milujících, pečujících a odpouštějících lidí ve svém životě a popisuje, jaký vliv měli všichni její blízcí na schopnost se s bipolární poruchou vypořádat. Přesto je jasné, že pomoc bližních není vším. Autorka prokázala během života nejednou obrovské množství odhodlání a vůle, díky kterým se dostala až na post profesorky psychiatrie na John Hopkins University School of Medicine, nikdy se nevzdala a překonávala všechny nástrahy života s bipolární poruchou.

Kniha je také báječným příkladem, jak se naučit přijmout sebe sama takový, jaký jsem. A jak mluvit o svém duševním onemocnění se svými blízkými, ale i s veřejností. Jedná se o skvělou ukázku toho, že život s duševním onemocněním může být plnohodnotným životem plným radostných okamžiků, úspěchů a lásky. Kniha může být jistě velmi cenná nejen jako náhled do světa člověka s bipolární afektivní poruchou pro studenty psychologie, ale i pro každého, koho zajímá autentický příběh o lidské síle a odvaze. Příběh o schopnosti přijmout své duševní onemocnění může být pozitivním zdrojem i pro každého, kdo se sám potýká s psychickými potížemi a hledá svou cestu k zotavení, ale i pro všechny, kdo mají někoho takového ve svém okolí.

Necháte přejet pět dělníků nebo jen jednoho, když se na ně bude řítit tramvaj? Aneb jak se v životě rozhodnout správně

Napsat komentář

Známé dilema s tramvají, kdy můžete na poslední chvíli přehodit výhybku, a tak zachránit život pěti dělníkům a obětovat jednoho, je jeden z nejvýznamnějších psychologických experimentů – samozřejmě pouze myšlenkových. Ukazuje na složitý mechanismus rozhodování, do jehož nitra můžeme díky této novince nahlédnout.

Mai_přebal

Autorem knihy Jak jsem šel pro mléko a vrátil se s kolem je německý novinář a specialista na sociální sítě a marketing Jochen Mai a i když není přímo psychologem, ve své knize dokázal, že se v této problematice velice dobře orientuje. V celém textu odkazuje na celou řadu známých i méně známých výzkumů a experimentů, které se zasloužily o rozvoj psychologických poznatků. Díky této knize totiž zjistíme, že rozhodování je komplexní proces zahrnující mnoho psychologických fenoménů jako je intuice, emocionalita, podvědomí, vnímání i fungování mozku.

Prvních osm kapitol, čili něco přes 100 stran, vás možná překvapí tím, kolik teorie se o rozhodování dá napsat. Když si však uvědomíme, že denně učiníme až 20 000 rozhodnutí, z nichž většinu pro naše vlastní přežití děláme nevědomky, brzy pochopíme, že nejde o jednoduchou věc. Autor nám vysvětlí, jaký je rozdíl mezi rozhodováním mužů a žen, jaké je optimální množství možností výběru a zda je lepší reagovat rychle nebo si raději v rozhodování počkat.

Velkým přínosem knihy je její praktická část, kdy se teoretické poznatky mění ve cvičení, na kterých se můžete otestovat. Zjistíte tak, jaký jste rozhodovací typ, stanovíte si potenciální životní cíle anebo se naučíte rozvíjet svou vnímavost k tělesným signálům.

Autor nám také nabídne několik technik rozhodování, které můžeme využít při dlouhodobém plánování naší budoucnosti i v akutním stavu, kdy se musíme rychle pro něco rozhodnout. Tato část zahrnuje různé tabulky, mapy a stromy, takže můžeme s klidem porušit etické pravidlo, které říká, že do knih se nepíše a z knihy si udělat vlastní cvičebnici.

Mile mne překvapila část týkající se strachu ze zmeškání příležitosti, který je typický pro současnou generaci Y. Chytrý telefon a sledování nejnovějších informací o druhých, co právě prožívají, v nás může vyvolat nespokojenost s naší volbou, pro kterou jsme se rozhodli. Co když něco zmeškám? Byla moje volba správná? Hlavně klid, i zde nám autor nabídne tipy, jak z toho ven.

Jak už samotný název napovídá, kniha je psaná zábavnou formou a myslím si, že se autorovi podařilo někdy skličující informace o těžkostech životních rozhodnutí vyvážit pozitivním přístupem, zaměřeným na kladné stránky a tolik potřebnou vědomou práci s myšlenkami. Kniha je proto přínosná pro všechny, kteří cítí potřebu naučit se pracovat se svým myšlenkami a trochu si ulehčit rozhodování.

 

Britta Hahn: Ale já chci tohle, mami

Napsat komentář

Být rodičem je krásné, naplňující, dobrodružné a vyčerpávající zároveň. Pravděpodobně všichni si jako dospívající krásné osoby nalháváme, že svoje děti budeme vychovávat jinak, nebudeme používat ty trapné a otřepané fráze svých rodičů, nebudeme se vztekat, křičet, stresovat. Potom ale přijde první, druhá, třetí hysterická scéna našeho miláčka v obchoďáku, když nedostane zmrzlinu, a je to tady:

„Nezlob! Přestaň ječet! Už jsem řekla! Okamžitě se uklidni! Nech toho, nebo bude sekec!“ apod. Bez ohledu na podobu repliky, které mohou nabývat vskutku bizarních podob, pravděpodobně téměř každý jednoho dne uslyší sám sebe opakovat je svým dětem. A právě na tyto výchovné hrubky útočí Britta Hahn ve své příručce pro rodiče s názvem: Ale já chci tohle, mami.

máma

Kniha je založená na konceptu nenásilné komunikace. Autorka vychází z teorií Thomase Gordona a Marshalla Rosenberga.

Autorka prozkoumává a odhaluje zákoutí vztahu rodič – dítě. Navrací čtenáře k základním kamenům rodičovství, tedy k bezpodmínečné lásce vůči potomkovi. Učí čtenáře podporovat volní jednání dítěte, respektovat jeho přání a celkově s ním jednat jako se samostatnou a svobodnou bytostí. Kniha začíná srovnáním výchovných stylů a vyvrácením předsudků našich rodičů a prarodičů. Autorka nahrazuje slovo výchova výrazem doprovázení a snaží se oprostit rodiče od strachu, že z jejich dítěte vyroste špatný člověk, pokud ho nebudou za každou cenu cepovat k naprosté poslušnosti.

Nedá se říct, že by kniha byla plná výroků, které by se daly tesat do kamene, ale je to určitě důstojný konkurent jiných publikací zabývajících se výchovou dítěte. Člověk, který se již předtím zajímal o vývojovou psychologii, se sice nedočte nic moc nového, ale opakování je matka moudrosti, že? Naopak pro někoho, kdo se poprvé setkává s já-výroky, konceptem nenásilné komunikace apod. to může být publikace, která mu otevře oči a obrátí jeho postoj k životu s dětmi o 180 stupňů.

Některé kapitoly se čtou jedním dechem, jiné čtenář vnímá jako takové zdlouhavější opáakování toho, co už dávno věděl nebo alespoň tušil, ale ne vždy dokázal uvést do praxe. Text je protkaný příklady ze života a ukázkami nenásilné komunikace v každodenních interakcích. Překlad ukázkových rozhovorů z německého originálu českého čtenáře sice někdy chytne za uši, ale nakonec je důležitý hlavně obsah, nikoli forma. A tím je poselství, že svoje děti bychom měli víc doprovázet než vychovávat, rozvíjet jejich svobodnou vůli a respektovat jejich emoce v celé škále, nejen ty pozitivní.

Marco von Münchhausen: Nenechte se vyrušit

1 komentář

Kolik vteřin trvá, než dojde Vaše elektronická zpráva příjemci? Klik – a e-mail, esemeska či vzkaz na sociálních sítích je během chvilky odeslaný. A to může vyvolávat dojem, že stejně tak rychle musíme i odpovědět.

. . .

Jeden nejmenovaný velký podnik ve Velké Británii, provedl studii, z níž vyplývá, že 85% zaměstnanců odpoví na e-maily během dvou minut. To je 120 vteřin. Sto dvacet… K tomu si dovolím přidat ještě jeden údaj – po vyrušení nám trvá až půl hodiny, než se dokážeme znovu plně ponořit do rozdělané práce.

vyrušit

Často cvičíme své svaly, ale stejně tak je možné trénovat i svou pozornost a soustředění. Právě tím se zabývá kniha Nenechte se vyrušit. Na první pohled se to nemusí zdát, ale snad ještě nikdy nemělo lidstvo tolik prostředků k vyrušení od rozběhnuté práce. Příval urgentních telefonátů, e-mailů, naléhavých dotazů od kolegy, spolužáci chrlící dotazy, zprávy z televize, rádia, novinky na internetu, hluk sousedů, velkoměsta, vlastní hlasité myšlenky a přemítání o starostech, příspěvky na Facebooku, Instagramu, Twiteru,… Ale tím, že využíváme možnosti, které 21. století nabízí, zároveň čelíme nutnosti vypořádat se s nesoustředěností.

Kniha je určena všem, kteří nabyli dojmu, že by měli každé ráno vstávat mladí, krásní, úspěšní a výkonní. Lépe řečeno, výkonnější. Neboť kniha Marca von Munchhausena se snaží pomoct čtenáři dosáhnout mentální svobody. Autor, vystudovaný právník, který se věnuje koučování, v knize nabízí spoustu praktických rad, jak se lépe koncentrovat. Hlavní mantra, která slibuje zkvalitnění našeho vnitřního klidu, je zapomeňme na multitasking, buďme opravdu v téhle chvíli, tady, teď, celí.

Pragmatičtí čtenáři mohou ocenit spoustu příkladů z praxe a komentář k nim, ti kreativní možná uvítají, že kniha obsahuje mnoho různých testů, místa pro vepisování otázek a aktivizující otázky. A Vy, kteří máte milion věcí k dokončení, hromadu práce a tak dále, a tak podobně, nejspíš oceníte, že kniha je úzká a že ji i díky její čtivosti přečtete za jedno odpoledne. I vědecké typy si přijdou na své, dojde i na biogenní aminy, aminokyseliny a prefrontální lalok. Nakonec Vy, kteří máte zkoušku/státnice z obecné psychologie již úspěšně za sebou, si možná řeknete, že kapitoly o pozornosti a rozhodování nelhaly.

Jak se cítíte po dobře vykonané práci, když splníte, co jste si slíbili? Ano, ve stavu soustředění dobíjíme vnitřní baterie. Ve skutečnosti nás jen málo věcí naplňuje a současně šetří energii tak jako činnost, jenž provádíme soustředěně, s plnou pozorností.

Pozitivní výkřik do tmy na závěr, pro všechny nevěřící Tomáše: Koncentrace je možná!

  1. Než začnete, nastavte si jasné konkrétní zadání, čeho chcete dosáhnout.
  2. Nesmí Vás přetěžovat, ale vyzývat.
  3. Odstraňte všechny možné rušivé vlivy.

A poznámka pod čarou, nebuďte na sebe tak přísní, naučte se i odpočívat.

Alison M. Thompson: Mé dítě má ADHD

Napsat komentář

Po knize od Alison M. Thompson – Mé dítě má ADHD: Jak s ním přežít – jsem sáhla z důvodu, že pracuji s dětmi, které mají často ADHD diagnostikované. Chtěla jsem se dozvědět více o tom, jak působí takovéto postižení na dítě a rodinu a získat nějaké tipy, jak s takovými dětmi pracovat.

adhd

Autorka má syna Daniela, který trpí ADHD. V současné době působí jako terapeutka a koučka a věnuje se šíření informací o ADHD mezi rodiče i učitele. Její kniha je jednou z cest, kterou se snaží předat svůj příběh a několik praktických informací. Autorka pojala knihu jako vyprávění s několika okénky pro svá pozorování a tipy.

Ve vyprávění příběhu hraje hlavní roli, jak již název knihy naznačuje, její syn Daniel. Již od útlého dětství na něm bylo možné pozorovat, že se chová jinak než ostatní děti, což se během školní docházky vysvětlilo diagnózou hyperkinetická porucha. Autorka popisuje Danielovu životní cestu skrze neflexibilní školní systém, několikerá vyloučení, domácí vyučování a specializované školy až do dospělosti. V průběhu vyprávění se věnuje různým úskalím, na která se svým synem narážela, a líčí, jak si s nimi poradila. Popisuje je přitom stylem upřímným a lidským. Jednou za čas přeruší svá vyprávění praktickými informacemi o ADHD, o tom, jak se projevuje, o možnostech pomoci a léčby, o technikách, které se jí osvědčily.

V závěru knihy ponechává autorka prostor svému již dospělému synovi, aby vyprávěl svůj příběh o životě s ADHD, a také své dceři, Danielově starší sestře, aby měla možnost říci, jak svůj život v rodině vnímala ona.

Na knize mě zaujala upřímnost, s jakou autorka příběh líčí. Celým příběhem prostupovalo její vnímání své rodičovské role. Naopak mě mrzí, že v knize nebylo věnováno víc prostoru celkovému kontextu – vyprávění se točí hodně kolem patálií spojených s Danielovým chováním ve škole a jejich řešením.  Zdálo se mi, že tak ztrácelo na plastičnosti. O to více mě zaujaly kapitoly na konci – líčení z pohledu sestry a samotného, dnes už dospělého, Daniela. Také se mi líbí, že kniha končí až Danielovou dospělostí, a člověku tak dává naději, že ačkoliv se některé okamžiky v životě rodičů a dětí s ADHD mohou zdát skutečně beznadějné, může to nakonec vlastně skončit velmi dobře.

Kniha je určena pro rodiče, jimž může poskytnout pocit, že v tom nejsou sami, podporu a cenné rady. Má čím přispět i učitelům a dalším pedagogickým pracovníkům, kterým může pomoci pochopit ADHD, jeho projevy a to, s čím se rodiny dítěte s touto diagnózou potýkají. Publikace se velmi dobře čte a může poskytnout mnoho myšlenek pro všechny, kteří se s ADHD nějak setkávají.

M. Scott Peck: Lidé lži

Napsat komentář

Morgan Scott Peck byl americký psychiatr, jenž ve světové literatuře proslul především svým dílem Nevyšlapanou cestou. Peckovy úvahy jsou ovlivněny jak jeho dlouholetou praxí psychoanalytického terapeuta, tak studiem psychiatrie a psychologie, ale i křesťanským vyznáním, které knihám propůjčuje nedílnou součást jeho úvah. Kniha Lidé lži, psychologie lidského zla předkládá bezpochyby další dílo hodné pozornosti nejen odborníkům, ale i lidem, kteří chtějí blíže pochopit, co se skrývá za stinnou stránkou lidské osobnosti.

lidélži

Autor v začátku své knihy upozorňuje na úskalí tohoto díla spojené s nebezpečností uplatnění poznatků proti dalším lidem. Samotné čtení není pro čtenáře jednoduchou záležitostí, jelikož se seznamujeme s těmi nejstinnějšími stránkami lidské psychiky, se kterými se autor za svoji dlouholetou terapeutickou praxi setkal. Z jednotlivých stránek čtenář postupuje společně autorem spletitou cestou lidského zla, aniž by získal jasnou a přesnou odpověď na otázky po jeho původu a projevech. Autor knihy se především zamýšlí nad tím, co doposud sám objevil, a vše podrobuje kritickým úvahám. S mnoha vyjádřeními je možné souhlasit, u dalších nás budou napadat kritické otázky. Jelikož ale sám autor zpochybňuje, že by existovala vědecky podložená základna psychologie zla, je na nás samotných, jak budeme o tématu uvažovat a k jakým závěrům sami dospějeme. Autor knihy se snaží upozornit především na to, že lidské zlo je přítomné a měla by mu být věnována pozornost, abychom s ním uměli co nejlépe zacházet.

Jak již bylo naznačeno, kniha není jednoduchým čtením. Čtenáři se vynořují značné emoce při setkávání se s konkrétními příklady z praxe. Zpočátku jsou příběhy zaměřené na jedince, nenápadné osoby ve světě, které projevují chování na první pohled možná logické a pochopitelné. Při bližším seznámení však dospíváme k závěru, že jednají proti lidské přirozenosti vůle k osobnímu růstu. Od příběhů jednotlivců autor knihy pokračuje dále ke kolektivním projevům zla a diskutuje nad otázkou důležitosti boje proti lenosti a narcismu, které mohou být jedním z možných vysvětlení přítomnosti tohoto fenoménu.

Mimo vlastní terapeutickou praxi se autor dále zabývá otázkou exorcismu, uvádí své vlastní zážitky z přítomnosti u tohoto procesu a nastiňuje možné vysvobození lidí od posedlosti zlým duchem. V danou chvíli se však snaží udržet i vědeckou stránku poznání, a jeho úvahy tak nejsou pouze subjektivní zkušeností.

Jistou životní moudrostí autora zůstává poslední kapitola, ve které spatřuje naději, že se zlem se dá bojovat. Naší šancí, jak se vypořádat se zlem, je dle autora láska. Díky velké otevřenosti závěrů autora, zůstává především na čtenáři, jak pojem lásky uchopí a naloží s ním v rámci svého osobního života.

Kniha stojí za povšimnutí mimo jiné terapeutům, kteří se setkávají s lidmi, u nichž pociťují velký odpor. Je možnost připuštění lidského zla jako samostatné diagnózy tím možným náhledem na práci s těmito klienty? Kniha Lidé lži může v těchto úvahách poodkrýt nový pohled, který můžeme dále podroboval vědeckému zkoumání, jak to i sám autor zamýšlel.

Stephen R., Kaplan S. G., Rutschman R.: Motivační rozhovory ve škole

Napsat komentář

Kde nefunguje poukazování na důsledky, měly by fungovat motivační rozhovory, slibují autoři Stephen Rollnick, Sebastian G. Kaplan a Richard Rutschman. Ve své knize Motivační rozhovory ve škole se pouští do tématu komunikace – co dětem ve škole říkáme a jak jim to říkáme. Lepší známky, méně pozdních příchodů, méně problémového chování nebo prostě větší spokojenost ve škole – zde všude je prostor pro motivační rozhovory.

motivace

Kniha je rozdělena do čtyř částí, z nichž první popisuje obecně motivační rozhovory (MR), kterým se u nás věnuje také např. Jan Soukup, a tedy by to minimálně v poradenském odvětví neměla být žádná novinka. Ve zkratce můžeme říct, že MR je určitý styl a soubor dovedností používaných při rozhovoru – v tomto případě – s žákem. Jeho cílem je pomoci při rozvoji a změně. Přístup založený na legitimním prožívání a respektu nám pomáhá budovat empatický vztah, a tak jemně směřovat rozhovor užitečným směrem (tomu říkáme evokace). MR nás učí, jak se vyhnout tzv. napravovacímu reflexu (tuto část obzvlášť doporučuji!) a oblíbené hře „ano, ale“, jak klást otevřené otázky či jak pracovat s reflexí u žáků. Důležitou částí je řeč změny, problikávající moment, kdy žák projeví chuť něco změnit, který je potřeba zachytit v pravou chvíli a posunout ho k samotné akci.

Druhá část knihy přináší názorné ukázky, jak motivační rozhovor může vypadat – ve třídě či na chodbě –, a předestírá tabulku témat, která se objevují ve školním prostředí (problémy s učením, problematické chování, hádka mezi spolužáky, hodina vedené s podporou MR,…). Třetí část mapuje uplatnění MR v situacích, které jsou náročné pro žáky i učitele. Řeč je zejména o šikaně, která se nikdy netýká jen agresora a oběti a která se nedá zastavit jednoduchými radami a číslem na Linku bezpečí. Školy k šikaně obvykle přistupují dvěma způsoby: prevencí a cílenými zásahy, kterými jsou často tresty. Jak zde může pomoct MR? Součástí zmíněných reakcí na šikanu je nějaká forma rozhovoru. A jen přirozený rozdíl mezi represivním rozhovorem a rozhovorem motivačním má za výsledek i jiný přístup k žáka k řešení dané situace.

Při MR vkládáme energii do inspirativních otázek spíše než do ukládání rad (ač dobře míněných). Jako jinde platí zásada, že to, na co si dítě přijde samo, je pro něj cennější než to, co mu dospělý řekne či nakáže. Kniha obsahuje řadu cvičení, které je možno cvičit samostatně na sobě nebo ve třídě se žáky. A jak jinak si lépe osvojit MR než praxí.

Když přemýšlím nad tím, co mi motivační rozhovor připomíná, vkrádá se mi na mysl asociace motivačního rozhovoru jako průvodce, který může vám i dítěti osvětlit, co vlastně chce a co např. potřebuje k tomu, aby se mohl lépe učit/fungovat/neposmívat se druhým. V MR jde také o to, jak vnímáme žáka – jestli svou pozornost zaměřujeme na pozitivní a silné stránky, nebo vidíme jen problém a slabiny.

Motivační rozhovor je však stále jen prostředek. A jako takový neexistuje „jeden správný a nezaměnitelný“. Nikdo vám nedá návod, jak se to dělá. Rollnick, Kaplan a Rutschman nicméně dávají svým čtenářům nástroje, díky kterým je přinejmenším možné rozšířit optiku, s kterou hledíme na problematické situace ve školním prostředí. Kniha je vhodná nejen pro pedagogy a školní psychology, ale i pro ty ostatní, kteří s dětmi přichází do kontaktu. Nicméně pedagogové jsou tak nějak „první na ráně“, kteří mohou žáky podporovat na jejich cestě. Škola by stále měla být i místem výchovy a osobního růstu a vše může začít u slov, která mají velkou moc.

Teuschel Peter: Tajemství předků

Napsat komentář

Publikace se věnuje psychologicky velmi zajímavému tématu – vlivu vzdálených předků na náš život. Kniha je úvodem do tématu, ne hloubkovou studií. Jejím autorem je psychoterapeut a psychiatr Peter Teuschel. Kombinuje příběhy z vlastní psychoterapeutické praxe a populárně naučné informace z této oblasti. Občas mi chyběla větší odbornost, kniha je spíš zamyšlení autora nad tím, jak by to mohlo být. Na druhou stranu se jedná o téma, které není příliš zpracované a současně je přínosné se nad ním zamyslet. Autor ostatně tuto svoji pozici nijak nezastírá.

tajemství

Po úvodní kapitole autor předkládá různé koncepce týkající se faktoru vzdálených předků. Z psychologických teorií tu najdeme Jungovo kolektivní nevědomí či méně známou, ale zajímavou teorii fantoma v kryptě  Abrahama a Törökové. V jiné části diskutuje význam předků v různých ezoterických koncepcích, jakými je tarot či šamanismus. V neposlední řadě se v této sekci zabývá genetikou a epigenetikou přenosu od vzdálenějších předků. Epigenetika se ostatně ukazuje i z jiných zdrojů jako možný důležitý směr zkoumání vlivu předchozích generací na jedince.

Mě osobně zaujala nejvíce kapitola třetí. Ta je rozčleněná do různých okruhů dle psychologických fenoménů – jako např. Stud či Tajemství – a přináší, po krátkém úvodu, kazuistiky z autorovy praxe.

Teuschel představuje téma zejména jako možný další úhel pohledu, ze kterého je možné se podívat na psychoterapii, obzvlášť pokud se terapeut nemůže hnout z místa a neví, co dalšího ještě zkusit.

Kniha mi přišla velmi zajímavá, protože se jedná o téma velmi aktuální, nedostatečné známé a fascinující.
O něco méně jsem spokojená se zpracováním; jedná se o hodně velký úvod a myšlenkové skoky autora.

Paulas J., Kutil T.: Pintířová Angelika – Padá mi to z nebe

Napsat komentář

Kniha Padá mi to z nebe se vymyká našim běžně recenzovaným knihám. Psychologie se týká jen nepřímo, nejsou v ní citovány odborné zdroje. Jedná se o knižní rozhovor s řeholní sestrou.

Zmíněná sestra ale není jen tak někdo – jedná se o Angeliku Pintířovou, výraznou osobnost „moderní“ katolické církve v naší zemi. Sestra Angelika představuje svůj životní příběh: od dětství za minulého režimu přes tajný vstup do řádu a studium pedagogiky či DAMU až k porevolučním letům. Své životní peripetie popisuje s nadhledem, který možná čtenáře u řeholní sestry překvapí – ostatně sama se odkazuje ke svižné komedii Sestra v akci, nemá problém se objevit někde s půllitrem piva či na koloběžce.

angelika

Právě tento přístup sestry Angeliky vnímám jako nejsilnější část knihy; působí upřímně a vypráví o pracovních i osobních záležitostech bez obvyklých klišé. Myslím, že její styl může mnohým čtenářům, kteří se setkají s katolickou církví jen v podobě vesnické mše či sloupku otce Halíka v novinách, otevřít nové obzory.

Osobně mne trochu zklamalo, jak málo prostoru je v knize věnováno práci sestry Angeliky s problémovými mladistvými v „pasťáku“. Pro mne se jednalo o nejzajímavější pasáž – a oproti pasážích o vyrůstání za totality mi její čtení ubíhalo o hodně rychleji. Osobní preference každého čtenáře jsou však jiné a kniha Padá mi to z nebe nabízí pestrou přehlídku témat.  Je to největší plus a současně největší nedostatek knihy. Mnoho čtenářů si v knize najde téma, které je zaujme, avšak pravděpodobně budou zklamáni tím, že za chvíli se objeví pasáž zcela jiná.

Z řádků výše již pravděpodobně vyplývá, pro koho je kniha určena. Pokud se chcete dozvědět něco o pozoruhodných životních osudech sestry Angeliky a cestou posbírat střípky o době, ve které vyrůstala, i o době současné, můžete běžet do knihkupectví. Čtenáři, kteří se zajímají o křesťanství, si mohou k hodnocení knihy připsat také několik dalších kladných bodů.

Pokud by někoho popis knihy nezaujal, anebo ji případně přečetl a nechtěl pohled na svět sestry Angeliky úplně opustit, můžu doporučit její facebookový profil, případně rozhlasový pořad Jak to vidí…, kde sestra Angelika působí jako jedna z moderátorek.

Olga Zelinková: Dyspraxie

Napsat komentář

Často slýcháme o poruchách učení, v jejichž souvislosti se nezřídka kolem nás skloňují termíny jako dyslexie, dyskalkulie, dysgrafie a jiné. Ale co je to vlastně dyspraxie?
Dyspraxie, jinak též vývojová porucha pohybové koordinace, se projevuje potížemi v hrubé i jemné motorice, čímž pádem může výrazně ovlivnit schopnost sebeobsluhy již v dětském věku. Nešikovnost v pohybových aktivitách a motorických úkonech často berou rodiče jako něco okrajového, z čeho dítě vyroste. Přitom zkušenosti ukazují, že život s dyspraxií přináší do života komplikace srovnatelné s komplikacemi při jiných poruchách učení.

zelinková

Kniha speciální pedagožky Olgy Zelinkové nás přehledně uvádí do tématu dyspraxie. Jedná se o první ucelenou českou monografii, která se této poruše věnuje. Dozvíme se, jak se dyspraxie projevuje a co je pro ni charakteristické. Jednotlivé kapitoly jsou rovněž prokládány kazuistikami, vycházejícímu ze zkušeností rodičů a vychovatelů, které čtenáři umožňují představit si člověka trpícího dyspraxií v reálném životě.

„Chlapec zakopává, padá na rovné cestě. Vypadá to, že si sám podráží nohy. „Nevejde se“ ani do širokých dveří. Často hledá rovnováhu. Je schopen jít kupředu, ale náhle udělá krok vzad. Přitom někomu šlápne na nohu. (…) Jeho tělo si dělá, co chce.“ (s. 131)

Autorka zdůrazňuje, že každý člověk s dyspraxií prožívá jiné obtíže – některý má problémy s grafomotorikou, a tím pádem s úpravou písma v důsledku špatné koordinace jemných pohybů, jiný selhává v tělesné výchově, protože i přes veškerou snahu nedokáže provést žádaný pohyb. Porucha učení se též může projevit ve špatném řečovém vývoji, ve špatné prostorové a pravolevé orientaci nebo v nepřesném vnímání tělového schématu. Většina lidí trpících dyspraxií má také potíže s tancem, při němž je zapotřebí koordinovat správně a v rytmu pohyby rukou a nohou. Dyspraxie je často doprovázena i dalšími poruchami učení nebo také pozornosti. Těmto komorbiditám autorka též věnuje pozornost.

Ačkoliv se jedná v podstatě o učebnici zaměřenou na speciálně-pedagogické téma, její čtení je velmi snadné, a tím přístupné široké skupině čtenářů od odborníky po laiky. Knihu doporučuji každému, koho zajímá speciální pedagogika, specifické poruchy učení a dětská psychodiagnostika, a také všem rodičům a vychovatelům, kteří tápou, zda motorický vývoj některého z dětí probíhá v normě.